Atlantický val mezi Cap Gris-Nez a Boulogne

(Francie) – Atlantický val – Cap Gris-Nez, Boulogne Sur-Mer
Napsal: O. Filip
dělostřelecké baterie, forty, opěrné body
Směrem na jihozápad od Calais se nachází většina nejtěžších dělostřeleckých baterií Atlantického valu, které měly blokovat Lamanšský průliv a také silně opevněný přístav Boulogne Sur-Mer.

Pobřeží mezi mysem Cap Blanc-Nez a přístavem Boulogne Sur-Mer je členitější, než v severněji položených úsecích. I zdejší terén však byl považován za důležitý a byl silně opevněn. Důležitým strategickým bodem byl mys Cap Gris-Nez, kde se pobřeží stáčí a dalších 70 kilometrů, až po ústí řeky Somy, vede téměř přesně na jih. Na mysu se nacházejí dvě těžké baterie, z nich baterie Todt je jednou z nejdůležitějších baterii Atlantického valu a mimo jiné se podílela se na ostřelování britské pevniny. U Boulogne Sur-Mer se pak nacházela ještě další „supertěžká“ baterie. Samotné město bylo podobně jako Dunkerque a Calais prohlášeno za pevnost a mělo být bráněno do posledního muže. Po razantním útoku kanadských jednotek v rámci operace Wellhit(1), který probíhal od 17. do 22. září 1944, se však posádka vzdala. Opevnění na mysu Cap Gris-Nez byla dobyta za jediný den v rámci operace Undergo(2), která zahrnovala též obsazení Calais.

Dobytí baterie Todt – Vzpomínky seržanta dělostřelectva Jima Masona

Poté, kdy jsme splnili svou roli při vylodění v Den D u Arromaches v Normandii, zastavil se kvůli houževnatému odporu Němců postup asi 20 mil ve vnitrozemí. Trvalo další dva týdny nebo tak nějak, než byla zajištěna města Bayeux a Caen. Teprve poté bylo možné postupovat dál do Francie a podél pobřeží. Na útesech, čnících nad Boulogne, se nacházela baterie německých námořních děl, která ostřelováním přes Kanál znepříjemňovala život obyvatelům Doveru a Folkestone. Pokusy RAF to zastavit nepřinesly žádný výsledek, neboť bomby a střely se jen svezly po povrchu betonových kopulí, které chránily děla. Když nemohla být děla umlčena z moře či ze vzduchu, muselo se to zkusit podzemním útokem. Tento úkol byl svěřen dvěma stům kanadských vojáků, k nimž jsem se připojil i já. Pro lehce ozbrojené pěšáky bez podpory dělostřelectva a obrněných jednotek to byl téměř nesplnitelný úkol, nicméně majora, který velel Kanaďanům, to neodradilo. Přiblížil se na doslech k nepřátelům a vyzval je, aby se vzdali, nebo očekávali důsledky. Řekl, že může přivolat mimořádnou palebnou sílu, která v okamžiku udělá z betonových bunkrů trosky. Byl to samozřejmě naprostý výmysl, neboť na míle daleko žádné zbraně nebyly. Lež nicméně účinkovala, neboť za krátkou chvíli se objevil německý důstojník s bílou vlajkou, aby nabídl kapitulaci a dojednal podmínky.

Byli jsme informováni, že důstojník, velící dělům, spolu se svým zástupcem, se rozhodli zůstat jako poslední, až se bude posádka vzdávat. Jejich úmyslem bylo za pomoci trhaviny zničit závěr hlavního děla, což přivede k výbuchu i tuny munice, uložené v kopuli. Ty měly při výbuchu u hlavního děla rozšířit explozi na všechna děla a munici, které v baterii byly. Mluvčí zajatců důrazně doporučil, abychom všichni ustoupili do vzdálenosti alespoň jedné míle, a to kvůli nebezpečí, vyplývajícímu z předpokládané síly výbuchu. Major o něčem takovém nechtěl ani slyšet. Nařídil německým zajatcům, aby si lehli před nás a čekali jsme na „Velký třesk“ s rukama na uších a srdcem v krku.

Když k explozi došlo, bylo to skutečně něco ohromného. Výbuch se však omezil pouze na první dělo a oproti předpokladu se nerozšířil na další postavení. To bylo jedině dobře, neboť jsme byli příliš blízko, abychom si ten zbytek užili.

Poté, co Kanaďané a jejich němečtí zajatci opustili prostor, bylo rozhodnuto, že prozkoumáme vnitřek postavení hlavního děla, které bylo vyhozeno do povětří. Uvnitř byla velká tma. Vzduch houstnul kouřem a kyselým zápachem korditu. Když jsme dorazili k plošině s dělem, bylo jasné, že je vyřízené a že pro obyvatele Doveru a Folkestone už nikdy nebude hrozbou. Po statečných mužích, kteří raději zvolili smrt, než zajetí, nebylo ani stopy. Podlaha kolem děla byla pokrytý tlustou vrstvou nepořádku a moje noha se neopatrně čehosi dotkla. K mému zděšení to byla lidská hlava. Ačkoli to bylo ztíženo šerem a troskami, podařilo se nám shromáždit ostatky obou námořních důstojníků. Ty byly umístěny na improvizovaná nosítka, která nesli dva z našich mužů. Atmosféra byla pochmurná a pěkně strašidelná. Když jsme se přesouvali směrem k východu, šel jsem přímo za Bertem, který nesl zadní konec nosítek. Se zasténáním, při němž v žilách tuhla krev, jsem mu svými studenými prsty objal krk. Říct, že jsem ho vyděsil, je hodně mírné. Jeho reakce nás rozesmála, jelikož se to v tu chvíli jevilo jako vynikající vtip. Teď to tak vtipně nevypadá, ale tehdy nám ten smích pomohl, abychom se zbavili napětí, které jsme všichni cítili.

Když jsme se dostali ven, pustili jsme se do pohřbívání těl s veškerou možnou úctou. Také jsme zajistili, aby jejich identita a podrobnosti o jejich smrti byly zachovány pro každého, kdo by jim v budoucnu chtěl vzdát patřičnou úctu.

Další den jsme pokračovali podél pobřeží do okolí Cap Gris-Nez. Zde jsme z bezprostřední blízkosti sledovali denní nálet čtyř set bombardérů, které letěly ve čtvercových formacích. Všech čtyři sta letělo nad cílem a shazovalo pumy, pak se otočily a ve stejné formaci podruhé proletěly nad cílem a opět bombardovaly.

Zpočátku silná protiletadlová palba postupně slábla a s pokračujícím náletem zmlkla úplně. Z místa, odkud jsme to pozorovali, byla zkáza strašlivá. Vzduch byl plný úlomků, kouře a plamenů. bylo těžké uvěřit, že by to peklo někdo z německé posádky přežil.

Ve skutečnosti, jakmile se tam dostaly naše jednotky, Němci v plné síle vylezli ze sklepů, kde se ukrývali a navíc byly ulice v důsledku bombardování zasypané zdivem, takže podpora obrněných vozidel nebyla možná. Všechny boje probíhaly zblízka a tak jsem nikoli poprvé cítil sympatie a obdiv k ubohé pěchotě.

Z online archivu bálečných vzpomínek „WWW2 People’s War“ shromážděných BBC, přeložil Ondřej Filip 2006. Tento text je publikován dle podmínek volné licence BBC pro nekomerční projekty.

Dobytý objekt baterie Todt, vyfotografovaný 1.10.1944 seržantem Hardym z Armádní filmové a fotografické jednotky 5. (licence: © IWM B 10465)


 

(Velmi zajímavé objekty, které jsme bohužel nenavštívili se nacházejí v okolí Wissantu. Přímo na pobřeží, severovýchodně od města je to baterie Wissant pro 4 kanóny ráže 15 cm v kasematách typu M272. Ty jsou sice odstřelené, ale dochovalo se zde velké velitelské stanoviště typu M120, byť s vytrženými pancéřovými prvky. Okolní objekty patřily do sestavy opěrného bodu Wuppertal. Za prohlídku by stál i nedaleký opěrný bod Preussen (50 53 17; 1 39 43), situovaný blíže k městu, neboť se zde dochoval objekt R631 pro československý 4,7 cm PTK, vybavený spouštěcí pancéřovou oponkou, bohužel bez jakýchkoli pozůstatků zbraně. Na jihozápadním okraji města pak leží opěrný bod Pommern (50 53 01; 1 39 04), kde je přímo na pláži působivý objekt R630 s pancéřovou deskou pro kulomet, která byl spojen s pobřežní protitankovou stěnou, dva poničené objekty R612 a několik úkrytů série 500.)

Z Wissantu k mysu Cap Gris-Nez (50 52 08; 1 35 04) je třeba urazit přibližně 12 kilometrů po pobřežní silnici D940 a v obci Audingen odbočit k pobřeží. Z mysu je hezký výhled, ale z obranných zařízení opěrného bodu BUMERANG zde zřejmě mnoho nezbylo. Neznám také přesnou lokalizaci baterie Gris Nez, která byla pravděpodobně jeho součástí, neboť její kanóny ráže 17 cm byly zřejmě umístěny pouze v polních postaveních, v nichž nahradily původně instalované škodovácké kanóny ráže 24 cm. U cesty kolem mysu je vidět také několik otevřených postavení a netypové objekty pro pozorování a kulomety se štěrbinovými střílnami, které jsou pro zdejší úsek typické.

(Vpravo od silnice k mysu se nachází velmi rozsáhlý opěrný bod Dummler jehož součástí je i baterie Grosser Kurfürst (50 51 41; 1 35 41), která byla vybavena čtyřmi kanóny ráže 28 cm v pancéřových otočných věžích, osazených na objektech S412. Tyto objekty, které jsou bohužel silně zničené, obklopovalo několik desítek úkrytů, muničních skladů a menších postavení. Ze silnice je vidět jen záložní muniční sklad, který připomíná velkou stodolu. Povrch baterie je zřejmě přístupný, ale my jsme ho nenavštívili.)

Bezesporu nejzajímavější baterií v regionu je supertěžká baterie TODT, vyzbrojená třemi kanóny ráže 38 cm, ukrytými v obrovských kasematách. Baterie je součástí opěrného bodu SEITENSPIEL. Nejsevernější kasemata (Turm I) slouží jako muzeum (50 50 39; 1 36 00) a tak je cesta k ní dobře značená. Její rozsáhlý interiér je doslova přecpán exponáty – uniformami, modely, municí a zbraněmi (včetně československého pevnostního kanónu vz. 36) a v oploceném areálu si lze prohlédnou také torza několika obrněných vozidel a především impozantní železniční kanón K5 ráže 28 cm. Pokud se vydáte na jih, u rozcestí si můžete prohlédnout velkou nadzemní kabelovou komoru a poté musíte zabočit doleva. Druhá kasemata (Turm II) se nachází v lesíku vlevo od této cesty a je dosti zarostlá. Kolem je několik úkrytů, které jsme blíže nezkoumali. Třetí kasemata (Turm III) leží hned u cesty vpravo a je silně poničená výbuchem, který zlikvidoval přední část objektu. Za objektem odbočuje cesta doprava na pole, kde je asi nejhezčí kasemata (Turm IV). Do všech objektů se dá dostat, i když někdy dost nepohodlným způsobem.

Pozorovatelna baterie Todt je součástí opěrného bodu CRAN AUX OEUFS (50 50 50; 1 35 04). Autem se dá dojet téměř k ní, a to po silnici, vedoucí z osady Waringzelle. U pobřeží je několik domů, mezi nimiž lze zaparkovat, přičemž objekty leží jen několik desítek metrů jižně od nich. Pozorovatelna byla vybavena pancéřovými zvony a věží pro dálkoměr, které jsou vytržené, ale i přes to je objekt zajímavý. Těsně za ním leží velký úkryt se soklem pro radar Würzburg na stropnici a vedle ještě jeden menší úkryt.

Pokud se vydáte na sever po pěšině, která sleduje okraj útesu, po několika stech metrech před sebou uvidíte zřejmě jediný objekt opěrného bodu BLÜCHER (50 51 03; 1 34 51). Jde o kasematu R612 pro protitankový kanón, která je velmi pěkně zasazena do okraje útesu.

Zhruba půl kilometru za ním se u přímo cesty nachází netypový pozorovací objekt a na pahorku v týlu jsou vidět objekty opěrného bodu SICKINGEN, bohužel umístěné na ohrazených pastvinách pro dobytek. Pokud se k nim dostanete, budete si moci prohlédnout velké námořní velitelské stanoviště s pozorovatelnou, které sloužilo jako hlavní velitelství pro baterie Todt, Grosser Kurfürst, Gris Nez a Wissant. Za ním se nachází ještě postavení pro protiletadlový kanón. (Tři velké betonové jehlany na nejvyšším pahorku vyčnívají ze stropnice obrovského objektu V143 pro radar Mammut (50 51 24; 1 35 02). Za ním se nacházejí dva úkryty R621 a před ním dvě velmi hezké kasematy M270 pro 15 cm kanóny. Tyto objekty jsme však už neprozkoumali, neboť nás vyprovodil majitel pozemků.)

(Asi 2 kilometry jižně od baterie Todt se v městečku Audresselles nachází malý opěrný bod Leyer. Jeho bojový objekt je zabudován do zástavby na nábřeží, ale nachází se zde zajímavá pozorovatelna, vyčnívající nad pláž, odkud je výhled na útes s baterií Todt.)

Přibližně 4 kilometry na jih od baterie Todt leží městečko Ambleteusse, kde se nachází zajímavý opěrný bod BRACHVOGEL. V obci je třeba odbočit k moři a dojet až k promenádě, kde lze zaparkovat na dohled od fortu Mahon (50 48 20, 1 36 02), původně anglické pevnůstky z poloviny 16. století, která byla později za Vaubanovy éry přestavěna. Fort je velmi pěkný, ale jeho brána je zavřená a je zřejmě jen zřídka zpřístupňován veřejnosti. Do fortu byla zabudována pozorovatelna Atlantického valu, kulometný objekt a objekt s věží tanku Renault FT, jejíž pozůstatky jsou na levé straně fortu viditelné. Hned za fortem se na břehu říčky Slack nachází další objekty, které odhalil příboj a vypadají tak poměrně působivě. Jedná se o pěchotní úkryt R622 (druhý je zřejmě v zahradě blízké vily) a úkryt R629 pro protitankový kanón, neobvykle vybavený postaveními Tobruk na obou koncích týlové stěny.

Okolí Boulogne-sur-Mer jsme navštívili jen letmo, a to pouze oblast na severním okraji města, kde se kolem křižovatky silnice D940 a dálničního přivaděče nachází objekty baterií Creche I až III. Nejlepší je zaparkovat na kraji silnice D940 přímo pod nepřehlédnutelnými kasematami baterie Creche I, které se tyčí na kótě. Po pěšině lze dojít k mysu, kde se nachází objekty baterie CRECHE III. Jde o malou atypickou pozorovatelnu (50 45 00; 1 35 46), dvě postavení pro světlomety a před nimi pozůstatky objektu, který byl vybaven pancéřovou kopulí 20P7 pro dva těžké kulomety a byl spojen podzemní chodbou s dalšími objekty, z nichž se dochovala pouze jedna kasemata typu R 611 pro polní kanón, jejíž udávaná výzbroj se v pramenech liší. Druhá se zřítila do moře, ačkoli původně byl okraj útesu poměrně daleko. Podzemí této miniaturní „tvrze“ je bohužel zatopené a suchou nohou lze projít pouze část zmíněné kasematy.

Směrem na sever leží objekty baterie CRECHE II (50 45 10; 1 35 59), která byla spolu s předchozí baterií součástí opěrného bodu ARNIKA. K objektům vede pěšina po okraji útesu, po níž dojdete nejprve k objektu s postavením pro lehký protiletadlový kanón, za nímž následují tři pěkné kasematy R671 pro kanóny ráže 10,5 cm. Čtvrtá kasemata se zřítila do moře a zbývající k tomu nemají daleko. Mezi kasematami se nacházejí dvě rozměrná otevřené postavení pro protiletadlové kanóny Vickers ráže 9,4 cm (z nichž jedno obýval v době naší návštěvy bezdomovec) a několik úkrytů námořnictva.

(Baterie Creche I, která byla součástí opěrného bodu Blücher a leží těsně nad silnicí D640, jsme nenavštívili. Pozemek, kde se nachází je oplocený, ale zřejmě ji lze s trochou opatrnosti navštívit. Její nejzajímavější součástí jsou tři velké netypové objekty pro kanóny ráže 19,4 cm, z nichž jeden je poškozen destrukcí a také silná protipěchotní obrana v podobě tří objektů R630 a jednoho R105b. Těsně za nimi jsou na protáhlém pahorku situována tři otevřená postavení pro protiletadlové kanóny a v týlu se nachází velká kasárna a muniční skladiště francouzského fortu Creche, jehož původní výzbrojí byly zmíněné kanóny ráže 19 cm v otevřených postaveních. Jedno z nich se dochovalo na levém křídle, kde už Němci nestačili vybudovat plánovanou čtvrtou kasematu. U silnice pod baterií leží odolný objekt pro vodojem typu R 658.)

(Nejvýznamnější baterií v oblasti je těžká baterie Friedrich August, vybavená třemi kanóny ráže 30,6 cm, z toho dvěma v kasematách. Nachází se na pahorku východně od Wimereux a je součástí opěrného bodu Kornweihe. Kasematy jsou obrovské, i když částečně poškozené a zřejmě se nachází na soukromém pozemku. Mimořádně silný opěrný bod vnitrozemské obrané linie Fransosenkraut leží na kótě Mont Lambert (50 43 04, 1 39 01), východně od centra Boulogne-sur-Mer. Na rozdíl od naprosté většiny opěrných bodů, složených převážně z lehčích objektů, zahrnuje množství úkrytů a bojových objektů série 100 a 600, z toho dokonce dva objekty R664 pro houfnice ráže 10,5 cm v pancéřových kopulích, které byly vyrobeny jen v několika exemplářích (kopule jsou bohužel vytržené). Nachází se zde také obrovský velitelský objekt Luftwaffe typu L435. Zajímavé budou také opěrné body na pobřeží v oblasti Le Portel na jih od centra města. Jedná se o baterii Mont de Couple (cca 50 42 39, 1 34 19) zabudovanou do stejnojmenného fortu s kasematami M270 pro kanóny ráže 13,8 cm, která byla součástí opěrného bodu Seerose. Kasematy jsou sice zasypané, zato je zde k vidění objekt R105 s pancéřovou deskou pro kulomet. O něco jižněji leží ve starém fortu Alprecht (50 41 56, 1 33 51) opěrný bod Pantoffelblume, jehož součástí je mimo jiné velitelský objekt celé pevnosti a pěkná kasemata R612. Mezi zmíněnými forty leží opěrný bod Pechnelke, jehož součástí je baterie Flugplatz pro čtyři kanóny ráže 9,4 cm ve velmi hezkých kasematách R671 (50 42 02, 1 34 05) a také několik velkých objektů Lufwaffe, včetně velitelského objektu L412A)

Malý kulometný objekt u okraje útesu na mysu Cap Gris-Nez. Původní široký pozorovací otvor byl dobetonován do podoby tří střílen. (JP)

MKB Todt: týlová stěna kasematy I, která slouží jako muzeum. V nejbližším rohu je vidět větrací komín a vlevo od něj je nízká otvor pro průjez vozíků s municí. (MD)

MKB Todt: čelní pohled na kasematu IV. Ochranný převis nad středem střílny byl zničen při vytrhávání pancéřové desky, která ho zesilovala. (JP)

Stp Blücher: útes mezi baterií Todt a opěrným bodem Sickingen, do něhož je zabudován objekt R612 pro PTK ráže 7,5 cm. (JP)

Celkový pohled na fort Ambleteuse v ústí říčky Slack. (JP)

Stp Brachvogel: pozůstatky věže tenku Renault FT na okraji fortu Ambleteuse. (MD)

Stp Brachvogel: úkryt R629 pro protitankový kanón. V pozadí je vidět fort Ambleteuse. (JP)

MKB Craeche II: dvě ze tří kasemat typu R671, situované těsně na okraji útesu. (JP)

Stp Arnika: jedno ze dvou otevřených postavení pro kořistní britské protiletadlové kanóny Vickers ráže 9,4 cm. (JP)

MKB Creche III: atypická kasemata napojená na podzemí, která byla zřejmě vyzbrojena kanónem ráže 7,5 cm. (MD)

MKB Creche I: jedna ze tří velkých netypových kasemat pro kanón ráže 19,4 cm. (MD)

Poznámky:

(1) Stejně jako ostatní přístavy v severozápadní Francii se úkolu dobýt Boulogne Sur-Mer ujaly jednotky, patřící do sestavy 1. Kanadské armády. Posilou jim byly i další jednotky, především britská 79. pancéřové divize, vybavená speciálními obrněnými vozidly, jako byly plamenometné nebo ženijní tanky. Proti nim stála směsice německých jednotek, z větší části tvořená druhořadými pevnostními prapory, v celkovém počtu kolem 6000 mužů, pod velením generálporučíka Ferdinanda Heima. Němečtí obránci mohli využít poměrně solidních opevnění, byť jejich podstatná část byla orientována na obranu proti útoku z moře. Hlavní vnitrozemská linie obrany se půlkruhem táhla kolem města ve vzdálenosti 3 až 6 kilometrů. Její součástí byly opěrné body, vybavené i objekty stálého opevnění, jednalo se však především o úkryty a objekty protiletadlových baterií. Masivní ostřelování a bombardování města, značně poškozeného už v předchozím období, začalo 6. září 1944. Proti pevnostním objektům však polní děla nebo běžné pumy nemohly mít větší efekt. Pozemní fáze operace začala 17. září velkým útokem na opěrný bod Fransosenkraut na hoře Mont Lambert, dominující vnitrozemské obranné linii. Stejně tak byly obsazeny i další části obranného perimetru, avšak v řadě míst zůstávala ohniska odporu. Druhý den byly dobyté pozice vyčištěny a útočníci se probojovali do ulic města. Ještě čtvrtý den útoku, tedy 20. září, však v rukou Němců stále zůstávaly nejsilnější opěrné body na pobřeží, tedy u Creche na severu a Le Portelu na jihu, které se bránily se až do 22. září. Spojenci ztratili při operaci kolem 600 padlých a zraněných. Bez stálých opevnění by se nepříliš kvalitní jednotky, zcela odříznuté od zbytku armády, nedokázaly bránit po dobu šesti dní město proti přesile pozemních jednotek, podporovaných silným dělostřelectvem a letectvem. Význam opevnění však nelze přeceňovat. Umístění části dělostřelectva v železobetonových objektech ho sice uchránilo od zničení, zároveň ho však zásadně limitovalo omezením palebných sektorů, vesměs navíc orientovaných na moře. Slabina německé koncepce opevnění, které bylo bráněno především zbraněmi pěších jednotek, byť ukrytých ve velmi dobře řešených a odolných objektech, se ukázala při bojích o silná opevnění opěrného bodu Fransosenkraut, zahrnující kolem 25 objektů odolnosti B neu a vyšší. Kromě dvou houfnic a dělostřelecké baterie s úzkým sektorem palby disponoval opěrný od jen lehkým minometem v kopuli a několika kulomety za pancéřovými deskami, neboť většinu objektů tvořily úkryty. Ty sice bez problémů odolaly ostřelování, pěchota však neměla šanci zastavit útočníky, kteří díky početní převaze a masivnímu využití obrněných vozidel včetně transportérů Kangaroo, tanků AVRE, plamenometných tanků Crocodile a plamenometných obrněných vozidel Wasp, dokázali převálcovat obranu během necelé hodiny. Útočníkům přitom způsobila větší zdržení jen minová pole a terén, rozrytý krátery. Skutečnost, že díky množství pevnostních objektů dokázali izolovaní obránci klást určitý odpor až do druhého dne, celkovou situaci změnit nemohla.
(2) Podobně jako v případě Dunkerku uvažovalo spojenecké velení zpočátku o tom, že přístav Calais včetně dalších opevnění na pobřeží nebude dobýván, ale pouze obklíčen, čímž budou ušetřeny síly pro jiné operace, v první řadě pro útok směrem na Antverpy. Především z popudu námořnictva, které oprávněně poukazovalo na ohrožení lodní dopravy v Kanálu ze strany těžkých baterií, však padlo rozhodnutí zmocnit se i těchto míst. Stejně jako v případě Boulogne byla operace svěřena kanadským jednotkám, které 5. září 1944 dokončily obklíčení celé oblasti. Podporu jim opět poskytovala speciální obrněná vozidla britské 79. pancéřové divize. Obraně Calais velel nadporučík Ludwig Schroeder. Schroeder nebyl velitelem formátu víceadmirála Frisiuse v Dunkergue, což bylo ovšem pro jeho podřízené velké štěstí. První pokusy o útok na Calais, k nimž došlo 12. a 13. září byly neúspěšné, především kvůli palbě německého dělostřelectva. Následovalo silné ostřelování a bombardování nepřátelských pozic a pomalý postup terénem, ztížený četnými kanály a zaplavenými územími. Dne 25. září zaútočily kanadské jednotky na mys Cap Blanc-Nez, o den později se zmocnily baterie Lindemann a poté postupovaly podél pobřežní silnice na 10 kilometrů vzdálený západní okraj města. Ve stejnou dobu útočily další jednotky od jihozápadu na Coquelles a 27. září dosáhly fortu Nieulay na okraji města. Útoky z východní strany začaly až těsně před příměřím, které bylo kvůli evakuaci civilních obyvatel sjednáno na 29. září. O morálce posádky svědčí to, že němečtí řidiči, kteří civilisty přiváželi, se zhusta odmítali vrátit zpět do obleženého města. Během příměří byla zároveň sjednána kapitulace posádky přístavu, k níž po určitých zmatcích oficiálně došlo následujícího dne ráno. Akce proti opevněním v oblasti mysu Cap Gris-Nez probíhaly nezávisle na bojích o přístav Calais a nevztahovalo se na ně sjednané příměří. Již 10. září ostatně kanadské jednotky dobyly Wissant, čímž tuto oblast spolehlivě odřízly od hlavních sil, dislokovaných v Calais. Útok na mys, v čele s tanky a obrněnými vozidly, začal 29. září ráno. Útočníci postupovali ve dvou proudech přes baterii Grosser Kurfürst a během odpoledne obsadili samotný mys. Mezitím další útočná kolona dobyla baterii Todt, jejíž pozemní obrana ostatně nebyla příliš silná a spoléhala především na minová pole a již před polednem dosáhla pobřeží u velitelského stanoviště v opěrném bodu Cran aux Oeufs. Baterie Cap Gris-Nez, jejíž děla ráže 17 cm byla umístěna v otevřených postaveních, byla již předtím vyřazena palbou železničních děl, jejichž postavení se nacházela na pobřeží Anglie. Jedinými těžkými děly, která tak mohla do boje zasáhnout, byly kanóny baterie Grosser Kurfürst, umístěné v pancéřových věžích, o jejich případném nasazení však nejsou známy bližší informace. Během akce se osvědčily cepní tanky, které čistily průchody v minových polích, až k cíli však dorazilo jen málo obrněných vozidel, když většinu zastavily miny a terén, rozrytý bombardováním.

Stav: 2003

foto: J. Pavel 2003 (JP), M. Dubánek 2003 (MD)

Průzkum popsaných opevnění je možný bez větších problémů, v některých místech, jako je opěrný bod Sickingen nebo baterie Creche I, však situaci komplikuje využití pozemků jako pastvin a pokud se sem vydáte, musíte si počínat pokud možno nenápadně. Naproti tomu kasematy i další objekty baterie Todt jsou zcela opuštěné. Muzeum v kasematě I nabízí za přijatelné vstupné ohromné množství exponátů a rozhodně stojí za návštěvu. Z objektů, které jsme neprozkoumali by určitě stál za pozornost klíčový opěrný bod na hoře Mont Lambert v Boulogne Sur-Mer, i když i ten je zřejmě na využívaných pozemních, forty na jihu a také další opěrné body a baterie, jejichž popis by byl nad rámec tohoto článku vzhledem k tomu, že neznám jejich přesný stav a přístupnost. S objekty přímo v přístavu však zřejmě bude situace stejně problematická, jako v Dunkerque a Calais. Kuriozitou je dochovaný velký atypický objekt (1 34 03; 50 44 24) na úplném konci jižního vlnolamu (tzv. Digue Carnot“), k nemuž by ovšem bylo nutné jít zhruba 2 kilometry po hrázi.

Literatura:

F. Philippart, D. Peeters, A. van Geetruyen: De Atlantik Wall van Willemstad tot Somme, Lannoo, Tielt 2004
A. Chazette, A. Destouches, B. Paich: Atlantikwall – Le Mur de l’Atlantique en France, Editions Heimdal, Bayeux 1997
A. van Beveren, L. van der Weel: Bunkersite
M. Ráboň: Baterie Todt včera a dnes, ATM č. 2, 1994

Zatím žádné komentáře

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 30.8.2006 21.09 , Komentáře (0)

380 stran o pevnostech
Doplněno

Monte Festa

Regelbau 601

San Michel al Tagliamento

ERSTA

Zbraně L1 na Krétě

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže