Rakousko-uherské forty v Dolomitech

(Itálie) – Dolomity
Napsal: O. Filip
objekty: forty, blokhausy
V italských Dolomitech lze navštívit několik rakousko-uherských pevnostních objektů, které představují zajímavé příklady raných pancéřových fortů, vybavených na svou dobu velmi progresivními zbraňovými systémy z produkce plzeňské zbrojovky Škoda.

Oblast Tyrolska, která byla do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska, zahrnovala i vysokohorskou oblast Dolomit. Zdejší strmé skalní štíty, často přesahující nadmořskou výšku 3000 metrů, mezi nimiž vedly jen úzké průsmyky, přestavovaly značně neprůchodný terén, výhodný pro obranu. Na druhou stranu však byla jižní část Tyrolska značně vysunuta do italského území a ohrožena útokem ze tří stran. Přitom Itálie byla nejen tradičním nepřítelem habsburské monarchie, ale navíc si na část tohoto území, osídleného italskou menšinou, činila nároky. Bylo tedy nevyhnutelné území opevnit. Několik průsmyků a údolí, které by nepříteli umožňovaly postup z oblasti italského Benátska, bylo od roku 1884 fortifikačně zabezpečováno výstavbou uzávěrových fortů a blokhausů. Vzhledem k charakteru terénu, kdy bráněné komunikace vedly často tak úzkými údolími, že je nebylo možné bránit z okolních svahů, byla obrana nezřídka řešena výstavbou dvou objektů, z nichž jeden se nacházel u silnice a druhý na výhodném místě vysoko nad údolím.

Tyto kompaktní a účelně řešené pevnostní objekty z konce 19. století již lze označit za velmi progresivní, neboť jejich výzbroj byla umístěna v pancéřových věžích a kasematách. Úplným unikátem a na svou dobu překvapivě moderním řešením pak bylo umístění kulometů v malých pancéřových kasematách ve stropech fortů. Na druhou stranu však v dlouhodobé perspektivě zaostávala odolnost jak objektů, které byly částečně postaveny z kamene, tak pancéřových prvků, které měly jen malou tloušťku. Rozvoj dělostřelecké techniky během tří desetiletí po jejich výstavbě snížil jejich potenciální bojovou hodnotu natolik, že rakouské velení raději přistoupilo k jejich odzbrojení a započalo s rozptylováním jejich výzbroje, včetně otočných věží, do menších postavení v okolí. Válečné události let 1915 – 1918 ukázaly oprávněnost takových obav a forty v nich sehrály malou roli. Také ponechání zdánlivě nepřístupných vrcholů a stěn bez opevnění bylo chybou, která byla krvavě vykupována v potyčkách horských jednotek o čím dál výše umístěná improvizovaná postavení, která musela být v některých případech dokonce dobývána pomocí minové války. Takové boje se odehrály především v okolí fortu Tre Sassi, který byl také nejvíc poničen. V listopadu 1918 byly rakousko-uherské jednotky nuceny oblast vyklidit a na základě Saint-Germainské mírové smlouvy z roku 1919 připadlo celé území Dolomit Itálii. Největší ránu pak zasadilo fortům trhání pancéřových prvků v meziválečném období, zapříčiněné nedostatkem surovin v Itálii.

Fort LANDRO (46 38 42; 12 14 5) měl spolu s podstatně výše umístěným fortem Plätzweise bránit průchod úzkým údolím z oblasti Cortina d’Ampezzo na Toblach (Dobbiaco). Fort patří k nejlépe dochovaným rakousko-uherským objektům v Alpách. Již na začátku války byl odzbrojen a jeho věže byly odstraněny, takže trhání pancéřových prvků postihlo pouze kulometné a dělostřelecké kasematy na stropnici a s ohledem na průběh bojů nebyl fort ani ostřelován Italy. Celková koncepce objektu je neobvyklá, neboť se skládá ze dvou částí spojených poternou – rozměrnější dolní části, původně vybavené třemi pancéřovými věžemi a podstatně menší horní části se třemi kasematami pro kanóny. Fort není třeba hledat, neboť jeho spodní část leží přímo u silnice, vedoucí údolím říčky Rienza na jih z Toblachu. Hlavní brána fortu je otevřená, uvnitř budov však chybí schodiště, takže někdy je pohyb poněkud krkolomný. Po pancéřových věžích pro moždíře ráže 150 mm, později přezbrojených moderními 10 cm houfnicemi M.5, však není ani stopy. Betonová poterna mezi oběma částmi fortu je průchodná a v její dolní části nelze přehlédnout malou márnici s výklenky pro rakve. Na horní část fortu navazuje obrovský italský monoblok z konce 30. let, který je maskován tak, aby připomínal část fortu. Kdesi nad fortem by se také měly nacházet baterie pro polní kanóny, vybavené i podzemními chodbami, které v období 1. světové války nahradily zastaralou výzbroj fortu.

(Fort PLÄTZWEISE (italsky Prato Piazza) (46 38 30; 12 11 43) je typickým představitelem nejstarších rakousko-uherských pancéřových fortů, stavěných v horách. Jedná se o obdélníkovou třípodlažní budovu nevelkého půdorysu. V nejvyšší části se nacházela otočná pozorovací věž, o něco níže dvě věže pro moždíře ráže 15 cm a pod nimi tři pancéřové kulometné kasematy. Na začátku války byl fort odzbrojen a byť byl Italy ostřelován, sloužil nadále jako důležitá pozorovatelna. Kolem fortu byly vybudovány četné obranné pozice, částečně i s využitím betonu. Dnes je interiér fortu zřejmě nepřístupný. K fortu se dá pravděpodobně dostat po silničce, odbočující na jih z hlavní silnice mezi Welsbergem (Monguelfo) a Niederdorfem (Villabassa). Z opačné strany, tedy z údolí, kde se nachází fort Landro, by to bohužel bylo pěší stoupání s převýšením kolem 600 metrů, neboť fort se nachází v nadmořské výšce 1991 m.)

Fort MITTERBERG (46 41 56; 12 22 6) je pravděpodobně nejlépe zachovalým rakousko-uherským objektem v Alpách, neboť zde zůstala většina pancéřových prvků. Kromě předpancíře pozorovací věže a lehce opancéřovaného kulometného stanoviště v týlu stropnice zde tak můžete shlédnout tři nádherné pancéřové kasematy pro kanóny ráže 12 cm, kterých bylo v Tyrolsku osazeno velké množství, avšak padly za oběť těžbě oceli. Fort leží u hotelu Panorama, přibližně kilometr východně od středu obce Sexten, avšak podstatně výše, takže je nutné vyjet k němu uzoučkou silničkou s mnoha serpentinami, směřující pod štít Hasenköpfl. Odbočka ve vesnici vede přímo kolem kostela, avšak dosti špatně se zde orientuje. Fort se nachází hned u obydlených domů a jeho vchod je uzavřen, s trochou drzosti však můžete vyšplhat po hromadě hlíny přímo ke kasematám, vyjít na strop a vchodem v malé nástavbě na stropnici sejít dovnitř. Vnitřek je čistý, zdá se však, že jej částečně využívají místní zemědělci, takže nelze vyloučit potíže s domorodci. Po třech věžích M.80 pro moždíře však není ani stopy, neboť byly demontovány ještě před začátkem bojů.

(Fort HAIDECK (někdy též Heidegg) byl opět zcela kompaktní stavbou, vybavenou pozorovací věží, baterií tří moždířů ráže 15 cm v pancéřových věžích a dvěma pancéřovými kasematami pro 12 cm kanóny. Věže sice byly přezbrojeny moderními 10 cm houfnicemi, ani to však nezachránilo fort před odzbrojením z důvodu jeho zastaralosti. Fort byl silně poškozen ostřelováním a demontáží materiálu pro okolní polní postavení. Po první světové válce byl demolován a kamenné kvádry použity pro civilní stavby, takže z něj prakticky nic nezbylo a nemá valný smysl ho navštěvovat.)

(Fort TRE SASSI (též Tra i Sassi) (46 31 40; 11 59 29) leží u silnice v průsmyku Valparola (2197 m), nedaleko známějšího průsmyku Falzarego, z něhož se také k fortu nejlépe dostanete. Fort je opět obdélníkovou třípodlažní stavbou, z níž vyčnívaly pouze dvě malé kaponiéry, umístěné v protilehlých rozích stavby. Hlavní výzbroj tvořily dva kanóny ráže 8 cm v pancéřových kasematách, tedy modernější zbraně, než v ostatních fortech, a fort byl vybaven též pancéřovou pozorovací věží. Na počátku války byl již odzbrojen. V jeho okolí se pak odehrála řada bojů, při nichž si obě strany zřizovaly přístupové cesty a kavernová postavení v extrémních stěnách okolních třítisícových štítů. V současné době jsou ruiny vyčištěny, stropnice je opravená a fort je zpřístupněn jako muzeum.)

Fort CORTE (46 29 48; 11 55 33) je spolu s blokhausem Ruaz pěkným příkladem obvyklé koncepce rakousko-uherských uzávěrů horských údolí, což ovšem znamená, že je sice nedaleko, avšak velmi vysoko. Abyste k němu dojeli, je nutné odbočit ze silnice č. 48 asi kilometr před blokhausem Ruaz směrem na vesničku Corte a absolvovat cestu po velmi úzké a klikaté silničce. Fort leží přímo u ní a je opuštěný. Vnitřek je poněkud zdevastovaný, především pokud jde o schodiště, z nichž zůstaly jen torza. Po ruinách se dá nicméně vylézt až na stropnici, kde jsou zjevné pozůstatky šachet po dvou věžích pro 15 cm moždíře a dvou otočných pozorovacích věžích. Čelní šikmá část stropnice, kde byly čtyři osazeny pancéřové kasematy pro 12 cm kanóny prakticky neexistuje. Je odtud také pěkný výhled do údolí, nikoli však na Ruaz, který je v hluchém prostoru pod skalní stěnou. Zajímavostí je poměrně dlouhá poterna, vedoucí do kontreskarpové kaponiéry, který je umístěna v prudkém svahu a tudíž podstatně níže, než spodní podlaží fortu. Fort byl v červenci 1915 silně ostřelován a poškozen. V reakci na to Rakušané demontovali všechny kasematy, které přemístili k blízké obci Cherz i obě dělostřelecké věže, jež pak byly osazeny v improvizovaném objektu na jihozápadním úbočí hory Cima Sief. Italové nicméně pokračovali v ostřelování a vyplýtvali na odzbrojený fort značné množství munice.

Přímo u výše zmíněné silnice mezi obcemi Andras a Arabba lze nalézt velký blokhaus RUAZ, který je využíván jako restaurace, takže není problém před ním zaparkovat. Blokhaus měl pancéřové okenice a zřejmě i rozměrné desky s kulometnými střílnami, ty však samozřejmě zmizely. Z východní strany jsou patrná poškození, které způsobilo italské ostřelování.

(Fort SOMEDA (nebo též Moena) leží u průsmyku S. Pellegrino. Jde o běžnou, převážně kamennou stavbu, jejíž dvě věže pro 15 cm moždíře a dvě pancéřové kasematy pro 12 cm kanóny jako obvykle zmizely v nenávratnu. Podle fotografií je fort celkem hezký, i když zarostlý, ale je zřejmě využíván jako skladiště pro zemědělce. Měl by se nacházet kdesi jižně od průsmyku, bohužel přesnou lokalizaci neznám.)

Velký fort DOSSACIO (46 18 15; 11 43 25) leží nad údolím S. Pellegrino, přibližně 10 kilometrů východně od městečka Predazzo. Nejprve je třeba projet kolem jezera Forte Buso a asi kilometr za ním odbočit před malým mostkem doleva na skládku dřeva, za níž vede cesta po dřevěném mostě přes potok. Odbočka je značena poněkud nenápadnou směrovkou se jménem fortu. Zde lze zaparkovat a vydat se po cestě, která se nějaké 4 kilometry klikatí po lesích a překonává převýšení 400 metrů. Křižovatky jsou naštěstí značené, jinak by byla navigace poměrně obtížná. Fort není zarostlý, je samozřejmě zcela opuštěný a vypadá velmi impozantně. Z levého nároží vychází dlouhá poterna, do níž lze vstoupit i zvenku, neboť její strop v příkopu je proražený. Zhruba 150 metrů dlouhá poterna vede do unikátního detašovaného objektu, který byl vybaven pancéřovou pozorovací věží a světlometem. Jejich šachty, jakož i celý objekt, se dochovaly v relativně slušném stavu. Interiér samotného fortu je v dobrém stavu a zvláště stropnice z žulových bloků, složitě vytvarovaná pro optimální umístění věží a pancéřových kasemat, je doslova uměleckým dílem. Malé kulometné kasematy jsou vytržené, u kasemat pro 12 cm kanóny není jasné, zda byly sešrotovány, nebo demontovány, neboť poškození stěn je minimální. Škodovácké věže pro 15 cm moždíře byly demontovány ještě v průběhu války a pro zmatení nepřítele nahrazeny betonovými maketami. Je tedy dobře patrné, jak miniaturní byly tyto zastaralé pancíře a jak blízko sebe byly umisťovány. Zajímavý je také příkop fortu, z větší části vylámaný ve skále. Na pravém křídle fortu si lze všimnout níže umístěné betonové stavby, která má však zničený interiér. Zřejmě se jednalo a pozorovatelnu nebo malý blokhaus. V bezprostředním okolí fortu by se měly nacházet četné kaverny a kulometná postavení, neboť fort ležel blízko frontové linie vylámaná ve skále, bližší informace však nemám.

(U jezera Forte Buso leží na pahorku u silnice malý kamenný fort BUSO (též Albuso), která tvořil s vysoko umístěným fortem Dossacio typickou dvojici. Fort je v dobrém stavu a je vidět ze silnice, bohužel se však nachází v oploceném areálu u přehradní hráze.)

Poznámky:
– v letech 1913 – 1915 doplnilo obranu mezi forty Landro a Plätzweise postavení Strudelalpe –
Geierwand, které však mělo spíše polopermanentní charakter, neboť se skládalo z baráků, kaveren a postavení pro děla a kulomety. Pozůstatky těchto opevnění jsou nepříliš zajímavé.
– podle dostupných informací byly zřejmě všechny věže pro 15 cm moždíře M.80 přezbrojeny počátkem 20. století podstatně výkonnějšími houfnicemi 10 cm M.5. Maximální dostřel tak vzrostl z 3,5 na 6,1 km. To však nezlepšilo malou odolnost věží, stropů v jejich okolí a nevhodné umístění celé baterie věží ve vzájemné blízkosti. Většina z nich byla na začátku války demontována a byl zahájen jejich přesun do samostatných objektů, který se zřejmě podařilo dokončit jen v některých případech.

Návštěva popsaných fortů je vcelku bezproblémová, většinou je však nutné absolvovat dlouhé přesuny po úzkých horských silnicích. Výjimkou je fort Landro, který leží u kvalitní silnice, vedoucí na jih z Dobiacca (Toblachu). U fortu Tre Sassi je třeba upozornit na anomálii, která nás připravila o jeho návštěvu (spolu se skutečností, že v oblasti na začátku června hustě sněžilo). Poloha fortu je totiž v pramenech s oblibou uváděna do průsmyku Falzarego, ačkoli ve skutečnosti leží u několik kilometrů vzdáleného průsmyku Valparola. Nejdelší výstup je nutné podniknout k fortu Dossacio, stojí to však za to, neboť stav tohoto mimořádně zajímavého objektu je velmi dobrý. Ve všech fortech je však třeba dbát zvýšené opatrnosti, neboť podlahy a schodiště jsou často poničené, což platí především pro fort Corte.

Stav: červen 2007

Literatura:
Ulrich Moesslang, Bunkeranlagen und Festungen vom ersten Weltkrieg in den Alpen
Giorgio Trevisan: La Fortificazioni Militare
R. Rolf: A Dictionary on modern fortification, Prak publishing, Middelburg 2004

Komentářů: 3

  1. Ivan, 27.2.2008:

    Díky za informace o fortu Landro. Náhodou jsem si ho prohlédl letos o dovolené a až do návštěvy Vašich stránek netušil, o co jde. Pokud by byl zájem o nějaké další fotky pro tento článek, klidně se mi ozvěte.
    Asi se v létě vypravím do Sextenu a navštívím i ostatní okolní pevnosti, tenhle článek mne docela motivoval. :)

  2. Faudy, 31.8.2009:

    Ahoj, fort Landro je asi o 5km jizneji nez na te schematicke mapce. Kdyz jsem se zacal rozhlizet, tak uz bylo pozde (a nevracel jsem se).
    Tre Sassi je muzeum (5E), v prizemi je expozice ruznych "kramu" z valky, ale za ty penize to stalo. Jinak je primo v prusmyku Valparola, cca 1km od Falzarega, je u nej i parkoviste.
    Mitterberg jsme taky navstivili a vlezli dovnitr pres strechu, nikdo neprudil, nicmene dole byly zaparkovane ruzne vozejky zemedelcu a v tylove stene vyrazene troje vrata pro vjezd.
    Na Dossiacio jsme sli asi 1.5h, cili je to spise tak 6km. Nicmene z "detasovaneho objektu" vede dolu lesem cesticka (patrne pouzivana vojaky), ktera vede az na puvodni cestu do mista, kde konci to prudke stoupani a zacina nahorni planina. Nicmene zespoda se to bude asi spatne hledat, cestou zpet jsme usetrili nejmin hodinu. Ale i tak mi nekdo stipnul dole na parkovisti z motorky penezenku :o[

  3. David, 20.9.2010:

    MapaAhoj, všechny zmíněné forty jsou na mapě Kompass 1:50 000 označené.

Nový komentář

 

Publikováno: 7.8.2007 22.46 , Komentáře (3)
UPOZORNĚNÍ:
Z technických důvodů pošlete kopii komentáře mailem, jinak hrozí smazání.

350 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Forty v Korutanech

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017