(Itálie) – Dolomity Napsal: O. Filip (výrazně rozšířený článek z roku 2007) objekty: forty, blokhausy, pancéřová baterie, kavernová baterie V italských Dolomitech lze navštívit několik rakousko-uherských pevnostních objektů, které představují zajímavé příklady raných pancéřových fortů, vybavených na svou dobu moderními zbraňovými systémy z produkce plzeňské zbrojovky Škoda.

Oblast Tyrolska, která byla do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska, zahrnovala i vysokohorskou oblast Dolomit. Itálie byla tradičním nepřítelem habsburské monarchie a na část území si dělala nároky. Region sice chránily strmé skalní štíty, často přesahující 3000 metrů, mezi nimiž vedly jen úzké průsmyky, jižní část však byla výrazně vysunuta do italského území a ohrožena útokem ze tří stran. Nejdůležitější údolí a průsmyky byly od roku 1884 zabezpečeny uzávěrovými forty a blokhausy. Komunikace někdy vedly tak úzkými údolími, že bylo nutné postavit fort vysoko nad nimi a přímou obranu zajistit velkým blokhausem.

Kompaktní pancéřové forty takzvané „Voglovy éry“ byly ve své době velmi progresivní, neboť jejich výzbroj byla umístěna v pancéřových věžích a kasematách. Úplným unikátem bylo umístění kulometů v malých pancéřových polokopulích. Čelní obranu údolí obvykle zajišťovalo několik kanónů v pancéřových polokopulích, kruhovou obranu malé věže Škoda pro 15cm moždíře. V dlouhodobé perspektivě však zaostávala jak odolnost objektů, které byly částečně postaveny z kamene, tak pancéřových prvků, které měly jen malou tloušťku. Modernizace fortů, které tvořila v podstatě jedna budova, byla těžko realizovatelná a omezila se především na výměnu obstarožních 15 cm moždířů M.80 na podstatně výkonnější houfnice 10 cm M.5, čímž se maximální dostřel věží zvýšil z 3,5 na 6,1 km.

Dnes již neexistující fort Haideck připomíná z týlu spíše kasárna. Má však silný betonový strop a z čela sešikmenou stěnu s pancéřovými prvky pro kanóny.

Rozvoj dělostřelecké techniky během tří desetiletí po jejich výstavbě snížil bojovou hodnotu fortů natolik, že rakouské velení přistoupilo k jejich úplnému odzbrojení a rozptýlení zbraní do okolí, kde byly budovány pancéřové baterie pro demontované otočné věže a kavernová nebo i otevřená postavení pro pevnostní kanóny. Válečné události ukázaly oprávněnost obav a forty v nich sehrály malou roli. Namísto toho se krvavě bojovalo o čím dál výše umístěná improvizovaná postavení a obě strany přistoupily k minové válce. Takové boje se odehrály především v okolí fortu Tre Sassi, což popisuje článek o italských podzemních systémech.

Kvůli nepříznivému terénu však fronta zůstala do značné míry strnulá a k posunům byť jen o několik kilometrů docházelo pouze výjimečně. Situace se zásadně změnila až po průlomu u Caporetta, kdy se museli Italové z velké části Dolomit stáhnout, aby nebyli odříznuti postupem nepřítele k řece Piavě. V listopadu 1918 rakousko-uherské jednotky oblast vyklidily a na základě Saint-Germainské mírové smlouvy z roku 1919 připadlo celé území Dolomit Itálii. Největší ránu nezasadily fortům boje, ale trhání pancéřových prvků v meziválečném období, zapříčiněné nedostatkem surovin.

 

Landro

Fort měl spolu s podstatně výše umístěným fortem Plätzweise bránit průchod úzkým údolím z oblasti Cortina d’Ampezzo na Toblach (Dobbiaco). Měl zcela unikátní koncepci s rozměrnější dolní části pro tři pancéřové věže a menší horní části se třemi kasematami pro kanóny. Již na začátku války byl odzbrojen a věže byly demontovány, takže pozdější trhání pancéřových prvků postihlo pouze kulometné a dělostřelecké polokopule. Kde byly postaveny objekty pro věže se mi zatím nepodařilo zjistit.

V letech 1913 – 1915 doplnilo obranu mezi forty Landro a Plätzweise postavení Strudelalpe –
Geierwand, které mělo polopermanentní charakter a skládalo se z baráků, kaveren a postavení pro děla a kulomety.

Pohled ze silnice na obě části fortu a hustou síť protipěchotních překážek. Vpravo se tyčí štít Monte Piano, na němž ve výšce 2300 metrů probíhaly tvrdé boje.

Pod tmavou částí stropu horního objektu jsou nezřetelně vidět šikmé čelní stěny tří polokopulí pro 12cm kanóny M.80/85. Dnes je vpravo od objektu pěchotní srub.

Spodní část leží přímo u silnice, kde lze zaparkovat. Uvnitř však chybí schodiště, takže někdy je pohyb poněkud krkolomný. Betonová poterna mezi oběma částmi fortu je průchodná a v její dolní části nelze přehlédnout malou márnici s výklenky pro rakve. Na horní část fortu navazuje obrovský italský pěchotní srub (monoblok) z konce 30. let, který je maskován tak, aby připomínal část fortu. Vysoko nad fortem jsou úkryty a baterie, vybudované během první světové války.

Spodní část byla bráněna jednoduchou ocelovou kaponiérou, ostatní kaponiéry mají běžnou zděnou konstrukci. (Ondřej Filip 2022)

Spodní část fortu v roce 2007. V nároží jsou zbytky kaponiéry, vlevo je poterna, která sloužila i pro obranu týlu. (RH)	Spodní objekt pro věže, vpravo je mohutná stěna nádvoří. (RH)
Týl horního objekt ze stropu italského pěchotního srubu. Tenká stěna jej měla vizuálně sjednotit se starým objektem.	Žulové obložení předpancíře otočné pozorovací věže. (RH)

Plätzwiese

Fort je koncentrován do obdélníkové třípodlažní budovy nevelkého půdorysu. V nejvyšší části se nacházela otočná pozorovací věž, o něco níže dvě věže pro moždíře ráže 15 cm a pod nimi tři polokopule pro kulomety. Na začátku války byl odzbrojen a byť byl Italy ostřelován, sloužil nadále jako důležitá pozorovatelna. Kolem fortu byly vybudovány četné obranné pozice. Dnes je exteriér zrekonstruovaný, ale vnitřní prostory jsou zřejmě nepřístupné. Na parkoviště zhruba dva kilometry od fortu lze dojet po úzké silnici. Cesta autem z údolí spolu s pěším přesunem zabere dvě hodiny, takže jsme fort prozatím vynechali.

Týl fortu, poškozeného ostřelováním. V popředí je malá kaponiéra.

Týl fortu s malou kaponiérou. (autor: Cklang, licence C 3.0.)

Obranná kasárna s kaponiérami pod horou Strudelkopf, o dvě stovky metrů výše, než fort. (autor: Alexander Hoernigk, licence C 3.0.)

Mitterberg

Fort je nejlépe dochovaným rakousko-uherským objektem v Alpách, neboť zde zůstala většina pancéřových prvků. Kromě pozorovací věže a lehce opancéřovaného kulometného stanoviště v týlu stropnice jde především o jediné zachovalé polokopule pro kanóny ráže 12 cm v Tyrolsku. Jednalo se o nejstarší typ pro kanón M.80, který od roku 1877 produkovaly ocelárny ve Vítkovicích. Zatímco střílna je tvořena odlitkem o síle 10 až 15 centimetrů, vnitřní štít je silný pouhé dva centimetry a slouží spíše jako opora pro žulové kvádry stěny. (Více o rakousko-uherských polokopulích je na začátku tohoto článku.). Zbraně fortu byly přesunuty do větší vzdálenosti neý jinde a přímo u fortu bylo vybudován podzemní úkryt s velitelským stanovištěm a telefonní ústřednou.

Pohled z týlu. Most na strop je zřejmě pozůstatkem prací při demontáži houfnicových věží.

Jedna z věží fortu, nově osazená kdesi v horách.

Vstup do kavernového systému nedaleko fortu. Neobvyklým prvkem je kaponiéra s puškovými střílnami, zabudovaná do boční štoly.

Na parkoviště u fortu dojedete ze Sextenu uzoučkou silničkou s mnoha serpentinami, směřující pod štít Hasenköpfl. Fort prošel rekonstrukcí a jeho dostupnost je mnohem horší, než před lety. Interiér je uzamčený a fort je ze dvou stran obklopen ohradou se zvířaty, takže se nedá dostat ke střílnám ani jej příliš dobře fotografovat. Po podzemních prostorách v jeho blízkosti není ani stopy.

Mitterberg má jako jeden z mála stavebně oddělenou část s kanóny a kasárenský blok. (Ondřej Filip 2022)

Sousedem byl fort Haideck s pozorovací věží, baterií tří moždířů ráže 15 cm v pancéřových věžích a dvěma pancéřovými kasematami pro 12 cm kanóny. Fort byl odzbrojen, poškozen ostřelováním a následně rozebrán, takže z něj prakticky nic nezůstalo.

Týl fortu byl bráněn z napůl otevřeného palebného postavení, vyčnívajícího nad strop.	Čelní stěna s trojicí střílen. Vlevo je nově osazena pozorovací věž.
Detail střílny pancéřové polokopule pro 12 cm kanóny M.80. (RH 2007).	Interiér kasematy s polokopulí. Většinu plochy tvoří pouze dva centimetry silný plech.
Při rekonstrukci byl nalezen tento rozměrný pancíř, zřejmě strop kaponiéry.

Tre Sassi

Jde o třípodlažní stavbou s betonovým stropem, z níž vyčnívaly dvě malé kaponiéry. Na rozdíl od většiny objektů byl označován pouze jako blokhausm nicméně se jedná o fort, byť menší velikosti. Hlavní výzbroj tvořily dva kanóny ráže 8 cm, tedy modernější zbraně, než v ostatních fortech, a byl též vybaven pancéřovou pozorovací věží. Na počátku války byl odzbrojen a zbraně přesunuty do kavernové baterie Goingier, přesto byl poškozen ostřelováním. V jeho okolí se odehrály dlouhé boje, při nichž obě strany zřizovaly přístupové cesty a kavernová postavení v extrémních stěnách okolních třítisícových štítů.

Zimní fotografie ukazuje, že krabicovitý tvar staveb a umístěn kanónových střílen do horních podlaží měly ve vysokohorském prostředí své opodstatnění.

Fort leží přímo u silnice v průsmyku Valparola (2197 m) a je u něj velké parkoviště. Prošel dosti necitlivou rekonstrukcí, zahrnující mimo jiné zřízení ocelových balkónů v místě zničených kasemat. Uvnitř je muzeum, přecpané tisíci exponátů, tvořených převážně nálezy z okolních bojišť. Opevnění i samotnému fortu je věnováno jen minimum prostoru, v pokladně je nicméně k dispozici velmi solidní výběr literatury.

Umístění fortu v průsmyku. Z čelní strany je oprava tak hrozná, že je lepší fotit jej zdálky.	Týl a pravý bok fortu jsou opraveny lépe, kaponiéra je však značně poškozená.
Průstřel v klenbě ukazuje typické odštípnutí betonu vlivem pnutí při zásahu těžkého granátu.	V expozici je vystavena i tato neobvyklá varianta zákopového štítu.

Kavernová baterie Goiginger

Baterie byla vybudována v hřebenu Sas de Stria nedaleko fortu Tre Sassi. Podobně jako pancéřové baterie šlo o náhradu fortu a fakticky tedy o objekt stálého opevnění. Tomu odpovídal vyšší standard, především použití pevnostních zbraní s minimálními střílnami a kvalitní betonové střílny. Interiér byly elektrifikován a k vybavení patřil i světlomet na kolejovém podvozku.

Jeden z dvojice pevnostních 8cm kanónů M.98 z fortu Tra i Sassi, nazývaných Max a Moritz. Namísto pancéřové polokopule je použita pouze betonová střílna.

Pneumatický minomet (12 cm Luftminenwerfer M 16) v ústí kaverny. Zajímavé je vybavení dodatečným štítem.

Týlová část s velkou strojovnou se nepodařilo propojit s bojovou částí podzemí a je částečně zatopená. Hlavní galerie je v dobrém stavu a je bezpečná. Má dva vchody ve svahu a na konci je možné vyjít ven u malé kaponiéry. Další chodba do pěchotních postavení v čele je ale zavalená. Nejdůležitější součástí baterie jsou čtyři dvojitá postavení se zalomenou chodbou. Tři z nich měly kanón a pěchotní výzbroj, čtvrté velký světlomet a pravděpodobně i jeden menší.

Přibližný plán baterie. Červené šipky označují pěchotní střílny a pozorovací průzory, oranžové kanóny a žluté světlomety. (Ondřej Filip 2022)

Hřeben Sas de Stria s průběhem hlavní galerie a nepropojené části v týlu.	Velká strojovna v týlové části, kterou se nepodařilo propojit s hlavním galerií.
Hlavní galerie má dálku zhruba půl kilometru.	Kasemata pro pevnostní kanón z fortu Tra i Sassi.
Jeden ze sálů. V podzemí so dochovalo mnoho zbytků elektrických rozvodů.	Unikátní střílny s deskami pro pevnostní puškové lafety.
Kasemata pro světlomet, která mohl díky kolejovému podvozku a točně zajet do bezpečí.	Horní východ. Vpravo je kaponiéra se střílnami pro ruční zbraně.

Corte a Ruaz

Tento větší fort, umístěný 120 metrů nad bráněnou silnicí byl dokončen v roce 1900. Vede k němu sice kvalitní, ale úzká a strmá silnička z údolí, zaparkovat se dá přímo nad fortem. Volně přístupný interiér je zdevastovaný a ze schodišť zůstaly jen torza. Při troše opatrnosti lze troskami vylézt až na strop, kde jsou pozůstatky šachet po dvou věžích pro 15cm moždíře a dvou otočných pozorovacích věžích. Čelní šikmá část s polokopulemi pro 12cm kanóny je silně poničená. Zajímavostí je dlouhá poterna, vedoucí do kontreskarpové kaponiéry, který je umístěna podstatně níže v prudkém svahu.

Fort byl v červenci 1915 silně ostřelován a poškozen. V reakci na to Rakušané demontovali všechny kasematy, které přemístili k blízké obci Cherz i obě dělostřelecké věže, jež pak byly osazeny v improvizovaných objektech na úbočí hory Cima Sief. Italové nicméně pokračovali v ostřelování a vyplýtvali na odzbrojený fort značné množství munice. Posádka tomu pomáhala tím, že ve fortu rozsvěcela světla a občas v jeho blízkosti vystřelila z polního kanónu.

Ostřelováním silně poškozená čelní stěna s částečně odhalenou polokopulí pro těžký kulomet. Na spodní přírubě hlavního dílu je stopa přímého zásahu.

Na snímku z roku 1917 je kasematní kanón 12 cm M.80/96, přesunutý do improvizované baterie na úbočí hory Cherz.

Corte má pouze dvě věže, ale je bohatě vybaven dalšími pancíři a má poměrně složitý tvar s výrazně vysunutou kaponiérou. (Ondřej Filip 2022)

Přímo u hlavní silnice je velký blokhaus Ruaz, který je využíván jako restaurace, takže není problém zde zaparkovat. Blokhaus měl pancéřové okenice a zřejmě i rozměrné desky s kulometnými střílnami, ty však samozřejmě zmizely. Z východní strany jsou patrná poškození, které způsobilo italské ostřelování, ze spodní strany je blokhaus bohužel zakryt přístavbou.

Poškozený blokhaus Ruaz. Vlevo jsou trosky brány a částečně zavalená silnice. Ve druhém podlaží je dobře vidět arkýř (maschikuli) pro obranu prostoru u stěny.

Týlová stěna fortu s šíjovou kaponiérou je v dosti špatném stavu.	Levý bok fortu s klesající poternou do kaponiéry a výstupky, které měly chránit okna před nepřátelskou palbou.
Většina podlah mezi patry je zničená. Uprostřed je vidět spodní hrana betonové klenby.	Chodbička, vedoucí do dvou polokopulí pro těžké kulomety.
Čelní kaponiéra je vysunutá daleko před hlavní objekt a také výrazně níže.	Blokhaus Ruaz, přestavěný na restauraci.

Moena

Tento menší fort byl dokončen v roce 1899, aby osamoceně kryl přístup z průsmyku San Pellegrino. Na začátku války byla jeho výzbroj přesunuta blíže k průsmyku a samotný fort sloužil pouze jako sklad. Zhruba 200 metrů pod fortem je malé parkoviště. Objekt je až na vytrhané pancíře je v dobrém stavu, bohužel při naší návštěvě zde probíhala těžba dřeva. Nevím, zda se dá v jiné situaci dostat do interiéru.

Levý bok a týl kompaktní budovy fortu.

Levého přední nároží se zničenou kaponiérou. Nahoře vlevo byly polokopule pro děla, nahoře je řez schodištěm do pozorovací věže.

Dossaccio

Jeden z největších fortů Voglovy éry leží 350 metrů nad údolím, jehož přímou obranu zajišťuje blokhaus Albuso. Přístup je z parkoviště 900 metrů východně od fortu, odkud lze jít po pohodlné přístupové cestě nebo odbočit na podstatně kratší pěšinu, která však byla v době naší návštěvy zcela zavalená polámanými stromy.

Týl fortu s provizorní konstrukcí pro spuštění demontovaných otočných věží.

Brána fortu během inspekce. Vlevo od skupiny důstojníků je vidět starší typ desky pro dva kulomety, vybavený otočnými válci. Žádný z těchto prvků se nedochoval.

Fort dnes vypadá hůř, než v roce 2007, neboť se stal obětí necitlivé rekonstrukce, při níž byl doplněn ohavnými kovovými přístavbami, příkop znehodnocen lávkou pro a interiér uzamčen. Z levého nároží klesá dlouhá poterna do unikátního detašovaného objektu, který byl vybaven otočnou pozorovací věží a výsuvným světlometem. Jeho interiér je přístupný a dochoval se v dobrém stavu. Malé kulometné polokopule i velké pancíře pro 12 cm kanóny byly sešrotovány. Věže byly demontovány již na začátku války a pro zmatení nepřítele nahrazeny betonovými maketami. Na pravém křídle je ve svahu provizorní objekt pro pěchotní zbraně, má však zcela zničený interiér.

Pokus o přibližnou rekonstrukci průběhu poterny s detašovaným objektem. Šedá plocha vpravo je vyvýšený dvůr na skalním bloku. Fort měl modernější kaponiéry s pancéřovými deskami. (Ondřej Filip 2022)

Pohled na levý bok a poternu do detašovaného objektu z prostoru před pancéřovou baterií.	Šíjová kasárna a vyvýšené pěchotní postavení, využívající skalní blok.
Čelní stěna s otvory po střílnách čtyř polokopulí pro 12 cm kanóny.	Dobové makety věží, zřízené po jejich přesunu do pancéřové baterie.
Postavení pro světlomet, dodatečně zabudované do okna kasáren.	Detašovaný objekt. Vlevo nahoře je šachta pro světlomet, vpravo pro pozorovací věž.
Interiér místnosti, do níž se zasunoval světlomet.

U jezera Pannevegio leží velký blokhaus Albuso, dokončený v roce 1892, který bránil zblízka silnici. Je ve velmi dobrém stavu, ale nachází se v oploceném areálu vodní elektrárny a není možné se k němu ani přiblížit.

 

Pancéřová baterie Dossacio

Baterie pro věže fortu byla zabudována do nevýrazného hřebene zhruba sto metrů od fortu. Nedaleko byla osazena otočná pozorovací věž, ale spojovací chodbu se nepodařilo dokončit. Oproti jiným pancéřovým bateriím s věžemi fortů bylo podzemí jen těsně pod povrchem. Podoba hotové baterie se zachovala díky snímkům z návštěvy rakouského arcivévody a generála Františka Salvátora v roce 1916 (syn Karla Salvátora, vynálezce kulometů M. 1893, kterými byl vyzbrojen též fort Dossacio).

Dvojice věží se sejmutými plechovými kryty. Délka hlavní jednoznačně identifikuje modernější houfnice M.05, kterými byly věže přezbrojeny. V pozadí je levý bok fortu Dossacio.

Jeden z vchodů baterie s výpravou rakouských důstojníků.. Zajímavostí je vnější přívod elektrické energie.

Přibližný plán baterie podle měření v terénu. Směr chodby k pozorovatelně je odhadnut. (Ondřej Filip 2022)

Šachta pro pozorovací věž před baterií.	Samostatný vchod do podzemí, napojeného na pozorovací věž.
Jeden z vchodů do podzemí pancéřové baterie.	Odbočka k šachtě pro věž s houfnicí.
Pohled do šachty. Řešení s železobetonovými podlahami se v jiných pancéřových bateriích nevyskytuje.

Návštěva popsaných fortů je bezproblémová, většinou až k nim dojedete autem, ale jsou nutné dlouhé přesuny po úzkých horských silnicích (mapka). Výjimkou je fort Landro, který leží u hlavní silnice z Dobiacca (Toblachu) do Cortiny d’Ampezzo. Jediný delší pěší výstup je nutné podniknout k fortu Dossaccio, časově náročná je také návštěva fortu Plätzwiese, kde jen přesuny zaberou dvě hodiny. Ve všech fortech je nutné pohybovat se opatrně, neboť podlahy a schodiště jsou často poničené, což platí především pro fort Corte. Návštěvu fortu Tre Sassi a baterie Goigonger je vhodné zkombinovat s italskými opevněními na Lagazuoi.

Více detailů o konstrukci fortů, pancéřových prvcích a bojích v Alpách najdete v mých kapitolách knihy Pevnosti v bojích Velké války – Východní fronta a Alpy. 

 

Stav: červen 2007, září 2022

foto: O. Filip 2017 a 2022, R. Hrabčák 2007 (RH)

Literatura:
Martin Dubánek, Ondřej Filip. Jan Pavel: Pevnosti v bojích Velké války – Východní fronta a Alpy, Mladá fronta, Praha 2017
Ulrich Moesslang: Bunkeranlagen und Festungen vom ersten Weltkrieg in den Alpen
Giorgio Trevisan: La Fortificazioni Militare
Rudi Rolf: A Dictionary on modern fortification, Prak publishing, Middelburg 2004

Komentářů: 4

1. Ivan, 27.2.2008:

   Díky za informace o fortu Landro. Náhodou jsem si ho prohlédl letos o dovolené a až do návštěvy Vašich stránek netušil, o co jde. Pokud by byl zájem o nějaké další fotky pro tento článek, klidně se mi ozvěte.
   Asi se v létě vypravím do Sextenu a navštívím i ostatní okolní pevnosti, tenhle článek mne docela motivoval. :)

2. Faudy, 31.8.2009:

   Ahoj, fort Landro je asi o 5km jizneji nez na te schematicke mapce. Kdyz jsem se zacal rozhlizet, tak uz bylo pozde (a nevracel jsem se).
   Tre Sassi je muzeum (5E), v prizemi je expozice ruznych "kramu" z valky, ale za ty penize to stalo. Jinak je primo v prusmyku Valparola, cca 1km od Falzarega, je u nej i parkoviste.
   Mitterberg jsme taky navstivili a vlezli dovnitr pres strechu, nikdo neprudil, nicmene dole byly zaparkovane ruzne vozejky zemedelcu a v tylove stene vyrazene troje vrata pro vjezd.
   Na Dossiacio jsme sli asi 1.5h, cili je to spise tak 6km. Nicmene z "detasovaneho objektu" vede dolu lesem cesticka (patrne pouzivana vojaky), ktera vede az na puvodni cestu do mista, kde konci to prudke stoupani a zacina nahorni planina. Nicmene zespoda se to bude asi spatne hledat, cestou zpet jsme usetrili nejmin hodinu. Ale i tak mi nekdo stipnul dole na parkovisti z motorky penezenku :o[

3. David, 20.9.2010:

   MapaAhoj, všechny zmíněné forty jsou na mapě Kompass 1:50 000 označené.

4. kk, 7.8.2018:

   Ahoj/Dobrý den,
   posílám takovou svodku z téhle oblasti:

   Landro: Navštívili jsme několikrát, poprvé kolem roku 1992. Se vstupem nikdy nebyly problémy, jenom na celý průchod bylo lepší jít z horní části do spodní protože se stačí spustit dolů o jedno patro. Nahoru jsem to asi nevylezl, nevzpomínám si. A taky jsem zatím nebyl na stropnici. Článku a autorovi děkuji za vysvětlení proč ten italský bunkr vedle horní části vypadá tak „divně“.

   Corte: Největší bunkrologické zklamání a rozčilení tohoto léta! Fort si škrtněte ze svých plánů protože jeho zajímavé podzemí brzo zanikne a vnitřek je zahumusený. Mě sem zlákala poterna a průstup do kaponiéry. Ta tam zatím opravdu je, akorát cestou dolů záhadně vlhne a v nejnižším místě se už vyvalila podmáčená zeď. Po překonání nejhlubšího bodu proti vám teče potůček, cosi mazlavého pokrývá podlahu a smrad žumpy dává tušit, že je zle. A opravdu nějaké místní čuně zavedlo přepad ze svého odpadu až sem. Koukněte na fotky a pravděpodobného viníka. Samotná stavba pak v prvním patře vypadá tak, že někdo dovnitř navezl stádo krav a nechal je tam chcípnout i s traktorem – spálené zbytky strojů, kabelů a kosti zvířat. Ach jo . Samotná stavba přitom vypadá docela pěkně, hezká svodka co musela vydržet je na straně 200 v druhém dílu Pevností ve víru Velké války.

   Ruaz: No po otrávení z Corte jsem snad rád, že je z toho hotel. Stavba je opravená docela dobře a stojí u ní nějaký muzeální kanón. Moderní přístavby jsou jenom v jednom směru a tak to pořád jako fort vypadá.

   Tre Sassi: Znám taky asi od roku 1992, kdy byla volně přístupná. Autor tohoto webu mě doporučil: velice pěkné podzemí, vybavené zbraněmi z fortu Tra i Sassi je nedaleko něj a je přístupné. ale nebyl jsem tam: https://martinamoudra.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=470340&setver=touch . Za mě třeba příště.

   Fotky jsou tady: https://liskka.rajce.idnes.cz/Corte_Ruaz_forty_2018/

   Zdraví
   kk