Trident (německy Trient, italsky Trento) byl nejvýznamnějším centrem Jižního Tyrolska, náležejícího před 1. světovou válkou Rakousku-Uhersku. Po ztrátě Lombardie a Benátska v padesátých a šedesátých letech 19. století byl tento hornatý region území ze tří stran obklopen italským územím a bylo nutné opevnit nejen horské průsmyky, ale i hlavní město regionu. Nejprve byly budovány jednoduché kamenné forty a baterie, které měly i na tehdejší dobu nevalnou odolnost. V osmdesátých letech 19. století následovala etapa výstavby raných pancéřových fortů s polokopulemi pro 12 cm kanóny a věžemi pro 15 cm moždíře, které byly na začátku války značně zastaralé.
V roce 1914 se konflikt s italským „spojencem“ jevil čím dál pravděpodobnější a bylo rozhodnuto o přeměně Tridentu na silný opevněný bod. Staré forty byly téměř zcela odzbrojeny a jejich výzbroj rozmístěna do nových polních i stálých opevnění. Do roku 1916 pak bylo vybudováno mnoho pěchotních a dělostřeleckých postavení, zčásti ukrytých v kavernách, muničních skladů a dalších objektů. Rozestavěny byly i rozsáhlé komplexy pancéřových baterií pro dělostřelecké věže ze starších objektů. Jejich maskování a odolnost byly vyšší, než u kterýchkoli tehdejších pevnostních objektů, neboť malé veže byly instalovány do masivních betonových límců, zapuštěných do skály. Tyto baterie byly vyzbrojeny věžemi pro 15 cm moždíře M.80, přezbrojenými na výkonnější 10 cm houfnice M.5 a podstatně většími věžemi pro houfnice M.94, přezbrojenými na houfnice M.99. Do věží se nevstupovalo šikmým schodištěm jako původně, ale z hlubokých šachet, vedoucích do podzemí.
Věž pro moždíř M.80. 1 – původní verze v betonové stropní desce fortu, obložené žulovými kvádry. U některých fortů byly nebyly věže zapuštěné. 2 – po přezbrojení na houfnici M.5. 3 – maketa věže po demontáží, na místě zůstal jen stropní pancíř vstupní chodby. 4 – věž v betonovém objektu pancéřové baterie, s přístupem svislou šachtou. O. Filip 2019
Opevnění Tridentu měla měly větší štěstí, než forty v Dolomitech a Korutanech, neboť na začátku 20. století před ně byla vysunuta silná moderní opevnění, především linie fortů uzávěrů Folgaria a Lavarone a na jihovýchodě byl rozestavěn uzávěr Etsch-Arsa s nejmodernějším fortem Valmorbia. Také uzávěry Lardaro a Tonale s moderními forty udržely frontu v dostatečné vzdálenosti a Italům se nepodařilo prolomit ani nejbližší uzávěr Garda. Pevnost Trident tak byla vyklizena až při všeobecném ústupu rakousko-uherských sil v roce 1918.
Buco di Vela
Jde v podstatě o obrovský blokhaus (Strassensperre), zabudovaný už v letech 1860-62 do úzké soutěsky, jímž procházela silnice a kanál pro říčku Vela. Na začátku války byl vybaven třemi starými 9cm kasematními kanóny. Ty byly rychle vyměněny za modernější kanóny M.4 téže ráže, ale již v létě 1915 byl fort pro svou nedostatečnou odolnost odzbrojen a kanóny přemístěny do kavernové baterie Soprassasso-West.
Soutěska s cestou do průjezdu fortem v lednu 1917. V pozadí je vidět jen malá část horního patra hlavního objektu.
Po důkladné rekonstrukci slouží fort jako muzeum, které bylo přístupné zdarma. Mimo otvírací dobu se ale nedostanete ani k fortu, neboť dost daleko od něj je brána. Uvnitř je malá expozice s fotografiemi, maketou původního kasematního kanónu s dřevěnou lafetou a poměrně zajímavá instalace, kde se na plastický reliéf Tyrolska promítají lokalizace opevnění z jednotlivých etap výstavby. Lze také nahlédnout do soutěsky a poterny k výše umístěným bateriím, ale ta je na konci uzavřená.
Colle delle Benne
Tento kompaktní, částečně kamenný objekt byl postaven v letech 1890-94. Hlavní výzbroj tvořily čtyři polokopule pro kanóny ráže 12 cm a dvě věže pro 15cm moždíře. Na počátku 1. světové války byl odzbrojen a jeho věže i moderní pozorovací zvon přesunuty do baterie Busa Grande, takže při těžbě železa v meziválečném období neutrpěl větší škody.
Transport demontovaného zvonu ze stropu přes příkop pomocí dřevěné rampy. Jen několik let předtím putoval zvon opačným směrem v rámci modernizace fortu.
K fortu se dostanete odbočkou ze silnice z Levico Terme do Pergine Valsugana. Až po naší návštěvě byl kompletně zrekonstruován a nevím, jak je to s přístupností interiérů. Pokud se dostanete dovnitř, stojí za povšimnutí stropní pancířů chodbiček do otočných věží, které nebylo nutné demontovat, protože v pancéřových bateriích se do věží vstupovalo svislou šachtou. Z kontreskarpové galerie byla přístupná poterna do improvizovaného objektu pro světlomet nad okrajem svahu.
Tenna
Fort leží na úzkém hřebeni mezi jezery Caldonazzo a Levico a je možné dojet k němu autem. Hlavní výzbroj tvořily dvě věže pro 15cm moždíře M.80, přezbrojené na modernější houfnice M.5 a osm polokopulí pro 12 cm kanóny, orientovaných do tří směrů. Také on byl na začátku války odzbrojen. Před několika lety prošel rekonstrukcí, ale my jsme narazili pouze na třímetrový plot s tak hustými oky, že se přes něj nedalo ani fotografovat. Informace o přístupnosti jsme nezajistili.
Šíjová kasárna fortu. Kvůli destrukci podlahy se propadla i zeď mezi okenními otvory.
|
Čelní část fortu s vytrhanými polokopulemi. (Llorenzi CC 3.0)
|
Hauptwerk Mattarello
Atypický pancéřový fort jako jediný v Alpách kombinoval dva typy věží – pro 8cm kanóny M.94 a 15cm houfnice M.99. V případě věží pro kanóny se jednalo o jediné dva exempláře, použité mimo haličské pevnosti Krakov a Přemyšl. Kromě toho měl i polokopule pro 12cm kanóny, pancéřové kaponiéry a tři pozorovací věže. Pancéřové prvky byly demontovány ještě za války a věže přesunuty do baterie Zampetta. Poté sloužil jako vojenský sklad, takže se v něm dochovaly kovové součásti jako schody a okenice.
Po uzounkých uličkách z ulice delle Novalina se lze protáhnout až k vile, za níž končí asfaltová cesta. O dní už zbývá jen asi 200 metrů k bráně v plotu. Ten bylo možné přelézt nebo obejít z levé strany. Do fortu dostali otvorem po zničené pancéřové kaponiéře v levém předním nároží. Uvnitř byl ve vynikajícím stavu a bylo možné dostat se i na strop.
Valmorbia
Jde o jediný rakousko-uherský fort poslední generace, jehož výstavba dospěla až do pokročilé fáze, neboť ostatní forty tohoto typu se dostaly maximálně do fáze přípravy staveniště a zemních prací. Byl zcela zabudován do skalního výběžku, takže jej tvoří především podzemí a jedinou velkou betonovou konstrukci je objekt pro věže.
Rekonstrukce fortu ve stavu po improvizovaném zprovoznění, tedy s kasematami pro polní kanóny, skalním „mostem“, malou kaponiérou a s nedokončeným objektem pancéřové baterie. Nahoře je dokreslena podoba pancéřové baterie po dokončení. O. Filip 2019
Rozestavěný fort padl Italům do rukou v červnu 1915 a s ním i zařízení staveniště a díly pancéřových věží, uskladněné na povrchu. Italové využili jeho rozsáhlého podzemí a přeměnili jej na významný opěrný bod. Během jarní ofenzívy, označované jako „trestná výprava“ byl dobyt, k čemuž došlo 22. května 1916. Akci ukončil stoupající odpor Italů a odsun jednotek do Haliče, kde začala ruská ofenzíva. Rakousko-uherské jednotky se začaly stahovat a ničit obsazené italské objekty, ale Valmorbia měla zůstat i v nové linii. V noci na 29. června na fort zaútočily dvě roty italské pěchoty a pronikly do jižní části podzemí. Došlo k nepřehledným bojům v chodbách a v příkopu, nicméně posádka se v severní části udržela a nakonec útočníky definitivně vypudila, takže fort zůstal v rukou původních majitelů až do konce války. Na dokončení však nebylo možné pomýšlet a věže byly odvezeny do prostoru uzávěru Folgaria, kde z nich měla vzniknout pancéřové baterie. To se však již nepovedlo.
Na silnici do vesnice Pozzachio je speciální parkoviště pro návštěvníky fortu, odkud je nutné pokračovat pěšky. Cestou projdete tunelem, z něhož odbočuje kavernové postavení. Těsně před fortem je po levé straně vstup do podzemí, které vede i do fortu, ale v době naší návštěvy byla chodba zatopená a dnes je možná uzavřená. My jsme fort viděli v původním stavu, ale později byl poněkud nešťastným rekonstruován, což zahrnovalo především zabudování vyhlídkové plošiny do rozestavěného objektu pro věže. Na protější straně údolí jsou pozůstatky odstřeleného malého objektu Matassone, který nebyl nikdy dokončen.
Levý bok s provizorní kaponiérou, za níž je vidět šíjový příkop. Vlevo nahoře je hrana objektu pancéřové baterie, ve skalní stěně jsou nezřetelně vidět výlomy pro boční objekty.
Casara a Monte Calisio
V místě baterie Casara se nacházel kamenný blokhaus z první etapy opevňování, který byl zcela rozebrán a vznikla zde moderní baterie s rozsáhlým podzemím a dvěma betonovými traditory pro čtyři 9cm kanóny M/75. Podle dostupných plánů zde měla být i pozorovací věž či zvon, ale není jasné, z jakého staršího fortu by tento prvek měl pocházet. Na nedalekém strmém hřebeni o nadmořské výšce 1096 metrů se nachází velká pancéřová baterie Monte Calisio, vyzbrojená dvojicí věží pro 15cm houfnice z fortu Romagnano. Její součástí bylo i šest kavernových postavení pro kanóny s betonovými střílnami.
Betonáž šachty pro věž. Je vidět kruhová výdřeva s výklenkem pro muniční výtah.
Věž pro houfnici M.94, instalovaná v baterii Monte Calisio. Předpancíř je zhruba v rovině s okolním terénem, takže zde zjevně ještě chybí poslední vrstva betonu.
K baterii Casara lze vyrazit po značené cestě z parkoviště (46° 05′ 28″ 11° 09′ 59″), kam se musíte dostat úzkými silničkami. Baterie je zabudována do malého pahorku před zpevněnou plochou, kde zřejmě ležel původní blokhaus. Střílny traditorů jsou hezké, ale hlavní část podzemí je uzavřená. Těsně vedle pravého traditoru je nad pěšinou nenápadný zářez, v němž se dá protáhnout do podzemní chodby s ochrannou střílnou a poté do několika sálů a střeleckých místností pravého křídla. Pohyb je obtížný, neboť po vytrhání traverz je podlaha pokrytá kusy betonu. Zvláštní je, že tato část zřejmě nebyla propojena se zbytkem podzemí, ačkoli je dělí jen několik metrů.
Přímo od baterie stoupá strmá pěšina na vrchol s baterií Monte Calisio, kde je louka s téměř zasypanými šachtami po vytržených pancéřových věžích. Za levou věží je vchod do rozsáhlého podzemí. Hlavní galerie značného průřezu spojuje zasypané šachty věží a otevřenou šachtu v týlu. Na levém křídle prudce klesá, zatímco souběžná galerie, spojující další dvě baterie, tak prudký sklon nemá. Podzemí je přístupné, částečně vyčištěné a bezpečné.
Monte Celva
Strmý vrchol Monte Celva byl zásadní pro obranu údolí, vedoucího od jezer Caldonazzo a Levico. I přes nepříznivé terénní poměry a malou plochu sem bylo soustředěno velké množství výzbroje a na úplném vrcholu hory vznikla pancéřová baterie pro dvě věže s 10cm houfnicemi z fortu Tenna a pozorovacím zvonem. Kromě toho zde bylo i několik kavernových baterií pro pevnostní kanóny ze starších fortů a také běžné zákopy, malé pozorovatelny a otevřená postavení pro kanóny.
Na vrchol vede pouze jediná schůdná cesta, a to z parkoviště (46° 04′ 16″ 11° 11′ 09″) u blokhausu Roncogno. Stoupá po úbočí hory k plošině na jejím východním okraji. Těsně pod vrcholem je odbočka doprava ke vstupu do podzemní chodby, kde jsou dva betonové kulometné objekty a dlouhé schodiště do obdélníkové šachty, zřejmě rozestavěného objektu pro otočnou věž. Nahoře jsou vyčištěné zákopy a podzemní chodba do rozsáhlé kavernové baterie pro čtyři kanóny, disponující dvěma východy do svahu. Na hřebeni přímo nad kavernovou baterií je otevřená baterie pro 7,5 cm kanóny, které propojuje chodba s muničními sklady. Na úplném vrcholu hory jsou šachty pro věže a pod nimi vchod do vybetonovaného podzemí. Na obou stranách baterie jsou také kulometné objekty, poškozené vytrháním ocelových traverz ze stropů a střílen.
Busa Grande
Pancéřová baterie, obklopená pěchotními postaveními, byla vybavena věžemi (a zřejmě i zvonem) z fortu Colle delle Benne, který je sice jen dva kilometry odtud, zato však o 850 metrů níže. Baterie má vybetonované podzemí, které je rozsáhlejší a komplikovaněji, než předpokládaly původní projekty.
Řez baterií v prostoru věží, osazených v masivních betonových objektech. Nejsou zakreslena schodiště a muniční výtahy v šachtách. O. Filip 2019
K baterii lze vyrazit od hotelů v průsmyku, který leží asi 300 metrů severně od ní. Po krátkém stoupání lesem dojdete na travnatou planinu, kde jsou šachty věží, přičemž v jedné z nich se dochovaly traverzy konstrukce pro schodiště. Do podzemí vede několik vchodů po obvodu pahorku, nejlépe lze lokalizovat velké portály u hlavní cesty. Pohyb uvnitř byl při naší návštěvě velmi obtížný, neboť každých pár metrů byly u kleneb odpáleny nálože, která je narušily a částečně zavalily prostor. Dnes je baterie přeměněna na muzeum a v létě by měla být volně přístupná. Stav podzemí se tedy výrazně zlepšil, zato šachty už neuvidíte, protože na ně byly posazeny ošklivé plechové „věže“. Samostatná pozorovatelna s dobře dochovanou šachtou pro otočnou věž a vlastním malým podzemím vypadá na fotografiích zajímavě, ale bohužel nemám její lokalizaci.
Vojenské muzeum v Roveretu
Muzeum se nachází v hradu na okraji centra, expozice děl je umístěna v protileteckém krytu přímo pod hradem. Vchod je nedaleko vystaveného moždířě Škoda. Jedná se o lafetový vůz s nainstalovanou hlavní, což neprezentuje reálnou situaci. V boji se sejmutá lafeta instalovala na zakopané ložiště a teprve poté do ní byla vsunuta hlaveň, výjimečně pak mohla být hlaveň použita jen s lafetou, ale samozřejmě bez podvozku. Kromě stálé expozice zbraní a uniforem jsou v muzeu i exponáty, týkající se opevnění. Otevřeno jde denně s výjimkou pondělí od 10 do 18 hodin.
Další objekty
Nad fortem Matarello leží kamenná kasematová baterie Doss Fornas pro 8 starých kanónů ráže 15 cm, která se dochovala v překvapivě dobrém stavu a v současné době je vyčištěná od vegetace. Zajímavé je, že byla v roce 1898 modernizována osazením pozorovací věže, která se samozřejmě nedochovala. Nejlepší cesta k baterii zřejmě vede z rozcestí u vchodu do fort Matarello, převýšení je však 400 metrů. Pod fortem Matarello leží Obere batterie (Matarello Media) a Untere Batterie (Matarelo Bassa), které nejsou příliš zajímavé. První z nich je celkem zachovalá, druhá téměř zcela zničená.
Velký fort San Rocco z let 1880-83 byl vybaven vzácně se vyskytující pancéřovou věží Gruson pro dvojici kanónů ráže 12 cm. Jeho šíje s kaponiérou vypadá na fotografiích působivě, interiér však slouží jako skladiště a není přístupný. Po věži samozřejmě není ani památky.
Fort Romagnano je ve výborném stavu a dochovaly se v něm kovové součásti. Kromě obvyklých kasemat pro 12 cm kanóny měl i vzácně se vyskytujícími věže pro 15 cm houfnice M.99. Dnes je v soukromých rukou a není přístupný. V jeho okolí jsou rozsáhlá postavení z doby 1. světové války, včetně blokhausu s podzemními sály a kavernové baterie.
Cestou po silnici SS12 z Trenta do Rovereta si asi 6 kilometrů za Matarellem můžete ve skalní stěně vlevo nad silnicí všimnout střílen, vytesaných ve skále. Jedná se o baterii Murazzi pro dva 7,5 cm kanóny M.75, která je pěkným příkladem kavernového objektu z let 1914-1916.
Pancéřový fort Altissimo se měl stát zásadní oporou rakousko-uherské obrany a zabránit postupu k uzávěru Garda. Měl se skládat z hlavní části se čtyřmi věžemi, a to buď nejmodernějšími a nejodolnějšími věžemi pro 10 cm houfnice M.14 nebo nově vyvíjenými věžemi pro výkonné 15 cm houfnice. Podzemní chodbou měla být napojena předsunutá pozice na vedlejším vrcholu, vybavené kopulemi, pozorovacím zvonem a zřejmě i dvěma 7,5 cm kasematními kanóny. Stavba fortu byla bohužel přerušena ve fázi zahájení výkopových prací.
Část fortů včetně fortu Valmorbia jsme navštívili v roce 2007, pancéřové baterie a některé další objekty až v roce 2014. V nejbližším okolí Tridentu je každopádně ohromné množství postavení z války, jejichž byť jen zběžný průzkum by vyžadoval několik dní. Oblast je z Čech velmi dobře dostupná, z Plzně sem po dálnici dojedete za zhruba 6 hodin.
Stav: červen 2007, květen 2014 (Buco di Vela, Tenna, pancéřové baterie)
Literatura:
Rudi Rolf: Festungsbauten der Monarchie, Prak Publishing, Middelburg 2011
Martin Dubánek, Ondřej Filip. Jan Pavel: Pevnosti v bojích Velké války – Východní fronta a Alpy, Mladá fronta, Praha 2017
Vladimír Francev, Vladimír Kupka: Děla a pevnosti, 1. díl, Naše vojsko, Praha 2015
Ulrich Moesslang, Bunkeranlagen und Festungen vom ersten Weltkrieg in den Alpen
Giorgio Trevisan: La Fortificazioni Militare
Rudi Rolf: A Dictionary on modern fortification, Prak publishing, Middelburg 2004
Valmorbia – fort je uzavřen a probíhají v něm příležitostné prohlídky. V areálu fortu je příjemná hospůdka, která má otevřeno každý den. Pokud si chcete fort prohlédnout tak trochu neoficiálně, našli jsme letos tři možnosti. První je neuzavřená díra ve stěně na pravé straně fortu hned vedle zamřížovaného vchodu, kterou se dalo celkem pohodlně protáhnout dovnitř. Druhá možnost je vylézt na vrchol kopce a slézt na oranžovou konstrukci na místě šachet pro věže. Třetí možností je vlézt do podzemní přístupové chodby a to nikoliv z hlavní cesty k fortu ale dírou ve skále cca 100 m od levé strany fortu. Tato chodba není na plánku vyznačena. Po určité době se větví, doprava se dostanete k uzavřeným dveřím na přístupové cestě a levá větev vás dovede do nitra fortu, pokud náhodou nebudou zamčená dvířka na konci chodby – v našem případě nebyla.
Pokud pojedete k fortu Valmorbia přes Rovereto, stojí za návštěvu vojenské muzeum v tamním hradě.