Rakousko-uherské forty v okolí Tridentu

(Itálie) – Trident
Napsal: O. Filip
objekty: forty, baterie

Kolem italského města Trento se v idylické horské krajině nachází velké množství pevnostních objektů, které byly součástí důležité rakousko-uherské pevnosti.

Trident (německy Trient, italsky Trento) byl nejvýznamnějším centrem jižní části Tyrolska, náležejícího před 1. světovou válkou Rakousko-uhersku. Toto území bylo prakticky ze tří stran obklopeno územím italským a tudíž bylo intenzivně opevňováno. Nejprve byly uzavírány jednotlivé komunikace, vedoucí horskými údolí za pomoci fortů, umístěných na příhodných místech v jejich blízkosti. Tyto forty, budované především v osmdesátých letech 19. století byly bohatě vybaveny tehdy nejmodernějšími pancéřovými prvky. Do začátku konfliktu však stihly značně zastarat a navíc neřešily obranu strategicky důležitých horských hřebenů, odkud by mohli útočníci tato opevnění značně ohrožovat. Měly však větší štěstí, než forty v Dolomitech a Korutanech, neboť na začátku 20. století před ně byla vysunuta silná moderní opevnění, především linie fortů na Planině sedmi obcí na jihovýchodě, fort Valmorbia na jihu nebo mohutný uzávěr Lardaro na severozápadě, které Italům spolu s narychlo vybudovanými polními opevněními znemožnily přímý útok.

V roce 1914 se konflikt z dosavadním italským „spojencem“ jevil čím dál pravděpodobnější a proto bylo rozhodnuto o přeměně Tridentu na silný opevněný bod. O odolnosti starých fortů si rakousko-uherské velení nedělalo žádné iluze a proto byly téměř zcela a jejich výzbroj byla rozmístěna do nových polních i stálých opevnění. Do roku 1916 bylo v oblasti vybudováno velké množství pěchotních a dělostřeleckých postavení, zčásti ukrytých v kavernách, muničních skladů a dalších objektů. Nešlo přitom jen o pouhé kaverny, neboť řada podzemních prostor byla vybetonována. Rozestavěny byly i betonové komplexy pro otočné dělostřelecké věže, demontované ze starších objektů, připomínající spíše tvrze z meziválečného období. Celkový rozsah opevňovacích prací byl obrovský a uvádí se, že samotná kavernová postavení mohla poskytnout bezpečný úkryt dvěma divizím. Jelikož italské útoky, vedené z jihovýchodu, uvázly již na linii moderních fortů na Planině sedmi obcím, nedošlo přímo u Tridentu k žádným bojů a pevnost tak byla vyklizena až při všeobecném ústupu rakousko-uherských sil v roce 1918. Nedokončený fort Valmorbia, vysunutý daleko na jih se však stal cílem přímého pěchotního útoku, při němž Italové pronikli dokonce i do podzemí fortu. Nakonec však byli i zde odraženi a utrpěli těžké ztráty.

Fort COLLE DELLE BENNE (46 01 16; 11 16 52) patří k nejstarší generaci rakousko-uherských pancéřových fortů. Jde tedy o kompaktní, převážně kamenný objekt, jehož hlavní výzbroj představovaly čtyři kasematy pro kanóny ráže 12 cm a dvě věže pro 15 cm moždíře. Na počátku 1. světové války byl jako zastaralý odzbrojen a věže byly nahrazeny betonovými maketami, takže neutrpěl při těžbě železa v meziválečném období větší škody. K fortu vede úzká silnička, odbočující ze silnice č. SP228, spojující Levico Terme a Pergine Valsugana, která se odpojuje nad severním koncem jezera Levico. Po ní lze dojet téměř k fortu, který sice není oficiálně přístupný, nicméně cesta k němu je značená. V šijí fortu zaujme dvoupodlažní kaponiéra, připomínající pověstné „kočičí uši“ starších rakouských opevnění, v níž se dokonce dochovala malá pancéřová střílna. Uvnitř je fort poměrně rozlehlý, cestu do horních pater však komplikuje těžce poškozené kamenné schodiště. V chodbě, kde byly umístěny vchody do dělostřeleckých věží, si lze všimnout zachovaných pancířů, které kryly strop vstupních chodbiček do obou věží. Lze také vyjít na strop a prohlédnout si makety věží, zhotovené po jeho odzbrojení a také komplikované tvary stropnice, pokryté pečlivě opracovanými žulovými bloky. Betonová nástavba s přístupovou šachtou nad čelní částí stropu před věžemi pravděpodobně pochází z počátku 20. století, kdy měl být na fortu osazen pancéřový pozorovací zvon. Nejasný je ovšem účel kruhového postavení, situovaného na vnějším okraji příkopu. Z kontreskarpové galerie lze vstoupit také do poterny, vedoucí do detašovaného objektu nad okrajem svahu, který mohl sloužit například pro světlomet. Jeho horní část s širokými průzory je betonová, připomíná však spíše nějakou novodobou přístavbu.

(Fort TENNA (46 00 36; 11 16 14) leží na úzkém hřebeni mezi jezery Lago di Caldonazzo a Lago di Levico asi 50 metrů od okraje zástavby stejnojmenné obce , takže by mělo být možné dojet k němu autem. Fort je v dobrém stavu, je fotogenický a pravděpodobně přístupný. Jeho hlavní výzbroj tvořily dvě věže pro 15 cm moždíře, přezbrojené na modernější houfnice a osm kasemat pro 12 cm kanóny, orientovaných do tří směrů. Pancíře byly demontovány ještě během války a fort proto není nijak zvlášť poškozený.)

Fort HAUPTWERK MATARELLO (italsky Matarello Alto) (45 59 53; 11 08 06) je nejen jeden z největších, ale i nejzachovalejších pancéřových fortů v oblasti. Hlavní pancéřové prvky byly demontovány ještě za války a poté zřejmě sloužil jako vojenský sklad, což ho uchránilo od obvyklého „vyčištění“ od všech drobných kovových částí. Téměř k fortu je možné dojet po uzounkých uličkách, na nichž se ale poněkud špatně orientuje. V obci Matarello je nutné odbočit z ulice delle Novalina do uzounké uličky dei Forti a pod ní se zatáčkami protáhnout až k vile, za níž končí asfaltová cesta. O dní už zbývá jen asi 200 metrů až k bráně v plotu, který přehrazuje cestu k fortu. Ten lze buď přelézt vedle brány u betonové strážní věže, nebo obejít z levé strany, kde končí. V době naší návštěvy byl jediným vstupem do fortu otvor po zničené malé kaponiéře v levém předním nároží. Nejprve však bylo nutné sešplhat na levé straně šíje přes hromady odpadků a prodrat se hustým porostem, neboť celá vyzděná kontreskarpa je nepoškozená. Interiér fortu je rozlehlý, neboť kromě obvyklých čtyř kasemat pro 12 cm kanóny měl fort také dvě věže pro 8 cm kanóny, dvě podstatně větší věže pro 15 cm houfnice M.99 a vzhledem k početné dělostřelecké výzbroji též tři otočné pozorovací věže. Uvnitř je fort ve vynikajícím stavu a dochovaly se zde stropy z traverz, zábradlí, okenice a jiné kovové části, včetně vnějšího schodiště na stropnici, po němž lze opatrně vyšplhat. Věže pro houfnice byly situovány v níže položeném bateriovém traktu, podobně jako věže pro 8 cm kanóny na stropnici hlavní části objektu však byly demontovány. Demontovány byly i kasematy pro 12 cm kanóny a vzniklé otvory zřejmě posloužily jako okna. Přístupu k níže položeným částem stropu však brání několikametrová vrstva obrovských zkroucených plechů, které původně pokrývaly hlavní objekt. Vypadá to, že plechy byly hrubým způsobem strženy, aby bylo možné horní část zaizolovat asfaltem.

(Nad fortem Matarello leží kamenná kasematová baterie Doss Fornas pro 8 starých kanónů ráže 15 cm, která se dochovala v překvapivě dobrém stavu a v současné době je vyčištěná od vegetace. Zajímavostí je, že baterie byla v roce 1898 vyzbrojena otočnou pancéřovou pozorovací věží, která se však samozřejmě nedochovala. Nejlepší cesta k baterii zřejmě vede z rozcestí u vchodu do fort Matarello, převýšení je však 400 metrů. Pod fortem Matarello leží dvě další baterie (Obere batterie a Untere Batterie), italsky označované Matarello Media a Matarelo Bassa, které nejsou příliš zajímavé. První z nich je celkem zachovalá, druhá je však prakticky zničená.)

(Velmi zajímavou výzbrojí se vyznačoval fort SAN ROCCO (46 02 01; 11 08 26), který byl vybaven vzácně se vyskytující pancéřovou věží Gruson pro dvojici kanónů ráže 12 cm. Fort se nachází na jižním okraji Tridentu ve čtvrti Castello a přístupová cesta k němu vede ze silnice SS349. Jeho šíje s mohutnou kaponiérou vypadá na fotografiích působivě, interiér však slouží jako skladiště a není přístupný. Věž byla demontována ještě v rakousko-uherských dobách a zůstala po ní pouze zastřešená šachta o průměru kolem 7 metrů.)

(Fort ROMAGNANO (46 01 31; 11 06 20) je podobně jako Matarello ve výborném stavu a dochovaly se v něm kovové součásti. Jde o kompaktní dvoupodlažní stavbu, kromě obvyklých kasemat pro 12 cm kanóny vyzbrojenou též vzácně se vyskytujícími věžemi pro 15 cm houfnice M.99. Fort je bohužel v soukromých rukou a není přístupný. Zvenku je mimořádně fotogenický, bohužel však nevím, zda je možné se kolem něj volně pohybovat. V okolí fortu se nachází rozsáhlá postavení z doby 1. světové války, včetně blokhausu s podzemními sály a kavernové baterie.)

Cestou po silnici SS12 z Trenta do Rovereta si asi 6 kilometrů za Matarellem můžete ve skalní stěně vlevo nad silnicí všimnout střílen, vytesaných ve skále. Jedná se o baterii Murazzi pro dva 7,5 cm kanóny M.75, která je pěkným příkladem kavernového objektu z let 1914 – 1916.

Fort VALMORBIA (italsky Pozzachio) (45 49 39; 11 05 16) je pravděpodobně nejméně obvyklým a zároveň nejmodernějším rakousko-uherským fortem. K jeho výstavbě bylo v maximální míře využito velkého skalního výběžku, do něhož byl objekt zabudován a získal díky tomu velmi vysokou odolnost. Nejlépe se k němu dostanete po horské silnici SS46, směřující z Rovereta do Vicenzy. Přibližně po 8 kilometrech odbočuje silnička do vesnice Pozzachio. Ještě před ní se v prudké serpentině nachází odbočka na parkoviště, kde nelze přehlédnout informační tabule, popisující historii fortu. Odtud jsou to po původní přístupové komunikaci ještě asi 2 kilometry. Cestou se nabízí nejen nádherné výhledy na údolí a poté i na fort, ale též zajímavost v podobě tunelu, na který navazuje rozsáhlé podzemí, které vede mimo jiné do kavernových dělostřeleckých postavení. Těsně před fortem je po levé straně vidět další vstup do podzemí. Pokud se vydáte po podzemních schodištích, po chvíli narazíte na odbočku doprava, což je podzemní chodba do fortu. V době naší návštěvy v ní však byla její podlaha poněkud zatopená. Lze nicméně pokračovat dál původní chodbou a vyjít na malou louku za fortem. Odtud je to po cestě směrem doprava jen asi 100 metrů k levé kaponiéře fortu. Jedná se improvizovanou konstrukci s „okny“ namísto střílen, která byla vybudována během přípravy rozestavěného fortu k boji. V těchto místech také začíná impozantní příkop, chránící šíji fortu jednoduše tím, že přetíná celou šíři skalního masivu. Nad příkopem je také k vidění unikátní „šíjová kaponiéra“ v podobě skalního mostu, který byl ponechán napříč nad příkopem a v němž byla vylámána kulometná postavení. Poblíž se pak nabízejí pohodlné vchody do interiéru fortu, kompletně vylámaného do skalního masivu. Pohyb uvnitř je poměrně bezpečný, neboť ačkoli prostory nejsou vybetonovány, je hornina velmi soudržná. Jsou zde k vidění velké sály, spojovací chodby, schodiště i postavení pro zbraně po obvodu skalního masivu, jejichž konstrukce naznačuje, že jde jen o improvizace. Na masiv fortu se dá pohodlně dostat přes zmíněný skalní most. Hned vlevo za ním se nachází nenápadné betonové schodiště, kterým se lze dostat do chodeb, spojujících kulometné postavení v mostu a po jeho stranách se zbytkem fortu. Nejzajímavější je pak obrovská základová skořápka pro bateriový trakt, která zcela přesně ilustruje plánovaný tvar objektu a v jejímž středu zeje obrovská spojovací šachta do podzemí fortu. Pokud se vydáte po přístupové hlavní cestě zpět, uvidíte také další informační tabule s plány a fotografiemi, popisující též boj o fort v roce 1916.

(Na protější straně údolí se nachází pozůstatky odstřeleného malého fortu či spíše blokhausu Matassone, který zahrnoval betonový kasárenský objektu a navazující systém zákopů. Jeho výstavba byla zahájena v roce 1913, avšak nebyl dokončen.)

Poznámky:
– V literatuře lze nalézt rozporné údaje o věžích fortu Matarello. Je uváděno použití věží pro 10 cm houfnice a naopak někdy chybí zmínka o věžích pro 15 cm houfnice M.99. Originální seznam výzbroje z archivu je naštěstí publikován na stránkách U. Moesslanga.
– Pancéřové baterie pevnosti Trident byly určeny právě pro věže, demontované z fortů popisované oblasti (Busa Granda pro věže fortu Tenna, Monte Calisio pro věže fortu Romagnano a Zampetta pro věže fortu Hauptwerk Matarello). Věže M.99 byly přezbrojeny na novější model 15 cm houfnice s vyšším dostřelem.
– Archivní plán fortu Valmorbia, dostupný na webu nebo na informační tabuli u cesty k fortu, je třeba brát s rezervou. Realizované řešení se o něj zjevně liší, někdy sice jen v důsledku improvizací, zásadním způsobem však především využitím skalního mostu jako kaponiéry.

Tento článek popisuje pouze menší část opevnění jihovýchodně od Tridentu a fort Valmorbia u Rovereta, kde jsme se pohybovali při expedici v roce 2007. Solidnější průzkum, zahrnující i vzdálenější moderní uzávěry, by s ohledem na rozsah zdejších opevnění vyžadoval nejméně týden (nepočítaje v to opevnění na Planině sedmi obcí). Popsané forty jsou přístupné bez problémů. Opuštěné forty Colle delle Benne a Valmorbia jsou dokonce upraveny jako turistické atrakce, byť jejich interiéry nejsou oficiálně přístupné. Oblast je z Čech velmi dobře dostupná, neboť z Plzně sem po dálnici dojedete za zhruba 6 hodin.

Stav: červen 2007

Literatura:
Ulrich Moesslang, Bunkeranlagen und Festungen vom ersten Weltkrieg in den Alpen
Giorgio Trevisan: La Fortificazioni Militare
R. Rolf: A Dictionary on modern fortification, Prak publishing, Middelburg 2004

Zatím žádné komentáře

Nový komentář

 

Publikováno: 25.9.2007 21.26 , Komentáře (0)
UPOZORNĚNÍ:
Z technických důvodů pošlete kopii komentáře mailem, jinak hrozí smazání.

350 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Zbraně L1 na Krétě

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017