 |
(Itálie) – Alpský val – Monte Croce di Comelico Napsal: O. Filip (výrazně rozšířený článek z roku 2007) objekty: tvrze a monobloky, poválečné objekty V horském průsmyku na rozhraní Sextenských Dolomit a Karnských Alp lze nalézt jeden z nejsilnějších a nejzajímavějších uzávěrů Alpského valu, zahrnující mimo jiné jednu z největších dělostřeleckých tvrzí Alpského valu. |
To nejzajímavější:  Velká dělostřelecká tvrz č. 10 pro 10cm kanóny Škoda ve svislé skalní stěně, disponující třemi vchody. Unikátní dělostřelecký monoblok č. 7 pro dva moderní 7,5cm kasematní kanóny. Jeden z mála poválečných objektů se čtyřstřílnovou kopulí, které se dochovaly v prostoru původního Alpského valu. |
Průsmyk Monte Croce di Comelico (německy Kreuzbergpass) o nadmořské výšce 1636 m umožňuje spojení mezi údolím Pustertal (Val Pusteria) a údolím řeky Piava. Je tedy možné dostat se tudy poměrně snadno z rakouského území do provincie Belluno a dál do Benátské nížiny. Boje zde probíhaly již za první světové války a jejich pozůstatkem jsou četné kaverny na obou svazích.
Mezi roky 1939 až 1942 byl průsmyk silně opevněn, neboť Italové se obávali německého útoku z území Rakousko, které bylo již v roce 1938 přičleněno k Třetí říši. Podobně jako v jiných úsecích nebyla opevnění dokončena a výstavba několika objektů druhé linie ani nebyla zahájena.Opevnění měla tvořit dvojitá linie objektů, vesměs velkých monobloků se silnou kulometnou výzbrojí, vybudovaných podle zásad aktuální instrukce 15000. Celkem měla být na úseku necelých pěti kilometrů rozmístěna impozantní výzbroj:
– 121 těžkých kulometů
– 48 lehkých kulometů
– tři protitankové kanóny
– dva plamenomety (pro blízkou obranu)
– pět 8,1cm minometů (v otevřených střelištích u objektů)
– deset pozorovacích zvonů (s lehkými kulomety)
– šest horských houfnic Škoda ráže 100 mm (ve tvrzi na levém křídle)
– dva 7,5cm kasematní kanóny (v monobloku na pravém křídle)
Po druhé světová válce byla stejně jako u většiny uzávěrů Alpského valu u rakouských hranic provedena reaktivace opevnění, která probíhala v rámci obranných plánů NATO. Vybrané objekty, v tomto případě objekty, které byly nejblíže silnici, byly plně vybaveny, kvalitně zamaskovány a obdržely novou výzbroj. V roce 1976 byla obrana zesílena třemi samostatnými objekty, typově shodnými s objekty, budovanými v té době na nových pevnostních liniích podél východní hranice Itálie. Celková poválečná výzbroj čítala 27 kulometů Breda pod betonem (upravených pro munici NATO), dva protitankové kanóny 75/27, později nahrazené kanóny 90/32L (nízkotlaké pevnostní kanóny), dva kulomety v nové kopuli a zbraně ve věžích tanků Pershing (po dvou 9cm kanónech, dvou lehkých a dvou velkorážných kulometech).
Uzávěr Passo Monte Croce Comelico
Výchozím bodem pro výpravu na levé křídlo obrany je parkoviště přímo u hotelu Kreuzbergpass (1636 m). Modernizovaný monoblok č. 11 je dobře viditelný nad sjezdovkou, výstup je krátký a prudký, ale budete odměněni úžasným výhledem na skalní stěnu Arzalpensattel s největší dělostřeleckou tvrzí. V době naší návštěvy byl objekt uzavřen. dál lze vyrazit po pěšině k nemodernizované tvrzi č. 9 nebo po hřebeni doprava a poté z rozcestí nahoru po značené cestičce, která stoupá k nemodernizovanému monobloku č. 8.
Od monobloku č. 8 pěšina stoupá nad hranici vegetace a šikmo traverzuje prudkým svahem pod skalní stěnou štítu Arzalpensattel (2298 m), v níž se černají četné střílny dělostřelecké tvrze č. 10. Nejníže se nacházejí dva kulometné objekty, které bránily úpatí svahu a hned nad nimi, o nějakých 60 až 80 metrů výše, je vidět betonová pozorovatelna. Pěšina dál stoupá až k impozantní skupině tří vchodových objektů. V prostředním z nich bylo možné pohodlně vstoupit dovnitř.(1) Nepřístupná je pouze pozorovatelna a objekt pro blízkou obranu mezi čelními dělostřeleckými objekty, neboť dřevěná točitá schodiště jsou rozpadlá. Někde se dochovaly pancéřové dveře, ale jinak vyvolává podzemí spíše dojem sotva dokončené stavby, kde už nebylo instalováno vybavení. Kasematy pro škodovácké 10 cm horské houfnice s obrovskými otvory, jednalo se však o velmi primitivní řešení, zvláště pak ve srovnání s častěji používanými 7,5cm kasematními kanóny. V jednom z čelních objektů lze vylézt otvorem v mříži a prohlédnout si jej zvenku a dalo by se sem dostat i z úpatí svahu, pokud by byl hlavní vchod uzavřený.
Reaktivovaný monoblok č. 11 má maskování, typické pro zdejší oblast. (OF 2007)
|
Primitivní větrací komíny na stropě monobloku č. 11 obdržely při reaktivaci typizované plechové větrací zvony. (OF 2007)
|
Vchodová část monobloku č. 8., který nebyl reaktivován. Na hraně skály nad ním je pozorovatelna tvrze č. 10. (RH 2007)
|
Pohled ze sedla s vyznačením objektů tvrze č. 10. Zbylé dva objekty pro houfnice zakrývá skalní výběžek s pozorovatelnou. (OF 2014)
|
Čelní část tvrze – zleva: houfnice, 2 x houfnice s kaponiérou, dva kulometné objekty (dole), pozorovatelna. (OF 2007)
|
Zadní část tvrze – zleva: kaponiéra spodního vchodu, kulomet, pozorovatelna, čtyři objekty pro houfnice. (OF 2007)
|
Umístění tří vchodů s kaponiérami těsně vedle sebe je unikátním řešením. Střední sloužil pro dopravu materiálu, ostatní pro mužstvo. (RH 2007)
|
Detail spodních vchodů. Prostor pod nimi kryje kulometný objekt ve skalní stěně. (RH 2007)
|
Výhled do průsmyku ze střílny dělostřelecké pozorovatelny. Vlevo je vidět monoblok č. 8, na dalším hřebeni č. 11. (OF 2007)
|
Střílna pro 10cm houfnici s ochrannou kaponiérou. Důvodem tohoto neobvyklého řešení mohl být rozměr střílny, umožňující pohodlný vstup. (OF 2007)
|
Interiér kasematy pro houfnici Škoda s půlkruhovým vybráním pro rydla lafety. (RH 2007)
|
Pohled z kaponiéry na jednu z houfnicových střílen. Za ní je kaponiéra sousední střílny. (RH 2007)
|
Velmi specifická „kaponiéra“ pro ochranu prostoru u čelních houfnicových střílen. Všimněte si velikosti střílny ve srovnání s postavou. (OF 2007)
|
K sestupu od tvrze jsme si vybrali původní přístupovou silnici, odkud se nabízejí zajímavé výhledy. Někde cestou by měla odbočovat pěšina k monobloku č. 9, který je seshora dobře vidět. My jsme však došli přímo do údolíčka za tvrzí č. 11 a vydali se doleva na rozcestí, odkud jsme předtím vyráželi nahoru. Odtud je to po vrstevnici asi sto metrů ke tvrzi č. 2, která disponuje pozorovacím zvonem a napůl otevřeným palebným postavením pro 8,1cm minomet. Na hřebínku nad nad údolí je ještě primitivní pozorovatelna, nejspíše poválečná. Kolem minometného objektu vede pěšina směrem do týlu a napojuje se na cestu
Pokud se dolů vydáte po zmíněné cestě, dojdete k monobloku č. 3, jehož úkolem byla obrana silnice a protitankového příkopu. Jedna střílna po válce vyzbrojena protitankovým kanónem ráže 90 mm (lze ji identifikovat podle prořezaného otvoru ve tvaru T). Na opačné straně silnice je monoblok č. 4, která leží jen asi 30 metrů od silnice. Také tento objekt má osazen pancéřový pozorovací zvon, další zajímavostí je laminátová „jeskyně“ maskující stěnu s vchodem do objektu. Modernizovaný monoblok č. 13 je v týlu, na hřebínku nedaleko turistické cesty. Vchody byly bohužel uzavřené, zajímavá je přístavba v týlu s trčícími komíny, s největší pravděpodobností strojovna.
Pozorovací zvon tvrze č. 2. Maskování pochází až z doby poválečné reaktivace. V dálce je vidět skalní stěna s tvrzí č. 10. (OF 2007)
|
Vzácně se vyskatující postavení pro minomet. Při reaktivaci bylo zazděno, zamaskováno a využito pro vývod ventilačního potrubí. (OF 2007)
|
Pozorovací zvon reaktivovaného mnobloku č. 4. Střílny umožňovaly i použité lehkého kulometu. (RH 2007)
|
Vchod do monobloku č. 4, maskovaný laminátovými stěnami, imitujícími skálu. (RH 2007)
|
Týl monobloku č. 13 s dostavěnou strojovnou. Nižší odolnost nevadila, neboť hlavní hrozbou byla přímu palba obrněných vozidel z čelní strany. (RH 2014)
|
Uzávěr Alto Padola – Cresta di Vallorera
Do prostoru lze dojet po poněkud nekvalitní silničce z týlu, až k chatě Coltrondo, kde je parkoviště. K unikátnímu dělostřeleckému monobloku č. 7 vede strmě stoupající pěšina. Přístup byl pouze střílnou pro kanón, což je jako obvykle poněkud krkolomné, protože tento typ zbraně má pod střílnou vysoký kuželovitý betonový sokl pro lafetu. Objekt měl mít pozorovací zvon, ale ten nebyl osazen.
Na protějším pahorku, mimochodem plném kaveren z první světové války, je hezký monoblok č. 5, bohužel jeho vchody jsou zazděné. Jeho výzbroj mělo tvořit pět těžkých a jeden lehký kulomet a jelikož v něm mělo být velitelského stanoviště úseku, měl obdržet pozorovací zvon.
Boční stěna s vchody do dělostřeleckého monobloku č. 7 a kaponiérou. (RH 2014)
|
Dvojice střílen pro 7,5cm kasematní kanóny se zbytky maskovacích desek. Kvůli výšce sřílnových otvorů musel být strop nad nimi zvýšen. (RH 2014)
|
Speciální vrata, uzavírající vstup do kasematy pro 7,5cm kanón. Kolo ovládá celkem deset závor. (RH 2014)
|
Pohled skrz vrata do kasematy pro 7,5cm kanón. Je vidět masivní kužel, spojující dráhu lafety se střílnou. (RH 2014)
|
„Kaponiéra“ vedle střílny těžkého kulometu. Toto řešení bylo reakcí na německý způsob dobývání objektů útokem na střílny, používaný na začátku války. (RH 2014)
|
|
Kasematní kanóny ráže 75/26 mod. 06 na lafetě typu 4 byly nejmodernějšími zbraněmi italských předválečných opevnění. V evropských opevněních byly speciální kasematní kanóny s větší elevací a tedy i dostřelem, určené primárně k plnění úkolů podpůrného dělostřelectva a nikoli k přímým protitankovým palbám, dosti vzácné. Ve velkém počtu je zavedli pouze Francouzi a Švýcaři, pouhých šest kusů použili Belgičané a československé houfnice skončily ve fázi prototypů. Italové vybavovali starší dělostřelecké tvrze (typu 200) 7,5cm kanóny na vozíkových lafetách (Tipo 1), jejichž střílny chránily pancéřové desky, nebo na pevných lafetách (Tipo 6) v pancéřových kopulích. V obou případech měly zbraně minimální odměr a náměr. V praxi to obvykle kompenzovalo jejich umístění vysoko nad bráněnou komunikací a ve větší vzdálenosti od ní. Měly též nechráněný střílnový otvor, byť nevelkých rozměrů a velmi stísněné prostory pro obsluhu. Nejdokonalejší dělostřeleckou zbraní nové generace italských pevnostních objektů, budovaných podle zásad pro typ 15000, se měly stát 7,5cm kanóny, umístěné na rozměrných pevnostních lafetách typu 4. Jednalo se o vysokou konstrukci, která pojížděla po kolejnici pod střílnou, zatímco obsluha byla rozmístěna na plošinách, připevněných k lafetě. Hlaveň byla umístěna v kouli, která na rozdíl od francouzských či československých zbraní netvořila plně pohyblivý otočný bod, ale měla ve spodní a horní části čepy, umožňující rotaci do stran. Náměr pak umožňoval svislý výřez pro hlaveň, podobně jako u československého poválečného 8,5cm kanónu. Těsnící koule byla uchycena v nevelké pancéřové desce, přišroubované do rámu. Ten byl připevněn v konstrukci z traverz, zapuštěných hluboko do masivu objektu. Ačkoli byly objekty stavěny z prostého betonu, pro zvýšení odolnosti byl beton v okolí střílny armován. Řešení bylo odolné, do značné míry plynotěsné, ale praktický výkon při dlouhé palbě by byl jistě nižší, než u francouzských zbraní této ráže, neboť zásobování municí a odstraňování nábojnic bylo ruční. Navíc by obsluha bojovala v dýchacích maskách, napojených hadicemi na rozvod vzduchu, neboť skromný ventilační systém neumožňoval dodávku vzduchu pro celou střeleckou místnost. Díky umístění na vysoké lafetě měly kanóny dostatečnou elevaci a mohly tak využít svého maximálního dostřelu 10,2 km.
Kanón v kasematě. Je vidět malá deska, uchycená mezi traverzami, těsnící koule a plošina pro obsluhu. (O. Filip 2015) Prvními objekty, vyprojektovanými pro tyto zbraně byly tvrze B3 a B4 uzávěru Tre Croci nad Bardonecchií, postavené ještě jako typ 200 a tvrz B1 uzávěru Acles – Colomion. na opačné straně města. Šlo o hranici s Francií, zde však tyto objekty byly výjimkou, neboť od léta 1940 se úsilí soustředilo na hranici s Rakouskem, kde začalo vznikat velké množství tvrzí, nejčastěji se čtyřmi kanóny v oddělených objektech. Každá z dělostřeleckých tvrzí měla pozorovatelnu, nejčastěji s pancéřovou deskou, někdy i s pozorovacím zvonem. Většina z nich měla i pěchotní objekty s kulomety. Mimo to však dál vznikaly i moderní tvrze s objekty pro polní kanóny ráže 6,7 cm nebo 7,5 cm, jakož i pro 10cm houfnice. Někdy mohly být v jedné tvrzi zkombinovány speciální pevnostní kanóny i děla na polních lafetách, například v jediné tvrzi uzávěru Col dei Bovi. Kanóny nakonec byly nainstalovány pouze v Bardonecchii, zatímco na hranici s Rakouskem zřejmě nedorazil ani jeden. Mnoho dělostřeleckých tvrzí v této oblasti navíc zůstalo pouze ve fázi výlomu podzemí. Pozoruhodnou konstrukční výjimkou je monoblok č. 7 uzávěru Alto Padola-Cresta di Vallorera pro dva kanóny.
Monoblok č. 7 pro dva těžké kulomety a dva 7,5cm kasematní kanóny. Objekt má dva vchody, dvě „kaponiéry“ pro blízkou obranu a rozlehlé vnitřní prostory. Tloušťka stěn z prostého betonu se pohybuje od 2 metrů v týlu až po 5 metrů mezi střeleckými místnostmi. Vpravo je srovnání jeho půdorysu s největším objektem československého opevnění, jímž je dělostřelecký srub tvrze Hanička. (O. Filip 2015) Na východní hranici byla zřejmě rozestavěna jen jedna tvrz pro dva tyto kanóny, umístěné atypicky v jednom mohutném objektu, a to v uzávěru Cal Coritenza, blokujícím údolí řeky Soči u města Bovec. Do současné doby se zřejmě dochovala pouze jedna hlaveň moderního kanónu, která však byla využita pro maketu starší verze zbraně na vozíkové lafetě ve fortu Bramafam v Bradonecchii. V několika objektech lze nalézt pancéřové desky, buď ve střílnách nebo na podlaze střeleckých místností. Zkušenost z konstrukce kanónů se neztratila, neboť na stejném principu, tedy s těsnící koulí, otočnou podle svislé osy, byly konstruovány i poválečné kanóny pro přezbrojování starých opevnění, v rážích 7,5 cm a 10,5 cm, dále 7,5cm a 9cm kanóny pro pancéřové polokopule opevnění na nové východní hranici, jakož i těžká verze nízkotlakého 9 cm kanónu, používaná jak na reaktivovaných, tak na nových opevněních. U nich ovšem šlo i o návaznost na konstrukci lafet ze samohybných děl řady Semovente a lišily se výrazným vysunutím hlavně ze střílny, což výrazně zmenšilo mechanismy lafety a umožnilo pohodlnou obsluhu bez plošin. Kuriózní je, že jedna z verzí lafet pro 10,5cm kanóny používala původní pancéřovou desku pro předválečný 7,5cm kanón.
|
Poválečné objekty
Objekty, doplněné v sedmdesátých letech leží v týlu uzávěru, v místech, kde měly být postavena předválečné objekty č. 16, 17 a 18, vyzbrojené celkem 12 těžkými a 6 lehkými kulomety. a jejich úkolem bylo posílit protitankovou obranu. Díky svému umístění byly objekty ukryty zhruba půl kilometru za nejvyšším bodem průsmyku a asi o 30 metrů níže, takže by je útočíci tanky nemohly ohrozit z větší vzdálenosti. Třetí objekt s kopulí pro dva kulomety zajišťoval jejich obranu proti případnému útoku pěchoty.
Nejlepší je zaparkovat na kraji silnice těsně před zatáčkou, za níž silnice začíná klesat. Hned po levé straně je vyvýšenina, který ukrývá objekt pro věž tanku M26 Pershing. Věž je bohužel již demontovaná a do objektu se nedá dostat, neboť vstupy jsou zavařené. Na opačné straně, o něco výše, je identický objekt, též bez věže a nepřístupný. Na louce pod ním začíná nezřetelná cestu, která mírně stoupá směrem do týla. V lese se pak ukrývá objekt se čtyřstřílnovou kopulí, maskovanou obvyklým domečkem. V roce 2014 byl otevřený a jeho interiér velice pěkný a vybavený.
Poválečná čtyřstřílnová kopule objektu M, umístěná v domku se sklápěcími stěnami. Domek bylo možné v případě potřeby zcela rozebrat. (RH 2014)
|
Detail kopule, která má složitý půdorys a směrem dolů se zužuje do válcového průřezu. Z nějakého důvodu nebyla zalita betonem. (OF 2014)
|
Interiér kopule s rozvodem vzduchu a posuvným uzávěrem. Je dobře vidět kuličková dráha, která umožňovala snadný pohyb. (RH 2014)
|
Pohled střílnou v pět centimetrů silném uzávěru střílny. Dole je ozubení pro aretaci uzávěru v potřebné poloze. (OF 2014)
|
Značky výrobců jednotlivých uzávěrů střílen. Ocelárny Terni a Falck vyráběly i pancíře pro předválečné opevnění. (OF 2014)
|
Relativně moderní rozvody ve vstupní chodbě objektu M. V pozadí je žebřík do kopule. (RH 2014)
|
Šachtový vstup do objektu M. U poválečných objektů je to dosti běžné řešení. (OF 2014)
|
Strop objektu P2 pro věž Pershing. Jsou vidět poklopy obou vstupů a obdélníkový základ pro maskovací plechovou nástavbu. (RH 2007)
|
Poznámky:
(1) Na poměry italského opevnění má tvrz č. 10 dosti rozsáhlé podzemí. Hlavní chodba měří dobrých 500 metrů a celková délka podzemí přesahuje 1,5 kilometru. Výškový rozdíl mezi spodními kulometnými objekty, které je napojeno neobvykle dlouhým přímým schodištěm s více než 300 stupni. Schéma v tomto článku není úplně přesné, ale pořád přesnější, než plánky, které najdete na Internetu, neboť ty mají chybně zakresleno napojení spodních objektů
(2) Zajímavé je srovnání účinnosti obou poválečných kanónů ráže 90 mm proti obrněným vozidlům. Belgický kasematní kanón Mecar o délce hlavně 30 ráží střílel pouze kumulativní granáty (úsťová rychlost 633 m/s), schopné probít na jakoukoli vzdálenost kolem 250 mm pancíře. Americký tankový kanón M3 o délce hlavně 50 ráží byl schopen probít na kilometr 120 mm pancíře, případně téměř 200 mm pancíře při použití podkaliberní střely. Úsťová rychlost byla 980 m/s, respektive 1170 m/s u podkaliberní střely, přesnost kanónu a efektivní dostřel byl nepochybně podstatně vyšší. S ohledem na umístění objektů v terénu však dostřel obvykle neměl velký význam.
Údolí Pustertal je v letním období dobře dostupné. Z Prahy lze jet přes Mnichov a Insbruck a po silnici č. 49 z Brixenu projet celé údolí. Z Brna by se vyplatila spíše jižní trasa přes Vídeň a Villach. V obou případech je to kolem 650 kilometrů. Prohlídka obou křídel uzávěru zabere celý den, cestou se lze zastavit také na rakousko-uherském fortu Mitterberg, který leží jen asi 6 kilometrů od průsmyku. V okolí se také nachází další opevnění Alpského valu, především silný uzávěr v Toblachu (Dobbiaco). Při cestě přes Brixen projedete ještě dalšími osmi uzávěry, takže je z čeho vybírat. Stav ohledně přístupnosti interiéru se mění, každopádně reaktivované objekty, plné vybavení, rozvodů a informačních tabulí, jsou zajímavější.
Stav: květen 2007
Literatura:
R. Hentzschel Der Alpenwall in Südtirol
Wikipedia: Vallo Alpino Littorio in Alto Adige
Ch. Niederkofler, J. Urthaler, A. Pozza, L. Mauro: Bunker, Verlagsanstalt Athesia, Bolzano 2005
Alessandro Bernasconi, Giovanni Muran: Il Testimone di Cemento, La Nuova Base Editrice, Udine 2009
Sbarramenti Vallo Alpino settore XVIa
Do toho povalecneho objektu (krizek) vlevo od silnice jsme se dostali, jsou tam dva poklopy, jeden se dal normalne otevrit. Uvnitr stala pod schody voda, ale vlastni podzemi bylo ok. Byl tam generator, rozvadec, nekolikery pancerove dvere (misto kliky otocne kolo) a eletricke rozvody na svetlo (od generatoru). Ten uz ale je v dost spatnem stavu.
Oblast jsme navštívily na začátku května. Cesta k tvrzi byla zapadaná sněhem a díky tomu hodně adrenalinová cesta. Tvrz je volně přístupná stejně jak monoblok č.8. Objetky jsou bez vybavení a nejvíce nás zaujalo !dřevěné! schodiště do pozorovacích zvonů v tvrzi. Objekty v okolí sjezdovky byly uzavřené.
Luboš
V létě 2019 jsme navštívili Kreuzbergpass. Informace z článku o monoblocích 11. a 8. platí. 11. uzavřená, 8. naopak volně přístupná. Tvrz č. 10. je přístupná, v minulosti někdo zazdil vchod, ale ten je nyní opět probouraný. V případě jeho uzavření by se dalo do tvrze dostat nejseverozápadnějším objektem se střílnou pro houfnice, kde se dá prolézt kolem mříže, jež střílnu uzavírá. Tvrz je uvnitř čistá a na italské poměry opravdu veliká. Prohlídka nám trvala přes hodinu.