Nová vodní linie
Opevnění: NIZOZEMSKÁ   Téma:

(Nizozemsko) – Amsterdam, Naarden, Utrecht, Gorinchem
Napsal: O. Filip
forty, bastionové pevnosti, lehké objekty
Po dobu více než sta let byla jedním z hlavních obranných systémů Nizozemského království linie pevnostních objektů a umělých záplavových uzemí, oddělující klíčové západní provincie od zbytku země.

Nová vodní linie (nebo též Holandská vodní linie) koncepčně navazovala na původní linii bastionových pevností, dělostřeleckých baterií a záplavových území, označovanou poté jako Stará vodní linie. Byla však předsunuta více na východ a chránila tak větší území, především důležité město Utrecht. Její výstavba začala v roce 1816, tedy prakticky hned po vzniku samostatného nizozemského státu a hlavní výstavba fortů probíhala v letech 1840-1870. Poté probíhaly modernizační práce na fortech, na které navázala výstavba malých samostatných objektů před oběma světovými válkami.

Forty Nové vodní linie, které byly budovány především v místech možného přechodu mezi jednotlivými inundačními plochami, lze rozčlenit do několika skupin. Nejstarším typem byly reduitové forty se zemním valem a příkopem nepravidelného tvaru, vybavené mohutnou válcovou maxmiliánskou věží. Každá věž v sobě slučovala funkci ubytovací, skladovací i bojovou, neboť byla vybavena střílnami. Reduitové forty byly budovány v polovině 19. století a již krátce na to byla většina z nich zesilovány výstavbou kasematových prostor s masivním zemním valem, které kryly věže před palbou nepřítele z nejohroženějšího směru, byť tím byly vyřazeny jejich střílny (například forty Honswijk a Vuren). Na ploše fortů byly budovány i další odolné objekty, čímž se přiblížily standardu modernějších fortů. Výjimečně nákladné a rozlehlé byly polygonální forty Rijnauwen a Vechten, na jejichž koncepci se podílel i proslulý belgický fortifikátor Brialmont. Forty měly složitý půdorys s mnoha kasematovými objekty a kaponiérami pro obranu příkopů, které se v nizozemském opevnění vyskytují velmi zřídka. V šíji fortů se fortů se vždy nacházel reduit v podobě masivní kasematové stavby s vlastním vodním příkopem. Modernějším typem byly jednovalové forty jednoduché konstrukce, jejichž hlavní součástí byla odolná šíjová kasárna (například Kijkuit nebo Korte Uitweg). Forty neměly kaponiéry, a to ani šíjové. Po zavedení výbušných granátů a zvýšení výkonů děl ztratily forty značnou část bojové hodnoty. Žádné nové betonové forty zde postaveny nebyly a též zde nebyly použity žádné pancéřové prvky. Před 1. světovou válkou i v jejím průběhu se těžiště obrany přesunulo do okolí fortů a jejich mezipolí, kde byly budovány malé betonové úkryty pro pěchotu. Přímo na ploše fortů objekty žádné modernizace neprobíhaly.

Kolem pevnostních objektů byla stanovena pásma s různými omezeními, od zákazu stavět, přes povolení stavět pouze dřevěné budovy, po pásmo, kde bylo nutné počítat s s demolicemi v případě válečného stavu. Tato omezení byla kupodivu zrušena až v roce 1951. Každoročně se zde konala cvičení, při nichž se nacvičovala aktivace inundací, ovšem bez provedení skutečných záplav. V době míru čítala posádka linie kolem 12000 mužů, plný stav pro případ války byl až 36000 mužů. Linie byla plně aktivována pouze třikrát, a to v roce 1870 za prusko-francouzské války a za obou světových válek.

Inundační prostory linie byly plněny především vodou z řek Lek, Vecht a Waal, severní část linie pak poloslanou vodou z vnitrozemského Zuiderského moře. Hloubka vody byla většinou malá, kolem půl metru, což znesnadňovalo pohyb a krytí pěchoty a přitom neumožňovalo plavbu. Záplavový systém byl průběžně zdokonalován, takže se rozšiřoval rozsah inundací a přitom zkracovala doba nutná k jejich napuštění. V meziválečném období zasáhl do systému nový plavební kanál Amsterdam-Rýn, kterým by odtékala voda. Z toho důvodu musela být k jeho uzavření připravena hráz Plofsluis, která by vznikla odstřelením speciálního objektu. Aktivace inundací, ať již při cvičení, nebo v případě ohrožení státu, byla ovšem razantním zásahem do hospodářství, neboť zničila úrodu a v případě použití poloslaných vod na mnoho let kontaminovala půdu. V roce 1896 bylo speciálním zákonem stanoveno odškodnění za takové situace, přičemž podobné zákony platí dodnes. Odškodnění bylo údajně tak velkorysé, že sedláci vítali každé cvičení nebo mobilizaci s nadšením.

Ve 30. letech 20. století byla Nová vodní linie využita jako jedna z hlavních obranných linií. Nejprve zde bylo vybudováno kolem dvaceti objektů „VIS“ pro těžké kulomety a protitankové kanóny, které měly solidní odolnost. Doplnilo je velké množství úkrytů „pyramida“, které tvořily souvislé linie(1). Později zde byly budovány také objekty pro kulometné kopule, naproti tomu běžné lehké objekty typu S a B zde budovány nebyly. Na rozdíl od předchozí etapy modernizací linie bylo mnoho těchto objektů všech typů zabudováno přímo do fortů.

Linie severně od Utrechtu

Bastinová pevnost NAARDEN vyniká mezi ostatními nizozemskými pevnostmi dokonalostí svého technického řešení. Všechny její hlavní části mají obezděné eskarpy a má značnou hlobku obrany, neboť před linii bastionů a ravelinů je předsunuta souvislá envelopa, vytvářející střední obrannou linii kolem celé pevnosti. Většina bastionů má v lících kasematy s pěti střílnami pro obranu příkopů před raveliny a v též kasematy pro dva kanóny v eskarpě, postřelující boky bastionů (tyto prvky nejsou pouze v bastionu Katten a na přivrácených lících s ním sousedících bastionů). Pevnost byla rozsáhle modernizována, takže v bastionech, ravelinech i na envelopě se nachází četné úkryty a muniční sklady, pocházející z poslední čtvrtiny 19. století a začátku 20. století, z nichž část je je postavena z betonu. Do tří nejdůležitějších bastionů byly také zabudovány kasematy pro čelní palby a do dvou z nich i kaponiéry. Mimo to zde byly postaveny i odolné kasárenské budovy, z nichž největší v bastionu Promers má půdorys 100 x 40 metrů. Naprostá většina objeků pevnosti se dochovala a je udržovaná. Bastion Turfpoort slouží jako muzeum, jsou na něm makety děl na valech a moždířů v Carnotově kasematě, přístupná je i většina kasematních prostor. Od března do října je otevřeno denně s výjimkou pondělí, ve všední dny od 10:30 do 17 hodin, o víkendech až od 12 hodin. K pevnosti dojedete po dálnici A1 a od ní snadno trefíte na velké parkoviště (52 17 30; 5 10 03) před bastionem Promers. Do historických uliček v centru samozřejmě nemá smysl jezdit. S pevností je spojen vodním příkopem ještě modernější fort RONDUIT klasické konstrukce s velkými odolnými kasárnami, který zajišťoval obranu prostoru mezi pevností a několik stovek metrů vzdáleným břehem moře.

(WERK IV (5 16 17; 5 10 34) se nachází ve městě Bussum, asi 2 kilometry jižně od pevnosti Naarden. Jelikož je situován na vyvýšenině o mimořádné nadmořské výšce 11 metrů, je jako jeden z mála fortů v Nizozemsku obklopen suchým příkopem. Ten byl bráněn ze střílna v Carnotově zdi a z otevřených kaponiér, která tvoří zalomení zdi. Povrch fortu je upravený a přístupný, jedná se ovšem celkově o malý objekt bez výraznějších staveb.)

Směrem od vnitrozemského moře náležela do linie pevnost Muiden s věží Westbatterij a fortem Muizenfort, pevnost Weesp s věží Ossenmarkt a forty Uitermeer a Hinderdam. Všechny tyto objekty byly později včleněny do pevnosti Amsterdam a jsou popsány v příslušném článku.

(Fort KIJKUIT (52 14 10; 5 03 31) je zřejmě přístupný jen příležitostně a je to škoda, neboť do něj byla ve 30. letech 20. století zabudována unikátní pancéřová kasemata pro dva těžké kulomety (podle některých pramenů pro kanón a kulomet). Její masivní pancéřování bylo vytvořeno z plátů, pocházejících z vyřazeného pancéřového křižníku Tromp, spuštěného na vodu v roce 1904.)

(Fort Nieuwersluis na západním okraji stejnojmenné obce, byl využíván pro civilní obrany a dnes je netopýří rezervací. Fort SPION (52 12 04; 5 02 35) má podobná kasárna jako Kujikuit a leží na západním břehu jezera Loosdrecht. Slouží k ubytování a jako malý kemp.)

Velmi podivný moderní objekt (52 09 24; 5 03 08), který se skládá ze dvou spojených úkrytů typu „pyramida“ najdete asi 1,5 kilometru severozápadně od fortu Maarsseveen. Standardní úkryty byly jednoduše spojeny betonem, který byl evidentně proveden až po jejich betonáži a kvůli svému umístění v inundačním území byly vybudovány na betonových pilotách, takže jejich základová deska je zhruba dva metry nad terénem.

(Malý fort MAARSSEVEEN (52 08 47; 5 03 50) má pěkný dvoupodlažní kasárenský objekt a jeho povrch je přístupný.)

Linie v Utrechtu – vnitřní prstenec

Fort KLOP (52 07 10; 5 05 22) má velmi pěkný věžový reduit a je přístupný. V reduitu se nachází kavárna, která nijak nepoškodila interiér a můžete zde můžete příjemně posedět u dělových střílen. Na povrchu se nachází také čtyři betonové úkryty typu „pyramida“.

Volně přístupný fort GAGEL (52 07 45; 5 06 08) určitě stojí za návštěvu, neboť zahrnuje stavby z několika historických období. Nejvíce v týlu se nachází čtvercový reduit, postavený v roce 1852 a před ním je velká budova odolných kasáren z roku 1878. Obranu pak vylepšují hned tři „pyramidy“ ze 30. let 20. století na čelním valu.

(Rozlehlý Fort BLAUWKAPEL (52 06 51; 5 08 19) má komplikovaný bastionový půdorys a dnes je částečně zastavěný. Jeho povrch je částečně přístupný a kromě několika kasárenských objektů jsou zde i čtyři „pyramidy“. Na severní straně fortu jsou u silnice zbytky protitankové překážky z kolejnic.

(Fortem Bilt dnes prochází víceproudá silnice, která jej rozřízla na dvě poloviny. Jedna část je zastavěná, polovina fortu je snad přístupná. Na valech této části se dochovalo několik úkrytů a dva kulometné objekty ze 30. let.)

(Takzvané „lunety“, vybudované již v letech 1822-28 přehrazovaly jednu z mála oblastí, které nebylo možné chránit inundacemi, neboť se zdejší terén nacházel o několik metrů výše než okolí. Jednalo se o čtyři prakticky shodné objekty podobné fortům, chráněné vodním příkopem a vybavené kasematovými objekty. Do některých z nich byly ve 30. letech zabudovány úkryty a kulometné objekty „VIS“. Severně od lunet se nacházel fort Vossegat, který je zničený.)

Linie v Utrechtu – vnější prstenec

(Fort RUIGENHOEK (52 07 43; 5 07 45) patřil mezi větší forty a vzhledem k jeho důležité poloze byl před oběma světovými válkami zesilován výstavbou samostatných objektů. Ve 30. letech bylo na jeho povrchu vybuodváno nejméně sedm úkrytů typu „pyramida“. V současné době se údajně připravuje zpřístupnění tohoto zajímavého fortu.)

(Fort Voordorp slouží jako restaurace a na jeho povrchu jsou novostavby a parkoviště. K vidění je tedy pouze týlová stěna kasáren. Nepříliš dobře dopadl také sousedení fort Hoofdijk, neboť na jeho povrchu je botanické zahrady a všechny jeho stavby jsou silně zarostlé, byť v tomto případě exotickými rostlinami.)

Polygonální fort RIJNAUWEN (52 04 27; 5 10 30) je údajně největším nizozemským fortem a svou koncepcí se velmi podobá fortům vnitřního prstence pevnosti Antverpy. Fort má mohutný kasematový reduit, rozlehlé nádvoří a velká odolná kasárna. Obranu příkopů v čele fortu zajišťovala podvojná kaponiéra, další kaponiéry bránily boky fortu. Na povrchu se nachází i mnoho dalších kasematových objektů. Ve 30. letech byl na čelním valu v levé části fortu vybudován objekt s kulometnou kopulí (52 04 35; 5 10 40), která se dochovala a nese zřetelné stopy ostřelování. Prohlídky se konají ve středu v 10.30, v sobotu ve 13.30 a v neděli v 10.30 a 13.30 hodin a vzhledem k rozlehlosti fortu trvají přes dvě hodiny.

Fort VECHTEN (52 03 32; 5 09 56) je jedním z největších fortů v Nizozemsku, neboť jeho plocha, obklopená vodním příkopem, je přibližně 400 x 300 metrů. Otevřeno je každou neděli od 11 do 17 hodin, nicméně na povrch se dá zřejmě dostat kdykoli a rozhodně to stojí za to. Kromě velkého reduitu a četných úkrytů jsou na fortu k vidění neobvyklé kapniéry se střílnami pro kanóny a především hned tři kasematy G s pancéřovými kopulemi pro těžké kulomety, kterých je v celém Nizozemsku k vidění jen šest(2). Dvě z nich se nachází na valu v čelní části fortu a jedna na levém boku, jsou v dobrém stavu a lze nahlédnout i do jejich interiérů.

Fort HEMELTJE (52 02 58; 5 08 44) chránil železniční trať směrem na ‘s-Hertogenbosch a také vyvýšený pruh terénu, který nebylo možné zaplavit, neboť dosahuje nadmořské výšky až 2 metry. Fort má velká kasárna, která zřejmě využívá nějaká firma, až k nim se nicméně dá dojít.

Linie jižně od Utrechtu

U soutoku plavebních kanálů Lekkanal a Amsterdam-Rýn, nedaleko fortu Jupthaas se nachází zcela mimořádná stavba, obrovská „hráz“ PLOFSLUIS (52 02 05; 5 06 57). Jedná se o betonový zásobník o rozměru 70 x 40 metrů, umístěný na pilířích nad řekou. Zásobník byl naplněn 40 000 tunami kamení a po odstřelení dna měl během okamžiku přehradit Lekkanal a zabránit tak odtoku vody z důležitých inundačních území. Dnes je objekt prázdný a kvůli narůstající lodní dopravě kolem něj byl vybudován obchvat. Dostat se k němu dá pouze ze západní strany, neboť nová část kanálu přerušila most, který vedl podél boku objektu. Fotografovat se dá velmi dobře i ze strany východní.

(Fort Jutphaas leží přímo ve městě, je zřejmě přístupný a slouží jako obchod s vínem. Kromě zemních částí zahrnuje pouze cihlový reduit, v němž je brána do fortu. Fort Vreeswijk je částečně zastavěný a zřejmě není přístupný. Malý fort Waalse Wetering je modernějším typem objektu s běžnou obdélníkovou kasárenskou budovou. Jeho povrch je kompletně vyčištěný a na fotografiích vypadá velmi dobře. Zdá se, že je běžně přístupný, kasárna by se nicméně dala fotit i kdyby byla brána zavřená. Podobným typem objektu je i fort Korte Uitweg, který je zřejmě běžně přístupný a dá se zde kempovat.)

(Fort HONSWIJK (51 58 28; 5 09 21) na břehu řeky Lek obsahuje nejstarší a největší maximiliánskou věž z celé linie a podle fotografií je tato věž mimořádně hezká. Věž byla původně postavena jako třípodlažní, ale později byla snížena. Kolem ní vyrostl fort s dalšími odolnými objekty a její nejohroženější část byla zesílena přístavbou kontreskarpy s kasematovými prostory a mohutným zemním valem. Asi 150 metrů severně od něj se nachází ještě luneta Sneel a poté pokračuje vodní příkop k fortu Korte Uitweg. Sousední fort EVERDINGEN (51 57 45; 5 10 28) na opačném břehu řeky je koncipován velmi podobně a zajímavostí je i mohutný pevnostní jez v jeho předpolí. Oba forty donedávna sloužily jako muniční sklady, v současné době probíhá jejich předávání civilním orgánům a předpokládá se, že během roku 2009 by měly být nějakým způsobem zpřístupněny veřejnosti.)

Od fortu Everdingen se směrem na jih táhne hráz Diefdijk, která asi po 2 kilometrech kříží dálnici A2. Přímo u mostu přes dálnici se nachází kanónový objekt DIEFDIJK ZUID (51 56 17; 5 09 19), který byl vybudován v roce 1935. Objekt má neobvykle vysokou odolnosti proti jednotlivým zásahům granátů ráže 28 cm a na rozdíl od obvyklých lehkých objektů má několik místností. Původně byl vybaven 5,7 cm kanónem vz. 1896, který byl později nahrazen podstatně výkonnějším 5 cm protitankovým kanónem (jako granát měl zhruba stejnou průraznost jako u čs. pevnostního kanónu vz 36). Objekt byl v nedávné době vyčištěn a natřen, ale poté opuštěn, takže je volně přístupný. (Poblíž by se měl nacházet ještě kulometný objekt Diefdijk Noord, který je viditelný poté, co továrna na pyrotechniku, která jej obklopovala, vyletěla před několika lety do povětří.) Pokud přejdete nadjezd, hned za dálnicí uvidíte pod hrází linii úkrytů a o něco dál velkou verzi objektu G pro kulometnou kopuli, která je samozřejmě vytržená.

(Fort ASPEREN se nachází na jihovýchodním okraji stejnojmenného města, kde chránil důležitý jez. Konstrukčně se jedná o obvyklou maxmiliánskou věž. V letní sezóně by měl být běžně přístupný, neboť je u něj restaurace.)

Fort VUREN (51 49 21; 5 01 44) má velmi pěkný reduit v podobě věže o průměru 40 metrů, který byl vybudován v letech 1847-1849. Původně byl vyšší, ale v roce 1874 byl pro zvýšení odolnosti snížen o jedno patro a zčásti obklopen suchým příkopem s kasematovými prostorami v kontreskarpě. Přímo u vchodu do fortu se nachází parkoviště a restaurace, která občas využívá jinak prázdný interiér dvoupodlažního reduitu. Jeho prohlídka je možná a personál restaurace nám to sám nabídl. Nejlépe sem dojdete z dálnice A15 přes okraj města Gorinchem, kde je mimochodem další bastionová pevnost.

(Fort LOEVENSTEIN (51 48 59; 5 01 17) je ve skutečnosti středověký hrad, obklopený zemními bastiony. Nachází se na dohled od fortu Vuren, hned na protějším břehu řeky Waal. Fort byl na konci 19. století mírně modernizován, když bylo do jednoho z valů zabudován betonový sklad střeliva. Hrad je běžně přístupný a konají se i prohlídky novějších částí. Asi 600 metrů západně od hradu leží bastionová pevnost Woudrichem, jejíž valy se téměř kompletně dochovaly, ovšem vzhledem k jejich kompletně zemnímu provedení tam asi není mnoho k vidění.

(Malý fort Giessen je předsunut před linii a má pouze nevelká jednopodlažní kasárna. Jeho povrch je zřejmě využíván zemědělci.)

Fort UPPELSCHE DIJK (původně Altena) (51 47 58; 4 55 58) byl vybudován již v roce 1850, v letech 1878-80 byl podstatně rozšířen, přičemž obdržel mimo jiné impozantní dvoupodlažní kasárna. Fort leží nedaleko obce Sleeuwijk, přímo u dálnice A27 a lze k němu dojít po značené pěšině z parkoviště, která je u blízkého sjezdu z dálnice. Prohlídky se bohužel konají jen první sobotu v měsíce ve 13:30 a v 15 hodin. Kasárna se dají celkem slušně fotografovat i když je zavřeno.

(Fort Steurgat je jedním z mála zničených objektů, neboť do něj byla zabudována luxusní rezidence)

Poznámky:
(1) Železobetonové objekty, označované pro zkosený tvar stropu „pyramida“, sloužily pro ukrytí 8 až 12 vojáků, měly zalomený vchod a měly být vybaveny periskopy, které však nebyly dodány. Stavěny byl až od roku 1939 a bylo postaveno několik set exemplářů, především na Nové vodní linii a Grébské linii. Stěny a strop byly silné od 150 do 180 cm, což je na takto malý objekt velmi solidní odolnost, část objektů na méně exponovaných místech byla stavěna ve slabší odolnosti. Výjimečně byly objekty stavěny ve dvojicích, zřídka se vyskytuje také varianta s inundační šachtičkou u vchodu. Jejich slabinou bylo umístění v otevřeném terénu a problematická odolnost polních postavení pro ukrytou pěchotu, daná plochým a často podmáčeným terénem.

(2) V Nizozemsku se z impozantního počtu přibližně 600 pancéřových kopulí dochovalo jen sedm kusů. Tři na fortu Vechten, jedna na fortu Rijnauwen, jedna (dnes zcela zakrytá) u železničního přejezdu poblíž fortu Uitermeer a dvě kopule na pobřeží ve Vlissingenu. Ze všech těchto objektů je volně přístupná pouze jedna z kopulí ve Vlissingenu.

Pokud byste měli málo času, pak rozhodně doporučuji fort Vechten s pancéřovými kopulemi a samozřejmě Naarden, i když jeho podrobná prohlídka by trvala možná až půl dne. Ohledně pevnost Naarden zvláště doporučuji vynikající stránky D. Kipse, kde jsou podrobné plány jednotlivých prvků pevnosti včetně plánů každého kasematního objektu, popis jeho historie a fotografie.

V souvislosti s Novou vodní linií je třeba upozornit na značnou složitost v názvosloví vodních toků a ploch v Nizozemsku, kterou ještě umocňuje umělé předělávání krajiny. Například řeka Rýn se rozděluje na toky Nederrijn a Waal, první z nich se však po krátké době mění na řeku Lek a žádná řeka s názvem Rýn se tedy do moře nevlévá. Menší část vod Rýna teče kanálem na sever do řeky Ijssel, která se vlévá do vnitrozemského Ijsselského moře (což je část původního Zuiderského moře).

Na objektech Nové vodní linie je dobře vidět citlivý a zodpovědný přístup Holanďanů k památkám. Většinu fortů spravují obce či stát a případy, kdy by byly forty zničeny či přestavěny jsou ojedinělé. Naprostá většina objektů je v perfektním stavu, část z nich je přístupná a pracuje se na zpřístupnění dalších. Samozřejmostí je upravené okolí objektů, informační tabule a odpočívadla. Tento přístup zvlášť vynikne třeba ve srovnání se sousední Belgií, kde jsou silně zdevastované, neoznačené a z drtivé většiny nepřístupné. Při návštěvě objektů jsme se setkali s mimořádnou ochotou, která je pro Holanďany typická. Ve fortech Vuren a Vechten nám dokonce byla bez jakéhokoli přemlouvání nabídnuta volná bezplatná prohlídka mimo otvírací dobu.

stav: červenec 2008

Literatura:
Ch. Will: Sterk Water – De Hollandse Waterlinie, Matrijs, Amsterdam 2003
R. Rolf: Torens, Wallen en Koepels, Prak publishing, Middelburg 2007
R. Rolf: A Dictionary on modern fortification, Prak publishing, Middelburg 2004
H.R. Visser, J.S. van Wieringen: Kazematten in het Interbellum, Stichting Menno van Coehoorn, Utrecht 2002
Hollandse Waterlinie
D. Kips: Vesting Naarden
Index des fortification aux Pays-Bas

Zatím žádné komentáře

Nový komentář

 

Publikováno: 12.5.2009 23.30 , Komentáře (0)
UPOZORNĚNÍ:
Z technických důvodů pošlete kopii komentáře mailem, jinak hrozí smazání.

350 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Zbraně L1 na Krétě

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017