 |
(Itálie) – východní břeh jezera Garda, údolí Adiže Napsal: O. Filip pancéřové forty, forty Po obsazení Benátska vysunuli Italové na sever od rakouských opevnění Verony několik novějších fortů a později zde vytvořili souvislou linii pancéřových fortů, z nichž většina je dnes přístupná, byť jsou zbaveny všech pancéřových prvků. |
Jedním z pevnostních uzávěrů, které obklopovaly tyrolský výběžek rakousko-uherského území, byl i uzávěr Rivoli-Ceriano. Takticky byl součástí obranných sektorů Val d’Adige a Sinistra Adige pevnosti Verona (Fortezza Verona). Jeho historie však je zcela specifická, neboť jeho základem se alespoň zpočátku staly rakouské forty, které připadly Itálii v roce 1866 po prohrané Prusko–rakouské válce. Jednalo se jednak o forty uzávěru Etschtalbefestigung v údolí řeky Adiže, které musely být „obráceny“ a dále o některé objekty na východním okraji pevnosti Verona, jejichž orientace vyhovovala i potřebám italské obrany. Nejprve došlo ke zmíněným úpravám rakouských objektů, která zahrnovaly především dostavbu kasemat pro kanóny na původních týlových stranách a vstupů na opačné straně. V průběhu 80. let 19. století doplnilo tuto obranu několik nových fortů kolem údolí Adiže (San Marco, Incanal a Masua). Jednalo se o objekty zcela konvenční kamenné konstrukce, velmi podobné starším rakouským fortům. Skutečně souvislá line zde vznikla až mezi lety 1905 až 1914, kdy zde bylo vybudováno šest pancéřových fortů s celkem 28 otočnými věžemi pro 14,9 cm kanóny Jeden z nich, fort Masua, vznikl přestavbou staršího kamenného fortu a další dokonce modernizací rakouského fortu Castelleto, což je zřejmě unikátní řešení. Vzhledem k tomu, že kanóny měly maximální dostřel 14,2 km a forty ležely na terénních vrcholech ve vzdálenostech 5 až 8 kilometrů od sebe, byl každý fort kryt palbou minimálně dvou svých sousedů, na forty ve středu linie (Masua a Monte Tesoro), dokonce dostřelilo po 18 věžových kanónech ze čtyř sousedních fortů.
Forty uzávěru se během první světové války nezapojily do bojů, neboť fronta probíhala severněji, od rakousko-uherského uzávěru Garda přes Trident a Planinu sedmi obcí. Pouze posádka fortu Masua si v roce 1915 údajně vystřelila na nepřátelské letouny, které podnikly nálet na Veronu. Během druhé světové války sloužily některé forty jako sklady a došlo zde také k nějakým potyčkám mezi fašistickými jednotkami a partyzány. Kromě fortu Castelleto, vyhozeného do povětří, se forty dochovaly v celkem dobrém stavu, ovšem zbavené veškerých pancéřových prvků.
(Nejvýchodněji umístěným objektem linie je moderní baterie Trimelone (45 43 52; 10 46 38) pro tři 12 cm kanóny, situovaná na malém ostrůvku v jezeře Garda. Betonové barbety kanónů jsou z větší části zdemolované, dochovalo se betonové muniční skladiště. tento objekt jako jediný z popisovaných už náležel do sektoru Peschiera pevnosti Verona.)
Pancéřový fort NAOLE (též Bochetta di Naole) (45 39 50; 10 48 57) pro čtyři 14,9 cm kanóny ve věžích Armstrong se nachází na výrazném hřebeni v nadmořské výšce 1650 m. Skládá se z hlavního traktu na hřebeni, která v sobě kombinoval kasárna a pancéřovou baterii a ze spodního objektu se strojovnou a podzemními muničními sklady, který s ním spojuje výtahová šachta a schodiště. Vzhledem ke svému umístění měl objekt příkop pouze na levém boku, kde přehrazoval hřeben, nebyl však bráněn žádnou kaponiérou. Šachty dělostřeleckých věží jsou zabetonované a celá stropnice je oplocená a pokrytá anténami vysílačů. Zbytek objektu je naopak ve velmi dobrém stavu. Spodní část je přístupná po přelezení mříže, horní část, kde je zázemí vysílačů, samozřejmě nikoli. K fortu se dostanete po prudkém výstupu s převýšením přes 300 metrů z parkoviště východně od fortu (45 39 59; 10 49 28). K fortu je dobré vyrazit až odpoledne, neboť pokud je slunce na východě, nedá se prakticky fotografovat.
Fort CIMO GRANDE (45 38 04; 10 51 27) opět vyzbrojený obvyklou čtveřicí věží pro 14,9 cm kanóny, kryl spolu s protějším fortem Masua strategicky nejdůležitější údolí řeky Adiže. Jeho bateriový trakt, úplně zapuštěný do terénu a částečně obklopený příkopem, je situován ve výšce 880 m, nad hranou srázu, klesajícího prudce o více než 700 metrů do údolí. Kasárna a muniční sklady jsou dobře ukryty ve svahu pod bojovou částí a jsou s ní spojeny dlouhou svážnicí. Snad díky chráněné poloze byla kasárna vybudována pouze v podobě běžné budovy s minimální odolností, který je přímo napojena na menší betonovou část se svážnicí a vstupem do podzemních muničních skladišť. Strop bojové části s šachtami věží je z větší části přístupný, zbytek obklopuje plot kolem vysílačů. Uvnitř se nedochovalo žádné vybavení s výjimkou podlážky pozorovacího zvonu a pozůstatků hlásnic. K fortu se dostanete kolem domů vesničky Spiazzi, pak však následuje plot a brána. Běžně zřejmě není uzavřená a pak stačí hned za ní odbočit doleva po pěšině a stále stoupat na vrchol. Pokud by byla zavřená, pravděpodobně by nebyl problém přelézt nebo obejít nízkou bránu, která uzavírá příjezdovou cestu po hřebeni směrem k vysílačům.
(Fort SAN MARCO (45 35 41; 10 49 55) byl vybudován v letech 1882-92 na výrazném hřebeni severně od objektů původního rakouského uzávěru Etschtalbefestigung. Původně bylo toto místo v týlu uzávěru, avšak po anexi a „obrácení“ celého uzávěru bylo bezpodmínečně nutné jej opevnit, neboť dominuje nad dalšími objekty uzávěru. Jedná se o rozlehlý kamenný fort s kasematami pro kanóny, kterých Italové v horách nepostavili až tak mnoho. Dochoval ve velmi dobrém stavu, je přístupný a nezarostlý. Nejlepší přístup k němu pravděpodobně není po dnes již nesjízdné vojenské cestě z jihozápadu kudy jsme to zkoušeli my, ale ze severu, z vesnice Lubaria, odkud je to jen asi kilometr s převýšením 70 metrů.)
(Silniční uzávěra INCANAL (též Tagliata Incanal) (45 35 5; 10 49 29) je obdobou rakouského fortu Etschklause Ceriano, který se však po změně majitele octnul úplně v týlu. Jedná se tedy o velký kasematový objekt, kterým procházela silnice. Směrem k řece byla obrana zajištěna širokým, dnes již zcela zasypaným příkopem, asi 200 metrů západně se nacházela ještě doplňková dělostřelecká baterie. Stejně jako jeho předchůdce byl objekt Incanal částečně ubourán při rozšiřování silnice, ale jinak je celkem hezký.)
Další starší objekty, přejmenované Italy na Rivoli, Ceriano, Monte a Chiusa Veneta, jsou popsány v článku o rakouském uzávěru Etschtalbefestigung.
Fort MASUA (45 35 52; 10 53 04) byl vybudován v letech 1880-85 na hřebeni nad údolím Adiže, poblíž osady Navesa. Jednalo se o velký fort, obklopený příkopem s kaponiérami a vzhledem ke své izolované podobě opatřený rozsáhlými kasematovými prostory, zabírajícími většinu povrchu. Před 1. světovou válkou byl fort výrazně modernizován vestavbou masivní třípodlažní budovy, jíž musela ustoupit podstatná část šíjových kasáren. Nový objekt měl ve stropě osazeno šest otočných věží Armstrong pro 14,9 cm kanóny, zda došlo k dalším modernizacím uvnitř fortu nebo zesílení obrany na valech není jasné, neboť interiér je nepřístupný a na valy není zvenku vidět. Fort není vůbec zarostlý a lze jej bez problému obejít po hraně kontreskarpy, kterou někdo zcela zbytečně opatřil třímetrovým plotem, ačkoli je pět metrů vysoká stěna příkopu neporušená. Fort je evidentně opuštěný a v plotě vedle brány je díra, jenže bez lana či žebříku se do příkopu stejně nadá dostat.
(Velký pancéřový fort MONTE TESORO (45 35 46; 10 57 49) nad vesnicí Corrubio je sice podle fotografií velmi pěkný, ale nachází se na okraji aktivně využívaného vojenského areálu a není jisté, zda je přístupný. Jinak je ale nevyužívaný. Fort měl šest věží pro 14,9 cm kanóny, zajímavá je jeho mimořádně silná protipěchotní obrana, zajišťovaná čtyřmi kulometnými věžemi. Jedna z nich byla přímo vedle dělostřeleckých věží na stropě hlavního traktu, tři byly rozmístěny podél nižšího valu pěchoty, opatřeného také vybetonovaným parapetem.)
(Pancéřový fort SAN VIOLA (45 33 26; 11 03 08) má obvyklé čtyři věže pro 14,9 cm kanóny a nachází se v lesíku, asi 1,5 kilometru jižně od obce Cerro Veronese. V nedávné domě byl kompletně zrekonstruován a zřejmě bude sloužit jako muzeum. Vyčištěny byly i šachty věží a byly na ně osazeny plechové střechy, které mají tvar věží. Fort má velmi hezká šíjová kasárna, stejně jako u ostatních nejmodernějších fortů v oblasti obložená kamenem.
(Fort CASTELLETO (45 31 19; 11 5 44) byl vybudován jako součást východního sektoru rakousko-uherského opevnění Verony. Díky tomu mohl být včleněn do italské obrany, aniž by musel být „obrácen“. Kolem roku 1910 do něj byla vestavěna pancéřová baterie pro čtyři 14,9 cm kanóny, což z něj učinilo velmi unikátní objekt. Na konci 2. světové války byl bohužel vyhozen do povětří a zbyly z něj jen minimální pozůstatky, především část příkopu s vyzděnou kontreskarpou.)
(Dalším starým rakousko-uherským objektem, zařazeným do linie byl fort SAN BRICCIO, nad stejnojmennou obcí, který zůstal v nemodernizované podobě. Dnes je silně zarostlý a pravděpodobně nepřístupný.)
Naole: bateriový a kasárenský trakt fortu. V pozadí je jediný úsek příkopu s kamennou kontreskarpou, který přehrazuje hřeben. |
Naole: pohled na vstupy do muničních skladišť pod hlavním objektem fortu. |
Cimo Grande: neobvyklá kasárna fortu v podobě domu, ukrytého v týlu pod svahem. Vlevo je betonová část, z níž se vstupuje do muničních skladišť a svážnice. |
Cimo Grande: podlážka pozorovacího zvonu s poklopem v průlezu, který byl přístupný přímo z velitelské místnosti. |
Cimo Grande: chodba v bateriovém traktu. Směrem doprava vedou schodiště k jednotlivým věžím. Na stropě je vidět úchyt pro kladkostroj, používaný především při manipulací s hlavní. |
Kasematní objekt Batteria Bassa, dobudovaný po anexi Benátska k původní rakousko-uherské maxmiliánské věži Wohlgemuth. (PL). |
Masua: mohutný kasárenská a bateriový trakt v šíji fortu. Vlevo dole je vidět část šíjové kaponiéry a vpravo brána. |
Masua: část původních šíjových kasáren, za nimiž vyčnívá novější objekt, zabudovaný šikmo vzhledem k šíji. |
Masua: oboustranná kaponiéra na pravém boku fortu. Vlevo na valu je větrací otvor. |
Masua: bok betonového bateriového traktu pro šest dělostřeleckých věží s větracím otvorem, který vyčnívá nad původním valem fortu. |
View Uzávěr Rivoli-Ceriano pevnosti Verona in a larger map
Oblast je dobře přístupná po „pevnostní“ dálnici A22, která vede kolem mnoha dalších lokalit
(Brennerský průsmyk,
Trident,
Uzávěry Folgaria a Lavarone,
Garda,
Rivoli a Pastrengo,
Peschiera a Verona). Většina pancéřových fortů je sice vzdušnou čarou blízko údolí, kudy dálnice vede, ale vedou k nim křivolaké silničky s velkým převýšením. K nejvýše položenému fortu Naole se dá teoreticky dojet od západu po úzké silnici z vesnice Prada, ale bůh ví, jak cesta vypadá a kolik zabere času. K pancéřovým fortům jsem neobjevil žádné plánky, schéma fortu Masua je vytvořeno z plánu původní kamenné stavby se zakreslením bateriového traktu dle satelitního snímku, takže chybí případné menší betonové části.
stav: květen 2009
foto: O. Filip 2009, P. Lach 2009 (PL)
Literatura:
Giorgio Trevisan: La Fortificazioni Militare
Ulrich Moesslang: Bunkeranlagen und Festungen vom ersten Weltkrieg in den Alpen
R. Rolf: A Dictionary on modern fortification, Prak publishing, Middelburg 2004
- Forte San Briccio – Fort je přístupný ale jen v málo určitých dnech.Při mé návštěvě se před vchodem tvrdě nudili průvodci a čekaly na návštěvníky.Dovnitř mě však nepustili protože min.počet účastníků je 5 osob.Čekal jsem ještě hodinu a nikdo nedorazil tak jsem to vzdal. Nechápu tento přístup !!!
– Forte Cimo Grande – po fortu a kasárnách je třeba se pohybovat velice opatrně – je tu zakázaný vstup,protože schodiště a stropy jsou totálně propadlé.
– Forte San Marco je přístupný a velice zachovalý.
– Tagliata Incanal – je soukromá a tudíž uvnitř nepřístupná
– Forte Masua – vysoký plot a díra u brány je zavařená
– Forte Monte Tesoro – aktivní vojenský prostor se strážnicí a kamerami