 |
(Rakousko, Itálie) – Nauders, Stelvio, Passo Tonale, Lardaro Napsal: O. Filip forty, pancéřové forty, blokhausy V západní části italského Jižního Tyrolska lze najít řadu pozoruhodných pevnostních staveb rakousko-uherské provenience, byť ty nejmodernější z nich jsou silně poničené. Jeden fort pak dokonce jako jediný vůbec zůstal na dnešním rakouském území. |
Západní hranice rakousko-uherského Tyrolska byla stejně jako hranice východní ve většině míst neprůchodná, neboť jí lemovaly horské hřebeny, často přesahující výšku 3000 metrů. V severní části hraničila oblast se Švýcarskem, odkud útok prakticky nehrozil, přesto však zde bylo vybudováno několik objektů. Podstatně ohroženější hranice s Itálií byla opevňována v několika fázích, nejprve kamennými forty, poté ranými pancéřovými forty s věžemi pro 15 cm moždíře a kasematami pro 12 cm kanóny a nakonec i nejmodernějšími forty s věžemi pro 10 cm houfnice. Ty zde byly postaveny celkem tři, dva v klíčovém průsmyku Tonale a jeden nad údolím Chiese. Zatímco staré forty, včetně pancéřových, byly v roce 1915 odzbrojeny a nesehrály prakticky žádnou roli, všechny tři moderní forty se plně osvědčily a až do konce války tvořily pevné body rakouské obrany. Ve srovnání s koncepčně jednoduchými italskými pancéřovými forty ze stejného období, které byly obvykle zničeny již několika přímými zásahy těžkých děl, se vyplatila jejich propracovanější konstrukce a vyšší odolnost stěn a stropů. Během války byla kromě četných kavernových postavení vybudována naproti fortu Carriola i moderní rozptýlená pancéřová baterie, vybavená věžemi ze starého fortu Corno.
Průsmyk Tonale se stal terčem italského útoku již v červnu 1915, ale za vydatné pomoci pevnostního dělostřelectva byli útočníci odraženi. Na oplátku byly forty intenzivně ostřelovány, na moderní betonové stavby to však nemělo podstatný vliv. Italským těžkým dělům se dařily jen jednotlivé zásahy, například betonové struktury fortu Tonale zasáhlo z přibližně 1200 vystřelených granátů jen 16 kusů. Fronta v průsmyku ustrnula prakticky až do konce války, pouze v červnu zde Rakušané zaútočili v rámci nepříliš úspěšné operace Lavina (Unternehmen Lawine), která měla jen omezený rozsah a jejím hlavním cílem bylo odvést pozornost od masivní ofenzívy na Piavě. V závěrečných dnech války pak tudy prorazily italské jednotky, pronásledující ustupující Rakušany a část jejich jednotek zajali.
V oblasti Lardara se Italové soustředili na ostřelování fortu Carriola, který jim bránil v dalším postupu a také rozestavěné pancéřové baterie Peschiera, zatímco starší kamenné objekty ignorovali. Ostřelování však s ohledem na moderní konstrukci objektů nepřineslo žádný větší efekt a věže fortu Carriola pálily na Italy ještě 4.11.1918, tedy v den, kdy vstupovalo v platnost příměří.
Nauders
Unikátní uzávěrový fort byl dokončen v roce 1840 a je doslova přilepen ke skalní stěně, zatímco překážku proti pěchotě představuje prudce tekoucí potok. Jeho jediným úkolem byla ochrana silnice (dnes č. 180) a jelikož je dobře ukrytý ve skalní rokli, mohl být v aktivní službě ještě během 1. světové války. Po 2. světové válce sloužil jako sklad francouzských jednotek a poté jej využívala rakouská armáda. Přímo naproti fortu se dá zaparkovat a prohlédnout si též zde vystavená obrněná vozidla z výzbroje rakouské armády – tank T-34, lehký tank M24 Chaffee a stíhač tanků SK-105 Kürassier(1). Na stropě fortu je také věž stíhače tanků Charioteer, zesílená pancéřovými pláty, která pochází z nedalekých poválečných opevnění.
Z celkového závěru je patrné, že dělové střílny byly soustředěny do kaponiéry a v ostatních zdech byly pouze střílny pro pušky. (PL) |
Pohled na silnici směrem do vnitrozemí. V popředí je vidět čtveřice dělových střílen a klenutý průtok potoka. (PL) |
Věž stíhače tanků Charioteer z poválečného opevnění, vystavená na stropě kaponiéry. Čelo a boky věže jsou zesíleny přídavnými pancéřovými pláty. |
Gomagoi
Fort byl postaven v letech 1860-62 přímo v cestě z průsmyku Stelvio. Silnice jej obcházela úzkým koridorem podél pravé stěny, avšak při jejím rozšiřování byla proražena skrz střední část objektu. Před 1. světovou válkou neztratil fort svůj strategický význam, zato však zcela zastaral. To bylo alespoň částečně zlepšeno výstavbou mohutného objektu na jeho stropnici, postaveného z větší části z betonu a vybaveného dvojicí desek se střílnami pro těžké kulomety(2). Směrem k průsmyku pak míří ještě pancéřová střílna z pravé části původního fortu. Interiéry obou dochovaných částí fortů slouží jako skladiště silničářů a nejsou přístupné, takže unikátní pancíře si lze prohlédnout jen zdálky.
Pohled z týlu, na němž je dobře patrné, jak nová silnice proťala celý objekt. Vlevo je vidět modernější betonový objekt. |
Vlevo je dodatečně zabudovaná pancéřová střílna, zcela vlevo původní trasa silnice s opěrnou zdí, která obcházela bok fortu. |
Detail moderního objektu s masivní pancéřovou kasematou, chránící dva těžké kulomety. |
Detail pancéřové desky pro další dvojici těžkých kulometů. Zajímavý je obloukový pancéřový díl, který zpevňoval horní okraj střílny. (PL) |
UZÁVĚR TONALE
Tonale
Se čtyřmi houfnicemi M.9 ve věžích byl nejvýše položeným rakousko-uherským pancéřovým fortem. Leží ve výšce 2116 m, asi 3 kilometry severovýchodně od stejnojmenného průsmyku a dostanete se k němu po přístupové cestě od kláštera, stoupající od chat v průsmyku a pak dál po cestě, vedoucí kolem blokhausu Mero, kde jsme parkovali a pokračovali pěšky. Fort je téměř zcela zničený v souvislosti s trháním pancéřových prvků a zbytky stropu zasypaly většinu vnitřních prostor. Umístění věží, kulometných kopulí a polokopulí pro 8cm kanóny není patrné, neboť horní podlaží zmizelo. Od fortu je dobře vidět fort Presanella na protější straně údolí.
Nejvýraznější pozůstatek fortu, konkrétně šíjová kaponiéra se vstupem a střílnami pro ruční zbraně. Horní část kaponiéry chybí v důsledku úplné likvidace stropu. |
Týlová stěna a šíjová kaponiéra. Kroužkem je označena poloha pancéřového fortu Presanella, vzdáleného jen 2,4 km. |
Mero
Tento velký moderní blokhaus byl dokončen až v roce 1913 a byl vyzbrojen sedmi těžkými kulomety Schwarzlose. Po těžbě oceli z něj zůstala jen hromada úlomků. Naštěstí alespoň není zarostlý a z trosek vyčnívá zbytek nároží a ochranné ucho bočních střílen.
Blokhaus s kopulí pro kulomety svým vzhledem a taktickými úkoly silně připomíná pěchotní srub meziválečného opevnění. Také překážky na ocelových kolících se se nijak neliší od pozdějších řešení.
Presanella
Fort se třemi věžemi pro 10cm houfnice M.9 leží v prudkém svahu stejnojmenného masivu, v nadmořské výšce 1880 m. Nemá klasický příkop a jeho obdélníkový kasárenský a bateriový trakt je kvůli sklonu terénu umístěn podél vrstevnice, nikoli kolmo k nepříteli, jak by bylo obvyklé. Pravá pozorovací věž byla jen mírně předsunuta a kvůli tomu musela být umístěna o více než 10 metrů níže, než ostatní věže. Dnes je fort téměř zcela zničený, stropnice úplně zmizela a zbyla jen část obvodových stěn, vyplněných troskami. K fortu je nutné podniknout celkem náročný pěší výstup, přičemž ještě na konci května byla cesta zavalená sněhem, takže jsme se o to ani nepokoušeli.
Fort Strino a blokhaus Velon
Tento typický objekt pro obranu silnice je značně poničený a obložení z kvádrů je rozebrané, takževypadá spíše jako zřícenina hradu. Fort je zakonzervovaný a příležitostně přístupný, takže je pod ním parkoviště, jeho okolí je perfektně upravené a jsou zde informační tabule s fotografiemi a plány. Z fortu vede betonová poterna do malého betonového blokhausu u silnice, který je dnes z větší části ubouraný a z něj pak vede dál chodba pod silnicí, na níž navazuje dlouhá povrchová poterna do velkého blokhausu VELON, který je zcela zdemolovaný. Odstřelený je i úkryt v údolí pod ním, který měl betonový strop.
Dělové střílny, u nichž se dochovalo kamenné ostění. Po odstranění vrchni vrstvy je patrné, že jádro stěn tvořil lomový kámen. |
Pozůstatky malého blokhausu po fortem, jehož ruiny vyčnívají nahoře. Skrz tento objekt vedla poterna do velkého blokhausu Velon. |
Blokhaus PEJO (italsky Barbadifiore) leží poblíž vesnice Pejo, asi 8 kilometrů severně od fortu Tonale, ale nebyli jsme u něj. Po těžbě oceli z něj zbyly jen obvodové stěny, nicméně je celkem fotogenický. Obranu údolí řeky Peio Terme měl zajišťovat ještě moderní pancéřový fort Montozzo, který však nebyl postaven.
UZÁVĚR LARDARO
Larino
Tento uzávěrový fort byl vybudován na pahorku nad ohybem bráněné silnice v letech 1860-62. Jeho původní výzbroj tvořily čtyři 15 cm kanóny a stejný počet 9 cm kanónů. Po vypuknutí války byl naprosto zastaralý a tak byl na jeho glacis alespoň vybudován malý betonový objekt pro kulomety. Díky své zastaralosti přežil ve velmi dobrém stavu.
Malý dvoustřílnový objekt před fortem. Ze střílen jsou vytrhané traverzy. |
Vjezd do fortu, chráněný příkopem a četnými střílnami. |
Pravý bok fortu s pěchotními střílnami. Vpravo jsou vidět tři střílny pro kanóny, pálící čelně do údolí. |
Pohled na fort Larino z výše umístěného fortu Corno. (PL) |
Corno
Raný pancéřový fort „Voglovy“ epochy měl šest pancéřových polokopulí pro 12cm kanóny a tři věžemi pro 15 cm moždíře M.80, později přezbrojené na modernější 10cm houfnicemi M.05. Kromě toho dostal menší betonové přístavby a pancéřový pozorovací zvon. Na začátku války byla výzbroj z fortu demontována a přemístěna do nově budované kavernové baterie. Na konci 2. světové války obsadili fort Němci a upravili několik otvorů po vytržených pancéřových kasematách na kulometná hnízda.
Fort má velmi komplikovaný tvar, polokopule byly atypicky umístěny hned ve třech výškových úrovních. Krátký příkop v týlu byl chráněn dodatečně vybudovanou betonovou šíjovou kaponiérou. Fort byl důkladně zrekonstruován a opatřen plechovou střechou. Možná se k němu dá dojet, ale oficiálně byl na úzkou silničku povolen vjezd jen místním a tak jsme jeli jen asi do poloviny a zbytek došli po nově vybudované turistické stezce, které vede kolem otevřené baterie a kavernového bojového objektu, zpřístupněného instalovaným žebříkem.
Pohled na opravený strop fortu přes údolí z fortu Carriola. (PL) |
Týlová část fortu s bránou a těžce poničenou betonovou kaponiérou. Vzhledem k umístění je kaponiéra neobvykle úzká a vysoká. |
Levý bok fortu s archaicky vyhlížející věžičkou. |
(Kavernová baterie PESCHIERA se nachází ve skalním ostrohu nad fortem a její výstavba byla zahájena v roce 1914. Jde o rozsáhlý systém zčásti vybetonovaných podzemních chodeb, které vedou do postavení pro kanóny a kulomety ve skalních stěnách a také do betonových objektů pro dělostřelecké otočné věže, demontované z fortu Corno. Věže byla dobře rozmístěny zamaskovány na náhorní plošině a s podzemím je spojovaly hluboké šachty. Italové o tomto objektu věděli a po celou dobu jej bez většího efektu ostřelovali, zatímco obrovský a nápadný fort Corno ponechali bez povšimnutí. Objekt je nyní částečně narušený demolicemi, které zde provedli ustupující Němci v roce 1945 a měl by být zpřístupněn.
Carriola
Jeden z nejmodernějších rakousko-uherských fortů byl dokončen v roce 1914. Ze tří stran jej chránil běžný příkop s kaponiérami, na pravém boku, kde terén prudce klesá, zajišťovala obranu velká kopule pro dva těžké kulomety, osazená ve vyvýšené pozici mezi dělostřeleckými věžemi. Během války jej Italové intenzivně ostřelovali z děl ráže 21 až 30,5 cm, a i když přímé zásahy způsobovaly značná poškození stropů, nedocházelo k průrazům a tato poškození byla průběžně opravována. Fort leží nad vesničkou Por a dojedete k němu po dlouhé přístupové silnici z Lardara, s převýšením přibližně 300 metrů. Fort byl oplocený, ale dostali jsme do něj přes trosky kaponiéry. Betonové objekty, zejména dlouhý bateriový trakt s šachtami po čtyřech věžích pro 10cm houfnice, jsou zajímavé a byť silně poničené, jsou na rozdíl od fortů uzávěru Tonale v celkem čitelném stavu. Lze též identifikovat místa, kde byly pancéřové prvky pro kulomety.
Levé čelní nároží fortu s vysokou eskarpou. V horní části jsou trosky čelního bojového objektu, který obsahoval dvě pancéřová kasematy a pozorovací věž. |
Okraj masivní stropnice poterny, spojující čelní bojový objekt s pancéřovou baterií. |
Poznámky:
(1) Stíhač tanků „Charioteer“ (FV4101 Cromwell Heavy AT Gun) je poválečnou přestavbou tanku Cromwell, vybavenou novou věží s 84 mm protitankovým kanónem. Rakušané jich v roce 1956 zakoupili 56 kusů. Stíhač tanků SK-105 Kürassier je zajímavou syntézou podvozku rakouského obrněného transportéru Saurer 4K a věže francouzského lehkého tanku AMX-13 s kanónem ráže 105 mm. Vozidlo má výbornou průchodnost horským terénem a rakouská armáda jej využívá dodnes.
(2) Jedná se o mohutnou pancéřovou desku, která kryje boční palbou svah nad objektem a slabší desku s pancéřovou klenbou nad střílnou, směřující do týla. Tyto prvky byly produkovány pro nejmodernější forty a blokhausy v Alpách a na Balkáně. Desky chránily dvojici těžkých kulometů Schwarzlose 07/12 a byly používány především v kaponiérách, vyskytují se však i v samostatných objektech. Ačkoli jich plzeňská Škoda dodala kolem 125 kusů, dochovala se silnější pravděpodobně jen ve fortu Gomagoi a fortu Strač u Kotoru (zvenku zasypaná) a slabší deska s obloukem jen ve fortu Gomagoi.
Cestování mezi popsanými opevněními je vzhledem k terénu poměrně zdlouhavé. Moderní forty jsou zajímavé i přes jejich katastrofální stav a zvláště na fortu Carriola si lze zde udělat obstojnou představu o jeho původní podobě. Udělat zde fotografie, z nichž by bylo něco patrné, je však téměř nemožné. Plánky fortů nejsou úplně přesné, především pokud jde o výzbroj v kasematách a střílnách, neboť nemám k dispozici kvalitní podklady.
Finanční možnosti místních orgánů, pokud jde o opravy fortů, jsou udivující. Nejen, že jsou opraveny objekty Strino a Larino u silnic, ale nákladem kolem 40 miliónů korun se opravuje i fort Corno, k němuž vede jen obtížný přístup a za dalších 30 miliónů má být údajně zpřístupněna i nedaleká pancéřová baterie Peschiera. Takových projektů přitom na severu Itálie probíhá několik ročně. Je opravdu těžké si představit, že by se u nás stát každoročně vydával desítky miliónů korun na opravy pevnostních objektů.
Zbývající rakousko-uherská opevnění v Alpách jsou popsána v následujících článcích:
jižních Korutanech
Dolomitech
okolí Tridentu
uzávěrech Folgaria a Lavarone
uzávěru u jezera Garda
Rakouské uzávěry Etschtalbefestigung a Pastrengo u jezera Garda
stav: květen 2009
foto: O. Filip 2009, P. Lach 2009 (PL)
Literatura:
E. von Steinitz, T. Brosch: Fortyfikacje Austro-Węgier w czasach Conrada von Hetzendorf, Forteca, Przasnysz 2007
Giorgio Trevisan: La Fortificazioni Militare
Ulrich Moesslang, Bunkeranlagen und Festungen vom ersten Weltkrieg in den Alpen
Museo Storico Italiano della Guerra – Roveretto: Trentino Grande Guerra
MapaZdravím!
Sleduji vaše stránky pravidelně a fandím vám. Je to výborná inspirace pro cesty.
Měl bych jeden dotaz. Existuje někde nějaká souvislejší mapa Rakousko-Uherských opevnění? Zde je to rozděělené podle jednotlivých úseků, takže mám představu, jak vypadala ta která oblast, ale pro nějakou ucelenější představu, jak vypadala třeba celá oblast Trentu mi to moc nestačí. Díky. J.K.
Žádnou ucelenější mapu R.-U. opevnění v Alpách jsem neviděl. Objekty byly vesměs soustředěny v jednotlivých lokalitách, neboť tvořily uzávěry. Z článků na tomto webu se to dá dát celkem dohromady a nic důležitého z období po roce 1866 by v nich chybět nemělo. Starší opevnění na územích v Itálii, která Rakousko ztratilo v roce 1866 (Benátky, Peschiera atd.) zde až na výjimky zpracována nejsou.
Fort CARRIOLA. kveten 2012Dobry den vsem,
o uzaver Lardaro se zajimam i kvuli rodinym korenum protoze se mi podarilo najit, ze jeden z mych predku byl u 50.-te polobrigady a slouzil v okoli Bondo a Roncone. Predloni jsem tam nasel i pamatnik teto jednoty. No a mam zachovalou i fotografii udoli, typuji mezi Creto a Roncone, se skupinou Adamelo v pozadi, ktera mohla byt porizene nekde od tohoto fortu ci vys nad nim.
Zda vyhled ze stropnice fortu odpovida jsem se chtel presvedcit pred ctrnacti dny, ale nemohu potvrdit "symbolicke" oploceni. Naopak je vylepsili, obzvlastnili cedulkami typu "soukromy majetek" a ac se jedna o pomerne opustene misto tak na nas vybehl nejaky chlapik jen jsme skocili do prikopu a vyhrozoval policii. Od toho, po nejakem presvedcovani, upustil, ale dovnitr nas nepustit a bylo to celkem protivne. Pokud jsem mu rouzumel tak nejak souvisi s opravovanymi forty kolem.
Priste bych rad prosel cast byvale linie smerem od tohoto fortu k Monte Nozzolo a pokud by nahodou cetl moje poznamky nekdo s podobnym zajem o tuto oblast tak si s nim rad vymenim informace. (Halbbrig 50/3, Feldpost 215)
Zdravi Liska
Dovoluji si předložit vlastnoruční orientační mapku RU opevnění na jihozápadní hranici…
http://valkanaitalii.webnode.cz/fotogalerie/
To Karel Oktábec:
Děkuji, přesně něco takového jsem vymýšlel a zkoušel zrealizovat, Vy jste mne předběhl. Ještě jednou děkuji. Btw, ty stránky jsou výborné.
Ta mapa není pro základní orientaci špatná a líbí se mi to použití archivní mapy. Ale zasloužila by si trochu vylepšit. Nelogicky se tam střádají italské a originální názvy, osobně se v tom těžko orientuji. Ty tři velké hvězdičky představují každá úplně něco jiného (Franzenfeste je uzávěrový fort, Trident je rozsáhlá fortová pevnost, Riva je krátký uzávěr s několika forty). Použití stejné značky pro největší pancéřové forty a malé blokhausy nepřispívá k přehlednosti. V názvech jsou překlepy „Reiblersee“, „Haideck“, „Plätzweise“ ….
To O. Filip:
Děkuji za připomínky. Ačkoli má neumělá mapka na nic jiného než na základní orientaci (především moji vlastní) neaspirovala, máte samozřejmě pravdu. Velkou hvězdičkou jsem značil objekty, které byly formálně označovány termínem „Festung“ (byť uznávám, že mezi Franzensfeste a Trientem je jistý kvalitativní rozdíl :-) Totéž platí pro forty a blockhausy – vzhledem k tomu, že mapka je vlastně přílohou širšího projektu na http://www.valka.cz, kde je každý z objektů více či méně podrobně klasifikován (bohužel jsem technicky nezvládl tvorbu interaktivní mapy, která byla mým původním ideálem). Co se „překlepů“ v názvosloví týče, máte samozřejmě pravdu absolutní – i když v případě toho Haidecku si nejsem zcela jist… Jinak se mi letos konečně podařilo získat knihu E. A. Grestenbergera „K. u. k. Befestigungsanlagen in Tirol und Kärnten 1860-1918″, která obsahuje přehlednou mapu pohraničního opevnění, jež by se Vám určitě zamlouvala. Chcete, nebo máte?
Dobrý den,zmiňujete bunkry nad Nauders(poválečné). Máte na mysli ty na italské straně kus od horní stanice lanovek z Nauders? Podle umístění jsou asi spojeny galerii a možná i funkční. Zajímalo by mě jestli je to přístupné aspoň po povrchu ,vypadají pěkně zapracované do prostoru? Děkuji
Bunkry v okolí fortu Nauders patří do rakouského opevnění, vybudovaného po roce 1955, ale stále neznáme jejich přesnou polohu. Pokud máte na mysli objekty v tomto místě: https://mapy.cz/s/2xOCh, tak se jedná o italský uzávěr Pian dei Morti, vybudovaný na konci třicátých let na obranu proti útoku z území Rakouska. Je popsán v tomto článku: http://zapisnik.fortif.net/815697-opevneni-alpskeho-valu-u-prusmyku-reschenpass/.