Rakousko-uherská opevnění v západní části Tyrolska

(Rakousko, Itálie) – Nauders, Stelvio, Passo Tonale, Lardaro
Napsal: O. Filip
forty, pancéřové forty, blokhausy
V západní části italského Jižního Tyrolska lze najít řadu pozoruhodných pevnostních staveb rakousko-uherské provenience, byť ty nejmodernější z nich jsou silně poničené. Jeden fort pak dokonce jako jediný vůbec zůstal na dnešním rakouském území.

Západní hranice rakousko-uherského Tyrolska byla stejně jako hranice východní ve většině míst neprůchodná, neboť jí lemovaly horské hřebeny, často přesahující výšku 3000 metrů. V severní části hraničila oblast se Švýcarskem, odkud útok prakticky nehrozil, přesto však zde bylo vybudováno několik objektů. Podstatně ohroženější hranice s Itálií byla opevňována v několika fázích, nejprve kamennými forty, poté ranými pancéřovými forty s věžemi pro 15 cm moždíře a kasematami pro 12 cm kanóny a nakonec i nejmodernějšími forty s věžemi pro 10 cm houfnice. Ty zde byly postaveny celkem tři, dva v klíčovém průsmyku Tonale a jeden nad údolím Chiese. Zatímco staré forty, včetně pancéřových, byly v roce 1915 odzbrojeny a nesehrály prakticky žádnou roli, všechny tři moderní forty se plně osvědčily a až do konce války tvořily pevné body rakouské obrany. Ve srovnání s koncepčně jednoduchými italskými pancéřovými forty ze stejného období, které byly obvykle zničeny již několika přímými zásahy těžkých děl, se vyplatila jejich propracovanější konstrukce a vyšší odolnost stěn a stropů. Během války byla kromě četných kavernových postavení vybudována naproti fortu Carriola i moderní rozptýlená pancéřová baterie, vybavená věžemi ze starého fortu Corno.

Průsmyk Tonale se stal terčem italského útoku již v červnu 1915, ale za vydatné pomoci pevnostního dělostřelectva byli útočníci odraženi. Na oplátku byly forty intenzivně ostřelovány, na moderní betonové stavby to však nemělo podstatný vliv. Italským těžkým dělům se dařily jen jednotlivé zásahy, například betonové struktury fortu Tonale zasáhlo z přibližně 1200 vystřelených granátů jen 16 kusů. Fronta v průsmyku ustrnula prakticky až do konce války, pouze v červnu zde Rakušané zaútočili v rámci nepříliš úspěšné operace Lavina (Unternehmen Lawine), která měla jen omezený rozsah a jejím hlavním cílem bylo odvést pozornost od masivní ofenzívy na Piavě. V závěrečných dnech války pak tudy prorazily italské jednotky, pronásledující ustupující Rakušany a část jejich jednotek zajali.

V oblasti Lardara se Italové soustředili na ostřelování fortu Carriola, který jim bránil v dalším postupu a také rozestavěné pancéřové baterie Peschiera, zatímco starší kamenné objekty ignorovali. Ostřelování však s ohledem na moderní konstrukci objektů nepřineslo žádný větší efekt a věže fortu Carriola pálily na Italy ještě 4.11.1918, tedy v den, kdy vstupovalo v platnost příměří.

Uzávěrový fort NAUDERS (46 54 48; 10 29 34), dokončený v roce 1840, je neobyčejně zajímavá kamenná stavba, přilepená ke skalní stěně a obtékaná potokem, který tvoří protipěchotní překážku. Jeho jediným úkolem byla ochrana silnice (dnes č. 180) a jelikož je dobře ukrytý ve skalní rokli, mohl být v aktivní službě ještě během 1. světové války. Po 2. světové válce sloužil jako sklad francouzských jednotek a poté jej využívala rakouská armáda. Přímo naproti fortu se dá zaparkovat a prohlédnout si též zde vystavená obrněná vozidla z výzbroje rakouské armády – tank T-34, lehký tank M24 Chaffee a stíhač tanků SK-105 Kürassier(1). Na stropě fortu je také věž stíhače tanků Charioteer, zesílená pancéřovými pláty, která zřejmě pochází z nedalekých poválečných opevnění. Prohlídky fortu se konají od poloviny května do konce září, vždy ve středu a v neděli v 15 hodin.

Fort GOMAGOI (46 34 29; 10 32 20) byl postaven v letech 1860-62, aby chránil silnici z průsmyku Stelvio. Fort stál přímo v trase cesty, který jej obcházela úzkým koridorem podél jeho pravé stěny. Při rozšiřování silnice tak musela být zdemolována celá jeho střední část, kudy se nyní projíždí. Před 1. světovou válkou neztratil fort svůj strategický význam, zato však zcela zastaral. To bylo alespoň částečně zlepšeno výstavbou mohutného objektu na jeho stropnici, postaveného z větší části z betonu a vybaveného dvěma masivními pancéřovými prvky se střílnami pro těžké kulomety(2). Směrem k průsmyku pak míří ještě pancéřová střílna z pravé části původního fortu. Interiéry obou dochovaných částí fortů slouží jako skladiště silničářů a nejsou přístupné, takže unikátní pancíře si lze prohlédnout jen zdálky.

UZÁVĚR TONALE

Fort TONALE (italsky Zaccarana) (46 16 48; 10 37 24), vyzbrojený čtyřmi věžemi pro 10 cm houfnice, je nejvýše položeným rakousko-uherským permanentním objektem. Leží ve výšce 2116 m, asi 3 kilometry severovýchodně od stejnojmenného průsmyku a dostanete se k němu po přístupové cestě od kláštera, stoupající od chat v průsmyku a pak dál po cestě, vedoucí kolem blokhausu Mero. Od kláštera už cesta není pro běžná vozidla průjezdná. Několik set metrů za blokhausem začínají serpentiny, které překonávají převýšení téměř 300 metrů. Samotný fort je těžce poškozený trháním pancéřových prvků, přičemž zbytky stropu zasypaly naprostou většinu vnitřních prostor. Umístění věží a kopulí lze jen odhadovat a místo, kde zřejmě byly pancéřové kasematy pro boční palbu 8 cm kanónů, je jen hromadou úlomků. Do zachovalé části se pohodlně dostanete dveřmi vlevo od šíjové kaponiéry, trochu dobrodužně se dá prolézt ještě několik napůl zasypaných chodeb, ale nemá to smysl. Od fortu je dobře vidět fort Presanella na protější straně údolí.

Moderní blokhaus MERO (46 16 32; 10 37 35) byl dokončen až v roce 1913 a byl vyzbrojen sedmi těžkými kulomety Schwarzlose. Jednalo se o kompaktní betonovou stavbu, podobnou meziválečným pěchotním srubům, byť ještě opatřenou malými okny, po pozdější těžbě oceli však z něj zůstala jen hromada úlomků. Naštěstí alespoň není zarostlý a z trosek vyčnívá zbytek nároží a ochranné ucho bočních střílen.

(Pancéřový fort PRESANELLA (italsky Pozzi Alti), vyzbrojený třemi věžemi pro 10 cm houfnice, se nachází v prudkém svahu stejnojmenného masivu, v nadmořské výšce 1880 m. Nemá klasický příkop a jeho obdélníkový kasárenský a bateriový trakt není jako obvykle umístěn kolmo k nepříteli, nýbrž podél svahu, protože jinak by to s hledem na sklon prostě nešlo. Pravá pozorovací věž je jen mírně předsunuta a kvůli tomu musela být umístěna o více než 10 metrů níž, než ostatní věže. Dnes je fort velmi silně zničený, stropnice úplně zmizela a zbyla z něj jen část obvodových stěn, vyplněných troskami. V lepším stavu jsou jen některé vnitřní chodby. K fortu je nutné podniknout celkem náročný pěší výstup, přičemž ještě na konci května byla cesta zavalená sněhem, takže jsme se o to ani nepokoušeli.)

Fort STRINO (46 16 47; 10 38 35) je typickým příkladem silničního uzávěru, je však silně poničený ostřelováním a jeho obložení opracovanými kvádry je téměř úplně rozebrané, což mu dodává vzhled hradní zříceniny. Fort je zakonzervovaný a příležitostně přístupný, takže je pod ním parkoviště, jeho okolí je perfektně upravené a jsou zde informační tabule s fotografiemi a plány. Z fortu vede betonová poterna do malého betonového blokhausu u silnice, který je dnes z větší části ubouraný a z něj pak vede dál chodba pod silnicí, na níž navazuje dlouhá povrchová poterna do velkého blokhausu VELON. Ten je umístěn o úctyhodných 110 metrů níže než Strino a měl krýt dno údolí, bohužel je téměř úplně zdemolovaný. Odstřelený je i úkryt přímo v údolí, který měl masivní betonový strop.

(Blokhaus PEJO (italsky Barbadifiore) leží poblíž vesnice Pejo, asi 8 kilometrů severně od fortu Tonale. Jeho přesnou polohu neznám, ale z údolí by měl být vidět. Po těžbě oceli z něj zbyly v podstatě jen obvodové stěny, nicméně je celkem fotogenický. Obranu údolí řeky Peio Terme měl zajišťovat ještě moderní pancéřový fort Montozzo, který však nebyl postaven.)

UZÁVĚR LARDARO

Uzávěrový fort LARINO (45 57 51; 10 39 31) byl vybudován na dně údolí, jako obvykle na pahorku nad ohybem bráněné silnice, a to v letech 1860-62. Jeho původní výzbroj tvořily čtyři 15 cm kanóny a stejný počet 9 cm kanónů. Po vypuknutí války byl samozřejmě zcela zastaralý a tak byl na jeho glacis alespoň vybudován malý betonový objekt pro kulomety. Fort byl nedávno perfektně opraven a je velmi fotogenický. Je od něj pěkně vidět fort Corno vysoko ve svahu.

Fort CORNO (45 57 44; 10 38 52) je představitelem druhé generace fortů, byl tedy kamenný s betonovým stropem, šesti pancéřovými kasematami pro 12 cm kanóny a třemi věžemi pro 15 cm moždíře, později přezbrojenými moderními 10 cm houfnicemi vz. 05. Na začátku války byla výzbroj z fortu demontována a přemístěna do nově budované pancéřové baterie. Na konci 2. světové války obsadili fort Němci a upravili několik otvorů po vytržených pancéřových kasematách jako kulometná hnízda. Fort je rozlehlý, má velmi komplikovaný tvar a několik podlaží, samotné kasematy byly atypicky umístěny ve třech výškových úrovních. Krátký příkop je pouze v týlu a byl chráněn dodatečně vybudovanou betonovou šíjovou kaponiérou. V současné době prochází fort kompletní rekonstrukcí a i když je to chvályhodné, vzhledem k použití lesklých plechových střech na jeho komplikované stropnici vypadá z většiny úhlů spíše jako supermoderní stranice lanovky. K fortu se dá možná dojet, i když oficiálně je na úzkou silničku povolen vjezd jen místním. My jsme jeli jen asi do poloviny a zbytek došli po nově vybudované turistické stezce, které vede kolem otevřené baterie a kavernového bojového objektu, zpřístupněného nově instalovaným žebříkem.

(Kavernová baterie PESCHIERA se nachází ve skalním ostrohu nad fortem a její výstavba byla zahájena v roce 1914. Jde o rozsáhlý systém zčásti vybetonovaných podzemních chodeb, které vedou do postavení pro kanóny a kulomety ve skalních stěnách a také do betonových objektů pro dělostřelecké otočné věže, demontované z fortu Corno. Věže byla dobře rozmístěny zamaskovány na náhorní plošině a s podzemím je spojovaly hluboké šachty. Italové o tomto objektu věděli a po celou dobu jej bez většího efektu ostřelovali, zatímco obrovský a nápadný fort Corno ponechali bez povšimnutí. Objekt je nyní částečně narušený demolicemi, které zde provedli ustupující Němci v roce 1945, v budoucnu by nicméně měl být zpřístupněn.

Fort CARRIOLA (45 56 33; 10 39 26), dokončený v roce 1914, byl jedním z nejmodernějších rakousko-uherských fortů. Ze tří stran jej chránil běžný příkop s kaponiérami, na pravém boku, kde terén prudce klesá, zajišťovala obranu velká kopule pro dva těžké kulomety, osazená ve vyvýšené pozici mezi dělostřeleckými věžemi. Během války jej Italové intenzivně ostřelovali z děl ráže 21 až 30,5 cm, a i když přímé zásahy způsobovaly značná poškození stropů, nedocházelo k průrazům a tato poškození byla průběžně opravována. Fort leží nad vesničkou Por a dojedete k němu po dlouhé přístupové silnici z Lardara, s převýšením přibližně 300 metrů. Fort je z týlové strany symbolicky oplocený a je zde hluboký příkop, ale stačí jít podél něj, pak kolem trosek kaponiéry a doprava, kde příkop končí a dá se zde normálně vyjít na povrch. Betonové objekty fortu, zejména dlouhý bateriový trakt s šachtami po čtyřech věžích pro 10 cm houfnice, jsou zajímavé a i když jsou silně poničené, jsou na rozdíl od fortů uzávěru Tonale v celkem čitelném stavu. Vděčíme za to faktu, že stropy nejmodernějších forty nebyly opřeny o masivní ocelové profily. Interiér baterie je průchozí a sejít se dá i prudce klesající poternou, směřující do kontreskarpové kaponiéry, která však končí zatopeným úsekem. Bez problémů lze identifikovat také místa, kde byly pancéřové prvky pro kulomety. V nedávné době kdosi odkopal trosky z příkopu u šíjových kasáren a zřejmě by se do nich dalo dostat, i když z větší části jsou zničené.

Poznámky:
(1) Stíhač tanků „Charioteer“ (FV4101 Cromwell Heavy AT Gun) je poválečnou přestavbou tanku Cromwell, vybavenou novou věží s 84 mm protitankovým kanónem. Rakušané jich v roce 1956 zakoupili 56 kusů. Stíhač tanků SK-105 Kürassier je zajímavou syntézou podvozku rakouského obrněného transportéru Saurer 4K a věže francouzského lehkého tanku AMX-13 s kanónem ráže 105 mm. Vozidlo má výbornou průchodnost horským terénem a rakouská armáda jej využívá dodnes.

(2) Jedná se o pancéřovou kasematu, která kryje boční palbou svah nad objektem a pancéřovou desku, směřující do týla. Tyto prvky byly osazovány do nejmodernějších rakousko-uherských fortů v Alpách, především v uzávěrech Folgaria a Lavarone. Kasematy chránily dvojici těžkých kulometů, působících z fortů do důležitých palebných směrů, ale mohly být osazovány i ve velkých samostatných objektech. Desky, taktéž pro dva kulomety, byly používány v kaponiérách, ať již tradičně umístěných v příkopech fortů, nebo vysunutých na jejich bok, jako u fortu Gschwent. Ačkoli plzeňská Škoda dodala desítky prvků obou typů, dochovaly se pravděpodobně pouze tyto dva exempláře ve fortu Gomagoi.


Zobrazit místo Rakousko-uherská opevnění v západní části Tyrolska na větší mapě

Cestování mezi popsanými opevněními je vzhledem k terénu poměrně zdlouhavé. Moderní forty jsou zajímavé i přes jejich katastrofální stav a zvláště na fortu Carriola si lze zde udělat obstojnou představu o jeho původní podobě. Udělat zde fotografie, z nichž by bylo něco patrné, je však téměř nemožné. Plánky fortů nejsou úplně přesné, především pokud jde o výzbroj v kasematách a střílnách, neboť nemám k dispozici kvalitní podklady.

Finanční možnosti místních orgánů, pokud jde o opravy fortů, jsou udivující. Nejen, že jsou opraveny objekty Strino a Larino u silnic, ale nákladem kolem 40 miliónů korun se opravuje i fort Corno, k němuž vede jen obtížný přístup a za dalších 30 miliónů má být údajně zpřístupněna i nedaleká pancéřová baterie Peschiera. Takových projektů přitom na severu Itálie probíhá několik ročně. Je opravdu těžké si představit, že by se u nás stát každoročně vydával desítky miliónů korun na opravy pevnostních objektů.

Tímto článkem je prakticky dokončen popis rakousko-uherských stálých opevnění v Alpách. Ta jsou dále popsána v článcích o
jižních Korutanech,
Dolomitech,
okolí Tridentu,
uzávěrech Folgaria a Lavarone a
uzávěru u jezera Garda

stav: květen 2009

Literatura:
E. von Steinitz, T. Brosch: Fortyfikacje Austro-Węgier w czasach Conrada von Hetzendorf, Forteca, Przasnysz 2007
Giorgio Trevisan: La Fortificazioni Militare
Ulrich Moesslang, Bunkeranlagen und Festungen vom ersten Weltkrieg in den Alpen
Museo Storico Italiano della Guerra – Roveretto: Trentino Grande Guerra

Komentářů: 7

  1. Jan Kasan, 28.1.2012:

    MapaZdravím!
    Sleduji vaše stránky pravidelně a fandím vám. Je to výborná inspirace pro cesty.
    Měl bych jeden dotaz. Existuje někde nějaká souvislejší mapa Rakousko-Uherských opevnění? Zde je to rozděělené podle jednotlivých úseků, takže mám představu, jak vypadala ta která oblast, ale pro nějakou ucelenější představu, jak vypadala třeba celá oblast Trentu mi to moc nestačí. Díky. J.K.

  2. O. Filip, 29.1.2012:

    Žádnou ucelenější mapu R.-U. opevnění v Alpách jsem neviděl. Objekty byly vesměs soustředěny v jednotlivých lokalitách, neboť tvořily uzávěry. Z článků na tomto webu se to dá dát celkem dohromady a nic důležitého z období po roce 1866 by v nich chybět nemělo. Starší opevnění na územích v Itálii, která Rakousko ztratilo v roce 1866 (Benátky, Peschiera atd.) zde až na výjimky zpracována nejsou.

  3. Liska, 27.5.2012:

    Fort CARRIOLA. kveten 2012Dobry den vsem,

    o uzaver Lardaro se zajimam i kvuli rodinym korenum protoze se mi podarilo najit, ze jeden z mych predku byl u 50.-te polobrigady a slouzil v okoli Bondo a Roncone. Predloni jsem tam nasel i pamatnik teto jednoty. No a mam zachovalou i fotografii udoli, typuji mezi Creto a Roncone, se skupinou Adamelo v pozadi, ktera mohla byt porizene nekde od tohoto fortu ci vys nad nim.

    Zda vyhled ze stropnice fortu odpovida jsem se chtel presvedcit pred ctrnacti dny, ale nemohu potvrdit "symbolicke" oploceni. Naopak je vylepsili, obzvlastnili cedulkami typu "soukromy majetek" a ac se jedna o pomerne opustene misto tak na nas vybehl nejaky chlapik jen jsme skocili do prikopu a vyhrozoval policii. Od toho, po nejakem presvedcovani, upustil, ale dovnitr nas nepustit a bylo to celkem protivne. Pokud jsem mu rouzumel tak nejak souvisi s opravovanymi forty kolem.

    Priste bych rad prosel cast byvale linie smerem od tohoto fortu k Monte Nozzolo a pokud by nahodou cetl moje poznamky nekdo s podobnym zajem o tuto oblast tak si s nim rad vymenim informace. (Halbbrig 50/3, Feldpost 215)

    Zdravi Liska

  4. Karel Oktábec, 21.2.2013:

    Dovoluji si předložit vlastnoruční orientační mapku RU opevnění na jihozápadní hranici…
    http://valkanaitalii.webnode.cz/fotogalerie/

  5. Jan Kasan, 3.5.2013:

    To Karel Oktábec:
    Děkuji, přesně něco takového jsem vymýšlel a zkoušel zrealizovat, Vy jste mne předběhl. Ještě jednou děkuji. Btw, ty stránky jsou výborné.

  6. O. Filip, 3.5.2013:

    Ta mapa není pro základní orientaci špatná a líbí se mi to použití archivní mapy. Ale zasloužila by si trochu vylepšit. Nelogicky se tam střádají italské a originální názvy, osobně se v tom těžko orientuji. Ty tři velké hvězdičky představují každá úplně něco jiného (Franzenfeste je uzávěrový fort, Trident je rozsáhlá fortová pevnost, Riva je krátký uzávěr s několika forty). Použití stejné značky pro největší pancéřové forty a malé blokhausy nepřispívá k přehlednosti. V názvech jsou překlepy „Reiblersee“, „Haideck“, „Plätzweise“ ….

  7. Karel Oktábec, 26.5.2013:

    To O. Filip:
    Děkuji za připomínky. Ačkoli má neumělá mapka na nic jiného než na základní orientaci (především moji vlastní) neaspirovala, máte samozřejmě pravdu. Velkou hvězdičkou jsem značil objekty, které byly formálně označovány termínem „Festung“ (byť uznávám, že mezi Franzensfeste a Trientem je jistý kvalitativní rozdíl :-) Totéž platí pro forty a blockhausy – vzhledem k tomu, že mapka je vlastně přílohou širšího projektu na http://www.valka.cz, kde je každý z objektů více či méně podrobně klasifikován (bohužel jsem technicky nezvládl tvorbu interaktivní mapy, která byla mým původním ideálem). Co se „překlepů“ v názvosloví týče, máte samozřejmě pravdu absolutní – i když v případě toho Haidecku si nejsem zcela jist… Jinak se mi letos konečně podařilo získat knihu E. A. Grestenbergera „K. u. k. Befestigungsanlagen in Tirol und Kärnten 1860-1918″, která obsahuje přehlednou mapu pohraničního opevnění, jež by se Vám určitě zamlouvala. Chcete, nebo máte?

Nový komentář

 

Publikováno: 14.12.2009 22.19 , Komentáře (7)
UPOZORNĚNÍ:
Z technických důvodů pošlete kopii komentáře mailem, jinak hrozí smazání.

350 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Forty v Korutanech

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017