Antverpy (vlámsky Antwerpen, francouzsky Anvers) byly ve středověku jedním z nejdůležitějších evropských přístavů a také největším nizozemským městem. V roce 1579 vtrhla na území dnešní Belgie španělská armáda, aby potlačila protestantské povstání a v létě 1584 začala obléhat Antverpy. Aby bylo město odříznuto, vybudovali Španělé na březích Šeldy forty St. Marie a St. Philips a mezi nimi pontonový most vyzbrojený děly. Pokusy o jeho zničení byly neúspěšné a město se v srpnu 1585 vzdalo. Poté už, obklopené důkladným bastionovým opevněním se dvěma velkými citadelami, zůstalo v rukou španělských Habsburků. Nizozemci se za to Španělům odvděčili tím, že dalších 200 let blokovali ústí Šeldy, k čemuž mimo jiné využívali fort Lillo, který zůstal na jejich území. Tím samozřejmě zásadně poškodili ekonomiku města a snížili jeho význam. Řeku otevřela až francouzská okupace v letech 1795-1814. Po ní následovala krátká epizoda připojení k Nizozemskému království, která skončila v roce 1830 se vznikem belgického státu. Kuriózní je, že ještě více než dva roky se v jižní citadele udržela nizozemská posádka, která pak ostřelovala město.
Samostatný belgický stát měl výrazně silnější sousedy, přičemž mu příroda nenabízela příliš výhodné podmínky pro obranu, neboť s výjimkou menších území na východě byla země rovinatá. Stejně jako v sousedním Nizozemsku vyústily strategické úvahy belgické generality v závěr, že je nutné vybudovat již v míru stálá opevnění, a to především na jednom místě, které by umožnilo pobyt celé armády a její obranu až do doby zásahu spojenců, bez nichž by Belgie neměla mnoho šancí. Logickým řešením bylo opevnit největší přístav Antverpy, kde bylo možné opřít obranu o zátopová území a kam by mohla po moři snadno proudit pomoc. Na rozdíl od Nizozemců disponovali Belgičané značnými finančními zdroji a rozvinutým těžkým průmyslem, takže při rozšiřování pevnosti mohli budovat velkorysé objekty s množstvím pancéřových prvků. Kromě toho měli prostředky i na výstavbu dalších dvou pevností Lutych a Namur, vysunutých více k hranicím. Na svou pokrokovost ale Belgičané doplatili, neboť většina jejich pancéřových fortů a věží stihla do roku 1914 poněkud zastarat, přičemž i u nejmodernějších objektů, budovaných výhradně v Antverpách, došlo k podcenění výkonů potenciálního obléhacího dělostřelectva.
Výstavba moderních opevnění Antverp začala pod vedením budoucího slavného fortifikátora Brialmonta(1) v polovině 19. století, kdy bylo jádro pevnosti obklopeno polygonálními frontami o celkové délce 13 kilometrů s osmi velkými předsunutými forty na nejohroženější jižní a východní frontě. Fort č. 3 byl prvním objektem na světě, kde byla osazena otočná dělostřelecká věž, konkrétně anglická věž Coles se sendvičovým pancířem, tvořeným vrstvami teakového dřeva a pancéřovými pláty. Obrana byla později doplněna dalšími objekty na severozápadě, jejichž důležitým úkolem byl boj s nepřátelskými plavidly na Šeldě. Z toho důvodu byl fort St-Filips vybaven třemi otočnými věžemi, opět typu Coles, pro celkem čtyři 24 cm a dva 28 cm kanóny. Věže Coles měly být zabudovány též do fortu De Perel, ale pro zjevnou zastaralost jejich konstrukce už k tomu nedošlo. Další věž, tentokrát již modernější Grusonovy konstrukce z tvrzené litiny pro dva 24 cm kanóny, byla instalována na staré španělské severní citadele, která byla upravena jako součást polygonálního opevnění (Noord Kasteel). Do fortu St-Marie byla zabudována pancéřová kasemata Gruson pro pro šest 24 cm kanónů a vedle fortu stálá torpédová baterie.
Výstavba vnějšího prstence pancéřových fortů byla zahájena v roce 1878, takže probíhala celých 36 let. Nejprve byly budovány forty částečně cihelné konstrukce, nicméně již s pancéřovými věžemi, například forty Walem, Steendorp nebo Duffel (Spoorwegfortje). Teprve od roku 1906 probíhala výstavba nejmodernějších fortů se silnou výzbrojí v pancéřových věžích a traditorech, vyprojektovaných ve čtyřech variantách, které se ještě dělily na dvě třídy dle síly výzbroje(2). Síla čelních stěn a stropů fortů byla 2,5 metru a měly odolávat granátům ráže 28 cm. Forty neměly centrální masiv s věžemi jako starší forty pevností Lutych a Namur a jejich věže byly rozptýleny po větší ploše. Protipěchotní obranu zajišťovaly dobře řešené kaponiéry na vnitřní straně vodních příkopů, které byly nejčastěji vyzbrojeny kulomety a u některých variant fortů také rychlopalnými 5,7 cm kanóny pod betonem, případně i otočnými věžemi pro tytéž zbraně. V šíji fortu byla velká betonová kasárna s mohutným dvoupodlažním traditorem pro postřelování mezipolí, opatřeným silnou dělostřeleckou výzbrojí, který zároveň plnil funkci šíjové kaponiéry. Zároveň s výstavbou standardních moderních fortů probíhala v mezipolí výstavba 12 menších fortů, označovaných jako reduty, s kanóny pro boční palby a vždy jednou otočnou věží pro 7,5 cm kanón. Před 1. světovou válkou byla pevnost Antverpy zdaleka nejsilněji vyzbrojenou pevností na světě, pokud jde o zbraně umístěné přímo ve fortech v otočných věžích a betonových kasematách (se zbraněmi na valech, které byly používány v jiných pevnostech, se již v podmínkách moderní války nedalo vážně počítat). Celkem bylo v pevnosti instalováno, respektive připraveno k instalaci, kolem 200 otočných dělostřeleckých věží a přes 300 kasematních děl v traditorech, nepočítaje 5,7 cm kanóny pro blízkou obranu.(3). Bohužel však byla řada modernizačních prací nedokončená, některé věže nebyly osazené, jiné měly odhalené předpancíře a žádné z nich nebyly vzhledem ke své zastaralosti schopné vést daleké protibaterijní palby. Také odolnost betonu i řídce používaného železobetonu nebyla nejlepší(4).
Také vnitřní prstenec byl před 1. světovou válkou modernizován, objekty byly částečně zesilovány betonem, byly do nich osazovány moderní otočné věže (pravděpodobně pouze věže Cockerill vz. 09 pro 7,5 cm kanóny) a zřizovány standardní betonové traditorové baterie pro 7,5 cm kanóny. Tyto úpravy však zřejmě nebyly do okamžiku německého útoku dokončeny. V linii osmi hlavních fortů bylo také postaveno nejméně 18 moderních redut podobného typu, jako ve vnějším prstenci, avšak o něco menších, s kasematními kanóny pro boční palby a otočnými věžemi pro 7,5 cm kanóny.
Ne zcela dokončená pevnost prodělala svůj bojový křest hned na začátku 1. světové války. Po pádu pevností Lutych a Namur se sem postupně stáhla většina belgické armády a v okamžiku německého útoku tak bylo v pevnosti kolem 135 000 vojáků. Ti podnikli tři protiútoky, které Němcům znepříjemnily postup proti Francii. Čtvrtý útok už se neuskutečnil, neboť 28.9.1914 začala těžká německá a rakousko-uherská děla s ostřelováním pevnosti. Celkem bylo nasazeno devět moždířů ráže 30,5 cm a také čtyři proslulé 42 cm moždíře, přičemž ty způsobovaly pevnostním objektům skutečně katastrofální škody. Nejvíce byly postiženy forty a reduty v jihovýchodní části pevnosti v úseku mezi forty Walheim a Kessel, které pak mezi 3. a 6. říjnem obsadily německé jednotky a začaly postupovat k vnitřnímu prstenci fortů. Neobešlo se to ovšem bez ztrát na straně útočníků, například při obsazení opuštěné reduty Bosbeek jim palba okolních fortů způsobila ztrátu více než 200 mužů. Většina fortů nicméně nemusela být dobývána tímto způsobem, neboť je osádky po vyřazení věží a vyčerpání zásob munice opustily. Prolomením vnějšího prstence se situace stala kritickou, neboť odolnost cihlových vnitřních fortů, jejichž ostřelování běžnými děly začalo již 8. října, byla ještě podstatně slabší. Polní armáda spořádaně ustoupila z pevnosti již 7. října a v noci z 8. na 9. října je následovala pevnostní posádka. Tyto jednotky pak bojovaly ve Flandrech až do konce 1. světové války. Menší část posádky však směrem na západ ustoupit nestihla a byla dílem zajata a dílem internována v neutrálním Nizozemsku. Palba byla zastavena již 9. října, přičemž do té doby se nejtěžší děla do boje o vnitřní prstenec fortů nestihla zapojit. Následujícího dne byla podepsána oficiální kapitulace. Pevnost nicméně po celou dobu komplikovala německý postup proti Francii, což se Němcům záhy vymstilo, neboť první fázi bojů na západní frontě závisel výsledek doslova na každé ušetřené hodině a jednotce a právě odpor Antverp, spolu s krátkodobou obranou některých méně důležitých francouzských opevnění, především pevnosti Maubege, umožnil získat drahocenný čas pro francouzský protiútok na Marně.
Během 1.světové války se Němci obávali případného spojeneckého vylodění v neutrálním Nizozemsku a z toho důvodu vybudovali opevněné postavení, které využívalo severní a jihozápadní část fortového věnce Antverp a bylo označováno jak „Hollandstellung“. Celkem zde vybudovali přes 500 úkrytů, pozorovatelen a bojových objekty pro kulomety a výjimečně též pro pevnostní kanóny, demontované z belgických fortů. Objekty byly z železobetonu, byly malé, odolné a rozmístěné v terénu tak, aby na rozdíl od fortů netvořily snadný cíl pro dělostřelectvo. Podobně vypadala i linie, směřující na východ podél kanálu směrem na Turnhout (Antwerpen-Turnhout Stellung).
Bastionové opevnění bylo s výjimkou citadel úplně odstraněno již při výstavbě polygonálního okruhu. Ani z něj však prakticky nic nezůstalo a zbořeny byly i obě citadely. Naproti tomu se dochovalo sedm z osmi nejstarších polygonálních fortů a část moderních redut vnitřního prstence.
VNITŘNÍ PRSTENEC
(Ve fortu MERKSEM (51 15 43; 4 27 33) je jakési rekreační zařízení a je tedy přístupný, je však dosti poničený a údajně není příliš zajímavý. Veřejnosti je přístupný FORT 2 (Wommelgem) (51 12 11; 4 29 27), kde je muzeum dělostřelectva, otevřeno je však pouze každou poslední sobotu v měsíci a interiér fortu je dost přestavěný. FORT 3 (Borsbek), který měl věž Coles pro 15 cm kanóny, není přístupný a je velmi silně poškozený. Uvnitř se nicméně dochovala pancéřová deska 7,5 cm kanónu, která byla instalována v rámci modernizace. Každou sobotu ve 14 hodin by měl být přístupný FORT 4 (Mortsel). Volně přístupný je FORT 6 (Wilrijk), který částečně zlikvidovala výstavba sportovišť. Reduit fortu je nepoškozený, jeho přízemí je však zatopené. Na pravém boku fortu se dochovala pěkná betonová šachta pro otočnou věž, osazenou během modernizace. FORT 7 (51 10 02; 4 22 39) je v dobrém stavu a dochovala se v něm například část prostor pro otočnou věž s kanónem ráže 7,5 cm nebo řada masivních překážek Cointet na povrchu fortu. Fort je jakousi přírodní rezervací a není jasné, zda je přístupný. Reduta fortu FORT 8 (Hoboken) (51 10 02; 4 20 53) je také v dobrém stavu, není zarostlá a zvenku je pravděpodobně přístupná. Z moderních redut vnitřního prstence se dochovalo devět exeplářů, avšak osm z nich je v zahradách domů, v továrních areálech nebo jsou přímo zastavěny do budov. Přístupná je zřejmě jen reduta č. XVI (51 09 26; 4 20 51) před Fortem 8, i když je zarostlá a plná odpadků.
(Fort KRUIBEKE využívá armáda a je zde údajně osazen jakýsi zvon z Atlantického valu. Fort ZWIJNDRECHT, který až na neexistenci reduitu vypadá téměř stejně, jako forty 1 až 8, slouží pro účely manipulace s nalezenou municí a pochopitelně není přístupný. Fort ST-MARIE je silně přestavěn a slouží pro potřeby námořnictva, přičemž jeho pancéřová kasemata byla v roce 1944 sešrotována Němci. Zřejmě se dochovaly nějaké pozůstatky torpédové baterie na břehu Šeldy. Fort De Perel byl těžce poškozen na konci 2. světové války a úplně zmizel při rozšiřování přístavu, z pancéřového fortu ST-FILIPS (též St-Philips) zůstala jen vchodová část. Bastionový fort LIEFKENSHOEK (51 17 40; 4 17 08) je přístupný a má pěkný kasematový trakt, který zde vybudovali Francouzi na začátku 19. století.)
VNĚJŠÍ PRSTENEC
Západně od fortu Walem se nacházela rozlehlá přehrada Heindonk, takže fort BREENDONK (typ B, 2. třída) (51 03 25; 4 20 30) je od něj vzdálen celých 6 kilometrů. Fort leží u křižovatky dálnice A12 a silnice N16 a přímo u vstupu se nachází velké parkoviště, neboť fort slouží jako muzeum odboje. Během 2. světové války zde Němci věznili a popravovali odbojáře a shromažďovali zde osoby k transportům do vyhlazovacích táborů. Expozice uvnitř fortu názorně přibližují drsné podmínky tábora, jehož velitel byl po válce po zásluze popraven. Při snaze vězně udřít těžkou prací je nacisté nechali odkopat všechny valy včetně násypů na objektech, takže se zde nabízí zcela unikátní možnost vidět celou konstrukci jednotlivých objektů fortu, především poteren, objektů pro věže a kaponiér. Vězni také překopali obvodový vodní příkop, který tak změnil tvar. V prostoru mezi šíjovými a centrálními kasárnami Němci provedli řadu stavebních úprav, souvisejících s využitím jako věznice. Podle fotografií měl fort v době odkopávání valů ještě pancéřové věže, ty však později zmizely v německých hutích.
(Reduta LETTERHEIDE (51 03 44; 4 18 54) se nachází v průmyslovém areálu u ulice Lichterveld. Je v dobrém stavu a možná je vidět i z ulice.)
Fort LIEZELE (typ B, 2. třída) (51 04 01; 4 17 06) je nejlépe zachovaný fortem antverpské pevnosti, neboť zde zůstaly některé pancéřové prvky. Některé předpancíře byly v době německého útoku odkryté, neboť probíhaly práce na zesílení stropů v jejich okolí železobetonem a na levém křídle jeden takto odhalený předpancíř pro věž s 12 cm houfnicí zůstal. Také šíjová kasárna s mohutnou kaponiérou jsou ve velmi dobrém stavu. Bohužel kasárna mohou být tím jediným co uvidíte, neboť fort je otevřen pouze v sobotu od 13:30 do 17:30 hodin. Lze jej sice pohodlně obejít po kontreskarpě, ale příliš mnoho odtud bohužel neuvidíte. Autem lze dojet až k příkopu fortu, kde je parkoviště a poblíž se nachází též několik německých objektů z období 1. světové války. Zajímavostí je také silný plát pancíře, vystavený před chodem, děravý jako ementál, neboť sloužil jako zkušební cíl pro zkoušky odolnosti. Pokud se dostanete dovnitř, kromě pozůstatků pancířů samotného fortu si budete moci prohlédnout i dva další předpancíře a torzo vnitřních mechanismů věže, které sem byly dovezeny jako exponáty. Jeden z předpancířů nese stopy zkušebního postřelování, neboť sem byl převezen z vojenského polygonu.
(Reduta PUURS (51 04 28; 4 15 47) je v dobrém stavu a alespoň zvenku je zřejmě přístupná, neboť se v ní sídlí jakási kulturní organizace. Fort BORNEM (typ D, 2. třída) je jediným exemplářem fortu typu D a jeho povrch by měl být po většinu času přístupný, neboť v šíjových kasárnách je restaurace. Není zarostlý, ale jeho obvod je zastavěn domy. Uvnitř se dochovaly části vybavení – pancéřové desky pro kanóny, podlážky zvonů, ventilátory a podobně.)
Jedním z mála objektů, do nichž se dá bez problémů dostat, je rozlehlý fort STEENDORP, situovaný u břehu Šeldy, na západním okraji stejnojmenné obce, a to na vyvýšenině s nadmořskou výškou celých 31 metrů. Jedná se o starší cihlový objekt, který byl částečně zesílen betonem a měl pouze jednu otočnou věž pro dva 15 cm kanóny uprostřed reduitu. Jeho konstrukce je neobvyklá, neboť měl suché příkopy s vyzděnými stěnami, v současné době jsou však všechny níže položené části fortu, jako kaponiéry a galerie v eskarpách a kontreskarpách, zatopené. Fort je přírodní rezervací a vede kolem něj naučná stezka, přes částečně zasypaný příkop se dá nicméně dostat dovnitř. Nejlépe se k němu dostanete z úzké uličky, která odbočuje na jih ze silnice N419 u severozápadního nároží fortu (51 07 45; 4 15 14).
Reduta LAUWERSHOEK (51 08 23; 4 14 59), která se nachází asi 2 kilometry jižně od předchozí reduty, je snad nejfotogeničtější stavbou pevnosti, neboť její hlavní dvoupodlažní objekt, obsahující kasárna a traditory se nachází na louce. Interiér objektu je přístupný, bohužel v době naší návštěvy byli na pastvině kolem objektu vypuštěni býci, takže dovnitř jsme se nedostali. I tak se dá naštěstí dobře fotografovat.
K redutě LANDWOLEN (51 09 25; 4 14 25) lze dojít po polní cestě od ulice Haagdsam, která vede souběžně s dálnicí A14. Reduta je v malém lesíku a z levé strany je k ní přistavěna chata, takže pokud by v ní někdo byl, je prohlídka problematická. Jinak je však interiér tohoto moderního betonového objektu bez problémů přístupný. Lze si prohlédnout i samostatný blok pro věž se 7,5 cm kanónem těsně před hlavním objektem, avšak ten je silně poškozený.
(Fort HAASDONK (typ B, 2. třída) (51 10 22; 4 13 47) je v dobrém stavu a má upravený povrch, bohužel však je v soukromém držení a není přístupný. Podle fotografií není nějak intenzivně využíván a pasou se na něm ovce.
Poznámky:
(1) Henri Alexis Brialmont (1821-1903) byl jedním z nejvýznamnějších světových fortifikátorů. Od roku 1860 řídil výstavbu jím vyprojektovaného polygonálního opevnění Antverp. Později se stal autorem opevnění Bukurešti a belgických pevností Lutych a Namur. Řídil též výstavbu starších objektů antverpského vnějšího prstence. Více informací najdete v knize Stavitelé, obránci a dobyvatelé pevností (V. Kupka, Libri, Praha 2005, str. 59-63).
(2) Moderní forty byly vyprojektovány ve čtyřech variantách, označených A (se samostatnou čelní kaponiérou a dvěmi bočními kaponiérami), B (se dvěmi kaponiérami bez věží), C (s čelní kaponiérou připojenou poternou) až D (s věžovými objekty místo kaponiér). Varianty A, B a C se vždy dělily do dvou tříd s různě silnou výzbrojí (1. třída měla 2 x věž pro dva 15 cm kanóny, 2 x věž pro 12 cm houfnici, 6 x věž pro 7,5 cm kanón a dvě nebo čtyři věže pro 5,7 cm kanóny; 2. třída měla o jednu věž pro 15 cm kanóny a o dvě věže pro 7,5 cm kanóny méně). V první třídě však byly postaveny jen čtyři forty – ‚s Grawenvezel a St-Katelijne-Waver typu A, Oelegem a Koningshooikt typu B. V ostatních zemích, které budovaly moderní pancéřové forty (především Francie, Itálie a Rakousko-Uhersko), čítala jejich výzbroj, až na výjimky, kolem čtyř až osmi děl ve věžích a vzácněji kasematách, ovšem anverpský fort 2. třídy měl 10 děl v hlavních věžích a dalších 8 děl ve střílnách pro boční palby a navíc ještě další věže a střílny pro 5,7 cm kanóny pro blízkou obranu. Fort 1. třídy měl ještě o čtyři věžová děla víc.
(3) Nejlepší z pěti používaných druhů betonu měl krychelnou pevnost pouhých 180 kg/cm2 a armování železobetonu bylo řídké a chaotické, takže například dva zásahy 30,5 cm granátu do stejného místa 2,5 m silného stropu způsobovaly průraz. Zde se nabízí srovnání s 1,9 m silnou stropní deskou srubu československého zkušebního srubu Jordán, provedenou z prvotřídního železobetonu, na níž neměly zásahy stejné zbraně nijak podstatný účinek.
(4) I když prosté srovnání počtu věží je poněkud zavádějící, pro zajímavost lze uvést počty otočných věží nejznámějších pevností jiných států – ve francouzském Verdunu bylo 6 věží s 15 cm děly a 14 věží pro dva 7,5 cm kanóny (věže byly výrazně modernější a odolnější, než v jiných státech), v německých Metách 54 věží se zbraněmi ráže 15 cm nebo 21 cm a 44 věží pro 10,5 cm kanóny a v rakousko-uherském Krakově jen 61 věží (nevalné odolnosti). V rumunské Bukurešti, postavené dle Brialmontových projektů, bylo údajně celkem 273 věží, tedy více než v Antverpách, nicméně kasematní dělostřelectvo bylo zřejmě nepočetné.
Další mapy: moje mapa na Google Maps (pouze dochované forty a reduty), mapa Simon Stevin Vlaams Vestingbouwkundig Centrum pro Google Earth (stovky objektů včetně zničených)
Forty v Antverpách jsou většinou nepřístupné a vodní příkopy dost účinně brání snahám o neoficiální prohlídku, ale i tak by se tady daly strávit dva nebo tři dny. Každopádně je dobré si pobyt naplánovat na neděli, kdy je otevřen fort Liezele, neboť je ze všech opevnění zdaleka nejzajímavější. Pokud byste měli jen málo času, doporučuji vedle toho především redutu Schilde a fort Breendonk. V Antverpách jsou kempy a cesta sem je díky perfektní dálniční síti snadná.
Mnoho otázek ohledně antverpských fortů je v dostupných zdrojích nejasných. Týká se to především pevnostní výzbroje – za prvé rozestavěnosti pevnosti, stavu osazování věží a jiné výzbroje v okamžiku německého útoku a za druhé stejných problémů v roce 1940. Mezi válkami docházelo k přesunům věží jak mezi objekty přímo v Antverpách, tak směrem do pevností Lutych a Namur a také k likvidaci některých věží. Nelze zapomínat na to, že část věží byla v roce 1914 úplně zničena. Není jasné, zda se v roce 1940 s věžemi počítalo, ale je ale těžké si představit, že jejich palebná síla zůstala zcela nevyužita, ačkoli stále vězely ve stropech fortů, přeměněných na pěchotní opěrné body. Jasné je pouze to, že nejpozději v roce 1934 byly vyřazeny a demontovány věže pro 5,7 kanóny, z nichž zůstaly jen předpancíře. Chybné údaje se běžně vyskytují u hlavní výzbroje a dost zmatené jsou i údaje o výzbroji pod betonem. Neúplné jsou údaje o moderních redutách vnitřního prstence. Většinou je uváděno 18 exemplářů mezi forty 2 a 8, což odpovídá i mapám, jenže kromě nich byla zřejmě postavena ještě jedna na břehu Šeldy a také reduta Oorderen, jako jediná v umístěná severní části prstence.
stav: červenec 2008
foto: O. Filip 2008, J. Pavel 2007 (JP)
Literatura:
R. Gils: Vesting Antwerpen – Deel IV – Bunkers en Bunkerstellingen (1914-1945), De Krijge, Erpe
V. Kupka: Belgický národní reduit, in: ATM 2/1994, str. 8-10
M. Ráboň, M. Blum, O. Gregar, T. Svoboda: Pevnost Belgie, SPČO, Brno 1997
V. Kupka, O. Gregar: Belgická opevnění z let 1930-1940, FORTprint, Dvůr Králové nad Labem 1997
L. Příleský: Dobývání pevnosti Antverpy v roce 1914, in: Fortsborník 6/1999, str. 34-42
Index des forts Belges
B.V. Bloock: Belgian Fortifications, May 1940 – Deep Defences
De Antwerpse Brialmontforten
The Belgian fortress of Antwerp – 1914
C. Vermeulen: Vesting Antwerpen
Forten van Balgië