Pevnost Lutych – modernizované forty na pravém břehu Mázy

(Belgie) – Position fortifiée de Liège
Napsal: O. Filip
modernizované pancéřové forty
V meziválečném období proběhla v Lutychu modernizační akce, při níž bylo výrazně přestavěno osm fortů a vybudováno mnoho nových samostatných objektů, čímž vznikl jeden z nejlépe opevněných prostorů v Evropě. Proti německé přesile to však nestačilo.

Výstavba pevnosti a její osudy za první světové války byly popsány v předchozím článku. Po válce se do rukou Belgičanů vrátily forty, popraskané od zásahů těžkých granátů, s částečně poškozenými či zničenými věžemi, zato však s užitečnými německými modifikacemi, jako bylo zabetonování oken a zlepšení ventilačních systémů. Na začátku 30. let 20. století přistoupili Belgičané k unikátní akci, která měla za cíl podstatně zvýšit bojovou hodnotu osmi z dvanácti lutyšských fortů, umístěných na ohrožených částech pevnostních prstence. Stejná akce zároveň probíhala v sousední pevnosti Namur, kde bylo modernizováno sedm fortů, zatímco u podstatně větší pevnosti Antverpy, situované v týlu, bylo na jakékoli rozsáhlejší modernizace rezignováno. Hlavním cílem bylo komplexní zvýšení odolnosti fortů a výkonů jejich výzbroje, instalace nucené ventilace a zlepšení pozorovacích možností. Takový úkol nebyl jednoduchý a rozhodně jej nebylo možné docílit improvizacemi.

Největším oříškem bylo zvýšení odolnosti, neboť mohutná kasárna, kaponiéry a centrální masivy fortů nebylo reálné zesilovat zvenčí. Kasematové objekty fortů z prostého betonu, především pak jejich centrální masivy, byly navíc popraskané po zásazích těžkými děly v roce 1914. Řešení spočívalo ve výrazné redukci počtu prostor v povrchových objektech, zesílení zbývajících z vnitřní strany a ve výstavbě nových podzemních systémů. Rušení vnitřních prostor bylo umožněno zmenšením osádek fortů, modernizací výzbroje a přesunem části infrastruktury do podzemí. Nadbytečné místnosti byly vyplněny kamením, vylámaným v podzemí a vstupy do nich zabetonovány. Původní sály a chodby, které měly být nadále využity, byly obklopeny novými železobetonovými stěnami, podlahami a stropy, původní rozlehlé sály byly podélně rozděleny na dva nižší se silnou příčkou mezi nimi. Stropy všech prostor byly po německém vzoru opatřeny ochrannou vrstvou z vlnitého plechu. Část sálů a chodeb nebyla vyplněna kamením ani zesílena a zůstala přístupná, tyto prostory však sloužily výhradně pro mírový provoz. V případě uvedení fortů do bojového stavu byly vyklizeny, odděleny od zesílených částí uzávěry z naskládaných traverz a pancéřovými dveřmi a posádka se pak nadále pohybovala výhradně v zesílených částech a v novém podzemí. Z centrálního masivu se v bojové situaci využívaly pouze šachty věží a jejich nejbližší okolí a východ na povrch. Zaplněné či nemodernizované prostory pak posádka musela obcházet podzemím, což umožňoval systém šachet a výtahů, i když pravda za cenu dosti komplikovaných a namáhavých přesunů. Zcela zásadní bylo přemístění zásob munice do hlubokého podzemí, kde byly dělostřelecké granáty skladovány přímo v truhlících, navršených podél stěn až ke stropu a proložených dřevěnými hranoly. Do podzemí se truhlíky dopravovaly muničním výtahem, umístěným v prostoru zalomeného vstupu do šíjových kasáren. U standardně modernizovaného fortu se v případě bojového nasazení přemisťovala munice dalšími výtahy do kasáren (pro zadní věže), nebo do horní úrovně podzemí pod centrálním masivem. Odtud pak putovaly jednotlivé granáty korečkovými dopravníky přímo k šachtám věží. U věží pro 105 mm kanóny následoval ještě výtah přímo do horního podlaží věže, takže v případě těchto děl se každý granát přesouval nahoru hned třemi výtahy.

Nově vybudované podzemí se u většiny fortů nacházelo ve dvou výškových úrovních. Pod centrálním masivem byly vyraženy a vybetonovány sály a spojovací chodby, tvořící takzvaný „čtyřúhelník“ (quadrilatère). Jejich podlaha se nacházela ve výškové úrovni šíjových kasáren, tedy zhruba 10 metrů pod centrálním masivem, s nímž byly propojeny pomocí průlezů s žebříky a muničních výtahů. Pouze do malých bočních věží se dál vstupovalo po schodištích z kasáren. Z tohoto prvního podzemního podlaží (čtyřúhelníku) pak bylo možné po schodišti sestoupit do „chodeb ve velké hloubce“ (galeries de grande profondeur), umístěných vice než 20 metrů pod povrchem. Zde byly menší sály pro velitelství a skladování munice a vedla odtud dlouhá podzemní chodba do objektu pro nasávání vzduchu. Hluboké podzemí spojovaly s šíjovými kasárnami nákladní výtahy a kruhová šachta, kterou proudil vzduch k hlavnímu ventilátoru. Podstatným příspěvkem ke zvýšení odolnosti bylo vybourání starého betonu kolem věží a vytvoření nových, čtyři metry širokých a dva a půl metru silných límců z kvalitního železobetonu. Pokud jde o kaponiéry, ty byly zodolněny vestavbou vnitřních železobetonových objektů s pancéřovými střílnami pro kulomety. Ohroženější horní patro čelních kaponiér bylo využito jen v minimálním rozsahu a do horních střeleckých místností se tak vstupovalo po žebřících zespodu.

Modernizace výzbroje zahrnovala výměnu všech zbraní a úpravy věží a střílen. Všechny kaponiéry v Lutychu byly vybaveny pancéřovými střílnami pro lehké kulomety a otvory pro světlomety, stejně jako střelecké místnosti kryjící příjezdovou cestu a poternu v kontreskarpě. Největší věže pro 15 cm kanóny byly přebudovány na pěchotní věže s kulomety a kanóny, věže pro 12 cm kanóny dostaly modernější 10,5 cm kanóny, věže pro 21 cm houfnice posloužily pro 15 cm dalekonosné kanóny a malé věže pro 5,7 cm kanóny obdržely 7,5 cm houfnice(1) (k problematice modernizovaných věží viz přehled belgických věží v roce 1940). Část věží však byla zničena v průběhu bojových operací a další zničili Němci během okupace, bylo tedy nutné provádět přesuny mezi forty v Lutychu, některé malé věže a předpancíře byly dodány i z Antverp. U fortů Pontisse a Flémalle, které ležely na okrajích modernizovaného úseku, byly byly reaktivovány jen velké věže, umístěné na jejich bocích, přivrácených k linii modernizovaných fortů, forty Embourg a Boncelles v jižní části prstence obdržely jen věže pro 7,5 cm houfnice. U posledních jmenovaných fortů se v souvoslosti se slabou výzbrojí snížil nejen rozsah zesílených prostor, ale i podzemí, přičemž u fortu Boncelles byl dokonce zazděn téměř celý centrální masiv.

Velmi originální byla konstrukce ventilačního systému, který zajišťoval stálý přetlak vzduchu ve fortu. Ochrana před bojovými chemickými látkami nevyužívala obvyklého systému filtrů, nýbrž vycházela z předpokladu, že se nebezpečné látky drží u země a navíc bude mimo fort jejich koncentrace nízká. Nasávací otvory ventilace byly ve většině případů umístěny ve vysokých odolných věžích (tour d’aération), situovaných ve vzdálenosti 200 až 600 metrů od fortů. V běžné situaci se vzduch nasával velkým otvorem v boku věže, ve výšce zhruba 12 metrů. Pokud byly detekovány nebezpečné látky, bylo z vrcholu věže vysouváno šestimetrové nasávací potrubí, čímž se výška, odkud byl čerpán vzduch, zvýšila na přibližně 20 metrů. Pouze tam, kde to umožňoval terén, byly budovány méně nápadné nasávací objekty, situované nad strmými svahy(2). Nasávací objekty byly propojeny s fortem podzemními chodbami, které sloužily nejen jako kanál pro nasávaný vzduch, ale i jako nouzový východ z fortu, odvodňovací štola a v případě fortu Embourg i jako přístup do dělostřelecké pozorovatelny. Samotné věže sloužily též jako pomocné pozorovatelny, takže v horní části byly po obvodu vybaveny průzory, které sloužily i jako střílny pro lehké kulomety. Použití věží je obvykle kritizováno pro jejich zranitelnost přímou palbou, je však třeba připomenout, že věže byly vždy umisťovány na odvrácených svazích tak, aby je nebylo možné pozorovat a ostřelovat. Jejich ohrožení nastalo až po zhoršení situace, kdy Němci forty obklíčili a uchytili se v jejich blízkosti. Povrchové nasávací objekty měly také kulometné střílny, i když v menším počtu, aby bránily rokle, kde byly umístěny. Pokud jde o ochranu proti bojovým chemickým látkám, používaly tehdejší systémy v jiných zemích velké filtry, avšak nikdo nebyl schopen vyřešit, co se stane, až filtry, případně jejich náhradní sada, přestanou po poměrně krátké době plnit funkci. Naproti tomu belgický systém mohl za předpokladu, že se bojové plyny nedostanou do dvacetimetrové výšky, fungovat neomezeně dlouho.

Pozorování bylo v roce 1914 zcela nedostatečné, neboť forty neměly, s výjimkou malých výsuvných věžiček ve věžích pro 12 cm kanóny, žádné pozorovací prvky. Při modernizaci byly využity původní šachty výsuvných světlometů, které byly opatřeny předpancíři z 5,7 cm věží, do nichž byly napevno zabetonovány původní horní části světlometných věží. Ty byly opatřeny průzory pro přímé pozorování a dvěma zaměřovacími periskopy. Dodatečně došlo ke zřízení sítě dělostřeleckých pozorovatelen, z nichž část byla umístěna v terénu a vhodných stavbách, například těžních věžích, ty nejdůležitější pak v samostatných pevnostních objektech. Původně se jednalo o sruby s pancéřovými zvony, postavené na začátku 30. let, které byly dodatečně upraveny. Byly vybaveny lepší ventilací, jedna ze střílen byla zazděna a ze střelecké místnosti tak vznikla ubikace, která byla nutná, neboť pozorovatelny byly obsazeny stálou osádkou.

V roce 1939 přezkoumávala funkčnost modernizovaných fortů takzvaná Jamottova komise, vedená podplukovníkem Jamottem. Komise doporučila zlepšení zdrojů elektrické energie a instalaci kotlů pro vytápění. Pro účely ventilace a odvodu zplodin měly být vytvořeny nové svislé nasávací šachty přímo z podzemí pod masivem fortu, podobně jako u moderních belgických tvrzí. Protichemická ochrana byla shledána nedostatečnou a vybrané vnitřní prostory měly být upraveny tak, aby byly chráněny před bojovými plyny. Většina zlepšení však nebyla realizována, u některých fortů se alespoň povedlo dokončit na jaře 1940 přístavby v základech větracích věží, které sloužily pro radiostanice.

Pokud se pokusíme o zhodnocení modernizace, je nepochybné, že technická řešení byla originální a v rámci možností dobře promyšlená. Velkým problémem ovšem zůstalo soustředění dělostřelecké výzbroje na malé ploše, kterou mohl útočník snadno ostřelovat a bombardovat, přičemž odolnost jednotlivých pancéřových prvků již neodpovídala aktuálním standardům. Řešení tohoto problému by však vyžadovalo ještě radikálnější přestavby. Jinak se ale nákladné a složité stavební úpravy celkem osvědčily, odolnost fortů byla vyhovující a nedocházelo k jejich podstatnému poškození těžkým dělostřelectvem či leteckým bombardováním, ani k větším ztrátám osádek. Němci byli vesměs nuceni podnikat útoky zblízka. Někdy stačila přímá palba protitankových děl, ale i to vyžadovalo riskantní manévry v dostřelu pevnostních děl, někdy došlo i na nasazení pěchoty, vybavené plamenomety a náložemi, což se neobešlo bez ztrát, neboť řada takových útoků ztroskotala v palbě pevnostních zbraní. Ventilační systémy fungovaly celkem dobře a situace z první světová války, kdy se forty musely vzdát kvůli otravám osádek, se neopakovaly. Otočné věže fungovaly obstojně, zvláště pak věže s výkonnými 10,5 cm kanóny, na nichž spočívala hlavní tíha vedení dalekých paleb, jakož i věže se 7,5 cm houfnicemi, které prokazovaly cenné služby při blízké obraně. Věže s 15 cm dalekonosnými kanóny bez zákluzu byly problematičtější, neboť rozměrné zbraně se obtížně nabíjely a měly malou kadenci. Obrovské „pěchotní věže“ pro kulomety a minomety, jichž bylo v Lutychu celkem pět kusů, měly jen ruční pohon a jejich otočení trvalo 20 minut, což je pro bojové nasazení kulometů hodnota přímo neuvěřitelná. Alespoň částečně to eliminovala možnost palby z minometů do více směrů a ve dvou případech také umístění dvojice těžkých kulometů s různými směry palby do jedné věže (Barchon a Fléron). V boji docházelo k vyřazení či poškození věží bombardováním, největší nebezpečí však představovaly 8,8 cm protitankové kanóny, které dokázaly jediným zásahem zničit věž pro houfnici. Nelze si však představovat, že by se útoky vyvíjely takto jednoduše. Těžké protitankové kanóny musely na tak malé cíle působit z relativně malé vzdálenosti a přitom byl byly nemotorné a nápadné. K fortům se tedy dostaly, až když se situace obránců v důsledku delšího obklíčení a poškození věží zhoršila. Například u fortu Embourg, který měl slabou výzbroj, se dostaly ke slovu až během pátého dne přímých pěchotních útoků na fort. To samé platí i pro útoky na ventilační věže, které sice byly nápadné, ale byly ukryté před přímým pozorováním a k jejich napadení docházelo až v pozdější fázi bojů.

Boje o Opevněné postavení Lutych v roce 1940 probíhaly téměř bez účasti polní armády, která rychle ustoupila a tím byly tvrze a forty odsouzeny k tomu, aby kladly více či méně heroický, ale každopádně beznadějný odpor v týlu fronty. Na rozdíl od první světové války se v rámci německého plánu jednalo o útočný směr, bez něhož by sice plán tažení na západ nebyl možný, nebyly na něm ale nasazeny hlavní síly. Belgická kampaň začala 10. května 1940 leteckými útoky a nasazením výsadkářů proti tvrzi Eben Emael a strategicky důležitým mostům. Útok na Opevněné postavení Lutych, jakož i postup jižně od pevností Lutych a Namur měl především účel vylákat nejkvalitnější francouzské a britské jednotky do Belgie, aby je silnější armádní uskupení, vybavené většinou obrněné techniky, mohlo odříznout od zbytku spojeneckých armád překvapivým útokem přes Ardeny. Tento plán Němcům vyšel, což paradoxně vedlo k tomu, že právě na belgickém území museli Němci podstoupit nejtvrdší boje s kvalitními spojeneckými jednotkami, včetně rozsáhlých tankových bitev. V rámci útoku na Lutych se Němci nejprve probojovali linií PFL 1, i když moderní tvrze Battice, Tancrémont a Aubin Neufchâteau zůstaly v jejich týlu a dál bojovaly. Forty PFL 2 byly poprvé bombardovány 11. května a následujícího dne se k nim přiblížily pěší jednotky. Největší škody utrpěly forty 15. května při zintenzivnění náletů a ostřelování těžkými děly. Během 16. května byl dobyt fort Boncelles a vzdal se fort Flémalle. Další poničené forty s téměř vyčerpanou municí se vzdaly během následujících dvou dnů a jako poslední kapituloval 19. května fort Evegnée. Každý fort byl po ústupu polních jednotek a dělostřelectva v podstatě jen odolnou dělostřeleckou baterií s kvalitní protipěchotní obranou a to, že se půl století staré forty dokázaly přes stovky zásahů leteckými pumami a dělostřeleckými granáty bránit čtyři až sedm dnů v úplném obklíčení a odrážet opakované pěchotní útoky, lze považovat za úspěch modernizačního programu. Bez něj by se jednalo jen o kulisy, tak jako v Antverpách, kde přitom byla většina fortů o dvacet let mladších a lépe řešených.

BARCHON

Velký trojúhelníkový fort BARCHON (50 40 20, 5 41 25) byl dokončen v roce 1892 a na jeho stavbu se během čtyř let spotřebovalo 52000 m3 betonu. Ostřelování fortu polními děly začalo ráno 5. srpna 1914 a po něm následoval pěchotní útok, která ztroskotal v palbě 5,7 cm věžových kanónů. Ještě tentýž den začaly na fort dopadat 21 cm granáty, které způsobily posádce první ztráty. Noční liják pak způsobil výpadky elektrické energie, neboť do fortu silně zatékalo prasklinami po zásazích. Ostřelování 21 cm moždíři, umístěnými v bezprostřední blízkosti fortu pokračovalo, postupně vyřadilo všechny věže a zplodiny přiotrávily posádku. Z těchto důvodů se fort 8. srpna v odpoledních hodinách vzdal. Během první světové války na něm Němci provedli obvyklé úpravy, mimo jiné zřídili dva nasávací otvory na glacis v týlu fortu.

Meziválečná modernizace proběhla standardním způsobem, přičemž byly opraveny a přezbrojeny všechny věže, velká věž pro pěchotní obranu měla dva kulomety a dva minomety. Atypické bylo to, že jediný vstup do hlubokého podzemí vedl z chodby šíjových kasáren, takže nebylo přímo napojeno na podzemí mělké (čtyřúhelník). K fortu náležely samostatné pozorovatelny: AC 1 s velkým zvonem a BM 3 s malým zvonem.

Do boje se fort zapojil již ráno 10. května 1940, kdy jeho věže s dalekonosnými kanóny pálily na povrch napadené tvrze Eben Emael a protiletadlové kulomety sestřelily německý letoun. Odpoledne vedl fort palby ve prospěch tvrze Aubin Neufchâteau a následující den střílel na důležité křižovatky v okolí. Před rozbřeskem 12. května se Němci začali připravovat k útoku na fort, ale po intenzivním ostřelování ze všech věží se stáhli. Zásoby munice se po celodenním boji začaly tenčit, ale nebyla žádná naděje na jejich doplnění. Kolem poledne dělostřelci zaznamenali úspěch, když palbou 10,5 cm kanónů umlčeli těžkou baterii, která se připravovala k ostřelování fortu, i tak ale německá palba postupně sílila a odpoledne byla jedna z otočných věží vyřazena. V podvečer začaly německé kulomety ostřelovat nasávací věž. Po celou dobu boje byly z fortu vysílány hlídky, které se snažily lokalizovat německé baterie a pak na ně naváděly palbu z Barchonu, případně i z ostatních fortů a z tvrze Aubin Neufchâteau. Během 14. května začalo letecké bombardování fortu, které vyřadilo levou věž s 15 cm kanónem. Okolí fortu již bylo plné německé pěchoty, pokus o přímý útok však za velkých ztrát ztroskotal. Posádka se snažila opravovat poškození betonových částí fortu a zřizovala zátarasy u průrazů v kontreskarpě. Díky dalekonosným kanónům mohl fort oplatil Luftwaffe její pozornost, když ostřeloval letiště, kde doplňovaly palivo střemhlavé bombardéry. Během 16. května pokračoval fort v palbě, na jeho povrch však začaly dopadat granáty ráže 305 mm. Následujícího dne se střídaly nálety střemhlavých bombardérů a ostřelování těžkými děly, při jednom z náletů bylo napočítáno 124 explozí leteckých pum. Německá děla začala ostřelovat nasávací věž, na což reagovaly věžové houfnice fortu. Po několikadenním ostřelování a bombardování byl povrch fortu rozryt krátery a příkopy byly natolik poškozené, že byly pochybnosti, zda by fort odolal přímému útoku. Posledním dnem obrany byl 18. květen, kdy byl fort ostřelován 42 cm houfnicí a na jeho otočné věže a nasávací věž se zaměřila přímá palba německých protitankových kanónů. Přímo ve zvonu byl zraněn dělostřelecký důstojník a zásah těžkého granátu vyřadil pravou věž s 10,5 cm kanóny. Po devátém náletu se dostavili němečtí parlamentáři, velitel fortu ale kapitulaci odmítl. Během odpoledne však byly vyřazeny poslední věže, Němci zaútočili pomocí plamenometů na kaponiéry a dostali se až na masiv fortu, takže posádce nezbylo, než se vzdát. Nutno poznamenat, že ačkoli fort prokázal dobrou odolnost, intenzivní nasazení pevnostního dělostřelectva doprovázely opakované technické problémy přestárlých věží, včetně přehřátí a roztržení několika hlavní, což způsobilo i vážná zranění jejich obsluhám.

Dnes slouží fort jako muzeum, otevřeno je však jen několikrát do roka. Podle fotografií jsou interiéry fortu v dobrém stavu, nejzajímavějším exponátem je věž pro 5,7 cm kanón, přezbrojená na 7,5 cm houfnici, která sem byla převezena z vojenské střelnice. Na glacis fortu jsou dobře vidět německé ventilační šachty, asi 400 metrů od fortu je hezká nasávací věž (50 40 23, 5 41 10), k níž pohodlně dojdete po cestě, odbočující z přístupové silnice asi 200 metrů před fortem.


Sloupy pro uchycení ocelového lana, které tvořilo překážku proti vozidlům na přístupové cestě k fortu. (RH)


Detail střílen kasemat u brány fortu. Vlevo je ochranná střílna pro ruční zbraň, vpravo ocelová střílna pro lehký kulomet vz. 30 na pevnostní lafetě.


Čelní kaponiéra fortu. Na místěch původních střílny pro 5,7 cm kanóny byly instalovány pancéřové střílny pro lehké kulomety. (RH)


Otočná věž pro 7,5 cm houfnici. Na rozdíl od původního 5,7 cm kanónu nebylo nutné zbraň po vysunutí věže vysouvat ze střílny. (RH)


Vrchlík věže s plechovým okapem. Původní větrací otvor uprostřed vrchlíku je uzavřený zátkou, v popředí je vidět otvor pro periskop. (RH)


Šachta věže s nosným sloupem. Vlevo je páka protizávaží. (RH)


Ovládací kolo pro ruční otáčení věže. V pozadí jsou vidět police pro munici. (RH)


Schodiště do hlubokého podzemí, se stropem chráněným deskami vlnitého plechu. (RH)


Mělké podzemí(čtyřúhelník“ pod pravou věží pro 10,5 cm kanóny. Uprostřed je vstup k muničnímu výtahu, vpravo chodba k šachtě pro obsluhu. Doleva jsou záchody a šachty do věže s 15 cm kanónem. (RH)


Interiér střelecké místnosti v kaponiéře. Je vidět pancéřová střílna pro lehký kulomet, vlevo od ní je otvor pro světlomet. (RH)


Nasávací věž lehce poškozená palbou. Její výška vynikne ve srovnání s lidskou postavou.


Střelecká místnost ve vrcholu věže. Vlevo je pozůstatek nasávacího mechanismu, vpravo je střílna a granátový skluz. (RH)


Pohled otvorem, kterým věž nasávala vzduch, pokud nebyl vyhlášen režim zamoření. (RH)

EVEGNÉE

Malý trojúhelníkový fort EVEGNÉE odolával v roce 1914 ostřelování jen do 11. srpna, kdy se po těžkých poškozeních vzdal. V meziválečném období byl fort modernizován obvyklým způsobem a obdržel plnou výzbrojí, tedy dvě věže pro 12 cm kanóny, tři výsuvné věže pro 7,5 cm houfnice a věž pro 15 cm kanón. Největší věž byla změněna na pěchotní, v tomto případě s jedním kulometem a třemi minomety. Fort měl přiděleny dvě pozorovatelny ve stálých objektech: FE 5 s malým zvonem a EB 2 s velkým zvonem. V květnu 1940 k přímému pěchotnímu útoku nedošlo a fort se vzdal jako poslední dne 19. května.

Dnes je fort nepřístupný, neboť je v areálu, kde se zkouší raketové motory, přičemž část staveb se nachází přímo v příkopech fortu. Je alespoň možné navštívit jeho nasávací věž (50 38 40, 5 42 31), která se nachází u silnice a dá se u ní zaparkovat. Atypickým řešením je vytvoření boční chodby s nouzovým východem poblíž věže, která má běžný východ. Jelikož byla věž postavena nad starší vodovodní štolou, dlouhou přes 500 metrů, konstruktéři toho využili a napojili ji na podzemí fortu, čímž osádka získala ještě několik dalších nouzových východů a byl tudy do fortu veden i telefonní kabel.


Nasávací věž fortu. Pod vrcholem je vidět nasávací otvor pro běžný režim.


Pevnostní lafeta pro dva zaměnitelné kulomety MG 08, která byla instalována do pěchotních otočných věží modernizovaných fortů (zde ve střílně tvrze Battice). (RH)

FLÉRON

Velký trojúhelníkový fort FLÉRON, situovaný u strategické komunikace z Cách, způsobil útočníkům v obou světových válkách největší problémy. Němci fort ostřelovali od prvních okamžiků útoku a již v ranních hodinách 5. srpna 1914 na něj začaly dopadat granáty z 21 cm moždířů. Následující den se fort, který měl kvůli blízké zástavbě omezené pozorovací možnosti, pokoušel ztížit německý postup palbou všech děl, večer ale posádka zjistila, že je již obklíčena. Během 7. srpna proběhlo jednání o kapitulaci, kterou velitel odmítl. V dalších dnech pokračovalo ostřelování fortu, 12. srpna zasáhl granát střílnu levé 12 cm věže a způsobil ztráty mezi její obsluhou. V tu dobu již byl příkop a centrální masiv silně poškozen, sílily také problémy se zamořením interiérů zplodinami střelby a malé věže byly blokovány hromadami trosek. Přesto byly pěchotní útoky na fort odraženy. Fort se vzdal 14. srpna po ostřelování 42 cm moždíři, za situace, kdy byly prakticky všechny věže vyřazeny.

Pro svůj strategický význam se Fléron stal prvním modernizovaným fortem v Belgii. Kromě osmi dělostřeleckých věží vznikla z věže pro 15 cm kanóny věž pro pěchotní obranu se dvěma těžkými kulomety a dvěma minomety. K fortu náležely pozorovatelny: FE 2 v linii mezi forty a Mg 4 na křídle předsunutého uzávěru Magnée.

Fléron byl postřelován od 13. května, později začaly i nálety, které probíhaly každodenně. Do 17. května byly vyřazeny dvě věže pro 7,5 cm houfnice a obě věže pro 15 cm kanóny, zatímco věžím pro 10,5 cm kanóny došla munice, takže se téhož dne fort, kterému zbývaly jen dvě věže s houfnicemi, vzdal.

Fort byl bohužel během civilní výstavby zcela zasypán, zůstaly jen okraje některých šachet věží mezi domy a pěkná nasávací věž (50 37 18, 5 41 31), která je však ve vegetačním období poněkud hůř viditelná.


Nasávací věž s nouzovým východem ve spodním části.

CHAUDFONTAINE

Malý čtyřúhelníkový fort CHAUDFONTAINE (50 35 30, 5 38 27) leží na zalesněném hřebeni nad údolím řeky Vesdre. V roce 1914 byl silně ostřelován a vojenský hřbitov u přístupové cesty dodnes připomíná tragický 13. srpen, kdy zásah do jediné věže pro 21 cm houfnici způsobil explozi pohotovostní zásoby munice. Plameny se rozšířily i do přilehlých chodeb a v okamžiku zahynulo 58 členů posádky. Poté se těžce poškozený fort vzdal. Němci pečlivě opravili poškozenou kontreskarpu a vyrazili ventilační štolu na glacis v týlu, kde je stále možné najít napůl zasypaný nasávací otvor.

Ve třicátých letech byl fort modernizován a kompletně přezbrojen, přičemž byla opravena i zasažená věž pro 21 cm houfnici. Pěchotní věž měla jen jeden kulomet, zato hned čtyři 5 cm minomety. Fort měl dvě pozorovatelny s pancéřovými zvony: CF 4 s malým zvonem a Mg 1 s velkým zvonem v předsunutém uzávěru Magnée.

V květnu 1940 podporoval fort svou palbou tvrz Tancrémont a 13. května se podílel na úspěšném odražení pěchotního útoku na fort Embourg. Během 15. květen vyřadily útoky střemhlavých bombardérů jednu věž pro 7,5 cm houfnici, další věže byly těžce poškozeny při dalších náletech a po úspěšném pěchotním útoku se posádka 17. května vzdala.

Dnes fort slouží jakési sportovní organizaci, která zde vybudovala lanové překážky a podobné atrakce, do příkopu ani na povrch se však nedostanete. Můžete nicméně dojet až ke vchodu a fort pohodlně obejít po pěšině. V čelní stěně pravé čelní kaponiéry je vybetonován východ do zářezu skrz glacis, uzavřený mříží. Literatura se o něm nezmiňuje, ale podle rezavého obložení a rámu dveří v průchodu to vypadá, že se nejedná o novodobou úpravu, ale spíše o německou práci z období 1. světové války.

Přívod vzduchu zajišťovala nasávací věž (50 35 29, 5 38 16), neobvykle umístěná v prudkém svahu pod fortem, takže její vrchol je výrazně níž, než povrch fortu. Přesto měli pozorovatelé ve věži výborný výhled do údolí. Mezi věží a fortem nelze přehlédnou velký železobetonový kvádr, což je objekt EC 4. Jde o jediný úkryt v celém Opevněném postavení Lutych, který sloužil pro obsluhy protiletadlových kulometů a plánovalo se jeho propojení s podzemím fortu. Bohužel má zazděné vstupy a zvenku není příliš zajímavý.


Příkop v čelní části s jednostrannou kaponiérou. (VK)


Nasávací věž, neobvykle umístěná v prudkém svahu pod fortem. U jiných fortů byl při takové konfiguraci budován nasávací objekt bez věže.

EMBOURG

Malý čtyřúhelníkový fort EMBOURG (50 34 57, 5 37 05) je podobný sousednímu fortu Chaudfontaine a stejně jako on je umístěn na výrazném hřebeni nad řekou. Vzhledem k poloze fortu nemohl být zajištěn zdroj vody ze studny a proto v něm byly vybudovány velké cisterny. V srpnu 1914 byl fort silně silně ostřelován, a to především 21 cm moždíři. Vzdal se 12. srpna, s těžce poškozenou výzbrojí a cisternami na vodu.

Během modernizace, která začala v roce 1929, byl fort reaktivován se silně redukovanou výzbrojí, sestávající pouze ze čtyř věží pro 7,5 cm kanóny. Z toho důvodu také neměl klasické podzemní patro v horní úrovni, ale pouze chodbu s odbočkami do čelních věží. Ani hluboké podzemí nebylo rozsáhlé, obsahovalo pouze sklad výbušnin, záložní stanoviště řízení palby, propojené s hlavním stanovištěm samostatnou šachtou a muniční sklad s výtahem do vstupní chodby kasáren. Z podzemí vede chodba k nasávacímu objektu, na níž je napojena dělostřelecká pozorovatelna Eperon s pancéřovým zvonem (jde o jediný případ napojení bojového objektu na podzemí modernizovaného lutyšského fortu). Kromě této pozorovatelny patřily k fortu dvě atypické samostatné pozorovatelny s pancéřovými zvony: EC 1 bis s velkým zvonem, postavená až v roce 1939 a třípodlažní BE8 s malým zvonem.

První dny německého útoku v květnu 1940 proběhly klidně. Během 10. května slyšela posádka palbu dalekonosných děl z fortů na severu a sledovala ústup jednotek z mezilehlých postavení, následujícího dne mohla sledoval velké formace bombardérů, mířících na západ. V ranních hodinách 12. května spatřila hlídka na silnici německé vojáky a dva z nich zastřelila. Během dne věže několikrát střílely a došlo k přestřelce u pozorovacího stanoviště, večer však hlídka, vyslaná z fortu, objevila v okolí jen těla padlých útočníků. Po celý 13. květen byl fort ostřelován, maximálně však 15 cm granáty, pokus o přímý útok zmařila intenzivní palba děl a podpora z fortu Chaudfontaine. Německé vojáky, kteří se pokoušeli obejít fort strží, zahnaly kulomety nasávacího objektu. Po soumraku se na glacis objevila německá pěchota, aby se pokusila o další útok, ale byla opět odražena. Situace se začala zhoršovat 14. května, kde byly věže po vysunutí postřelovány německými protitankovými kanóny ráže 3,7 cm. Přesto úspěšně zasáhly proti připravovanému útoku na Chaudfontaine, který odhalila výborně umístěná pozorovatelna EC 1 bis. Němci v tuto dobu přilnuli k fortu a jejich kulomety bránily hlídkám opustit fort hlavním vchodem i nasávacím objektem. Večer se opět pokusili o přímý útok a opět byli na glacis odraženi. Dle údajů německé pěchoty dopadalo při palebných přehradách na postřelovaná místa až 30 granátů za minutu. Během 15. května pokračovalo ostřelování věží protitankovými kanóny, po poledni zaútočilo na fort devět střemhlavých bombardérů. Posádka viděla maximálně stíny letadel ze střílen kaponiér a o jejich počtu je musela informovat pozorovatelna. Pak se nálety, prokládané ostřelováním z děl, opakovaly každých 20 minut, ale věže vyřazeny nebyly. To se Němcům povedlo až díky přímému zásahu jedné z věží protitankovým kanónem ráže 8,8 cm. Posádka udržoval funkčnost generátorů a rozvodů jen s velkým úsilím, neboť celý fort se pod zásahy otřásal. Nálety ve dvacetiminutových intervalech pokračovaly i 16. května. Tlaková vlna vyrazila pancéřové dveře hlavního vstup, zásah do prostoru brány zavalil střílnu pro kulomet a na několika místech byla proražena kontreskarpa. Povrch fortu byl tak rozrytý, že z pozorovacího zvonu na centrálním masivu nebyly vidět věže. Letecké pumy částečně poškodily pozorovatelnu Eperon a v důsledku bombardování nasávacího objektu došlo k průniku zplodin výbuchů do ventilačního systému. Fort ztratil spojení se svými sousedy, ale díky spojení s pozorovatelnou EC 1 bis stále blokoval přilehlé komunikace. Po soumraku provedly věže palebnou přehradu do okolí nasávacího objektu a po zpozorování pohybu na glacis intenzivně pálily kartáči a tříštivými granáty do překážek. Během 17. května na fort dál dopadaly pumy, pozorovací zvon byl tak poškozen, že jej dal velitel raději vyklidit. Tři zbývající věže fortu však pokračovaly v palbě, a to i poté kdy byla jedna z nich byla po vysunutí zasažena a zášleh výbuchu pronikl dovnitř. Ve 12:50 požádal Embourg, aby fort Chaudfontaine zahájil palbu na glacis, neboť probíhal pěchotní útok. Vlastní věže Embourgu se vysunuly a pálily maximální kadencí. Prakticky naráz byly dvě z nich zasaženy 8,8 cm projektily, které utrhly vrchlíky a zranily obsluhu, o několik minut později vyřadil přímý zásah i poslední věž. Ve 13 hodin tak bylo veškeré dělostřelectvo fortu nefunkční. Velitel fortu žádal ostatní forty o podporu, ale marně, přesto se rozhodl pokračovat v obraně. Ve stejnou dobu byly vyřazena i pozorovatelna EC 1 bis, jejíž zvon rozstřílely 8,8 cm kanóny. Posádka fortu neměla prostředky k aktivní obraně, nebyla schopná pozorovat okolí a východ v nasávacím objektu byl blokován německou palbou. Znenadání se přímo v kontreskarpové poterně objevil německý voják, kterého zabila palba z lehkého kulometu ve střílně. Poté se posádka vzdala, což s ohledem na stav fortu signalizovala bílou vlajkou, vysunutou ze zdemolované otočné věže.

Dnes je fort příležitostně zpřístupňován a brána je zamčená, jsou zde ale pěkné střílny pro obranu přístupové cesty, která jako jediná v Lutychu k bráně stoupá a nikoli klesá. Příkopy fortu, kromě šíje, jsou zasypané a díky tomu se dá bez problémů vyjít na povrch a prohlédnout si nezarostlý centrální masiv. V jeho týlu je dobře vidět východ na povrch, výrazně přebudovaný Němci. Z masivu vede pěšině kolem vysílače na strop pozorovatelny Eperon (50 34 53, 5 36 55), napojené na podzemí. Zvon je samozřejmě vytržený, dochovala se alespoň střílna pro lehký kulomet. Přímo pod pozorovatelnou je na okraji silnice strop nasávacího objektu. Jeho stropní deska, ohraničená betonovým parapetem, byla původně oddělena od silnice dřevěným plotem s vraty a sloužila jako sklad překážek Cointet, které byly v případě aktivace fortu vytaženy na silnici, spojeny lany a připoutány ke speciálním betonovým špalkům, které se zde dochovaly. Samotný objekt je velmi zajímavý, neboť má stěnu vysokou kolem deseti metrů. Východ, který složil zároveň jako nasávací otvor ventilace, je dosti vysoko, kromě něj je ve stěně ještě granátový sklu, střílna pro lehký kulomet a otvor pro světlomet.


Vstup do fortu, jako jediný se stoupající cestou. Traverzy v popředí sloužily ke kotvení protitankových překážek Cointet..


Kaponiéra, postřelující příkop v šíji. Klenuté prostory vedle ní jsou lapače střel z čelní kaponiéry. (VK)


Centální masiv s německým objektem, postaveným pro ochranu východu na val během 1. světové války. Nejvyšší místo masivu bylo při modernizaci vybaveno pozorovacím zvonem.


Boční stěna pozorovatelny Eperon se střílnou pro lehký kulomet a granátovým skluzem.


Masivní nasávací objekt pod pozorovatelnou. Je vidět zazděný vstup s malým jeřábem, vpravo je vidět střílna pro lehký kulomet a otvor pro světlomet. (VK)

BONCELLES

Velký trojúhelníkový fort BONCELLES (50 34 41, 5 31 45) nesehrál v bojích 1. světové války větší roli. Byl ostřelován teprve od 14. srpna a již druhý den kapituloval. Během války na něm Němci provedli obvyklé úpravy.

Modernizace fortu zahrnovala pouze instalaci malých věží pro 7,5 cm houfnice, jejichž předpancíře byly dovezeny z namurského fortu Suarlée a antverpského fortu Walem. Centrální masiv byl téměř zcela vyplněn kamením, zůstala pouze jedna chodba pro přístup do čelní kaponiéry a malá část sálů, které však nebyly zesíleny a nepočítalo se tedy s nimi pro bojové účely. Pod masivem nevzniklo klasické mělké podzemí, pouze nová kapitální poterna, z níž byl přístup do čelních věží pro houfnice a do čelní kaponiéry. Hluboké podzemí začínalo až na boku fortu, kde sestupuje schodiště do hloubky zhruba 15 metrů a vede odtud chodba k nasávací věže. S tím souviselo i atypické řešení ventilace, neboť vzduch se na rozdíl od běžných fortů nedostal podzemím pod ventilátor a musel být veden chodbou skrz celé pravé křídlo šíjových kasáren, oddělené z tohoto důvodu od zbytku fortu vzduchotěsnými dveřmi. Fort měl tři samostatné dělostřelecké pozorovatelny s malými zvony: FB 2, FB 3 a BE 5. Vzhledem k jeho umístění ve vzdálenosti kolem šesti kilometrů od obou sousedů jej nemohli podporovat jejich houfnice a pokud nepočítáme dalekonosné kanóny s malou kadencí, které měly jiné úkoly, dostřelila na něj pouze věž s 10,5 cm kanóny z fortu Flémalle. Fortu velel od jeho modernizace v roce 1929 Numa Charlier, který odmítal povýšení, aby mohl dál velet svému fortu.

Během německého útoku v roce 1940 měly v prvních dnech větší význam forty v severní a severozápadní části prstence, které svou palbou podporovaly boj moderních tvrzí. Přímo boje o fort Boncelles se rozhořely 13. května, kde jej začala ostřelovat německá baterie, tu však úspěšně zlikvidovala palba fortu Flémalle. Fort pálil na okolní křižovatky a na most u Tillfu, který byl sice zdemolován, ale nedostatečně. Během noci Němci donutili k ústupu osádku pozorovatelny FB2 a o něco později i FB3, což silně omezilo ofenzivní možnosti dělostřelectva. Během 14. května byly němečtí vojáci spatřeni v bezprostřední blízkosti fortu, ale palba věžových houfnic jim vzala chuť k dalším akcím. Tento den fort poprvé napadly střemhlavé bombardéry. Největší smůlou fortu bylo, že se Němcům podařilo v noci na 15. května nepozorovaně přisunout 8,8 cm kanóny, které před polednem během několika minut vyřadily tři ze čtyř věží přímou palbou ze vzdálenosti jednoho kilometru. Tři muži zahynuli a další byli těžce raněni. Nasávací věž byla pod palbou 3,7 cm kanónů a jednoho 8,8 cm kanónu. Ventilace nasála z věže do fortu prach a zplodiny výbuchů, takže posádka musela spustit ventilátor na opačný chod, aby se znečištěného vzduchu zbavila. Ačkoli to bylo extrémně nebezpečné, obsadili poslední pancéřovou věž dobrovolníci včetně velitele fortu a celou noc pokračovali v palbě. Ráno 16. května obstaral budíček nálet čtrnácti Stuk, z nichž se jedna zřítila přímo u vchodu do fortu. Po poradě poslal velitel většinu posádky pryč východem v nasávací věži, ale v lese je ihned zajali Němci. Po poledni obsadila německá pěchota povrch fortu, zahnala zbývající obránce ručními granáty a ve vchodu odpálila nálož. Velitele, který byl právě v telefonní ústředně, zabila tlaková vlna, která pronikla chodbou a zároveň ventilačním potrubím. Většina ze zbývajících 25 obránců byla zraněna či zavalena troskami, Němci pronikli dovnitř, v nastalém zmatku zastřelili jednoho zraněného, ale ostatní poté ošetřili a chovali se k nim slušně.

Dnes má tento historicky významný fort kompletně zasypané příkopy a tedy i kasárna a celý prostor je zastavěn domy. Centrální masiv se ale dochoval. Mezi domy také snadno najdete zářez, vedoucí k bráně, kterou se sice dalo prolézt, ale za ní následovala novodobá zeď. Tato důkladná bezpečnostní opatření ovšem snadno překonáte, když vylezete po levé straně zářezu na kontreskarpu a pak dolů do jámy, která je jediným pozůstatkem příkopu a zůstal v ní celkem pohodlný vchod do zasypaných šíjových kasáren. V žádném případě ale nechoďte z pravé strany, protože tam je zahrada nového obytného domu. Pak už můžete v klidu prozkoumat zajímavý interiér fortu, kde jsou k vidění zesílené sály pro různé účely, včetně sálu velitelství a strojovny. V šíjových kaponiérách zaujmou kresby palebného sektoru vedle střílen, které posádce umožňovaly snadnou orientaci. Nová kapitální poterna je však zatopená. Všechny vnitřní prostory jsou ve výškové úrovni kasáren a teprve na pravém křídle klesá chodba ke spojovací galerii k nasávací věži. Dá se sejít až dolů, ale samotná chodba je zatopená. Velmi hezká je nasávací věž (50 34 45, 5 31 29) na louce za domy, která je bez problémů přístupná a nese stopy silného ostřelování. Objekt v základech věže je poněkud větší než ostatní, neboť obsahuje nejen dobudovanou místnost pro radiostanici, ale též střeleckou místnost pro dva lehké kulomety.


Kapitální poterna v šíjových kasárnách. Uprostřed je Němci vytvořený vchod. Chodba vpravo sloužila pro transport materiálu, v bojové situaci byly uzavřena a používal se zalomený vchod vlevo.


Instruktážní nákres 7,5 cm munice na stěně kapitální poterny.


Kaponiéra, postřelující bránu v kontreskarpě. Vlevo od střílny je pro lepší orientaci posádky nakreslen palebný sektor s mřížovou bránou. Vpravo je otvor pro světlomet.


Jeden z typických moderních sálů, vytvořených podélným rozpůlením původního sálu fortu, sloužíci pro záchody (paralelní sál byl sklad nafty).


Schodiště ze šíjových kasáren do věže pro 7,5 cm houfnici. Vlevo jsou vidět kladky muničního výtahu.


Schodiště do hlubokého podzemí na pravém křídle fortu.


Nasávací věž fortu. Vlevo je rozstřílený nasávací otvor.


Interiér věže s plošinami a žebříky pro přístup do horní části.

Poznámky:
(1) Nové „pěchotní věže“ měly jeden nebo dva kulomety a dva až čtyři minomety. Zbraně byly rozmístěny tak, že mířily různými směry. V případě kulometů se jednalo o mohutné lafety s dvojicí kulometů, které bylo možné v případě poruchy či přehřátí hlavně otočením zaměnit. Jednalo se tedy o stejný systém, jako ve střílnách a kopulích moderních tvrzí. Malé 5 cm minomety o dostřelu 320 metrů měly konstantní odměr 55°, takže dostřel se reguloval pouze kombinací výmetných náplní. Věže pro 12 cm kanóny se modernizací příliš nezměnily, došlo v podstatě jen k záměně zbraní za modernější 10,5 cm kanóny s brzdovratným zařízením. Staré Grusonovy věže pro 210 mm moždíře obdržely dlouhé 15 cm kanóny, jejichž závěry zabíraly téměř celý interiér a obtížně se nabíjely. Výsuvné věže měly krátké 7,5 cm houfnice, které nebylo na rozdíl od původních 5,7 cm kanónů před výstřelem vysouvat ze střílen.
(2) Nasávací věže byly typizované, mírně se však lišily objekty v jejich základech, vždy vybavené jedním východem se zalomenou chodbičkou a ochrannou střílnou. Kromě kulometu ve vstupní chodbičce tvořilo jejich výzbroj šest lehkých kulometů po obvodu horní části, s dotací 12000 ran a šest granátových skluzů, umístěných tamtéž, pro něž bylo k dispozici 288 ručních granátů. U některých fortů byl na vrcholu věže připraven i úchyt pro protiletadlový kulomet. Z hlediska výzbroje byla atypická věž fortu Boncelles, jejíž základový objekt měl dvě střílny pro lehké kulomety. K některým nasávacím věžím byly začátkem roku 1940 dobudovány místnosti pro radiostanice. Výška věží nad stropem základového objektu byla 14 metrů, většinou ale šachta pokračovala pod zem, kde se napojovalo podzemí, takže celková stavební výška nasávacích věží mohla být až kolem 21 metrů. Stěny základových objektů pod věžemi byly silné 1,5 metru, samotný sloup věže měl u základny 130 cm silné stěny, které se směrem nahoru zeslabovaly na 80 cm, což věžím dává typický kuželovitý tvar, ačkoli šachta uvnitř má v celé výšce stejný průměr. Patnáct modernizovaných fortů v Lutychu a Namuru mělo celkem 10 nasávacích věží. Dva lutyšské forty měly nízké nasávací objekty bez věží (Embourg a Pontisse), dva forty v Namuru, ležící poblíž strmých skalních stěn, měly pouze otevřené chodby, ústící ve skále (Maizeret a Dave) a namurský fort St. Héribert měl unikátní systém ventilace s několika pancéřovými nasávacími prvky, napojenými na šachty do podzemí.

Opevněný prostor Lutych 1, 2 a 3 v roce 1940. Linie PFL 2 (fialová) spojuje modernizované forty a měla i rozestavěný druhý sled. Vyznačeny jsou dělostřelecké pozorovatelny a uzávěrové objekty se stálou osádkou (abris de contreirruption). Součástí linie jsou také předsunuté uzávěry Micheroux a Magnée. Linie PFL 3 (modrá) se skládá z jednotlivých uzávěrových srubů a strážních stanovišť s protitankovými kanóny – stálých postavení (postes permanents). Součástí linie byla i předsunutá postavení Visé a Argentau, obsahující i běžné malé objekty. Linie PFL 4 (růžová) se skládá z opevnění mostů, opevněného ostrova Monsin a navazující linie Pontisse-Lixhe.

Související: Přehled dělostřeleckých věží belgického opevnění v roce 1940

Jediný z popsaných fortů, do něhož se dá dostat neoficiálně je Boncelles a rozhodně to stojí za to. U Embourgu se volně dostanete na centrální masiv, u Chaudfontainu jen na glacis, což platí i o Barchonu, pokud není otevřeno. Každopádně jsou přístupné všechny nasávací věže a objekty. Na druhém břehu Mázy to není lepší, takže kdo má chuť na dobrodružné prohlídky podzemí, musí si jet spravit chuť do Namuru. V Lutychu jsme byli několikrát, naposledy jsme spali v hotelu F1, který je kilometr západně od fortu Pontisse.

stav: únor 2011

Foto: O. Filip 2008 a 2011, R. Hrabčák 2007 (RH), J. Pavel 1999 (PL), V. Karabec 2011 (VK)

Literatura:
E. Coenen, F. Vernier: La Position fortifée de Liége – Tome 3 – Les abris de la P.F.L. 2, Editions de Krijger, Erpe 2000
E. Coenen, F. Vernier: La Position fortifée de Liége – Tome 5 – Les forts de Meuse modernisés, Editions de Krijger, Erpe 2004
Index des forts Belges
F. Vernier: Les abris de la Position fortifée de Liége en Mai 1940 (1 až 4)
F. Tirtiat: Les tours d’air des forts réarmés des Positions Fortifiées de Liegeet de Namur
B.V. Bloock: Belgian Fortifications, May 1940
Forten van Balgië
M. Ráboň, M. Blum, O. Gregar, T. Svoboda: Pevnost Belgie, SPČO, Brno 1997
V. Kupka, O. Gregar: Belgická opevnění z let 1930-1940, FORTprint, Dvůr Králové nad
Labem 1997

Komentářů: 2

  1. Lukáš, 9.6.2015:

    Vchod do fortu BONCELLES popsaný na stránkách není možný. Z fortu někdo dělá muzeum a průchod mezi domy (pokud jsme jej správně identifikovali) je uzavřen branou. Věž na loukách za domy byla volně přístupná, šachta do fortu je ale zatopená.

  2. FortMan, 21.8.2022:

    Fort Barchon – Místní lanové centrum pro děti. Vchod byl otevřen a bez problémů jsme si povrch prohlédli.
    Fort Chaudfontaine – Lanové centrum – na povrch jsme se dostali,aniž by jsme se někoho ptali,brána byla otevřena a tak jsme šli dále.
    Fort Boncelles – dnes už se do fortu není možné dostat,zkoušeli jsme to ze všech stran,nemluvě o tom že fort je dokola úplně zastavěný rodinnými domky.

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 12.4.2011 21.07 , Komentáře (2)