Pevnost Saint-Nazaire
Opevnění: NĚMECKÁ   Téma:

(Francie) – Atlantický val – Saint-Nazaire, Pen Bron, Batz-sur-Mer
Napsal: O. Filip
opěrné body, dělostřelecké baterie, ponorkový úkryt
V Saint-Nazaire byl vybudován jeden ze tří bretaňských úkrytů, v nichž se po většinu války opravovaly německé ponorky, operující v Atlantickém oceánu. Zdejší suchý dok se v roce 1942 stal cílem slavného útoku britských speciálních sil. Široké okolí přístavu bylo silně opevněno a jeho posádka kapitulovala až 8. května 1945.

Město Saint-Nazaire na Bretaňském poloostrově bylo v roce 1532 připojeno k francouzskému území. Důležitým přístavem se však stalo až v 19. století, kdy zde vzniklo mnoho průmyslových podniků. Během první světové války procházel přístavem velký objem materiálu a zvlášť důležitou roli sehrál po nasazení amerických jednotek. V letech 1929 – 1934 byl v přístavu vybudován největší suchý dok na světě, který zároveň sloužil jako plavební komora. Byl pojmenován podle místního politika Louise Jouberta, ale je znám píše pod názvem Normandie.

V červnu 1940 sloužil přístav k evakuaci Britského expedičního sboru a civilistů. Německé bombardéry zde 17. června potopily zaoceánskou loď Lancastria. Zahynulo kolem 4000 vojáků, což byla nejhorší jednorázová ztráta britské armády ve druhé světové válce a v podstatě jedna třetina ztrát expedičního sboru.

Dok Normandie byl jediným místem na západním pobřeží, kde mohly být prováděny větší opravy bitevních lodí a právě sem mířil poškozený Bismarck, než byl potopen. V ranních hodinách 28. března 1942 zaútočila na přístavní zařízení v rámci Operace Chariot jednotka britských Commandos, a to ve spolupráci s námořnictvem, které dodalo dělové čluny a zastaralý torpédoborec Campbeltown, opatřený náloží o váze více než 4 tun. Útoku se účastnilo přes 600 mužů, z nichž se vrátila pouze třetina, necelá třetina padla a zbytek byl zajat. Torpédoborec najel do vrat suchého doku, Commandos se vylodili na pevninu a zničili zařízení doku, především strojovnu s čerpadly. V ranních hodinách se zbytky útočníků stáhly a v poledne explodovaly nálože v torpédoborci. Strašlivá exploze usmrtila 250 německých vojáků a mnoho francouzských civilistů, vrata doku byla úplně zničena a zbytky torpédoborce vrženy do komory. Suchý dok zůstal mimo provoz až do roku 1947.

Britský útok směřoval i proti staré plavební komoře, bez níž by byl přístav a ponorkový úkryt v podstatně nepřístupný. Vrata komory byla poškozena výbuchy torpéd, které do nich vypálil jeden z torpédových člunů. Torpéda byla časovaná a explodovala až po dvou dnech, což vyvolalo paniku, při níž se německé jednotky vzájemně ostřelovaly a zabily mnoho francouzských civilistů. Následovaly také další, s ohledem na povahu útoku zcela bezdůvodné represálie proti obyvatelům města, kteří po celou válku trpěli také intenzivními nálety britských a amerických bombardérů. Před pokusem omezit provoz krytu masivním bombardováním zápalnými pumami, k němuž došlo v červenci 1943, bylo obyvatelstvo naštěstí varováno a město bylo evakuováno. Po invazi byl přístav obklíčen, ale podobně jako v případě Lorientu nechtěli Spojenci riskovat ztráty při dobývání opevněného prostoru a spokojili se s jeho odříznutím, což tak jako tak znemožnilo opravovat a zásobovat ponorky. Aby ušetřili síly, použili Spojenci i početné jednotky francozského hnutí odporu, kterým dali uniformy a vybavili je ukořistěnými německými obrněnými vozidly.

Ponorkový úkryt

Stavba první části úkrytu se čtyřmi boxy probíhala horečným tempem od března do července 1941 a nakonec jich bylo postaveno čtrnáct. Šířka objektu dosáhla 295 metrů, délka boxů byla kolem 130 metrů. V objektu byla nejprve umístěna plavidla 7. ponorkové flotily, k níž v roce 1942 přibyla 6. ponorková flotila. Původní strop o síle 3,5 metru byl průběžně zesilován, nejprve 170 cm silnou vrstvou železobetonu na klenbě z ocelových nosníků a poté záchytným roštem (Fangrost) z masivních betonových trámů na dva metry vysokých opěrných zdech. První zesilující vrstva byla dokončena téměř po celé ploše, rošt pokryl jen asi třetinu stropu. Ponorkový úkryt měl mít enormně silnou protipěchotní obranu, zřejmě i následkem dojmu, který zanechal útok britských Commandos na blízký suchý dok. Kromě obvyklých „kaponiér“, z nichž jedna měla i zbraň L1, měly být na stropě instalovány kopule pro rychlopalné pevnostní minomety M50 a do nároží objektu pozorovací zvony pro řízení jejich palby. Na konci 2. světové války již byla většina pancéřových prvků připravena na stropě, osazen však byl jen jeden pozorovací zvon a jeden zvon pro minomet v neobvyklé odolnosti A1. Kromě toho byla na stropě budována i vyvýšená palebná stanoviště pro protiletadlové kanóny.

K zabezpečení průjezdu do přístavního bazénu byla vybudována další plavební komora, chráněná odolným objektem, na jejímž stropě byla osazena šestistřílnová kopule a vybudována čtyři otevřená postavení pro protiletadlové kanóny. Konstrukci úkrytu zkomplikovala nutnost umožnit průjezd vozidel, takže v něm musela být osazena dvojice vrat a mezi nimi most, který se v případě průjezdu ponorky zvedal ke stropu. V okolí bylo postaveno ještě několik dalších obrovských odolných objektů, z nich se však dochoval pouze objekt elektrárny (47 17 30, -2 11 55).

Přístav byl velmi těžce bombardován, přičemž se Spojenci samozřejmě soustředili na ponorkový úkryt. Nejtěžší nálety proběhly na jaře 1943 a účastnilo se jich i více než 400 těžkých bombardérů, které utrpěly značné ztráty, aniž by objekt nějak podstatně poškodily. V září 1944 byly ponorky staženy, přístav se však bránil až do německé kapitulace a v tomto období sem připlouvaly ponorky se zásobami a také bojové ponorky, které sem zamířily k nutným opravám. Kuriózní byl osud ponorky U-255, která zde zakotvila na podzim 1944 a kvůli obtížné dopravě náhradních dílů vyplula až 8. května 1945.

Objekt, který je umístěn prakticky v centru města, byl před několika lety byl zpřístupněn veřejnosti. Polovina boxů je nyní volně průchodná a lze vyjít i na strop, což je unikátní zážitek.

Ponorkový úkryt i opevněné zdymadlo jsou přístupné a i okolní část přístavu dnes již plně slouží turistickému ruchu. Před úkrytem je velké bezplatné parkoviště a začíná zde rampa, vedoucí na strop. Větší část stropu si lze volně prohlédnout a vyjít i na střední věž pro protiletadlový kanón, odkud je vynikající výhled na zdymadlo. Na stropě jsou vidět různé fáze výstavby – v pravé části nedokončená betonáž části 170 cm silné vrstvy, uprostřed podpěry pro rošty a vpravo již hotové masivní rošty. Bohužel si však nelze prohlédnout blok s minometnou kopulí, byť není daleko od zpřístupněné části a jistě by nebyl problém jej zpřístupnit. Na vnitrozemské straně bunkru je nejzajímavější objekt pro obranu v levém nároží, který byl vybaven dvěma těžkými kulomety za pancéřovými deskami a také československou zbraní L1, jejíž střílna je dobře viditelná. Nad střílnami je pak jediný osazený pozorovací zvon. Před několika lety bylo zpřístupněno sedm boxů, které jsou nyní otevřené směrem do ulice. Podstatnou částí tohoto obrovského prostoru lze volně procházet, což je zážitek, který jinde nemá obdoby, poněkud to ale kalí fakt, že při zpřístupňování bylo bez větších ohledů zničeno původní technické zázemí, které se v zadní části bunkru dochovalo.

Po obejití bazénu lze snadno dojít k opevněné plavební komoře, projít skrz ní a prohlédnout si dochované pancéřové dveře a zvedací most. Větší část komory zabírá vystavená francouzská ponorka Espadon. Její prohlídka by byla jistě zajímavá, zvláště když se jedná o konstrukci velmi silně inspirovanou německými ponorkami typu XXI z konce druhé světové války. Na stropě bunkru je volně přístupná vyhlídková terasa, z níž si můžete zblízka prohlédnout unikátní šestistřílnovou kopuli 40P8 (1) a vyjít do dvou postavení pro protiletadlové kanóny. Terasa by měla být v létě otevřena do 19 hodin, ale 15 minut před tím se už nesmí nahoru.


Nároží objektu s „kaponiérou“. Vlevo jsou střílny pro těžké kulomety, za rohem se skrývá střílna pro zbraň L1. Nahoře je „věž“ s palebným postavením pro flak, z jejíhož boku vyčnívá pozorovací zvon.


Detail střílny pro československou smíšenou zbraň v nároží ponorkového bunkru. Kanón a kulomet postřelovaly přístupovou silnici.


Strop objektu se záchytným roštem. V popředí je hotová jen část příčných trámů.


Interiér jednoho z ponorkových boxů s rozměrnými průchody do sousedních prostor. U stropu jsou pozůstatky uřezané jeřábové dráhy.


Čelní stěna úkrytu s vjezdy pro ponorky. Původní vrata se nedochovala. Uprostřed stropu je věž s postavením pro flak.


Pohled na opevněnou plavební komoru ze stropu ponorkového bunkru. V popředí je čtveřice postavení pro protiletadlové kanóny, vzda vyčnívá šestistřílnová kopule.


Interiér plavební komory s původními pancéřovými vraty. U stropu je zvednut původní most, který umožňoval průjezd komorou.


Šestřistřílnová kopule 40P8 odolnosti A1, značně vyvýšená nad úroveň stropu. V kopuli se dochovala část vybavení včetně polokulových uzávěrů střílen.


Detail střílny kopule, na němž vynikne enormní tloušťka pancíře. Absence ozubů střílen prozrazuje, že se jedná o předválečnou výrobu.

Opěrný bod Pointeau

Vjezd do řečiště Loiry uzavíraly od konce 19. století baterie Eve na severním a Pointeau na jižním pobřeží. Každá z nich měla jako hlavní výzbroj čtyři 24 cm kanóny a stejný počet 9,5 cm kanónů pro boj s menšími plavidly. Němci je pochopitelně využili pro rozmístění baterií Atlantického valu, které postupně přesunuli do kasemat a doplnili objekty pro protipěchotní obranu. Baterie Pointeau si odbyla bojový křest již v březnu 1942, kdy její kanóny vypálily více než 1300 granátů na britská plavidla, účastnící se operace Chariot. Ve spolupráci s ostatními bateriemi 280. pluku námořního dělostřelectva a pozemními jednotkami potopila nebo těžce poškodila téměř všechny britské lodě, čímž byl znemožněn ústup většiny britských vojáků.

Tento silný opěrný bod leží na nevýrazném mysu na protějším břehu zálivu, přes který se nyní snadno dostanete přes nový most. Malé parkoviště (47 14 10, -2 10 33) je nedaleko objektů a vede odtud pěšině kolem bývalých kasáren. Za nimi vstoupíte na strop zcela unikátního objektu R 663a (47 14 09, -2 10 41), v němž se dochovala monstrózní pancéřová kasemata 405P9 pro 10,5 cm kanón a kulomet o váze 150 tun. Týlová stěna objektu i čelní stěna kasematy jsou však bohužel zasypané a tak si můžete prohlédnou jen její stropní desku o tloušťce 35 cm a vedle ní malý zvon pro periskopické pozorování. O několik desítek metrů dál je atypický objekt se střílnou pro 8,8 cm protitankový kanón. Dalším zajímavým objektem je kasemata R 105c, situovaná téměř na špičce mysu, v níž se dochovala pěkná deska pro těžký kulomet a malý pozorovací zvon 486P2, který měl periskop i boční průzory. Dál následuje skrumáž pozůstatků francouzské baterie, protiletadlových postavení a atypických německých kasemat pro 10,5 cm kanóny. Mezi tím se pak vyjímá obrovský betonový objekt starého francouzského muničního skladiště, který má odkopaný zához. Opěrný bod samozřejmě obsahoval i mnoho úkrytů, ty jsou však zdemolované nebo nepřístupné v zahradách domů.


Vrchlík pozorovacího zvonu 463,2P01 pro řízení palby 10,5 cm kanónu. Zvon je v odolnosti B s velkým podkladovým prstencem pro objekty odolnosti A váží 20 tun.


Pozorovací zvon 486P2 na objektu R 105c. V bočním otvoru pro širokoúhlý periskop chybí pancéřová vložka.


Vrstvená pancéřová deska se střílnou pro těžký kulomet a otvorem pro zaměřovač.


Pláž na mysu se dvěma atypickými kasematami pro 10,5 cm kanóny (kasemata v popředí se propadla do písku). Na duně je vidět úkryt a zcela vlevo část obrovského francouzského muničního objektu.

Objekty s československými zvony

Německé armádě padly do rukou stovky československých zvonů a kopulí. Zvony AJ/N pro lehký kulomet zařadili do svého katalogu standardizovaných pancéřových komponentů pro opevnění pod označením 772P4 (třístřílnový zvon) a 773P4 (čtyřstřílnový zvon). Ve Slezsku byla v roce 1939 zahájena výstavba linie upravených těžkých objektů, které měly být vybaveny výhradně československými zvony v původní podobě, tedy s lehkými kulomety vz. 26. Dodnes se zde dochovaly tři zvony, více jich zřejmě ani osazeno nebylo. Jak se vyvíjely další německé plány ohledně zvonů a kopulí, je otázkou, jisté je, že nakonec jich byla naprostá většina sešrotována. Jeden zvon byl upraven vyfrézováním otvoru pro německou střílnovou vložku s kulometem MG34 a ponechán v Pardubicích (dnes je vystaven u tvrze Bouda), nejméně pět takto upravených zvonů bylo osazeno na Atlantickém valu a nejméně jeden byl převezen do Norska, kde byl v relativně nedávné době sešrotován. Dodnes se dochovaly tři zvony na pozemní frontě přístavu Saint Nazaire, všechny osazené ve speciálních objektech R 648, dva objekty v okolí Brestu mají zvony vytržené.

Nejfotogeničtější zvon má objekt R 648 „Guindreff“, situovaný u parkoviště v zastrčené uličce Rue d’Haiti (47 17 07, -2 14 02), neboť se nachází na udržovaném trávníku. Vchod je bohužel zasypaný, alespoň se dá nahlédnout střílnou na tři původní zaslepené střílny pro lehký kulomet.

Jediný dochovaný čtyřstřílnový zvon s německým označením 773P4 se nachází na objektu R 648 „Quebrais“ (47 17 02, -2 14 47) u ulice Route de Quebrais, necelý kilometr západně od předchozího objektu. Ještě před několika lety se objekt nacházel mezi halami jakési malé továrny a nebyl vidět. Továrna sice byla zbourána, ale obratem byly kolem objektu postaveny rodinné domy, takže zvon je sice zdálky viditelný, ale dost špatně se fotografuje.

Objekt R 648 „Condé“ má jako jediný přístupný interiér, takže je možné podívat se i do zvonu. V něm bývala podlážka, ale v době naší návštěvy byla demontovaná (doufejme, že neskončila ve šrotu). Objekt leží zcela mimo obydlenou oblast, severovýchodně od města, u malé silnice, která je rovnoběžná s hlavní silnicí D100.


Zvon v lokalitě Guindreff s pečlivě vytvarovaným betonovým nálitkem a výřezem pro střílnu.


Detail střílny, která byla vyfrézována pro umístění standardní německé pevnostní lafety.


Zvon mezi novými domy v lokalitě Quebrais se dá bohužel fotografovat jen zdálky.


Zvon u statku Condé. Nahoře je vidět otvor, v němž byl zřejmě použit německý periskop SR4 (běžný model pro menší pozorovací zvony).


Interiér zvonu. Nahoře jsou vidět tři zaslepené střílny, dole nová střílna. Vlevo je ploché ventilační potrubí.


Detail zaslepených střílen pro lehký kulomet. Není jasné, zda z nich byly střílnové vložky demontovány, nebo zda se jednalo o nedokončené zvony, v nichž vůbec nebyly instalovány.

Poloostrov Pen Bron

Poloostrov Pen Bron přehrazuje ústí mělkého zálivu asi 15 kilometrů západně od Saint Nazaire. Na jeho špici byl vybudován silný opěrný bod, jehož nejzajímavějšími pozůstatky jsou dva velmi fotogenické objekty s šestistřílnovými kopulemi 20P7. Je zbytečné snažit se dojet až na konec silnice, protože tam je závora. Auto je tedy nutné nechat na velkém bezplatném parkovišti (47 18 43, -2 30 17) a dojít po pobřeží asi kilometr pěšky až do parku na špici poloostrova, kde je objekt R 634 s šestistřílnovou kopulí (47 18 13, -2 30 51) a vedle něj celkem pěkný objekt R 654 pro protitankový kanón. Při návratu stačí odbočit do malého lesíku mezi vlnolamem a silnicí, kde leží další objekt R 634 s kopulí (47 18 27, -2 30 31). Od něj se lze přes nízký plůtek dostat na silnici a dojít zpět k parkovišti. V okolí se můžete pokochat neobvyklou krajinou s tisícovkami malých hrází, které sloužily k těžbě mořské soli.


Kopule 20P7 na špici poloostrova. Nad střílnami jsou vidět dva ze tří průzorů pro boční širokoúhlé periskopy.


Interiér kopule se stojanem periskopu uprostřed. Vpravo od něj je lafeta na pojízdném stolku, vlevo je druhý stolek bez lafety. Nahoře je vidět azbestové obložení s otvorem pro boční periskop.


Objekt R 654 pro protitankový kanón 5 cm KwK. Střílna je zazděná, před ní je vidět žlábek, do kterého se ukrývala hlaveň.


Druhá z kopulí 20P7. Stupněné střílny byly používány až u novějších modelů kopulí, instalovaných od roku 1940.

Batz sur Mer

U Betz sur Mer, odkud bylo možné kontrolovat západní přístupy k Saint Nazaire, byly umístěny dva francouzské železniční 20,4 cm kanóny, pro něž byla vybudována jednoduchá otevřená postavení. Později sem měly být instalovány dva škodovácké 30,5 cm kanóny (2), avšak z plánovaných čtyř objektů byly rozestavěny pouze dva a kanóny sem nikdy nedorazily. Palebná postavení jsme nehledali, velmi známým a atraktivním turistickým cílem je stanoviště řízení palby S 414 (47 16 14, -2 28 09), v němž je umístěno muzeum. Přímo u objektu je parkoviště s vystavenými francouzskými těžkými kanóny, a provozní budova s bohatou nabídkou pevnostní literatury. V objektu samotném jsou celkem zdařilé expozice s fotografiemi a modely, věnované i boji o „pevnost“ Saint-Nazaire.


Stanoviště řízení palby těžkých baterií typu S414. Dálkoměry v nižších podlažích měly odměr kolem 180°, menší dálkoměr v nejvyšším podlaží měl kruhový odměr.

Protiletadlová obrana

Protiletadlová obrana přístavu, kterou zajišťovala V. brigáda námořního protiletadlového dělostřelectva, disponovala celkem 72 kanóny ráže 10,5 a 12,8 cm (nejrozšířenější 8,8 cm kanóny zde nebyly). Obranu pak doplňoval zhruba stejný počet lehkých kanónů. Velitelství protiletadlové pluku bylo umístěno ve velkém objektu Fl 250 s vysokou věžovou nástavbou pro pozorování a umístění radiotechnických zařízení. Baterie byly vesměs důkladně vybavené, s odolnými úkryty v odolnosti B. Některé z nich měly vlastní velitelská stanoviště s věžemi, ale jednalo se o menší verzi Fl 241.

Hlavní velitelské stanoviště Fl 250 je přímo ve městě a údajně by mělo být po přístupné po domluvě s pracovníky muzea v Batz sur Mer. My jsme navštívili objekt Fl 241 u obce Grand Marsac (47 18 20, -2 14 36), ke kterému se dá dojet autem. Ještě fotogeničtější je stejný objekt „Vacquerie“ (47 15 24, -2 15 25). Objekt Fl 241 „Montoir“ (47 19 39, -2 08 55) je přímo ve městě a slouží jako cvičná horolezecká stěna.


Věžovitá nástavba objektu Fl 241 v obci Grand Marsac. Průzory v horní části měly zřejmě umožňovat i blízkou obranu.


Zobrazit místo Francie 2011 na větší mapě

Poznámky:
(1) Kopule 40P8 na stropě plavební komory byla vyrobena ocelárnami Hörder Verein již v roce 1938, buď tedy byla určena pro opevnění na území Německa, nebo se jednalo o zkušební exemplář. Kopulí zřejmě existovalo jen několik kusů, ale dochoval se jen exemplář v Saint-Nazaire. Další umístění byly například dva kusy ve tvrzi Istein u švýcarských hranic a jeden kus v „Kerwerku“ pevnosti Hoek van Holland. Kopule se 42 cm silným pancířem vážila 107 tun, s podkladovým prstencem pak dokonce 147 tun. Byla vyzbrojena obvyklou dvojicí kulometů MG34 na samostatných lafetách a vybavena třemi periskopy Pz.B.W.F.7 v bočních otvorech a stropním periskopem Pz.Rbl.F. 5.

(2) 30,5 cm kanóny s německým značením 30,5 cm KM 13 (ö) měly dostřel 20 km. Pocházely ze tří starých rakousko-uherských bitevních lodí třídy Radetzky, které po první světové válce připadly Itálii a byly sešrotovány již ve dvacátých letech. Čtyři kanóny doputovaly do Finska, kde měly vytvořit baterii Suomi v Petsamu (dnes Pečenga), čtyři kusy se na konci války stále nacházely v Kruppových závodech a do baterie Kermoisan u Batz sur Mer již nebyly dodány. Další čtyři kanóny stejného typu, pocházející však z modernějších bitevních lodí třídy Viribus Unitis, měly putovat do Dánska.

Ze Saint-Nazaire jsme vyjížděli kolem 10 dopoledne a do Čech jsme dorazili druhý den po poledni (přes noc jsme nejeli). Je to prostě daleko. Jinak ale stojí za návštěvu (podobně jako Brest), protože na rozdíl od Cherbourgu, kde se nedostanete vůbec nikam, či strašlivě zarostlých objektů v Normandii, jsou popisované lokality dobře přístupné. Nejen ponorkový „bunkr“, ale i všechny objekty se zvony a kopulemi si můžete nerušeně prohlédnout ze všech stran. Pokud jde o ubytování, mezi jižním sjezdem z mostu přes Loiru a poloostrovem Pointeau je dobrý kemp (47 15 52, -2 10 09), z něhož můžete zajít pár set metrů severně, kde je francouzský fort s německou baterií. Ohledně literatury bych upozornil na celkem kvalitní publikaci vydavatelství Grada, která je překladem typické 64 stránkové brožury Osprey. Jelikož se jedná o specifické a poměrně úzké téma, má kniha na rozdíl od příliš obecných publikací o Atlantickém valu či Maginotově linii smysl i pro bunkrologa.

stav: srpen 2011

Foto: O. Filip 2011

Literatura:
Arthur van Beveren, Lenco van der Weel: Bunkersite
Patrick Andersen Bö: le Mur de l’Atlantique en Bretagne, Editions Ouest-France, Rennes 2011
Gordon Wiliamson: Německé ponorkové základny a bunkry, Grada publishing, Praha 2007

Zatím žádné komentáře

Pardon, k tomuto příspěvku již nelze přidávat komentáře.

Publikováno: 7.12.2011 21.29