Pevnost Cherbourg

(Francie) – Cherbourg-Octeville
Napsal: O. Filip
dělostřelecké baterie, forty, objekty Atlantického valu
V Cherbourgu je mnoho zajímavých pevnostních staveb, naprostá většina z nich je ale nepřístupná. Za dobrého počasí je nicméně pohled na mohutná opevnění největšího umělého kotviště na světě nepochybně fascinující.

Cherbourg (od roku 2000 dvojměstí Cherbourg-Octeville) byl přístavem už od antických dob. Ve středověku se o něj přetahovali Angličané a vládci Normandie, dokud se jej v roce 1450 definitivně nezmocnili Francouzi. Angličané se sem vrátili v roce 1758, když město během sedmileté války důkladně vyplenili. Další opevňování probíhalo především v napoleonské éře. Kuriózní epizodou byl souboj amerických parních lodí na dohled od přístavu, k němuž došlo v roce 1864 a v němž byla jižanská šalupa Alabama potopena unijní pancéřovou šalupou Kearsage. Od osmdesátých let 19. století až do 1. světové války byla obrana Cherbourgu zesilována výstavbou početných dělostřeleckých baterií, přičemž některé z nich sloužily i na začátku 2. světové války.

Přístav v Cherbourgu je od poloviny 19. století až do dnešní doby přístavem s největším umělým kotvištěm (rejdou) na světě. Na rozdíl od přístavů v ústí velkých řek, nebo například přístavu Brest, kde pomohla příroda, muselo být kotviště cherbourgského přístavu kompletně zabezpečeno masivními vlnolamy, jejichž výstavba trvala s přestávkami šedesát let a vyžádala si obrovské finanční náklady. Celková délka vlnolamů dosáhla téměř sedmi kilometrů a plocha takto chráněného kotviště činí přibližně 15 kilometrů čtverečních.

Původně byl přístav opevněn klasickým bastionovým opevněním, k němuž přibylo několik vysunutých fortů, z toho jeden na skalnaté mělčině poměrně daleko v moři (fort Pelée). V rámci výstavby vlnolamů však musela být obranná linie vysunuta až na ně, neboť Velký vlnolam ležel zhruba 1,5 kilometru od nejbližší pevniny. Hned od počátku tedy byly do Velkého vlnolamu integrovány tři velké forty, jejichž konstrukce musela počítat s nebezpečím až sedmimetrových vln (Musoir Ouest, Central a Musoir Est). Obranu západního vlnolamu Querqueville zajistil podobně koncipovaný fort Chavagnac, který však leží asi 100 metrů za vlnolamem, zatímco obranu východního vlnolamu zajistil již existující fort Pelée. Forty vypadaly podstatně jinak, než dnes, neboť měly velká otevřená nádvoří, lemovaná z čela a z boku vysokými stěnami, za nimiž byly kasematové prostory (podobně dodnes vypadá fort Flamands v přístavu).

Kolem roku 1890 byly všechny mořské forty výrazně přestavěny a vybaveny na svou dobu moderní výzbrojí, jíž vévodily těžké kanóny ráže 32 cm. Nově byly postaveny rozsáhlé kasematové prostory v místě původních nádvoří a vše bylo zakryto nejméně třímetrovou vrstvou prostého betonu, takže vznikl rovný strop po celé ploše každého z fortů. Výzbroj fortů byla standardizovaná – pro boj s těžkými loděmi sloužily zmíněné 32 cm kanóny, a to buď v barbetách na stropě (ve verzi vz. 1870-1884) nebo v menším počtu v bočních kasematních bateriích (ve verzi vz. 1870-1881). Doplňkovou výzbroj tvořily 10 cm kanóny vz. 1881 TR nebo vz. 1889-97, což byly sice celkem výkonné zbraně o dostřelu 14 km, ale pořád se jednalo o těžkopádné konstrukce, u nichž zpětný ráz tlumil pohyb celé horní lafety po šikmé ploše a nikoli brzdovratné zařízení. Samozřejmě nechyběly četné 4,7 cm rychlopalné kanóny pro boj s malými plavidly(1). Výjimkou byly 27,4 cm kanóny v boční baterii fortu Pelée, pestřejší výzbroj měly také starší forty Flamands, Homet a Querqeville na pevnině.

Byť docházelo v průběhu dvacátých a třicátých let z finančních důvodů k velkým redukcím plánů na moderní opevnění přístavu, bylo zde před 2. světovou válku připraveno značné množství starých baterií. Většinou se ale jednalo o zastaralé kanóny ráže 75, 95 a 100 mm, případně těžší 16,4 cm a 24 cm kanóny z počátku 20. století. Poněkud modernějšími zbraněmi byla vybavena baterie Brulay pro 19,4 cm kanóny východně od přístavu a baterie s 13,8 cm kanóny na fortu Central, neboť obě byly postaveny až ve třicátých letech. Protiletadlovou obranu zajišťovaly 7,5 cm kanóny (vesměs starší typy) a dvojčata 3,7 cm kanónů. Nejdůležitější baterií se měla stát těžká věžová baterie Tourville, vybavená dvěma pancéřovými věžemi, každá pro dva 34 cm kanóny, která však nebyla dokončena.

Cherbourg byl prvořadým cílem spojeneckého postupu po invazi do Normandie. Vylodění přímo na poloostrově Cotentin bylo považováno za příliš riskantní kvůli nebezpečí snadného odříznutí dobytého území od zbytku Francie. Bitva o Cherbourg vypukla krátce po vylodění, neboť americké jednotky z pláže Utah již 9. června dobyly město Carentan na začátku poloostrova. Němečtí obránci byli značně vyčerpaní a pod tlakem Američanů se rychle stahovali do opevněného města, byť tomu zpočátku bránily Hitlerovy rozkazy. V Cherbourgu a jeho bezprostředním okolí shromáždil generál Schlieben kolem 21 tisíc mužů, z nemalé části se však jednalo o námořníky či příslušníky různých pomocných a stavebních útvarů. Generální útok na pevnost začal 22. června a po výjimečně intenzivním ostřelování spojeneckým loďstvem, které proběhlo 25. června, obsadila americká pěchota dominantní hřeben s fortem Roule. Jednotlivé opěrné body a baterie v bastionové pevnosti a v přístavu se bránily do 27. června, o šancích německé obrany však svědčí například osud výjimečně silného opěrného bodu č. 216 v přístavu (kolem baterie Seebahnhof), kde bylo na malé ploše mimo jiné šest objektů se zbraněmi L1, tři objekty s kulometnými kopulemi a dalších pět těžkých objektů odolnosti B neu. Americké tanky jej převálcovaly během několika hodin nočních bojů, když doslova rozstřílely jeden objekt po druhém. Generála Schlieben a kontraadmirál Hennecke, velitel obrany v Normandii, se vzdali 26. června.

Tím ale obrana Cherbourgu neskončila, neboť 27. června brzy ráno se skupina důstojníků a dobrovolníků v čele s velitelem přístavu Wistem a velitelem 101. pluku Rasnerem nalodila na jachtu a podařilo se jim doplout na Velký vlnolam. Zde zjistili, že pro další hrdinské činy mají ve fortech Central a Musoir Ouest k dispozici jen několik lehkých protiletadlových kanónů a kanónů 5 cm KwK. Američané nedostatkem výzbroje netrpěli a jakmile si vyřídili záležitosti na pevnině, zaměřili se na oba izolované forty, které sice měly velmi silné čelní stěny, ale směrem k přístavu vchody a okna. Nejprve je bombardovali a 29. června se na ně z pevniny zaměřilo pět dělostřeleckých baterií. Wist i Rasner byli zraněni úlomky stěn, které neustále ohrožovaly obránce po zásazích z děl. Bylo čím dál zjevnější, že pasivní čekání v chodbách těžce ostřelovaných fortů nemá smysl a tak se obránci, v celkovém počtu asi 190 mužů, vzdali. Cherbourg byl dobyt, ale celý přístav byl těžce poškozen demolicemi a zablokován potopenými loděmi, takže omezený provoz začal až v srpnu 1944.

Baterie Tourville

Baterie měla být vybavena dvěma pancéřovými věžemi, z nich by každá obsahovala dva 34 cm kanóny vz. 1912 na lafetách vz. 1928, s dostřelem 35 kilometrů. Do května 1940 bylo vylámáno podzemí a vybetonovány prostory pod věžemi. Šachty pro věže byly hluboké téměř 20 metrů, spodní část tvořila obrovská klenutá místnost, z níž vedl kruhový otvor do horní části válcového tvaru. Jedno ze stanovišť řízení palby bylo vybudováno již v předstihu, neboť tvořilo horní podlaží objektu na stropě fortu Central v přístavu (ve spodním podlaží byl dálkoměr pro baterii 13,8 cm kanónů).

Němci se v roce 1943 rozhodli baterii dokončit a vyzbrojit jí dvojicí dvoudělových věží pro 38 cm kanóny S.K.C/34. Jednalo se o stejné věže, jakými byly vybaveny bitevní lodě Bismarck a Tirpitz. Jejich palba měla být řízena z velitelského stanoviště typu S446, vybaveného desetimetrovým dálkoměrem v pancéřové věži. První věž měla být bojeschopná v prosinci 1944, druhá v březnu 1945. Do dobytí Cherbourgu Spojenci nebyly zřejmě v podzemí provedeny nijak podstatné práce a pro velitelské stanoviště byl pouze připraven výkop. Těsně před šachtami vybudovali Němci čtveřici běžných kasemat M272 pro 15 cm kanóny S.K.C./28, které tvořili baterii Landemer. Jiné stálé objekty tato baterie neměla a i přidělená protiletadlová baterie se čtyřmi francouzskými 7,5 cm kanóny byla umístěna v polních postaveních.

Baterie leží nedaleko silnice, kde se dá zaparkovat u závory (+49° 40′ 38″, -1° 46′ 43″). Tu musíte přelézt a dojít zarostlým terénem k oběma šachtám. Šachta pro věž B (+49° 40′ 42″, -1° 46′ 52″) je vybetonována do úrovně terénu a sešikmená směrem do středu. Je tedy nutné pohybovat se kolem ní velmi opatrně. Šachta věže A (+49° 40′ 41″, -1° 46′ 42″) naopak vystupuje asi 3 metry nad terén hlubokého výkopu, v němž je umístěna, takže se do ní nedá ani nahlédnout. Vrchní plocha její obvodové stěny je rovná a trčí z ní armovací železa, takže je patrné, že ještě chybí betonáž sešikmené části. Vchod do podzemí, který bylo ještě nedávno zčásti přístupné, leží na konci vylámaného zářezu, který vedla stavební drážka. Nyní vchod zakrývá nová masivní mříž, instalovaná sem kvůli ochraně netopýrů. Tímto vchodem bylo přístupné podzemí pod věží B, neboť následoval zatopený úsek podzemí a do šachty věže A se dalo jedině slaňovat zmíněnou dvacetimetrovou šachtou. Německé kasematy M272 baterie Landemer jsou přístupné, ale jsou zarostlé. Objekt L2 pro 2 cm protiletadlový kanón na stropě jedné z kasemat je silně poškozený výbuchem.


Ústí šachty věže B, která má zcela dobetonovaný okraj. Zkosení okraje je pro účely umístění věže poněkud neobvyklé. (JP)


Kasemata M272 baterie „Landemer“. Kanón byl v rozměrné střílně chráněn pancéřovým štítem.

Baterie Brulay

Z otevřených baterií je zajímavá baterie Brulay, neboť byla jako jedna z mála vybudována až před druhou světovou válkou, konkrétně v letech 1939-40. Skládá se ze čtyř objektů s otevřenými palebnými stanovišti pro 19,4 cm kanóny vz. 1902 na moderních lafetách vz. 1934 a velkého čtyřpodlažního stanoviště řízení palby, které vypadá velmi podobně jako pozdější německé objekty. Ironií je, že ačkoli byly kanóny v květnu 1940 instalovány, do kapitulace nebyla baterie bojeschopná, neboť pro ní nebyla k dispozici potřebná osádka. Další baterie mezi Brulay a Chernourgem pocházely z 19. století, ale byly postaveny z betonu a v roce 1940 byly v aktivní službě. Jednalo se o baterii Breteville Haut pro čtyři 24 cm kanóny G vz. 1884-1901 o dostřelu 17 kilometrů (s doplňkovou baterií pro 9,5 cm kanóny) a baterii Capelains, která měla původně výzbroj stejného druhu (6 x 24 cm a 10 x 9,5 cm), ale po 1. světové válce byla přezbrojena třemi nepatrně modernějšími kanóny 16,4 cm vz. 1887-1893. Kromě toho obdržela i dva dvouhlavňové 3,7 cm protiletadlové kanóny vz. 1925. V červnu 1940 vypálila tato baterie 30 granátů na postupující německé jednotky, poté posádka zničila děla a ustoupila.

K objektům baterie Brulay musíte jít asi půl kilometru pěšky z malého parkoviště nad silnicí (+49° 40′ 11″, -1° 29′ 04″). K jednotlivým palebným postavením i ke stanovišti řízení palby vedou pohodlné cesty a přes nízký porost jsou objekty dobře viditelné. Jejich interiéry jsou prázdné a poškozené, pěkné jsou ocelové sokly pro lafety děl, které se někdo pokoušel neúspěšně sešrotovat. Stanoviště řízení palby je celkem atraktivní, ale bohužel je velmi poničené sprejováním. (Baterie Breteville Haut je využívána k soukromým účelům, doplňková baterie pro 9,5 cm kanóny je přístupná a má velmi zajímavé velitelské stanoviště, jehož strop tvoří masivní pancéřová deska. Baterie Capelains je zřejmě nepřístupná a jsou zde vybudovány hezké německé kasematy.)


Sokl pro 19,4 cm kanón v otevřeném postavení s výklenky na munici.


Stanoviště řízení palby, vybetonované v zimě 1939-40. Na stropě je ještě otevřené postavení, podepřené sloupy.


Čelní část stanoviště řízení palby. Spodní dvojice pozorovacích štěrbin je shodná, třetí je podstatně menší..

Fort Roule

Nevelký fort byl postaven v letech 1853-1857 na výrazné skalnatém pahorku o výšce 112 m. Směrem k moři jej chránily skalní srázy, korunované nízkou eskarpou, v mírnějším svahu na opačné straně byly dva bastiony. Jediným větším objektem fortu byl zprvu dvoupodlažní reduit, obklopený vlastním příkopem, v sedmdesátých letech 19. století byl doplněn velký muniční úkryt vz. 1874. Němci přeměnili fort na silný opěrný bod s dělostřeleckou baterií. Přímo na valech rozmístili tři platformy L2 pro 3,7 cm protiletadlové kanóny vz. 36 s muničním skladem L 413A. mimo fort se nacházel ještě objekt L 411A pro světlomet s otevřeným postavením typu L7. Pozemní obranu tvořil protitankový příkop a překážka z ostnatého drátu, postřelovaná kulomety za pancéřovými deskami objektů R 630, kopulí 20P7 z objektu R 634 a třemi tobruky. Za nimi se nacházel úkryt pro dvě družstva, objekt se studnou a muniční sklad, vše v typových objektech v odolnosti B neu. Pod fortem bylo vyraženo rozsáhlé podzemí se dvěma vchody, které propojovalo čtyři kasematy R 671/SK pro 10,5 cm kanóny S.K.C./32.U (ponorkové) a atypické stanoviště řízení palby, umístěné ve skalním svahu směrem k přístavu. Během 25. června 1944 útočily na fort bez většího úspěchu stíhací bombardéry P-47. Následoval útok americké pěchoty, která do večera obsadila celý fort s výjimkou samotné baterie, jejíž posádka se vzdala až další den odpoledne po útoku trhavinami na vchody do podzemí.

Dnes je část fortu s reduitem přístupná a uvnitř se nachází expozice, věnovaná okupaci a osvobození Cherbourgu, která není nijak zvlášť zajímavá. Přístup je z parkoviště (+49° 37′ 47″, -1° 36′ 51″), umístěného blízko brány, kde se dochoval padací most systému „Poncelet“. Z cesty před padacím mostem by se po pěšině zřejmě dalo celkem bez problémů sejít ke dvěma německým dělostřeleckým kasematám a zřejmě i ke stanovišti řízení palby, to jsme ale bohužel nevěděli. Většina povrchu fortu s muničními úkryty a platformami pro flak je nepřístupná, neboť stále slouží potřebám armády. U ostatních objektů jsme nebyli, podle fotografií mají oba objekty R 630 pancéřové desky i dveře a zřejmě jsou přístupné, šestistřílnová kopule z objektu R 634 je však s největší pravděpodobností vytržená a navíc leží spolu s úkryty v oploceném areálu nějakého vysílače. Dělostřelecká baterie včetně podzemí byla zpřístupněna jako muzeum, to ale posledních několik let není v provozu, údajně pro nedostatek finančních prostředků.

(Za zmínku stojí, že německá baterie není jediným podzemím systémem v hřebenu Roule. Podstatně hlouběji pod vrcholem kopce se nachází ještě velký podzemní sklad munice s devíti 140 metrů dlouhými sály, který zde vybudovalo francouzské námořnictvo v letech 1936-38. Dnes je v podzemí umístěno komunikační stanoviště námořnictva, ale občas se údajně konají prohlídky zbývající části podzemí pro veřejnost.)


Mechanismu padacího mostu typu „Poncelet“. Velké kolo sloužilo pro tenký ovládací řetěz, přes menší kolo vedl řetěz ke zvedání mostu, napojený na článkované protizávaží.


Nádvoří fortu s reduitem, odděleným hlubokým úzkým příkopem.

Baterie na vlnolamu Querqueville, forty Querqueville a Chavagnac

Fort Querqueville byl postaven v letech 1787-1806. Směrem k pevnině má nepravidelný půdorys, původně tvořený dvěma půlbastiony, z nichž jeden byl částečně zbourán při rozšiřování fortu. Směrem k moři dominuje fortu obrovská půlkruhová kasematní baterie pro 49 těžkých děl, uzavřená šíjovými kasárnami. V osmdesátých letech 19. století byly na valech byly postaveny další otevřené baterie z betonu, na východě pro čtyři 27 cm kanóny vz. 1870-1893 a na západě baterie pro 24 cm a 27 cm kanóny (nahrazené na začátku 20. století typickou výzbrojí v podobě čtveřice 32 cm a 10 cm kanónů). V roce 1940 byla fort vyzbrojen relativně moderními 16,4 cm kanóny vz. 1893-1896 SF a zároveň se na něm nacházela školní baterie s 12 cm kanóny vz. 1878 M AT. Kromě toho zde byly ještě dva 7,5 cm kanóny pro osvětlování cílů, dva světlomety a dvojčata 3,7 cm protiletadlových kanónů. Po Němcích zde zůstala hezká věž tanku H35, stejně jako zbytek fortu ji ale uvidíte jen těžko, neboť jej využívá námořnictvo.

Fort Chavagnac nebyl jako jediný z přístavních fortů napojen na žádný vlnolam a je tedy ze všech stran obklopen mořem (v nadsázce se mu říká „francouzský fort Drum“). Jeho stavba začala v roce 1854 a trvala dosti dlouho. V roce 1891 byl celý strop zesílen prostým betonem o síle 320 cm, v čelní části pak dokonce pět metrů, což z něj dělalo nejodolnější francouzský fort. V roce 1894 byl fort vybaven elektrárnou, demontovanou z válečné lodi. Zásoby vody pro posádku byly schraňovány ve dvou cisternách, z nichž jednu doplňovaly tankery a do druhé byla ze stropu fortu jímána dešťová voda, která musela být složitě filtrována kvůli znečištění trusem mořských ptáků. Hlavní výzbroj tvořily čtyři 32 cm kanóny, čtyři rychlopalné 10 cm kanóny vz. 1881 TR, čtyři 4,7 cm kanóny, umístěné v barbetách na stropě fortu a dva 32 cm kanóny v kasematách, postřelujících průliv mezi směrem k fortu Ouest. Ačkoli byly jejich střílny 8 metrů nad hladinou moře, pořád to bylo necelý metr nad úrovní, kam dosahovaly největší vlny. Němci využili strop fortu pro instalaci protiletadlové baterie a v jedné z bočních střílen vybetonovali novou střílnu pro protitankový kanón 5 cm KwK. Dnes je fort nepřístupný a byly z něj odstraněny všechny kovové součásti.

Zřejmě jediné přístupné baterie v přístavu jsou na vlnolamu, který se táhne od fortu Querqueville do blízkosti mořského fortu Chavagnac. Poblíž začátku vlnolamu je velké parkoviště, ozdobené tobrukem pro tankovou věž (+49° 40′ 09″, -1° 40′ 54″). Dále si zde můžete prohlédnout vodní příkop fortu a mohutný kasematový objekt na jeho pravém křídle, který má unikátní zesílení celého stropu pancéřovými pláty o síle 11 cm. Jedná se takzvané postavení E, které sloužilo pro pozorování přístupů k přístavu, především pro účely obrany proti ponorkám. V jeho horním podlaží byla pozorovatelna a ve spodním světlomet, který byl později přesunut do standardního betonového objektu, vzdáleného jen asi 10 metrů.

Hned na začátku vlnolamu je čtyřdělová baterie (podle tvaru parapetu pro 10 cm kanóny). Od ní je také vidět vysoká ocelová plošina o rozměru zhruba 30 x 10 metrů, která sloužila pro bezpečné nakládání torpéd na válečná plavidla. Po vlnolamu musíte ujít 1100 metrů, než dojdete na jeho konec, kde je čtyřdělová baterie pro 4,7 cm kanóny, kterou lze jasně identifikovat podle masivních ocelových soklů, na něž se připevňovaly „krinolínové“ lafety. Pod terasami s kanóny jsou výklenky a příruční sklady munice, ale všechny jsou zabetonované. Z konce vlnolamu je vidět asi 100 metrů vzdálený fort Chavagnac, konkrétně jeho pravý bok se střílnou pro německý 5 cm kanón a vyvýšené části stropu, mezi nimiž byly baterie s hlavní výzbrojí. Dvě věžovité pozorovatelny ale zmizely, neboť je při výstavbě protiletadlové baterie zlikvidovali Němci. Celkem dobře je odtud vidět i fort Musoir Ouest na Velkém vlnolamu.


Pravý bok fortu Querqueville s „Postavením E“ pro obranu proti ponorkám, jehož strop a jeden bok jsou obloženy pancéřovými pláty.


Baterie pro 10 cm kanóny na začátku mola Querqueville.


Plošina pro nakládání torpéd na lodě, umístěná z bezpečnostních důvodů mimo přístav.


Sokly pro 4,7 cm kanóny na konci mola Querqueville. Dva mířily čelně přes parapet, dva směrem k fortu Musoir Ouest (sokly jsou zakryty nástavbou signalizační stanice).


Čelní stěna fortu Chavagnac o délce kolem 120 metrů. V popředí jsou sokly pro 4,7 cm kanóny.


Detail pravého boku fortu Chavagnac. Ve střílně pro 32 cm kanóny je vybetonována německá střílna pro pevnostní kanón 5 cm KwK.


Pohled na Velký vlnolam (Grande Digue). Nejblíže je fort Musoir Ouest, za ním je baterie Digue a fort Central.


Ilustrační fotografie 4,7 cm rychlopalného kanónu s „krinolínovou“ lafetou. © Rémi Kaupp,
licence CC-BY-SA, Wikimedia Commons

Forty na vlnolamech (Musoir Ouest, Central, Musoir Est a Pelée)

Jak už napovídá jeho název, ukončuje fort Musoir Ouest (též Fort de l’Ouest) Velký vlnolam na jeho západní straně. Má kruhový půdorys o dvou podlažích a jeho kamenná konstrukce byla zesílena třímetrovým betonovým stropem. Hlavní výzbroj tvořily čtyři 32 cm kanóny v otevřených postaveních na stropnici, dva 32 cm kanóny v kasematách, postřelujících průliv směrem k fortu Chavagnac a vlnolamu Querqueville a čtyři 10 cm kanóny. Doplňkovou výzbroj, opět rozmístěnou na stropě, reprezentovala obvyklá čtyřdělová baterie 4,7 cm kanónů. V roce 1940 zůstaly ve fortu v aktivní službě pouze 10 cm kanóny, což není nijak překvapivé, protože těžká děla byla beznadějně zastaralá a 4,7 cm kanóny spadaly do kategorie zbraní, kterou v podstatě nahradily kulomety. Dnes je fort stále plný silně zrezivělého vybavení, od soklů pro lafety, přes muniční výtahy, až po strojovnu se švédskými dieselagregáty.

Fort Central (též Central de la Digue) byl největší a nejsilněji vyzbrojený mořský fort v Cherbourgu. Byl vybudován v letech 1832-1858 na místě napoleonské dělostřelecké baterie, kterou v roce 1808 zničila bouře. Fort měl přibližně oválný půdorys o šířce 130 metrů a v roce 1890 byl jeho strop zesílen obvyklou třímetrovou vrstvou betonu a byly v něm vybudovány kasematové prostory. Hlavní výzbroj byla rozmístěna výhradně na stropě a tvořilo jí šest 32 cm a osm 10 cm kanónů. Doplňkovou výzbrojí byly čtyři 4,7 cm kanóny, umístěné po dvou na každém boku fortu. Před druhou světovou válkou byl fort nejvíce modernizován, když na něm byla postavena mohutné stanoviště řízení palby a čtyřdělová baterie poměrně moderních 13,8 cm kanónů vz. 1910 o dostřelu 17,5 km. Protiletadlovou obranu zajišťovala čtyři dvojčata 3,7 cm kanónů, pro něž byly vybetonovány vyvýšené platformy mezi postaveními děl hlavní baterie. V noci z 12. na 13. června 1940 bombardovaly fort Heinkely 111, přičemž střepiny vážně zranily velitele protiletadlové baterie. Během 18. června baterie poprvé vypálila směrem do vnitrozemí a během dne vystřílela 190 granátů. V palbě pokračovala i další den, kdy se jí podařilo dle údajů z pozorovatelny fortu Chavagnac zasáhnout postupující německou pěchotu a zranit velitele pluku. To si Němci nenechali líbit a jejich polní baterie zahájily palbu na fort, avšak hlavní výzbroj se jim vyřadit nepodařilo, ačkoli fort zasáhlo přes 300 granátů a ještě na něj podnikly nálet střemhlavé bombardéry Junkers 87. Odpoledne přišel rozkaz zničit kanóny a ustoupit, což se posádkám fortů na vlnolamu podařilo, ale na pevnině byly zajaty. Dnes je fort plný zajímavých pozůstatků vnitřních zařízení, tedy muničních výtahů, úzkorozchodných drážek, dieselagregátů a podobně. kromě toho se zde dochovaly i pozůstatky německých 3,7 cm protiletadlových kanónů.

Fort Musoir Est (též Fort de l’Est) je na východním konci Velkého vlnolamu. Jeho konstrukce a výzbroj byly stejné, jako u fortu Musoir Ouest na opačném konci vlnolamu, na začátku 20. století tedy jeho výzbroj tvořilo šest 32 cm kanónů, z toho čtyři v otevřených postaveních a dva kasematách, čtyři 10 cm kanóny a čtyři 4,7 cm kanóny. V roce 1940 zůstaly i zde ve službě pouze 10 cm kanóny. Po po obdržení rozkazu k ústupu se velitel fortu nespokojil s obvyklým poškozením děl, ale nechal vyhodit do vzduchu muniční skladiště. Následkem toho se zhruba tři čtvrtiny fortu proměnily ve skládačku z obrovských betonových bloků, v nichž stále vězí zmíněné 10 cm kanóny, ale i obrovské sokly pro 32 cm kanóny či celé silně nakloněné stanoviště řízení palby. Podle dostupných fotografií jsou ruiny fortu velmi zajímavé.

Fort Pelée (též l’île de Pelée) má poněkud odlišnou historii, než ostatní forty na vlnolamech. Byl postaven již v letech 1779-1792 v rohu rozsáhlého pole skalisek. Jeho výzbroj se měnila, například v roce 1847 ji tvořilo 36 těžkých kanónů a 24 houfnic. V roce 1890 měl fort 16 kanónů v rážích od 16 cm do 27 cm. Po dokončení Východního vlnolamu se velmi zjednodušila doprava materiálu k fortu, což bylo využito při jeho radikální přestavbě, při níž bylo široce využito betonu a po níž zůstala z původního fortu v nezměněné podobě v podstatě jen vstupní brána. Jeho výzbroj pak tvořily obvyklé 32 cm kanóny na stropě a v bočních kasematách, 10 cm a 4,7 cm kanóny a jako určitá zvláštnost otevřená čtyřdělová baterie pro 27,4 cm kanóny vz. 1881 na pravém boku fortu, umístěná níže, než strop fortu. Vzhledem k tomu, že fort byl otočen čelem k průplavu mezi vlnolamy a tedy k sousednímu fortu Musoir Est, střílela tato „boční“ baterie čelně na nepřítele. Nedaleko fortu byla na vlnolamu vybudována ještě doplňková baterie (Batterie annexe de l’île Pelée) pro čtyři 10 cm kanóny, podobná baterii na vlnolamu Querqueville. V roce 1940 tvořily výzbroj fortu nejen obvyklé 10 cm kanóny, ale též dva 7,5 cm kanóny vz. 1908, čtyři výše zmíněné 27,4 cm kanóny a dokonce i dva neuvěřitelně zastaralé 19 cm kanóny vz. 1875-1876. V roce 1936 byly na stropě fortu rozmístěny 7,5 cm kanóny vz. 1897 v roli protiletadlových kanónů, do roku 1940 je ale nahradily modernější kanóny vz. 1922-1924, které si červnu 1940 zřejmě jako jediné vystřelily v na Němce.

Kromě fortů byly na Velké hrázi připraveny pozice pro více než deset dalších baterií, ve většině případů se ale jednalo jen o jednoduché sokly, doplněné případně výklenky na munici. Zásadně se od nich lišila Batterie intermédiaire de la Digue (mezilehlá baterie), vyzbrojená šesti 30 cm moždíři. Baterie měly rozměry 82 x 20 metrů a obsahovala velká betonová muniční skladiště, strojovnu a postavení pro reflektor, ubikace pro posádku a další infrastrukturu.

Základna vzducholodí Ecauseville

Základna pro vzducholodi se nachází asi 25 kilometrů jihovýchodně od Cherbourgu. Byla založena v roce 1916 a ihned zde byla zahájena stavba obrovského dřevěného hangáru o rozměrech 150 x 20 x 22 metrů. Úkolem vzducholodí byl průzkum pro potřeby námořnictva, včetně případného pozorování ve prospěch pobřežních baterií v Cherbourgu a řízení jejich palby. Vedle dřevěného hangáru byl v letech 1917-19 postaven ještě větší hangár, zkonstruovaný revoluční technologií jako komplikovaná kostra z železobetonových prefabrikovaných dílců, pokrytá tenkými deskami z kvalitního železobetonu. Konec hangáru uzavírala obrovská ocelová posuvná vrata na kolejových podvozcích, složená ze dvou dílů o rozměru 27 x 12 metrů. Kuriózní bylo to, že hangár byl připraven pro protipěchotní obranu, k čemuž měla sloužit četné střílny v jeho stěnách a také minimálně dvě stanoviště s otočnými pancéřovými střelišti pro kulomety. Působení vzducholodí z Ecauseville bylo hodnoceno jako úspěšné a kromě průzkumu podnikly 31 přímých útoků proti ponorkám a dalším plavidlům. V roce 1933 byl dřevěný hangár zlikvidován a o tři roky později vyřadilo námořnictvo vzducholodi z výzbroje. Základna pak sloužila pro oddíly mobilního dělostřelectva pobřežní obrany. Němci využívali budovy jako sklady, přičemž již v roce 1940 sešrotovali ocelová vrata, která v důsledku chybné manipulace poškodila vichřice. Po dobytí poloostrova Cotentin využívali prostor Američané jako opravárenskou základnu a poté francouzská armáda jako sklad. Zajímavou epizodou bylo využití hangáru pro přípravu speciálních balónů, z nichž byly sledovány francouzské jaderné testy na atolu Mururoa. Z této doby pochází jímky v hangáru, oplocení základny a možná i zmíněná kulometná hnízda (což ale nekoresponduje s jejich archaickým vzhledem). Nyní je hangár státem chráněnou památkou, neboť všechny ostatní stavby tohoto typu ve Francii byly již dávno zbourány.

Dnes je v areálu muzeum a parkuje se přímo uvnitř (+49° 27′ 07″, -1° 22′ 55″). U vjezdu do základny je volně přístupné jedno z otočných kulometných hnízd, druhé je pak u vchodu do největšího hangáru. V menších hangárech pro letadla je také expozice s několika perfektními modely, kterou provozuje sdružení, které se snaží zachránit a opravit zbytky základny. Můžete si prohlédnout i velmi působivý interiér hangáru pro vzducholoď, v němž se za nemalý poplatek nabízí také možnost zalétat si v interiéru v jednomístných vzducholodích na ruční pohon (což je dosti neuvěřitelná zábava, která se provozovat jen málokde). Po obrovských vratech do hangáru zbyly kolejové dráhy a torzo jednoho z podvozků.


Maketa základny, jak vypadala do demolice dřevěného hangáru ve třicátých letech. Před dřeveěným hangárem jsou clony proti větru. Osmihranná budova je nádrž na vodík.


Celkový pohled na hangár s dodatečně vybudovanou stěnou, která nahradila posuvná vrata. K osvětlení interiéru sloužila velká okna.


Torzo jednoho z podvozků, na němž pojížděla opěrná konstrukce vrat. V nároží hangáru je vidět otočné kulometné hnízdo a vpravo od něj střílna.


Kulometný objekt s otočnou pancéřovou částí u vjezdu do areálu základny.


Detail kulometné lafety v otočné konstrukci objektu pro obranu vjezdu.

Poznámky:
(1) Rychlopalné kanóny Hotchkiss ráže 47 mm byly zavedeny do výzbroje francouzských lodí v roce 1886, především jako obrana proti torpédovkám. Typickým rysem francouzské verze byla spodní lafety z ocelových profilů ve tvaru poloviny kužele, připomínající výztuhy tehdejších sukní (odtud „krinolínová lafeta“). Prakticky zároveň zavedlo kanóny námořnictvo Velké Británie a USA pod označením Hotchkiss 3-pdr. Ve Francii byly vyráběny ve verzích vz. 1885 a vz. 1902, obě verze ale byly před druhou světovou válkou velmi zastaralé. Francouzské námořnictvo je proto předalo armádě, která je v počtu 725 kusů použila jako improvizovanou protitankovou výzbroj v objektech STG a MOM. Britské námořnictvo je ze svých skladů poskytlo pro vyzbrojení mnoha pomocných vojenských plavidel a transportních lodí a využívalo je také k výcviku.


Zobrazit místo Cherbourg na větší mapě

Cherbourg snadno navštívíte v rámci výletu na invazní pláže. Na rozdíl od některých přístavů s členitým pobřežím, především Brestu, je cestování po městě celkem bezproblémové. Na druhou stranu je zde rekordní množství nepřístupných oblastí. Zcela nepřístupné je celé bastionové opevnění i s objekty Atlantického valu, všechny mořské forty, podzemní baterie Roule, fort Querqueville i obrovská podzemní základna Brecourt pro odpalování raket V1 (o což jsme se pokoušeli, ale naráželi na třímetrový plot hlídaného areálu). Atraktivní opevnění Stp. 213 se šesti atypickými objekty pro československé zbraně L1 kolem baterie Seebahnhof bylo inteligentně zbouráno v osmdesátých letech, takže když zde v devadesátých letech vzniklo muzeum, které prezentuje historii přístavu, zbyly pro něj jako atrakce pouhé dva objekty. Nejlepší dojem z monumentální rejdy s vlnolamy a mořskými forty získáte, když vyjdete na vyhlídkovou terasu fortu Roule (je přístupná zdarma, vstupné se platí až do reduitu). V Cherbourgu bylo postaveno mnohem víc francouzských i německých opevnění, než je vyznačeno na mapkách v tomto článku, ale mnoho jich zmizelo při rozšiřování obytných čtvrtí.

stav: srpen 2011

Foto: O. Filip 2011, J. Pavel 2011 (JP)

Literatura:
Alain Chazette: Mur de l’Atlantique – Les batteries de côte en Normandie, Historie et Fortications, Vertou 2011
J. Puelinckx, J-L Aublet, S. Mainguin: Index des fortifications Francais de 1874 á 1914
Association des Amis du Hangar à Dirigeables d’EcaussevilleHangar à Dirigeables d’Ecausseville

Arthur van Beveren, Lenco van der Weel: Bunkersite

Komentářů: 1

  1. Lukáš, 9.6.2015:

    Německá baterie s podzemím u fortu Roule je přístupná z místa o jednu silniční zatáčku níže, než je parkoviště u fortu. Není možné ji ale voně navštívit, neboť je v ní zřízeno muzeum, v době naší návštěvy zavřené. K stanovišti řízení palby baterie Brulay jsme se nedokázeli dostat. Popisovanou cestu jsme nenašli, celé okolí bylo zarostlé drobnými pichlavými keři. Jinak návštěvu Cherbourgu vřele doporučujeme, prošli jsme molo od fortu Querqueville k fortu Chavagnac. Velmi působivý je výhled na přístav z kopce s fortem Roule.

Nový komentář

 

Publikováno: 21.2.2012 21.52 , Komentáře (1)
UPOZORNĚNÍ:
Z technických důvodů pošlete kopii komentáře mailem, jinak hrozí smazání.

350 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Forty v Korutanech

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017