Italský uzávěr Agno – Assa

(Itálie) – Asiago, Arsiero, Valli del Pasubio
Napsal: O. Filip
pancéřové forty
Zřejmě nejznámější z italských pevnostních uzávěrů, vybudovaných na hranicích s Rakousko-Uherskem, leží na horských hřebenech naproti rakouským opevněním, uzavírajícím přístup k pevnosti Trident. Některé z těchto fortů, silně poškozených během bojů i při trhání pancéřových prvků, byly v nedávné době vyčištěny a zpřístupněny.

V horské oblasti, ležící asi 20 kilometrů jihovýchodně od Tridentu (Trento), řešili Italové strategický problém. Pokud by tento prostor, z větší části tvořený náhorní Planinou sedmi obcí, ovládli útočníci, mohli by údolími projít do úplně rovinaté oblasti, postupovat směrem na Vicenzu, Padovu a Benátky, čímž by nejen ohrozili významný válečný přístav, ale především odřízli obránce v celém severovýchodním cípu Itálie. Z toho důvodu se rozhodli vybudovat zde silný pevnostní uzávěr, jehož pilíři byly betonové forty, opatřené velkými pancéřovými věžemi. Uzávěr Agno – Assa (Sbarramento Agno-Assa), se dělil na tři sektory: I. Schio, II. Arsiero a III. Asiago. Celkem zde bylo postaveno sedm moderních fortů, z toho jeden s věžemi pro 7,5 cm kanóny a zbývající s věžemi pro 14,9 cm kanóny(1). Forty tvořily linii rovnoběžně s hranicemi, výjimkou byl fort Campomolon, vysunutý značně do předpolí. Nacházelo se zde také několik starších uzávěrových objektů, otevřené dělostřelecké baterie a starý pancéřový fort Maso (bez věží, zato s obrovskou Grusonovou kasematou). Na severním okraji Planiny sedmi obcí se pak nacházela ještě část uzávěru Brenta – Cismon, který měl celkem tři pancéřové forty a další objekty. Asi 20 kilometrů jižně a jihozápadně od uzávěru se nacházela linie šesti pancéřových fortů uzávěru Rivoli – Ceriano, který byl součástí pevnosti Verona (konkrétně sektorů Val d’Adige a sinistra Adige).

Obdobný problém řešili na opačné straně hranic Rakušané, neboť v případě obsazení oblasti Lavarone a Folgaria by se Italům otevřel postup na Trident a dál ne sever údolím Adiže, což by rozvrátilo rakouskou obranu. I oni tedy přistoupili k výstavbě moderních pancéřových fortů v rámci uzávěrů Folgaria a Lavarone, a to v podstatě rovnoběžně s italskými opevněními, popisovanými v tomto článku. Nutno říci, že tyto rakousko-uherské forty byly technicky pokročilejší a lépe navržené.

V souladu s italskou koncepcí byla většina pancéřových fortů uzávěru postavena na dominantních hřebenech, což jim poskytovalo výborné palebné a pozorovací možnosti, ale komplikovalo jejich stavbu a umožňovalo nepříteli, aby je snadno pozoroval a ostřeloval. Největší slabinou fortů byla jejich malá odolnost, optimisticky koncipovaná proti kanónům ráže 21 cm, na což měla stačit tloušťka exponovaných stěn a stropů 2 až 2,5 metru prostého, nijak zvlášť kvalitního betonu. Pokud jde o věže s jejich maximálně 18 cm silnými vrchlíky, je otázkou, zda by to při optimálním úhlu zásahu stačilo i proti této uvažované ráži obléhacího delostřelectva. Jakmile začaly namísto očekávaných stokilogramových granátů přilétat téměř čtyřmetrákové projektily ze škodováckých 30,5 cm moždířů, byly forty k nepotřebě, jejich posádky utrpěly těžké ztráty a po dobytí fortů se fotografie rozmetaných věží staly oblíbenou upomínkou rakouských vojáků.

Válka na italské frontě začala 23. května 1915, kdy Itálie vyhlásila svému „spojenci“ válku. Věci ale nešly hladce, protože Rakušané dobře využili hornatého terénu a rychle přisunovali posily. Italské územní zisky byly minimální a válka se poměrně rychle změnila na statický boj ve vysokohorském terénu, jehož rozsah nemá v dějinách obdoby. Forty Monte Verena a Campolongo v severní části uzávěru byly v dostřelu rakouských těžkých děl a poměrně rychle byly vyřazeny. Italové opláceli těžkým ostřelováním rakouských fortů, ale ty byly přece jen o něco odolnější, jejich palebné prostředky více rozptýlené a kvalita italských těžkých děl nižší, takže se je podařilo částečně udržet v bojeschopném stavu.

V polovině května 1915 zahájili Rakušané překvapivou ofenzivu, označovanou různými názvy, z nichž se asi nejvíce ujalo označení „Trestná výprava“ (Strafexpedition), odkazující k italské zradě v předchozím roce. Akce byla zpočátku velmi úspěšná, byly dobyty všechny forty uzávěru Agno – Assa a Rakušané začali sestupovat do nížiny, což hrozilo skutečně vážnou krizí. Italové horečně přisunovali posily, největší vliv však nakonec měla ruská ofenziva v Haliči, která donutila náčelníka generálního štábu Conrada von Hötzendorfa nařídit přesun podstatné části jednotek na východní bojiště. Rakušané přešli do obrany a spořádaně se stáhli se do vysokohorského terénu, kde vytvořili linii jen několik kilometrů před původními postaveními z období před ofenzivou. V jejich rukou zůstaly nejseverněji položené forty, zatímco ostatní byli nuceni vyklidit a proto je těžce poškodili demolicemi.

Monte Verena

Nejseverněji umístěný pancéřový fort Monte Verena (též Verena) (45 55 50; 11 24 47) leží v nadmořské výšce 2019 metrů. Byl postaven v letech 1912-14 a vyzbrojen obvyklou čtveřicí věží Schneider s 18 centimetrů silným vrchlíkem pro kanóny 14,9 cm (kanóny však zřejmě byly typu Armstrong). Vzhledem k umístění na skalním vrcholu hory byl příkop, bráněný velkou atypickou kaponiérou, pouze v týlu, v krátkém úseku od pravé části kasáren. Hned na začátku bojů byly pod fortem umístěny 28 cm moždíře, která ostřelovaly rakousko-uherské pancéřové forty uzávěru Lavarone. Rakušané kontrovali přesnou palbou 30,5 moždířů, která měla na nerozprostřené italské objekty drtivé účinky. Katastrofa přišla 12. června, kdy granát prorazil strop mezi věžemi, narazil do podlahy bojového patra a způsobil explozi munice v týlovém patře, při níž zahynul velitel fortu a dalších 45 členů posádky. V následujících dnech byly těžce poškozeny další dvě věže, takže omezeně bojeschopná zůstala jen jedna věž(2). Poté Italové fort vyklidili a využívali jej pouze jako pozorovatelnu. Týden po zahájení „trestné výpravy“ (Strafexpedition), tedy 22. května 1916, obsadily vrchol s fortem rakouské jednotky a zůstaly zde až do konce války.

K fortu celkem pohodlně dojdete po sjezdovkách z obrovského parkoviště u dolní stanice lanovky (+45° 55′ 02″, +11° 24′ 15″), i když je to dosti citelné stoupání o 370 metrů. Fort je vyčištěný, částečně opravený a plně přístupný. Skládá se z bateriového traktu, kde si můžete prohlédnout následky výbuchu munice, šachty věží i šachtu pro pozorovací zvon. Můžete také projít poternou do objektu odolných kasáren s kaponiérou, vedle nějž je ve skále vyražen sklad munice a prohlédnout si efektní příkop, vylámaný ve skále. Ve fortu nezůstaly žádné pozůstatky vnitřního vybavení, jen holé betonové stěny.


Pravý bok bateriového traktu byl dobře zabezpečen proti pěchotnímu útoku. Ve vystupujícím „uchu“ zcela vpravo byl pozorovací zvon. (RH)


Šachty po vytržených věžích s dobře patrnými výklenky na dělostřelecké granáty. (RH)


Hlavní chodba bateriového traktu, vedoucí skrz prostor, zdemolovaný zásahem 30,5 cm granátu. Vpravo je příruční muniční sklad a za ním schody do věže. (RH)


Odolná kasárna s kaponiérou, bránící týl fortu a příkop na pravém křídle. (RH)


Příkop, vylámananý ve skále na pravém boku fortu, s kaponiérou v pozadí. (RH)

Campolongo

Fort Campolongo (+45° 53′ 19″, +11° 23′ 17″), postavený v letech 1912-14 leží zhruba pět kilometrů jižně od fortu Monte Verena, v nadmořské výšce 1720 m. Skládá se z bateriového traktu s věžemi a pozorovacím zvonem, spojených podzemní chodbou s kasárnami neodolné konstrukce a z obvyklého podzemního muničního skladu. Jeho výzbroj tvořily čtyři věže Schneider pro 14,9 cm kanóny. V červnu 1915 byl fort silně poškozen palbou rakouských moždířů, ale Italům se podařilo kanóny z poškozených věží vymontovat a použít v polních opevněních. Během květnové ofenzívy o necelý rok později byl fort opět ostřelován, 22. května dobyt a až do konce války zůstal na Rakušany obsazeném území.

Od parkoviště pod fortem Monte Verena je to jen kousek na místo, kde je nutné zaparkovat (+45° 53′ 48″, +11° 23′ 36″). Po lesní cestě ujdete asi kilometr na jih a dorazíte k portálu tunelu, který vede na plošinu mezi fortem a neodolnou budovou kasáren, skrytou v prudkém svahu. Fort byl v nedávné době velkoryse zrekonstruován a do podzemních chodeb bylo instalováno osvětlení. Uvnitř fortu jsou vystaveny fotografie a především masivní pancéřová záklopka, který byla původně v týlové části vrchlíku (zajímavé je, že je na ní vyraženo francouzské označení „tourelle“, tedy „věž“). Bohužel šance vrátit fortu původní podobu byla trestuhodně promrhána, neboť ocelové makety tří věží a pozorovacího zvonu byly bez rozumného důvodu zhotoveny v nesmyslně velkých rozměrech. Kromě samotného bateriového traktu můžete vejít i do dlouhé podzemní chodby, která vede do napůl zříceného kasárenského baráku. Od kasáren vede hezká pěšina zaříznutá do skály, kterou jsme se vraceli na přístupovou silnici.


Vstup do tunelu, vedoucího na nádvoří fortu. Z tunelu se vstupuje též do hlavních muničních skladišť. (RH)


Levý bok bateriového traktu byl vybaven okny, zbývající část byla chráněna skalním masivem. (RH)


Šachta po vytržené věži a za ní opravená část stropu s jednou z maket. (RH)


Originální pancéřová záklopka z větracího otvoru v týlu věže typu Schneider. (RH)


Neodolná budova kasáren, ukrytá pod prudkým svahem. Vlevo nahoře se táhne pěšina, zpevněná kamennou zídkou, která sloužila pro přístup ke kasárnám.

Punta Corbin

Největší pancéřový fort Punta Corbin byl budován od roku 1906 až do roku 1914, přičemž k dopravě materiálu a pancéřových prvků byla využita i úzkorozchodná ozubnicové železnice Rocchette-Asiago, které vedla nedaleko a cestou sem překonávala na úseku 9 kilometrů převýšení 700 metrů. Fort měl silnou výzbroj, tvořenou šesti věžemi Armstrong pro 14,9 cm kanóny a také kvalitní obranné pozice pro pěchotu, příkopy a kaponiéry, což jsou prvky, které se u většiny moderních italských fortů nevyskytovaly (podle některých pramenů měl fort i kulometnou věž, ale to se mi nepodařilo ověřit). Po vypuknutí bojů Italové fort rychle odzbrojili a nahradili kanóny dřevěnými maketami, neboť byl mimo oblast bojů a na frontě se nedostávalo děl. V květnu 1915 byl ostřelován 38 cm moždířem ze vzdálenosti více než 13 kilometrů a jeho povrch zasáhlo 57 granátů, k fatálním škodám ale nedošlo. Během rakouské ofenzívy v roce 1915 byly jeho osudy dosti dramatické. Nejprve byl dobyt Rakušany, ale Italové na něj podnikli prudký útok, který byl zpočátku úspěšný a zastavily jej až narychlo přisunuté rakouské zálohy. Nakonec byli noví majitelé nuceni fort vyklidit, protože byl v příliš exponované pozici a na konci června 1916 jej opět obsadily italské jednotky.

Cesta k fortu, odbočující ze silnice SP349, je zdlouhavá a špatná, byť ji lze s velkou opatrností absolvovat i běžným osobním vozidlem. U vchodu je parkoviště, ale pravděpodobně vás přivítá jen vysoká zamčená brána, neboť fort je přístupný jen příležitostně. Vlevo od brány lze ale přelézt nízkou zeď a sejít na nádvoří, což je podle vyšlapané cestičky běžná alternativní trasa. Povrch kolem hlavních budov je vyčištěný a velmi fotogenický. Kromě bateriového traktu s šachtami věží si lze prohlédnout i podzemní chodby a dvě kaponiéry.


Odolná kasárna fortu, umístěná dosti daleko od bateriového traktu. (RH)


Celkový pohled na bateriový trakt s terasami a několika neodolnými budovami.


Týlová část bateriového traktu s četnými okny, která byla slabinou starších typů italských objektů.


Pohled ze stropu bateriového traktu. Na rozdíl od objektů pro čtyři věže byl trakt lomený.


Šachta po jedné z věží. Vpravo je vidět otisk předpancíře, neobvyklá je prohlubeň pod středem věže. Jediný přístup pro obsluhu a munici byl úzkou chodbou v pozadí.


Obvyklý záběr do hlavní chodby, spojující vstupy do příručních muničních skladišť a věží. U stropu jsou úchyty pro manipulaci s hlavněmi.


Malá eskarpové kaponiéra v čelním příkopu, spojená dlouhou chodbou s nádvořím fortu.

Campomolon

Fort Campomolon v nadmořské výšce 1853 metrů byl vysunut nejblíže k rakouským opevněním, neboť se nacházel pouhé 3 kilometry od fortu San Sebastiano (italsky Cherle). Jeho výzbroj měla tvořit čtveřice věží Armstrong s 14,9 cm kanóny, které sice byly připraveny v arzenálu ve Veroně, avšak nebyly osazeny. Vzhledem k exponované poloze bylo kolem fortu rozmístěno ještě po čtyřech 14,9 cm a 7,5 cm kanónech a také čtyři 28 cm moždíře. Fort byl využíván jako úkryt a pozorovatelna až do poloviny května 1916, kdy se k němu začaly blížit rakouské jednotky a následně jej obsadily. Během bojů sem dopadl 42 cm granát, který rozmetal postavení 28 cm moždířů.

K fortu pohodlně dojdete po kamenité cestě z parkoviště v průsmyku (+45° 52′ 06″, +11° 16′ 20″), jehož horské okolí je mimochodem velmi hezké. Cestou minete plošinu ve skále, kde se nacházela kasárenská budova, nedávno stržená z bezpečnostních důvodů. Samotný fort je vyčištěný a zakonzervovaný, velmi důkladně byl opraven tunel na přístupové cestě, který už měl v jednom úseku zcela propadlý strop. Můžete si tak prohlédnout velmi zajímavé hrubé konstrukce fortu. V levé části je jen podlaha a spodní část stěn, ale není úplně jasné, nakolik je to to důsledek rozestavěnosti a nakolik jde o poškození demolicemi. V pravé části jsou vnitřní prostory zakryté, avšak chybí většina tloušťky stropu. V betonu jsou dobře vidět kapsy pro osazení manipulačních háků a dalšího zařízení. Není jasné, jaké přesně měl mít fort poterny do kasáren a jiných prostor, každopádně se dochovala podzemní prachárna na levém křídle, umístěná hluboko úrovní fortu, takže analogicky s jinými forty lze předpokládat, že zde měla být vybudována nějaká svážnice či šachta s muničním výtahem. Účel monstrózního obloukového tunelu není jasný. Prochází jím přístupová cesta, ale ta by se bez problémů obešla i bez této nákladné stavby. Uvádí se, že tunel byl určen pro ukrytí 28 cm moždířů, ale to bylo spíše jen nouzové využití během bojů a vyžádalo si zazdění horní portálu .


Vrchol hory s fortem. Doleva je směr k nepříteli. Je vidět vysoká opěrná zeď pod tunelem na přístupové cestě.


Tunel v poslední zatáčce přístupové chodby. Paradoxní je, že by nebyl problém vést cestu bez něj. (RH)


Pohled od bateriového traktu na tunel, který byl nedávno výrazně opraven.


Nedokončená část bateriového traktu na levém křídle. Vlevo od informační tabule je přiruční sklad munice, vedle něj je vyvýšené místo, kde měla být podlaha otočné věže.


Hrubě vybetonovaná hlavní chodba v pravé části bateriového traktu. Po obouu stranách muničního skladu jsou vidět úzké spáry, která jej izolovaly od vnějších stěn. (RH)

Casa Ratti, Monte Cornolo, Monte Enna, Monte Maso

Fort Casa Ratti je silně zničený a zarostlý, takže jsme jej nenavštívili. Byl vyzbrojen čtyřmi věžemi pro 14,9 cm kanóny, avšak pouze v lehké verzi „Ispettorato“ se 4 centimetry silným pancířem. Fort byl ostřelován až v roce 1916 během rakouské ofenzívy, přičemž palba byla řízena z pancéřového zvonu samostatného objektu Wiatz. Byl nasazen nejtěžší 38 cm moždíř Barbara, ale ze vzdálenosti 12,5 kilometru se nepodařil žádný přímý zásah. Italové jej při ústupu nestihli zdemolovat, ale krátce nato jej vyhodili do vzduchu rakouští ženisté.

Fort Monte Cornolo (cca 45° 48′ 33″, +11° 19′ 44″) měl unikátní výzbroj, sestávající ze čtyř věží pro 7,5 cm kanóny se 4 centimetry silnými vrchlíky. Ustupující Italové jej poškodili a dílo zkázy dokončila demolice, provedená rakouskými ženisty v noci z 25. na 26. června 1916, neboť Rakušané se rozhodli nezařazovat jej do své obranné linie. Zůstaly z něj jen nezřetelné zarostlé ruiny, které asi nestojí za návštěvu.

Fort Monte Enna (+45° 44′ 24″, +11° 17′ 42″), vysunutý nejvíce na jih, měl čtyři věže Schneider pro 14,9 cm kanóny. V době „trestné expedice“ byl již odzbrojen. Rakušané jej nepovažovali za strategicky důležitý a po obsazení území jej nevyužívali. Fort je hodně zarostlý, kromě bateriového traktu se dochovala i betonová postavení pro pěchotu.

Fort Monte Maso (+45° 45′ 23″, +11° 12′ 33″) se výrazně vymykal, neboť se jednalo o kamennou stavbu, zhruba o 20 let starší, než okolní forty a teprve v letech 1903-4 částečně zesílenou betonem. Měl velmi vzácnou výzbroj v podobě Grusonovy pancéřové kasematy z tvrzené litiny, určené pro čelní palbu 14,9 cm kanónů (podle některých pramenů však v ní byly osazeny pouze tři kusy kanónů). Doplňkovou výzbroj tvořily čtyři houfnice stejné ráže v kasematách s kamennými střílnami. Dnes je fort částečně opravený a je v něm umístěna restaurace, která již ale zřejmě není v provozu. Z obrovské pancéřové kasematy pochopitelně nezůstalo vůbec nic, stejně jako na podobném fortu Fenil u francouzských hranic. K fortu lze pohodlně dojet po odbočce od blízké silnice SP 46 (hlavní silnice z Rovereta do Vicenzy). Takticky k němu náležel ještě uzávěrový fort Tagliata Bariola (+45° 45′ 28″, 11° 12′ 40″), umístěný přímo u zmíněné hlavní silnice, asi 200 metrů severně od fortu Maso. Na straně, přiléhající k silnici, je z podstatné části ubouraný, ale z druhé strany má vysokou a celkem efektní stěnu s velkým množstvím střílen.

Poznámky:
(1) Italové osadili v pancéřových fortech velké množství otočných věží s výkonnými kanóny ráže 14,9 cm. Na rozdíl od starších typů Gruson z Německa byly tyto věže a jejich výzbroj produkovány především britskou zbrojovkou Armstrong a francouzskou Schneider, respektive jejich italskými pobočkami a v menším počtu byl používán i italský typ Grillo. Koncepčně byly věže stejné, skládaly se z poměrně mělce zapuštěného předpancíře, souměrného vypouklého vrchlíku a lafety s kanónem na válcovém podstavci, připevněném k podlaze. Věže měly jen jedno podlaží s kanónem a vstupovalo se do nich po šikmém schodišti, které bylo na boku opatřeno dopravníkem pro jednotlivé granáty. Běžné typy věží měly 18 cm silný vrchlík, existovaly i odlehčené typy pancířů „Ispettorato“ o tloušťce pouhé 4 centimetry (není jasné, zda jde o výrobce nebo jen označení slabšího typu). Zvenku vypadaly věže prakticky stejně, věže Schneider ale měly výrazný hrb nad střílnou, který věže Armstrong postrádaly, zatímco věže Grillo měly menší průměr a vypouklejší vrchlík. Tvarově komplikovanější a ještě slaběji pancéřované byly speciální věže Armstrong Montagna pro nejvýše položený fort (baterii) Chaberton. Celkově je ale v literatuře jistý zmatek, násobený tím, že se ze stovek věží dochovalo jen osm kusů a že v některých věžích byly kanóny jiného výrobce (například fort Monte Verena měl věže Schneider, ale kanóny Armstrong).

(2) Stav pancéřových věží fortu Verena popsal ve svém hlášení z 24. května 1916 kapitán rakouských ženistů Bertuola, který také zkritizoval celkovou odolnost objektu a označil jej za nevyužitelný. Podle jeho popisu dostala pravá věž přímý zásah, byla totálně zdemolovaná a její vrchlík se rozlomil, další věž měla odhalený předpancíř a nepoužitelný kanón. Třetí věž nesla stopy odrazů granátů od vrchlíku, uvnitř se utrhly části konstrukcí a lafeta byla zničená, jediná věž schopná palby, i když s odhaleným předpancířem, zůstala na levé straně.


Zobrazit místo Italian armoured batteries and forts na větší mapě

Pohyb v této vysokohorské oblasti není nikterak rychlý, například z fortu Punta Corbin k fortu Campomolon, což je vzdušnou čarou zhruba 10 kilometrů, jsme se přesunovali skoro dvě hodiny a ujeli přes 50 kilometrů po velmi úzkých silnicích. Popisované forty nicméně patří spíše k těm lépe přístupným, neboť se k nim dá do rozumné vzdálenosti dojet autem. Námi navštívené forty jsou vzorně vyčištěné a s výjimkou Punta Corbin si je můžete volně prohlédnout, přičemž prohlídku zpříjemňuje osvětlení, napájené solárními panely a aktivované fotobuňkami. Plánky fortů v tomto článku jsou poněkud přibližné, především fort Verena jsem dával dohromady za pomoci dosti špatných satelitních snímků.

stav: červen 2011

Foto: O. Filip 2011, R. Hrabčák 2011 (RH)

Literatura:
Giorgio Trevisan: La Fortificazioni Militare
Ulrich Moesslang: Bunkeranlagen und Festungen vom ersten Weltkrieg in den Alpen
R. Rolf: A Dictionary on modern fortification, Prak publishing, Middelburg 2004

Komentářů: 2

  1. David, 18.6.2012:

    Tunel v CampomolonuTaké jsem četl, že by měl sloužit jako ochrana dělům. Ale nevěřím tomu. Nemohlo by to sloužit spíše jako ochrana před pádem lavin či kamení? V Alpách se tak silnice občas zabezpečují.

  2. O. Filip, 18.6.2012:

    Podle fotografií je patrné, že v bojích ten tunel jako úkryt využívali a zazdili kvůli tomu horní konec. Zda jako úkryt pro děla, je otázka. Jako ochrana před sesuvem to nevypadá, tunel je téměř na vrcholu kopce a je tam dostatečný prostor na to, aby silnice nevedla těsně podél svahu. Skoro mě napadá, že je tunel výsledkem kombinace hlediska funkčního (vylepšuje průběh cesty), snahy o potenciální úkryt pro zásobovací vozidla a také italského smyslu pro efekt.

Nový komentář

 

Publikováno: 11.6.2012 23.19 , Komentáře (2)
UPOZORNĚNÍ:
Z technických důvodů pošlete kopii komentáře mailem, jinak hrozí smazání.

350 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Forty v Korutanech

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017