Atlantický val v Normandii – britský sektor

(Francie) – Fécamp, Le Havre, Deauville, Ouistreham
Napsal: O. Filip
pobřežní baterie, opěrné body, radarové stanoviště
Článek se nesnaží opakovat známá fakta, nýbrž popsat roli opevnění v úvodní fázi bojů a nejzajímavější pevnostní lokality. První část je věnována oblasti britského a kanadského vylodění, včetně přístavu Le Havre.

Koncepce opevnění na pobřeží lamanšského průlivu vycházela z reálných okolností, to jest na jedné straně nedostatečné mobility jednotek (zvláště pak dělostřeleckých), které byly na tomto prozatím druhořadém bojišti drženy a na druhé straně neustále vzrůstající převahy Spojenců, zvláště pak letecké. K tomu přistupovala drtivá převaha na moři, která trvala po celou dobu války, avšak šance, že by na tom cokoli změnily německé letouny a ponorky, setrvale klesala. Námořnictvo začalo rozmisťovat baterie v polních postaveních, coby běžné zajištění přístavů, již v roce 1940. Dělostřelecké baterie pozemního vojska(1), vybavené v podstatné míře kořistní výzbrojí, byly podél normandského pobřeží rozmisťovány až od roku 1942, a to nejprve do otevřených postavení s kruhovými betonovými platformami. V roce 1943 probíhalo zdokonalování baterií výstavbou odolných úkrytů, přičemž byly hojně využívány typové objekty s dva metry silnými stěnami a stropy, tedy objekty velmi odolné, jejichž zneškodnění běžnými bojovými prostředky bylo vyloučené. Na tuto etapu navázala výstavba kasemat pro kanóny, které však v Normandii nebyly v řadě případů dokončeny. Většina kasemat měla rozměrné čelní střílny, přičemž nějaká jejich solidnější ochrana byla výjimkou. Přitom například baterie Bénerville a Houlgate, opatřené pancéřováním ve střílnách, projevily v boji vysokou životnost. Umístění kanónů do kasemat výrazně omezilo možnosti vzájemné podpory baterií a jejich vlastní obrany proti útoku z vnitrozemí. Riziko vyřazení kanónů v otevřených postaveních bombardováním však bylo příliš vysoké.

Zesilování blízké obrany dělostřeleckých baterií probíhalo po celou dobu jejich existence, nicméně až na výjimky se nejednalo o nic lepšího, než platformy se poněkud zastaralými kanóny 5 cm KwK a malé objekty s kruhovými palebnými postaveními pro kulomety a jen zřídka i lehkými minomety. V bateriích byla často připravena i obrana proti nízko letícím letounům, přičemž tyto lehké kanóny byly v některých případech umisťovány na stropy speciálních odolných objektů (série „L“). Obranu zesilovaly uzavřené obvodové překážky z ostnatého drátu, obrana proti tankům byla slabší, neboť ji reprezentovala především minová pole a nepočetné protitankové příkopy. Klasické protitankové překážky, jako československé rozsocháče či „belgické brány“ (překážky Cointet) byly umisťovány přímo na plážích, případně byly rezervovány pro klíčová opevnění přístavů a těžkých baterií. Celkově nebyla obrana baterií nijak impozantní a slavné baterie, jako Pointe du Hoc, Merville či Azeville, na něž útočili výsadkáři, byly v tomto směru vybaveny spíše podprůměrně.

Pěchotní opěrné body (Stutzpunkt – Stp) a malé opěrné body (Widerstandsnest – Wn, v doslovném překladu „hnízda odporu“), rozmístěné podél pláží, procházely podobným vývojem, jako baterie. Typický opěrný bod v Normandii sestával jen z několika úkrytů, pravda velice dobré odolnosti, sítě zákopů a několika postavení pro lehké zbraně. Někde se vyskytovaly i věže z vyřazených francouzských tanků, osazené na lehkých objektech. Německé doktrína se postupně přikláněla k důrazu na zastavení či maximálním oslabení invazních vojsk přímo na plážích, v Normandii ale nebylo příliš mnoho těžkých objektů se zbraněmi pro boční palby. Objekty se speciální pevnostní výzbrojí, či dokonce pancéřovými kopulemi, se vyskytovaly v podstatě jen v obraně přístavů. Výjimkou byly poněkud početnější objekty pro československé zbraně L1, které byly odolné a s výjimkou tanků, u nichž byl jejich účinek omezený, mohly likvidovat veškeré síly útočníka.

Nejtypičtější standardizované objekty v Normandii: muniční úkryt (Munitionsunterstand) R134 (objem betonu 500 m3), úkryt pro 20 mužů (Doppelgruppenunterstand für 20 mann) R622 (650 m3) a palebný objekt pro střední dělostřelectvo s odměrem 120° (Geschützschartenstand 120° für mittlere Batterie) M272 (760 m3). Měřítko 1:200, nv – nouzový východ, v. – ventilátor. O. Filip 2013

Těžké baterie se v Normandii, na rozdíl od preferované oblasti Pas de Calais, vyskytovaly jen vzácně. Od Le Havre po Cherbourg jich bylo naplánováno jen několik, všechny v sestavě sil námořního pobřežního dělostřelectva, jenže v okamžiku vylodění byly všechny rozestavěné. Pokud jde o baterie pozemního vojska, jen několik z nich přesahovala nejobvyklejší ráži 15 cm, když obdržely kanóny 17 cm K.18. V britském sektoru byla rozestavěna vůbec nejtěžší baterie, jejíž výzbrojí se měly stát tři 38 cm kanóny K.M.36/35 (f)(3). Jednalo se o baterii Bléville la Corvé (M.A.A. 266) v Le Havre, s obrovskými dvoupodlažními objekty typu S539. Jejich specifikem bylo to, že umožňovaly odměr pouze 270° (v případě nadstavby kasematy pak jen obvyklých 120°). Jeden kanón dorazil na staveniště na konci března a byl zprovozněn, zatímco se kolem něj zuřivě budovalo bednění, ohýbaly armatury a lil beton. Spojenecké letectvo věnovalo baterii patřičnou pozornost, rozestavěný objekt rozbombardovalo a v květnu jedna puma prorazila pěticentimetrový pancéřový strop věže, explodovala uvnitř a poškodila mechanismy kanónu. Další práce se v podstatě zastavily, neboť byly zničeny stavební jeřáby a povrch baterie byl kvůli kráterům zcela neprůjezdný.

Spojenecká příprava invaze byla dlouhodobá a důkladná, přičemž dva největší nájezdy na okupované pobřeží, tedy na Saint Nazaire v březnu 1942 (operace Chariot) a na Dieppe v srpnu téhož roku (operace Jubilee) ukázaly, že přístavy nejsou vhodným cílem. Útočníci při nich nedosáhli dostatečného momentu překvapení a utrpěli katastrofální ztráty. Němci navíc obranu všech větších přístavů v následujících dvou letech výrazně posílili. Bylo také nutné, aby vylodění přecházelo silné bombardování a ostřelování, avšak to by přístavy tak jako tak těžce poškodilo. Spojenci vybrali pobřeží Normandie, které nebylo tak silně opevněno a kombinací systematického leteckého bombardování, propracovaného systému palebné přípravy a následující podpory válečných lodí, jakož i nasazením výsadkářů a speciálních jednotek, dokázali vyřadit většinu baterií. S každou hodinou, v níž narůstala síla vyloděných jednotek, přibývala obrněná technika a linie bojů se posouvala do vnitrozemí, role německých opevnění klesala. Některé baterie se v obklíčení udržely i několik dní, ale zásadní roli to již nemělo. Přesto není možné roli opevnění podceňovat, neboť úkryty a kasematy s kanóny umožnily obráncům a alespoň části jejich zbraní přežít palebnou přípravu, aby se pak mohli pokoušet zastavit nezastavitelnou lavinu.

Boje na invazních plážích britského sektoru, kde se vyloďovaly též kanadské jednotky, nebyly tak tvrdé, jako v americkém sektoru. Na pláži Sword, odkud měla 3. divize vyrazit na Caen, se prakticky naráz vylodila pěchota i plovoucí tanky DD, odpor byl rychle potlačen a byla rychle dobyta silně opevněná baterie Riva Bella. Pláž však byla stále postřelována dělostřelectvem. Britové se pak rychle spojili s výsadkáři u mostu Pegasus, který byl klíčový pro spojení s jednotkami 6. výsadkové divize na východním břehu řeky Orne. Problémy v postupu na Caen způsobily opěrné body Hillman a Morris dál ve vnitrozemí a také jeden z prvních německých tankových protiútoků, při němž však na Němce čekalo ošklivé překvapení v podobě tanků Sherman Firefly a stíhačů tanků M-10. Na pláži Juno se ve velkém zmatku vylodili Kanaďané, rychle ale dostali na břeh obrněná vozidla a zahájili postup k silnici Caen – Bayeux. Do večera se jim však nepodařilo zlikvidovat tříkilometrovou mezeru mezi nimi a britskými jednotkami z pláže Sword. Na pláži Gold nebyla příliš silná německé obrana a tanky byly kvůli špatnému počasí prozíravě vysazeny až na plážích, spousta z nich ale zapadla. Britští Commandos vyrazili na západ, aby se spojili s Američany z pláže Omaha, to se však v den D nepodařilo.

Fécamp

Fécamp je menší přístav asi 30 kilometrů severně od La Havre. Byla zde vybudována silná opevnění s mnoha pancéřovými prvky, takže úsek „Fe“ byl označován jako „Panzerwerk“ (na Atlantickém valu byl tento název na rozdíl od jiných linií používán pro opěrné body s větším počtem pancéřových prvků). My jsme navštívili radarové stanoviště na útesu nad přístavem (+49° 46′ 03″, +0° 22′ 06″), kde je k vidění pozorovatelna R636, úkryt R621 a především obrovský objekt V143 pro radar včasné výstrahy Mammut. Objekty jsou uzavřené a příležitostně se v nich provádí, i zvenku ale stojí za návštěvu a celá tato lokalita je velice pěkná. Dole v přístavu jsme pak viděli mimořádně hezký objekt R676 se střílnou pro československou zbraň L1, opatřenou pancéřovou oponkou. Zajímavé je, že stupňovitě nad ním jsou další dva objekty pro boční palbu – R630 s pancéřovou deskou pro kulomet a ještě výše R612 pro polní kanón. Tyto objekty jsou však bohužel na oplocených pozemcích.


Objekt V143 pro radar Mammut. Betonové pilíře sloužily jako základ pro nosné stožáry radarové antány. Objekt má dva vchody, chráněné střílnami a v křídlech dva tobruky.


Svah pod radarovým stanovištěm. V popředí je objekt R676 pro zbraň L1, nad ním kulometný objekt R630.


Detail objektu R676 s československou střílnou, chráněnou německou pancéřovou oponkou.

Criqueboeuf

Jižně od Le Havre jsme navštívili opěrný bod Trou 08 (+49° 24′ 20″, +0° 8′ 24″), jehož objekty se sesuly na písčitou pláž. Nejzajímavější z nich je Vf objekt pro zbraň L1, který je velmi neobvyklý, neboť má dva metry silné stěny a strop, jako by se jednalo o objekt typový. Vedle něj je Vf pozorovatelna a o kousek dál nepříliš obvyklý objekt R141c, což je kombinace úkrytu a vodojemu, taktéž zcela odhalený erozí břehu.


Objekt kategorie Vf (Verstärkt Feldmassig – polní zesílený) pro zbraň L1, postavený v neobvykle vysoké odolnosti.


Úkryt s odhaleným nouzovým východem a otiskem stěn výstupní šachtičky. Vedle něj je spodní (bezpečnostní) vývod ventilačního potrubí a vpravo je vidět, jak se při betonáži provalilo bednění.

Bénerville (HKB 2./1255)

Baterie Bénerville byla vybudována na vyvýšenině Mont Canisy, v místech, kde se nacházela francouzská baterie pro 13,8 cm kanóny. Němci sem instalovali šest výkonných polních kanónů 15,5 cm K.420 (f), umístěných na točnách v otevřených betonových platformách. Pro řízené palby využili původní francouzský objekt, k němuž přistavěli ještě jedno podlaží. Mezi stanovišti děl umístili muniční sklady typu R134 a jeden méně odolný sklad Vf52a. V roce 1943 zahájili výstavbu podzemních prostor, obsahujících další muniční sklady, prostory pro posádku a východ v týlu. Následovala betonáž tří kasemat R679, v nichž byly kanóny na německé poměry nezvykle důkladně chráněny masivními pancéřovými štíty válcového tvaru. Infrastrukturu doplnily obvyklé úkryty, blízkou obranu zajišťovalo, kromě tobruků, zabudovaných přímo v objektech, též deset tobruků (58c), dva tobruky pro věže z tanků R35, malý objekt s několika střílnami a dva kanóny 5 cm KwK. Baterie byla nebezpečím pro invazní pláž Sword a proti ji ostřelovala flotila složená z bitevních lodí Warspite, Ramilles a monitoru Roberts, disponující osmnácti 38,1 cm děly. Baterii se nepodařilo vyřadit, její odvetná palba však naštěstí neměla předpokládaný efekt, především kvůli problémům s řízením palby. Baterie nicméně pokračovala v palbě až do jejího dobytí pozemními jednotkami a v období od 6. do 13. června potopila jednu loď a poškodila několik desítek plavidel.

Dnes je povrch baterie částečně udržovaný a jsou zde informační tabule s plánky objektů, podzemí je však zcela uzavřené a je přístupné jen příležitostně. Autem se dá dojet až na místo (+49° 20′ 26″, +0° 2′ 25″) a hned na začátku si můžete prohlédnout krásnou věž tanku Renault 35. Několik platforem pro 15,5 cm kanóny je vyčištěných a v objektech R676 jsou vidět malé pozůstatky pancéřování střílen. (Asi 8 kilometrů západně se nachází baterie Houlgate se shodnou výzbrojí, taktéž opatřená podzemím, která způsobila Spojencům ještě větší problémy a dokonce kvůli ní musela být vyklizena východní část invazní pláže Sword. Spojenci ji enormně silně ostřelovali a bombardovali a dvě z jejích čtyř kasemat byly dokonce přímo zasaženy granáty ráže 40,6 cm. Baterie má zajímavé podzemí, jinak je ale poničená a totálně zarostlá.)


Věž francouzského tanku R35 instalovaná na tobruku u příjezdové silnice. Vpravo je odklápěcí zadní poklop věže s masivními panty.


Původní platforma pro 15,5 cm kanón a za ní kasemata R679.


Střílna kasematy R679 s odměrem 120°. V horní části je vidět zbytek fixní pancéřové desky, která překrývala horní okraj otočné válcové pancéřové clony ve střílně.

Merville (HKB 1./1716)

Tato baterie byla vybavena čtyřmi kanóny 10 cm le.F.H.14/19 (t), což je německý název pro houfnice Škoda vz. 14/19 ráže 100 mm. Na poměry Atlantického valu se nejednalo o nijak výkonné zbraně, byly však umístěny v kasematách (R611, R669 a 2 x R612), které Spojenci mylně považovali za objekty pro 15 cm kanóny. Takové zbraně by byly smrtelným nebezpečím pro vyloďovací pláž Sword. Proto baterii intenzivně bombardovali, což ale nemělo podstatný efekt s výjimkou toho, že v květnu byl při náletu zabit její velitel. Objekty baterie, jejíž posádka čítala kolem 160 mužů, byly soustředěny na neobvykle malé ploše a nebyla zde nijak zvlášť silná protipěchotní obrana. Její těžiště spočívalo v zákopech, které mohlo podpořit několik 2 cm protiletadlových kanónů a střelci z tobruků, zabudovaných do ochranných uch některých objektů. Důležitý byl samozřejmě pás překážek a minová pole.

Jelikož bylo považováno za nezbytné vyřadit baterii před vyloděním, nebylo možné spoléhat na palbu válečných lodí a byl připraven riskantní plán nočního útoku šesti stovek výsadkářů z britské 6. výsadkové divize. Vybraní muži prošli mimořádně intenzivním výcvikem, včetně útoků na maketu baterie v reálné velikosti, vybudované v Británii podle leteckých fotografií. Stejně jako všude jinde neproběhl výsadek podle plánu. Vojáci byli v důsledku navigačních chyb a protiletadlové palby rozptýleni ve velkém prostoru a to samé postihlo i kluzáky Horsa s Jeepy a těžkou výzbrojí. Velitel výsadku, podplukovník Otway, dokonce dopadl přímo do německého velitelského stanoviště a musel se odtud prostřílet. Nakonec shromáždil jen 150 mužů s jedním kulometem a několika demoličními náložemi. Následně se mu podařilo sehnat alespoň několik ženistů, kteří připravili průchody v překážkách. Další fáze plánu, to jest nálet těžkých bombardérů krátce před útokem a přistání tří kluzáků přímo v areálu baterie, selhaly též. Nakonec Britové zaútočili a za cenu těžkých ztrát se jim podařilo překonat pás překážek a pomocí granátů napadnout jednotlivé objekty. Vytlačili Němce z objektů a část posádky zajali, sami však přitom ztratili téměř polovinu nasazených mužů. Velitel baterie, který se nacházel ve stanovišti řízení palby, umístěném mimo areál, zorganizoval několik protiútoků, ale výsadkáři je odrazili a tak alespoň nechal prostor baterie postřelovat ostatními bateriemi 1716. oddílu pobřežního dělostřelectva. Otwayovi výsadkáři zničili děla, oznámili signálními raketami vyřazení baterie, v jednom z úkrytů ponechali své i německé zraněné v péči německého lékaře a přesunuli se za dalším úkolem. To ale nebylo šťastné rozhodnutí, neboť Němci ještě během dne D baterii opět obsadili, provizorně opravili dvě houfnice a bylo velkým štěstím, že se jim palbu na pláže nedařilo koordinovat. Následující den na baterii neúspěšně zaútočili britští vojáci a při ústupu byli napadeni přímou palbou této baterie. Potyčky pak pokračovaly až do 17. června, kdy Němci baterii vyklidili v souvislosti s všeobecným ústupem.

Baterie je kompletně oplocená (parkoviště +49° 16′ 13″, -0° 11′ 47″), kromě kasemat a úkrytů zde můžete vidět i velice atraktivní transportní letoun C-47 v invazní kamufláži, který má pozoruhodnou historii(3). V jedné z kasemat probíhá světelná a zvuková show, znázorňující útok na baterii a nutno říci, že to není nic pro děti a slabší povahy. V další jsou běžné expozice o baterii, Atlantickém valu a o spojeneckých jednotkách. Pozitivem je už samotný fakt, že si můžete prohlédnout méně obvyklé typy objektů pro kanóny a několik úkrytů různých typů, aniž byste se museli prodírat zdejší vegetací. Jinak to ale provozovatel s péčí o objekty nepřehání, plechová vrata a kryty střílen jsou nevzhledné a úkryty jsou uzavřené, přičemž jeden z nich je dokonce zatopený.


Dopravní letoun C-47 Skytrain (v britské verzi „Dakota“), opatřený speciálním invazním markingem z černých a bílých pruhů.


Kasemata R611 pro 10,5 cm houfnici. Tento zřídka se vyskytující typ má kromě vjezdu pro kanón i vchod pro posádku, je vybaven ochrannou střílnou a tobrukem v uchu.


Pohled na dvojici kasemat R612 ze stropu kasematy R669. Vlevo je jedno z původních otevřených postavení s betonovými výklenky na munici.


Střílna objektu R612. Se svou skloněnou čelní stěnou, dvojicí ochranných zdí a malým odměrem se dosti liší od kasemat, používaných Normandii.


Detail prostupu pro anténu s bajonetovým úchytem na stropě úkrytu R502, který byl vybaven též periskopem a sloužil jako velitelské stanoviště.

Riva-Bella (HKB 1./1260), Franceville West (Stp 05), Ouistreham (Wn 07 a Wn 13)

Baterie, umístěná přímo na pláži v zástavbě města Ouisterham byla vyzbrojen šesti kanóny 15.5 cm K418 (f) v otevřených postaveních. V roce 1943 proběhla výstavba muničních objektů R134, úkrytů pro mužstvo R622 a menších Vf objektů. Areál baterie o rozměru zhruba 300 x 850 metrů byl obklopen nejen obvyklými minovými poli a drátěnými překážkami, ale zčásti i protitankovým příkopem s vybetonovanými stěnami. Betonáž čtyř kasemat typu R694 už nebyla realizována, neboť se do vylodění podařilo zřídit pouze výkopy se skořápkami. Baterie zahrnovala i několik neobvyklých objektů, především pětipodlažní stanoviště řízení palby v podobě vysoké věže (Hochleitstand) zčásti ukryté za vilou. Kromě ní zde byla i pozorovatelna R120 s pancéřovým zvonem, která sloužila pro jinou baterii, úplnými kuriozitami však byly dva objekty R626 pro protitankový kanón, jejichž střelecká místnost byla chráněna pancéřovým stropem a objekt R644 v odolnosti A pro šestistřílnovou kopuli (byla zde však osazena běžná kopule 20 P7 v odolnosti B). Baterie byla poprvé těžce bombardována 27. dubna 1944 a další nálet v květnu přesvědčil německé velení, že je nutné přesunout kanóny do vnitrozemí. Britské jednotky obsadily vesnici a část baterie již 6. července večer, stanoviště řízení palby však bylo dobyto až o tři dny později. To už bylo k nepotřebě, neboť horní podlaží se štěrbinou pro dálkoměr dostalo přímý zásah těžkým granátem. Jeho početná posádka se vzdala třem britským vojákům, kteří na druhý pokus zničili náloží pancéřové dveře hlavního vchodu.

Dnes zmizely objekty pod hustou zástavbou a v podstatě jedinou výjimkou je stanoviště řízení palby, v němž je zřízeno muzeum (nejlepší parkování je na nábřeží asi 60 metrů severně: +49° 17′ 17″, -0° 15′ 6″). Zvenku se tento zajímavý objekt úplně ztrácí mezi budovami. Ve venkovní expozici je k vidění především věž tanku Renault FT v kanónové verzi, vyloďovací člun LCM, lehký tank Stuart, střela V-1 a samohybná houfnice M7 Priest, která se se dvěma dalšími stroji potopila s celým plavidlem LCT (i zbývající kusy už jsou v muzeích). Uvnitř je objekt plně vybavený, se spoustou detailů, jako jsou telefonní rozvody a ventilační systémy. Můžete vyjít až do nejvyššího podlaží s pozorovací štěrbinou, kde je stereoskopický dálkoměr (nepůvodní). Zajímavým exponátem jsou figuríny britských ženistů, kteří právě instalují trhavinu, aby násilím otevřeli dveře objektu. Jedním z exponátů je také zbraň L1, které však chybí část lafety i těsnící koule.


Výsadkový člun pro motorová vozidla typu LCM. Tento exemplář si zahrál ve filmu „Zachraňte vojína Ryana“.


Věž tanku Renault FT v kanónové verzi, demontovaná z objektu a vystavená v muzeu.


Detail dveří, jimiž se do objektu dostali britští vojáci. U poškozeného místa je maketa použité nálože (druhé v pořadí, neboť první byla slabá a dveře odolaly).


Filtrovna v podzemním podlaží stanoviště řízení palby. Autor instruktážního nápisu na zadní stěně měl zjevně umělecké sklony.

Na opačném břehu řeky Orne jsme si prohlédli několik objektů opěrného bodu Stp. 05 „Franceville West“. kde je mimo jiné hned dva objekty R506 pro zbraň L1 a také objekt R504 s úkrytem pro polní protitankový kanón. Na opačné straně parkoviště (+49° 16′ 57″, -0° 13′ 20″) je také malý francouzský fort. (Několik stovek metrů západně od popsaných objektů je ještě Vf objekt se střílnou pro zbraň L1, v níž se dokonce dochovala i těsnící koule. Bohužel se nachází kdesi v džungli ostružin, kudy se dá jen těžko projít.)

Velice hezký objekt R134 s šestistřílnovou kopulí 20P7, coby součást malého opěrného bodu Wn 07, najdete na hrázi v řece Orne v Ouistrehamu (+49° 16′ 59″, -0° 14′ 48″). Vzdušnou čarou je to jen asi půl kilometru od pozorovatelna baterie Riva Bella a až k objektu se dá dojet autem poté, co přejedete plavební komory.

Malý opěrný bod Wn 13 je přímo u slavného mostu Pegasus, který obsadili britští výsadkáři. Jediné, co je zde k vidění, je kruhové palebné postavení, v němž se dochoval protitankový kanón 5 cm KwK, bohužel poněkud znehodnocený ohavným zábradlím (+49° 14′ 32″, -0° 16′ 26″). Stojí za připomenutí, že aktuální most je větší novostavba, byť podobná původní konstrukci, která byla přesunuta do oploceného areálu nedalekého muzea vylodění.


Franceville West (Stp 05): objekt R506 pro zbraň L1, chráněnou pancéřovou oponkou. O několik set metrů dál je stejný objekt. mířící na opačnou stranu.


Ouistreham (Wn 07): šestistřílnová kopule 20P7 na hrázi. Hladké střílny prozrazují, že se jedná o starší verzi kopule. (JP)


Detail závěru „pevnostního“ kanónu 5 cm KwK u mostu Pegasus. Štít zbraně z dvojitého plechu neměl příliš velkou odolnost.

Velitelské stanoviště Hillman (Wn 17)

Tento opěrný bod, v němž sídlil velitel 736. granátnického pluku, leží asi tři kilometry od pobřeží, prakticky v ose invazní pláže Sword. Štáb plukovníka Kruga zde měl k dispozici dva velitelské objekty a pro blízkou obranu síť zákopů s několika tobruky. Jelikož opěrný bod leží přímo u silnice do Caen, stal se již v den D cílem útoku britské pěchoty. Nepočetná německá posádka neměla velké možnosti, v objektech se nicméně ubránila až do dalšího dne a zpomalila postup na Caen. Nejzajímavější součástí opěrného bodu byly úkryty R608 s pozorovacími zvony, které se příliš často nevyskytují a navíc se vzájemně lišily umístěním zvonu (zajímavé je, že dvěma těmito objekty disponovalo i stanoviště plukovníka Triepela, velitele 1261. oddílu pobřežního dělostřelectva pozemního vojska v Quineville a i u nich bylo umístění zvonů odlišné).

Dnes jsou objekty vyčištěné a u jednoho z nich je zhotovena betonová maketa zvonu. Příležitostně se v něm zřejmě provádí, zvenku si lze prohlédnou i vzácný typ objektu R605 se dvěma úkryty pro protitankové kanóny. (Parkoviště: +49° 15′ 53″, -0° 18′ 35″)


Jeden z dvojice velitelských objektů R608. V popředí je zabudovaný tubruk, vpravo betonová maketa pozorovacího zvonu.


Neobvyklý úkryt R605 pro dva kanóny, postavený technikou ztraceného bednění z betonových kvádrů. „Garáž“ vpravo však nebylo možné využít, neboť před ní není odlámána skála.

Radarová stanice v Douvres („Distelfink“)

Radarové stanoviště Distelfink, vzdálené pět kilometrů od pobřeží, spadalo pod Luftwaffe. Již v roce 1940 sem byl instalován radar Freya (Fu.MG 450) a později další radar tohoto typu v novější verzi (Fu.MG 451 Freiburg). Důležitější byly dva pokročilejší radary Würzburg-Riese (Fu.Se 65) a především velký radar Wassermann (FuMG.402), který byl nástupcem typu Freya(4). Radarové stanoviště se skládalo ze dvou částí, obklopených samostatnou obvodovou překážkou a bylo bohatě vybaveno odolnými objekty pro posádku a vybavení, především třinácti typovými objekty odolnosti B a též menšími Vf objekty. Na rozdíl od většiny baterií zde byla i silná obrana s tobruky, lehkými protiletadlovými kanóny, pěti platformami pro kanóny 5 cm Kwk a dalšími zbraněmi. Posádka stanoviště se bránila dvanáct dní a jedné noci dokonce obdržela zásoby prostřednictvím leteckého shozu, pro Spojence ale zřejmě nepředstavovala prioritu, neboť antény radarů byly rozstříleny již na začátku. Posádka už neměla možnost ustoupit a 17. června byla po prudkém útoku zajata.

V rámci dnešního muzea, zaměřeného na historii radarů, si můžete prohlédnout velmi hezký radar Würzburg-Riese a objekty v jižní části areálu, zbytek je na oplocených polích. Zvenku uvidíte velký objekt pro strojovnu typu L486 a úkryt R622. Expozice se nachází uvnitř rozlehlého dvoupodlažního objektu L479, což je speciální typ objektu pro naváděcí zařízení nočních stíhaček „Anton“ (Funkmeßgeräte-Auswertung Jägerführung „Anton“). V rámci typových řešení se jedná o vzácný objekt a s objemem 2610 m3 železobetonu také o objekt mimořádně mohutný. (Parkoviště: +49° 17′ 08″, -0° 24′ 13″)


Úkryt R622 s vyvýšeným tobrukem v pravém ochranném uchu.


Radar Würzburg-Riese umístěný na neoriginálním betonovém podstavci.


Detail složité konstrukce radarové antény, složené z nýtovaných hliníkových nosníků a mřížky.


Objekt L479 pro naváděcí zařízení nočních stíhačů. V popředí je ucho s tobrukem, ve vzdálenější části ucho s ochrannou střílnou. (JP)


Model stavby objektu L479 pro přehlednost znázorněný v řezu s hotovým stropem. Ve skutečnosti se strop betonoval až po obvodových stěnách.

Umělý přístav Mulberry B v Arromanches

Vzhledem k počtu vyloděných vojsk a techniky bylo životně nutné zajistit vykládání posil a zásob, přičemž Spojenci správně odhadli, že velké přístavy budou tvrdě bráněny a zdemolovány. V oblasti sice bylo několik malých přístavů, které pak skutečně byly rychle dobyty, ale to nemohlo stačit. Proto se Spojenci rozhodli vybudovat dva provizorní přístavy, s krycím názvem „Mulberry“, v britském sektoru s označením „B“ a v americkém „A“. To je všeobecně známé, ovšem za podrobnější rozbor stojí extrémně nepříznivé přírodní podmínky, které operaci komplikovaly. Hladina moře v Normandii kolísá při přílivu a odlivu až o šest metrů, což je i na celosvětové poměry vysoká hodnota. Zároveň je zde mělké dno, takže například v Arromanches se čára pobřeží posunuje až o půl kilometru. Při bouřích, k nimž může dojít i v létě, pak hrozí i sedmimetrové vlny. Řešení prvního problému spočívalo v tom, že všechny vykládací mola „Spud Pier“ byla umístěna v dostatečné hloubce, více než kilometr od pobřeží. Opírala se o dno vysokými sloupy a po nich během dne neustále stoupala a klesala podle výšky hladiny. Pohyb vozidel na břeh umožňovaly plovoucí vozovky, složené z ocelových mostních dílů „Whale“, které na vodě držely velké plováky „Beetle“ ve dvou verzích – železobetonové a ocelové. Část plováků si při odlivu sedala na dno. Problém vln měly vyřešit tří linie vlnolamů. Hned v úvodu operace byly na moři vytvořeny vlnolamy „Goosberry“, složené z potopených nákladních i válečných lodí (menší vlnolamy byly zřízeny i u všech invazních pláží). V případě přístavu Mulberry B zde bylo potopeno celkem 17 velkých lodí. Těsně před nimi byl následně vytvořen pevnější vlnolam z obrovských železobetonových kesonů „Phoenix“, které sem byly dotaženy remorkéry a usazeny na dno. Část z nich na sobě nesla ocelové věže s protiletadlovými kanóny. Aby byla zmírněny síla vlnobití, byla nejdál v moři vytvořena linie plovoucích vlnolamů „Bombardon“, což byly obrovské ocelové plováky o délce 60 metrů, ukotvené ocelovými lany. Extrémně silná bouře ve dnech 19. až 22. června zničila pět kesonů Phoenix přístavu Mulberry B, poškodila všechna jeho vykládací mola, zlikvidovala plovoucí vlnolamy, jejichž utržené díly pak poškodily ostatní zařízení a potopila či vynesla na břeh kolem 250 menších plavidel. Americký přístav Mulberry A byl kvůli exponovanější poloze a také horší kvalitě sestavení dílů, zcela zničen. Jeho části byly následně využity k vyspravení britského přístavu. Po válce bylo několik kesonů Phoenix přesunuto do Nizozemska, kde jimi byly vyspraveny hráze po katastrofální povodni. Lodě vlnolamu Goosberry byly vesměs sešrotovány, většina kesonů Phoenix ale zůstala na místě.

V Arromanches, kde se nacházela vyloďovací pláž Gold, je muzeum, venku uvidíte například vystavený díl plovoucího mostu Whale. Na pláží je pak k vidění jedenáct plováků Beetle, obrovský ponton z mola „Spud Pier“ a na východním okraji pláže objekt R612 (+49° 20′ 24″, -0° 37′ 7″), na jehož stropě stojí tank Sherman, coby celkem obvyklá ozdoba zdejší krajiny. Pokud byste se nevešli do uliček pod ním, projeďte do kopce kolem něj a zaparkujte až nahoře. Pokud chcete vidět vlnolamy z kesonů Phoenix v celé jejich kráse, můžete zajet na útes na západním okraji přístavu (+49° 20′ 40″, -0° 38′ 27″).


Segment plovoucí vozovky „Whale“. Všimněte si čepů, které umožňovaly pohyblivé spojení s plováky „Beetle“


Plováky „Beetle“ ve verzi z železobetonu. Byly to poměrně subtilní konstrukce a tak jsou už dosti rozpadlé.


Velký ponton „Spud Pier“, který složil k vykládání lodí. Pontonu chybí čtveřice sloupů, kterými se opíral o dno. V pozadí jsou vidět nakloněné kesony Phoenix.


Kesony Phoenix, tvořící západní bok přístavu. Vpravo je vidět linie kesonů, tvořících čelní vlnolam.

Longues sur Mer (MKB M.A.A.260)

Tato baterie je vyzbrojena čtyřmi kanóny 15 cm Tbts.K.C/36 M272, chráněnými lehkými pancéřovými štíty. Pro kanóny byly postaveny kasematy M272 a na okraji útesu před nimi stanoviště řízení M262, které však Němci nestihli obsypat zeminou a vybavit zařízením pro výpočet parametrů střelby, takže palbu kanónů musely řídit jejich obsluhy vlastními zaměřovači. Doplňkovou výzbroj představovaly dva ruské 7,62 cm kanóny v polních postaveních a 12 cm kanón belgického původu pro palbu osvětlovacími granáty. Ve srovnání s dalšími bateriemi v oblasti se jednalo o baterii slabě vybavenou, neboť zde nebyly postaveny žádné typové úkryty v odolnosti B, ale pouze zesílené polní objekty (Vf), několik tobruků a platforem pro lehké protiletadlové kanóny. V době útoku byla baterie z důvodu vzdálenosti od ostatních složek M.A.A.260 podřízena pozemnímu vojsku, konkrétně 1260. HKAA. Nálety přeoraly povrch baterie a zničily kabelové spojení mezi pozorovatelnou a postaveními kanónů. Přímo palbu proti baterii zahájil 6. června ráno britský křižník Ajax, což baterie oplatila ostřelováním velitelského plavidla Bulolo. Křižníky Ajax a Argonaut vypálily proti baterii 179 granátů a podařilo se jim vyřadit dva kanóny přímými zásahy do střílen. Jednu z kasemat také těžce poškodil zásah tunové letecké pumy. Posádka baterie přesto zahájila palbu na vyloďovací pláž Omaha, což přilákalo pozornost francouzského lehkého křižníku Georges Leygues, který baterii opět postřeloval. Následujícího rána proběhl další nálet a poté baterii konečně dobyla britská pěchota. Slavné chvíle zažila baterie ještě v roce 1962, kdy se zde natáčely scény válečného filmu „Nejdelší den“ a ve stanovišti řízení palby se odehrála známá scéna, kdy šokovaný major Pluskat sleduje, jak se z mlhy vynořují tisíce lodí a telefonuje, že invaze právě začala (ve skutečnosti to Pluskat zřejmě viděl ze zákopu v malém opěrném bodu Wn59 u pláže Omaha, ale to by nebylo tak efektní).

Dnes je povrch baterie upraven na volně přístupné muzeum (parkoviště +49° 20′ 36″, -0° 41′ 29″). Ve třech ze čtyř kasemat zůstaly kanóny, které si lze prohlédnout i zevnitř a všimnout si stop po zásazích v jejich slabých plechových štítech. Velice efektní je i velitelský objekt M262, který stojí v nezasypané stavební jámě a jehož interiér je také volně přístupný. Nedaleko něj si také můžete prohlédnout tobruk (typ Bauform 206) pro francouzský 5 cm minomet. U parkoviště je navíc vystaven ruský kanón, coby doplňková výzbroj baterie. Návštěva této baterie je skutečně prvotřídním zážitkem, musíte se ale smířit s davy turistů, kteří se motají do záběru.


Snímek tří kasemat M272. U kasematy vlevo je vidět průchozí předsíň, chránící vstup.


Kaemata M272, u níž jsou dobřě patrné ozuby střílny s vybráním pro ukrytí hlaveň na obou bocích.


Detail štítu kanónů se dvěma otvory pro zaměřovače Zielfernrohr B.Z.C/2., které byly posádky nuceny používat kvůli nefunkčnímu stanovišti řízení palby.


Stanoviště řízení palby M262 stojící ve stavební jámě. Je dobře vidět stropní deska nad stanovištěm dálkoměru, nesená ocelovými sloupky.


Pohled na jiný kanon. Střílny tohoto typu objektů byly dosti dobrým cílem.

Poznámky:

(1) Dělostřelecké baterie v Normandii byly na rozdíl od jiných oblastí obvykle nazývány podle nejbližších obcí. Jednalo se o baterie námořnictva (Marine Küste Batterie – M.K.B.) a baterie pozemního vojska (Heeres-Küsten-Batterie – HKB). Základní organizační jednotkou byly v obou případech oddíly (Abteilung), z nichž každý obsazoval několik baterií. U námořnictva byly označeny zkratkou M.A.A (Marine-Küsten-Artillerie-Abteilung), u pozemního vojska HKAA (Heeres-Küsten-Artillerie-Abteilung). U námořnictva byly všechny baterie oddílu označeny stejným číslem (například označení M.A.A. 260 patří deseti bateriím). U pobřežního dělostřelectva pozemního vojska byly jednotlivé baterie rozlišeny ještě pořadovými čísly, například zkratka HKB 2./1255 u baterie Bénerville tedy označuje druhou baterii 1255. oddílu pobřežního dělostřelectva pozemního vojska. U pozemního vojska proběhla v roce 1943 reorganizace, spojená s přečíslováním pluků, uváděné údaje se samozřejmě vztahují k roku 1944. Dále je třeba připomenout, že i baterie byly považovány za opěrné body s vlastním číslováním. Většina z nich spadal do kategorie malých opěrných bodů (Widerstandsnest), takže například opevněný prostor baterie Logues sur Mer (M.A.A. 266) nesl též označení Wn 48. Baterie se silnější obranou byly někdy označeny jako opěrné body – Stützpunkt ( zkratka „St“).

(2) Francouzské kanóny 380 mm/45 vz. 35 a vz. 36 byly určeny pro nejmodernější bitevní lodě třídy Richelieu (jakož i její nerealizované podtřídy Gascogne) a plánované třídy Alsace. Před válkou jich bylo vyrobeno 21 kusů, z toho 12 bylo instalováno na lodích – bitevní loď Jean Bart odplula z Francie jen s jednou osazenou čtyřdělovou věží, zatímco sesterská bitevní loď Jean Bart, která byla plně vyzbrojena osmi kanóny, unikla do Afriky, přežila britský útok v Oranu i americký útok na Dakar a poté se přidala ke Spojencům. Ve Francii zbylo devět kanónů, z nichž dva byly zřejmě zničeny a jeden se podařilo naložit na nákladní loď, kterou však potopila německá letadla. Podle dostupných informací se Němci zmocnili sedmi kusů, zřejmě tedy vylovili onen potopený kanón, nebo opravili jeden z poškozených kusů. Tři kanóny, zvedené pod označením 38 cm KM 35/36 (f), poslali do Norska, kde se měly stát výzbrojí těžké baterie Nötteröy, bránící ústí Oslofjordu. Do kapitulace se však podařilo zprovoznit jen jeden z nich. Po válce je Francouzi odvezli zpět, vyrobili dalších devět kanónů a provozovali obě bitevní lodě až do konce padesátých let.

(3) Letoun C-47 s číslem 43-15073 byl vyroben v lednu 1944 a měl velice barvitý osud. V prvních okamžicích invaze dopravil vojáky ze 101, výsadkové divize do prostoru Sainte-Mere-Eglise a poté sloužil pro zásobování a odvoz zraněných z Normandie. V srpnu 1944 se zúčastnil vylodění na jihu Francie a v září nechyběl u největší výsadkové operace v dějinách – operace Market Garden. V prosinci byl vážně poškozen protiletadlovou palbou. Na konci války byl předán Československu, kde byl přestavěn na civilní dopravní letoun, v roce 1960 však byl prodán do Francie a odtud v roce 1973 do Jugoslávie, kde sloužil jako statická učební pomůcka. Válku na Balkáně strávil na sarajevském letišti, kde se stával terčem kulometné palby. V rove 2007 byl převezen do Francie a zrekonstruován.

(4) Stojí za zmínku, že všechny tři typy radarů, instalovaných v Douvres, byly používány i v radarových stanovištích Luftwaffe na českém území, největší a nejvýkonnější Wassermann však jen v jediném exempláři. Samozřejmě zde ale nebyly budovány odolné objekty ani obranná zařízení. Jednalo se například o stanoviště Seidenspinner u Chomutova (Freya a 2 x Würzburg), Koralle u Kolína (Wassermann, 2 x Freya, 2 x Würzburg a Jagdschsloss) nebo Brumbär u Brna (2 x Würzburg a Jagdschsloss). Kromě toho existovala i stanoviště s jednotlivými radary Würzburg-Riese, po nichž zůstaly jen typické osmihranné sokly a v pozdějších fázích války u nás působily i radarové vlaky. Ve hvězdárně Ondřejov byly po válce instalovány tři radary, využívané jako radioteleskopy – dva exempláře typu Würzburg-Riese a jeden typu Freya, ten však nemá původní anténu. Jeden z radarů Würzburg-Riese byl v roce 2011 převezen do Vojenského muzea v Lešanech.


Zobrazit místo Atlantický val v Normandii na větší mapě

Popsaný úsek je možné zvládnout za dva dny, za předpokladu, že to budete brát svižným tempem a stejně jako my vynecháte muzea, které nejsou přímo pevnostní. Pobřeží Normandie je velice hezké, nicméně vegetace má v některých místech takový charakter, že v podstatě vylučuje průzkum, nehledě k tomu, že všude jsou soukromé pozemky a proslavené živé ploty. Proto jsme se soustředili výhradně na zpřístupněné baterie a objekty na plážích. Ubytování v kempech je, jak je ostatně na pobřeží Francii obvyklé, kvalitní a cenově přijatelné. Z literatury doporučuji skvělou knihu Alaina Chazetteho (ve francouzštině), v níž jsou detailně popsány téměř všechny baterie v Normandii, se stovkami archivních fotografií. Základní souřadnice GPS jsou v článku a většinou směřují na parkoviště, které jsou ve všech případech velmi blízko objektů. Kompletní soubor pro import do navigace získáte po zvětšení mapy, kliknutím na „Jazyk KML“ v levém menu mapy. Tyto souřadnice směřují přímo na objekty, u baterií mezi dělostřelecké kasematy.

stav: srpen 2011

Foto: O. Filip 2011, J. Pavel 2011 (JP)

Literatura:
Alain Chazette: Mur de l’Atlantique – Les batteries de côte en Normandie, Historie et Fortications, Vertou 2011
Arthur van Beveren, Lenco van der Weel: Bunkersite
The Atlantik Wall In Normandy
Chris Bridges: Mullberries and Goosberries
Encyclopédie du débarquement et de la Bataille de Normandie – Le Mur de l’Atlantique en Normandie
Vladimír Kupka: Atlantický val, FORTprint, Dvůr Králové n. L. 1995
Kolektiv: Den-D – Operace Overlord, Naše Vojsko, Praha 2004

Komentářů: 5

  1. Mikuláš, 11.3.2013:

    Opět další skvěle napsaný článek s mnoha zajímavými podrobnostmi (umělé přístavy nebo neuvěřitelný osud vystaveného letadla). Klobouk dolů!

  2. Martin Vlach, 15.3.2013:

    Na observatoři v Ondřejově (http://www.fronta.cz/fotogalerie/observator-ondrejov-radary-wurzburg) již nejsou dva radary Würzburg, ale pouze jeden – RT1 byl odvezen do Lešan a rekonstruován.
    Jinak perfektní článek, jako vždy!

  3. admin, 15.3.2013:

    Díky, tu informaci o Ondřejově jsem doplnil. Mimo to jsem opravil německé zkratky v poznámce č. 1, do kterých jsem se při neustálém přepisování textu poněkud zamotal.

  4. DavidS, 15.3.2013:

    Tak na stránkách Ondřejova píšou, že je tam ten zmíněný Würzburg a také Freya.

  5. Lukáš, 9.6.2015:

    Během letošní expedice jsme projeli všechny zmíněné lokality kromě Criqueboeuf a Douvres, na něž nám už nezbýval čas. Moc doporučuji rozšířit návštěvu o muzeum v Arromanches. Díky za tak podrobné podklady.

Nový komentář

 

Publikováno: 25.2.2013 0.06 , Komentáře (5)
UPOZORNĚNÍ:
Z technických důvodů pošlete kopii komentáře mailem, jinak hrozí smazání.

350 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Zbraně L1 na Krétě

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017