(Rakousko) – Vídeň, Salzburg, Linec, Kufstein Napsal: O. Filip objekty: modernizované hrady, protiletadlové věže Rakousko bylo bezpečnou částí monarchie a od 17. století se zde opevnění příliš nestavěla. To se nezměnilo za obou světových válek válek, s výjimkou obřích německých protiletadlových věží ve Vídni. Proto zde najdete především modernizované hrady. Pouze v Linci je zcela unikátní pevnost, složenááz prstence velkých „maxmiliánských“ věží.

opevnění Vídně  
vojenské muzeum  
Kurucká linie  
protiletadlové věže  
Linec  
Hohensalzburg  
Kufstein  
Hochosterwitz  
další opevnění  

Moderní opevnění Vídně

Bastionové opevnění vzniklo ve druhé polovině 16. století a mělo dvanáct bastionů nepravidelných tvarů. Velké raveliny, kavalíry v bastionech a souvislá krytá cesta byly doplněny až po třicetileté válce. V roce 1683 oblehli Vídeň Osmané a zaútočili na bastiony Löwel a Burg, kde byla příliš dlouhá kurtina a tedy nedostatečné krytí děly. Probíhala zde i intenzivní minová válka. Po odražení útoku byly hradby opraveny a pod glacis zřízeny minové chodby. Celé opevnění bylo zbouráno kolem roku 1858 a na jeho místě vznikla proslulá Okružní třída (Ringstraße).

Bastionové opevnění na začátku 19. století. Modré šipky označují směr hlavního útoku Osmanů v 17. století, Do poloviny století bylo ještě rozšířeno o symbolicky opevněný prostor před palácem Hofburg s dekorativní bránou Burgtor.

 

Fotografie z roku 1858, těsně před zbouráním hradeb. Brána Kärtnertor s honosnou výzdobou pochází z roku 1672, bastion Wasserkunstbastei je již poněkud přestavěný a příkop je znehodnocený stavbou domu.

Město okruh bastionů brzy výrazně přerostlo a proto byla v roce 1704 spěšně postavena 13,5 kilometru dlouhá hradba s příkopem a palisádou, nazývaná Linienwall, která pomohla odrazit útok uherských vzbouřenců. Kolem roku 1738 byla eskarpa vyzděna, ale stále se nejednalo plnohodnotné bastionové opevnění, které by bylo při takové délce velmi nákladné. Později sloužila jen k ohraničení celního prostoru města a kvůli výhodnějším předpisům vyrostlo vně linie tolik podniků, že se lokalitě přezdívalo “největší hospoda Svaté říše římské”. V roce 1894 byle téměř úplně zbourána a v jejím místě vyrostl silniční a železniční okruh.

Dlouhý klikatící se Linienwal a v něm původní bastionové opevnění města na plánu z roku 1790.

V očekávání pruského úroku bylo v roce 1866 severně od Vídně vybudována linie zemních redut. Celkem 31 objektů obsadilo pět tisíc mužů s 260 děly, příměří však bylo uzavřeno dříve, než k nim Prusové došli. Nejlépe je dochována skupina redut X až XIII v polích u předměstí Stammerdorf. Linie byla aktivována během první světové války v obavy před průlomem Rusů přes Karpaty, ze stejných důvodů, jako opevnění v Bratislavě a Křemži. V redutě X je zabudován betonový barák bez stropu, není však jasné, zda souvisel s reaktivací opevnění nebo například s blízkými muničními sklady.

Výřez archivní mapy s redutami VIII až XIII.

Jedinou dochovanou branou je Burgtor, která byla součástí rozšířeného openění a měla spíše dekorativní funkci.

Jeden z mála pozůstatků 13 kilometrů dlouhé Linienwall.

Vídeňské vojenské muzeum

Muzeum sídlí v honosné budově bývalého Arzenálu a zahrnuje i velkou expozici, věnovanou první světové válce. Nejzajímavějšími fortifikačními exponáty jsou zásahy poškozené vrchlíky belgické a rakousko-uherské otočné věže a kasematní kanón 8 cm M 1894 na pevnostní lafetě, určený pro polokopule starších pancéřových fortů. Perlou expozice je těžký moždíř 38 cm M 1916, určený k ničení pevností, stejně jako starší moždíř 24 cm M.98. Kompletní vnitřní zařízení nejmodernější pancéřové věže Škoda 10 cm M.9. však bohužel leží kdesi v depozitářích

Muzeum je kromě několika svátků otevřeno denně od 9 do 17 hodin, otvírací doba vnějších hal se liší. V současné době (2025) prochází část expozic rekonstrukcí, nicméně první světová válka již má kompletní přeměnu za sebou.

Vůbec jediný dochovaný exemplář r-u kasematního kanónu, v tomto případě starší typ 8 cm M 1894.	Obléhací moždíř 24 cm M.98 měl určité nedostatky, ale byl bojově nasazen. Čtyři kusy dokonce koupili Britové.
Těžký moždíř 38 cm M 1916 na čtvercovém loži, které bylu nutné zapustit do země.	Detail hlavně, skrz níž je vidět granát v nabíjecím žlabu.
Munici dopravoval k závěru speciální vozík.	Taková pancéřová deska mohla sloužit pro testování pevnostních i lodních pancířů.
Vrchlík věže Cockerill vz. 09 pro 7,5 cm kanóny z Antverp, zničený zásahem rakouského 30,5 cm kanónu.	Interiér věže s prasklou vnitřní košilkou. Špička granátu prošla až k ní. Nahoře je otvor pro výsuvný periskop.
Vrchlík věže 8 cm M.94 z fortu I/2 Byków v Přemyšlu s viditelným označením výrobce.	Zásah střední ráže způsobil jen mělkou prohlubeň.

Kurucká linie (Kuruzzenschanze)

Ze stejného důvodu jako Linienwall ve Vídni byla v letech 1703-11 na hranici mezi rakouskou a uherskou částí říše budována dlouhá linie opevnění. Skládala se z 2,5 metru hlubokého příkopu s dva metry vysokým valem a palisádou, zesíleného trojúhelníkovými redany a dalšími zemními pevnůstkami. Měla začínat u Hodonína a dosahovat délky kolem dvou set kilometrů, nebyla však dokončena. Nejzachovalejší část leží mezi obcí Petronell na břehu Dunaje a Holern na břehu Litavy, zZajímavá je ale především tím, že do něj byly zabudovány četné objekty rakouského poválečného opevnění.

Kurucká linie mezi Dunajem a Litavou. Uprostřed je největší hvězdicová reduta Hundsheimer Schanze, v níž je mnoho moderních objektů, na jižním konci reduta, v níž je dnes velitelský objekt s otočnou kulometnou věží.

 

Vídeňské protiletadlové věže

V Berlíně, Hamburku a Vídni bylo postaveno 16 obřích železobetonových věží (Flakturmů) protiletadlového dělostřelectva. Věže byly seskupeny do osmi dvojic, vzdálených od sebe několik set metrů. Větší bojová věž (Gefechtsturm, zkráceně G-turm) měla na stropě palebná postavení pro čtyři těžké dvoukanóny ráže 128 mm a lehké kanóny, velitelské věže (Leitturm, L-turm) pro radary FuMG 65 Würzburg-Riese, dálkoměry a lehké kanóny. Ve Vídni byly od října 1943 do ledna 1945 postaveny tři dvojice věží, jedna bojová náležela do druhé generace se čtvercovým půdorysem a dvě ke třetí generaci válcového tvaru.

Kromě velitelských a komunikačních účelů protiletecké obrany sloužily věže jako kryty pro civilisty, rozhlasové vysílače, ošetřovny, sklady uměleckých předmětů a dokonce i pro vojenskou výrobu. V horních podlažích byly sklady munice a střelecké počítače. Stěny věží byly silné 2 až 2,5 metru, stropy až čtyři metry, objem železobetonu bojových věží byl kolem 60 tisíc metrů krychlových, velitelských přes 20 tisíc. Šlo o jedny z největších železobetonových pevnostních objektů v dějinách a také objekty nejvyšší, protože mohly dosahovat až padesáti metrů.

Věže tvoří trojůhelník kolem centra. Mají různou výšku, aby byla palebná postavení těžkých kanónů a prostředky řízení palby ve stejné rovině. (O. Filip, mapový poklad Open Street Map)

 

Kolem každé věže vzniklo velké staveniště, napojené na tramvajovou síť nebo úzkorozchodné železnice. Vlevo je jedna z velitelských věží, vpravo bojová věž Flakturmu VII.

 

Vzácný snímek bojové věže Flakturm V. Třetí generace věží byla vybavena plechovými kryty nad postaveními 128mm kanónů. Levý kanón z dvojice čnící k nebi je zjevně poškozený, protože hlaveň sjela dolů.

Flakturm V se skládá z válcové bojové věže, která je dnes na nádvoří kasáren a velitelské věže v blízkém parku, která je dosti upravená přestavbou na akvárium. Flakturm VII má obě věže v parku a jsou fotogenické. V bojové věži byly odpáleny silné nálože, interiér je poškozený a zvenku musela být stažena ocelovými lany. Flakturm VIII má věže velmi bízko u sebe, ale v hustší zástavbě. Kromě akvária jsou věže nepřístupné, někdy se snad konají prohlídky velitelské věže VIII. Za základy flakturmu je někdy považována i osmiboká konstrukce nedaleko nádraží Florisdorf, která však má v průměru jen 28 metrů, zatímco válcové věže třetí generace 43 až 47 metrů.

Bojová věž VIII druhé generace je tvořena obrovským kvádrem s válcovými palebnými postaveními.	Velitelská věž VIII s viditelnými platformami pro lehké kanóny.
Bojová a velitelská věž VIII (2. generace) jsou neobvykle blízko (Kasa Fue licence: CC 4.0).	Bojová věž VII (3. generace) se čtveřicí postavení pro dvojčata ráže 128 mm (Kasa Fue licence: CC 4.0).
Bojová věž VII s pomocnými konstrukcemi pro betonáž platforem lehkých kanónů. (AF)	Detail horní části s ochozem, platformami a pomocnými konstrukcemi. (AF)
Velitelská věž VII je se svými 53 metry nejvyšší. V oknech byly pancéřové okenice. (AF)	Detail ochozu věže s nárožní platformou pro lehký kanón a pomocnými konstrukcemi.

Pevnost Linec

Netradiční opevnění města bylo dílem arcivévody Maxmiliána, který se inspiroval koncepcí dělostřeleckých Montalembertských věží z 18. století. Moderní myšlenkou bylo vytvoření kompletního prstence v takové vzdálenosti, aby nepřítel nemohl ostřelovat centrum. Nemělo však jít o prstenec fortů, ale “Maxmiliánských věží”, integrujících prostory pro posádku, munici, děla ve střílnách a na stropě. Solidní odolnost zajišťovalo zapuštění věží pod terén díky obvodovému příkopu.

V letech 1831 až 1838 bylo postaveno 27 standardních kruhových věží, několik menších hranolových na břehu Dunaje, dvě předsunuté věže, dvě kasematní baterie a fort Pöstlingberg. Ten se skládal z šesti věží, propojených hradbou a měl sloužit jako citadela. V případě konfliktu měla všechny věže propojit polní opevnění s palisádami a řeku měl přehradit řetěz mezi nábřežními věžemi. Kvůli rozvoji dělostřelectva a zřejmě i poloze v bezpečném místě monarchie byla pevnost zrušena již v roce 1858, severní věže nicméně ještě byly narychlo aktivovány v roce 1866.

Dnes je dochováno 11 velkých věží, dvě malé věže a téměř celý fort Pöstlingberg. Většina dochovaných věží není přístupná, volně se dá dostat zřejmě jen do věže 15, která je v lese. Věž 9 slouží jako lokální muzeum, zvenčí je hezká i věž 13, kterou koupilo město. Fort Pöstlingberg je přístupný a můžete k němu vyjet historickou úzkorozchodnou dráhou z roku 1898, jejíž stanice je přímo v jedné z věží.

Maxmiliánská věž č. 24. Zastřešení je dodatečné, původně zde byla plošina pro děla.	Předsunutá věž Edelburga je menší, než standardní věže.
Nábřežní věž Adelgunde, v níž byl uchacen severní konec řetězu, přehrazujícího Dunaj.	Menší věž I fortu Pöstlingbergs dobře dochovanými dělovými střílnami.
Střílny pro ruční zbraně v příkopu fortu.	Pöstlingberg. Zleva věž I, menší VI a s bránou, věž V a v pozadí věž IV se stanicí dráhy.C.Stadler/Bwag.

Pevnost Hohensalcburg

Salcburk měl neobvyklé opevnění, protože centrum obklopují strmé skály. Vrcholy kopců byly opatřeny slabými hradbami a věžemi, bastionová fronta se čtyřmi bastiony vznikla jen v jednom místě. Kromě úzkých průjezdů mezi skalami a řekou bylo centrum zpřístupněno prvním rakouským siloničním tunelem, dokončeným v roce 1768. Jelikož ústil mimo opevnění, musel být zabezpečen masivním objektem, připomínajícím středověké barbakány.

Z opevnění se kromě zdí a bašt na kopcích dochoval především arcibiskupský hrad, který byl výrazně modernizován na přelomu 15. a 16. Nové věže a hradby byly postaveny po obvodu vrchu a starý hrad z 11. století se tak z velké části dochoval uvnitř. V této době byla postavena i nákladní pozemní lanová dráha Reisszug, která je pravděpodobně nejstarší stále fungující železnicí na světě. K jedinému, avšak neúspěšnému pokusu o útok došlo v roce 1525 během Německé selské války.

Na snímku je dobře vidět starý hrad s věžemi uvnitř pevnosti. (Carsten Steger, licence CC 4.0.)

Dnešní charakter horské bastionové pevnosti získal Hohensalzburg v 16. a 17. století, kdy byl výrazně zesílen v obavách z útoku Osmanské říše i kvůli nebezpečím třicetileté války. V roce 1800 se pevnost vzdala francouzskému vojsku bez boje a v roce 1861 byla zrušena.

Pevnost je přístupná pěšky nebo pozemní lanovkou Festungsbahn, která pochází z roku 1892 a nemá tedy nic společného s vojenskou historií pevnosti. Na prohlídku budete potřebovat více než dvě hodiny, mezi expozicemi je i menší vojenské muzeum s exponáty až do období první světové války. Menší pozůstatky opevnění se dochovaly i dole ve městě.

Celkový pohled na pevnost, situovanou asi 120 metrů nad řekou Salzach.	Bastion Kuenburg nad hlavní bránou má enormní výšku kolem třiceti metrů.
Brána ve věži Bürgermeisterturm, která má až pět metrů silné stěny.	Jeden z vystavených moždířů, vyrobený v roce 1860. Zbraň měla konstatní náměr.
Zbytky opevnění na nábřeží v centru města.	Tunel Sigmundstor. Vlevo vjezd z města, vpravo výjezd, před kterým byl původně „barbakán“.

Pevnost Kufstein

Původní hrad bavorských vévodů v roce 1346 zablokoval tažení budoucího českého krále Karla IV do Bavor. V roce 1504 jej oblehl Maxmilián I, ale vzbouřenci v čele s hejtmanem Pienzenauem odmítli kapitulaci a tvrdě jej bránili. Teprve po nasazení sedmi těžkých děl bylo dobyto město a poté byl hrad doslova rozstřílen, hejtman polapen a se všemi veliteli pro výstrahu popraven. Panovníka prý nejvíce rozlítilo, že byl nucen hrad tak poškodit, když jej ze strategických důvodů potřeboval pro sebe.

Když se Maxmilián stal císařem, nechal hrad výrazně zesílit válcovými dělostřeleckými věžemi. Velkou přestavbu realizoval císař Ferdinand I po roce 1552 a byla při ní vyražena podzemní poterna, další zesilování opevnění probíhalo v 17. století.

Obraz slavného rytce Matthäuse Meriana z roku 1679. Město má jen slabé opevnění s dřevěnou palisádou, ale pevnost už disponuje i předsunutým bastionem Josephsburg (vpravo).

V květnu 1704 se v rámci války o španělské dědictví k pevnosti vydala bavorská armáda. Dobře zásobená, ale nezkušená posádka provedla standardní manécr, když zapálila předměstí. Požár se však rozšířil do města a poté do samotné pevnosti, kde začaly vybuchovat zásoby munice na ochozech a nakonec explodoval i velký sklad prachu v hlavní věži. Předvoj Bavorů jen nevěřícně sledoval apokalypsu a poté duchapřítomně nabídl kapitulaci. Nedošlo však k dohodě o podmínkách a navíc velitel obdržel rozkaz pevnost dál bránit. Major bavorských ženistů Tardif zorganizoval skupinu dobrovolníků, kterým se podařilo vylézt po troskách a vysadit jej do dělové střílny. Dovnitř dostal ještě osm mužů a všichni se halasně rozběhli pevností a zajímali šokované obránce. Za chvíli bylo hotovo, útočmníci otevřeli bránu a nová posádka ihned začala s opravami. Jako první zazdila onu nešťasnou střílnu, v jejímž místě dnes najdete pamětní desku.

Silně opevněné okolí pevnosti v polovině 18. stoletím, s předsunutým postavením na vrchu Zellerberg, které je několikanásobně rozlehlejší. Jsou vidět také opevnění města, předsunutá rohová hradba pro ochranu mostu a další opevnění v rovině u řeky.

Po půl roce se štěstěna obrátila, Bavoři museli ustoupili a pevnost se vrátila do rakouských rukou. Poté byla opět důkladně modernizována a zesílena. Další osudy pevnosti už nebyly tak dramatické, v roce 1805 ji spojené francouzské a bavorské vojsko obsadilo bez boje a pokus slabých tyrolských jednotek v roce 1809 skončil neúspěšně. Pak už sloužila především jako vězení a kasárna, ale byla udržována a vylepšována.

Pevnost v roce 1850 ve svém definitivním stavu. Poslední velké součásti opevnění byly postaveny o sto let dříve.

Nádvoří s bastionem Caroli (vlevo) a dělostřeleckou Císařskou věží.	Dělové střílny bastionu Caroli patří k nejmodernějším částem pevnosti.
Nádvoří bastionu Caroli s odolnou pevnostní prachárnou.	Pohled z bastionu na Císařskou věž, která svou hmotou kryje starší paláce.
Přístupová chodba z města je vybavena zářezy pro hradidla a uzavíratelnou branou.

Hrad Hochosterwitz

Hrad byl opevňován až do 16. století. Leží na strmé kuželovité hoře a přístupová cesta vede serpentinami. Původně šlechtické sídlo propadlo císaři, ale v roce 1571 jej zakoupil baron Khevenhüller a obratem nechal opravit opevnění a přehradit cestu čtrnácti branami. Z relativně mírnější strany s cestou zesílily obranu tři bastiony. Od té doby se hrad prakticky nezměnil a zůstal ve vlastnictví téže rodiny.

Olejomalba Markuse Perharta z poloviny 19. století ukazuje hrad ve stejné podobě, jakou má dnes. Vlevo je zámek Niederosterwitz, kam se Khevenhüllerové přestěhovali v roce 1690.

Pod hradem je parkoviště a pokladna, nahoru lze vyjet lanovkou, ale to by byl nesmysl, protože nejzajímavější je právě cesta skrz čtrnáct rozdílně vyhlížejich bran, opatřených nejrůznějšími mechanismy vrat a padacích mostů. V každé je tabule s kvalitními půdorysy a řezy dané věže. Nahoře je restaurace a obvyklá hradní expozice.

Opevnění hradu se na druhé straně vrchu táhne až k úpatí.	První brána Fähnrichtor a druhá Wächtertor, za níž je jediný zastřešený úsek přístupové cesty.
Pohled z bastionu na sedmou bránu Khevenhüllertor a osmou Landschaftstor.	Nádvoří za třináctou bránou Kirchentor. Brána má střílny i do týlu.

Další opevnění

Blokhaus Finstermünz (Altfinstermünz) byl původně středověkou strážní věží a celním bodem v soutěsce, kterou vedla cesta ze Švýcarska do Tyrolska. Opevnění byla zesilována ještě v 16. století, v polovině 19. století byla postavena nová silnice, zabezpečená fortem Nauders a cesta ztratila význam.

Na staré římské cestě přes Alpy vznikl hrad Ehrenberg, sloužící také k výběru cla. Obléhání v roce 1546, kdy byl hrad rozstřílen těžkými děly ze sousedního kopce Falkenberg. Teprve na začátku 17. století byl hrad zesílen a během třicetileté války vznila zemní a poté i stálá opevnění na nebezpečných okolních kopcích. Ta ale nestačila a v roce 1703 byl hrad za války o španělské dědictví opět snadno dobyt dělostřelbou z jednoho z kopců. Teprve v roce 1741 na něm byl konečně postaven fort Schlossskopf, ale od té doby už na pevnost nikdo nezaútočil.

Mimořádně působivý je hrad Hohenwerfen, chránící údolí řeky Salzach asi 40 kilometrů od Salcburku. Hrad byl na konci 16. století modernizován pro nasazení dělostřelectva. Nejvíce proslulosti získal, když v něm byl natočen slavný akční film Kam orli nelétají.

Jako jedna z mála objektů byly v 19. století vybudovány tři blokhausy v průsmyku Pass Lueg. Nejzajímavější z nich byl Kroatenhöhle, který využil prostory jeskyně v extrémně nepřístupné skalní stěně. Během studené války byla u jednoho z blokhausů postavena dělostřelecká tvrz a do Kroatenhöhle byla další tvrz přímo zabudována, takže její pancéřové desky pro velkorážné kulomety jsou zasazeny ve starých kamenných zdech. Tyto objekty jsou popsány v článku o rakouském poválečném opevnění.

Blokhaus Finstermunz s mostní věží. (autor: Franz Geiger, licence CC 4.0.)	Hrad Ehrenberg, později obklopený dalšími forty. (autor: Clemenspool, licence CC 4.0.)
Neobvyklá pevnůstka Sternschanze v údolí řeky Mur nedaleko zámku Sauerbrunn. (autor: Haeferl, licence CC 3.0.)	Hrad Hohenwerfen. Zajímavé jsou dělové střílny, vytvořené přímo ve stěně paláce. (autor: C.Stadler/Bwag, licence CC 4.0.)

 

stav: 2013 (Linec), 2019 (flakturmy, vojenské muzeum), 2025 (Kufstein, Hohensalzburg)

Foto: Ondřej Filip 2019 a 2025, Jan Pavel 2013 (JP), Alice Filipová 2025 (AF)

Literatura:
Jan Pavel: Vídeňské protiletadlové věže, Novodobé fortifikace 7/2001, str. 48-52
T. Hájek: Kufstein – Klíč k Tyrolsku
T. Hájek: Ehrenberg – severní brána Tyrol

Zatím žádné komentáře