(Francie) – Marseille, Frioulské ostrovy, Toulon Napsal: O. Filip forty, baterie Od 19. století byla na zdejším pobřeží, především kolem přístavu Marseille a Toulon, vybudována četná opevnění. Mezi nimi vyniká především opevnění Frioulských ostrovů a moderní baterie u Toulonu.

 

MARSEILLE A OKOLÍ

V Marseille byl jeden z prvních řeckých přístavů na západě Evropy. V roce 1481 bylo město připojeno k Provence a brzy i k Francii, vynikalo však značnou vzpurností svých obyvatel. Mohutné forty, vybudované v 17. století proto měly chránit přístav nejen před nepřáteli, ale i místními občany.

V poslední čtvrtině 19. a na začátku 20. století byla v okolí města vybudována řada pobřežních baterií. Hlavní zbraní byly kanóny ráže 24 cm v otevřených postaveních s betonovými barbetami a sklady munice.⁽¹⁾ Před 2. světovou válkou byly některé baterie stále bojeschopné, část z nich však byla přezbrojena modernějšími zbraněmi.

Dělostřelecké baterie a forty v nejbližším okolí přístavu (Ondřej Filip 2010).

V době německé okupace, která v případě Marseille nastala až listopadu 1942, zde byla důležitá ponorková základna pro Středozemní moře. K obraně byly opět využity především Frioulské ostrovy, což je popsáno v samostaném v článku o Jižním valu Město bylo osvobozeno na konci srpna 1944, dva týdny po spojeneckém vylodění v Provance.

V okolí města se nachází řada dalších baterií, bohužel jsou buď v aktivních vojenských prostorech nebo v exponovaných místech na pobřeží, kde jsou často posprejované a plné odpadků. Zajímavou lokalitou je mys Goudes jižně od města se starší baterií na hřebeni a meziválečnou baterií pro 138 mm kanóny na pobřeží. Od ní je vidět i betonová věž s otočnou věží pro dálkoměr na blízkém, ale špatně dostupném ostrůvku Maïre. Na opačné severní straně zálivu je pravděpodobně nejhezčí stavbou baterie Niolon.

 

forty v přístavu

Fort Saint-Jean byl postaven v letech 1668-71, přičemž do sebe zahrnul středověkou věž a maják. V roce 1679 navštívil Marseille Vauban a nařídil zlepšit obranu fortu směrem k městu vodním příkopem a ravelinem. Během spojeneckého bombardování došlo k explozi munice, která poničila vnitřní zástavbu. Část fortu je přístupná, mezi půlbastiony přivrácenými k městu je mohutný betonový objekt ošetřovny námořnictva, v němž je památník okupace.

Fort Saint-Nicolas tvořící citadelu vznikl v letech 1660-64 z materiálu, získaného rozebráním městských hradeb. Vauban jej po inspekci označil za impozantní, avšak pochybnou stavbu. Během revoluce v roce 1790 byly některé části pobořeny, stejně jako později při výstavbě silnic. Dnes by měla být část valů citadely přístupná, boční část u moře je využívána pro komerční účely.

Bok fortu Saint-Jean s objektem pro věž tanku PzKpfw II po dobytí přístavu. V pozadí je spodní i horní část fortu Saint-Nicolas a mezi nimi kanál do starého přístavu. (Ondřej Filip 2010).

 

Gondolový most (transbordér) z roku 1905 mezi forty Saint-Jean a Saint-Nicolas. Po nosníku, umístěném kvůli plavbě lodí 52 metrů nad hladinou, se pohybovala zavěšená gondola, umístěná těsně nad hladinou. Most odstřelili před kapitulací Němci a už nebyl obnoven.

Fort Saint-Jean s viditelným poškozením explozí munice. Vlevo je starý maják, vpravo středověká věž.

Fort Saint-Nicolas. Ve skále pod fortem jsou rozsáhlé vojenské podzemní sklady z pozdějších dob.

176. Protiletadlová baterie

Na hřebeni ve vnitrozemí byla vybudována čtyřdělová protiletalodvá baterie, vyzbrojená kanóny ráže 75 mm. Jednalo se legendární zbraně vzor 1897, kterých bylo vyrobeno 21 tisíc kusů a před druhou světovou válkou stále složily jako polní, protitankové, pevnostní i protiletadlové. Na hřeben snadno dojdete z parkoviště u vjezdu do továrny SPI Pharma, ležícího 800 metrů západně od baterie. Jde o jednu z mála lokalit, kde se rozměrné lafety dochovaly, ostatní infrastrukturu však reprezentují jen polorozpadlé zarostlé baráky.

Protiletadlový kanón 75 mm na lafetě vzor 1915, instalovaný během první světové války u řeckého přístavu Soluň. V popředí stojí dva kusy munice, se špičkou zasunutou do zařízení na časování zapalovačů.

Palebné postavení s lafetou, která pojžděla po plechovém kruhu.

Výška centrálního sloupu lafety je zhruba 2,6 metru. Plošina pro obsluhu chybí.

FRIOULSKÉ OSTROVY

Frioulské ostrovy se skládají z větších ostrovů Pomègues a Ratonneau, které v roce 1822 propojila hráz a ostrůvku If se stejnojmennou pevností. Od druhé poloviny 19. století mohla odtud mohla moderní drážkovaná děla díky svému dostřelu blokovat všechny námořní cesty k městu.

Ostrovy s vyznačením baterií a jejich hlavní výzbroje ve stavu před první světovou válkou. U těžkých baterií nejsou uvedeny pomocné baterie pro lehké kanóny. (Ondřej Filip 2025, podklad Open Street Map)

 

V pozadí je baterie Ratonneau, vlevo na vrcholu hráze mezi ostrovy betonové stanoviště světlometu. Němečtí zajatci právě nastupují na americký vyloďovací člun USS LCI(L) 234.

 

Fotografie z poválečného období zachycuje obrovské stohy kulovitých plováků protiponorkových sítí ve skladu mezi ostrovy Pomègues a Ratonneau. V případě války měly chránit přístav a i záliv před ním. Budova pro skladování sítí v popředí se dochovala dodnes.

 

Baterie Ratonneau

Na nejvyšším hřebeni ostrova Ratonneau vznikla již v letech 1598 až 1610 velká pevnost. V letech 1883 až 1890 byl změněn na těžkou baterii s nejsilnější výzbrojí v okolí Marseille. Tvořilo ji osm kanónů 24 cm modèle 1976, čtyři těžké moždíře 27 cm modèle 1889 a doplňkové zbraně proti menším cílům v podobě 9,5cm kanónů.

Baterie je přístupná, ale kromě obvodových stěn z ní téměř nic nezbylo, protože v místech původních palebných postavení jsou rozestavěné objekty německé těžké baterie. Baterie má rozsáhlé podzemní prostory, ale nevím, zda jsou přístupné. Zřejmě se dá dostat do strojovny s velkým agregátem a transformátorem z padesátých let. Kdy fort sloužil jako komunikačního středisko armády. Vstup je ale mimo fort, na úpatí skály.

Letecký snímek z konce dvacátých let ukazuje baterii již bez výzbroje, avšak před radikální německou přestavbou. Palebná postavení těžkých děl jsou dobře viditelná. Celková dálka objektu je 440 metrů. (Ondřej Filip 2025)

Pohled na 440 metrů dlouhou baterii z připlouvající lodě.	Prostor mezi baterií pro 24cm kanóny a 27cm moždíře. Zde se nachází vstupy do podzemních skladů.
Pohled z východu. Vpravo na obzoru je vodojem a vedle něj podpěry pro betonáž německého těžkého objektu S542.

Baterie Croix v severovýchodním cípu ostrova měla čtyři kanóny ráže 24 cm velký úkryt pro munici. Je však přestavěná a silně poškozená explozí munice, k níž došlo během německé okupace a zdemolovala téměř celý úkryt, takže na povrchu toho příliš nezůstalo. Pod baterií jsou poměrně rozsáhlé podzemní prostory, ale nevím, zda jsou v současné době přístupné.

Betonový muniční sklad baterie Croix z konce 19. století, zničený explozí německé munice v červnu 1943. Na obzoru je dominanta Marseille – katedrála Notre-Dame de la Garde.

 

Baterie Brégantin

Baterie byla vyzbrojena čtyřmi 24 cm kanóny, později byla vedle ní vybudována doplňková baterie pro čtyři 9,5 cm kanóny. Nejstarší stavbou je standardní blokhaus vz. 1846 pro 60 mužů, která později posloužil jako kasárna baterie. Celý objekt je přístupný.

Pohled na levý bok baterie, za nímž vyčnívá starý hranolovitý blokhaus.	Blokhaus později posloužil jako kasárna baterie.
Nádvoří těžké baterie. Pahorek vpraco s komíny je blokhaus, opatřený ze dvou stran dodatečnými záhozy.	Boční baterie pro 9,5cm rychlopalné kanóny.

Baterie Pomègues a blokhaus Pomèguet

Celá baterie Pomègues pro pět kanónů ráže 24 cm je oplocená a nepřístupná, neboť se zde nacházejí vysílače. Nedaleko ní dominuje hřebeni standardní blokhaus Pomègues vzor 1846 typu 3⁽²⁾, dokončený v roce 1860. Zdálky je velmi hezký, ale interiér bohužel není přístupný. Lze dojít přes padací most až k bráně a nahlédnout dovnitř.

Téměř celý ostrov Pomègues s viditelnými objekty. Pouze baterie Pomègues je vlevo mimo záběr.

Pohled z baterie Ratonneau. V popředí je hřeben s baterií Pomegues, poté blokhaus Pomeguet, maják a baterie Caveaux.	Blokhaus Pomeguet s typickými cimbuřími a arkýři pro blízkou obranu. Tyto neodolné stavby se většinou stavěly na méně exponovaných místech.
Pohled na blokhaus Pomeguet a baterii Pomegues z cesty k majáku.

Baterie Sémaphore

Na hřebeni poblíž majáku je baterie pro čtyři rychlopalné kanóny 95mm modéle 1988, která je v dobrém stavu a vede k ní pěšina z hlavní cesty. Poblíž by se měla nacházet strojovna se zbytky zařízení a světlometu, pravděpodobně jde o viditelný objekt na svahu k moři.

Palebná postavení 9,5cm kanónů na hřebeni. Zbraně mohly střílet na obě strany ostrova.	Muniční sklad a schodiště k baterii jsou umístěny ve skalní rozsedlině.
Objekt pro světlomet, v němž by měly být dochovány zbytky strojního zařízení i samotného světlometu.

Baterie Caveaux

Nejjižnější baterie měla původně čtyři kanóny 24 cm modèle 1876, ty však byly v roce 1915 odeslány na bojiště u Verdunu a už sše nevrátily. Před druhou světovou válkou byly nahrazeny modernějšími 13,8 cm kanóny vz. 1910, z toho tři byly v původních postaveních a jeden v novém objektu. Baterie je značně poznamenána výstavbou čtyř kasemat Jižního valu, z nichž dvě byly rozestaěny přímo v prostoru původních palebných postavení.

Stav baterie v roce 1905, se čtyřmi palebnými postaveními pro 24cm kanóny. Pro stav v roce 1944 srovnej plánek v článku o Jižním valu. (Ondřej Filip 2025, podklad Mapy.cz)

Betonová kasárna baterie.	Řada palebných postavení pro 24cm kanóny, později přestavěných pro 13,8cm kanóny.
Část mohutné lafety kanónu, ponechaná za baterií.	Řez betonovým muničním skladem mezi dvěma kanóny, vzniklý demolicí pro stavbu německého objektu M272.
Původní příkop baterie (jsou vidět kamenné boční stěny) byl Němci využit pro stavbu malých úkrytů.

Fort If

Výstavba kompaktní pevnostni se třemi věžemi na ostrůvku mezi přístavem a hlavními ostrovy začala v roce 1529. Později byl celý obvod ostrova obklopen eskarpou s parapetem pro pěchotu a kanóny. Na začátku 20. století zde vznikla baterie s betonovými platformami pro rychlopalné kanóny ráže 75 mm, kterou později využili i Němci. Většinu času sloužil fort jako vězení, proslavil jej však až fiktivní vězeň, Dumasův hrabě Monte Christo.

Snímek fortu z roku 1947, kdy zde stále byla původní výzbroj. Červené šipky označují kanóny, žlutá šipka světlomet.

Celý ostrov obklopuje masivní hradba.

Stará pevnost tvoří reduit pevnosti. Nejvyšší věž má 22 metrů.

TOULON A OSTROV PORQUEROLLES

Nejdůležitější středomořský vojenský přístav Francie byl původně opevněn řetězem kamenných fortů a baterií, rozmístěných na strmých hřebenech, trčících se mezi městem a vnitrozemím až do výšky 800 metrů. Výrazněji modernizovány už nebyly, neboť útok z pevniny přestal být pravděpodobný. Klíčovou složkou se staly pobřežní baterie, především supertěžká věžová baterie Cap Cépet, která si však zabojovala až v německých rukou a proto je její historie popsána v článku o Jižním valu. Druhou nejdůležitější baterií byla haute des Mèdes na ostrově Porquerolles.

Forty u Toulonu

Z časových důvodů jsme navštívili pouze opevněný komplex na hoře Mont Faron, který se skládá ze dvou fortů, propojených příkopem, opevněných kasáren a menších baterií a podzemních úkrytů. Mohutný fort de la Croix de Faron stále užívá armáda, starší fort Faron a blízká kasárna jsou opuštěná, ale uzavřená. Celý okruh na kopci je jednosměrný, cestou minete fort du Grand Saint-Antoine, který by byl zajímavý, mimo jiné kvůli zástavbě novější baterie a dochovanému protiletadlovému dálkoměru, ale je zavřená. O něco výše je pěkná věž Tour de l’Hubac.

Autem se dá dojet i k fortu Coudon na sousedním kopci, který však užívá armáda a k bateriím na Monte Caume, které jsou přístupné.

Bastion fortu de la Croix de Faron s výhledem na vjezd do přístavu.	Hlavní brána fortu de la Croix de Faron.
Nároží a brána staršího fortu Faron.	Opevněná kasárna za fortem Faron.
Fort Faron s předsunutým příkop. Vpravo kotví fregata třídy Horizon, vpravo mimo záběr letadlová loď Charles de Gaulle.

Baterie basse des Mèdes (Porquerolles)

Staré baterie je tvořena plošinou na hraně útesu a kasárenskou budovou, ukrytou za vysokým hřebenem. Přístupovou cestu přehrazovala zedˇ s bránou. Baterie je přístupná a je oblíbeným turistickým cílem.

Dvoupodlažní kasárenská budova , ukrytá za skalním zubem.	Vlevo byla palebná postavení, uprostřed je malý sklad munice a za ním kasárna.
Strážnice na výběžku hradeb. Na plošince vpravo byl lehký kanón nebo světlomet.

Baterie haute des Mèdes (Porquerolles)

Jedna z mála baterií, které Francie vybudovala v meziválečném období je dnes pravděpodobně nejzajímavější francouzskou baterií v Evropě (v Africe a Asii se dochovaly baterie s pancéřovými věžemi). Její výstavba byla schválena v roce 1928 a dostala čtyři původně lodní kanóny ráže 164,7 mm Mle 1893-96⁽³⁾ o dostřelu 18,8 km.

Hřeben s baterií. Černá – odolné objekty, šedá – běžné stavby, červená – úzkorozchodná železnice, žlutá – částečně krytý zářez pro železnici (Ondřej Filip 2025, podklad Mapy.cz)

Každý kanón měl k dispozici 200 protipancéřových a 100 tříštivotrhavých granátů. Kanóny č. 1. a 2. měly pohotovostní sklady po 120 granátech, kanón č. 3 měl veškerou munici v podzemí, neboť byl přímo napojen výtahy, kanón 4. disponoval pouze větším výklenkem na munici. Ke každé zbrani vedla drážka o rozchodu 40 cm s ručně tlačenými vozíky. Noční boj měly podporovat dva kanóny ráže 75 mm pro palbu osvětlovacími granáty. V roce 1937 obdržela baterie velký světlomet, který bylo možné vyvézt po dlouhé drážce z úkrytu.

Horní stanice muničního výtahu sloužila k zásobování palebného postavení č. 3, o podlaží níže se munice překládala na vozíky do postavení č. 2 a 4. (Ondřej Filip 2025)

Palebné postavení č. 2, které disponovalo vlastním muničním skladem na 120 granátů . (Ondřej Filip 2025)

Jeden z vchodů do podzemí. Koleje doprava vedly ke kanónu č. 1, který měl samostatné napojení.	Každý vchod chránila dvojice plynotěsných ocelových vrat.
Spodní stanice muničního výtahu s patrnými následky exploze, kterou zřejmě způsobila francouzská posádka v roce 1940.	Opačná strana muničního výtahu.
Výtahová šachta s prostorem pro dvě klece a servisní žebříky.	Sklad prachových náplní s ocelovými regály. Byly zde náplně pro celkem 960 výstřelů.
Jeden ze speciálních vozíků pro dopravu munice o rozchodu 40 cm v zastřešeném zákopu.	Střední stanice výtahu pro překládku na vozíky ke kanónům 2 a 4. Výtah pokračuje přímo ke kanónu č. 3.
Palebné postavení kanónu č. 4 s výklenky na munici. Jak je vidět, byly platformy dosti rozměrné.	Krytá chodba ke kanónu č. 2 se zastřešením a pozůstatky vozíku.
Dveře s nápisem „sklad munice“, „zákaz vstupu s ohněm“.	Dvířka pro přímou vykládku munice z výtahů ke kanónu č. 3.

Řízení palby zajišťoval samostatný objekt na 110 metrů vysokém útesu, vybavený optickým dálkoměrem Deve. Ten se používal pouze v případě vysoko umístěných pozorovatelen, protože neměřil vzdálenost stereoskopicky, ale podle úhlu deprese dalekohledu, skloněného k cíli na mořské hladině. Chránila jej speciální otočná věž, která byla vyrobena v roce 1930 (jediný další známý exemplář je na ostrově Maïre u Marseille). Strop místnosti pro periskopické zaměřovače je tvořen deset centimetrů silným pláty pancíře z válečné lodě. Pod stanovišti s optikou byla počtárna, vybavená mechanickým balistickým počítačem firmy Sagem.

Zbývající vybavení baterie bylo více než skromné a nebsahovalo žádné odolné objekty. Tvořil jej úkryt pro světlomet, domek s radiostanici (s přístavbou pro rozvaděč) a zděný barák s kuchyní, skladem a ubikací pro dva důstojníky. Kasárna nebyla postavena a stovka dělostřelců spala nejprve ve stanech a poté v boudách z nasucho kladených kamenů, přikrytých vlnitým plechem, které si sami postavili.

Zjednodušený řez stanovištěm řízení palby s otočnou věží. Přibližně je vyznačen i pancéřový strop místnosti s periskopickými zaměřovači. (Ondřej Filip 2025)

Malá samostatná pozorovatelna pro osvětlovací baterii před hlavním stanovištěm řízení palby.	Strop s otočnou věží a atypickým pozorovacím prvkem ze silného plechu.
Detail věže s otevřeným poklopem a zbytky maskování.	Na týlovou část bylo aplikováno experimentální maskování ze sítěk, potažených betonem.
Interiér věže se stojanem pro dálkoměr.	Sál ve spodním podlaží zřejmě sloužil pro obytování posádky.
Neodolná garáž pro velký světlomet z roku 1937.

Na začátku roku 1939 neměla baterie ani stálou posádku, ale se zhoršující se situací byla obsazena a po vstupu Itálie do války uvedena uvedena do plné pohotovosti. Žádné lodě se však neobjevily a v roce 1942 byla obsazena Němci spolu s přístavem v Toulonu.

Během operace Dragoon na baterii vypálila 10 granátů ráže 340 mm francouzská bitevní loď Lorraine a 15 granátů ráže 155 mm křížník USS Philadelphia. Palba byla přesná a zničila muniční sklad kanónu č. 1 a úzkorozchodnou dráhu u kanónu č. 4, ale nemělo to žádný význam protože Němci baterii už předtím opustili. Po dalším ostřelování se vzbouřili demoralizovaní arménští „dobrovolníci“, kteří tvořili velkou část obránců a celá posádka se již 22. srpna 1944 vzdala.

Baterie Giens na pevnině nedaleko ostrova Porquerolles, vyzbrojená stejnými zbraněmi jako haute des Mèdes, pravděpodobně v roce 1942. Pečlivě tvarovaná ocelová zábrana chránila okolí před nechtěným výstřelem do skal. Kanóny baterie haute des Mèdes, umístěné na plochém hřebeni takové opatření nepotřebovaly.

 

Poznámky:
(1) Kanóny ráže 240 mm vzor 1876 byly nejrozšířenější těžkou zbraní francouzského pobřežního dělostřelectva. Šlo o na svou dobu moderní zbraň se závěrem De Bange a dostřelem 10,5 km. Granáty vážily od 121 do 141 kg. Instalovány byly buď na lafety s čelním pivotem nebo s pivotem centrálním, umožňujícím plný odměr. Přeprava hlavní o váze 16 tun vyžadovala speciální vůz, tažený dvaceti koňmi. Během první světo války byly široce využívány na frontě, část z nich byla také přestavěna na železniční kanóny.
(2) Blokhausy (též reduity nebo strážnice) vzor 1846 byly typizované stavby pro posádky a zásoby pobřežních dělostřeleckých baterií nebo pro střežení důležitých míst na pobřeží. Dělily se na zřídka používané „věže“ a mnohem častější „strážnice“, které měly čtvercový půdorys a archaická cimbuří a arkýře. Pro svou malou odolnost byly většinou umisťovány v místech, alespoň částečně chráněných před přímou palbou a jejich úkolem bylo zabránit obsazení lokality překvapivým útokem pěchoty. V roce 1861 byly zavedeny další podobné typy, označované jako strážnice vz. 1846/61. Celkem bylo postaveno zhruba 150 kusů objektů obou vzorů. Zájemci o podrobnou historii a typologii naleznou informace v článku V. Kupky „Typizovaná výstavba pobřežních baterií ve Francii“ (ATM č. 1, 2, 3 a 4/2010).
(3) Kanóny pocházely z pancéřového křižníku Admiral Aube a byly vyrobeny v roce 1901. Namísto původních pancéřových věží byly použity speciální pobřežní lafety “Desaix” s lehkými plechovými štíty. Vysoká elevace této lafety o hodnotě 42° umožnila dosáhnout dostřelu 17,2 km protipancéřovým a 18,8 km tříštivotrhavým granátem, zatímco na lodi měly kanóny elevaci jen 15° a dostřel 10,8 km. Rychlost palby činila dva ař tři výstřely za minutu. Kromě Médes obdržely tyto zbraně ještě další tři baterie u Toulonu (Giens, Carqueiranne a La Croix le Signaux).

 

 

Na Frioulské ostrovy jezdí lodě ze starého přístavu v Marseille, kde lze parkovat ve velkém podzemním parkovišti Q-Park Estienne d’Orves. I mimo sezónu stála už ráno u pokladen obrovská fronta a všechny lístky se vyprodaly, lodní společnost naštěstí poslala mimořádné spoje. Zpět se jezdí systémem kdo dřív přijde, nicméně v případě nahromadění cestujících opět připlouvaly posilové spoje. Jak cestu rozumně zkombinovat se zasáatvkou na ostrově If, nám nebylo jasné. V Toulonu je většina objektů na vysokých kopcích, kam můžete dojet serpentinami. Celá trasa na Mont Faron je jednosměrná. V Marseille a okolí je chování řidičů asi nejhorší, jaké jsem po projetí téměř celé Evropy zažil.

stav: červen 2025

Foto: O. Filip 2025

Literatura:
Bernard Descales, Daniel CampanaL’histoire du fort „Ratonneau“
Georges J. Aillaud .Contribution à l’histoire des fortifications du Frioul: la batterie de Caveaux (1878-1944)
Planète Marseille – Military Buildings & Forts

Zatím žádné komentáře