Harparskogská linie
Opevnění: OSTATNÍ   

(Finsko) – Harparskog, poloostrov Hanko
Napsal: O. Filip
objekty: pěchotní sruby a úkryty
Obranná linie hluboko ve vnitrozemí měla bránit vpádu z přístavu Hanko, obsazeného Sověty po Zimní válce. Objekty jsou ve výborném stavu a dochovalo se v nich mnoho vybavení.

Sověti projevovali zájem o poloostrov Hanko západně od Helsinek už před válkou, neboť potřebovali námořní základnu blíž k ústí Finského zálivu. Finové však požadavky na pronájem odmítali, byť Stalin údajně prohlásil, že vadí-li jim cizí přítomnost na pevnině, Sověti poloostrov oddělí umělým kanálem.

Po prohrané Zimní válce museli Finové odstoupit nejen část Karélie, o níž se bojovalo, ale poskytnout Sovětskému svazu na třicet let také přístav Hanko, včetně části poloostrova do vzdálenosti zhruba 18 kilometrů. Primárním cílem Sovětů bylo zajištění námořní základny, nicméně nebylo vyloučeno ani využití poloostrova jako jednoho z nástupních prostorů pro další útok na Finsko. Obě strany začaly novou hranici na poloostrově zajišťovat polním opevněním a připravovat výstavbu stálých objektů. Sověti se zřejmě nedostali dál, než k výkopům a přípravě bednění pro stavbu těžkých objektů, v samotném přístavu však stihli vybudovat několik odolných velitelských stanovišť.

Podstatně rychlejší byli Finové, kteří měli mnohem větší důvody k obavám ze svého staronového souseda a zahájili výstavbu opevnění, v jejich středu se nacházela vesnice Harparskog, dle níž dostala linie název Harparskog-linjasta (zkráceně H-asema). Zatímco vzdálenější pobřeží bylo zajištěno polním opevněním a bateriemi, samotný poloostrov přeťala souvislá linie stálého opevnění, pokračující ještě na ostrůvky na obou křídlech. Skládala se především z typizovaných objektů, budovaných v téže době na Finském valu(1). Hlavními typy byly jednostranné objekty pro protitankový kanón a kulomet nebo jen pro kulomet, většinou vybavené pozorovacím zvonem. Kulometné kopule zde na rozdíl od ostatních linií nebyly. Linii doplňovaly úkryty, které mohly být také vybaveny zvonem. Všechny objekty měly solidní standard – značnou odolnost danou zhruba dvoumetrovými stěnami a stropy, velké množství pancéřových dveří, nucenou ventilaci a ústřední vytápění.(2)

Největšími objekty linie byly typizované jednostranné sruby pro boční palbu pevnostního kanónu táže 45 mm a kulometu, vybavené pozorovacím zvonem vzor 1940. O. Filip 2019

Výzbroj tvořily standardní pevnostní zbraně a pancéřové prvky, tedy 4,5cm protitankové kanóny bez zákluzu, vzniklé osazením ukořistěných hlavní sovětských tanků a protitankových děl do pevnostních lafet s těsnící koulí a vodou chlazené kulomety systému Maxim v jednoduchých betonových střílnách. Ve stropech byly použity pozorovací zvony vz. 1940 se šesti průzory, v nichž bylo možné použít speciálně upravený samopal Suomi a zvony pro periskopické pozorování vz. 1940.

Obsluha kulometu ve srubu 303 „Lilly“. Nad kulometem je vidět hadice, vedoucí k nádrži na chladící vodu. Při intenzivnější palbě by si obsluha musela nasadit dýchací masky. Zdroj: SA-kuva.

Protitankový kanón ráže 45 mm ve srubu 307 „Sirkka“ u železniční tratě. Miřič má ruce na ovládacích kolech náměru a odměru. Zajímavá je pestrá směs přileb, druhý voják zprava má zřejmě československou přilbu, jichž finská armáda obdržela 50 tisíc kusů. Zdroj: SA-kuva.

Linie stálých opevnění se táhla v délce zhruba pěti kilometrů napříč poloostrovem a přesahovala i na ostrůvky na obou křídlech. Část objektů však nebyla dokončena. Po vypuknutí Pokračovací války byla zdejší fronta dějištěm menších potyček mezi hlídkami a dělostřeleckých přepadů, ani jedna strana však neměla prostředky a ostatně ani zvláštní důvod pokoušet se o velkou operaci. Po evakuaci sovětských jednotek na konci roku 1941 ztratila opevnění význam, neboť se ocitla stovky kilometrů za frontou. Stále však mohly být použita, pokud by došlo k vylodění na poloostrově, jak tomu bylo při německém útoku na Helsinky v roce 1918. Do osmdesátých let 20. století byly objekty uzamčené a zůstaly v nich protitankové kanóny. I to je zřejmě důvod, proč jsou dodnes v dobrém stavu a ve většině z nich zůstalo vybavení, které na východní hranici zmizelo.

Popis linie

Na pevnině začíná jihozápadní křídlo linie zajímavým objektem 214 kombinujícím kavernový úkryt a kasematu pro pevnostní kanón, ale nenašli jsme jej. Srub 307 (TK, PTK a zvon) je u silnice a má dobře dochované vybavení. Na protější straně je úkryt 453 se zvonem pro periskop a za tratí srub 306 (TK, PTK a zvon).


Srub 307 se střílnou pro kulomet a pevnostní protitankový kanón (vlevo).

Otvory otočného válce ve zvonu vz. 1940, které bylo možné přemístit k jedné z šesti střílen. Vlevo střílna pro samopal, vpravo štěrbinový průzor.

Vchod do úkrytu 453 s komínem a finským znakem nad dveřmi.

Interiér pozorovacího zvonu vz. 1940 v úkrytu 453 s otočným sedátkem pozorovatele. Mnoho těchto mechanismů je funkčních.

Typická protitanková překážka ze tří řad žulových balvanů. Překážka bránila vlastní palbě a proto byla umisťována mimo osy zbraní.

Umyvadlo, studna s ručním čerpadlem a ventilátor v objektu 306. Dochovaly se i pružné připojovací hadice.

U hlavní silnice leží ještě kulometný objekt 304 se zvonem a úkryt 452, taktéž se zvonem, v němž se také dochovalo mnoho vybavení. Směrem k vesnici Harparskog je pak ještě kulometný objekt 303 bez zvonu, jehož interiér je však uzavřený. Ve vesnici jsou úkryty 451 a 455, které jsou prakticky na zahradách a proto jsme je vynechali. Přímo u silnice pak nelze přehlédnout muzejní srub 302 „Irma“ (TK, PTK a zvon), která má otevřeno jen odpoledne o víkendu. Na severním konci obce je hezká dvojice kulometných objektů 213a a 213b, zabudovaných do skály, k nimž dojdete od severu, abyste nemuseli chodit skrz statek.

Srub 302 „Irma“ zamaskovaný větvemi. Nad zvonem je vytvořena maskovací stříška. Kamufláž je účinná, ale zjevně se jedná o zastření pro nebojovou situaci, které by muselo být v případě boje alespoň zčásti odstraněno. Zdroj: SA-kuva.


Kulometný objekt 304 s pozorovací štěrbinou.

Detail pancéřových dveří s tabulkami, označujícími uzavřenou (kinni) a otevřenou (auki) polohu kliky.

Strop úkrytu 452 ilustruje typické zapuštění úkrytů do roviny terénu, z níž vyčnívá jen pozorovací zvon.

Vždy byla k dispozici dvě napojovací místa přívodu vzduchu, aby bylo možné jedno uzavřít při výměně filtru či jiné manipulaci.

Muzejní objekt 302. Na stropě je vidět pozorovacá zvon vz. 1940.

Detail střílny pro pevnostní protitankový kanón. Nad trubkou, v níž je uložena hlaveň, vyúsťuje zaměřovací dalekohled.

Střílna s kulometem systému Maxim. Vodou chlazená hlaveň vyžadovala dosti rozměrný otvor.

Zářez pro kulometnou střílnu objektu 213b. Pozorovací zvon je velmi blízko, neboť se do něj vstupuje ze střelecké místnosti.

Vstup do jediné místnosti objektu. Za dveřmi už je vidět okraj střílny.

Nádrže na chladící vodu pro kulomet se dochovaly jen zřídka.

K dalším objektům je nutné vyrazit od pomníku maršála Mannerheima. Pod cestou je srub 301 (TK, PTK a zvon) a na opačné straně v průseku vedení vysokého napětí žulová skála, v níž jsou zabudovány velmi hezké kulometné objekty 212a a 212b a velký úkryt 212c. V místě nepostaveného objektu pro 7,6cm kanón je jen výlom ve skále. O něco dál je lom s uzavřeným vstupem do kavernového úkryt 199 a nad ním objekt 211, jehož interiér také není přístupný, neboť je pravděpodobně spojen s podzemím úkrytu. Nedaleko břehu jezera Vitsjön je hezký objekt 215.


Srub 301. Na tomto snímku vyniká značný rozměr pancéřové střílny pro protitankový kanón.

Střelecká místnost kanónu s betonovým soklem pro náměrový segment. Vlevo leží nosítka pro transport hlavně.

Strop objektu 212a s pancéřovým zvonem pro periskopické pozorování.

Detail finského znaku nad vstupem do úkrytu 212c s letopočtem výstavby objektu.

Ruční ventilátor úkrytu 212c. V objektech bylo používáno několik odlišných verzí ventilátorů.

Kamna umožňovala vaření a ohřívala vzduch v centrálním rozvodu, který procházel jejich pravou částí. Vlevo je nádrž na vodu.

Vstup do objektu s pancéřovými dveřmi o síle 4 cm. Obranu umožňovala malá kruhová střílna uprostřed dveří.

Lom se vstupem do úkrytu 199. V pozadí je vidět zvon kulometného objektu 211.

Vstup do objektu 211 se zajímavou krycí maskou z ostnatého drátu. V pozadí je zvon vz. 1940.

Zvon a komín objektu 215 na břehu jezera Vitsjön.

Část cesty k objektům u severozápadního břehu jezera lze ujet autem a zaparkovat pod vysílačem. Nejprve je zde úkryt 454 se zvonem a nedaleko něj srub 305 (TK, PTK a zvon). Následuje výlom pro úkryt 219 úplně zalitý vodou a podstatně zajímavější staveniště kulometného objektu 216.


Pozorovací zvon vz. 1940 na stropě úkrytu 454.

Rozvody vzduchu bylo možné uzavírat šoupátky. Většina z nich je dodnes funkční.

Kulometná střílna srubu 305. Nad střílnou se dochoval plechový nosič mapy pro nepřímou střelbu.

Výlom pro kulometný objekt 216 s obvodovými stěnami některých místností. Některé objekty byly zapuštěny velmi hluboko.

Muzeum okupace

Zhruba dva kilometry od linie se přímo u hlavní silnice nachází muzeum, které se věnuje především okupaci poloostrova, okrajově pak i opevnění. V nové expozici je vystaveno mnoho kusů dělostřelecké techniky, před muzeem si lze volně prohlédnout kořistní tank T-26, monstrózní britský kanón Mk XIX ráže 15,2 cm a další exponáty. Za halou s děly byly složeny pozůstatky vykopaného ruského lehkého tanku. Bohužel výběr literatury o opevnění byl téměř nulový.


Ochranný štít pro odstřelovače, ukořistěný Rudé armádě.

Kořistní tank T-26 ve finské kamufláži. Jde o licenční verzi tanku Vickers 6 ton, používaného Finy, takže neměli problém jej zvládnout.

Linie je velmi příjemnou lokalitou s krásnou přírodou, řídkými lesy a dobře průchodným terénem. K její kompletní prohlídce budete potřebovat zhruba pět až šest hodin. My jsme jí navštívili cestou z Helsinek k ostrovu Örö.

Poznámky:

(1) Nejsilnější finská linie na východní hranici byla nazvána „Suomen Salpa“ (doslova Finská závora), což se zkracuje na Salpalinja. Zřejmě odtud vznikl nevhodný český překlad „Linie Salpa“, který vzbuzuje dojem, jako by slova „salpa“ bylo geografickým názvem. Ve skutečnosti jde pouze o označení uzávěru hranic a stávající překlad je podobný, jako by se Alpskému valu (Vallo Alpino) říkalo Linie Vallo. S tímto vědomím se výjimečně odchyluji od tradičního překladu ve prospěch pojmu „Finský val“, který spíše odpovídá českému způsobu tvoření názvů.
(2) Slabinou objektů byla absence zdroje elektrické energie, takže málo výkonné ruční ventilátory mohly v boji zásobovat pouze obsluhy zbraní, napojené na rozvody dýchacími hadicemi. Některým objektů chyběla studna, nahrazená pouhou plechovou zásobní nádrží a namísto záchodů byly k dispozici jen uzavíratelné kbelíky. Oproti kanónům s masivním pancéřováním byly střílny pro kulomety řešeny velmi primitivně a byly by zranitelné přímou palbou. Pancéřové střílny pro vzduchem chlazené kulomety s menším střílnovým otvorem se vyskytovaly jen výjimečně.

stav: červenec 2019

Foto: O. Filip

Literatura:
Evropská stálá opevnění
Kimmo Nummela The Hanko front – Web Archive

Zatím žádné komentáře

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 24.7.2019 22.30 , Komentáře (0)

380 stran o pevnostech
Doplněno

Regelbau 601

San Michel al Tagliamento

ERSTA

Zbraně L1 na Krétě

Petronell a obrana Litavy

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2019