Zadar byl od starověku důležitým přístavním městem, od raného středověku však sílil tlak konkurenčních Benátek, což na začátku 13. století vyvrcholilo vyplněním města křížovou výpravou, která si zde malou zástavku na cestě do Cařihradu. V dalších stoletích patřilo město do benátské sféry vlivu a bylo na Benátské republice více či méně závislé. Od 16. století bylo město ohrožováno výboji Osmanské říše, avšak díky silnému bastionovému opevnění se udrželo až do roku 1797, kdy jej získali Habsburkové. Nadále v něm však převažovalo italsky hovořící obyvatelstvo. Když Italové vstoupili do bojů první světové války po boku Dohody, jedním z jejich požadavků bylo i získání řady přístavu na dalmatském pobřeží a přilehlých ostrovů. Na základě smlouvy z Rapalla však obdrželi pouze ostrov Lastovo, miniaturní ostrůvek Palagruža blízko italského pobřeží a na pevnině si mohli zřídit enklávu v Zadaru, tvořící přibližně čtverec o straně 10 kilometrů. Z obranného hlediska nebyla poloha přístavu nijak výhodná, neboť byl s mořem spojen jen úzkými průlivy mezi ostrovy, patřícími Jugoslávii. Na druhou stranu byla vítězná Itálie dominantní silou na Jadranu, což ráda připomínala i vojenskými akcemi (obsazení Rijeky na začátku dvacátých let, okupace Korfu v roce 1924). Po porážce Jugoslávie obsadili Italové i okolní ostrovy a pevninu a v Zadaru měli jedno z mála míst, kde jim bylo civilní obyvatelstvo nakloněno. Po válce ztratila Itálie všechny državy v Chorvatsku i velký kus území v dnešním Slovinsku a obyvatelstvo italské národnosti dílem uprchlo a dílem bylo vyhnáno.
Ve třicátých letech byl Zadar, pod italskou vládou nazývaný Zara, zabezpečen proti útoku z pevniny byl souvislou linií opevnění, částečně opřenou o pahorky nad městem. Před ni byly vysunuty minimálně dva opěrné body schopné kruhové obrany – severní chránil zdroj pitné vody, jihovýchodní dominantní kótu v předpolí, na níž se také nacházela velká vodárna. Kromě toho bylo před linií několik menších uskupení objektů. Technicky se objekty podobají Alpskému valu, nicméně jde o jakési jednodušší „koloniální opevnění“ s betonovými střílnami, otevřenými palebnými postaveními a čtyřstřílnovými kopulemi v nejslabší odolnosti. Ty se vyskytovaly v opevnění mimo pevninskou Itálii, když byly v malých počtech používány na okupované Korsice, na Sicílii a v Libyi.
Základním prvkem obrany byly masivní betonové kopulovité objekty se střílnami pro dva až tři těžké kulomety na polních lafetách. Nejdůležitější a nejlépe maskovanou součástí opevnění byly objekty s kopulemi – některé samostatné, většina z nich však sdružená do malých tvrzí. Tvrze se sice do jisté míry podobají starším alpským tvrzím typu 200, v Alpách však měly maximálně jednu čtyřstřílnovou kopuli, většinou v kombinaci s malými kulometnými objekty a jednostřílnovými kopulemi. Naproti tomu všechny známé tvrze v Zadaru disponovaly výhradně čtyřstřílnovými kopulemi v počtu dvou až čtyř kusů. Kromě chodeb se šachtami ke kopulím obsahovalo podzemí tvrzí malé kasárenské sály a nádrže na vodu, jednotlivé části oddělovaly pancéřové dveře. Vchody, tvořené přímým schodištěm, nebyly nijak zabezpečené, což je u starších italských objektů běžné. Neobvyklou součástí linie byly povrchové úkryty pro pěchotu, které jsou jinak známé pouze z jednoho krátkého úseku vysokohorského opevnění (u průsmyku Moncenisio). Číslování objektů je uvedeno dle označení na stěnách, které však zřejmě pochází až z poválečného období, nic lepšího však není k dispozici. Většina objektů a kopulí se kupodivu dochovala, byť o celkové struktuře nejsou přesné informace. Kopule, vytrhané po válce, s největší pravděpodobností nezamířily do hutí, ale na jugoslávské pobřežní baterie.
Objekt A12 leží v zarostlém terénu, nedaleko ulice, v níž se dá zaparkovat a vydat se po pěšině z rozsypaných kamenů. Jedná se o malý samostatný objekt, kombinovaný s krátkým betonovým zákopem s předprsní pro pěchotu. Na pahorku za proláklinou, v níž byla kdysi vojenský střelnice, leží tvrz A21. Z vchodu pod kopulí lze sestoupit do poměrně rozsáhlého podzemí, které však končí několika závaly a kasárenským sálem, poškozeným explozí. Asi 30 metrů západně od kopule A12 začíná vybetonovaný zákop, který spojuje objekty A12 a A1 (minimálně A1 vypadá, že měl kopuli).
Tvrz B17 je u frekventované silnice, je ale nutné zaparkovat o kousek dál. Jedna kopule je vytržená (na zemi leží část lafety), druhá je dobře maskovaná a otevřený vchod je asi 50 metrů západně od ní. Další tvrz B7 je blízko domů, ale obě kopule jsou přístupné. Levá je pomalovaná, pravá je u stěny jakési budovy. Dovnitř jsme se nedostali, neboť jeden vchod u zahrady je zamčený a druhý je úplně zarostlý kaktusy (takovou komplikace jsme ještě nikdy nezažili).
Tvrz C42 patří mezi největší, neboť měla čtyři kopule. Dvě jsou vytržené, zbývající snadno najdete na rovině před hřbitovní zdí. Vchody do tvrze jsou kuriózně umístěny přímo mezi hroby a poněkud je připomínají. Jeden z těžkých plechových „náhrobků“ se nám v nestřežené chvíli podařilo odsunout a prohlédnout si pěkné podzemí, vylézat o chvíli později z hrobu mezi pozůstalé však nebylo příliš diskrétní. Tvrz C47 je vůbec nejzajímavější, neboť její pravé kopule byla vysekána z betonu, ale ponechána na místě, zatímco levá nese poškození od náloží. U silnice pod tvrzí je parkoviště a vchod je vidět cestou. K tvrzi C51 lze dojít po polní cestě od jihovýchodu. Tvrz má dvě pěkné kopule a přístupné podzemí.
Se svými dvěma kopulemi je tvrz C66 zcela typická. Jedna kopule je vedle cesty, druhá krášlí křižovatku mezi domy, kde lze zaparkovat. Vchod je v prohlubni za touto kopulí, nedaleko jednoduché pozorovatelny, jejíž průzor směřuje na město. Pak stačí pokračovat směrem na jihovýchod, kde je přímo v zatáčce kopule tvrze C65. Druhá je zřejmě v oploceném areálu a je otázka, zda je přístupný některý z vchodů.
Další kopule, instalované do samostatných objektů leží na obou stranách hlavní silnice, poněkud před hlavní linií. Obě kopule jsou zesílené betonem, což ovšem může být dílo jugoslávské armády. Objekt C22 je hned vedle betonové pozorovatelny, ale dovnitř jsme se nedostali, neboť kdosi naházel do vchodu pytle shnilého masa. Objekt D1 je přímo u domů a jeho vchod je čerstvě zahrnutý buldozerem. Ve tvrzi E3, jejíž interiér je zcela zatopený, zůstala pouze jedna kopule, která je na okraji hřiště. Pod ní je pěkný samostatný objekt pro dva kulomety, jeho interiér je přístupný a další kulometný objekt, maskovaný jako dům, je na opačné straně silnice.
Kromě tvrzí s kopulemi jsme prozkoumali též předsunutý opěrný bod na pahorku, situovaném mezi městem a letištěm, kam vede polní cesta od nedaleké silnice. Zdejší opevnění tvořilo pět kulometných objektů, rozmístěných po obvodu pahorku a velký povrchový úkryt. Ten byl později využit jugoslávskou armádou a obdržel nově dveře a další vybavení. Dnes mají kulometné objekty zavařené vstupy, do úkrytu se ale dá dostat.
Zobrazit místo Zadar na větší mapě
Mapa je převzatá ze stránek R. Světlíka, s upřesněním polohy některých kopulí a doplněním bastionového opevnění. Fotografie kulometných objektů a úkrytů najdete v jeho fotogalerii, my jsme neměli příliš mnoho času a soustředili jsme se na tvrze. Lokality s kopulemi jsou vesměs bezproblémové a dá se k nim vždy dojet autem. Nejbližší neodminované prostory jsou odtud několik kilometrů daleko a měly by být dobře označené. Cesta do Zadaru trvá prakticky celý den, na místě lze spát například v kempu Borik (44.13499, 15.21581), vzdáleném necelý kilometr od objektu A12 s kopulí. Ve starém městě se dochovaly celkem pěkné pozůstatky bastionového opevnění, poněkud utopené mezi domy a parkujícími vozidly, vodní příkop, který je odděloval od pevniny, je již z větší části zasypán.
stav: září 2014
Foto: O. Filip a P. Lach (PL)
Literatura:
R. Světlík: Opevnění Zadaru
Fortificazioni Militari & Artiglieria: Opera C42 – Zara
Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)