Italské kavernové baterie
Opevnění: ITALSKÁ   Téma:

(Itálie) – Dogna, San Michel del Carso, Monte Grappa
Napsal: O. Filip
objekty: kavernové baterie
Za první světové války vznikaly velké pevnostní objekty jen výjimečně. Mezi nejzajímavější z nich patří italské kavernové baterie, zvláště pak čtveřice baterií pro dalekonosná děla na sočském bojišti a také vůbec největší italský podzemní systém na hoře Monte Grappa.

Linea dei Plans

Z vesnice Dogna v údolí řeky Fella se klikatí dvacet kilometrů dlouhá silnička do průsmyku Sella Somdogna, který kdysi pokračovala do údolí u Valbruny. V průsmyku se zakopali Rakušané a hrozilo, že vyrazí dolů. Stejně jako jinde se však ukázalo, že v takovém terénu se žádná ofenzíva rozvinout nedá a fronta zde ustrnula od začátku bojů v květnu 1915 až do října 1917, kdy museli Italové celou oblast vyklidit po porážce u Caporetta. Hlavní italskou pozicí v údolí byl zhruba 300 metrů dlouhý systém kaveren a zákopů, který se táhl od silnice po prudce stoupající hraně svahu. Spodní část opevnění se střílnami pro kanóny je přímo u silnice, kde můžete zaparkovat u ruin malých kasáren. Prostor je nově vyčištěný, zpřístupněný a opatřený naučnými tabulemi, ačkoli se jedná o velmi opuštěné místo.

Cestou k linii projedete skrz obrovské betonové základy konečné stanice vojenské lanovky Chiusaforte – Cuel de la Bareta – Chiout. Šlo o velkou lanovou dráhu o délce přes pět kilometrů, která byla budována od září 1916 a později měla být ještě prodloužena. Provoz byl zahájen na začátku června 1917, ale o několik týdnů později došlo k vážné havárii, která zničila pohon a oprava se protáhla až do říjnového ústupu. Další zastávkou je betonový muniční sklad pro 28cm moždíř. V samotném průsmyku si prohlédnout uzávěr Sella Somdogna z období studené války, vybavený především pancéřovými kopulemi pro kulomety. V jejich okolí jsou patrné četné krátery po zásazích těžkých granátů.

Horní kavernový systém pro tři kanóny. Každý měl k dispozici vlastní sklad munice. Na povrchu jsou dvě otevřená postavení pro kanóny. O. Filip 2018


Vstup do obranného postavení zajišťovalo kryté schodiště se střílnami. (RH)

Spodní kasemata pro kanón. Vpravo je menší střílna, pravděpodobně pro kulomet.

Pohled z kanónové střílny na bráněné údolí směrem k průsmyku Sella Somdogna. (RH)

Největší část pozice tvoří betonové zákopy se střílnami.

Zastřešením části zákopů vznikla krytá palebná postavení, odolná proti běžným dělům a střepinám těžkých granátů. (RH)

Jednoduchá pozorovatelna, napojená na podzemní systém. (RH)

Portál vchodu do hlavní galerie nese označení 4. roty a znak ženistů (zkřížené sekery a zapálený granát). (RH)

Kombinace střelecké pozice a schodiště v hlavní galerii, opět se znakem italských ženistů. (RH)

Jedna ze tří kasemat v hlavní galerii. Konstrukce se liší od spodních postavení pro kanóny, takže není vyloučeno, že vznikla v jinou dobu. (RH)

Muniční sklad pro 28cm moždíř cestou k postavení Linea di Plans. Moždíř stál přímo na ploše před objektem.

Masivní pozůstatky horní stanice lanové dráhy z Chiusaforte.

Monte Fortin

Strategicky důležitý pahorek nad komunikacemi do Gorizie získal svůj název podle benátské pevnůstky, opevnění však zde byla již v předchozích dobách. Italové jej obsadili už v červnu 1915 a rychle budovali polní opevnění a poté sem umístili dělostřelectvo, které podporovalo jejich postup na východ. Následně vybudovali kavernovou baterii pro devět kanónů 149A. Podzemní prostory byly raženy ve velmi nestabilním flyši, takže musely být vybetonovány. Dalším specifikem baterie byl umělý val před střílnami, který je chránil před přímou palbou. Baterie podporovala i útoky během šesté bitvy na Soči, při níž Italové konečně obsadili San Michel del Carso vysoko nad baterií, odkud bylo možné ostřelovat velkou část nepřátelských linií. Kanóny byly odsunuty do nově vybudovaných baterií, které jsou popsány níže a Monte Fortin zůstal do výzbroje. Vzhledem k nestabilnímu nadloží se nevybetonované chodby zhroutily, což oddělilo i tři kaverny na pravém křídle baterie, postižené sesuvy i zvenčí. Zbytek baterie je vyčištěný a zpřístupněný, cesta vede po okraji vinohradu, můžete ale jít i přes kopec, plný zákopů.

Přibližné schéma baterie. Kaverny na pravém křídle i chodby v týlu jsou zavalené. O. Filip 2018


Střílny baterie jsou kvůli nesoudržné hornině vybetonované. (RH)

Velikost střílen je až překvapivá. Původně je kryl zemní val, který bránil zásahu přímou palbou. (RH)

Hlavní galerie, spojující kasematy pro kanóny. (RH)

Skalní masiv na konci nedokončené chodby. Flyš se láme na malé kusy.

Cotici

Baterie pro šest kanónů byla postavena mezi říjnem 1916 a dubnem 1917. Hlavní výzbroj měly tvořit kanóny ráže 155 mm, nicméně se zde zřejmě objevily i běžnější 149mm kanóny. Baterie se nachází na značené naučné stezce a je volně přístupná. Chodby v týlu se částečně hroutí, ale hlavní galerie s kasematami pro kanóny je v dobrém stavu. V období studené války se uvažovalo o zazdění střílen a vybetonování stěn, díky čemuž by baterie posloužila jako velitelské stanoviště okolních opevnění, ale z tohoto plánu sešlo.


Střílny baterie jsou proraženy ve skalní stěně, pravděpodobně vytvořené uměle. (RH)

Kasematy pro 15cm dalekonosné kanóny jsou velmi vysoké.

Hlavní galerie, spojující všechny kanónové kasematy. Stěny jsou zděné, stropy betonové. (RH)

Tabulka s určením doby výstavby a označením 3. minérské roty. (RH)

¨

Monte San Michele

Po obsazení prostoru v rámci šesté ofenzívy na Soči byla zhruba dva kilometry od Cotici vybudována ještě větší baterie pro osm kanónů ráže 149 mm, jejíž dva palebné sektory pokrývaly odměr 140°. Opět šlo o starší zbraně bez brzdovratného zařízení, takže jejich zákluz musely tlumit klíny pod koly. Její výstavba se protáhla až do června 1917. V současné době baterie funguje jako muzeum a u parkoviště jsou vystaveny dělostřelecké zbraně. Mimo otvírací dobu je ale interiér uzavřený. Hned u baterie je rakousko-uherské podzemní velitelské stanoviště, ale je uzavřené mříží.


Skupin střílen na jižním křídle baterie. (RH)

Detail střílny pro kanón ráže 149 mm. (RH)

Jeden z vchodů do podzemí baterie. Nebyla učiněna žádná větší opatření proti střepinám granátů. (RH)

Monte Brestovi

Baterie byla vysunuta nejblíže k nepříteli a disponovala osmi 149mm kanóny, které působily po dvojicích do překrývajících se palebných sektorů o celkovém odměru 75°. Unikátním řešením byl betonový objekt na povrchu, vybavený dvojicí střílen pro lehké kanóny. Pozice baterie na hraně krasové plošiny byla využita i za studené války, kde zde byla zřízena předsunutá opevnění s pozorovatelnami a úkryty, jejichž posádky mohly využít původní zákopy. V podzemí baterie je nově zřízeno muzeum, díky volnému vstupu podléhající postupné devastaci. Z vesnice San Michele del Carso je to sem 1,5 km pěšky.


Jednoduchý vchod do hlavní galerie bohužel poněkud utrpěl rekonstrukcí.

Obrovský výlom pro pro palebný sektor střílny kanónu ráže 149 mm. (RH)

Interiér jedné z kasemat. Vybrání v podlaze sloužila pro dřevěnou platformu (možná otočnou). (RH)

Pohled ze skály nad baterií. Větrací zvony patří úkrytu z období studené války. (RH)

¨

Monte Grappa

Masiv Monte Grappa je poslední přírodní překážkou nad údolím Valsugana, kudy bylo možné proniknout do Benátské nížiny a jeho jihovýchodní svahy strmě spadají o 1500 metrů níže. Po dobu více než dvou let ležel masiv v týlu, avšak když rakousko-uherské jednotky během „trestné expedice“ v květnu 1916 obsadily italské pozice na Planině sedmi obcí a vyřadili všechy pancéřové forty, začalo se italské velení obávat průlomu z tohoto směru. Na popud náčelník generálního štábu Luigiho Cadorny byly na podzim 1916 zahájeny práce na týlové linii opevnění s centrem na Monte Grappa. Bylo nutné postavit kvalitní přístupovou silnici, lanovky a vodovody a rozběhly se práce na výstavbě polních opevnění a kavernových baterií. V létě 1917 už bylo připraveno 42 kavernových baterií, které čekaly na svou výzbroj. Cadorna navštívil Monte Grappu 7. října 1917 a nařídil, že hora musí být schopna kruhové obrany. Krátce na to došlo ke katastrofálnímu průlomu u Caporetta a Monte Grappa se nečekaně ocitla přímo na levém křídle italské armády, zakopané za řekou Piavou.

Práce na podzemních prostorách pak pokračovaly i v zimě roku 1918. Nakonec zde vznikl zřejmě největší komplex kavernových baterií na světě, označovaný jako „Galleria Vittorio Emanuele III“. Podzemí leží téměř v jedné rovině a prochází hřebenem v délce více než jednoho kilometru. Propojuje především čtyřdělové dělostřelecké baterie se střílnami, zpevněnými betonem. Jako výzbroj uvádí prameny přes sto kanónů a desítky kulometů, délku podzemí na pět kilometrů a maximální osádku na 15000 mužů. Po průzkumu většiny podzemí lze konstatovat, že jde o nadsazené počty. Celé podzemí se rozkládá kolem kilometrové hlavní galerie a s výjimkou dnes již zavalené části u povrchových kasáren neobsahuje nic než úzké chodby. Chybí zde jakékoli sály pro ubytování, sklady munice, ošetřovny a podobně, takže lze předpokládat pouze pobyt několika set dělostřelců a v případě nouze spíše stovek než tisíců dalších mužů. Počet děl lze nicméně odhadovat na úctyhodných osmdesát kusů a dalších … v baterii na levém křídle, která je oddělená od hlavního komplexu.

Hlavní vchod do podzemního systému vypadal stejně, jako dnes.

Hlavní podzemní systém je dnes rozdělen na několik vzájemně nepropojených částí, přičemž většinu je možné navštívit neoficálně. Geologické poměry jsou nejhorší na jižním křídle, kde se rozsáhlé prostory podzemních kasáren zřejmě zcela zhroutily a stejný osud postihl i levou detašovanou baterii. Následuje muzeum, které je během dne volně přístupné přímo z hlavního parkoviště. Podzemí je kompletně osvětelné a je sem instalováno několik kanónů, na jeho konci se také dostanete do poválečných podzemních prostor bývalé kostnice. Muzeum končí mříží, za níž je nejrozsáhlejší část systému, do níž se dostanete několika vchody ze silnice ke kasárnám radarové stanice nebo střílnami na opačné straně hřebene. Většina podzemí je vybetonovaná a tedy relativně bezpečná a dostanete se zde například do „kaponiéry“ ve skalním výběžku. Dalčí část hlavní galerie byla využita jako spojovací chodba a kolektor z kasáren k radarovým stanovištím raketové baterie, takže je opravená, ale odbočky jsou zazděné. Vstup je ze suterénu kasáren a na opačné straně z prostoru plošin pro radary. Pravé křídlo bylo také rozsáhlé, ale boční chodby jsou vesměs zhroucené. Přesto můžete bez problémů projít hlavní galerií, do níž vede vchod ze zatáčky staré cesty, v místech pod vyhlídkovou plošinou. Celkově tak lze v podzemí nachodit několik kilometrů.

Přibližné schéma systému. Dostupné verze plánů ne zcela odpovídají reálné podobě a navíc se vzájemně liší. O. Filip 2018


Západní svah, přivrácený k alpské frontě. Velkou část povrchu pokrývá materiál z podzemí. Hlavní galerie vede až pod nejvzdálenější vrchol. (RH)

Východní svah s kasárnami radarového stanoviště. Podzemí se táhne až pod radarové polšiny na obzoru. (RH)

Původní hlavní vchod, ozdobený dělostřeleckými granáty a názvem celého podzemního systému.

Ve zpřístupněné části je nainstalováno několik polních kanónů. Ty tvořily veškerou dělostřeleckou výzbroj opevnění. (RH)

Střílny ve východním svahu blízko chaty Bassano.

Typický úsek hlavní galerie, zpevněný betonovými rámy. Ve stěnách se střídají zděné a betonové pásy. (RH)

Nevyzděné chodby s původní výdřevou se neodvratně hroutí. Tímto způsobem jsou dnes již odříznuty všechny baterie na severním křídle. (RH)

Tam kde se nepodařilo vybetonovat strop, dochází k lokálním propadům. Příkladem je tato chodba ke kasematě na západním svahu (RH)

Západní svah stěna s dobře patrnou betonovou pozorovatelnou.

Interiér pozorovatelny s jednoduchými průzory. (RH)

Vstup do severní části podzemí. Plošina nahoře sloužila pro radar baterie raket Nike.

Západní svah s kanónovými střílnami v několika výškových úrovních. (RH)

Jedna z mnoha dělostřeleckých kasemat v západním svahu. (RH)

Nepočetná postavení pro kulomety lze identifikovat podle typických soklů. Podobné se vyskytovaly i o dvacet let později na Alpském valu. (RH)

Výběžek tvrdší horniny posložil jako přírodní „kaponiéra“ s kulometnými střílnami pro obranu svahů.

Výhled ze střílny „kaponiéry“. Přístup do objektu prudce klesající chodbou není příliš pohodlný. (RH)

Boční baterie na jižním křídle není spojena s hlavním podzemním systémem.

Další kavernové baterie

Italové budovali řadu dalších baterií, mimo jiné v reakci na nedostatečnou odolnost svých moderních pancéřových fortů. Patří mezi ně především baterie uzávěru Cadore – Maè, konkrétně Col Muto pro věžové kanóny fortu Monte Tudaio, Col Ciavallon u fortu Col Vidal a též baterie, vyrubaná přímo pod fortem Pian dell’Antro.

Celá série kavernových baterií vznikla na takzvané Cadornově linii, která se nacházela u západních hranic Tyrolska a měla zabránit případnému obchvatu italských pozic, který by proběhl přes území neutrálního Švýcarska.

Baterie vznikaly i na dalších bojištích, přičemž za charakteristický rys italské výstavby lze považovat použití výkonných dalekonosných kanónů, čemuž odpvídají i velké rozměry střílen a střeleckých místností. Jejich protivník se soustředil především na výstavbu kavernových baterií pro lehčí kanóny, včetně zbraní ze starých fortů a pancéřových baterií pro otočné věže ze starších fortů, což je po technické stránce podstatně pokročilejší kategorie objektů, avšak ve všech případech s malým dostřelem.

Linea di Plans je stranou hlavních komunikací, ale zato cestou ke krásnému poválečnému uzávěru Sella Somdogna. Baterie Cotici, San Michel a Brestovi jsou v podstatě na jednom místě a přímo mezi nimi je neméně zajímavý uzávěr poválečného opevnění, Monte Fortin je nedaleko. Monte Grappa je trochu problém, protože leží daleko od všech opevnění a tak to zabere prakticky celý den, rozhodně to však stojí za to. V místech, které nejsou oficiálně zpřístupněna, je nutné držet se výhradně vybetonovaných chodeb nebo jednotlivých chodeb, kde se skála nedrolí, což snadno poznáte podle materiálu na podlaze. Do chodeb s původní výdřevou nelze v žádném případě vstupovat. Vyjma stavu stropů je pohyb poměrně bezpečný, neboť kavernové baterie na rozdíl od fortů nemívají žádné kanály, studny, žumpy, schodiště či šachty, do nichž by se dalo spadnout.

stav: červen 2015 (Cotici, Monte San Michele), září 2016 (Monte Fortin, Linea dei Plans, Monte Grappa)

Foto: R. Hrabčák 2015 a 2016 (RH), O. Filip 2015 a 2016

Literatura:
Marco Meneghini: Le gallerie cannoniere di Monte Fortin
Le fortificazioni del Grappa

Zatím žádné komentáře

Nový komentář

 

Publikováno: 7.10.2018 1.58 , Komentáře (0)

380 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

San Michel al Tagliamento

ERSTA

Zbraně L1 na Krétě

Petronell a obrana Litavy

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2018