Italské pancéřové forty na východní hranici

(Itálie) – Chiusaforte, Tolmezzo, Gemona, Udine, Codroipo
Napsal: O. Filip
objekty: pancéřové forty, pancéřový blokhaus
Na východní hranici Itálie byla postavena linie pancéřových fortů, jen jediný z nich se však zapojil do boje. Zatímco forty přišly o všechny své věže a vybavení, dochoval se zde unikátní pancéřový objekt, chránící most přes Tagliamento.

Z východní hranice Itálie se nabízí dva směry útoku, od Soči přímo na Benátky, po většinu cesty nížinou a pak dlouhá cesta horskými údolím podél řek Fella a Tagliamento. Rovina v jižní části úseku musela být bráněna silnými polními jednotkami, které měly mít podporu v opevněních uzávěrů „Media Tagliamento“ a „Bassa Tagliamento“ s celkem devíti pancéřovými forty a několika otevřenými bateriemi. Kromě obrany měly uzávěry též zabezpečovat prostor, kde by se shromažďovaly italské jednotky pro případnou ofenzivu. Využití pancéřových fortů v takovém terénu mimo fortovou pevnost je nutno říci poněkud neobvyklé. Je otázkou, jakou by vzhledem k délce úseku a obtížnému pozorování okolí dokázaly hrát roli při plánované rakouské ofenzivě. Pro pouhou dělostřeleckou podporu polních jednotek to bylo poněkud drahé řešení. Naproti tomu zmíněné horské údolí na severu, kudy procházela náročná horská trať a silnice, bylo poměrně snadné opevnit. Na italské straně vznikl uzávěr „Alto Tagliamento-Fella“, přehrazující údolí za pomoci čtyř pancéřových fortů. I to však bylo poněkud diskutabilní, neboť Italové se vůbec nepokusili zřídit přímo v údolích, ideálních pro obranu, nějaká stálá pěchotní opevnění či kavernové baterie.

Pancéřové forty byly budovány kolem roku 1910 a byly vybaveny čtyřmi až šesti otočnými dělostřeleckými věžemi, vyzbrojenými až na jedinou výjimku 14,9 cm kanóny, ovšem v minimálně třech různých typech věží. Zatímco nejjižnější forty uzávěru „bassa“ měly věže typu Schneider, ve středním úseku to byly méně odolné věže Armstrong. V horském úseku byly věže Grillo, na fortu Chiusaforte věže se slabým pancířem pro 12 cm kanóny a na nejvýše umístěném fortu Monte Festa možná nějaká odlehčená horská verze věží pro 14,9 cm kanóny. Některé forty na jihu měly na bocích i jednoduché traditory pro 7,5 cm kanóny. Ačkoli byly forty moderní, odolnost jejich betonových konstrukcí ani věží nebyla dostatečná, což se ukázalo při bojích u podobně konstruované forty na Planině sedmi obcí.

Věž Armstrong pro 14,9 cm kanón. Je vidět rozdělení vrchlíku do tří dílů, podložených košilkou z plechu. Barevné schéma interiéru je převzato z dochovaných věží (lafeta – hnědozelená, kanón – modrošedá, vnitřní strana pancíře – žlutošedá, závěr a ovládací kola – bronzová). Vrchlík a lafeta kanónu mají vlastní ložiska, spojení mezi nimi neneslo žádnou váhu a sloužilo pouze k přenosu síly při otáčení. V průřezu bubnu, který tvořil podlahu pro obsluhu je vidět část mechanismu pro otáčení věže. O. Filip 2014

Do podzimu 1917 panoval v okolí fortů klid, neboť fronta byla na východě, kde probíhaly krvavé bitvy v okolí řeky Soča. Na bojišti byl potřeba každý kanón a forty proto byly z větší části odzbrojeny a jejich zbraně a posádky přesunuty na frontu. To se radikálně změnilo po průlomu, který začal 24. října 1917 a jeho počátek je znám jako bitva u Caporetta. Díky nasazení německých jednotek a masivní dělostřelecké přípravě byla italské linie nečekaně rychle prolomeny a nastal chaotický ústup. Fort Chiusaforte rychle padl, stejně dopadly i forty Osoppo a Ospedaletto u přechodů přes řeku Tagliamento. Bojovalo se pouze o silně vyzbrojený a obtížně přístupný fort Monte Festa, který způsobil útočníkům značné nepříjemnosti a jeho posádka ustoupila až po spotřebování munice. Využití pancéřových fortů v rovině nebylo možné, protože ústup byl příliš rychlý. Do bojů se intenzivněji zapojily jen některé otevřené baterie, například Ragogna na strmé výšině nad řekou Tagliamento, 1. listopadu však byla dobyta a do rukou Rakušanů padlo mnoho zajatců.

V meziválečném období se hranice posunuly, nicméně ne tak výrazně, jako v oblasti Tyrolska. Italské pancéřové forty nebyly reaktivovány a ve třicátých letech posloužily jako zdroj oceli. Nahradila je velmi silná a do hloubky členěná opevnění Alpského valu, náležející do sektorů XVI „Cadore – Carnia“ a XVII „Tarvisiano“. Mnohé objekty Alpského valu byly po druhé světové válce modernizovány, a to především doplněním veškerého vnitřního vybavení, provedením dokonalé kamufláže a podstatným zesílením protitankové obrany. Na staré linii Alpského valu v severní části prostoru došlo k doplnění objektů s tankovými věžemi a kulometnými kopulemi, podél východní hranice vzniklo několik úplně nových linií s tankovými věžemi, kopulemi a novými typy pancířů, jako byly polokopule pro 9 cm protitankové kanóny. Tato nová opevnění na severu i východě byla z drtivé většiny úplně zničena v letech 2012-13.

 

Chiusaforte

Fort byl postaven součástí uzávěru Tagliamento-Fella a najdete jej na výrazném skalním ostrohu nad stejnojmennou obcí, asi 30 kilometrů od rakousko-uherského fortu Hensel, blokujícího totéž údolí. Byl výrazně vysunut před ostatní italské forty a měl velmi neobvyklou výzbroj, kterou představovaly čtyři věže typu „Ispettorato“ s kanóny 120 G o dostřelu 7,7 km, jejichž věže měly pancíř silný pouhé 4 centimetry. Kromě nich měl fort údajně i výsuvnou kulometnou věž ( i když dochovaná šachta vypadá spíše jako šachta pro pozorovací zvon) a povrchové betonové chodby se střílnami pro pěchotu. Během 29. října 1917 ustupovaly údolím italské jednotky a velení nařídilo, aby byl fort obsazen a bráněn, avšak v nastalém zmatku to nemělo valný význam. Posádka byla obklíčena dříve, než dokázala zorganizovat systematickou obranu, po krátkém boji zdemolovala věže a byla zajata.

Přístupová komunikace k baterii je vysekaná do skály a nedá se u ní zaparkovat, nedaleko za ní je však naštěstí velké parkoviště. Fort je opuštěný a vzhledem ke stupňovité konstrukci jeho kasáren vypadá už z dálky impozantně. Zajímavá je především chodba v bateriovém traktu, z níž vede malá svážnice pro dopravu munice. Na levém křídle vede chodba kolem malé šachty, kde se měla nacházet kulometná věž, je však zvláštní, že je nepoškozená a zabetonovaná. Chodba dál pokračuje těsně pod povrchem a větví se do dvou střeleckých galerií, opatřených střílnami pro ruční zbraně. Každá z nich je vylepšena také jedním kulometným objektem s rozměrnými střílnami. Objekt byl ve velmi dobrém stavu, bohužel se stal obětí bohatě dotované „rekonstrukce“, při níž byly na stropě vybudovány zrůdné betonové nástavby, připomínající věže. Jaké prostory jsou nyní přístupné, bohužel nevím.


Skalní ostroh s pancéřovým fortem. Obezděný násep a vysoká opěrná stěna jsou pozůstatky železniční tratě, jejíž obrana byla důležitým úkolem fortu. (RH)


Stupňovitá kasárna fortu. Zcela vlevo nahoře vyčnívá nároží bateriového bloku.

Hlavní chodba bateriového bloku s pozůstatky po drážce pro dopravu munice o rozchodu 40 cm. Vstupy po pravé straně vedou střídavě do věží a muničních skladišť.

Úzké a strmé schodiště, spojující bateriový a kasárenský blok. (RH)

Jeden ze dvou kulometných objektů v čele baterie, přístupný poternou z bateriového bloku. (RH)

Monte Festa

Tento výjimečný fort leží v nadmořské výšce 1055 metrů, na dominantním štítu, který je ze všech stran obklopen údolími, položenými zhruba o 800 metrů níže. Výzbroj tvořily jako obvykle čtyři kanóny, a to typu 149 A, možná v nějakých odlehčených věžích. Sekundární výzbroj tvořily čtyři kanóny 149 G v otevřené baterii a 7,5 cm kanóny, instalované jako protiletadlové, ty však posádka po vypuknutí bojů upravila pro palbu na pozemní cíle. Fort postrádal zařízení pro blízkou obranu a posádka k tomu ani neměla potřebnou výzbroj, neboť disponovala několika desítkami pušek a jedním zastaralým kulometem, který během bojů vypověděl službu. Nový velitel, který sem dorazil z fronty jen několik dní před obklíčením fortu, dokázal narychlo obstarat další munici a provést rychlý výcvik osádky. Pak již byl fort obklíčen a začal ostřelovat nepřátelské jednotky a mosty hluboko v údolích. Rakušané fort ostřelovali z polních kanónů, a to i z týlu a vyslali k němu pěchotu. První útok posádka odrazila, k dalším útokům došlo 6. listopadu a byly opět neúspěšné, nicméně situace byla tak zoufalá, že se posádka bránila i vrháním kamenů z prudkého svahu. Jelikož se zásoby munice ztenčovaly, přistoupil velitel fortu na vyjednávání, nechal vystřílet zbytek munice a pokusil se s částí posádky projít k italským liniím. To se téměř nikomu nepodařilo, neboť Rakušané a Němci hnali Italy až k řece Piavě.

Přístupová silnice k fortu s četnými serpentinami, dlouhá 11 kilometrů, vede od jezera Cavazzo a po kratkém úseku je dál zákaz vjezdu, byť s terénním autem by byla průjezdná. Je tedy nutné absolvovat výstup pěšky, což si lze chvílemi zkrátit po pěšině. Nahoře najdete dva obdélníkové betonové objekty, z nichž jeden měl na stropnici pancéřové věže a druhý otevřená postavení pro kanóny, přičemž pod objekty se nachází velice pěkné podzemí. V žádném případě se nepokoušejte projít po svážnici, protože schody jsou rozdrolené a mají tak prudký sklon, že hrozí fatální pád. Na stropě pancéřové baterie je opuštěná budova, zřejmě meteorologické stanice. I na tomto fortu zřejmě v nedávné době proběhly nějaké rekonstrukční práce.


Pohled do týlu fortu ilustruje, jak byl důležitý pro uzavření přístupu z hor. Hned za nejbližšími strmými vrcholy začíná Pádská nížina a na dohled jsou Benátky.

Skalnatý vrchol s fortem při pohledu z boční baterie. Uprostřed je vidět chodba, kterou lze dojít k bráně fortu a v níž začíná svážnice pro munici.

Interiér podzemní chodby se začátkem velmi strmé svážnice pro dopravu munice do bateriového traktu.

Vstup do jednoho z podzemních muničních skladišť. Italové si dávali záležet na estetickém provedení staveb.

Pohled na boční baterii. Munice se dopravovala z podzemního skladiště výtahy v „komínovité“ stavbě, poté do spodní patra baterie a odtud k dělům. (RH)

Detail platformy pro 15 cm kanón s výklenky na granáty. Od bojových místností pancéřových věží se rozměrem a tvarem příliš neliší. (RH)

Levé nároží bateriového traktu, který sloužil i pro ubytování posádky v bojové situaci.

Sokl pro protiletadlový kanón ráže 7,5 cm. Nedostatečná elevace polních kanónů tehdy byla běžně řešena jejich šikmým umístěním na otočnou dřevěnou konstrukci.

Ospedaletto

Fort blokuje stále ještě úzké údolí řeky v místě, za nímž se rozšiřuje do několik kilometrů široké roviny. Hlavní výzbroj baterie představovaly čtyři pancéřové věže Grillo pro kanóny 149 A, obranu proti pěchotě zajišťovaly rozsáhlé betonové galerie se střílnami. Po jistých zmatcích byla i tato baterie 29. října 1917 na poslední chvíli zdemolována a krátce nato obsazena rakousko-uherskými jednotkami.

Baterie leží na kopci na severozápadním okraji obce Ospedaletto, kterým prochází železniční tunel. Nejprve je nutné přímo v obci podjet trať a odbočit doleva směrem ke zmíněnému kopci, po němž stoupá přístupová cesta, která již není průjezdná. V týlu fortu je brána a za ní změť polorozpadlých budov, částečně zapuštěných do terénu, mezi nimiž prochází cesta do fortu. Fort je hodně zarostlý, ale vnitřní prostory jsou v celkem dobrém stavu.


Objekt se střílnami pro obranu vstupní brány. I italských fortů je to dosti neobvyklé řešení. (RH)

Strop bateriového traktu s hlavním vstupem. Na zarostlé vyvýšené ploše vpravo byly věže.

Hlavní chodba bateriového traktu se strmými schodišti do otočných věží. (RH)

Jedna z betonových střeleckých galerií, které obklopovaly fort. (RH)

Osoppo

Fort je součástí rozsáhlého opevněného areálu na pahorku přímo ve městě Osoppo. Zdejší opevnění zahrnují mimo jiné i pozůstatky rakousko-uherských otevřených baterií s odolnými skladišti munice, jakož i různé stěny se střílnami. Hlavní výzbroj fortu představovaly čtyři pancéřové věže Grillo pro kanóny 149 A, které byly doplňeny dalšími zbraně v otevřených postaveních v okolí. Dne 29. října 1917 byla baterie krátce ostřelována a následně obsazena rakousko-uherskými jednotkami, které ji však nalezly odzbrojenou a vyklizenou. Po válce byla využívána jako součást kasárenského areálu, takže její okolí bylo výrazně změněno.

K baterii lze dojet autem a poté projít bráno na plochý vrchol pahorku, který je zastavěn všemožnými stavbami, neboť slouží i pro různé kulturní akce. Bateriový trakt se šachtami pro věže je vyčištěný, bohužel při tom dostal nový povrch strop s nehezkými zídkami kolem šachet, takže vypadá spíše jako základ pro nějakou průmyslovou stavbu. Interiér je přístupný a to včetně podzemního muničního skladiště.


Na pahorku není nouze u různá starší obranná postavení, jako je tato opevněná vstupní brána areálu.

Šachta po vytržené věži typu Grillo. Betonový lem v horní části je výsledek nepovedené moderení rekonstrukce. (RH)

Vchod do podzemního skladiště munice. Sál skladiště byl umístěn velmi mělce a munice se do bateriového traktu transportovala otevřeným terénem.

Col Roncone

Fort byl představitelem dvoupodlažních konstrukcí o malé ploše, obdobně vypadaly i oba sousední forty Fagagna a Santa Margerita a severnější umístěné forty Tricesimo a Monte Lonza. V době rakouského úroku byl fort odzbrojený a k tomu, aby jej Italové využili alespoň jako pěchotní opěrný bod, nebyla příležitost, neboť nebyla žádná šance, že by se zde podařilo stabilizovat frontu.

Až k fortu lze dojet autem, nikam se ale nedostanete, protože ve fortu je nyní muzeum, které je otevřené jen po domluvě. Kromě uniforem a fotografií je v expozici i pancéřová deska z Alpského valu se zalafetovaným kulometem a figurínami obsluhy s dýchacími maskami, napojenými na rozvod vzduchu. Je však otázkou, zda to stojí za nějaké složité organizování speciální prohlídky.


Jediný objekt fortu, slučující funkci kasáren a pancéřové baterie. Proti útoku pěchoty je solidně chráněn souvislým příkopem. (RH)

Detail příkopu s dvoupodlažní šíjovou kaponiérou. Stejně řešení se vyskytovalo u několika dalších fortů v této oblasti. (RH)

Fagagna

Fort, vyzbrojený čtyřmi věžemi, měl podobné osudy, jako ostatní forty v rovině před řekou Tagliamento. Na krátkou chvíli se útočící rakouské jednotky domnívaly, že je obsazen a 29. října na něj vypálily několik granátů, které však pouze poškodily blízkou civilní zástavbu.

Až k fortu, který se nachází v parku, lze dojet autem. Jeho stav je až na chybějící věže docela dobrý, takže musíme doufat, že se jej Italové nepokusí „zrekonstruovat“. Do fortu nebyl úplně snadný přístup, jednou z možností bylo vylézt na levé straně do vyvýšeného příkopu, kde je asi dvoumetrová zeď, další alternativou byla cesta na terasu v prvním patře po úchytech okapové roury.


Pozůstatek masivní konstrukce mostu přes příkop, pravděpodobně padacího (nebo rozebíratelného). Otočné segmenty po stranách držely spodní okraj mříže.

Příkop v pravém předním nároží fortu. Z rohu vyčnívá strop nevelké a dnes již napůl zasypané kaponiéry. (RH)

Obvyklá hlavní chodba v bateriovém traktu. Na stěně nad schodištěm jsou vidět úchyty pro šikmý dopravník munice a výklenek pro jeho mechanismus. (RH)

Strop fortu s otvory po věžích. Po obou stranách je podle otisku dobře patrný tvar předpancíře a také jeho malá výška.

Blokhaus u Pinzano al Tagliamento

U mostu přes Tagliamento mezi obcemi San Pietro a Pinzano al Tagliamento je krátký tunel, chráněný blokhausem, jehož hlavní součástí je pancéřové palebné postavení se střílnami, vysunuté nad řeku. Podle konstrukce jej lze datovat na přelom 19. a 20. století a nutno říci, že podobný objekt je značným unikátem nejen v Itálii, ale i v rámci celé Evropy. Kromě něj je zde i malý kasárenský objekt ve skále a vrata se střílnami. Přístup do pancéřového postavení vede z tunelu, ale v době naší návštěvy byl vchod zamčený a dovnitř bylo nutné lézt poněkud nebezpečnou cestou z betonové obezdívky pancíře, skrz velkou díru, kterou zřejmě způsobily zásahy kanónu. V nejbližším okolí blokhausu najdete zatím ještě dochované a velmi zajímavé poválečné objekty, které bylo v okolních lokalitách nedávno zlikvidovány.


Pohled z mostu na korytu řeky a pancéřový blokhaus na skále. (RH)

Krátký tunel a kasárna, zabudovaná do skály. Z tunelu vede krátká chodba do blokhausu. (RH)

Ocelová vrata, ukrytá v tunelu a opatřená střílnami pro pušky.

Střílny blokhausu. Díly se od sebe mírně odtrhly v důsledku ostřelování.

Hlavní část blokhausu se střílnami a s patrnými průstřely. Vpravo jsou dva pozorovací průzory.

Celý interiér blokhausu. Pancéřování na pravé straně je podstatně delší a obsahuje mnoho průzorů, teoreticky využitelných i pro pušky.

Další forty

Fort Monte Lonza je také kompletně opravený a až na nestvůrné „věže“ je docela fotogenický. Interiér zřejmě přístupný nebude. Fort Tricesimo používali Němci za druhé světové války jako muniční sklad a při ústupu jej vyhodili do povětří. Fort Santa Margherita je také nově opravený a slouží pro místní kulturní akce. Areál je oplocený a nemám informaci, zda se sem dá běžně dostat. Šestivěžový fort Beano je přístupný v jakémsi opuštěném vojenském areálu, ale je zcela zarostlý. Podobně konstruovaný fort Rivolto je na tom ohledně vegetace asi o něco lépe. Fort Rivarotta byl za druhé světové války vyhozen do povětří a v podstatě z něj nic nezbylo, sousední fort Precenico vypadá na fotografiích dobře a má pěkné interiéry, by by tedy ze všech zmíněných objektů, u který jsme nebyli, asi nejlepším kandidátem na průzkum.


Zobrazit místo Italian armoured batteries and forts na větší mapě

Stav: červen 2010, květen 2006 (Chiusaforte)

Foto: O. Filip 2006 a 2010, R. Hrabčák 2006 a 2010 (RH)

Popsaná oblast je dobře přístupná a objekty jsou opuštěné. Z Čech sem dojedete po dálnici za nějakých šest hodin. Nejatraktivnější jsou samozřejmě horské forty, zvláště pak Monte Festa s úžasnými výhledy. Návštěvu lze výhodně spojit s prohlídkou nejsilnějšího úseku Alpského valu u řeky Fella či v údolí Val But a jeho okolí, s desítkami plně vybavených modernizovaných tvrzí a také rakousko-uherských fortů v bývalých Korutanech. Kromě toho se zde nacházely stovky objektů s pancéřovými prvky a věžemi tanků, včetně velmi vzácných exemplářů, prakticky vše však bylo zničeno v honbě za šrotem v letech 2012-13. Zatím zůstal velmi atraktivní uzávěr s věží tanku Sherman, pozorovacím zvonem a dvěma Panzernesty, umístěný přímo nad pancéřovým blokhausem, který je popsán v tomto článku. Upozorňuji, že plánek fortu Monte Festa je hodně přibližný, měl jsem k dispozici jen silně zkreslenou satelitní fotografii, schematický náčrt a axonometrické znázornění laserového 3D scanu vnitřních prostor, nalezené na Internetu.

Literatura:
Ulrich Moesslang: Bunkeranlagen und Festungen vom ersten Weltkrieg in den Alpen
Giorgio Trevisan: La Fortificazioni Militare
Corrado & Flavio: Montagnado – Forti & Fortificazioni

Zatím žádné komentáře

Nový komentář

 

Publikováno: 21.5.2014 21.54 , Komentáře (0)
UPOZORNĚNÍ:
Z technických důvodů pošlete kopii komentáře mailem, jinak hrozí smazání.

350 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Forty v Korutanech

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017