Italský uzávěr Brenta – Cismon

(Itálie) – Arsiè, Primolano, Enego
Napsal: O. Filip
pancéřové forty, uzávěrové forty
Krátký pevnostní uzávěr, který přehrazoval údolí Valsugano s důležitou silnicí a železnicí, zahrnoval starší kamenné objekty i tři moderní pancéřové forty. Dva z nich byly nedávno opraveny a patří k nejfotogeničtějším objektům svého druhu.

Horský uzávěr Brenta – Cismon blokoval jeden z důležitých směrů možného rakouského útoku údolím Valsugano z Tridentu přes Caldonazzo a dál až do nížiny směrem na Benátky. Jeho jihozápadním sousedem byl uzávěr Agno – Assa, vzdálený zhruba 20 kilometrů, na sever se táhly hůře průchodné hřebeny s několika menšími neopevněnými údolími, přičemž další moderní uzávěr Cadore – Maè následoval až po více 50 kilometrech. Mezi nimi se nacházel ještě slabý uzávěr Cordevole s uzávěrovým fortem Tagliata del Sasso di S. Martino a otevřenou baterií, jednalo se však o kamenné objekty bez větší bojové hodnoty. Uzávěr Brenta – Cismon byl vybudován ve dvou fázích: – v letech 1884-96 to byly kamenné uzávěrové forty u silnic (Tombion, Tagliata Fontanelle, Tagliata Scala a Covolo di S.Antonio) a otevřené baterie, v letech 1906-14 pancéřové forty na dominantních vrcholech (Cima di Lan, Cima di Campo a Monte Lisser), doplněné dalšími bateriemi (především kavernovou baterií Coldarco). Díky pancéřovým fortům se mohla do údolí, jakož i na okolní horské masivy, kudy by mohli postupovat útočníci, koncentrovat palba čtrnácti 14,9 cm kanónů z otočných věží. Rakousko-uherské jednotky se však o útok silně bráněným údolím dlouho nepokusily, zlom nastal až po bitvě u Caporetta (tzv. „dvanáctá bitva na Soči“) v listopadu 1917, kdy se i zde zhroutila italská obrana a všechny forty uzávěru byly obsazeny prakticky bez boje.

Italům se však podařilo udržet masiv Monte Grappa asi 10 kilometrů v týlu uzávěru, který byl poslední překážkou postupu do italských rovin. K tomu jim mimo jiné pomohla silná opevnění, vybudovaná ve skalách (hlavní tvrz „Galleria Vittorio Emanuele III“ na vrcholu Monte Grappa měla kolem 5 kilometrů chodeb, 72 kanónů a 70 kulometů). Hlavní rakouská ofenzíva pak byla zastavena na řece Piavě, kde fronta zůstala až do rakouské kapitulace.
 

Mapa situace po rakousko-uherském průlomu a posunu fronty k řece Piavě. Šrafované čáry znázorňují postup útočníků z pozic, kterých dosáhli v létě 1916 během „trestné expedice“, po níž v jejich rukách zůstala severní část uzávěru Agno – Assa (Asiago). Je vidět, že krátce zastavili před uzávěrem Brenta – Cismon a poté vytvořili plynulou linii, navazující na frontu na Piavě. (Použitý mapový podklad je volným dílem – autorem jsou americké federální úřady).
 

Cima di Campo

Fort Cima Di Campo (též Forte Leone) (+45° 59′ 58″, +11° 41′ 20″), rozkládající se na plochém vrcholu v nadmořské výšce 1512 metrů, byl jedním z nejsilněji vyzbrojených italských pancéřových fortů. Jeho hlavní výzbroj, tvořenou šesti věžemi Armstrong pro 14,9 cm kanóny, doplňovala enormně silná protipěchotní obrana, tvořená příkopem s kaponiérami a souvislým betonovým parapetem pro pěchotu, vybaveným úkryty, platformami pro těžké kulomety a především šesti výsuvnými kulometnými věžemi. Fort měl oddělený kasárenský a bateriový blok a rozsáhlé podzemí, především obvodovou galerii, procházející pod postaveními pro pěchotu, z níž se vstupovalo do všech kulometných věží. Fort, dokončený až rok před válkou, nesehrál v bojích téměř žádnou roli. V prvním období války byl odzbrojen a kanóny nahrazeny dřevěnými maketami, poté byl využíván pouze pro ubytování procházejících jednotek. Při rakouském útoku byl fort obsazen 12. listopadu 1917, když jeho posádka v počtu zhruba 300 mužů kapitulovala. Před tím jej však Italové stačili poškodit menšími destrukcemi.

Dnes je fort samozřejmě zbaven veškerých kovových součástí, ale jinak je v dobrém stavu, byl částečně zrekonstruován a výbuchem odtržená týlová stěna kasárenského bloku byla podepřena, takže fort působí dojmem staveniště. Až k fortu, který má mimochodem velmi hezké okolí i povrch, lze bez větších potíží dojet autem, i když poslední část cesty vede po kamenitých cestách a je nutné jet opatrně. Zhruba desetkrát za rok se koná placená prohlídka, kterou je nutné si objednat, ale jinak je celý interiér fortu volně přístupný. Lze si obejít celou podzemní galerii a sejít do hluboko umístěného podzemního skladu munice.


Šíjová kasárna, s novodobou opěrnou konstrukcí a zastřešením mezery mezi utrženou stěnou a stropem. Bateriový trakt je v místech, kde je vidět stožár s vlajkou.(RH)


Parapet na levém boku fortu. V popředí je stůl pro kulomet, vlevo dole je vidět šachta po vytržené kulometné věži, zakrytá mříží.


Parapet v čele fortu, za nímž je vidět příkop s vyzděnou kontreskarpou. (RH)


Parapet na pravém boku fortu. V těchto místech za ním byly blízko u sebe instalovány dvě kulometné věže, jejichž výstřelné pole je vidět za příkopem.


Šachty po vytržených věžích. Trhání zde probíhalo dosti ohleduplnou metodou, kdy byly segmenty předpancíře vytahovány otvorem po vrchlíku. (RH)

Tagliata della Scala a Tagliata Fontanella

Na cestě mezi forty Cima di Campo a Monte Lisser, leží atypická silniční uzávěra Tagliata della Scala (+45° 57′ 56.25″, +11° 42′ 35.56″). Toto opevnění tvoří rozsáhlá soustava kasemat, zdí se střílnami a kaveren, mezi nimž vynikají dlouhé střelecké galerie podél silnice Primolano-Fastro. Jedna z nich se dochovala, druhá je částečně ubouraná silnicí. Tento kamenný komplex byl postaven v letech 1892 – 1904 a jeho hlavní výzbroj tvořilo šest 12 cm kasematních kanónů (stará děla vz. 87), dva 7,5 cm kanóny a další dva 12 cm kanóny. Nejdelší galerie jej spojuje s fortem Tagliata Fontanella (+45° 58′ 02″, +11° 42′ 48″), který je dnes silně zarostlý. Oba forty, které neměly velkou bojovou hodnotu, obsadili Rakušané bez boje na podzim 1917.

Na dně údolí, asi půl kilometru jižně od uzávěrového fortu jsme narazili na pěknou kasematní baterii (+45° 57′ 36″, +11° 42′ 33″), jejíž střílny jsou vylámány ve skalní stěně přímo ve městě a je zde vidět i vchod, bohužel uzavřený mříží. Zajímavé je, že vchod je podstatně níž, než střílny, takže zde musí být nějaká svážnice.


Jedna ze střeleckých galerií, v tomto případě elegantně kopírující průběh silnice. Směrem doprava pokračuje dlouhá galerie vzhůru po svahu.


Spodní kasárenský objekt s hlavním vstupem a střílnami pro děla. Vpravo je vidět galerie z předchozího snímku.


Kavernová baterie pod uzávěrovým fortem. Zajímavé je umístění vchodu podstatně níže, než jsou střílny pro kanóny.

Baterie Coldarco

Kasematní baterie Coldarco byla určena pro čtveřici 7,5 cm kanónů. Je neobvyklá tím, že byla postavena ještě před první světovou válkou a to v dosti solidním provedení s kompletním vybetonováním chodeb. Nešlo však o zvýšení odolnosti, nýbrž pouze o ochranu před vlhkostí, případně snad i odštěpky skály, neboť stěny a klenby měly minimální tloušťku.

Baterie byla nedávno vyčištěna, zpřístupněna a vybavena osvětlením, na solidnější značení přístupů však zřejmě nezbyly peníze. Je nutné odbočit z hlavní silnice v zatáčce č. 16 (je tam velká cedule) a zaparkovat několik set metrů před koncem slepé silnice z města Enego (+45° 57′ 24″, +11° 41′ 57″), dojít na její konec a zde odbočit dolů mezi domy. Po pěšině pak sejdete na cestu, která vede ke vchodu do baterie (upozorňuji, že například na Wikipedii je poloha baterie vyznačena chybně). V baterii si můžete prohlédnout podzemí s muničními sklady, pozorovatelnu, střelecké místnosti, z nichž jedna obsahuje nepovedenou maketu kanónu a především se pokochat fantastickým výhledem do údolí Valsugano, jehož dno je téměř 400 metrů níž.


Vchod do hlavní galerie kavernové baterie. Hned vpravo je prudký sráz.


Jedna ze střeleckých místností. Na podlaze jsou vidět zbytky tenkých železobetonových stěn, které oddělovaly vnitřní prostor od skalního masivu. (RH)


Výhled z kanónové střílny do údolí Valsugano ukazuje, jak skvělé palebné možnosti měla baterie.

Monte Lisser

Fort Monte Lisser (45 56 42; 11 39 47) v nadmořské výšce 1633 m byl dokončen v roce 1912 a stejně jako Cima di Campo mají jeho kasárna dosti archaický vzhled, připomínající staré kamenné forty. I on leží v poměrně schůdném terénu, takže byl vybaven solidní protipěchotní obranou a dvojicí otočných kulometných věží. Jeho plocha, obklopená příkopem, ale byla dosti malá a měl jednotný blok s kasárnami a čtyřmi věžemi Armstrong pro 14,9 cm kanóny. Odzbrojený fort byl během „trestné expedice“ poškozen palbou 30,5 cm moždířů a v listopadu 1917 jej bez boje obsadili Rakušané.

Dnes je fort částečně zrekonstruovaný, příkopy a vnitřní prostory jsou vyčištěné, je obnoven most přes příkop a jeho povrch není vůbec zarostlý, takže je velmi fotogenický. Leží sice pouhých 7 kilometrů jižně od fortu Cima di Campo, avšak cestou k němu je nutné sjet do údolí Valsugano a opět vyjet na hory, která jej obklopují, takže to zabere hodně času. S běžným osobním autem se nám podařilo dojet do místa asi kilometr východně od fortu (+45° 56′ 42″, +11° 40′ 38″), neboť nezpevněná přístupová silnice je vymletá vodou. Zbývající prudký výstup s převýšením 330 metrů jsme podnikli po krásných horských loukách.


Šíje fortu s kasárnami a kaponiérami. Vlevo je vidět sesutá opěrná zeď a zničená kaponiéra. (RH)


Pravý bok fortu s šíjovou kaponiérou. (RH)


Poničená šíjová kaponiéra. Chybí většina zdi se střílnami, která byla na jejím stropě. Šikmé světlé pruhy ukazují, jak vysoko ještě nedávno sahaly sutiny. (RH)


Levý bok fortu, nad nímž je vidět strop, původně vybavená věžemi a parapet pro pěchotu.


Interiér šíjových kasáren. Na podlaze jsou stopy po vytržených kolejích a točně pro muniční vozíky.


Šachty pro dvojici výtahů, vedoucích z podzemního muničního skladu. Všimněte si velmi pečlivého provedení zdiva. (RH)


Interiér poničené kasematy v levé části šíje. Je vidět sokl pro lafetu kulometu. (RH)


Šachta pro věž Armstrong s výklenky na munici. V pozadí je zděná kontreskarpa.


Vyvýšený strop v místě, kde byly instalovány otočné dělostřelecké věže. Ze všech stran je obklopuje parapet pro pěchotu, což je neobvyklé řešení.

Cima di Lan, Tombion

(Pancéřový fort Cima di Lan (+46° 00′ 35″, +11° 45′ 22″), vyzbrojený čtyřmi věžemi Armstrong, byl budován od roku 1909 a v okamžiku vypuknutí bojů na italské frontě ještě nebyl zcela dokončen. Po průlomu u Caporetta bylo rozhodnuto o ústupu posádky, které hrozilo obklíčení a předtím byl důkladně zdemolován trhavinami. Jelikož je fort umístěn v nadmořské výšce pouze 1261 metrů, je silně zarostlý a vzhledem k těžkému poškození destrukcemi není žádná jeho část příliš fotogenická. Drobnou kuriozitou je jakýsi převrácený betonový „zvon“, který podle některých pramenů sloužil k pozorování, ale dle jiných se jedná pouze o kryt vyústění ventilační šachty.)

(Kamenný uzávěrový fort Tombion (+45° 56′ 17″, +11° 43′ 29″) byl postaven v roce 1885 podél skalního výběžku, kterým procházel železniční tunel a zároveň blokoval silnici, která vedla přímo fortem. S tunelem byl fort spojen podzemní chodbou. Během rakouské ofenzívy byl vyklizen bez boje. V září 1943 obsadily fort jednotky Italské sociální republiky, v červnu 1944 jej však dobyli partyzáni během akce, kterou zorganizovala britská tajná služba a za pomoci několika tun trhaviny silně poničili tunel. Dnes je fort silně poškozen i výstavbou moderní silnice a jeho areál slouží jako parkoviště.)


Zobrazit místo Italian armoured batteries and forts na větší mapě

Stejně jako v případě uzávěru Agno – Assa očekávejte celkem zdlouhavý přesun přes hluboké údolí. K návštěvě fortů Cima di Campo a Monte Lisser a baterie Coldarco jsme potřebovali zhruba 8 hodin. Podzemní prostory fortu Cima di Campo jsou rozáhlé a velmi zajímavé, byť třeba ne tolik fotogenické, takže i na ně si rezervuje dostatek času. Dostupné plány fortu Cima di Campo jsou dosti rozdílné a nepřesné, především ohledně průběhu podzemních chodeb. I tvar samotného příkopu a rozmístění jednotlivých částí jsem musel nakreslit podle satelitního snímku (Bing Maps). Bohužel plánek, do něhož jsem v terénu zakresloval skutečný stav podzemí, se mi po výpravě podařilo ztratit.

stav: červen 2011

Foto: O. Filip 2011, R. Hrabčák 2011 (RH)

Literatura:
Giorgio Trevisan: La Fortificazioni Militare
Ulrich Moesslang: Bunkeranlagen und Festungen vom ersten Weltkrieg in den Alpen
R. Rolf: A Dictionary on modern fortification, Prak publishing, Middelburg 2004

 

Komentářů: 1

  1. Ondřej Filip, 21.9.2016:

    Zatím nebudu mít čas doplnit informace o Monte Grappa, takže zde je několik fotografií a popis: https://goo.gl/rncaYs. Vstup do střední části je buď střílnou od červené značky (ze západu) nebo dveřmi pod silnicí k radarové základně (z východu). Vstup do severní části je u ohybu cesty pod kruhovou vyhlídkou.

Nový komentář

 

Publikováno: 12.7.2012 0.04 , Komentáře (1)
UPOZORNĚNÍ:
Z technických důvodů pošlete kopii komentáře mailem, jinak hrozí smazání.

350 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Forty v Korutanech

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017