Ploché a řídce obydlené ostrovy u severního pobřeží Estonska postrádají přírodní přístavy a jejich vojenský význam byl po většinu historie minimální. Pouze na ostrově Naisssaar byla v 18. století postavena malá bastionová pevnost v čistě zemním provedení. To se však zásadně změnilo před první světovou válkou, neboť po zkáze Baltského loďstva v Rusko-japonské válce bylo nutné zabezpečit přístup k vojenskému přístavu v Kronštadtu a hlavnímu městu Petrohradu, kde byly i loděnice a zbrojovky. Měly se o to postarat moderní těžké kanóny v pancéřových věžích a minová pole. Systém baterií a dalších opevnění, nazývaný Námořní pevnost Petra Velikého měl zároveň zabezpečit i přístavy v Helsinkách a Tallinu a udělat z celého Finského zálivu bezpečnou ruskou zónu.
Ideálním místem pro nejsilnější uzávěru byl 35 kilometrů široký prostor mezi estonským ostrovem Naissaar a finským ostrovem Mäkiluoto, na nichž začala stavba mohutných baterií pro dvoudělové pancéřové věže s pancíři o síle od 30 cm. Po několika změnách sem nakonec měly být instalovány čtyři věže s kanóny ráže 203mm, čtyři věže s 305mm kanóny a šest věží s 356mm děly, což představuje skutečně mimořádně silnou výzbroj. Kromě nich zde byla vybudována i řada běžných otevřených baterií pro kanóny ráží 15 až 25 cm, objekty pro světlomety, mnoho kasárenských budov a desítky kilometrů železničních tratí širokého rozchodu i tratí úzkorozchodných. Zatímco baterie pro 203mm a 305mm se podařilo dokončit, objekty pro nejtěžší věže byly pouze rozestavěny a do podařilo se pouze zahájit montáž vnitřního vybavení a pancířů dvou věží.
Finský záliv s vyznačením těžkých věžových baterií dle původního projektu: modře – hotové baterie pro věže s 203 mm, kanóny zeleně – hotové baterie pro věže s 305 mm kanóny, červeně – rozestavěné baterie pro 356mm kanóny. Po redukci objednávky by zůstalo jen po dvou věžích s 356mm kanóny na ostrovech Naissara a Mäkiluoto. (Ondřej Filip 2020, mapový podklad Google Maps)
Po zhroucení Ruska ovládli prostor bolševici, kteří při ústupu vyhodili všechny dokončené pancéřové věže do povětří. Na ostrově Naissaar byla dokonce vyhlášena anarchistická „Sovětská republika vojáků a budovatelů pevností“, která se nehodlala přátelit ani s rudými ani s postupujícími Němci a vzhledem ke všeobecnému zmatku vydržela více než dva měsíce. I rudí anarchisté však své věže při ústupu zcela zničili. Estonci pak dlouhá léta opravovali věže na ostrově Aegna, aby zablokovali úžinu v opačném směru, než kdysi, a to v tajné spolupráci s Finy, kteří se pilně opevňovali na protějším ostrově Mäkiluoto.
Otočná pancéřová věž MB-2-12 pro dva kanóny ráže 305 mm Výkonné kanóny vzor 1907 o délce hlavně 52 ráží byly vyvinuty pro nové bitevní lodě třídy Gangut a Imperatrica Marija, kde měly být instalovány v třídělových věžích MK-3-12. Ministerstvo obrany si nejprve objednalo „armádní“ dvoudělové věže pro pobřežní baterie v Sevastopolu a Batumi. Na rozdíl od lodních věží měly kruhový tvar a nízkou konstrukční výšku, aby je bylo možné instalovat do jednopodlažních objektů. S lodními věžemi měly společných mnoho vnitřních mechanismů a ložiskovou dráhu o průměru 909 cm. Stěny byly silné 30,5 cm, strop 23 cm a předpancíř 12,7 do 25,4 cm (v čelní části). Díky elevaci 35° měly kanóny dostřel 26,9 km. Ministerstvo námořnictva si však v roce 1913 pro obranu Finského zálivu nechalo vyprojektovat vlastní verzi věže a v prosinci objednalo první dva kusy pro ostrov Aegna. Oproti armádní věži měla věž námořnictva o něco slabší pancéřování (stěny o síle 30,5 cm, v týlu zeslabené na 25 cm, strop 15 cm a předpancíř 15 cm s výjimkou pouhé jedné šestiny v čele o síle 30 cm). Speciálním řešením byly dva periskopy, které se měly vysouvat ze stropu věže až do výšky 210 cm vysouvat. Uprostřed stropu byl upevněn výcvikový kanón ráže 10 cm. Problémem věže námořnictva byla nízká elevace 25°, omezující dostřel na 23,7 km. Novinkou byl elektrický pohon všech mechanismů s třífázovými motory, který se v sovětském námořnictvu plošně prosadil až o čtyřicet let později. Po vypuknutí války začala výroba váznout a tak byly čtyři armádní věže, určené pro méně ohrožené Černé moře přesunuty na Balt. Zde byly zkompletovány na ostrovech Naissaar a Aegna s využitím části vnitřního zařízení novějších věží námořnictva. Archivní plán věže MB-2-12 v armádní verzi. Hlaveň není zakreslena celá. Největší odlišností oproti věži námořnictva je zkosení stropu v čelní části, absence výsuvných periskopů a válcovitý tvar vnitřního bubnu (namísto kuželovitého). Celá věž je také o 30 cm nižší, což si vyžádalo drobnou úpravu šachty. Kromě těchto čtyř věží se podařilo osadit také čtyři kusy armádních věží na bateriích Ino a Krasnaja Gorka u Petrohradu, zatímco baterie ve Vladivostoku a na mysu Suurupi u Tallinu zůstaly jen ve fázi výlomů ve skále. Baterie v Sevastopolu, jejichž věže zamířily na ostrovy Naissaar a Aegna, zůstaly rozestavěné, v meziválečném období však byly dokončeny a obdržely čtyři věže MB-2-12, které se v roce 1941 proslavily v bojích s nacisty. Vlastní posádkou zdemolovaná věž baterie č. 35 u Sevastopolu.Věže velmi intenzivně bojovaly a některých z nich dokonce došlo během bojů k výměně hlavní. Estonci podědili po carském Rusku čtyři poškozené věže na ostrovech Naissaar a Aegna. Jedna věž baterie č. 10b na Naissaaru byla zcela zničená a druhá velmi vážně poškozená, zatímco věže baterie č. 15 na Aaegně dopadly lépe. Nakonec se je podařilo zprovoznit s využitím dílů z baterie na Naissaaru a část dílů byla dokonce poskytnuta Finům. Do dnešních dnů se dochovala pouze věž na ostrově Kuivassaari u Helsinek, instalovaná sem Finy v meziválečném období. Její mechanismy jsou poněkud odlišné a systém zásobování municí méně výkonný, což se negativně projevilo při jejím bojovém nasazení. V jednom z objektů na ostrově Naissaar a v obou na ostrově Aegna dodnes zůstaly nosné části konstrukce až po ložiskovou dráhu a trosky vnitřního vybavení, které během řezání napadaly do šachet. Zničeny byly i věže baterie Ino a Krasnaja Gorka u Kronštadtu. Ze čtveřice věží v Sevastopolu nezůstalo vůbec nic, na místě dvou z nich však byly po druhé světové válce instalovány třídělové pancéřové věže z bitevní lodě Poltava, vyzbrojené stejnými kanóny. Poškozená baterie Ino u Kronštadtu. Během krátké okupace na konci první světovéválky zde Finové demontovali hlavně, aby je později použili pro své věže. Baterie Ino ukazuje podobu starších objektů, v nichž byly obě věže sloučeny v jednom objektu. V týlu i na stropě objektu jsou položeny koleje širokorozchodné železnice, vlevo je stereoskopický dálkoměr. (Ondřej Filip 2017 – z knihy „Pevnosti v bojích velké války, východní fronta a Alpy“) |
NAISSAAR
Opevnění na Naissaaru (dříve též Nargen) byla považována za vůbec nejdůležitější a proto zde byly postaveny hned tři dvouvěžové baterie. Pancéřové baterie č. 9 a č. 10a s věžemi pro 203mm a 356mm kanóny měly mít společné velení a stanoviště řízení palby a proto byly společně označovány „Věžová baterie imperátora Petra Velikého“. Samostatně měla fungovat sousední baterie pro věže s 305mm kanóny. Ani tato výzbroj nebyla považována za dostatečnou a uprostřed ostrova začala výstavba další dvouvěžové baterie č. 8 pro 356mm kanóny.
Červeně je vyznačena hlavní síť carských úzkorozchodných železnice, oranžově systém sovětského skladu námořních min. Všechny věžové baterie jsou soustředěny na kilometrovém úseku pobřeží, až baterie č. 8 měla být ve středu ostrova. (Ondřej Filip 2020, mapový podklad Mapy.cz)
Přímo u majáku na severním cípu ostrova je velký úkryt pro světlomet, bohužel silně poničený výbuchem. Jeho součástí bylo i dálkoměrné stanoviště pro věžovou baterii č. 9. Východně od majáku by měl být sokl pro radar Würzburg Riese s pozůstatky radaru a též velká pancéřová deska, pocházející zřejmě ze stropu některé z věží, bohužel zde byl nový plot.
U cesty je baterie pro čtyři kanóny ráže 203 mm, které od roku 1914 provizorně nahrazovaly nedokončenou věžovou baterii. Teprve po její instalaci mohly být demontovány a posloužily k přezbrojení pancéřové křižníku Rossija.
Věžová baterie č. 9
Na pahorku nelze přehlédnout impozantní trosky objektů pro dvě věže MB-2-8(1), kde se dá dostat do nezničené části objektu pro věž č. 1, spojovací poterny a objektu pro velitelství a strojovnu. Hlavní pozorovatelna měla být ve vysoké betonové věži velitelského objektu baterií 9 a 10a, který se nachází zhruba 800 metrů jižně. Samotná věž nebyla nikdy dokončena a objekt velitelství je zcela zničený.
Provizorní baterie č. 9 a věžová pancéřová baterie č. 9. Každý objekt pro věž má půdorys 44 x 26 metrů, osy věží jsou vzdáleny 122 metrů a věž č. 2 je o 2,2 metrů výše, aby mohla přestřelovat věž č. 1, neboť baterie nemá obvyklé uspořádání s věžemi rovnoběžně podél pobřeží. (Ondřej Filip 2020)
Výprava tallinských skautů na troskách věže v roce 1932. Jsou vidět pancéřové boky věže, pod nimi nosný válec, který lze na místě vidět dodnes a předpancíř, který spadl dolů do trosek (jeho horní hrana by měla být až na úrovni spodní hrany otočné pancéřové části).
Věžová baterie č. 10a
Největší baterie měla původně mít tři pancéřové věže MB-2-14(2) pro dva kanóny ráže 356 mm, ještě během výstavby však byl zredukován na dvě. Severní blok byl téměř dostavěn a byla do něj osazena velká část věže včetně bočního pancéřování. Zbraně však na ostrov nikdy nedorazily. V meziválečném období byly provedeny drobné úpravy, aby objekt posloužil jako muniční sklad estonského námořnictva, věž zůstala na místě a obdržela pouze dřevěnou střechu. Za německé okupace nebo možná i později byla horní část věže sešrotována a zasypána zeminou, zůstal zde však otvor, kterým se dá dosti nepohodlně dostat do gigantického interiéru spodního patra. Další možností je zkusit se proplazit instalačním kanálem, který vede do osy věže. Zbytek objektu je pohodlně přístupný několika dveřmi.
Půdorysy obou podlaží severního objektu. V horním podlaží je vidět dvojitý válec o průměru 10,7 m, který držel spodní ložiskovou dráhu věže. V rámečku je srovnání s německým objektem S561 pro věž s 38cm kanóny v pancéřové věži pro bitevní lodě třídy Bismarck a československým objektem pro otočnou dělostřeleckou věž. (Ondřej Filip 2020)
Rozestavěný pravý blok baterie s instalovanými bočními pancíři věže a dráhou pro obrovský portálový jeřáb.
Vedle objektu je výkop pro poternu a poté silně rozestavěný blok jižní věže, v němž se dochovala řada zajímavých detailů. Do šachty věže jsme lezli instalačním kanálem, která je je v tomto případě pohodlným vstupem, neboť navazuje na chodbu normální výšky.
Věžová baterie č. 10b
Baterie pro dvě věže MB-2-12 s dvojicí kanónů ráže 305 mm byla dokončena, ale v roce 1918 byla vyhozena do povětří a posloužila pouze jako zdroj náhradních dílů. Jižní objekt obsahuje velké pozůstatky věže a Estonci údajně uvažovali o jeho opravě, zatímco severní je zcela zničený. Uprostřed je velitelské stanoviště s věží, na níž se dochoval zvon. Interiéry jsou plné zbytků vybavení ze sovětské éry, kdy zde vzniklo velitelské stanoviště pro nedalekou 130mm baterii č. 775.
Půdorys baterie v původní podobě (před dostavbou sovětských objektů). (Ondřej Filip 2020)
Těžce poškozená věž posloužila jako zdroj dílů. Lešení zřejmě souvisí s připravovanou demontáží hlavní.
Sovětská baterie č. 775
Baterie pro čtyři kanóny ráže 130 mm částečně využila prostory supertěžké baterie, hned vedle ní byla postavena nová strojovna a před původní věží stanoviště řízení palby nová válcová věž. Samotná baterie má klasickou strukturu s dlouhými chodbami, spojujícími palebná postavení a mnoho betonových „zvonů“ pro pozorování a blízkou obranu.
Estonská baterie č. 5 (sovětská č. 183)
Původně provizorní baterie se čtyřmi ruskými 120mm kanóny a dvojicí německých polních kanónů ráže 150 mm v roce 1924 obdržela 150 mm kanóny Canet, zřejmě sejmuté ze staré bitevní lodě Slava, vězící v tu dobu stále ještě na mělčině u Západoestonského souostroví. V roce 1927 zde byly postaveny betonové objekty pro munici a velení, parapety pro děla a pozorovatelna s unikátním pancéřovým zvonem, která má uřezaný vrchlík (ten jsme bohužel minuli).
V letech 1940-41 baterii užívali Sověti pod číslem 183. Po druhé světové válce byly objekty částečně využity pro potřeby nové baterie č. 440, nejprve vybavené 127mm kanóny a poté přezbrojené na standardní pobřežní kanóny ráže 130mm. Objekty baterie jsou propojeny chodbou, která spojuje i většinu původních estonských objektů.
Baterie č. 6 a č. 7
Baterie č. 6 pro pět kanónů ráže 203 mm byla z velké části zničena, a to zřejmě až při likvidaci munice po druhé světové válce, nicméně část palebných postavení je v celkem čitelném stavu. Baterie č. 7 pro čtyři 234mm kanóny byla v roce 1918 poškozena demolicí palebných postavení, velký objekt strojovny, velitelství a stanoviště řízení palby se z velké části dochoval. Na jeho stropě je velmi neobvyklý pancéřový prvek pro pozorování.(3)
Baterie č. 5
Baterie na jižním pobřeží má spletitou historii. Byla vyzbrojena čtveřicí kanónů Canet ráže 152 mm, část muničních skladů však byla v roce 1918 zničena a zbytek byl využit jako úkryty pro posádku estonské baterie 4, pro níž byly vybudována nová palebná postavení s úkryty na munici. V roce 1940 obsadili baterii Sověti, kteří probourali parapety a do zvětšeného prostoru instalovali kanóny B-34 ráže 100 mm, náležející k 184. baterii. Součástí původní baterie bylo i silně poškozené stanoviště řízení palby, v jehož stropě je patrný otisk pancéřového prvku pro pozorování.
Úzkorozchodná železnice
Výstavba úzkokolejek o rozchodu 750 mm začala v roce 1913 a v dalších desetiletích byly zřizovány a rušeny odbočky podle využití a výstavby jednotlivých objektů, přičemž údaje o celkové délce sítě kolísají od 23 do 36 kilometrů. Obsluhu zajišťovaly dvě parní lokomotivy (německá Orenstein & Koppel a finská Tampella). Estonci dovedli koleje k některým svým bateriím, Sověti zase vybudovali přípojku ke staveništi baterie 180mm kanónů. Po druhé světové válce byla síť rozšířena o systém, obsluhující sklady námořních min a byly sem dovezeny tři moderní dieselové lokomotivy řady TU-6A.
Další baterie a objekty: na místě, kde byla baterie č. 11 pro čtyři 120mm kanóny je jen jáma s kusy betonu. Na jižním pobřeží je pevnost s pěti zemními bastiony, vybudovaná v roce 1727. Vzhledem k absenci zděných staveb není zajímavá. Uprostřed ostrova se nachází dvě obrovské stavební jámy, určené pro objekty carské baterie č. 8 s další dvojicí věží pro 356mm kanóny. Podle některých zdrojů je Sověti hodlali využít pro baterii se 180mm kanóny ve věžích MB-2-180, ale následně začali o několik set metrů dál budovat baterii pro jednodělové lafety v odkrytých postaveních (systém MO-1-180).
Na ostrov jezdí lodní linka ze starého přístavu, pro časovou náročnost bylo nutné na ostrově přespat, což nebyl problém, neboť je zde levný hostel (Naissaare Guesthouse). Zde jsme se i najedli a domluvili si ranní odvoz starým vojenským náklaďákem na opačný konec ostrova, čímž jsme výrazně ušetřili čas.
AEGNA
Na ostrov Aegna jezdí loď ze stejného přístaviště vedle ruin opery, vzhledem k velikosti ostrova není žádný problém stihnout prohlídku mezi příjezdem první ranní lodě a odjezdem lodě v podvečer. Na ostrově není vybavení pro turisty s výjimkou stánku s občerstvením u přístaviště.
Červeně je vyznačena síť úzkorozchodných železnic, žlutě postavení pro světlomety. (Ondřej Filip 2020, mapový podklad Mapy.cz)
Sovětská baterie č. 341
Na mysu zhruba půl kilometru západně od přístaviště je provizorní stanoviště světlometu se zděným domkem a pozůstatky strojovny. Severně od něj je zničená baterie č. 14, která nebyla nikdy vyzbrojena a poté sovětská baterie č. 341. Ta byla byla nejprve vyzbrojena 127mm kanóny, v padesátých letech sem byly osazeny standardní pobřežní kanóny B-13 ráže 130 mm. Jejich palebná postavení jsou v dobrém stavu. U baterie je také obrovský úkryt pro světlomet, pocházející ještě z carských dob.
Standardní úkryt pro světlomet v nejvyšší odolnosti. Jelikož se pedpokládalo ostřelování lodními kanóny s plochou balistickou křivkou, mají stěny tloušťku 3,5 metru, zatímco strop jen dva metry. (Ondřej Filip 2020)
Baterie č. 15 (estonská č. 1)
Supertěžká baterie pro dvě věže MB-2-12 byla na konci první světové války poškozena, nicméně se ji podařilo zprovoznit a Estonsko tak získalo svojí nejsilnější baterii se čtyřmi 305mm kanóny v pancéřových věžích. V roce 1940 byla pod číslem 334 zařazena do sovětské obrany a při ústupu v roce 1941 důkladně zdemolována. Po následném šrotování zůstaly na místě pozůstatky obou věží a také strojovna s dieselovými generátory. Baterie byla opětovně poškozena v nedávné době při likvidaci munice, provedené přímo v interiéru navzdory památkové ochraně stavby. To je zřejmě důvod, proč jsme se do strojovny již nedokázali dostat.
Půdorys je téměř stejný, jako u baterie 10b na Naissaaru, ale stanoviště řízení palby má otočnou věž. (Ondřej Filip 2020)
Opravená věž estonské baterie č. 1. Druhý zleva je velitel baterie komandér-poručík Peeter Mey. Na stropě věže je umístěn cvičný kanón.
Zničená věž na Aegně poskytuje podobný obrázek, jako na Naisaaru, ale tentokrát se jedná o dílo sovětských vojáků o dvě desetiletí později a na věži pózují Němci.
Strojovna baterie s estonskou obsluhou, ale původními stroji z carské éry. Toto zařízení výrobce „Aktiebolaget Diesels Motorer Stockholm“, je na místě dodnes.
Na dunách východně od věžové baterie jsou rozmístěny objekty estonské baterie č. 2. Byla vyzbrojena čtyřmi 152mm kanóny Canet a měla i několik malých objektů včetně stanoviště řízení palby. Sověti jí převzali pod číslem 181 a poté jí užívali Němci, kteří ji vyzbrojili kořistními sovětskými kanóny B-13 ráže 130mm. Při ústupu je zničili, nicméně Sověti baterii opět vyzbrojili stejnými zbraněmi a aktivovali jí jakožto 380. baterii. Pozůstatky jsou poměrně zajímavé, ale špatně se fotí.
Estonské stanoviště řízení na mysu Eerikneem
Tento unikátní objekt má z roku 1927 má velký pancéřový pozorovací zvon. Ze stropu vyčnívá ještě menší prvek, který je pravděpodobně krytem dálkoměru ze stropu pancéřové věže válečné lodě. Do pancéřovaného prostoru pod ním se však nedá dostat, protože v šachtě chybí žebřík. Interiér je přístupný a je možné vylézt až do zvonu. Na špici mysu před ním je zbytek rampy, na kterou měl vyjíždět reflektor, jehož úkryt ještě nebyl postaven.
Přibližný plán objektu s odhadem podoby místnosti vedle zvonu. Podle dostupných plánů a fotografií je to zřejmě část lodní pancéřové věže se stropem, stěnami a vyčnívajícím krytem dálkoměru, zalitá do betonu. (Ondřej Filip 2020)
Estonská protiletadlová baterie č. 10 a lehká baterie č. 14
Na louce jižně od stanoviště řízení palby je estonská protiletadlová baterie, vyzbrojená třemi 7,5cm kanóny. Náležely k nim i lehké betonové úkryty a stanoviště pro dálkoměr. Za druhé světové války byla v tomto prostoru německá protiletadlová baterie a po válce baterie sovětská. V lesíku za ní je ještě lehká baterie č. 14 pro dva 76mm kanóny, sloužící k obraně proti případnému výsadku.
Interiér úkrytu v protiletadlové baterii č. 14. Zajímavé je, že se dochovaly věšáky na výstroj posádky. (JP)
|
Zbytky soklu pro uchycení lafety jednoho ze 75mm kanónů estonské lehké baterie č. 14. (JP)
|
OSMUSSAAR
Ostrov Osmussaar leží 70 kilometrů západně od Naissaaru a v éře Námořní pevnosti imperátora Petra Velikého nebyl opevněn. Po okupaci Estonska v červnu 1940 zde Sověti zahájili rychlou stavbu Baterie č. 314 pro dvě pancéřové věže MB-2-180, které byly schopné boje se všemi plavidly s výjimkou bitevních lodí. Doplňkovou infrastrukturu tvořily jen improvizované otevřené baterie a malé objekty pro pěchotní obranu ostrova.(4)
Trojúhelníky označují pozorovatelny a stanoviště řízení palby. Všechny baterie kromě věžové jsou improvizované stavby. (Ondřej Filip 2020, mapový podklad Mapy.cz)
V okamžiku zahájení operace Barbarossa probíhaly na věžích 314. baterie dokončovací práce. Zbraně byly schopné palby, ale nebyly zprovozněny elektricky poháněné muniční výtahy ani systém řízení palby. V srpnu 1941 obsadili Němci Estonsko a po evakuaci Tallinu, která skončila 28. srpna, byl ostrov zcela odříznut od zásobování. Všichni montéři a stavební dělníci byli začleněni do armády, čímž se posádka ostrova zvýšila na zhruba tisíc mužů. K prvnímu ostřelování ostrova došlo 6. září, posádka poprvé střílela na nepřátelská transportní plavidla až 13. září a mezitím zuřivě budovala obranná postavení a překážky včetně improvizovaných min z nepotřebné munice. Když byl 21. října dobyt ostrov Hiiumaa, zůstal Osmussaar posledním sovětským územím na jižním pobřeží finského zálivu, vzdáleným šedesát kilometrů od obklíčeného poloostrova Hanko ve Finsku a tři sta kilometrů od nejbližších základen v Sovětském svazu. Baterie na ostrově ohrožovaly dopravu z Tallinu na západ a Němci proto zahájili intenzivní ostřelování z estonské pevniny. Teprve 11. listopadu došlo k pokusu o vylodění, avšak zmařila jej palba baterií a zásah stíhaček z letiště na Hanko. Evakuace posádky na základnu Hanko začala 22. listopadu a na místě zůstalo jen 17 mužů, kteří zdemolovali veškerá zařízení a odpluli do Kronštadtu.
Na Osmussaaru jsme nebyli, protože jedinou možností byl pronájem motorových člunů, které mohou plout jen za dobrého počasí. Každopádně se jedná o jedinou lokalitu mimo Rusko, kde je možné vidět větší pozůstatky věží MB-2-180, neboť všechny objekty na estonských ostrovech Saaremaa a Hiiumaa jsou úplně zatopené.
Podlaha bojového patra s pozůstatky spodní části lafety. Záběr míří zhruba vě směru palby. (autor: Peeter Marvet, licence CC 2.0)
|
Interiér první věže s policemi na munici. (autor: Ivo Kruusamägi, licence CC 3.0)
|
Šachta druhé věže s policemi na munici a zbytkem podlahy. interiér objektu je zatopený. (autor: Ivo Kruusamägi, licence CC 3.0)
|
Sovětské stanoviště pro dálkoměr. Při bojích dostalo několik přímých zásahů. (autor: Ivo Kruusamägi, licence CC 3.0)
|
Poznámky:
(1) Krátce před první světovou válkou byly na základě lodních věží, vyrobených pro predreadnoughty třídy Andrej Pěrvozvanyj a křižník Rjurik, vyvinuty speciální pevnostní věže s 203 mm kanóny. Měly být umístěny na ostrovech Naissaar a Mäkiluoto, v bezprostřední blízkosti věží pro 356mm kanóny, jejichž palbu měly doplnit díky své podstatně vyšší kadenci a bojovat především s minolovkami a křižníky. Kanóny 203 mm vzor 1905 o délce 50 ráží byly objednány u Vickerse, samotné věže v petrohradské ocelárně a část elektroinstalace dokonce ve Vídni. Po vypuknutí války se dodávky zkomplikovaly, protože Britové měli jiné priority a dodávka elektrického zařízení musela být zajištěna z vlastních zdrojů. První dvě věže tak byly instalovány na ostrově Mäkiluoto až v září 1916 a věže na Naissaaru teprve v květnu 1917. Věž měla průměr 662 cm, stěny byly silné 30 cm, pouze jeden ze šesti dílů v týlu byl zeslaben na 25 cm. Strop měl tloušťku 15 cm a předpancíř 17 až 30 cm. Věže byly moderně vybavené a disponovaly zaměřovačem pro přímou palbu. Všechny mechanismy poháněly třífázové elektromotory s elektromagnetickými spojkami, manipulace s granáty byla vyřešena speciálním vysokozdvižným vozíkem, pohybujícím se po kolejích uvnitř muničního skladu. Při ústupu Rusů byly věže na Naissaaru vyhozeny do povětří, ale ještě na na začátku druhé světové války byly z velké části na místě. Věže na ostrově Mäkiluoto zdemolovali při ústupu Rudí Finové a ve dvacátých letech byly zcela zlikvidovány. Fragmenty věží na Naissaaru jsou tak jediným pozůstatkem po tomto zbraňovém systému. Nepřežily ani lodní věže se stejnou výzbrojí, protože šest věží z křižníku Rjurik a bitevní lodě Imperátor Pavel I, instalovaných na forty v Kronštadtu, bylo v šedesátých letech sešrotováno.
(2) Vývoj věží MB-2-14 pro dva kanóny ráže 356 mm o délce hlavně 52 ráží začal až v roce 1912, s využitím některých technologií pro plánované třídělové věže bitevních křižníků třídy Borodino. Boční pancíř věží měl tloušťku 30 cm, v týlu byl zeslaben na 25 cm. Strop byl silný 20 cm, předpancíř v čelní části 30 cm a v týlu jen 15 cm. Otvory pro hlavně kryly 75 mm silné pláty, připevněné na lafetě. Celková hmotnost věže včetně kanónů činila 1280 tun. Předpokládala se instalace deseti věží v Estonsku – v letech 1916-17 měly dorazit čtyři věže na Naissaar, dvě na poloostrov Suurupi a tři na Mäkiluoto a v roce 1918 měla být dodána poslední věž opět na Naissaar. Objednávka však zněla jen na devět věží a kvůli přetížení výrobních kapacit byla následně snížena na pouhé čtyři – pro Naissaar a Mäkiluoto. Na každý z ostrovů se nakonec dostaly jen díly jedné věže, zatímco zbývající byly rozptýleny po výrobních závodech. Zbraně k věžím nikdy nedoputovaly a některé vyrobené kusy byly ve třicátých letech použity jako součást železničních kanónů. Do dnešního dne se dochovala dolní část věže v šachtě baterie č. 10a na Naissaaru, z věží na Mäkiluoto zřejmě pochází pancéřové díly, dodnes uskladněné na ostrově Isosaari a také torzo pancíře, vystavené na ostrově Kuivassaari.
(3) Podle elipsovitého tvaru, tří širokých průzorů, z nichž dva jsou zazděné a zakrytého vstupu v zadní části, se lze domnívat, že jde o část velitelské věže válečné lodi. Mohlo by se jednat například o velitelskou věž pancéřového křižníku, které měly velmi podobný vzhled. Odpovídala by tomu i tloušťka pancíře kolem 12 cm, v horní části zeslabená na 7,5 cm. Věže křižníků měly jen slabý strop, případně na ně navazovala nepancéřovaná nástavba s otevřeným můstkem. To by odpovídalo tomu, že strop je pro použití v opevnění nahrazen čtvercovým plátem, zakotveným do betonu.
(4) Pancéřové věže s 20,3 cm silnými stěnami a stropem o síle 15 cm byly vyvíjeny od roku 1931 a do výzbroje byly zavedeny v roce 1935. Výzbroj tvořily dva výkonné kanóny B-1-P ráže 180 mm, používané jako výzbroj těžkých křižníků třídy Kirov a železničních kanónů TM-1-180. Konstrukce se podobala starším carským věžím, především pro 203 mm kanóny, avšak umožňovaly elevaci 50° a díky tomu měly kanóny dostřel 37 kilometrů. Daní za to byla vyšší konstrukční výška, neboť závěry kanónů v maximální elevaci zasahovaly až do spodního patra. Do vypuknutí války bylo instalováno osm věží na ostrovech v Estonsku (čtyři Saaremaa, dvě Hiiumaa a dvě Osmussaar), osm věží u Severního ledového oceánu a dvě na pobřeží Pacifiku. O věže v Pobaltí přišli Sověti již v roce 1941, ale zato vybudovali ještě dalších osm věží na severu a celkový počet věží v Pacifiku zvýšili na dvanáct. Po druhé světové válce byla postavena ještě baterie s dvojicí věží u Sevastopolu. Do dneška se dochovala část věží v okolí Vladivostoku a zřejmě i nějaké věže na severním pobřeží.
Návštěva ostrovů je logisticky poněkud náročnější, což se týká především Naissaaru, kde jsou poměrně velké vzdálenosti a museli jsme zde spát a celou dobu sebou nosit všechny věci. V přístavu bylo k dispozici velmi drahé parkoviště u bývalé opery, ale hned vedle něj asi desetkrát levnější plocha se stejným parkovacím automatem. Pokud byste neměli čas, je lepší volbou Aegna. Oba ostrovy jsou nádherné i z hlediska přírody a celkové atmosféry. Návštěvu Osmussaaru je nejsložitější, neboť sem nejezdí žádná lodní linka. Největší množství informací nejen o opevnění, ale i železnicích a přístavu najdete na vynikajícím webu battal.ee.
stav: červen 2018
Foto: O. Filip 2018, J. Pavel 2018 (JP)
Literatura:
Andrej Tameev: Dvanadcatidjumovaja ipostas četyrnadcatdjumovych bašeň, Arsenal-Kollekcija 1 -3/2014
Andrej Tameev: Glavnyj kalibr „estonskich drednoutov“, Arsenal-Kollekcija 8/2013
Andrej Tameev: Něizvestnyje vosmidjumovije, Arsenal-Kollekcija 1-3/2015
Opevnění Tallinu
Dvuchoružnoje 180-mm běregovoje bašennyje ustanovki MB-2-180.
Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)