 |
(Itálie) – Mestre, Cavallino, Lido, Pellestrina Napsal: O. Filip objekty: pobřežní baterie, forty, pancéřové forty Důležitý vojenský přístav chránila benátská, rakouská, italská i německá opevnění. Mezi nimi vynikají moderní betonové baterie včetně pancéřových, forty s pancéřovými věžemi chránily o přístup z vnitrozemí. |
Staré forty a baterie:
fort Marghera fort Treporti opevnění laguny
Italská pobřežní opevnění:
Vettor Pisani (6 x 280 mm) Amalfi (věž 2 x 381 mm) Telemetrické věže Radaelli (4 x věž 152 mm Emo (2 x věž 305 mm)
Agostino Barbarigo (4 x 152 mm) Marco Polo (4 x 152 mm) další pobřežní opevnění
Italská opevnění pozemní obrany:
fort Rossarol fort Carpenedo fort Mezzacapo fort Gazzera fort Poerio další pozemní opevnění
Německá opevnění:
M.K.B. Barbarigo
Mocná Benátská republika budovala četná opevnění na středomořských ostrovech, obrana hlavního města se však spoléhala na flotilu a umístění na umělém ostrově v mělké laguně, kam vedou jen tři úzké průlivy. Opevnění začala vznikat až v reakci na zvyšující se vojenskou moc konkurentů z Janova, kteří dokonce na chvíli obsadili polostrov Chioggia. Později se přidala i hrozba Osmanů, kteří postupně obsazovali benátské državy ve Středomoří.
V roce 1798 převzala Benátsko Rakouská monarchie. Starší opevnění byla dál udržována a vzniklo několik nových baterií a pobřežních fortů. V roce 1866 připadly Benátky Itálii a staly se důležitým válečným přístavem na Jadranu. Většina starých opevnění byla dál využívána a začala intenzivní výstavba nových. Od začátku 20. století byl pro konstrukci objektů používán beton a nejdůležitější baterie a forty obdržely pancéřové věže. V meziválečném období byly nejmodernější objekty udržovány, ale žádné nové nevznikly. Stavební aktivitu mají na svědomí až Němci, kteří se zde usadili po kapitulaci Itálie.
Laguna s názvy moderních objektů. Ráže kanónů je uvedena pouze u pancéřových věží. (Ondřej Filip 2026, podklad Google Maps)
STARÉ FORTY A BATERIE
Fort Marghera
Bastionová pevnost zajišťovala předmostí na pevnině. Během rakouského panování byla rozšířena a využita i jako předsunutý fort, chránící začátek železničního mostu do Benátek, dokončeného v roce 1846. Před několika lety byl fort otevřen jako park pro veřejnost. Jelikož má pouze zemní valy, není zde kromě kasárenských budov mnoho k focení. V jednom z objektů je ženijní muzeum, které bylo v době naší návštěvy bohužel zavřené.
Odolná kasárenský budova u elipsovitého přístavu, který byl součástí fortu.
|
Bok kasárenské budovy. Dvojité kamenné schodiště vedlo k jakémusi dřevěnému můstku či schodišti.
|
Fort Treporti
Cihlový rakouský fort byl vybudován v letech 1845-51. Měl běžnou konstrukci s vodním příkopem a čtyřmi kaponiérami, jeho hlavním úkolem však nebyla obrana okolí, ale palba proti lodím z šesti houfnic ráže 24 cm. Před první světovou válkou na něm byly postaveny dvě telemetrické věže. Dnes slouží jako centrum pro umělce a není běžně přístupný. U brány lze zaparkovat a obejít jej podél příkopu.
Příkop s šíjovou kaponiérou a jednou z telemetrických věží. Další pozorovatelna je zabudována do nároží budovy v popředí.
|
Levá kaponiéra s druhou z italských telemetrických věží.
|
Pravá kaponiéra s dělovými střílnami.
|
Příkop je v šíji zasypán, vnitřní objekty jsou ve špatném stavu. Jsou vidět obě italské věže. (R. Hacuš)
|
Opevnění benátské laguny
Po překvapivém vpádu janovských lodí postavili Benátčané v roce 1380 první osmiúhelníkový umělý ostrov Poveglia, označovaná jako „oktagon“. Ještě v roce 1900 na něm bylo šest děl. Až o dvě století později byly po jeho vzoru postaveny další čtyři oktagony. Během 16. století, se vzrůstající osmanskou hrozbou, byly u vjezdů do laguny postaveny velké forty Sant’Andrea, San Nicolò a San Felice. V roce 1726 k nim přibyly forty San Pietro a Alberoni.
V laguně vyrostlo i osm dalších opevněných ostrovů, zvaných Batteries a ostrůvky s prachárnami. Tato opevnění dál rozvíjeli i Rakušané, teprve za italského panství se těžiště obrany přesunulo k dalekonosným bateriím a pancéřovým fortům na pevnině a pobřeží.
Monumentální brána fortu Sant’Andrea. Jako mnoho dalších budov se fort pomalu propadá pod úroveň hladiny. (RH)
|
Oktagon Ca‘ Roman je nejjižnějším z umělých opevněných ostrůvků v laguně. (RH)
|
ITALSKÉ POBŘEŽNÍ FORTY A BATERIE
Na začátku 20. století zabezpečily přístav moderní baterie v podobě dlouhých betonových objektů s otevřenými postaveními pro čtyři až šest děl. Část z nich byla vestavěna do starších rakouských fortů. Nejčastější výzbrojí byly kanóny ráže 149 nebo 152 mm, čtyři větší baterie (Vettor Pisani, Marco Bragadin, Francesco Morosini a V. Penzo) obdržely těžké houfnice ráže 280 mm, které měly působit proti palubám obrněných lodí. Výjimkou byla baterie Radaelli se čtyřmi pancéřovými věžemi pro 152 mm kanóny.
Boj s bitevními loděmi měly zajistit těžké pancéřové baterie Emo, San Marco a Dandolo, každá s dvojicí věží pro jeden 305mm kanón. Věže připomínaly lodní, avšak s podstatně slabším pancéřováním, měly však odlévaný masivní předpancíř, takže původně se možná uvažovalo o odolnějších typech. Během první světové války obranu výrazně zesílila baterie Amalfi s plnohodnotnou věží o síle pancíře až 40 cm a dvěma kanóny ráže 381 mm.
Baterie S. Veniero s kanóny 152/40 za ocelovými štíty je typickou ukázkou betonového objektu, vybudovaného před první světovou válkou. V pozadí je pahorek s otevřeným postavením pro dálkoměr, v popředí plechový kryt pro pohotovostní zásobu munice. Baterie dnes již neexistuje.
Baterie Vettor Pisani
Baterie pro šest houfnic ráže 28 cm vznikla krátce před první světovou válkou. Tvoří ji obrovský 150 metrů dlouhý betonový objekt, z nějž vyčnívají dvě mohutné věže pro dálkoměry. Dnes je v baterii kvalitní muzeum, obsahující též podrobné mapy opevnění poloostrova. Rekonstrukce bohužel proběhla italských „designovým“ stylem, takže namísto plechových dveří jsou skleněné a podobně. Otevřeno by mělo být od jara do konce září, a to denně, kromě pondělků.
Baterie v aktivní službě s plnou výzbrojí.
Plán baterie se zemními valy, které jsou dnes odstraněné. V zadních rozích jsou obranné kulometné objekty.
Šest palebných postavení, krytých betonovým masivem hlavní chodby.
|
Čelní pohled na odkopaný objekt s 11 metrů vysokými věžemi pro dálkoměry.
|
Levý objekt (kaponiéra) pro kulomet Colt Browning M1895. Blízkou obranu doplňovalo 138 střílen pro pušky.
|
těžká pancéřová baterie Amalfi
Baterie dostala jméno na památku pancéřového křižníku, který v červnu 1915 nedaleko odtud potopila německá ponorka. Byla nejdůležitějším a nejdražším objektem pevnosti, když disponovala věží pro dva kanóny 381/40, původně určené pro bitevní lodě třídy Francesco Caracciolo.(1) Stavba začala v roce 1915, zkušební výstřel byl vypálen 14. května 1917. Slabinou byl dostřel pouhých 18,9 km, což bylo dáno nedostatečnou maximální elevací 20°, která ani zdaleka nevyužila potenciálu děl.
Objekt pro věž má devět metrů silnou čelní stěnou, ostatní stěny a strop jsou tři metry silné. Náleží k němu dvě strojovny, propojené povrchovými technickými chodbami. O něco dál se nachází mohutný objekt muničního skladu, který je možná přístupný. Jeho stěny jsou silné až 580 cm. Objekty byly v písčité půdě zakotveny na osmi tisícovkách železobetonových pilot.
Baterie s dnes již odstraněným zemním valem, který kryl objekty, ale mezi ním a stěnami byla ponechána mezera. Jsou vidět technické chodby, vyznačeny jsou podzemní nádrže na vodu (modře) a úzkorozchodné drážky (červeně). (Ondřej Filip 2026)
Věž během první světové války nestřílela na skutečné námořní cíle, zasáhla nicméně proti pozemní frontě na Piavě, kde zlikvidovala most dříve, než přes něj mohly přejít rakousko-uherské jednotky. V meziválečném období se nestala obětí honu za ocelí, ale byla dál udržována. Během druhé světové války se krátce zapojila do palby na dvojici britských plavidel, která se přiblížila k přístavu.
Hlavní objekt baterie po dokončení. Věž měla čelní pancíř o síle 40 cm, boční 30 cm a strop 15 cm. Pevné části věže vážily 512 tun, pohyblivé 560 tun.
Pancéřová věž po instalaci. Tisíce pytlů s pískem zřejmě dočasně nahrazují betonovou zálivku mezi okrajem instalační šachty a předpancířem.
Na snímku je dobře vidět mezera mezi valem a objektem. Otvory hlavní jsou utěsněny plachtovinou, na stropě je vidět věžička s optikou.
Celé okolí baterie bylo vyčištěno a je zde parkoviště. Bohužel byly uzavřeny všechny interiéry, které jsme v roce 2010 ještě volně navštívili. Jsou ovšem zcela prázdné, protože veškeré kovové součásti byly po druhé světové válce sešrotovány.
Celkový pohled na baterii s dvojicí bočních strojoven a odhalenými technickými chodbami. (R. Hacuš)
|
Detail bojového bloku. Vlevo je dobře vidět, jak technická chodba podcházela volný prostor mezi valem a objektem (R. Hacuš)
|
Hlavní objekt pro věž s četnými okny. Vlevo je jedna ze strojoven.
|
Čelní pohled na hlavní objekt, který má půdorys 43 krát 38 metrů.
|
Strop technické chodby malé odolnosti mezi hlavním objektem a pravou strojovnou.
|
Levá strojovna se spojovací chodbou.
|
Šachta po sešrotované pancéřové věži. (R. Hacuš)
|
Hlavní místnost strojovny. V klenbě je světlík pro větrání a osvětlení. (RH)
|
Telemetrické věže
Specialitou Benátek, ležících ve zcela plochém terénu, je velké množství věží pro měření vzdálenosti námořních cílů (torre telemetriche). Jsou rozmístěny především na poloostrově Lido, kde jich bylo na úseku necelých deseti kilometrů postaveno třináct. Věže nesloužily pro klasické stereoskopické dálkoměry, ale pro trigonometrii, která pomocí jednodušších přístrojů umožnila kombinací naměřených úhlů přesně stanovit polohu cíle. Pro každou baterii byly využity tři věže, označované jako centrální, levá a pravá.
Většina věží má obdélníkový půdorys, výška je dána dostřelem zbraní baterií, pro které měla konkrétní věž působit. I když byly věže až na výjimky z betonu, jedná se o slabé konstrukce, které chránily maximálně před střepinami. Horní patro se štěrbinou sloužilo pro optický přístroj, nižší podlaží s běžnými okny pro velení a ubytování posádky.
Úzká věž Vignotto má taškovou střechu.
|
Nižší věž Sanconio. Ozdobné zábradlí je původní.
|
Věž Bodi patří k nejnižším. Dochovaly se plechové okenice průzoru pro zaměřovač.
|
Věž Padovan patří k největším.
|
Šestipodlažní věž Crepaldo má neobvykle rozlehlá obytná patra.
|
Ochoz věže Crepaldo. Ocelová vodítka umožňovala fixovat okenice vodorovně nebo je zcela spustit ke zdi.
|
Věž Pasquali byla jako jediná postavena přímo na budově kasáren.
|
Věž San Marco vypadá zcela odlišně, možná využila nějakou původní technickou stavbu.
|
Pravá věž Treporti stojí na stropě rakouské kaponiéry a směřuje bočně k průlivu.
|
Atypická levá věž Treporti stojí přímo na ploše fortu. Možná to byl původně maják.
|
Vrchol věže Lio Grando s průzorem pro pozoroání.
|
Pancéřová baterie Radaelli
Jde o jediné použití věží s kanóny 152/50 a také jediný objekt pobřežního dělostřelectva v Itálii, který měl otočné věže pro zbraně střední ráže. Baterie byla dokončena až v roce 1914 a její kanóny měly dostřel 19,5 km, tedy více, než 381mm kanóny nevhodně konstruované baterie Amalfi. Díky tomu mohla vystřelit 250 granátů na rakouské jednotky, snažící se překročit řeku Piavu. Dnes se bohužel nachází v areálu kempu, z věží nic nezbylo a mohutný betonový blok je zastavěn mezi provozními budovami. Nově by snad interiér měl být přístupný jako muzeum.
Věž se podobala běžným věžím pro 120 mm a 149 mm kanóny, vrchlík však neměl vlastní ložisko a a spočíval celou vahou na ložisku otočného bubnu lafety, s nímž byl spojen šikmými nosníky. Hrozil tak přenos otřesů při zásahu přímo na mechanismy zbraně. Vrchlík se skládal ze tří částí a předpancíř byl velmi nízký, takže odolnost věží byla stejně jako u všech ostatních typů problematická.
Vojáci Italské sociální republiky s německými spojenci v létě 1944. Benátky byly dobyty až na konci dubna 1945 během úspěšné spojenecké jarní ofenzívy.
Dekorativní vstup do objektu s původními dveřmi se střílnami.
|
těžká pancéřová baterie Emo
Baterie pro dvě věže s 30,5 cm kanóny je opuštěná, ale zcela odříznutá mezi domy. Tvořil ji jediný obrovský betonový blok o půdorysu 64 x 20 metrů. V roce 2010 jsme se do ní dostali pootevřenou bránou, nyní je ale pravděpodobně nepřístupná. Interiéry byly v dobrém stavu, šachty byly zabetonované a překvapivě malé, neboť mechanismy věží byly situovány až do výrazně rozšířených částí šachet nad úrovní vnitřních prostor.(2)
Obrovská blok baterie se zazděnými šachtami věží. Vedle jsou rakouská kasárna a nahoře německý objekt. (Google Maps)
|
Nádvoří s rakouskými odolnými kasárnami a mohutným blokem baterie.
|
I na moderním betonovém bloku byly vytvořeny ozdobné prvky v secesním stylu. (RH)
|
I v interiéru jsou ozdobné secesní prvky, jako jsou mříže nad dveřmi, umožňující přirozené větrání. (RH)
|
Strojovna se soklem na agregát. (RH)
|
Německý objekt pro protiletadlový kanón. V popředí je kasárenský barák baterie.
|
baterie Agostino Barbarigo
Mohutný betonový blok baterie o délce 80 metrů pro čtyři kanóny Armstrong 152/40 byl vestavěn do rakouského fortu Caroman. Během druhé světové války byly zbraně přemístěny do blízké německé baterie s kasematami. Celý prostor byl už v roce 2010 neuvěřitelně zarostlý a do baterie jsme se dostali jen díky tunelu, vysekanému v křoví. Vstup je z týlu, takže je nutné objekt obejít. Do lokality musíte buď dojet lodní linkou hromadné dopravy nebo dojít dva kilometry po hrázi z poloostrova Pellestrina.
Postavení pro kanónu a výklenky na pohotovostní zásobu munice na stropě objektu.
|
baterie Marco Polo
Baterie byla zastavěna do rakouského fortu San Pietro in Volta a měla čtyři kanóny Armstrong 152/40. Bezprostřední okolí rakouského blokhausu i týl bateriového bloku nebyly zarostlé a bez problému jsme sem došli pěšinou skrz křoviny. Jelikož neleží přímo u moře, jsou vnitřní kovové součásti v dobrém stavu.
Hned za betonovým objektem italské baterie je blokhaus, který chránil nádvoří rakouského fortu. (RH)
|
Při manipulaci s pohotovostní municí byla obsluha níže, aby byla chráněna betonovým parapetem. (RH)
|
Závěsná dráha pro dopravu munice uvnitř objektu. (RH)
|
další pobřežní opevnění
Pancéřová baterie San Marco pro dvě 305mm věže je v areálu luxusního kempu, do kterého zřejmě lze vejít. Baterie Dandolo pro tytéž věže je v sousedství restaurace a možná je přístupná. Šachty věží jsou značně poškozené a zarostlé. Baterie Daniele Manin pro šest 152mm kanónů má impozantní betonový objekt, ale je v areálu autoservisu a fotili jsme ji jen bránou. Baterie Bragadin pro šest houfnic ráže 280 mm je ve velmi dobrém stavu, ale bohužel je v areálu sportovního letiště. Jedinou moderní betonovou baterií se směrem palby do laguny, byla Mazzorbetto pro šest kanónů ráže 149 mm, chránící kanál k ostrovu Burano.
Bránou procházela splítka kolejí normálního rozchodu a úzkokolejky. V pozadí je blok baterie.
|
Baterie Daniele Manin. Cihlové zídky zřejmě pochází z přestavby na protiletadlovou baterii. (RH)
|
ITALSKÉ FORTY POZEMNÍ OBRANY
Samotné Benátky jsou dokonale chráněny lagunou, ale obsazení jejího břehu by odřízlo veškerý přístup na pevninu a umožnilo ostřelování. Proto vznikla i pozemní fronta, chránící město Mestre, kde končí hráz, spojující Benátky a pevninou. V osmdesátých letech 19. století zde vznikl půlkruh poněkud zastarale řešených fortů s vodními příkopy a otevřenými postaveními pro kanóny na valech.
Na začátku 20. století byly starší forty modernizovány vestavbou betonových baterií a o několik let později byla vytvořena linie pancéřových fortů s otočnými věžemi. Šlo o variaci alpských fortů systému Rocchi, díky rovnému terénu zcela souměrných, s jedinou obdélníkovou budovou, slučující funkci kasáren a pancéřové baterie. U většiny fortů tento betonový blok obsahoval i traditory pro boční palbu a výstupky pro výsuvné kulometné věže.
I přes moderní výzbroj šlo o problematické řešení. Forty v rovině, kde bylo pozorování prakticky nemožné, dělilo průměrně pět kilometrů a v mezipolí nebyly žádné objekty. Odolnost betonu byla nedostatečná a soustředění věží v jednom bloku s veškerou municí a ubikacemi posádky hrozilo v případě zásahu těžkým dělem katastrofálními následky, což se v Alpách jasně potvrdilo. Během války byly forty odzbrojeny a kanóny, munice i posádky byly přesunuty na frontu.
pancéřový fort Rossarol
Fort z roku 1907 leží vedle benátského letiště. Má atypickou dvoupodlažní konstrukci s šachtami pro čtyři pancéřové věže se 149 mm kanóny v horním podlaží a čtyřmi daleko vysunutými objekty pro kulometné věže, které nahrazovaly kaponiéry. Objekt je zavřený, ale bylo možné jej fotit zvenku. Na webu lze nalézt strašlivé projekty na jeho přestavbu, které doufejme nebudou nikdy realizovány.
Fort je zcela symetrický. Vlevo je vyznačena podoba se zemním záhozem, z nějž vyčnívají kulometné věže, vpravo půdorys betonových částí bez záhozu.
Neobvyklý dvoupodlažní monoblok baterie.
|
Boční pohled na baterii, obklopenou vodním příkopem.
|
fort Carpenedo
Fort s vodním příkopem byl dokončen v roce 1885 podle projektu, vycházejícího ze starších fortů rakouského projektanta Tunklera. Na začátku 20. století byl modernizován vestavbou betonové baterie pro šest děl. V levé části se nachází protiletadlová baterie z období první světové války. Fort slouží jako muzeum, o víkendu by mělo být otevřeno celodenně, v týdnu jen některá odpoledne.
Brána poněkud upřednostňuje ozdobnou funkci před obrannou.
|
Šíjová kaponiéra. I tento fort je značně postižen poklesem terénu.
|
Objekt moderní baterie. Z ochozu se vstupovalo do kruhových šachet s kanóny.
|
Stará kamenná kasárna a val s traverzami a postaveními pro původní děla.
|
Sokl, který umožňoval použít polní kanón jako protiletadlový. (RH)
|
Pancéřový fort Mezzacapo
Fort měl čtyři věže pro 149mm kanóny a čtyři 75mm kanóny v bočních traditorech s 15 mm silnými ocelovými okenicemi. Blízkou obranu zajišťovaly dvě kulometné věže. Zvenku je přístupný, neboť venkovní budovy využívají nějaké spolky. Interiér je uzavřený.
Týlová stěna monobloku baterie s původním nápisem.
|
Levý traditor s částečně zazděnou střílnou. Vlevo vyčnívá objekt pro kulometnou věž.
|
fort Gazzera
Fort byl dokončen v roce 1887 a modernizován výstavbou betonové baterie pro šest děl. My jsme se do něj dostali během oslavy národního svátku, jinak je otevřený jen sporadicky a nachází se v něm muzeum, které nesouvisí s opevněním.
Brána fortu a šíjová kaponiéra.
|
Objekt moderní baterie, dodatečně vybudované na nádvoří fortu.
|
Pancéřový fort Poerio
Fort z roku 1912 měl čtyři věže pro 149mm kanóny a čtyři 75mm kanóny v bočních traditorech. Blízkou obranu zajišťovaly dvě kulometné věže. Prostor slouží jako park, takže je fort zvenku přístupný a je zde i parkoviště. Podobně jako mnoho dalších má odstraněný zához a tak z něj výrazně vystupují válcové betonové objekty pro kulometné věže.
Jedna z verzí bočních traditorů pro dva 75mm kanóny. Odolnost proti přímé palbě byla kvůli rozměrná střílně minimální.
Odkopaná čelní stěna s objektem pro kulometnou věž. Vlevo je traditor.
|
Detail traditoru se zazděnou střílnou.
|
ostatní objekty pozemního opevnění
Pancéřový fort Pepe standardní konstrukce je v hustém porostu a zřejmě je opuštěný a přístupný. Pancéřový fort Cosenz vypadá velmi dobře, ale je v oploceném rekreačním areálu. Přes den se sem zřejmě dá dostat, protože je zde běžná restaurace. Pancéřový fort Sirtori byl zjednodušenou verzí bez kulometných věží a je v uzavřeném, zřejmě nepřístupném areálu. Tron je typickým představitelem starých fortů a také obsahuje dodatečně postavenou betonovou baterii. Podle satelitních snímků vypadá opuštěně, ale přístupný zřejmě není. Manin je možná přístupný, obsahuje pouze dva masivní betonové objekty bez oken, takže se možná jedná pouze o odolnou prachárnu.
NĚMECKÁ OPEVNĚNÍ
Po obsazení Itálie začali Němci budovat protiletadlové a pobřežní baterie se standardními objekty, které známe z Atlantického valu. Doplnily je obvyklá kulometná hnízda Ringstand 58c. Mnoho objektů bylo zničeno nebo se ocitlo v zahradách.
Nejzajímavější je baterie M.K.B. Barbarigo na ostrově Ca’ Roman, kde se podařilo vybudovat typové kasematy M272 pro 152mm kanóny, přemístěné z nedaleké italské baterie. Kromě toho je zde i několik tobruků a dalších objektů, například úkryt Fl 277 pro světlomet(3) a velmi pěkná věž pro dálkoměry, o které jsme bohužel nevěděli (pravděpodobně jediná německá v oblasti). Vedle věže jsou opuštěná kasárna s posádkovým kostelem. K baterii lze dojet lodí místní hromadné dopravy, nebo dojít po posledních dvou kilometrech hráze „Murazzi“ z jižního okraje ostrova Pellestrina. Samotná hráz z benátské doby je technickým divem a jen tento úsek měří deset kilometrů.
Kasemata má klasický vzhled, známý z Atlantického valu. (RH)
|
Do výřezů na bocích střílny bylo možné ukrýt hlaveň. (RH)
|
Vstup do kasematy je chráněn mohutnou předsíní.
|
Přstup ke kasematám (v pozadí) chránil tento Ringstand pro kulomet. (RH)
|
Opěrný bod s typovými objekty je v oploceném areálu majáku Cavallino, jeden objekt pro protitankový kanón nicméně zůstal na přístupné pláži. K atypickému úkrytu lze snadno dojít z velkého parkoviště u hřbitova Jessolo, jeho soused je však v oploceném areálu s vykopávkami.
Objekt pro boční (kosou) palbu protitankovou palbu u majáku Cavallino.
|
Těžký úkryt a ochrannými zídkami u hřbitova Jesolo.
|
Poznámky:
(1) Čtyři superdrednaughty byly objednány v roce 1914, hlavní výzbroj každé lodě mělo tvořit osm kanónů ráže 381 mm. Válka práci téměř zastavila, po válce byla spuštěna jen vedoucí loď třídy, ale nebyla dokončena a v roce 1926 byla sešrotována. Kanónu bylo vyrobeno 24, část byla použita jako železniční kanóny a pro monitory, šest kanónů bylo během první světové války po dvou instalováno do pancéřových věží pobřežních baterií Amalfi v Benátkách a Benedetto Brin a Fratelli Bandiera v Brindisi. Další kanóny byly použity v meziválečném období pro baterie Opera A na Sicílii a Punta S. Martino a Monte Moro u Janova. V jejich případě se však jednalo pouze o plechové a nikoli pancéřové věže.
(2) Pevnostní těžké věže mohou vycházet z lodních, ale mají nízkou konstrukční výšku, aby je bylo možné instalovat do pevnostních objektů, které mají obvykle jen jedno či dvě patra. Naproti tomu lodní věže prochází celou výškou trupu bitevních lodí a vyžadovaly by šachty o výšce deset a více metrů. Použití lodních věží na pevnině se řešilo různě. Konstrukce mohly být ponechána a hluboká šachta byla vyražena až do podzemí (například baterie v Bergenu pro věž z německého bitevního křižníku Gneisenau). Věž mohla být zkrácena a mechanismy složitě překonstruovány (např. věže z carské bitevní lodě Poltava pro sovětskou obnovu baterie Maxim Gorkij v Sevastopolu) nebo byla prostě uříznuta a vše bylo nahrazeno improvizací (baterie pro věže španělské bitevní lodě Jaime I, zbavené pancéřování)
(3) Typový objekt Fl 277 pro mobilní světlomet o průměru 60 cm, vybavený posuvnými betonovými dveřmi, je velmi vzácným typem. Na celém atlantickém valu jich zřejmě bylo postaveno jen 14 kusů, a to pouze v prostoru, zahrnujícím část belgického a francouzského pobřeží. Objekt byl zaveden na konci roku 1942 a měl objem 680 m3 železobetonu.
K objektům na pevnině dojedete zcela bez problémů, stejně jako k hlavním atrakcím na poloostrově Cavallino (baterie Amalfi a Vettor Pisani a telemetrické věže). Horší je to s ostrovy Lido a Pellestrina, kam se osobní vozidla dopravují jen omezeně. Jeli jsme tam veřejnou lodní dopravou a poté jsme lokality objížděli autobusy, což nebyl problém. V samotných Benátkách žádné objekty nejsou, pokud se do tohoto turistického pekla přece jen vypravíte, je nutné jet vlakem nebo autem na obří kryté parkoviště Tronchetto.
Podrobné informace o pevnosti na jdete na webu fortificazioni.net, který je už dvacet let zásadní zdrojem ohledně italského opevnění. Jde o starou stránku s malými ilustraceni, ale od roku 2010, kdy jsem ji použil pro plánování první výpravy do Benátek, nebyla ničím překonána. Web města ohledně zpřístupněných baterií je sice graficky efektní, ale informací je zde poměrně málo.
stav: 2010 a 2022
Foto: Ondřej Filip 2010 a 2022, Radek Hrabčák 2010 (RH), Roman Hacuš 2024 – z dronu (R. Hacuš)
Literatura:
Giorgio Trevisan: La Fortificazioni Militare
Via dei forti
Rád bych viděl novinky, plány a fotografie z vašich webových stránek v knize. Ale to se pravděpodobně nestane. ☹️ S pozdravem, Vojtech