Opevnění na ostrově Kréta
Opevnění: OSTATNÍ   Téma:

(Řecko) – Agios Nikolaos, Iraklio, Rethymno, Chania, Agios Galini
Napsal: O. Filip
bastionové pevnosti, fort, blokhausy, pobřežní baterie
Na Krétě najdete benátská, turecká, německá i italská opevnění. Z historie je známé především 21 let trvající obléhání pevnosti Iraklio.

Kréta byla významnou lokalitou, kde se rozvíjela evropská civilizace, z hlediska opevnění nás však zajímá až benátské období (1205-1669). Benátčané nejprve opravovali byzantské hradby důležitých měst, v 16. století však byli nuceni investovat do bastionových opevnění, konstrukčně náležejících ke staroitalské škole. Kompletní opevnění získalo pouze největší město Candia (dnes Iraklio) a přístav Chania, V Rethymnu vznikla citadela a na ostrůvcích těsně u pobřeží tři větší pevnosti – Spinalonga, Souda a Gramvousa. Všechny důležité pevnosti byly na severním pobřeží Kréty, kde je zemědělsky využitelný terén, zatímco jižní pobřeží je velmi skalnaté a málo obydlené.

Hned na začátku Krétské války padla do rukou Otomanů všechna města a Candia čelila dlouhému obléhání, nicméně po jejím pádu si Benátčané ponechali zmíněné ostrovní pevnosti. To byla poměrně unikátní situace, neboť ležely jen stovky metrů od nepřátelského pobřeží. V tomto stavu vydržely až do roku 1715, kdy jejich posádky během Sedmé Otomansko-Benátské války kapitulovaly, neboť se po dobytí benátských držav v Řecku ocitly v bezvýchodné situaci. Během 19. století proběhla na Krétě řada krvavých revolt, které měly za následek soustředění muslimských obyvatel v opevněných městech na severním pobřeží a výstavbu malých pevnůstek po celém ostrově. Když se ukázalo, že Turci nedokáží udělat pořádek, aniž by jejich tvrdé postupy způsobovaly další a další problémy, byla Kréta v roce 1898, po zásahu západních mocností, prohlášena samostatným státem. Tento stav vydržel jen do roku 1908, kdy se ostrov dobrovolně připojil k Řecku.

V listopadu 1940 dorazily na Krétu se souhlasem řecké vlády první britské jednotky, neboť její udržení bylo klíčové pro bezpečnost Egypta a trasy do Suezského průplavu. Ani britské, ani řecké jednotky nebyly příliš dobře vybavené a vycvičené. V ranních hodinách 20. května 1941 začala masivním výsadkem parašutistů operace Mercury. Během několika dnů tvrdých bojů, v nichž parašutisté utrpěli velmi těžké ztráty, se jim podařilo převzít iniciativu. Posily ovšem přicházely pouze letecky, neboť několik konvojů malých plavidel rozprášilo britské námořnictvo. Německé letectvo se revanšovalo, když způsobilo těžké ztráty mezi britskými křižníky a torpédoborci. Němci v nouzi požádali Italy o pomoc a jelikož bylo britské námořnictvo oslabené, podařilo se Italům během 28. května vylodit tři tisíce mužů. Téže noci začala evakuace britských jednotek a probíhala až do 1. června, kdy zbytky obránců kapitulovaly v zálivu Sphakia. Němci si dopřáli obvyklé masakry civilistů, včetně vyvraždění celých vesnic a rozdělili si s Italy ostrov na dvě okupační zóny. Obranu ostrova zajišťovaly zprvu jen polní baterie, později i stacionární baterie námořnictva a byl také zahájen poměrně rozsáhlý program výstavby opevnění na potenciálních vyloďovacích plážích. Na podzim 1944 byla část německých jednotek stažena a zbytek se přemístil do západní části ostrova. Spojenci věnovali Krétě jen malou pozornost, jejich slabé jednotky obsadily většinu ostrova a zbytek špatně vybavených Němců nechali na pokoji až do úplné kapitulace Třetí říše.

Rethymno

Pevnost byla vybudována v letech 1573-80 v místě staršího byzantského opevnění, především v reakci na ničivý nájezd Osmanů v roce 1571. Ačkoli původně se zřejmě počítalo s tím, že pevnost bude chránit obyvatele, vzhledem k terénním poměrům vznikla na příliš malé ploše a navíc bylo poničené město za hradbami během její výstavby obnoveno. Pevnost má směrem k městu čtyři bastiony, vždy s jedním uchem, opevnění na skále nad mořem je nepravidelné. Opevnění samotného města, tvořené hradbou s příkopem a jedním bastionem bylo slabé a při obléhání v roce 1646 rychle padlo. Samotná pevnost kapitulovala až po několika týdnech. Turci opravili hradby a vybudovali pětiúhelníkový objekt před hradní bránou, který ji sice chránil, ale při své primitivní konstrukci nerespektoval palebné sektory děl z bastionů. Během druhé světové války byl na jihozápadním bastionu vybudován německý objekt, dnes však po něm není ani stopy.

Do pevnosti se platí vstupné, na základech tureckého objektu před bránou stojí archeologické muzeum. Povrch pevnosti je dnes prakticky prázdný, lze si prohlédnout mešitu a skladovací kasematy v severní části. U přímořské fronty je kaverna a sokl pro nějaký menší kanón či světlomet, možná z doby německé okupace.


Přímořská fronta pevnosti je zcela nepravidelná.

Jediná brána pevnosti. Střílny na parapetu jsou tureckého původu.

Pravá líce a ucho bastionu Nikolaos, chránící prostor před bránou.

Bastion Pavlos na opačné straně brány. Je možné, že parapety s četnými střílnami pro ruční zbraně pocházejí až z éry boje proti povstalcům.

Dělové střílny bastionu Loukas pro obranu kurtiny. Na lících bastionu jsou jen pěchotní střílny, nejspíš důsledek přestavby.

Maják, který postavili Egypťané při svém krátkém panování v 19. století. Molo sloužilo i jako parapet pro pěchotu.

Chania

Benátčané sice získali tento důležitý přístav již na začátku 13. století, ale následně jej ztratili ve prospěch Janovanů a opět se zde usadili až v roce 1285. Opravili byzantské hradby, avšak v dalších stoletích bylo nutné chráněnou plochu podstatně zvětšit. Nejprve byly postaveny hradby s masivními rondely, v roce 1538 začala pod vedením Michele Sammicheliho přestavba na bastionové opevnění. U moře vznikly nepravidelné půlbastiony, ve vnitrozemských rozích obdélníkového opevnění ušaté bastiony, které do sebe zahrnuly i zmíněné rondely. Jižní fronta pevnosti byla příliš dlouhá a tak v její polovině vznikl menší bastion Piatta Forma, jehož název byl odvozen od obecného názvu těchto specifických prvků staroitalské školy(piattaforma). Vjezd do přístavu zabezpečila kasematní baterie a opevněný maják, mezi nimiž byl natahován řetěz. V srpnu 1645, tedy hned na začátku Krétské války, dobyli město po dvouměsíčním obléhání Osmané. Říjnový pokus o znovudobytí byl špatně zorganizovaný, takže přístav posloužil jako nejdůležitější základna pro útok na hlavní město Kréty.

Parkoviště je u východní hradby, kde je mimochodem i maličká pláž s výhledem na ucho půlbastionu Sabionara. Hned za ním je část benátských doků, které hostí expozice námořního muzea. Po molu lze dojít k baterii Firkas, která je nejspíš tureckého původu a k opevněnému majáku. Po nábřeží, mimochodem považovaném za jedno z nejhezčích v Řecku, pak dojdete ke kasematní baterii, v níž je druhá část námořního muzea a za ní je příkop a druhý půlbastion. Směrem na jih lze uličkami projít k rondelu, který slouží i jako vyhlídka na město.


Ucho půlbastionu Sabbionara, neobvykle umístěné v moři. Zdobí jej benátský znak a dnes již nečitelné erby důstojníků, kteří se podíleli na stavbě.

Postavení pro pěchotu, za ním vlnolam s baterií San Nicolò a opevněným majákem Pharos.

Opevněný maják, z něhož byl natahován řetěz, uzavírající vjezd do přístavu.

Kasematní baterie Firkas pro obranu jediného vjezdu do přístavu. Kvůli pozdějším přestavbám jsou střílny zčásti pod terénem.

Západní kurtina. Vlevo je část bastionu Gritti (též Schiavo) a v pozadí bastion Lando (nebo též Salvatore).

Spinalonga

Pevnost, chránící vjezd do přírodního kotviště, pokrývá celý ostrůvek. Původně prý šlo o výběžek poloostrova, uměle oddělený pro lepší obranu, to se však vzhledem k šířce průlivu jeví jako poněkud pochybné. Výstavba dodnes dochovaných opevnění proběhla v letech 1579-86. Během krétské války byla pevnost základnou proti Turkům a i po porážce zůstala v rukou Benátčanů a byla vyklizena až v roce 1715. Během nepokojů v 19. století zde opakovaně hledali úkryt turečtí civilisté a během velké vzpoury v roce 1878 byla pevnost spolu s Ierapetrou jediným místem v regionu, které nedobyli řečtí povstalci.

K pevnosti jezdí pravidelná lodní doprava z malého přístavu Eloúnda, cesta trvá asi čtvrt hodiny. Hradby jsou ve v dobrém stavu, vnitřní prostor je ovšem částečně zastavěn ruinami bývalé karantény pro malomocné, což je ostatně téma, pro nějž je ostrov daleko známější, než pro svá opevnění. Eskarpa je nepravidelná, neboť kopíruje pobřeží, jen u brány je půlbastion s uchem. Výraznými prvky jsou dvě obloukové baterie se střílnami pro kanóny, označované původně jako jako lunety (mezzaluna), jedna u hladiny, kde kryla vjezd do zátoky a druhá na vyvýšeném místě, pro ochranu průlivu mezi pevností a poloostrovem.


Celkový pohled z moře, vlevo je baterie Moceniga, vpravo Michiel, nahoře je další hradba s postaveními pro děla. (JP)

Bastion Tiepolo a nad ním baterie Moceniga. Vnitřek pevnosti přehrazovala ještě kurtina Mema, viditelná vlevo od středu snímku. (JP)

Část baterie Moceniga a úžina, oddělující pevnost od poloostrova. Dole je nepravidelný prvek, nazývaný Donato. (JP)

Dělová střílna na nepravidelném prvku Rangone. I jeho špici zdobí typická strážnice. (JP)

Baterie Michiel, nad níž je menší palebné postavení, nazývané Mosta. (JP)

Vnitřek baterie Michiel se střílnami pro kanóny a parapetem pro pěchotu. (JP)

Iraklio

Po obvyklých peripetiích s Byzancí, Saracény a Janovany obsadili město v roce 1217 Benátčané. Dlouhou dobu využívali starší hradby, ale nové hrozby a také prudký nárůst počtu obyvatel si vyžádaly zřízení rozsáhlého bastinového opevnění, jehož stavba začala v roce 1462. Od roku 1532 se na řízení prací podílel i slavný fortifikátor Michele Sanmicheli. Práce na tři kilometry dlouhé frontě trvaly téměř sto let a zatížily obyvatelstvo daněmi a nucenými pracemi. V konečné podobě vznikly vysoké hradby se sedmi ušatými bastiony, doplněné předsunutými raveliny a dalšími opevněními, oproti novějším opevněním však byly tyto prvky malé a nízké. Obranu přístavu zajistil masivní kasematový objekt Rocca al Mare, umístěný na vlnolamu. Pozoruhodnou součástí přístavu byly kryté loděnice. Obléhání města, které bylo nejdelším v historii lidstva, začalo v roce 1648 a bylo nejdůležitější událostí Krétské války. Osmané věnovali tři měsíce přípravě obléhací linie a začali město ostřelovat, útoky na opevnění však měly malý úspěch. Turci útočili především na západní stranu pevnosti, kde začali budovat minové chodby, avšak obránci tomu čelili výstavbou rozsáhlé sítě chodeb a min, která dosáhla do značné vzdálenosti od hradeb. Obě strany byly zásobovány po moři a benátské snahy zablokovat Dardanely vedly k sérii námořních bitev. V roce červenci 1669 proběhl nejvážnější pokus o vyproštění města, jehož součástí byla i masivní dělostřelecká příprava, provedená spojeneckým lodstvem, při níž bylo údajně vypáleno kolem 15 tisíc koulí. Pokus však selhal a zdevastované město, vyčerpávající Benátky náklady na obranu, spělo k pádu. Opustily jej francouzské jednotky a 27. září téhož roku zbývající obránci kapitulovali. Podmínky mírové smlouvy zahrnovaly volný odchod křestanů a ponechání tří ostrovních pevností v rukou Benátčanů. Osmané opevnění opravili a některé části poněkud opevnění Iraklia byly zřejmě přestavěny Turky, rozdíly jsou především u severozápadního bastionu, který původně neměl ucho směrem k moři ani vyvýšený kavalír.

Do dnešního dne se dochovala větší část bastionové fronty, a to v poměrně dobrém stavu, neboť pro nové ulice byly proraženy průjezdy kurtinami. Na druhou stranu jsou dosti zakryté stavbami a vegetací. Zajímavé jsou primitivní kavalíry bastionů, tvořené vyvýšenými platformami s nájezdovou rampou pro kanóny. Původní brány mají podobu úzkých poteren, vedoucích skrz bastiony do míst, kde je kryla ucha, bohužel v době mojí poslední návštěvy byly všechny dochované brány „v rekonstrukci“. (Jelikož mohu srovnávat stav v roce 2002 a 2012, po deseti letech prací, štědře dotovaných evropskou unií, mohu konstatovat, že výsledky jsou z hlediska návštěvníka tragické. Vše je nedodělané nebo oplocené, občas skrz křoví zahlédnete nějakou pečlivě zrekonstruovanou část, která je nepřístupná. Všude jsou odpadky, lavičky a osvětlení jsou rozmlácené. V této souvislosti nelze nezmínit podobně rozsáhlé hradby Rhodosu, které jsou v perfektním stavu. Takže to jde i v Řecku.)

V přístavu si lze prohlédnou také mohutný předsunutý fort Rocca al Mare, známější pod tureckým názvem Koules, která má podobu enormně masivního kasematového objektu se střílnami. Zajímavé jsou střílny v úrovni nábřeží, která prochází velmi silnou stěnou a v některých střílnových otvorech se spojuje více střílen. Bohužel fort je nyní obehnán stavebním plotem z důvodu „rekonstrukce“, přičemž v roce 2012 byla stavební aktivita nulová. Z vojenských zařízení se dochovala ještě část benátských doků v podobě krytých hal, koncepčně se podobajících ponorkovým bunkrům z druhé světové války.


Bastion St. Andrews s typickým obdélníkovým kavalírem je nejblíže k moři.

Kurtina směrem k bastionu Bethlehem, do níž byla prolomena silnice. V popředí je terasa se střílnami, krytý uchem bastionu Pantocrator.

Terasa za uchem jednoho z bastionů. Střílny umožňovaly použití dvou děl, další byly na valu.

Ucho bastionu Bethlehem již prošlo rekonstrukcí.

Fort Rocca al Mare (Koules) při pohledu z pevniny. Nad bránou je momunemtální plastika benátského lva.

Rocca al Mare z opačné strany. Původní vlnolam končil u fortu.

Turecká opevnění

Turci převzali benátské pevnosti, ale provedli jen opravy a minimální úpravy, které je většinou těžké identifikovat. Ve druhé polovině 19. století, především po revoltě, která se odehrála v roce 1866, proběhla výstavba velkého množství blokhausů s puškovými střílnami (udává se, že jich bylo kolem šedesáti), sloužících jako opěrné body proti vzpurnému obyvatelstvu. V některých případech byly na podobný standard přestavěny starší objekty, například hrad Frangokastello, jehož dnešní efektní podoba je spíše výsledkem novodobé turecké práce. Objekty měly nejčastěji půdorys obdélníku, někdy s baštami v nárožích a jen tenké stěny z lomového kamene, takže se většina z nich do značné míry rozpadla.

Jedinou velkou stavbou z této éry je fort Itzedin ze sedmdesátých let 19. století. Jedná se o pětiúhelníkový fort o šířce zhruba 180 metrů, s rozsáhlými kasematovými prostory a valem, na němž byla umístěna děla, bránící vjezd do zálivu Souda. Fort, přestavěný na vězení, je dnes uzavřený a na valu jsou vidět moderní radary a lodní otočná věž, pravděpodobně z některého torpédoborce třídy Fletcher, které byly v zálivu šrotovány. Spíše než bojové využití lze u věže předpokládat využití ke cvičným či slavnostním účelům. Nedaleko ruin antického města Aptera, leží zrekonstruovaný turecký blokhaus Soumbassi (Firkas), od nějž je skvělý výhled na fort Itzedin a pevnost Souda.


Fort Itzedin při pohledu od blokhausu Firkas. Ostrůvek vlevo je pevnost Souda.

Detail pravé části fortu s otočnou věží na valu. Zdi pochází z přestavby na věznici.

Opravený blokhaus Soumbassi (Firkas), chránící dominantní vrchol nad fortem Itzedin.

Středověký hrad Frangokastello, přestavěný na turecký blokhaus. (autor: Seghene licence: CC 3.0).

Německá opevnění

Výstavbu opevnění na Krétě řídilo od roku 1943 Ženijní pevnostní velitelství 8 (Festungs-Pionier-Stab 8). Z hlediska opevňování se nejednalo o prvořadé bojiště, takže se budovalo především polní opevnění, protipěchotní překážky a otevřené baterie, které obvykle disponovaly pouze pouze sokly pro kanóny, zjednodušenými pozorovatelnami a kavernami pro skladování munice. Dle hlášení ženijního velitelství „Pevnosti Kréta“ bylo ke dni 1.2.1943 v oblasti Iraklia, Chanie a Rethymna dokončeno 31 „tobruků“, šest pozorovatelen, 51 úkrytů, několik desítek bojových objektů a 63 kilometrů drátěných překážek proti pěchotě. V přehledech objektů figurují úkryty pro pěchotu, úkryty pro protitankové kanóny i kasematy pro kanóny, ale je otázkou, jaký byl jejich standard. Z archivních snímků se mi podařilo identifikovat pouze jeden těžký objekt na pláži v Irakliu, pravděpodobně určený pro zbraň L1. Došlo také k ražení podzemních prostor u některých bojových objektů a pro skladování munice a ukrytí velitelských stanovišť byly využity upravené krasové jeskyně. Z typových objektů byly budovány běžné „tobruky“ pro kulomety a jejich větší verze pro tankové věže. Podle archivních dokumentů bylo Ženijnímu pevnostnímu velitelství 8 přiděleno mimo jiné padesát věží z tanků LT38 s 3,7 cm kanóny a dvacet věží z tanků PzKpfw I s dvojicí těžkých kulometů.

Unikátní fotografie, která pravděpodobně zachycuje těžký typový objekt v okolí hlavního města. Podle krakorce se může jednat o objekt pro zbraň L1.

Obranu pláží nejčastěji zajišťovala palebná postavení ve skalních výběžcích. V tomto případě jde o postavení s protitankovým kanónem 7.5 cm Pak 97/38 (francouzský kanón vz. 97 na lafetě německého 5cm kanónu s úsťovou brzdou švýcarské konstrukce).

Objekty pro zbraně L1

Nejzajímavější bylo použití dvaceti kusů zbraní L1 – 4.7 cm Festungspak 36 (t), zatím se mi však podařilo identifikovat pouze pět objektů pro tuto zbraň, z toho čtyři mají dochovánu střílnu. Většina z nich disponuje menším podzemím, na které je napojena střelecká místnost (umístěná ve skále nebo malém betonovém objektu). Ve všech případech byly kanóny instalovány do útesů či výběžků, odkud bylo možné postřelovat pláže. U pláže Plakias je podzemní systém, obvykle označovaný jako baterie, ale vzhledem k umístění s bočním výstřelem na pláž a malému průřezu chodeb je možné, že jde o rozestavěný objekt pro kanón L1.

V malém přístavu Agios Galini se přímo u cesty na pláž nachází objekt pro zbraň L1, v jehož střílně se dochovala i těsnící koule kanónu. Objekt má několik sálů a dlouhou chodbu se schodištěm nahoru na útes. Podzemí je v dobrém stavu a místní jej využívají jako zkratku na pláž. (V nedalekém svahu, na soukromých pozemcích se nachází ještě jeden objekt, který na fotografiích vypadá jako pozorovatelna.)

Objekt pro zbraň L1 u Kalamaki je také určen pro boční postřelování pláže. Zajímavé je také umístění další střílny, zřejmě pro kulomet nebo pozorování, nad kanónovou střílnou. Na útesu nad ním se nachází ještě řecký prefabrikovaný objekt pro kulomet. Bohužel interiér, který zahrnuje i podzemní prostory, není přístupný.

Zbraň L1 byla s největší pravděpodobností instalována u obce Stavromeno, asi šest kilometrů východně od Iraklia, v objektu však zůstala jen betonová stěna s otvorem po vytržené střílně.

Pláž u Kalives nedaleko Chanie chrání objekt, zabudovaný do skalní stěny, vzniklé při výstavbě silnice. ny místě jsem nebyl a kde je vchod nevím.

dlouhý úsek pláže u obce Nopigia kryje objekt, napojený na podzemí. To má několik vchodů a i když u některých neuspějete, mělo by být možné dostat se dovnitř.


Stěna kasematy s krakorcem a ochranným uchem, které nedosahují odolnosti typizovaných objektů. (PL)

Detail střílny s těsnící koulí. Vnější vrstva stěny je kamenobetonová.

Vchod do podzemí s jugoslávskou střílnovou deskou a stabdardními německými pancéřovými dveřmi (což je v Řecku ojedinělý případ).

Detail vchodové střílny. Jedná se o napevno zabetonovaný díl, který původně tvořil posuvný kryt hlavně kulometu v jugoslávské střílně pro malé typové objekty.

Interiér kasematy. Výklenek vpravo by odpovídal použití pancéřové oponky, ale venku na ní není místo. Strop je kryt dřevem namísto plechu.

Detail těsnící koule 4.7 cm Festungspak 36 (t). (PL)

Pláž Kalamaki s objektem pro 4.7 cm Festungspak 36 (t). (PL)

Objekt se značně podobá svému kolegovi v Agio Galini a též má krakorec na traverzách. (PL)

Detail střílny s odvodem nábojnic, pro nějž musel být vylámán zářez do skály. Účel rour je nejasný. (PL)

Objekt pro 4.7 cm Festungspak 36 (t) u obce Stavromeno má vytrženou střílnu. (JP)

Objekt v Kalives. Konstrukční detaily jsou typické pro zdejší region – krakorec střílny leží na kolejnicích, nad ní vyčnívají konzoly. (herring – AHF)

Detail střílny, v níž se dochovala těsnící koule kanónu. (herring – AHF)

Objekt u pláže Nopigia měl kromě střílny i další otvor (pravděpodobně pozorovací průzor). střílna zřejmě čelila pokusu o vytržení. (herring – AHF)

Německé baterie a další objekty

Hlavní složkou obrany byly dělostřelecké baterie, vyzbrojené nejčastěji německými 15 cm kanóny a 15,5 cm kanóny francouzského původu. Kromě toho zde byly i 7,5 cm kanóny, menší množství československých 10 cm houfnic a čtyři 21 cm kanóny. Vyskytly se i kanóny řecké a později i italské, pocházející z výzbroje 51. pěší divize „Siena“. Baterie pozemního vojska náležely do sestavy 697. a 752. pluku pobřežního dělostřelectva, kromě toho zde byly i baterie 520. oddílu námořního dělostřelectva.

Velmi zajímavá opevnění se nachází u vjezdu do zálivu Souda, poblíž obce Kokkino Chorio (osobně jsem tem zatím nebyl). Jižně od obce je šest kruhových postavení baterie Kokkino Chorio pro kanóny, pravděpodobně typu 15.5 cm K418 (f), náležejících do sestavy 520. pluku pobřežního dělostřelectva námořnictva. Nedaleko je baterie Drapanos pro čtyři 21cm kanóny Škoda cm za ní, přímo u kapličky a malého památníku dvoupodlažní pozorovatelna. Sice je postavena z kamenů a betonu, ale jinak připomíná standardní pozorovatelny německých pobřežních baterií. Vede z ní schodiště do rozsáhlého podzemního systému, který má více východů a zřejmě sloužil i jako velitelské stanoviště.

Severně od města Kolimvari, na mysu Spada, který tvoří špici poloostrova Rhodopou, je další otevřená baterie, pravděpodobně pro dva 15 cm kanóny SK L/55 C/28, taktéž náležející do sestavy 520. pluku. Pro ukrytí munice a posádky byl rozestavěn systém podzemních chodeb. Poblíž je i malá pozorovatelna z kamenů, traverz a trochy betonu. K baterii vede kamenitá cesta, kterou by mělo, byť s obtížemi, projet i běžné osobní vozidlo. Zhruba 2,5 kilometru před ní je závora a dál je nutné jít pěšky. Severně od tohoto mysu odehrála námořní bitva, v níž Britové 19. července 1940 napadli dvojici italských lehkých křižníků a jeden z nich potopili.


Plošina nad 300 metrů vysokým útesem mysu Spada. Na úpatí kuželovitého vrchu jsou postavení pro kanóny. (PL)

Palebné postavení pro 15,5 cm kanón, za nímž je vidět hrana útesu. Kolejnice pravděpodobně jen zpevňovaly platformu. (PL)

Totéž postavení z opačné strany, se vstupem do kaverny. (PL)

Další palebné postavení, opět se vstupem do kaverny. (PL)

Jednoduchá pozorovatelna baterie na hraně útesu. Strop tvoří betonová deska, opřená o vrstvu kolejnic. (PL)

Jugoslávská střílna pro kulomet, použitá pro obranu vchodu dělostřelecké pozorovatelny nad obcí Kokkino Chorio. (herring – AHF)

Palebné postavení pro 21cm kanón Škoda baterie Drapanos. Z betonu jsou pouze prvky pro umístění podpěr kanónu. (herring – AHF)

Každé palebné postavení disponovalo odolným muničním skladem (nejednalo se však o typový objekt). Na snímku je zářez, vedoucí do jednoho z nich. (herring – AHF)

Povedlo se mi přesně lokalizovat ještě kavernovou baterii objekt pro věž tanku u mostu v Tavronitis (pravděpodobně z LT-38). Samotný most je také památkou, neboť jej postavili Němci, u mostu jsou také vystavena torpéda. Na mapě najdete i oboustranný objekt pro boční palbu na pláž Kavros východně od Giorgioupoli, která má dvě jugoslávské střílny. Další objekty mám lokalizovány jen přibližně: stanoviště řízení palby na strmé skále nad domy obce Kolimvari. Objekt pro tankovou věž (bez věže) na svahu kopce Parthenon v jihovýchodní části obce Kissamos, podzemní sklad munice a pozorovatelna u kostela Sv. Demetriosa v Platanias a tobruk na kamenité pláži v Paleochoře.

Italská opevnění

Italové opevňovali svůj okupační sektor, který zahrnoval východní čtvrtinu ostrova. Hranice sektoru vedle ze severu k jihu zhruba deset kilometrů západně od Agios Nikolaos. Zřejmě nejlépe viditelná skupina objektů je východně od města Ierapetra, Jedná se o několik kopulovitých objektů na skalách, jejichž provedení je ještě o něco skromnější, než známě z italských středomořských ostrovů a kromě nich je zde také několik platforem pro menší kanóny. Kuriozitou je jeden z kopulovitých objektů, který je přímo na parkovišti místního supermarketu Lidl. Další objekty jsou například v okolí Agios Nikolaos.


Italská pevnůstka u Agios Nikolaos. (JP)

Jednoduchý kulometný objekt „koloniálního“ stylu, postavený bez použití oceli. (JP)

Další podobný objekt poblíž města Ierapetra. Alespoň na místní úrovni je zřejmá standardizace. (JP)

Otevřené postavení pro menší zbraň na pobřeží poblíž Ierapetry. (JP)


Zobrazit místo Opevnění na Krétě na větší mapě

Kréta je větší, než by se zdálo a nejsou zde příliš dobré silnice. Jen cesta z Iraklia do Chanie trvá kolem dvou hodin. Papírové i elektronické mapy se s výjimkou hlavních tahů výrazně liší od skutečnosti. Informace o pevnostech na webu či v muzeích také nebývají přesné, upozorňuji především na mnoho verzí názvů bastionů, kde se ponejvíce uchytila jakási kombinace původních italských názvů s anglickými jmény (přičemž největší zmatek je v Chanii). Některé názvy bastionů by bylo možné přeložit do češtiny (jména svatých, Betlémský bastion), ale to bych jen přidělával zmatky. Informace pocházejí z návštěv v letech 2002 (Spinalonga), 2010 a 2012, poznatky z průzkumu v Kalamaki a na mysu Spada dodal kolega Lach, snímky ze Spinalongy jsou aktuálnější, neboť je pořídil Jan Pavel. Snímky objektů pro zbraně L1 v lokalitách Nopigia a Kalives, jakož i některé další, dodal kolega „herring“ z Axis History Forum.

stav: 2010 – 2014

Foto: O. Filip 2010, 2012, J. Pavel 2008, P. Lach 2014

Literatura:
Manolis Papathanassiou: Castles, Towers and Fortresses of Greece
Roberto Piperno: Venetian Fortresses at Greece
Stephen Wass: Fortified Places in Greece
Maria Kivernitaki, Yannis Samatas: Fortezza in Rethymnon

Zatím žádné komentáře

Nový komentář

 

Publikováno: 11.4.2015 21.17 , Komentáře (0)
UPOZORNĚNÍ:
Z technických důvodů pošlete kopii komentáře mailem, jinak hrozí smazání.

350 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Zbraně L1 na Krétě

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017