Opevnění na ostrově Mallorca
Opevnění: OSTATNÍ   Téma:

(Španělsko) – ostrov Mallorca
Napsal: O. Filip
objekty: pobřežní baterie, forty
Na největším z Baleárských ostrovů můžete vidět velmi zajímavé pobřežní baterie, především dokonale zachovalou a plně vyzbrojenou baterii Cabo Blanco s 30,5 cm kanóny.

Po byzantské a arabské vládě obsadilo v roce 1222 Mallorcu aragonské vojsko. V dalších staletích trpěl ostrov nájezdy afrických pirátů a proto zde vznikla síť strážních věží a opevněných kostelů. Po sjednocení Španělska se Baleárské ostrovy staly součástí monarchie, ale podržely si určitou míru autonomie. Dramatické události zažil ostrov v roce 1936, kde se zde vylodily jednotky republikánů, avšak díky letecké převaze, vyplývající především z pomoci italského letectva, se nacionalisté ubránili a podrželi si Mallorcu jako důležitý přístav svého válečného loďstva. Největší objem prací na opevňování ostrova proti případnému útoku z moře byl proveden až v padesátých letech, ovšem je poněkud těžko představitelné, jaké loďstvo by vlastně mohlo na ostrov zaútočit. Kvalita opevnění, které se skládalo z pobřežních baterií a malých kulometných objektů na plážích, nebyla nijak oslnivá. Těžké kanóny byly zastaralé, na objektech pro řízení palby se šetřilo a chyběla i tak běžná věc, jako ochrana vchodů a šachet dveřmi, odolnými proti tlakovým vlnám. Řada technických řešení působí poněkud primitivním dojmem, byť na těžkých bateriích se, pokud jde o velikost objektů, nijak nešetřilo. Kulometné objekty, u nichž nelze vyloučit, že pocházejí již z období občanské války, byly velmi jednoduché, s jednou místností a kulomety na polních lafetách.

Nejdůležitější součástí obrany, s primárním úkolem zabránit ostřelování přístavu Palma de Mallorca těžkými loděmi byly baterie Refeubeitx a Cabo Blanco, vyzbrojené vždy třemi kanóny Vickers 30,5 cm/50, původně určenými pro bitevní lodě třídy España. Zbraně o váze 65 tun se nevyznačovaly příliš oslnivým výkonem, neboť i v pobřežní variantě, umožňující větší elevaci, měly dostřel pouhých 21 km. Doplňkovým úkolem těchto kanónů bylo postřelování případných vyloďovacích pláží. Kanóny byly chráněny tenkostěnnými věžemi z desek o síle 2,5 cm, odolnými maximálně proti ručním zbraním a menším střepinám. Význam měly i pro ochranu mechanismů před materiálem, vymrštěným případnými explozemi v okolí, což byla za druhé světové války dosti podstatná příčina vyřazení zbraní v otevřených postaveních. Zatímco prachové náplně byly ke kanónům dodávány zabezpečenými dopravníky, granáty byly dopravovány zcela nechráněnými obsluhami po povrchu. Každá věž byla osazena na svém vlastním rozměrném objektu, jehož součástí byla strojovna s dieselagregáty, kobky na dělostřelecké granáty, sklad prachových náplní a sklad náhradních dílů a vybavení. Naproti tomu prostory pro posádku zde nebyly. Náplně, s nimiž se vzhledem k jejich hmotnosti celkem manipulovalo celkem snadno, putovaly protizášlehovými dvířky do chodby a byly ručně dopraveny k výtahu v šachtě věže. S granáty to však bylo složitější. V každé muniční kobce byla ocelová konstrukce, na níž ležely jen v jedné vrstvě a za pomoci visuté dráhy s kočkou byly přemístěny na vozík v obvodové chodbě. Ten vjel do výtahu a dostal se až na strop, kde jej vojáci zatlačili k zadní stěně věže, opatřené vyčnívajícím dopravníkem.

Lehká otočná věž pro kanón Vickers 30,5 cm/50: 1 – krytá dráha pro dopravu prachových náplní z výtahu do nabíjecího zařízení, 2 – manipulační jeřáb, 3 – vozík pro dopravu granátů, 4 – krytý výtah na prachové náplně, 5 – vozík pro granáty v obvodové chodbě (nachází se za stěnou), 6 – zařízení pro bezpečné předávání prachových náplní ze skladu, 7 – sklad prachových náplní. O. Filip 2014

Pro boj s menšími loděmi a invazními plavidly byly určeny 15 cm kanóny různých typů, které mohly disponovat vlastním podzemím s muničními výtahy, každopádně ale nestály na objektech, nýbrž pouze na jednoduchých kruhových platformách. K řízení palby sloužila stanoviště se štěrbinami pro dálkoměry, vyznačující se dosti jednoduchou a nepříliš odolnou konstrukcí. Ani pro těžké kanóny s velkým dostřelem nebylo nutné stavět vyvýšené pozorovatelny, neboť na pobřeží byl dostatek vysokých útesů. Výstavba baterií a jejich vyzbrojování probíhalo velmi laxním způsobem. Plány ze začátku čtyřicátých let byly vesměs realizovány až na konci padesátých let a tyto klasické těžké kanóny, navíc konstrukčně odpovídající zbraním z období před první světovou válkou, byly v tu dobu zcela zastaralé. V případě leteckého útoku palubními zbraněmi, raketami či lehkými pumami by velké věže se svými plechovými stěnami nemohly obstát, přitom byly kvůli svým rozměrům dosti nápadné. Podobné věže v tu dobu provozovali jen Norové, kterým padly do rukou německé baterie s 38 cm a 40,6 cm kanóny, nicméně německé věže C/39 měly alespoň 5 cm silný pancíř.

Baterie Refeubeitx

Již v roce 1914 bylo rozhodnuto o výstavbě baterie těžkých houfnic na útesu, tyčícím se do výše 150 metrů nad zálivem, který dal baterii jméno. Projekční práce probíhaly pomalu a nejinak tomu bylo i s výstavbou, takže tato primitivní baterie s otevřenými postaveními a jednoduchými muničními sklady byla vyzbrojena až v roce 1929 a její stanoviště řízení palby s dálkoměrem bylo dokončeno dokonce až v roce 1937. Na začátku padesátých let zde začala výstavba baterie pro 30,5 cm kanóny, přičemž jeden z obrovských objektů pro věž překryl většinu staveb původní baterie. Kanóny byly schopné střelby v roce 1957, opět se však zdržela příprava odpovídajících stanovišť řízení palby. Během služby baterie došlo i modernizacím, především k instalaci střeleckého radaru v sedmdesátých letech. V roce 1996 byla baterie opuštěna a vybavení sešrotováno, v areálu se nicméně sporadicky konala vojenská cvičení. Kdy přesně byla v areálu vybudována baterie pro 15 cm kanóny s rozsáhlým podzemím se mi nepodařilo zjistit, ale lze předpokládat, že to taktéž bylo v padesátých letech.

Obě moderní baterie se nachází v oploceném vojenském areálu, vyzdobeném zákazovými cedulemi, v němž se ovšem procházejí místní obyvatelé se psy a projíždějí tudy cyklisté. Zaparkovat lze těsně pod zatáčkou (39°28’40“ 2°28’55“), odkud vede přístupová cesta k bráně, vedle níž chybí kus plotu. U cesty je po chvíli odbočka doprava, která vede k nenápadnému domku, v němž je svážnice do podzemí baterie pro 15 cm kanóny. Podzemí je velmi rozsáhlé a dochovaly se zde zbytky vybavení včetně muničních výtahů, na opačném konci můžete vyjít na povrch schodištěm, vedoucím do malé pozorovatelny. Posádka baterie neměla přímý přístup ke zbraním, k nimž vedly pouze muniční výtahy, zato mohla využít šachty se stupačkami, rozmístěné po celém areálu. Vše se nachází v celkem přehledném terénu řídkého lesa.

Pokud se budete držet pobřeží, dojdete k velké pozorovatelně, z níž sestupuje schodiště do podzemí a dál pokračuje asi 750 metrů dlouhá chodba, směřující až pozorovatelně na opačném konci baterie. Z chodby vedou odbočky pod jednotlivé objekty pro 30,5 cm kanóny, ovšem rozhodně nesloužily jako běžný přístup, neboť jsou napojeny pouze nízkou chodbičkou, neumožňující chůzi a poté průlezem do kanálu v podlaze. Podle štol, proražených od každé odbočky na opačnou stranu směrem do útesu, sloužily chodbičky pro nasávání vzduchu a případně jako nouzové východy. Kanónové objekty jsou zbavené kovových součástí, ale i tak jsou impozantní. Od východu v týlu středního objektu vede zahloubená cesta, po jejíchž stranách jsou malé neodolné muniční baráky. V těchto místech se také nachází domy, z nichž část sloužila jako kasárna už pro starou baterii, velký vodojem a odolný muniční sklad staré baterie.


Platforma pro 15 cm kanón. V zadní stěně jsou vidět okenice, kryjící vyústění muničních výtahů.

Na povrchu 15 cm baterie jsou rozptýleny šachty, umožňující přístup do podzemí.

Jeden z „vchodových objektů“. Vlevo je svážnice, vpravo schodiště a na zadní stěně je primitivní schéma baterie. (PL)

Podzemní muniční sklad 15 cm baterie s výtahem. Podle jeho subtilní konstrukce to nejspíš bude sklad prachových náplní.

Masivnější výtah v dalším skladu zřejmě sloužil pro 15 cm granáty.

Pozorovatelna (nebo spíše stanoviště světlometu) na pravém křídle, napojená na podzemí. Jak je vidět, přímý útok z moře nehrozil.

Interiér jedné z pozorovatelem se stolem pro nějaký optický přístroj. Za povšimnutí stojí kompasová růžice, namalovaná na stropě.

Jednoduché kobky na munici, ukryté v zářezu za jedním z objektů pro 30,5 cm kanón. Možná sloužily jako mírová skladiště. (PL)

Jeden ze vstupů do podzemí. Vchody vždy chránila jen mříž a zalomení, pancéřové či alespoň protiplynové dveře zcela chyběly.

Okraj věžové šachty s kolejnicemi pro muniční vozík.

Stejně jako s dveřmi, nelámali si Španělé hlavu ani s ochranou komínů, které jsou z plechu a vedou otevřenou šachtou přímo do objektu.

Vyústění jedné ze štol, vedoucích od kanónového objektu do hrany útesu.

Vypleněná strojovna jednoho z objektů pro 30,5 cm kanón se sokly pro agregáty. V prosklené skříni byly akumulátory.

Sklad prachových náplní s dřevěnými policemi a obložením z dřevěných desek. V pozadí je šachta věže, bezpečnostní přepážka je vyříznutá.

Nádrž ve strojovně, kupodivu umístěná na dřeveném podstavci.

Stanoviště řízení palby, napojené na podzemí.

Interiér stanoviště řízení palby je překvapivě prostorný.

Baterie Cabo Blanco

Plán na výstavbu těžké baterie přímo na mysu Cabo Blanco se objevil již v roce 1936, ale další postup znemožnila občanská válka. V roce 1940 bylo rozhodnuto, že baterie bude vybudována na pahorku dál od pobřeží, přičemž zpočátku byla plánována dvoudělová baterie s možností rozšíření na čtyři kanóny. Dodání výzbroje z Velké Británie znemožnila druhá světová válka a došlo k tomu až na konci čtyřicátých let. Pro transport nejtěžších dílů bylo asi 10 kilometrů od baterie vybudováno molo, neboť v případě vykládky v přístavu Palma by byl problém dostat rozměrné hlavně skrz ulice a navíc by se tím zcela znemožnilo utajení. Kvůli ekonomickým potížím byly zprvu vybudovány jen dva objekty, do nichž byly kanóny instalovány až v roce 1954. O dva roky později začala výstavba třetího objektu a někdy poté byl proveden i výkop pro nikdy nedokončený čtvrtý objekt. Také budování stanovišť řízení palby neprobíhalo nijak strhujícím tempem, takže se to protáhlo až do sedmdesátých let. V roce 1996 byla baterie opuštěna, ale je nadále v majetku armády a v jejím prostoru je umístěn radar.

Celá baterie je v oploceném areálu, jemuž vévodí vojenský radar, pravděpodobně bez obsluhy. Zaparkovat se dá na blízké silnici a prolézt dírou v plotě (39°22’22″N 2°46’53“), odkud bez problémů dojdete ke kanónovým objektům. Otevřené jsou nouzové východy z chodeb ve svahu pod objekty a lze také prolézt štěrbinou do pozorovatelny. Interiér baterie je ve fantastickém stavu, uvnitř je kompletní vybavení včetně takových detailů, jako je nástěnná mapa celého úseku, návody ke střeleckému počítači, nářadí na čištění hlavní či vložená cvičná hlaveň v jednom ze skladů. Strojovny jsou plné zařízení včetně složitých ovládacích panelů, v nedávné době byly pouze ukradeny olověné akumulátory, které měly kuriózní podobu skleněných nádob, postavených na vysoké dřevěné konstrukci a oddělených od strojovny kvůli výparům kyseliny prosklenými stěnami. Také police pro skladování munice a prostředky pro její transport, tedy visuté dráhy, vozíky a výtahy jsou v perfektním stavu. Fantastickým exponátem tohoto neoficiálního muzea je střelecký počítač se zařízeními pro přenos prvků k dělům, zabírající celý sál v podzemí. Na rozdíl od baterie Refeubeitx jsou objekty spojeny širokými chodbami v úrovni jejich podlah, i zde jsou ale chodby, vedoucí pod podlahou směrem do svahu, zřejmě také k nasávání vzduchu a s funkcí nouzových východů. Do věží se dostanete dveřmi zvenku, což ale komplikují zarezlé panty, nebo průlezem ze šachty, kde začíná dopravník na prachové náplně. Žebřík vede nejprve do mezipatra, jehož větší část zabírá oplechovaný prostor, v němž se nacházel závěr kanónu v okamžiku střelby s větší elevací. Podle toho, že je směrem k dalšímu žebříku nutné přelézat nosné prvky, je jasné, že vstup z objektu do věže sloužil pouze jako servisní. Zato interiér v horním podlaží je skutečně velkolepý a kromě složitého mechanismu pro dopravu prachových náplní a mechanismů pro ovládání věže, se sem vešel i balkónek pro velitele.


Východní věž s originálním krytem na hlavni. Řady kamenů odděluji část stropu pokrytou zeminou a čistou plochu ve směru nejčastější palby.

Celkový pohled na 30,5 cm kanón ve srovnání s lidskou postavou.

Zadní stěna kanónu s jeřábem, která zřejmě sloužil pro nouzový transport munice výtahovou šachtou, případně pro manipulaci s náhradními díly. (PL)

Ústí hlavně 30,5 cm kanónu v západním objektu. Granáty o váze 386 kg opuštěly hlaveň rychlostí 894 metrů za sekundu. (PL)

Východní věž s otevřenými dveřmi a obvyklým jeřábem. Šachtu chránilo zajímavé zábradlí, umožňující průjezd vozíků. (PL)

Pohled dveřmi na komplikované mechanismy, jimiž je interiér doslova přecpán. V tomto případě se jedná o náměrový mechanismus. (PL)

Pohled ze stanoviště velitele na závěr kanónu a mechanismy v pravé polovině věže, kde se pohybovala část obsluhy (v levé byl výtah na prachové náplně). (PL)

Detail stanoviště, odkud se ovládal pohyb věže a zřejmě zde byl i zaměřovač pro nouzovou přímou palbu, který měl k dispozici okénko v čelní stěně. (PL)

Velitel kanónu měl k dispozici malý balkón se sedátkem a hlásnou rourou. (PL)

Detail nabíjecího mechanismu. Granát sjel po dráze zvenku na otočný segment. Ten se otočil směrem k závěru a po otevření kruhových dvířek byla přidána prachová náplň. (PL)

Detail značení na závěru, odpovídá britskému označení zbraně 30.5 cm VSM Mark H. Malý nápis dole „pravý kanón“ má zřejmě vztah k použití v dvoudělové lodní věži. (PL)

Pohled z prostoru nižšího podlaží na závěr kanónu. Jsou dobře vidět dva pastorky mechanismu pro ovládání náměru.

Ozubený věnec a pastorek mechanismu pro odměr věže, umístěný v mezipatře.

Spodní část šachty s výtahem na prachové náplně a tlakovými lahvemi, jejichž účel neznám.

Obal od prachové náplně v otevřených dvířkých muničního výtahu. (PL)

Interiér skladu prachových náplní s dřevěnými policemi a obložením z dřevotřískových desek. Náplně se podávaly skrz protizášlehová dvířka.

Vozík pro dopravu granátů. Vpravo jsou vidět kóje se stojany na granáty a závěsnými drahami, která je dopravovaly na vozíky. (PL)

Cvičná hlaveň malé ráže, která se vkládala do 30,5 cm kanónu, stále ještě připravená ve skladu příslušenství a náhradních dílů. (PL)

Muniční výtah, který dopravoval vozíky i s naloženými granáty. Seshora byl zabezpečen pouhým plechovým poklopem.

Strojovna jednoho z věžových objektů s dvojicí dieselagregátů. Na stěně jsou zavěšeny tlakové lahve pro jejich startování.

Detail generátorů a setrvačníků, které zajišťovaly hladší chod soustrojí.

Primitivní akumulátory, sestávající ze skleněných nádob a olověných desek, položených na dřevěné konstrukci (v roce 2013 již byly ukradené). (PL)

Baterie fungovala dlouho a prošla úpravami. Na původní mramorový panel s pákovými vypínači byly připojeny novější jističe a poté i skříňka s japonskou elektronikou.

Elektromechanický střelecký počítač byl zdaleka nejsložitějším zařízením baterie.

Trojice zařízení pro přenos povelů k jednotlivým kanónům.

Křižovatka chodeb v podzemí. Užší chodby spojují věžové objekty na křídlech, doleva klesá chodba k čelnímu objektu a pozorovatelnám, doprava stoupá k hlavnímu vchodu.

Mřížová vrata jako jediná ochrana hlavního vchodu. V roce 1955, který je vyznačen v horní části, to byl hodně velký anachronismus.

Dvojice stanovišť řízení palby. Každé z nich má samostatné napojení na podzemí. (PL)

Umělý skalní zářez vedoucí ke vchodu do jižního věžového objektu.

Fort San Carlos

Bastionový fort vznikl rozšířením staršího opevnění v průběhu 17. století. V dalších stoletích sloužil fort především jako vězení, během občanské války se zde i popravovalo. Nejvýznamnější modernizací bylo vybudování baterie pro 21 cm kanóny Hierro Sunchado na pravém křídle fortu, opatřené vlastními muničními skladišti a příkopem s malou kaponiérou. Z fortu jsou dobře vidět i dvě středověké věže, které střežily vjezd do přístavu a mezi nimiž byl natahován řetěz, který bránil volnému vplutí do rejdy.

Dnes slouží fort jako muzeum, vstup je kupodivu zdarma. Největším exponátem je věž s 30,5 cm kanónem, dovezená sem z baterie Cabo Blanco, bohužel je umístěná v ohradě se zvířaty a podíváte se do ní jen a neoficiálně, po krkolomné cestě přes elektrický ohradník. Další sbírka kanónů na čelním valu také není součástí upravené trasy a nejsou u nich žádné popisky. Daleko lepší dojem vzbuzují expozice v kasematách bastionového fortu, věnované například chladným zbraním z celého světa, ale také zbraním a vybavení španělské armády. Najdete zde také dva kulomety ZB37 československého původu. Pěkná je i expozice, věnovaná strážním věžím na pobřeží, které sloužily jako součást obrany proti nájezdům pirátů. Nejzajímavější je samozřejmě expozice moderního pobřežního dělostřelectva, kde jsou vystaveny těžké granáty a jsou zde mapy a fotografie z baterií. Můžete zde i shlédnout video se záběry ze střeleb, včetně výstřelu z 30,5 cm kanónu baterie Cabo Blanco. Určitě se nezapomeňte podívat na valy fortu, kde byla v pozdější době zřizována postavení pro lehké kanóny či pozorování a naposledy baterie moderních protiletadlových kanónů, z níž se dochovaly muniční výtahy.


Bastiony vnějšího opevnění byly později využity pro modernější zbraně. (PL)

Hlavní nádvoří. Vpravo je starší část fortu, naposledy využitá jako palebné postavení protiletadlové baterie.

Muniční výtah, který zásoboval protiletadlovou baterii na stropě. (PL)

Boční baterie s dutými traverzami a dvojicí dochovaných kanónů. (PL)

Detail 21 cm kanónu v boční baterii. Zbraň byla nabíjena zezadu, zákluz obstarával pohyb horní lafety po šikmé ploše spodní lafety.

Kulomet ZB37 v expozici muzea, připomínající využití v polních pevnůstkách (existovala však i speciální pevnostní lafetace).

Ukázka těžkých granátů pobřežního dělostřelectva – vlevo dva ganáty 36,5 cm, vpravo 30,5 cm granát a 24 cm granát.

Věž s 30,5 cm kanónem, demontovaná z baterie Cabo Blanco.

Zavěšení granátu je efektní, ale pro běžné nabíjení se granát přemístil na vozíku podle odměru věže a překulil na dopravník. Vlavo je vidět zadní část mechanického nabijáku. (PL)

Balkón pro velitele a pod ním granát, připravený na nabití do závěru před dvířka, za nimiž byla prachová náplň a nabiják.

Detail průzoru, který sloužil pro zaměřovač, nepochybně používaný jen ve výjimečných situacích.

Detail 15 cm kanónu Gonzales Rueda 150/50 (licence Schneider). S granátem o váze 45 kg měl kanón dostřel přes 19 kilometrů.

Kanón Vickers 152,4/50 vzor 1923. Tento kanón měl dostřel 21 kilometrů, tedy stejný, jako zastaralé 30,5 cm kanóny.

Kanón 15 cm Munaiz Argüelles, pocházel již z roku 1903, měl kratší hlaveň a dostřel 13,7 km.

Další objekty

Cala Figuera je pěkná baterie pro 15 cm kanóny s vnitřními prostory, které jsou stále v dobrém stavu. Přístupová cesta je přehrazená závorou, za níž je třeba jít ještě asi 2,5 km pěšky, odvážlivci ale mohou závoru objet.

Ilettes je klasický fort s příkopem a kaponiérami, na jeho valu pak byla umístěna baterie pobřežních kanónů v otevřených postaveních. Zda je fort běžně přístupný, není jasné, kolega se tam dostal otevřenou bránou. Uvnitř se dochovaly zajímavé části vybavení.

Na kopci nad hlavním městem se tyčí neobvyklý hrad Bellver, který má spíše charakter menší pevnosti a byl postaven přímo k vojenským účelům a nikoli jako sídlo nějakého vládce. Má podobu válce s masivními stěnami a příkopem, obklopeným vnějším opevněním a jeho konstrukce umožňovala nasazení dělostřelectva. Přímo u hradu je bezplatné parkoviště a u něj pokladna, z důvodů, která chápou jen Španělé, se nesmí chodit bránou u pokladny (tou se pouze vychází), ale z opačné strany.

Fort Pau je přímo v Palmě, mezi centrem a letištěm. Slouží jako městský park, ale má omezené otvírací hodiny. Mimo ně je možné obejít si pěkný vyčištěný příkop s kaponiérami.

Na okraji lomu, ležícího na pobřeží před dráhou letiště, je protiletadlová baterie Can Pastilla pro čtyři 10 cm italské kanóny 100/43. Ty byly umístěny v kruhových betonových postaveních napojených na podzemí, které má vstupy i v nižší úrovni lomu. Palebná postavení jsou dnes opatřena zábradlím, podzemí je v nepříliš dobrém stavu. Baterie byla fakticky vyřazena (přeřazena do rezervy) již v roce 1967 a zcela opuštěna v roce 1978.

Rozlehlý fort Enderrocat s monumentální vstupní části slouží jako hotel a možnost návštěvy je omezená. Zajímavá by byla i detašovaná boční baterie Alfonso XIII, která je architektonicky komplikovaná a není vůbec zarostlá. Po válce byla plánována ještě výstavba pozorovatelny v útesu, propojené s baterií podzemní chodbou, ale k tomu zřejmě nedošlo. I tato baterie však leží v oploceném areálu hotelu.

Pěknou ukázkou starších baterií je Ragana, která byla naplánována již v roce 1914 a měla mít čtyři houfnice Hierro Sunchado v otevřených postaveních. Jenže stavba se vlekla a zbraně zastaraly, takže byla v roce 1927 vyzbrojena španělskými 24 cm houfnicemi Ordóñez, ani ty však nepatřily k příliš moderním zbraním. Dovnitř se dostanete vlevo od brány, kde je díra v plotě, jinak je areál zcela opuštěný a můžete si v klidu prohlédnout celou baterii s muničními skladišti a výtahovými šachtami, vedoucími na velké platformy pro houfnice.

Velice zajímavá by měla být baterie Punta Llobera pro 15 cm kanóny, protože má podzemí a také hezkou pozorovatelnu, taktéž disponující podzemím.

K baterii na mysu Cabo Blanco jsem raději došel po cestě ze severozápadu, protože na hlavní příjezdové komunikaci byla nějaká brána. K vidění jsou zde pouze velké studny pro kanóny a dvě pozorovatelny. Ty jsou propojené podzemní chodbou a zajímavé je, že pozorovatelna, umístěná více v týlu, byla dodatečně přebudována na malou strojovnu, takže má zazděný průzor a interiér obložený kachličkami. Bohužel přesné parametry zbraní a označení baterie neznám.

Na mysu Cabo Blanco leží ještě baterie Cala Carril pro 15 cm kanóny, která má zajímavou pozorovatelnu v podobě věže, zabudované do svislého útesu a přístupné pouze podzemím.

Za zmínku stojí obrana pláží, která byla nijak překvapivě zajišťována malými kulometnými objekty se střílnami pro boční palbu, umístěnými na okrajích pláží. Takový objekt, někdy solidně zamaskovaný kamennými stěnami, jsem našel téměř na všech plážích. Je možné, že objekty byly vyzbrojeny kulomety ZB37, protože ty byly po válce předisponovány k použití v pobřežních opevněních, v tom případě však byly umístěny na polních lafetách, nikoli na lafetách pevnostních, známých z pevninského Španělska.


Studna pro kanón na mysu Cabo Blanco, v pozadí jsou obě pozorovatelny. (PL)

Dvojice pozorovatelen na mysu Cabo Blanco, propojených podzemní chodbou. Uprostřed je malá strážnice. (PL)

Pohled z jedné z protipirátských strážních věží směrem k pozorovatelně baterie Cabo Carril. (PL)

Neobvyklá pozorovatelna baterie Cabo Carril, zasazená do útesu a dospinující vlastním rozsáhlým podzemím. (PL)

Dvoupodlažní kaponiéra u brány fortu Illetas, které se nachází v jeho levém boku. (PL)

Detail horní části muničního výtahu ve fortu Illetas. Výtah na ruční pohon byl velmi jednoduché konstrukce. (PL)

Stroj ve fortu Illetas, pravděpodobně sloužící k rovnání či plnění nábojnic (nebo k oběma těmto úkonům). (PL)

Jedno z palebných postavení baterie Cala Figuera se zbytkem lafety pro 15 cm kanón. Stojan na munici nebyl právě bezpečným řešením. (PL)

Jeden z muničních skladů v baterii Ragana. Snížená část vpravo je zarostlé barbetové postavení pro 24 cm houfnici.

Kaponiéra fortu Pau má zcela klasickou konstrukci. (PL)

Pohled na vnější hradební okruh hradu Bellver, plně přizpůsobený nasazení dělostřelectva. (PL)

Kulometný objekt, netypicky zapuštěný do opěrné zdi nedaleko přístavu Andratx.

Většina kulometných objektů byla na plážích a tak není divu, že pokud je nezlikvidovala stavba hotelů, vypadá to u nich nějak takto. (PL)

Jedno z palebných postavení protiletadlové baterie Can Pastilla. Ve stěně je vidět otvor muničního výtahu. (PL)


Zobrazit místo Mallorca na větší mapě

Osobně jsem navštívil hlavní cíle, tedy nejtěžší baterie (Refeubeitx a Cabo Blanco) a fort San Carlos, jakož i některé menší objekty. Zbytek informací a fotografií poskytl kolega Pavel Lach a pochází z jeho návštěvy v roce 2010. Většina informací o objektech pochází z níže uvedené stránky o opevněních na Mallorce, jejíž autor měl k dispozici i archivní podklady, něco málo bylo možné zjistit i v muzeu San Carlos.

Mallorca se vyznačuje velmi kvalitní silniční sítí s páteřní dálnicí, není tedy žádný velký problém zajet si na pár hodin na některou z baterií. Především baterie Cabo Blanco je tak fantastický cíl, že by se vyplatilo naplánovat si cestu na ostrov jen kvůli ní. Místní jezdí kupodivu dosti decentně, a to i po dálnici, takže stačí i nějaké slabé vozítko a nemusíte se bát, že budete blokovat provoz. Pokud pojedete autem do hlavního města, počítejte s problémy s parkováním poblíž centra, kde sice jsou velká placená parkoviště, ale v sezóně bývají plná. Z běžných atrakcí rozhodně stojí za návštěvu obrovský katedrála, která se tyčí nad pozůstatky bastionového opevnění města. Pěkným zážitkem jsou i všechny horské silničky podél pobřeží.

stav: srpen 2013 (Refeubeitx, Cabo Blanco, San Carlos), srpen 2010 (Ilettes, Pau, Cala Figuera, Cala Carril, Can Pastilla)

Foto: O. Filip 2013, P. Lach 2010 (PL)

Literatura:
Marco A. Conde Flores: Baterias de Costa – Bahia de Palma
Tony DiGiulian: Naval Weapons – 30.5 cm/50 (12″) VSM Mark H

Zatím žádné komentáře

Nový komentář

 

Publikováno: 11.8.2014 21.28 , Komentáře (0)

380 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Zbraně L1 na Krétě

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017