Opevnění ostrova Menorca

(Španělsko) – Menorca – Maó, Ciutadella, Son Bou
Napsal: O. Filip
objekty: těžké baterie, baterie, kulometné objekty
Na ostrově najdete nejen obrovskou polygonální pevnost, ale může se pokusit dostat do supertěžké baterie s kanóny ráže 381 mm. Zdejší nádherné pláže jsou plné zvláštních objektů z období občanské války.

Menorca patřila Španělům od roku 1287 kdy dílem vyhnali a dílem zotročili místní muslimy. V následujících staletích ji na oplátku pustošily nájezdy severoafrických pirátů. Největší strategickou výhodou Menorcy byl velký přírodní přístav v Mahónu, o němž janovský admirál Andrea Doria prohlásil, že nejlepší přístavy ve Středomoří jsou červenec, srpen a Mahón. Především z tohoto důvodu obsadili v roce 1708 ostrov Britové a přenesli hlavní město do Mahónu (oficiální španělsko-katalánský název dnes zní Maó-Mahón). Původní hlavní město Ciutadela bylo obklopeno bastionovým opevněním,

V roce 1756 po úspěšném obléhání fortu San Felipe zabrali ostrov Francouzi, za pouhých šest let jej však museli Angličanům vrátit. Fort přejmenovaný na St Philip zůstal klíčovou obrannou pozicí. V roce 1781 zaútočily na ostrov spojené invazní síly Francouzů a Španělů, které po tříměsíčním ostřelování donutily fort St Philip ke kapitulaci. Jeho osud zpečetil zásah skladu kysaného zelí, který shořel a posádku pak zdecimovaly kurděje. Poslední dramatickou epizodou byla britská okupace v roce 1798, která však trvala jen čtyři roky a na ostrov se vrátili Španělé. Za několik let se spojenectví opět vystřídala a britské loďstvo zabránilo francouzské invazi. Během španělské občanské války ovládali Menorcu jako jediný z Baleárských ostrovů Republikáni, kteří se zde opevňovali, povraždili část svých politických odpůrců a podnikli neúspěšnou invazi na Mallorcu, který zmařilo italské letectvo.

 

BRITSKÁ OPEVNĚNÍ

Britové vybudovali v letech 1798-1802 po obvodu ostrova 12 věží Martello(1) a využili též tří starších španělských věží. Přístav v Mahónu chránil Brity opravený fort St Philip, který měl podobu poměrně rozsáhlé bastionové pevnosti s podzemními prostory ve skále a také menší fort Marlborough, postavený v letech 1720-26. Tento fort v roce 1782 poničili Španělé, ale v letech 1792-1802 byl opět opraven.

Věže Martello jsou částečně poničené, několik je opravených a zpřístupněných. Mezi nejhezčí patří zrekonstruované věže Fornells, d’Alcalfar, Son Ganxo a Castellar, avšak jejich otvírací doba je omezená. Pěkným příkladem španělské věže, využité Brity, je Sant Nicolau v Ciudadale. Nadzemní části fortu St Philips byly rozebrány a jeho podzemní prostory jsou přístupné jen po předchozí domluvě. Fort Marlborough je v dobrém stavu a je otevřen každý den, avšak pouze do tří hodin. Z valů je výborný výhled, kuriozitou je kontreskarpová galerie, vytesaná spolu s příkopem v pískovci.


Starší osmiúhelníková věž San Nicolau, využitá k obraně vjezdu do přístavu Ciutadela.

Sousední věž Castellar je chráněna zemním valem. je možné, že se jedná až o pozdější úpravu. (JP)

Opravená věž Fornels s vchodem v prvním patře a podsebitím pro jeho obranu. Vstup v přízemí byl vytvořen kvůli turistům.

Věž Filipet na ostrově Llatzaret. V pozadí je věž Taluera na poloostrově La Mola (Ian Kirk, CC 2.0)

Jedna z poteren fortu San Filipet, vyražená ve skále. (JP)

Příkop fortu Marlborough se střílnami v kontreskarpové galerii. (JP)

PEVNOST ISABELY II (LA MOLA)

Až do první poloviny 19. století se obrana vjezdu do přístavu Mahon soustředila jižně od vjezdu, kde byl fort San Felipe. V roce 1847 zahájili Španělé stavbu mohutné polygonální pevnosti na poloostrově severně La Mola od vjezdu, nazvanou na počet panovnice Fortaleza de Isabel II. Dokončena však byla až v roce 1875 a v tu dobu byla zastaralá.

Pozemní fronta přehradila přístup po poloostrově, nikoli však v nejužším místě, ale až za plošší částí, kde by bylo možné vylodění. Zbývající tři strany pevnosti chránily vysoké útesy. Napříč poloostrovem vznikla polygonální linie s velkým množstvím kasemat pro kanóny, kryjících úseky příkopů. Hlavním obranným prvkem byl čtvercový “hornwerk” o rozměru zhruba 150 x 150 metrů, postřelující celé předpolí. Do opevnění byly zakomponována i věž Martello, další se nacházela v předpolí.

(Ondřej Filip 2020, mapový podklad Mapy.cz CC 4.0)


Kleště se střílnami před hlavní bránou. Zhruba do poloviny výšky je prvek tvořen otesanou skálou.

Hlavní brána s erbem španělského království. Tabule jmenuje Její veličenstvo Isabelu II a velitele Baleárských ostrovů generála Cotonera.

Pohled z hradby na vstupní část. V popředí je jeden z mála betonových úkrytů. na ostrově je věž Filipet a v dálce na špici hranatá torpédová stanice.

Čelní příkop s krytou cestou. V pozadí je velká kasematová baterie.

Kaponiéra v zalomení hlavního valu. V pozadí je ostrov Llatzaret se zdmi karantény. Na valu je britská věž Freus, integrovaná do španělského opevnění pod názvem Princesa. (JP)

Hlavní příkop se samostatným objektem, který plní roli kaponiéry a zároveň kasematní baterie pro palbu na glacis.

Chodba spojující kasematy pro palbu na průliv. Vpravo jsou kolejnice pro zadní kola lafet.

Střílna s dochovaným čepem a plechovými okenicemi kanónu.

Zahloubená část nádvoří se vstupem do podzemí. Speciální podvozek pro dopravu hlavní ze zbrojovky Trubia pochází z roku 1871.

Objekt, jímž prochází brána do Hornwerku. Má vlastní příkop a střílny, takže mohl plnit roli reduitu.

Krytá cesta s parapetem. V pozadí je jediná přístupová cesta a na pahorku uprostřed předsunutá polní pozice s příkopem.

Kaponiéra klasické konstrukce v čele Hornwerku. Je vidět pečlivě vybudovaná krytá cesta se stupínky a výklenky na munici.

Stará prachárna v centrální části pevnosti. V pozadí je vidět jedna z velkých kasárenských budov. (JP)

Na konci 19. století byla část kasemat přezbrojena na moderní zezadu nabíjené kanóny ráže 15 cm vzor 1878 a vzor 1885, baterie Punta afuera, mířící do průlivu dostala i tři 24cm kasematní kanóny vzor 1884. Další kanóny a houfnice ráže 15 cm až 30,5 cm a byly rozmístěny v nových bateriích podél útesů. Nejtěžší výzbroj představovaly kanóny Krupp ráže 26 cm a 30,5 cm, zakoupené v Německu.

Kasematní kanón CHS 15 cm Mod. 1878, použitý v pevnosti ve 26 kusech.


Baterie Castaños pro 15cm kanóny Ordoñez. Vlevo je samostatná kasematní baterie Punta Afuera. (JP)

Palebné postavení 305mm kanónu Krupp Cuarteles Bajos (Reina Victoria). (JP)

Torpédová stanice (Estación La Mola). Odměr torpédometů byl 100°, zakřivení spodní hrany zajišťuje stejný sklon v krajních polohách. (JP)

Jedna z dvojic palebných postavení pro 24 cm houfnice v baterii Palafox. Druhá dvojice je vzdálena 25 metrů. (JP)

Úkryt baterie General Ordoñez pro 24 cm kanóny. Vzhled je podobný, jako u starších polygonálních opevnění. (JP)

Baterie pro 15,2cm kanóny. V popředí je prázdné palebné postavení. (JP)

Dochované kanóny Vickers ráže 15,2 cm. Jsou dobře vidět vyčnívající plošiny pro obsluhu. (JP)

V meziválečném období byla u východního mysu postavena baterie pro dva kanóny Vickers ráže 381 mm (podrobný popis v tomto článku). K umístění pomocných staveb a vchodů do podzemí byl využit starý lom. Doplnila jí obvyklá čtveřice 15,2 cm kanónů Vickers ve čtyřech oddělených objektech.

Otevřený šroubový závěr kanónu Vickers ráže 381 mm s granátem v nabíjecím žlabu.


Oba kanóny na stísněné špici mysu jsou jen 90 metrů od sebe (Favaritx 100 metrů, Llucalari 135 metrů).

Detail kanónu s lehkou plechovou nástavbou. Vlevo jsou dvířka zaměřovače pro přímou palbu.

Pohled ze stropu kanónu na malou pozorovatelnu. V pozadí je neodolná věž (zřejmě pro triangulaci) a kasárenské budovy.

Stanoviště řízení palby před 381mm kanóny. (JP)

Ovládací páky mechanismů vedle závěru kanónu. (JP)

Sklad prachových náplní se speciálními manipulačními vozíky. Každý balík prachu byl v plechovém kontejneru.

Výtah s dvojicí trubkových pouzder na granát a prachové náplně.

Horní část závaží akumulátoru hydraulické kapaliny, který zajišťoval potřebnou energii při vysokém výkonu mechanismů. (JP)

Pevnost dnes slouží jako muzeum a vzhledem k rozsáhlosti opevnění jsou na prohlídku nutné tři až čtyři hodiny. V pokladně lze zakoupit mnoho literatury, v areálu sice není občerstvení, ale v baráku u Hornwerku je sociální zařízení a automat na nápoje. Prohlídka je volná a je zpřístupněno a osvětleno mnoho kasemat, rozsáhlé podzemní prostory i valy. Přístup k modernějším bateriím s výjimkou baterie pro 381mm kanóny není povolen, ale není problém tam zajít. Interiér jednoho z objektů supertěžké baterie je přístupný při pravidelných prohlídkách, bohužel v podobě nekonečného výkladu skupině návštěvníků, namačkané v těsných prostorách. Odborná úroveň zřejmě nebude velká, ostatně u vstupu visí hezký barevný řez, ale úplně jiné zbraně.

 

ŠPANĚLSKÉ BATERIE

Po první světové válce byly baterie s kanóny bez brzdovratného zařízení zcela zastaralé, přesto však zůstala řade z nich ve službě. Podle plánu z roku 1926 měly obranu doplnit moderní kanóny Vickers, zakoupené v Británii. Proti těžkým lodím měly bojovat tři dvoudělové baterie s kanóny ráže 38,1 cm (La Mola, Llucalari a Favaritx), proti ostatním plavidlům pak čtyři baterie po čtyřech kanónech ráže 15,2 cm, z toho jedna samostatná (Biniancolla) a zbývající tři v bezprostřední blízkosti supertěžkých baterií. U baterií Llucalari a Favaritx vznikly také těžké protiletadlové pro čtyři 10,5cm kanóny, do doby občanské války vzrostl počet těchto baterií na šest a po rozdělení kanónů se jejich počet ještě zvýšil. Technickou kuriozitou je baterie Binianrocca, jejiž dálkoměrné stanoviště bylo vestavěno do vrcholu neolitické kamenné stavby (talajotu).

Dostřel supertěžkých baterií na Baleárských ostrovech. Na Mallorce jsou to dvě baterie po dvou kanónech 30,5 cm/50 a na Menorce tři baterie po dvou kanónech 38,1 cm/45. Schéma je zjednodušené, neboť ve skutečnosti neměly kanóny odměr plných 360° a do týlu zůstával hluchý sektor. (Ondřej Filip 2020, mapový podklad Open Street Maps CC 2.0.)

 

Baterie Llucalari

Projekty trojice baterií na útesu jižního pobřeží vznikly v roce 1928. Měla zde vzniknout supertěžká baterie se dvěma kanóny ráže 381 mm, baterie pro čtyři 152mm kanóny a protiletadlovou baterií se čtyřmi 105mm kanóny. Kvůli dopravě materiálu a především kanónů bylo nutné vybudovat zcela novou silnici o délce 8,5 km a v roce 1930 se rozběhla výstavba objektů a přeprava hlavní a dílů na místo.(2) Menší baterie byly dokončeny v roce 1932, supertěžká baterie až v roce 1935 a i poté pokračovaly další práce. K řízení palby byly zakoupeny dálkoměry Barr and Stroud o délce 9,14 m a pro záložní stanoviště o délce 2,74 m a elektromechický střelecký počítač Vickers.

Osmnáctimetrová hlaveň při přepravě do baterie Llucalari. Ddráhu tvořily pevně spojené úseky kolejí na dřevěném roštu, které vojáci pomocí traktorů přepravovali před kanón.

Občanskou válku i druhou světovou válku prožila baterie bez dramatických událostí, v dubnu 1943 její protiletadlové kanóny poprvé střílely na spojenecká letadla, přelétávající nad ostrovem. Během cvičné střelby 26. června 1953 došlo ke katastrofě, když se ve výtahu roztrhl obal prachové náplně. Posádka udělal osudovou chybu, když se pokusila mechanismy vyčistit a pak vložila do výtahu další náplň o váze 150 kg. Tření kovových částí zapálilo zbytky rozsypaného prachu, od nich chytila náplň ve výtahu, plameny prošlehly do bojového prostoru a zapálily i zbývající tři náplně. Zahynulo 23 dělostřelců a byly poškozeny elektrické instalace a hydraulické rozvody uvnitř věže. Další desetiletí plynula nevzrušeně a drobné modernizace se týkaly jen telekomunikačního vybavení. Výjimečnou událostí byla návštěva krále v roce 1989, jemuž byl předveden cvičný výstřel. V roce 1993 dostala baterie rozkaz vystřílet všech 273 granátů, ale následně bylo rozhodnuto, že munice bude naložena na loď a odvezena. O rok později následovalo zrušení jednotky a baterie byla opuštěna.

Plán komplexu s trojicí baterií. Světle modrá označuje podzemní chodby. (Ondřej Filip 2020)


Východní kanón nedaleko kasárenských budov. Je vidět velký plechový kruh, kryjící šachtu. (JP)

Západní kanón s poklopem nouzového externího výtahu na munici. V pozadí je východní věž. (JP)

Interiér se závěrem kanónu a ovládacími pákami. Světlo proniká prorezlými otvory v plechovém krytu.

Detail značení: „pobřežní kanón 38,1 cm vzor 1926, výrobní číslo 15, Vickers – Armstrong 1930.

Střední patro s částečně demontovanými mechanismy. Žebřík vede do poklopu v zastřešení šachty.

Detail stupnice odměru kanónu na obvodové stěně šachty. Čísla jsou zrcadlově obrácená, neboť k jejich čtení sloužil „periskop“ se zrcátkem.

Dvojité pouzdro muničního se zvedne do svislé polohy, posune se nahoru a poté jede obloukem až do vodorovné polohy za závěrem kanónu.

Část strojovny s hlavním motorem Reavell, který poháněl kompresor hydraulického systému. V pozadí jsou lahve na startování agregátu. (JP)

Tabulka na zařízení pro chlazení motorů prozrazuje, že část dodala britská strojírna Heenan & Froude, založená v roce 1881.

Menší agregát s viditelným označením firmy Reavell z Ipswitche slučoval deisel, generátor a pomocný kompresor (na snímku).

Rozvodná deska strojovny s ampérmetrem, voltmetrem a ovládacím kolem reostatu.

Skříně na granáty se složitým systémem závěsných jeřábů pro dopravu na muniční vozíky v chodbě. Tmavá místnost v pozadí je sklad prachových náplní.

Pohled z otvoru pro zaměřovač západního kanónu.

Dnes je celý prostor ohrazen kamennými zdmi a ploty a vedou do ní pouze dvě cesty, u nichž se nedá parkovat, na konci přehrazené obývanými stavbami, takže dostat se dovnitř byl velký oříšek. Zaparkoval jsem až na jižním okraji Son Bou a šel po kvalitně značené turistické trase přes pláž Son Bou. Pak přes zeď, ale úmysl projít podél ní nevyšel kvůli pohybu osob a tak jsem nakonec obcházel celý areál velkým obloukem přes četné zdi až do rokle východně od baterie, kde jsem podlezl plot. Pak už nebyl problém dostat se do obou objektů i dlouhou chodbou do stanoviště dálkoměru v útesu. Je však třeba raději se vyhnout pohybu v bezprostředním okolí jižní věže, kde je bezpečnostní kamera, chránící přístup k automatickému pozorovacímu stanovišti námořnictva. U severní věže a sousedících pozorovatelen je to bez problémů.


Jeden z objektů pro kanón ráže 152 mm. Na svou dobu vypadá archaicky a jeho koncepce je skutečně dosti zastaralá. (JP)

Protiletadlová baterie pro 105 mm kanóny má nesmyslné řešení s kanóny těsně vedle sebe. (JP)

Sokl dálkoměru ve stanovišti řízení palby, přístupném podzemní chodbou. Na obou stranách jsou ještě dva malé pozorovací objekty.

Pohled z pozorovatelny prozrazuje její umístění ve stěně útesu. Je vidět jedna z připojených pozorovatelen.

Stanoviště dálkoměru a pozorovatelna na západním křídle baterie. Přístup zajišťuje zákop, vysekaný ve skále.

Baterie Son Olivaret

Původně byla vyzbrojena neobvyklou kombinací dvou kanónů Munaiz-Arguelles ráže 150 mm a dvou houfnic Ordoñez ráže 240 mm. V padesátých letech byla přezbrojena čtyřmi kanóny Vickers ráže 152 mm o dostřelu 21,6 km. Jako jediná na Menorce má rozsáhlé podzemí, které spojuje vchod, stanoviště řízení palby a všechna palebná postavení, do nichž však bylo nutné chodit po povrchu, protože šachty sloužily pouze pro dopravu munice. U frekventované silnice se dá těžko zaparkovat, neboť místo je jen u brány plné zákazů a bylo by to hodně nápadné. Stačilo však zajet o několik set metrů dál, vrátit a vzít to přes zídku vedle koridoru, který vede od brány. Samotný prostor baterie je už zcela opuštěný a není sem odnikud vidět.


Stanoviště řízení palby se slabou konstrukcí, typickou pro španělská opevnění.

Jeden z kanónů Vickers. Vlevo jsou dvířka pro podávání munice, na obzoru stanoviště řízení palby.

Dodnes funkční šroubový závěr kanónu.

Na boku druhého kanónu je vidět dodatečné prodloužení plechového štítu, které kanóny na La Mole nemají.

Jedna z křižovatek v rozsáhlém podzemí baterie. Chodby však nevedou ke zbraním, ale pouze pod ně.

Horní stanice muničních výtahů z podzemí.

Pod každým kanónem je sál se spodními stanicemi výtahů. Na řetězech jsou zavěšeny žlaby pro granáty.

Nápis v sále velení prozrazuje, že zde byl umístěn mechanický střelecký počítač plukovníka Costilly.

Baterie Favaritx

Třetí ze supertěžkých baterií pro kanóny Vickers ráže 381 mm byla stejně jako Llucalari doplněna čtyřmi 152mm kanóny a čtveřicí protiletadlových kanónů ráže 105 mm. Oba kanóny ráže 381 mm však byly v roce 1942 demontovány a přesunuty do baterie Paloma Alta, bránící Gibraltarský průliv. Dnes je baterie opuštěná a přístupná.


Jeden z objektů s demontovanou věží. Betonový kruh má průměr 40 metrů, šachta přes 10 metrů. (JP)

Detail šachty po jedné z věží. Hloubka je téměř devět metrů. (JP)

Dvojice pozorovatelen v prostoru baterie. (JP)

Střelecký počítač baterie, vystavený ve vojenském muzeu v městečku El Castell. (JP)

Další baterie

Baterie Biniancolla jižně od Mahónu byla vyzbrojena čtyřmi 152mm kanóny v oddělených objektech a obvyklou čtveřicí 105mm kanónů. Měla by být přístupná a v celkem dobrém stavu, zbraně však chybí. Starší baterie Atalaya de Fornels na severu ostrova je špatně přístupná, protože je zřejmě nutné jít pěšky více než 10 kilometrů. Severozápadně od Ciudadely je na kopci dvojice baterií pro kanóny 150/45 Munáiz-Argüelles a dvě 24cm houfnice, ale zřejmě je nutné někudy obcházet oplocení.

Republikánská opevnění

Během občanské války zabezpečili republikáni většinu pláží lehkými objekty pro pušky a kulomety. Nejčastěji to byly dva objekty na každém konci pláže, větší koncentrace obrany pak byla v bezprostředním okolí některých přístavů. Objekty byly budovány z kamenů a malého množství betonu a měly roztodivné tvary. Typickým řešením byly dlouhé přístupové chodby, opatřené střílnami pro pušky. Chodby byly vyzděné, se stropem sklenutým z velkých plochých kamenů, což poněkud přípomíná místní stavby z předchozích staletí a tisíciletí.


Neobvyklý objekt na pláži u Santo Tomás s klenutými stropy. (JP)

Jedna ze střílen kavernového objektu, vytesaného do skály u věže Sant Nicolauv Ciutadelle. (JP)

Jeden z objektů na pláži Algaraiarens východně od Cala Morell. (JP)

Větší objekt na pláži Cavalleria nedaleko stejnojmenného mysu. Čelní vchod byl probourán až pro civilní využití.

Výjimečně masivní betonový objekt v zálivu Fornells. V pozadí je ostrůvek Sargantana s věží Martello a baterií.

Kromě toho bylo postaveno i několik jednoduchých baterií a také nejméně dvě bizarní kasematové baterie, jejichž objekty napodobují typické místní zemědělské stavby v podobě kuželových kamenných pyramid. Velmi pěkná je baterie Punta Nati s dvojicí objektů pro kanóny Schneider vz. 17 ráže 155 mm, situovaná hned vedle majáku. Parkuje se zhruba půl kilometru od ní. Objekty podobné baterie Cabo de Artutx jsou dochovány v husté zástavbě.

Mys Cabo del Cavalliera s majákem je krásnou lokalitou. Vedle majáku je vstup do malého podzemí s pozorovatelnou či stanovištěm světlometu ve skalní stěně. Na povrchu jsou otevřená palebná postavení pro kanóny ráže 15 cm.


Palebné postavení pro 15 cm polní kanón u majáku Cavalleria.

Útes Punta Nati. Oblast je trvale spálená slanou tříští, hnanou severním větrem „tramuntana“, takže zemědělské maskování je poněkud absurdní.

Pohled na levý objekt a vstup do kavernového úkrytu. V pozadí je maják Punta Nati a útes s primitivní pozorovatelnou.

Pravý objekt a vstup na schodiště do hlubokého kavernového úkrytu.

Poznámky:

(1) Britové stavěli takzvané věže Martello od konce 18. století do sedmdesátých let 19. století, a to na vlastním pobřeží i v řadě kolonií a dočasně obsazených území. Inspirovali se janovskou věží Mortella na Sardínii, vyzbrojenou třemi děly. Ta v roce 1794 odolala útoku dvou válečných lodí se 106 kanóny a poté se dva dny bránila proti pozemnímu útoku. Specifikem věže bylo umístění děla až na stropě, kde mu parapet umožňoval odměr 360° a zároveň bylo obtížné zasáhnout jej z lodí. Stěny silné zhruba 2 až 2,5 metru odolávaly lodním dělům a vchod byl jednoduše zabezpečen umístěním do zhruba třímetrové výšky. Celá věž byla malá, obvyklá verze měla posádku jen 25 mužů.
(2) Doprava hlavní o délce téměř 18 metrů a váze 97 tun byla nesmírně náročná, neboť nebyl k dispozici jeřáb ani dopravní prostředek, který by s nimi dokázal pohnout. Do přístavu Mahón musel být přesunut obří plovoucí jeřáb, který je vyložil z lodi a poté byly umístěny na speciální železniční podvozky, pojíždějící po stometrovém úseku masivního rozebíratelného kolejového svršku. Následovalo pomalé překládání kolejí, po nichž hlavně doputovaly až na 11 kilometrů vzdálenou baterii.

Z literatury lze doporučit především publikaci Menorca s velkým množstvím map, plánů a fotografií, kterou lze zakoupit v pokladně pevnosti La Mola. Přístup k bateriím je někdy obtížnější, ale pěkně si procvičíte zlézání zídek z ostrých kamenů.

stav: srpen 2019

Foto: O. Filip 2019, J. Pavel 2011

Literatura:

Juab Lorenzo Gómez, Vizcaíno y Castelló: Menorca, adiós a los cañones, Museo militar Menorca y la Mola 2019 (2. doplněné vydání)
Jesús Hernando Bayo: Positión Llucalari
La artillería de costa en Menorca
La artillería de costa (interaktivní mapa)

Zatím žádné komentáře

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 5.4.2020 16.44 , Komentáře (0)

380 stran o pevnostech
Doplněno

Regelbau 601

San Michel al Tagliamento

ERSTA

Zbraně L1 na Krétě

Petronell a obrana Litavy

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže