(Lotyšsko) – Liepāja Napsal: O. Filip objekty: forty a pobřežní baterie Rozlohou nevelká pevnost měla zabezpečit nový vojenský přístav carského Ruska. Než bylo rozhodnuto, že je celý projekt strategickým omylem, byla zde postavena velkorysá betonová opevnění.

Lotyšská Libava byla rybářským přístavem a její význam stoupl až v roce 1703 s dokončením kanálu, propojujícího moře a Libavské jezero. Už tehdy se však projevily chronické problémy s pískem, který zanášel přístaviště a plavební cesty, což si vyžádalo stavbu nákladných vlnolamů. V průběhu 19. století rostla potřeba nezamrzajícího přístavu na Baltu, a to nejen pro potřeby obchodu, ale též vojenského námořnictva, jehož hlavní základna v Kronštadtu u Petrohradu na dlouhé měsíce zamrzala. Pro civilní účely byla Libava dobrou volbou, pro vojenské využití však byla problémem blízká hranice Východního Pruska a také německý vojenský přístav Memel, vzdálený pouhých devadesát kilometrů. Nový přístav na Baltu pak vůbec neřešil riziko zablokování Dánských úžin, které by uvěznilo loďstvo na Baltu, bez šance vyplout do Atlantiku a Severního ledového oceánu. Přes všechny výhrady a nekonečné hádky mezi vojenskými odborníky začala v roce 1890 výstavby vojenského přístavu. Nejprve se pomalu rozbíhaly práce na vlnolamech, ale v okolí nebyl k dispozici kámen, takže byl dovážen pouze pro základy a zbytek vlnolamů byl stavěn z betonových bloků. Po smrti cara Alexandra III rozhodl Nikolaj II, že se bude přístav jmenoval po jeho otci.

Opevnění přístavu byla budována z betonu, s odolností proti granátům do ráže 280 mm. Skládala se z mimořádně rozsáhlých pobřežních baterií, na jejichž severní část navazovalo neobvyklé opevnění v podobě souvislého vodního příkopu, propojujícího forty pozemní fronty. Nešlo o klasickou fortovou pevnost, neboť pozemní fronta byla příliš blízko, než aby aby mohla bránit ostřelování města nebo zakotvených válečných lodí. To bylo již od počátku předmětem kritiky, ale plán na výstavbu prstence fortů dál od města nebyl nikdy schválen. Souvislá linie vnitrozemských opevnění končila u Libavského jezera a pás pevniny mezi ním a Baltickým mořem chránil Jižní fort. Problém však byl i s nebezpečím ostřelování z moře, neboť zde na rozdíl od ostatních baltských přístavů nebyly žádné ostrovy, které by umožnily vysunout obranu dál do moře.

Jaký osud čeká malou přístavní pevnost a zakotvené lodě ukázaly zkušenosti z obléhání Port Arthuru, jenž kapituloval v lednu 1905, avšak lodě v přístavu byly dávno předtím rozstříleny japonskými děly. V tomto konfliktu navíc došlo k potopení velké části Baltského loďstva, které vyrazilo přístavu na pomoc, což snížilo i význam všech základen na Baltu. V roce 1907 bylo v souvislosti s novou obrannou doktrínou, která předpokládala obranu hlouběji ve vnitrozemí, definitivně rozhodnuto o zrušení pevnosti. V roce 1910 byl dokonce vydán tajný rozkaz, že v případě vypuknutí konfliktu mají být pevnostní objekty a přístavní zařízení zdemolovány. Těžká děla byla demontována v letech 1908-11 a odeslána do jiných pevností. Obrovské prostředky, vynaložené na moderní betonová opevnění, tak byly ztraceny. Namísto Libavy byl vybrán Murmansk, který měl perfektní přírodní kotviště a bylo možné vyplout z něj do volného oceánu.

Velitel Baltské flotily vydal dne 17. dubna 1915 rozkaz k evakuaci pevnosti a došlo ke zničení části vybavení a baterií. Poté následoval rozkaz pevnost znovu obsadit, takže když se v květnu 1915 před odzbrojenou pevností objevily čluny s německými jednotkami, ruští pěšáci je odrazili palbou z pušek a kulometů, vedenou z objektů Baterie 6. Přesto byla pevnost krátce poté obsazena německými vojáky, postupujícími z jihu. V roce 1928 navštívil tehdy již lotyšskou Libavu americký novinář a popsal ji jako scenérii gigantických trosek, zasypávaných pískem, které jako by vypadla z Wellsova románu Válka světů.

 

Jižní fort (Южное укрепление)

Fort leží přímo u silnice a je volně přístupný. V pravém nároží je oboustranná kaponiéra, jejíž interiér je bohužel zatopený. Celý povrch je pokryt zákopy a na valu za kaponiérou je německý tobruk.

Masivní šíjová kasárna za vodním příkopem, který obklopoval celý fort.	Stěna kasáren s rámem plynotěsných pancéřových dveří. Každý sál měl dvojici oken, které bylo možné zahradit traverzami (některé sály mají probourané větší otvory).
Pohled na zatopenou oboustrannou kaponiéru přes německý „tobruk“. Samotný objekt má délku 30 metrů, s opěrnými zdmi na křídlech 60 metrů.

Pravá reduta (Правофланговый редут)

K redutě vede pěšina od benzínové pumpy. Její objekty jsou silně poškozené, nicméně pravý traditor je v celkem čitelném stavu. V době naší návštěvy byl objekt prázdný, krátce poté začal sloužit jako kemp.

Ruiny šíjových kasáren. V pozadí je jeden z úkrytů.

Pohled přes německý „tobruk“ na pravý úkryt. Podle velikosti vjezdu zřejmě sloužil pro rychlopalné kanóny.

Střední fort (Среднее укрепление)

Přímo uprostřed tohoto velkého fortu je velké parkoviště a povrch není příliš zarostlý, bohužel je většina betonových objektů zničená. Součástí obou úseků čelního valu jsou objekty pro otočné výsuvné věže⁽¹⁾. Do pravého je nutné prokličkovat polorozbořenými chodbami, do levého se dá dostat snadno.

Střílny levé kaponiéry, nad nimiž jsou vidět větrací otvory.

Interiér levého objektu pro otočnou výsuvnou věž. Šachta je nahoře uzavřena improvizovanou betonovou „zátkou“.

Levá reduta (Левофланговый редут)

I tento objekt je dobře přístupný a není zarostlý. Většina objektů je silně poškozená, dochoval se však levý traditor a část šíjových kasáren.

Strop šíjových kasáren s odhalenými klenbami. Úkryty na valu jsou silně poničené.

Traditor na levém boku je také poškozený, ale podstatná část interiérů přežila.

Redan (Редан)

Fort má jen minimálního rozměry, ale zato disponuje množstvím betonových objektů, které nejsou nijak poškozené. Zajímavá jsou především především šíjová kasárna a dva velké traditory. Parkuje se přímo u vstupu.

Šíjová kasárna s hlavní bránou a množstvím puškových střílen.	Pravý traditor pro čtyři kanóny. Vlevo je vidět klenutý průjezd, který mohl sloužit i jako úkryt.
Traditor krylo masivní ucho, protažené do vzdálenosti téměř dvaceti metrů od nejbližší střílny.	Interiér pravého traditoru. Kanóny byly umístěny ve výklencích jednoho souvislého prostoru. (JP)
Strop levého traditoru, taktéž vybaveného čtyřmi kanóny.	Německý „tobruk“ pro těžký kulomet (Ringstand 58c) na valu fortu.

Severní opevnění (Северное укрепление) a Baterie 1

Severní okraj pevnosti chránila soustava opevnění, tvořících cosi jako uzavřený fort s valy plnými děl směrem do pevniny a dlouhou řadou pobřežních baterií. Výzbroj tvořilo několik desítek kanónů ráží od 15 do 28 cm, doplněných rychlopalnými kanóny ráže 57 mm. Dnes vede podél valů silnice, končící na parkovišti přímo uprostřed opevnění. V místě, kde pozemní fronta navazuje na linii pobřežních baterií, je nepoškozený a přístupný objekt pro otočnou výsuvnou věž. Od parkoviště se na jih táhne Baterie 1, mamutí soustava více než dvaceti palebných postavení o délce přes půl kilometru. S navazujícími bateriemi Severního opevnění má témř souvislá řada postavení pro děla kolem kilometru. Nedaleko leží i baterie 2, určená pro šestnáct 28cm moždířů, ale ta je v oploceném a hlídaném vojenském prostoru

Palebné postavení v severní části s výstřelem podél pobřeží. Jsou vidět výklenky na munici, otvor do muničního skladu a schůdky pro přístup na barbetu.	Interiér objektu pro otočnou výsuvnou věž. Betonová podlaha mezi podlažími je dodatečná úprava.
Pohled na hlavní baterii, jejíž části se vlivem destrukcí a eroze sesuly na pláž. (JP)	V tomto objektu vytvořila exploze perfektní řez strukturou stropu a čelní stěny. Dochovala se i asfaltová izolace stropu.
Masivní sokl pro lafetu kanónu mezi sesutými dutými traverzami. (JP)	Na tomto záběru je patrné, že podzemní části některých objektů byly vyzděny z kamene.
Další sklady munice v dutých traverzách, taktéž se zděnými základy.	Jedna z méně poškozených části baterie. V tomto případě jde o masivní objekt, na němž jsou umístěna palebná postavení. (JP)

Baterie 3

Baterie měla ve výzbroji 15cm, 23 cm a 28 cm děla a rychlopalné kanóny, zajímavostí je, že přímo za palebnými postaveními probíhala železniční trať, směřující ne sever k Baterii 1. Na místo lze bez problémů dojet autem a prohlédnout si zhruba 600 metrů dlouhou linii poškozených objektů. Některé z nich se doslova propadají pod hladinu, přesto jsou velmi fotogenické.

Masivní blok baterie s dutými traverzami. Čelní část palebných postavení je prakticky po celé délce odlomená. (JP)	Jednotlivá palebná postavení propojovala chodba, vedoucí skrz duté traverzy, což je poněkud nebezpečné řešení.
Čelní část baterie se odlomila a sesula do moře.	Z některých objektů už vlny vytvořily jen torza, která začínají vypadat jako přírodní útvary.
Nakloněné stanoviště řízení palby patří k nejznámějším fotografiím z pobřeží pobaltských zemí. (JP)

Baterie 6

Baterie leží v prostoru fotbalového stadionu a jsou na ní částečně umístěny tribuny. Kvůli tomu není až tak zajímavá, byť její objekty se dochovaly v dobrém stavu. Zajímavostí je, že tuto baterii v roce 1903 navštívil při inspekční cestě car Mikuláš II.

Objekty baterie obklopují fotbalový stadión. Na rozdíl od pobřeží nejsou poškozené.

Velký odolný úkryt v týlu baterie s dodatečně vybudovanou ochranou vchodů. Vodní příkop původně obklopoval celou baterii.

Sovětské baterie

Severní baterie leží před armádou obsazenou Baterií 2 a pohodlně k ní dojdete podél pláže od jižního konce Baterie 1, odkud je to k ní zhruba 700 metrů. Interiéry objektů jsou přístupné, ale patřičně vyplundrované.

Věže řízení palby sloužily nejen pro dálkoměry, ale pravděpodobně i pro střelecké radary. Pod zemí je velký velitelský objekt.	Detail věží. Vzdálenější exemplář se zazděnou štěrbinou pro dálkoměr je standardní typ, používaný i v jiných zemích Varšavské smlouvy.
Objekt pro posádku a munici, sesutý na pláž. Obdélníkové otvory sloužily pro mechanismy podavačů granátů a prachových náplní. (JP)	Stejně jako u carských baterií rozlámalo moře platformu a odhalilo tak masivní kužel soklu pro kanón.
Nepoškozené palebné postavení v lese u pláže. Betonový objekt obsahuje poměrně velké prostory. (JP)

Jižní baterie leží nedaleko hlavní silnice a dá se parkovat nedaleko jejího stanoviště řízení palby. Palebná postavení jsou pak několik set metrů jižněji a nejsou nijak zvlášť zarostlá.

Věž řízení palby vyčnívá z masivního objektu, v němž byl osazen i pancéřový pozorovací zvon. (JP)	Vrchol věže s žebříkem pro přístup na strop a malým jeřábem pro dopravu materiálu. (JP)
Z pozorovacího zvonu zbyla jen šachta s prstencem pancíře, který přežil řezání autogenem. (JP)	Palebné postavení baterie. Vlevo jsou rámy skříní na pohotovostní zásobu munice, v pozadí vstupy do obvodové chodby. (JP)

Poznámky:

(1) V ruském opevnění bylo osazeno pouze několik věží, primárně určených k testům. Jednalo se o dvě francouzské výsuvné věže na fortu Rif v Kronšdadtu a pokusnou francouzskou a belgickou věž v Očakivu u Černého moře. Také ojedinělá věž v pevnosti Osovec měla původně posloužit ke zkouškám. Tři objekty v Libavě jsou tak zatím jediné známé exempláře pro sériové věže. Podle tvaru dvoupodlažní šachty s výklenkem na protizávaží se mělo jednat o věže francouzské konstrukce, buď z dovozu nebo licečně vyráběné. Věže se plánovaly i pro další pevnosti, ale k jejich zavedení do výzbroje nedošlo a Libava by jimi s ohledem na zrušení pevnosti jistě vybavena nebyla.

Cesta do Libavy je dlouhá, stojí za návštěvu především v kombinaci s Klajpedou. V samotném městě byl jen malý provoz, ke všem opevněním se dalo pohodlně dojet autem a byla zde parkoviště. Nachytala nás jen místní specialita v podobě „úsporných“ semaforů, které nemají červenou pro odbočení doleva a musíte čekat na zelenou bez ohledu na hlavní směr.

stav: červen 2018

Foto: O. Filip 2018, J. Pavel 2018 (JP).

Literatura:
P. B. Kondratěnko Vojennyj port imperatora Alexandra III v Libavě
Fotoalbum – Libavskaja krepost. Batereja No. 6
Alexandr Širokorad: Libavskaja krepost – top-sekret Nikolaja II

Zatím žádné komentáře