Opevnění Tallinu
Opevnění: RUSKÁ   Téma:

(Estonsko) – Tallin
Napsal: O. Filip
objekty: pobřežní baterie, rozprostřené forty
Přímo na pobřeží u Tallinu vzniklo jen několik baterií, neboť obrana byla předsunuta na ostrovech. Světově unikátní je rozestavěné pozemní opevnění s obrovskými rozprostřenými forty a desítkami kilometrů podzemních chodeb.

MĚSTO

Obrovský hangár carské základny hydroplánů je památkou sám o sobě, neboť se jedná o průkopnickou skořepinovou konstrukci z železobetonu. Základna dnes slouží jako námořní muzeum, jehož hlavní atrakcí je estonská ponorka Lembit. Je zde i řada exponátů, vztahujících se k pobřežnímu dělostřelectvu, například model věže MB-2-12 a 152 mm kanóny z ostrova Suur Pakri. Pozoruhodný osud má vystavený štít 120mm kanónu z dělového člunu Lembit.(1)

Na nábřeží jsou vystaveny menší válečné lodě a kotví ze zlatý hřeb expozice, což je obrovský parní ledoborec Suur Tőll z roku 1914 (původně ruský Car Michal Fjodorovič). Druhá největší je loď pobřežní stráže Valvas, původně silně vyzbrojený nosič bójí USCGC Bittersweet, sloužící za druhé světové války u Pobřežní stráže Spojených států amerických.


Bývalá základna hydroplánů s hangárem. Největší loď je ledoborec Suur Tőll. V pozadí je fort Paterei. (autor: Hiiumaa Mudeliklubi CC 3.0)

Zrestaurovaný kanón ráže 152 mm, převezený s dalšími kusy v nedávné době z ostrova Suur Pakri.

Zatímco jeden z kanónů je francouzský Schneider, vyrobený v Le Havre, druhý je produktem Obuchovských závodů v Petrohradu.

Štít z dělového člunu Lembit, naposledy sloužící jako kulometné stanoviště sovětské raketové baterie.

Hned vedle muzea je fort Patarei, postavený v letech 1829-40. Jedná se o obranná kasárna s kaponiérami a střílnami směrem na moře. Fort dlouho sloužil jako vězení a nyní je uzavřený.


Čelní stěna obranných kasáren s trojicí kaponiér. (JP)

Detail kaponiéry se zazděnými střílnami pro děla (na boku) a pro pušky. (JP)

MYS KAKUMÄE

K baterii 4 pro čtyři 120mm kanóny lze dojet autem, ale není v příliš dobrém stavu. Zajímavější je její velitelské stanoviště u lesní cesty, vedoucí na severovýchod a hned za ním mohutný úkryt a pozice pro světlomet. Vůbec nejhezčí by měl být odolný objekt elektrárny, který jsme bohužel minuli.


Objekt velitelského stanoviště baterie 4. (JP)

Úkryt pro světlomet, který vyjížděl na mys na kolejovém podvozku. (JP)

MYS SUURUPI

Na mysu lze nalézt obrovské výlomy pro dva bloky baterie č. 1 pro dvě věže pancéřové MB-2-14 s 356mm kanóny, jejichž výstavba byla přerušena po omezení objednávky věží.

Plánek mysu s trasou pevnostní úzkorozchodné dráhy. (Ondřej Filip 2020, mapový podklad Mapy.cz)

Baterie č. 3

Tato baterie měla neuvěřitelně pestrou historii. Nejprve zde byla postavena ruská baterie č. 3 pro čtyři 130mm kanóny, výzbroje se však nedočkala. V meziválečném období se změnila na estonskou baterii č. 9 pro čtyři 120mm kanóny a v tomto stavu jí převzali Sověti. Pod označením baterie č. 187 byla těsně před německým útokem přezbrojena na moderní 100mm kanony B-34, která byly instalovány před původními objekty. Po druhé světové válce dostala jako baterie č. 274 tři kanóny ráže 127 mm a v padesátých letech pobřežní kanóny B-13 ráže 130 mm, pro něž vznikly zcela nové objekty, propojené chodbou. Kanóny neměly obvyklé štíty, ale byly chráněny lehkými otočnými věžemi.

Velkou zajímavostí je původní carské velitelské stanoviště na levém křídle, na němž Estonci vybudovali nástavbu, zesílenou pancéřovým štítem, původně kryjícím 120mm kanón dělového člunu Lembit (ex ruský Bobr). Po druhé světové válce k němu Sověti přistavěli velký objekt se strojovnou, filtrovnou a kotelnou, zatímco pozorovatelna byla přemístěna do nového objektu s typickou vysokou věží. Dnes je baterie vyčištěná a zpřístupněná.


Původní palebné stanoviště pro 130mm kanón, později vyzbrojené 120mm kanónem. Jedná se zřejmě o jediný dochovaný sokl pro tento typ zbraně. (JP)

Palebné postavení sovětské 187. baterie pro 100mm kanón, předsunuté těsně před původní objekt pro 120mm kanón.

Velitelské stanoviště po několika přestavbách. Na stropě byla dobudována estonská pozorovatelna.

Interiér estonské pozorovatelny, zpevněné zevnitř štítem z dělového člunu Lembit. (JP)

Rozvaděče v sovětské strojovně, přistavěné po druhé světová válce k velitelskému stanovišti.

Standardní věž řízení palby sovětské baterie č. 274 pro kanóny ráže 130 mm.

Palebné postavení pobřežního kanónu B-13 ráže 130 mm. V pozadí je strop poterny do dalšího objektu. (JP)

Baterie č. 2

S neobvyklou výzbrojí v podobě čtyř amerických kanónů ráže 234 mm kanónů(2) patřila mezi nejsilnější. Kanóny byly zprovozněny v roce 1915, ale v roce 1918 byla celá baterie silně poškozena při ústupu Rusů. V průběhu dvacátých let Estonci baterii opravili a zprovoznili a využili jí i Sověti po okupaci Finska. V roce 1941 však při ústupu vyhodili část objektů do povětří.

K baterii lze dojet autem a i když je hned vedle aktivního telekomunikačního centra estonského námořnictva, je zvenku přístupná a byla očištěna od vegetace. Na jediné dochované palebné stanoviště navazuje mohutný objekt velitelství a elektrárny, na jehož strop lze vylézt. Část stavby pochází až z estonské éry a byla zesílena pancéřovými pláty z věží pro 203mm a 305mm kanóny na ostrově Naissaar. Jeden plát je vidět zvenku a minimálně jeden je i uvnitř, bohužel interiér je oproti dřívějším dobám nepřístupný.

Na leteckém snímku je dobře vidět velitelské stanoviště mezi oběma středními děly. První dva objekty zleva jsou dnes odstřelené, třetí je zachován a na čtvrtém stojí budova komunikačního střediska.

Zhruba 400 metrů jihozápadně od baterie je objekt č. 1 pro světlomet, k němuž vede pěšina. Jedná se o masivní stavbu s úkrytem pro samotný světlomet a sálem strojovny.


Objekt strojovny a velitelského stanoviště. Vyšší část vpravo je estonská přístavba, využívající ve své konstrukci pancéřových plátů.

Palebné postavení kanónu ráže 234 mm. Uprostřed je menší kruh šroubů, který měl sloužit pro variantu instalace 130mm kanónů. (JP)

Strop estonské nástavby, na němž je vidět jeden z pancéřových plátů, pocházejí zřejmě z pancéřové věže na Naisaaru.

VNITROZEMSKÁ OBRANNÁ LINIE

V roce 1911 bylo rozhodnuto o výstavbě vnitrozemského opevnění, které mělo za úkol chránit přístav i pobřežní baterie před přímým pěchotním útokem a také před ostřelováním. Druhý úkol vyžadoval velkou vzdálenost linie od města, což nesplňovala například opevnění původně preferované námořní základny Libava. Koncepce opevnění měla vycházet z nejnovějších projektů rozprostřených fortů (v ruské terminologie „skupin“), jejichž části měly být rozmístěn po velké ploše, propojeny podzemními chodbami a obklopeny obvodovou překážkou. První plán z ledna 1913 počítal s několika klasickými forty, menšími opěrnými body a rozlehlými skupinami. Již v listopadu byla linie v projektech posunuta dál od města a zvětšila se velikost skupin. V dalších letech se projekt dál vyvíjel, pojmy forty a opěrné body z něj úplně zmizely a celou linii měly tvořit pouze „skupiny“. Po mobilizaci byla vybudována rozsáhlá polní opevnění, většinou předsunutá před stálá opevnění a také několik desítek baterií, vyzbrojených vesměs staršími pevnostními kanóny a moždíři. Některé z baterií měly i muniční sklady, z betonu, někdy kombinovaného s kamenným zdivem nebo bedněním z kmenů.

Pozemní fronta s vyznačením skupin. Bílé číslice značí počet dokončených úkrytů. Spojovací příkopy a otevřené intervaly mezi skupinami měly být kryty palbou traditorů. Na pobřeží jsou vyznačeny nejdůležitější ruské baterie (hlavní obrana je až na ostrovech Naissaar a Aegna deset kilometrů severně od pobřeží). (Ondřej Filip 2020, mapový podklad Open Street Map, CC 2.0.)

Objekty pozemní fronty měly být původně budovány s odolností proti granátům ráže 28 cm, tedy s 2,3 metrů silnými stěnami, po získání informací o nových německých zbraních však byla odolnost zvýšena na jednotlivý zásah 42 cm granátem, na což měly stačit 3,4 metru silné stěny z prostého betonu. Nakonec byly některé stěny stavěny v síle až 4,3 metru. Stropy byly na spodní ploše zesíleny masivními ocelovými profily, které zabraňovaly prolomení betonu v případě zásahu těžkým granátem a například v rakousko-uherském opevnění se osvědčily. Z pestré škály objektů, z nichž se měly skládat skupiny, však bylo realizováno jen dvacet mohutných úkrytů pro pěchotu, pravděpodobně vždy pro zhruba sto mužů (půlprapor). Pro dalších dvacet objektů byly připraveny stavební jámy. Ve skupině 7 Retsepa vznikl i jeden traditor, ale ten je dnes zasypaný až téměř po hranu stropu. Žádné kaponiéry postaveny nebyly.

Projekt skupiny Chumala s vyznačením hotových částí. Větší úkryty měly sloužit pro půlprapor pěchoty a dvě děla, menší jen jako východ z podzemí a úkryt prop dva kanóny. Pro představu o velikosti – československá tvrz Hanička by se zhruba vešla do menší části vlevo (mezi nápisy traditory a podzemní kasárna), objekt západního traditoru má délku kolem 180 metrů. (Ondřej Filip 2020, podle www.battal.ee)

V opěrném bodu 1 Vitinpeveľ jsme si prohlédli úkryt v týlu, z něhož se dalo dostat do vybetonovaného úseku podzemí.


Týlová stěna úkrytu. Jedná se o starší typ s okny, ta jsou však zazděná.

Šikmý vstup z objektu do poterny měl strop zesílený traverzami (dnes částečně uřezanými). (JP)

Na nadokončené poterně je vidět zaplnění nadvýlomu kamením a zubaté zakončení obezdívky k napojení na další část. (JP)

V opěrném bodu Chumala je zajímavý především nezarostlý úkryt na poli a trojice výrazných pracovních šachet, jimiž můžete nahlédnout do podzemí. Zajímavý je i výkop pro nepostavený objekt, ležící u silnice zhruba 800 metrů jihovýchodně od zmíněného úkrytu.

Jeden z úkrytů skupiny Chumala je ukázkou standardní varianty o půdorysu 50 x 12,5 metrů. Objekt je téměř zcela zapuštěn pod úroveň terénu, jeden vchod je přímý, dvojitý vjezd vede do místnosti pro ukrytí kanónů ráže 76 mm. Uvnitř byla kotelna, kuchyně, příruční sklad munice a místnosti pro velitele, poddůstojníky a mužstvo. První úkryty měly okna, novější typy už je postrádaly, takže měly větší odolnost (Ondřej Filip 2020, podle www.battal.ee)


Dvojice západních objektů, mezi nimiž jsou vidět ústí tří pracovních šachet. (Mapy.cz)

Kanóny měly být vyvezeny do zářezu za týlovou stěnou a poté rampami na obou jeho koncích. (JP)

Schodiště do podzemí skupiny v jednom z úkrytů. Na stropu chybí traverzy, nad schody se dochovaly.

Místnost pro dva rychlopalné kanóny. Na obě strany vedla plynule zatáčející chodba, nutná pro manipulaci s děly.

Pohled do jedné z pracovních šachet, vedoucí do spojovací chodby mezi západními úkryty.

Velikost čelního úkryt v porovnání s lidskou postavou. Na konci zářezu je viděrt rampa pro vytažení kanónů. (JP)

Dále jsme navštívili opěrný bod 4 Petergof s velmi zajímavým, leč zvenčí zarostlým úkrytem lomeného půdorysu a nadstandardní velikosti. V lesíku za ním jsou k vidění další šachty do podzemí.

Ve skupině Petergof se nachází největší úkryt o celkové délce téměř 80 metrů. Část čelní stěny má tloušťku 4,3 m, zbytek 3,5 m. (Ondřej Filip 2020, podle www.battal.ee)

Mezi nejzajímavější patří opěrný bod 6 Peskjulja s mnoha objekty a velmi rozsáhlým podzemím o délce nejméně 3,5 kilometru, do nějž se dá zčásti dostat. S použitím běžných holínek by jich bylo možné projít ještě více, neboť v mnoha chodbách je 10 až 20 cm vody. Nejlepší přístup byl z objektu v týlu na severovýchodě.


Vchod do jednoho z úkrytů je netypicky zesílen klenutým stropem.

Úkryt v týlu skupiny, z něhož je nejlepší přístup do podzemí.

V této nahrubo vyražené podzemní chodbě jsou dodnes otištěny pražce stavební úzkorozchopdné drážky.

V podzemí lze najít i vybetonované části. Díky horizontálnímu uložení vrstev horniny je strop rovný a pevný.

Zatopená chodba s četnými stopami sbíječek. V pozadí začíná vybetonovaná část.

Poznámky:
(1) Dělový člun třídy Giljak byl spuštěn na vodu v roce 1908 pod jménem Bobr. Hlavní výzbroj tvořily dva 120mm kanóny, doplněné čtyřmi 75mm kanóny. Na konci války jej ukořistili Němci a předali Estoncům, kteří jej přejmenovali na Lembit. Kanóny hlavní výzbroje byly v roce 1919 demontovány pro použití na železničních podvozcích, poté se však vrátily na loď. V roce 1927 byl Lembit sešrotován a kanóny přemístěny do 5. baterie na ostrově Naissaar. Štít zde zůstal i po likvidaci baterie, neboť jej Sověti využili jako kulometné hnízdo pro obranu základny raket S-125 Něva. Druhý štít lze vidět ve velitelském stanovišti 3. baterie u Tallinu.
(2) Výkonné kanóny ráže 234 mm o délce hlavně 50 ráží vyrobila v počtu 14 kusů americká zbrojovka Bethlehem Steel pro Chile. Kvůli mezinárodnímu napětí nakonec byly kanóny prodány Rusku, kde představovaly zcela neobvyklou ráži a bylo nutné pro ně zvlášť produkovat munici. Obtížná byla i jejich doprava, nejprve lodí z New Yorku do Panamy a do Vladivostoku a následně po železnici přes celé Rusko do Finska a Estonska. Po osamostatnění obou zemí byly kanóny využity a ve třicátých letech došlo k přestavbě lafet pro zvýšení elevace, čímž vzrostl dostřel na 25 kilometrů. Nejslavnější úlohu sehrály finské kanóny na ostrově Russarö, které v roce 1939 poškodily sovětský těžký křižník Kirov a torpédoborec a zahnaly flotilu na ústup.

 

Pohyb v okolí opevnění je celkem bezproblémový, ve vnitrozemí jsou často v opuštěných zarostlých lokalitách nebo v okolí průmyslových areálů. V podzemních chodbách bývá bláto a voda. Ve většině míst, kam jsem se dostali byla hornina soudržná, takže s využitím holínek by se dalo projít zajímavé množství chodeb. Největší množství informací najdete na vynikajícím webu battal.ee, na turistické mapě serveru Mapy.cz je vyznačena značná část chodeb, ale chybí některé objekty.

stav: červen 2018

Foto: O. Filip 2018, J. Pavel 2018 (JP)

Literatura:
Opevnění Tallinu
Martin Dubánek, Ondřej Filip, Jan Pavel: Pevnosti v bojích Velké války – Východní fronta a Alpy, Mladá fronta, Praha 2017

Zatím žádné komentáře

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 29.2.2020 17.36 , Komentáře (0)

380 stran o pevnostech
Doplněno

Regelbau 601

San Michel al Tagliamento

ERSTA

Zbraně L1 na Krétě

Petronell a obrana Litavy

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže