 |
(Španělsko, Francie) – Barcelona, Figueres, průsmyk Balitres, průsmyk Perthus Napsal: O. Filip objekty: bastionové pevnosti, pobřežní baterie, lehké objekty Od Barcelony až po sto kilometrů vzdálený hřeben Pyrenejí najdete řadu zajímavých pevnostních staveb, včetně unikátních pancéřových objektů pro věže Panther, které se nikde jinde nedochovaly. |
Přechody přes východní část Pyrenejí byly opevňovány od antických dob. Od 17. století zde vznikly dvě významné bastionové pevnosti. Francouzi drželi horskou pevnost Bellegarde zatímco Španělé větší pevnost San Ferran v níže pod horami.
Pyrenejská linie, zkráceně označovaná Linea P (Linie P) byla Frankovým režimem budována od roku 1944 podél celé hranice s Francií, což bylo usnadněno tím, že jí z velké části tvořily těžko průchodné horské hřebeny. I ty vašak byly částečně opevněny, přičemž nejvýše položený objekt se nachází v nadmořské výšce přes 2500 metrů. Výstavba skončila kolem roku 1949 a postaveno bylo kolem tři tisíc lehkých objektů, vesměs dosti primitivních, určených pro kulomety a polní kanóny. Doplňovaly je úkryty, pozice pro minomety, pozorovatelny a výjimečně i „tvrze“ s propojenými malými objekty. Linie byla udržována zřejmě až do sedmdesátých či osmdesátých let, což asi nebylo příliš náročné, protože objekty neměly žádné vlastní zbraně, vybavení, ventilaci, protitlakové dveře ani pancéřové střílny.
Taktéž v roce 1944 začali Němci v obavě z vylodění Spojenců ve Španělsku opevňovat důležité průsmyky. Opevnění systematicky patřila k Jižnímu valu (Südwall), který se táhl po francouzském pobřeží a byla označována též Sperrlinie Pyranäenfront (Pyrenejská uzávěrová linie). Šlo o slabé uzávěry, které se skládaly z úkrytů, zákopů a objektů Ringstand pro věže z vyřazených tanků. Dorazily sem nicméně i technologické perly v podobě pancéřových kulometných stanovišť Panzernest, ocelových úkrytů OT-Stahlunterstand a mohutných pancéřových objektů OT-Pantherturm.
Německá opevnění průsmyku Belitres
Úzká silnice přes průsmyk na dohled od moře je jedním z mála spojení z Francie. Pod průsmykem také prochází důležitá železnice, postavená v 19. století. Další železnice vedla až o sto kilometrů dál na západ, šlo však o náročnou horskou trať.
Němci zde vybudovali několik objektů pro tankové věže, ve všech případech z prefabrikovaných betonových bloků a osadili nejméně jeden Panzernest. V tvrdé skále nebylo možné zřídit zákopy a tak si pěchota vybudovala napůl zahloubená postavení s kamennými zídkami.
Přímo v průsmyku je parkoviště a jen několik desítek metrů od něj objekt s věží PzKpfw 38(t). Na protější straně je úkryt typu Vf 53a pro polní protitankový kanón, připomínající jednoduchou garáž a za pomníkem exodu republikánů objekt pro věž z menšího tanku. Nad ním je ještě spodní část ukradeného Panzernestu.
Z průsmyku je nádherný výhled, mimo jiné na železniční zajímavost, kterou představují dvě obrovské stanice, vylámané do skal na obou stranách tunelu, na nichž se překlá zboží a přestupují cestující, protože francouzské a španělské železnice mají výrazně odlišný rozchod.
Pohled přes věž na Středozemní moře a a hřeben, kde se nachází objekty španělské Linie P.
|
Bok věže PzKpfw 38(t) s velitelskou věžičkou.
|
Pouzdra předního episkopu ve velitelské věžičce, který byl na rozdíl od bočních v omezené míře otočný.
|
Interiér věže s velkým otvorem po odcizené čelní masky s kanónem.
|
Pohled z nitra objektu do věže. Posádka zde měla celkem solidní prostor.
|
Původní španělská celnice a vpravo vyčnívající strop úkrytu Vf 53a pro kanón.
|
Neobvyklá varianta „tobruku“ s šestiúhelníkovou šachtou.
|
Spodní část Panzernestu s policemi na nářadí a munici.
|
Detail nasávacího potrubí. Z podlahy vyčnívá sokl pro šlapací ventilátor.
|
Linie P v průsmyku Frare
Opevnění leží dva kilometry jižně od Belitres, v průsmyku Frare nad moderním silničním tunelem. Patří k nejhezčím místům linie, neboť objekty nejsou zarostlé. Parkovat lze přímo v zatáčce u standardního objektu pro protitankový kanón, vybaveného rozměrným zářezem pro vjezd zbraně. Jako jediný působí před horský hřeben a mohl tak být ohrožen palbou z dálky. Po vrstevnici vede pěšina k 80 metrů vzdálenému kavernovému úkrytu z otevřeným palebným postavením pro další kanón. Další dva standardní kasematní objekty pro protitankové kanóny jsou přímo u silnice, mezi nimi je ještě štola nejasného původu.
Typový objekt pro polní protitankový kanon. Výzbroj tvořil německý PaK 40 ráže 75 mm, nebo španělský Placencia 60/45 ráže 60 mm. Objekt má oddělený sklad munice a dvě vybrání v podlaze, do nichž byly vloženy dřevěné trámy, o něž se opírala rydla lafety. (Ondřej Filip 2023)
Průsmyk Frare s trojicí objektů pro PTK v kasematě a úkrytem pro kanón, působící z otevřeného postavení. Obranu doplňuje systém zákopů na hřebeni, není zde však žádný objekt pro kulomet. (Ondřej Filip 2023, mapový podklad Mapy.cz)
Kasemata pro protitankový kanón přímo v průsmyku.
|
Interiér s velkou místností pro kanón a výklenky na střelivo.
|
Podzemní úkryt pro kanón, vlevo je vstup do skladiště střeliva.
|
Rozměrný parapet pro palbu kanónu, vytaženého z podzemního úkrytu.
|
Dvojice objektů pro protitankové kanóny, skrytá u silnice za hřebenem.
|
Jeden z objektů, maskovaný kameny.
|
Interiér spodního objektu. Vpravo od střílny je vidět zakulacené vybrání pro kolo kanónu.
|
Německá opevnění průsmyků Perthus a Panissars
Průsmykem vedla důležitá silnice, nikoli však železnice (dnešní trať je moderní rychlodráha normálního rozchodu). Němci zde postavili jeden z mála pancéřových objektů OT-Pantherturm, z nějž zůstala spodní část až téměř po horní desku. K objektu lze vyjít od spodní silnice, kde je nouzový východ, z druhé strany je nicméně pohodlný vstup. Zajímavé je, že objekt byl situován v prudkém svahu, takže jeho čelní stěna směrem k nepříteli byla značně ohrožená. Podle mapy by měly být těsně pod silnicí dva objekty Ringstand pro věže menších tanků, ale v hustém porostu jsem nic nenašel.
Pozůstatek objektů v Pyrenejích. Vlevo v průsmyku Perthus s uřezanou stropní deskou a vpravo v průsmyku Peche se stropem a zbytkem ložiskového věnce a ozubeného prstence věže. Dveře mezi předsíní a strojovnou jsou navždy zaseknuté v pootevřené poloze, jiné vybavení v objektech nezůstalo. (Ondřej Filip 2023)
Jediný další dochovaný objekt, samozřejmě bez věže, zato však s kompletní pancéřovou „krabicí“ je u průsmyku Perche (Perxa), zhruba 60 kilometrů západně, ale cesta přes hory by trvala příliš dlouho.
Objekt vyčnívá ze svahu nad silnicí, původně ale byl obsypán až po horní hranu.
|
Čelní stěna a malým nouzovým východem, kterému chybí dvířka a betonová šachta.
|
Hlavní vstup s ukradenými dveřmi. Stupačky v předsíni vedly do horního patra s věží.
|
Předsíň je od hlavní místnosti oddělena silnou pancéřovovou stěnou.
|
Hlavní místnost s nouzovým východem sloužila především pro ubytování posádky.
|
Uřezané horní patro, v němž byla obsluha věže. Uvnitř leží betonová stěna šachty nouzového východu..
|
V průsmyku Panissars se nachází celkem čtyři objekty Ringstand pro tankové věže, dva hned pod bastionovou pevností a dva pod blokhausem Panissars. Terén je zde bezproblémový, parkuje se přímo u blokhausu.
Jeden z objektů pro tankové věže pod blokhausem Panissars.
|
Stěny objektů byly postaveny méně odolnou metodou z „Formsteine“, tedy hotových betonových bloků.
|
|
OT Stahlunterstand mit aufgesetztem Pantherturm Plány Organizace Todt na ocelový objekt s věží Panther byly schváleny v říjnu 1943. Hlavní výhodou měla být možnost rychlé instalace, neboť objekt byl dovezen na místo v podstatě hotový, pouze rozložený na dva díly – spodní kvádr s místnostmi pro posádku a nízkou horní část s věží. Nejprve byly používány standardní věže z tanků verze Ausf A a Ausf D, později také speciální pevnostní verze „Ostwallturm“ se podstatně silnějším stropem (65 mm oproti původním 16 mm) a pouze jedním poklopem. Celkem logicky se předpokládalo, že se pevnostní věž nebude muset v boji otáčet ani zdaleka tak svižně, jako věž na manévrujícím tanku, takže byl vypuštěn mechanický pohon. Ruční otočení těžké věže o pouhých 90° však trvalo střelci tři minuty. Dodatečná instalace motoru byla kvůli problémům s výrobními kapacitami zamítnuta a problém byl částečně vyřešen doplněním další kliky, díky níž střelci pomáhal nabíječ. Na rozdíl od tanků byl přívod elektřiny řešen jednoduchým kabelovým svazkem a nikoli rotačním sběračem, takže velitel musel dávat pozor, aby opakovaným otáčením věže v jednom směru přívod nepřekroutil.
Půdorys spodního patra a svislý řez objektem OT-Pantherturm bez betonové obezdívky. (Ondřej Filip 2023) Ve spodní části objektu (unterteil), vysoké dva metry, se nacházela předsíň se zalomeným vstupem, strojovna a místnost pro posádku, obložená dřevem. Vybavena byla ve standardu stálého železobetonového objektu, tedy sklápěcími postelemi, pevnostními kamny a dalším nábytkem, což zajišťovalo posádce slušný komfort. Větrání zajišťoval ručně poháněný ventilátor. V boční stěně se nacházel nouzový východ se silnými dvířky, který ústil do šachtičky, chráněné obezdívkou. Pokud byl objekt vybaven radiostanicí, pro jejíž anténu byl připraven prostup vedle vchodu, musela být odstraněna část postelí. Ve strojovně byl malý benzínový agregát o výkonu 1,5 kW, dynamo, akumulátor a kompresor s tlakovou nádrží, nutnou pro profukování hlavně po výstřelu. Horní část o metrové výšce (uberteil) suplovala korbu tanku, takže se do ní musel vejít koš věže, munice a základní prostor pro pohyb osádky v boji. Objekt měl podstatně větší zásobu munice než tank, neboť do výklenků horní části se vešlo 175 granátů ráže 75 mm. Celý objekt byl vyroben svařením válcovaných desek o síle od dvou do deseti centimetrů. Samotná věž vážila 8,8 tun, horní část 13,5 tuny, spodní 18,5 tuny a další vybavení zhruba tunu, takže váha objektu činila 42 tun, tedy téměř tolik, jako celého tank Panther. V místě instalace se objekty zpočátku obkládaly betonovými kvádry, v roce 1944 bylo rozhodnuto o jejich zalévání do železobetonu, silného nejméně metr. To však bylo oprávněně kritizováno jako popření logiky celého značně nákladného systému, který měl umožnit rychlou instalaci a také přemístění objektů. Přeprava obou částí byla složitá a jelikož organizace Todt trpěla chronickým nedostatkem těžkých tahačů, nemohl speciálně vyvinutý krátký podvalník vyřešit situaci. Výsledkem byla snaha instalovat objekty co nejblíže u železnic. Přesto bylo mnoho z nich ukořistěno na nádražích v místě vykládky, protože se je vůbec nepodařilo naložit na podvalníky. Ambiciózní plány na produkci sta objektů měsíčně byly záhy redukovány a zřejmě jich bylo dokončeno jen něco kolem sto padesáti. V další fázi už byly produkovány jen věže, které byly instalovány na improvizovaných dřevěných objektech (Holzunterstand) a v levnějších a přitom odolnějších železobetonových objektech typu Regelbau 687. Zajímavostí je, že všechny objekty byly z ocelárny Demag v Berlíně odesílány do zařízení Heimat Festungspionierpark v Pardubicích, kde byly před transportem na frontu vybaveny veškerým vnitřním zařízením i dřevěným obložením stěn v místnosti posádky. Nejvíc objektů bylo instalováno v Itálii, konkrétně na Gótské a Hitlerově linii, kde představovaly nejvýkonnější součást narychlo budovaných opevnění. V bojích se osvědčily a zkušenosti Spojenců nejspíš přispěly k poválečnému programu budování objektů s tankovými věžemi. Desítky věží měly být v pozdější fázi války instalovány na pozici Voralpenstellung v severní Itálii a Slovinsku, ale mnoho z nich poškodil ještě v ženijním skladu nálet a jejich plánovaný přesun k opravě do Pardubic už Němci nestihli. Na Západním valu měl být instalováno největší počet věží, avšak většinou v betonových objektech. Pokusy o noční instalaci pancéřových objektů v místech bojů nebyly příliš úspěšné a zachráněné komponenty byly spěšně stahovány na týlové pozice. Zřejmě přitom byla ztracena část nejtěžších spodních dílů, protože byl následně schválen projekt instalace horního pancéřového dílu s věží na dřevěný základ. I na východní frontu byly dodány pancéřové objekty, ale po sérii sovětských ofenziv probíhal spíše závod v jejich evakuaci, než instalaci a řada kusů byla ukořistěna ve skladech. Šest kusů pancéřových objektů bylo odesláno do Pyrenejí, kde se dva z nich zřejmě jako jediné dochovaly. Jeden pancéřový objekt s uřezanou horní částí byl nalezen Polsku, ale nakonec skončil zalitý pod betonem parkoviště. Dvě pevnostní věže Panther ze zetlelých dřevěných objektů byly vykopány v Německu a Polsku a obě jsou vystaveny v muzeích.
|
Pevnost Bellegarde
Během Francouzsko-španělské války chránila důležitý průsmyk Perthus jen středověká strážní věž. Po připojení území k Francii v roce 1759 a španělském nájezdu o devět let později bylo rozhodnuto průsmyk důkladně opevnit. Od roku 1678 byla podle Vaubanova projektu budována pevnost s pěti bastiony a rozsáhlými prostory pro posádku a zásoby. Pro zásobování vodou byly vyhloubeny obrovské cisterny a později i hluboká studna.
Současná mapa okolí s dálnicí a tunelem rychlodráhy. Na mapě jsou vyznačeny dva nejbližší věžové blokhausy. (podklad Mapy.cz, upravil O. Filip)
V květnu 1793 oblehli fort Španělé a čtyřicet dní jej ostřelovali. Vyřadili většinu děl a prostříleli hradbu, takže se posádka 25. června vzdala. V květnu následujícího roku, po ústupu španělské armády k Figueres začalo francouzské obléhání, které se soustředilo na vyhladovění silné a dobře vyzbrojené posádky. Všechny pokusy o vyproštění pevnosti selhaly a posádka, zdecimovaná epidemií, musela 17. září kapitulovat.
Po zkušenostech z roku 1793 byla na blízkém hřebeni, kam Španělé umístili nejnebezpečnější obléhací baterie, vybudována uzavřená pevnůstka charakteru rohové hradby, spojená s hlavní pevností krytou cestou. V sousedství forty byly postaveny ještě tři věžové blokhausy.
Fort byl v sezóně běžně přístupný, ale v roce 2022 byl na neurčito uzavřen. Autem lze vyjet přímo na parkoviště v příkopu a obejít celý fort i předsunutou rohovou hradbu. K blokhausu Panissars lze dojet po úzké, ale solidní asfaltové silnici.
Protějšky blokhausů na španělské straně jsou věže Serrat a Carmanxel. Na Francouzské straně se dochoval ještě blokhaus Rellotge, ale u těchto objektů jsem z časových důvodů nebyl.
Hlavní brána fortu je chráněna padacím mostem.
|
V horském terénu se na bastionech používaly vysoké zděné travezy, oddělující palebná postavení.
|
Bok fortu s viditelnou starší kruhovou věží, která zůstala ve vnitřním pásmu.
|
Samostatná rohová hradba, chránící pevnost z nejohroženějšího směru.
|
Nádvoří rohové hradby s přístřeškem nad cisternou. Hlavní pevnost mohla postřelovat celý vnitřek.
|
Blokhaus Panissars s arkýři pro obranu stěn.
|
Linie P za průsmykem Perthus
Význam průsmyku ocenili Španělé výstavbou velkého množství objektů, členěných do hloubky. Nejzajímavější je malá tvrz ve městě Jonquera. Zaparkovat se dá přímo u odbočky a vyjít asi 300 metrů serpentinami, přičemž hned pod třetí je vchod. Měl sice nové dveře, ale odemčené. Tvrz má několik kulometných objektů, dva vchody a sál pro ubytování posádky.
Další objekty jsou prozkoumal v lese pod hradem Mont-roig, v němž je vestavěn jeden z objektů. Několik objektů je přímo u silnice, zbytek je ale děsivě zarostlý, takže se často ani nedá dostat dovnitř. Navíc pěšiny v mapách ne tak docela odpovídají realitě.
Hlavní galerie tvrze. Provedení betonových konstrukcí je kvalitní.
|
Jediný větší sál byl evidentně betonován na bednění z vlnitého plechu.
|
Jednoduchá střílna jednoho z objektů. Ve tvrzi není stopa po jakémkoli vybavení.
|
Interiér samostatného objekt se soklem pro kulomet na trojnožce.
|
Kasemata pro protitankový kanón. Vpravo jsou dveře do muničního skladu.
|
Pevnost Sant Ferran
Po ztrátě dobře bránitelného průsmyku Perthus bylo nutné uzavřít jednu z nejvýhodnějších cest pro vpád z Francie novým opevněním. Nová pevnost byla naplánována o dvacet kilometrů jižněji, na okraji města Figueres. Stavba však byla zahájena až v roce 1752 a táhla se až do konce 18. století. Během Pyrenejské války sloužila jako důležitý zásobovací bod, ale v listopadu 1794 byla snadno dobyta francouzským vojskem. V roce 1808, hned na začátku Španělské války za nezávislost byla obsazena napoleonskými jednotkami a až v roce 1811 se jí podařilo na nějakou dobu získat zpět díky překvapivému útoku katalánských milicí. V roce 1939 zde posledních několik týdnů před definitivní porážkou republikánů v občanské válce sídlila vláda.
Dnešní stav pevnosti s vyznačením zničených částí (světle fialová). (upravil O. Filip, poklad Mapy.cz)
Výstavná hlavní brána, která byla v roce 1939 zcela zničena, když republikáni při ústupu odpálili zásoby munice.
Dnes je pevnost celodenně přístupná veřejnosti. Před bránou je parkoviště, prohlídka je možná bez průvodce po vyznačené cestě, která prochází všemi důležitými částmi včetně několika bastionů a západní rohové hradby, z nichž je dobrý výhled na předsunutá opevnění. Příkopy a raveliny však přístupné nejsou. Přístupná je i dochovaná polovina obrovských podzemních stájí, do nichž se mělo vejít pět stovek koní jezdeckého pluku, umožňujících posádce pevnosti aktivní obranu.
Severní fronta pevnosti s předsunutou rohovou hradbou a ravelinem. Dole je vidět akvadukt, který zásoboval pevnost vodou. (autor: MolinencVolador CC 3.0.)
Brána v ravelinu před příkopem. V pozadí je most do zničená hlavní brány v kurtině.
|
Bastiony a kurtiny měly zděné střílnové zářezy a strážní věžičky.
|
Rozestavěné kasematní prostory ukazují kavalír v bastionu v názorném řezu.
|
Rozlehlý hlavní dvůr pevnosti. Oblouky vlevo jsou pozůstatky posádkového kostela.
|
V mezeře mezi ravelinem a korunní hradbou jsou dvojité „myší schůdky“, tedy úzký přístup na krytou cestu s úmyslně omezenou kapacitou.
|
Předsunuté prvky před bastionem. V pozadí je vidět akvadukt, který do pevnosti přiváděl vodu.
|
Dvůr atypického ušatého bastionu, za nímž je nestandardně umístěna další baterie. Zcela dole jsou okna podzemních stájí.
|
Jeden ze sálů obrovských podzemních stájí se žlaby na krmivo.
|
Citadela Montjuic v Barceloně
Citadela na výrazném hřebeni byla postavena na konci 17. století a již v roce 1705 byla dobyta Brity a během následujících let změnila majitele ještě několikrát. Zásadním přestavba na konci 18. století jí pak dala současnou podobu. Během napoleonských válek jí drželi Francouzi, v 19. století pak několikrát posloužila k ostřelování vzbouřeného obyvatelstva města.
Citadela s vyznačením čtyř palebných postavení a věže řízení palby baterie kanónů ráže 152 mm. (upravil O. Filip, poklad Mapy.cz)
V roce 1938 byla přímo do bastionů pevnosti zabudována čtyřdělová baterie pro moderní kanóny 152/50 vzor 1923, vyráběné v licenci firmy Vickers. Na centrální kasárenské budově pro ni bylo vybetonováno velké dvoupodlažní stanoviště řízení palby.
Vzácný snímek stanoviště řízení palby 152mm baterie. V dolní štěrbině byl dálkoměr, v horním velkém okně možná světlomet. Terasa je přeplněna zajatými republikánskými vojáky.
Nedaleko Citadely byla v roce 1898 zahájena stavba houfnicové baterie Álvarez de Castro, jejíž zbraně měly působit proti palubám pancéřových lodí. Výzbroj tvořily houfnice Ordoñez vzor 1891 ráže 305 mm, které byly vyrobeny jen ve čtyřech exemplářích a tedy použity pouze zde. Kvůli komplikovanému terénu bylo nutné postavit nové silnice a umístit děla v různých výškových úrovních. Baterie nikdy nebojovalo, v roce 1937 se jí však zmocnili anarchisté a v rámci vyjednávání mířili na sídlo katalánské vlády a vojenské objekty. V roce 1950 byla vyřazena a tři houfnice přemístěny jako exponáty do Citadely. Dnes je v prostoru park a dochovaly se podzemní chodby s kolejemi pro dopravu munice, které však nejsou přístupné. Stejně tak byla zdemolována i před ní umístěná baterie Buenavista pro 15cm kanóny.
Baterie Álvarez de Castro po odzbrojení, ale ještě před likvidací za účelem výstavby parku.
Cvičná palba 305mm baterie Álvarez de Castro na pohyblivý cíl, tažený dělovým člunem.
Použití ušatého bastionu ukazuje na značné stáří Citedaly.
|
Příkop s ravelinem v nejohroženější části hřebene.
|
Dva dochované objekty se 152 mm kanóny.
|
Detail kanónů, které byly běžnou výzbrojí španělského pobřežního dělostřelectva.
|
Obsluha stála na plošinách a chránil jí jen slabý plechový štít.
|
Moždíř ráže 305 mm, vystavený před bránou. Nahoře je vidět jeden ze 152mm kanónů.
|
Lafeta umožňovala odměr 360°, k podávání granátů sloužil malý jeřáb.
|
Šroubový závěr s označením výrobce (zbrojovka Trubia) a letopočtem 1898.
|
Kryt jednoho z koleček, díky nimž se kanón vracel do palebné polohy poté, co zpětným rázem vyjel po lafetě dozadu.
|
Vzor 1891, typ OHS (Obus de Hierro Sunchado – prstencová konstrukce hlavně), váha lafety 6772 kg, výrobní číslo 14, Trubia, vyrobeno 1898.
|
stav: srpen 2023
Foto: O. Filip 2023
Literatura:
Nicolas Barre: Linie P (interaktivní mapa)
Fort Bellegarde
Citadela Monjuic
Baterie alvarez Castro
Pantherturm
Opět parádní článek, díky. Jen tam máte nepřesnost u dobové fotky zničené věže panteru z Gótské linie. Není to vež z Ausf. A, ale z Ausf. D. Věž Ausf. A je na snímku z Hitlerovi linie. V označování verzí panteru je celkem zmatek. První byla verze Ausf. D, potom Ausf. A a poslední vyráběná verze byla Ausf. G. A ten otvor na boku věže primárně sloužil k nakládání munice do tanku, u pozdějších verzí zrušen.