Opevnění v okolí přístavu Kristiansand

(Norsko) – Kristiansand, Søgna, Mandal
Napsal: O. Filip
dělostřelecké baterie, pěchotní objekty
Přímo v Kristiansandu lze navštívit muzeum v supertěžké baterii, v níž se dochovala věž s 38 cm kanónem a mnoho dalších zajímavostí. Za pozornost stojí i další lokality v okolí, především ostrov Ny-Hellesund.

Kristiansand byl formálně založen dánským králem Kristiánem IV při jeho návštěvě v roce 1641, nicméně oblast byla obydlena již dlouho a na ostrově Flekkerøy, který je dnes součástí města, fungoval důležitý přístav. Město bylo postupem času stále důležitější pro své loděnice a později i průmyslové závody. Prvním opevněním se měla stát pevnůstka Christiansø, chránící přístav Flekkerøy, jejíž výstavbu nařídil Kristián IV již v roce 1635. Pevnost však nebyla dokončena a v roce 1658 byl stavební materiál přesunut na výstavbu lépe umístěné pevnůstky Fredriksholm, která zcela pokryla malý ostrůvek. Důležitějším se nicméně stal Christainsholm přímo v přístavu. Tato nevelká pevnost krátce bojovala v roce 1807 proti skromné britské invazní flotile. Nejdůležitějším opevněním, využitelným i za druhé světové války, bylo několik baterií pro děla do ráže 24 cm, dodaná francouzskou zbrojovkou St-Chamond a britskou Armstrong, vybudovaných na přelomu 19. a 20. století. Hned šest baterií bylo soustředěno na skalnatém ostrově Odderøya, který se tyčí přímo nad přístavem, další baterie byla postavena ve východní části města. Děla byla umístěna v otevřených betonových postaveních s úkryty na munici a doplněna masivními betonovými pozorovatelnami.

Kristiansand byl jedním z šesti míst, kde se měly na počátku invaze vylodit německé pozemní jednotky. V brzkých ranních hodinách 8. dubna 1940 vyplula z Bremenhavenu 4. skupina, složená z lehkého křižníku Karlsruhe, několika torpédových člunů a jejich doprovodné lodi. Na norské straně byl téhož rána vyhlášen poplach, nejdůležitější opevnění na ostrově Odderøya však měla jen něco přes polovinu potřebného mužstva. Obranu mohly posílit i přítomné válečné lodě, především dva malé torpédoborce třídy Sleipner. Jen několik hodin před začátkem útoku potopila nedaleko odtud polská ponorka Orzeł ozbrojenou nákladní loď, plnou německých vojáků. Německé flotila dorazila k přístavu, ale v přiblížení zabránila lodím hustá mlha, takže útok musel být odložen až na ráno 9. dubna. Při pokusu o přiblížení se flotila dostala pod palbu děl z ostrova Odderøya, křižník se stočil, aby mohl pálit bočními salvami a dělostřelecký souboj pokračoval ještě dvě hodiny, než jej přerušila mlha. Probíhaly také nálety na přístav, do nichž se ke zvýšení zmatku zamíchal i britský bombardér, který se snažil potopit nedávnou internovanou německou ponorku U-21. K pádu přístavu přispěl rozkaz nestřílet na spojenecké letouny a plavidla, po němž měly obsluhy děl obavu zahajovat palbu na neidentifikované cíle a údajně i falešné německé zprávy, zasílané s využitím ukořistěných kódů norského námořnictva. Britové se zorientovali lépe a poslali ponorku, která si před přístavem počíhala na křižník Karlsruhe a dvěma torpédy jej potopila. Stal se tak jedním ze tří křižníků, které nepočetná Kriegsmarine ztratila během prvních dvou dnů invaze.

Během okupace byl Kristiansand důležitým přístavem a nedaleko něj bylo také letiště Kjevik, které bylo zprovozněno v roce 1939. Němci jeho betonovou dráhu prodloužili a umístili sem především stíhačky. V okolí přístavu bylo rozmístěno pět baterií těžkého protiletadlového dělostřelectva s celkem 28 kanóny ráže 8,8 cm. Pozemní obranu na přístupu ze západu později doplnila takzvaná linie Griepstad s podzemními velitelskými stanovišti a několika těžkými objekty včetně objektu pro pevnostní minomet v pancéřové kopuli. Obranu pobřeží zajišťovalo několik baterií s 10,5 cm a 15 cm kanóny, pěchotní pozice reprezentovaly spíše jen zákopy, tobruky a několik objektů s tankovými věžemi. Zdaleka nejdůležitější byla těžká baterie Vara pro 38 cm kanóny.

Vara (MKB 6/502)

O výstavbě baterie bylo rozhodnuto již v roce 1941 spolu s celou koncepcí obrany Skagerraku, která zahrnovala i obdobnou baterii Hanstholm II na dánském pobřeží a rozsáhlá minová pole. Obě baterie, vzdálené od sebe 115 kilometrů, měly chránit průliv před průnikem nepřátelských plavidel směrem na Oslo a především do dánských úžin, které jsou jediným přístupem na Balt. Původní název baterie byl Kroodden, ale brzy byla přejmenována na počest padlého generála Felixe Vary. Po válce byla v rámci norského opevnění označována jako Mövik fort. Koncepce obrany včetně technických parametrů kanónů a minových polí je popsána v článku o zmíněné baterii v Dánsku. Kanóny baterie byly umístěny v objektech typu S169, použitých z celého Atlantického valu pouze zde. Byly o něco menší, než objekty S75/80 baterie Hansholm II, měly stejně řešené prostory pro munici, ale prostory pro posádku byly menší, takže část musela pobývat v lehkých úkrytech v okolí.

Vybavení muničními úkryty bylo ve srovnání s protějším břehem také skromnější, neboť zde byl postaven pouze jeden. Dalším specifikem baterie bylo umístění hlavního stanoviště řízení palby typu S100 SK až na ostrov Flekkerøy, kde bylo umístěno na pahorku o nadmořské výšce 57 metrů. Jeho hlavní součástí byla lehce pancéřovaná otočná věž s desetimetrovým stereoskopickým dálkoměrem. Baterie se nacházela v dosti skalnatém terénu a obrana jejího perimetru byla opřena o minová pole, zákopy a linii kavernových postavení, z nichž měla vybíhat pěchota do zákopů. Klasický bojový objekt odolnosti B zde byl pouze jeden, nejsilnější protipěchotní výzbrojí pak disponovaly dva VF objekty pro zbraně L1 u příjezdové cesty, Palebné postavení pro každý kanón tvořila studna o průměru 24 metrů, s obvodovou chodbou o délce téměř 80 metrů, v níž se pohybovaly vozíky s municí a výtahová šachta, připevněná k zadní části věže. Obrovský rozměr slabě pancéřované věže a jejího palebného postavení, pokud jej srovnáme například s lodními věžemi a jejich barbetami, byl způsoben tím, že Němci se rozhodli zajistit dopravu munice přímo za závěry děl a nikoli středem věže. To zjednodušilo dopravní mechanismy i nabíjení, daní za to však byly mimořádné rozměry celého systému.

Otočná věž SKC-34 s 38 cm kanónem. 1 – ventilační potrubí, 2 – vozík pro dopravu munice k závěru, 3 – motor výtahu, 4 – výtahová šachta, 5 – krytý prostor pro zákluz při velké elevaci, 6 – kolektor do osy věže, 7 – pohon náměrového zařízení, 8 – muniční vozík, 9 – poklop muniční chodby. O. Filip 2014

Výstavba baterie začala již na jaře roku 1914 a na počátku zde pracovalo kolem 1400 dělníků, především Norů, které později doplnili sovětští váleční zajatci. Zkušebních výstřely z prvních dvou kanónů byly vypáleny na začátku března 1942, třetí kanón byl schopný střelby v listopadu téhož roku. Pro čtvrté palebné postavení nebyla k dispozici zbraň a proto byly práce přerušeny. Po jejich opětovném zahájení bylo rozhodnuto, že zde bude vybudována masivní kasemata se stropem silným 4,5 metru a stěnami o síle 3,8 metru. To se podařilo a začala montáž lafety a vybavení, avšak loď, která přivážela samotný kanón, byla 22. února 1945 potopena britskými letouny v průlivu Kattegat. Norská armáda baterii zpočátku udržovala v bojeschopném stavu a nechala vypálit několik zkušebních výstřelů, ale již na začátku šedesátých let byla baterie opuštěna a dva kompletní kanóny i nedokončená zbraň v kasematě byly sešrotovány.

Objekt S169 během výstavby v roce 1943. Vlevo je portálový jeřáb, sloužící k osazování dílů věže, pravděpodobně typ Ardelt o nosnosti 175 tun. Bundesarchiv, Bild 101I-113-0010-15 / Willy Rehor, prostřednictvím Wikimedia Commons, CC 3.0.

Parkoviště je přímo u baterie, v sezóně je otevřeno denně a vstupné je na místní poměry nízké. Prohlídka je skutečně perfektní, neboť si lze volně prohlédnout plně vybavený interiér objektu pro kanón a interiér věže, která je doslova nacpaná technickým vybavením. Všude můžete fotit, aniž by vám zacláněli turisté a strávit tam libovolné množství času. Přístupná je i blízká kasemata pro kanón, na jejíž strop s fantastickým výhledem na baterii a moře můžete vyjít po schodišti. Kromě toho je v prostoru baterie i pomocné stanoviště řízení palby a velký atypický objekt pro strojovnu. Zajímavé jsou i další dva objekty pro 38 cm kanóny. Do objektu blíže muzeu se dá volně dostat a ačkoli je zbaven většiny vybavení, určitě stojí za návštěvu. Třetí objekt má zavalené vchody. V okolí zpřístupněných objektů je také hezká síť úzkorozchodných drážek, na jejichž náspy budete narážet v celém prostoru baterie.


Objekt S169, obsypaný kamením a za ním tentýž typ s dostavěnou kasematou, jejíž kanón nebyl nikdy zprovozněn. (RH)

V čelní části má věž dvě podlaží, ze spodního vedl žebřík pro přímý přístup do kruhové platformy.

Detail kruhové dráhy pro pojíždění zadní části věže. Tyče nad hlavní složily k upevnění maskovací sítě.

Zadní část věže s mechanismem, který zvedal poklopy nad muniční chodbou. Přístup k němu umožňovaly další dveře s žebříkem.

Mohutný čep, který držel většinu váhy věže. Jeho středem procházely kabely, zřejmě přes rotační přívod. (RH)

Speciální vozík pro rychlé přemístění ještě horké nábojnice do odpadové šachty, vedoucí mimo věž.

Zadní část věže s vozíkem, na který byly z otočné plošiny výtahu přemístěny granáty a prachové náplně a dovezeny k závěru. (RH)

Monstrózní závěr kanónu. Kvádr po levé straně je vysunutý klín závěru. Nalevo leží cvičná vložená hlaveň a nad ní nářadí na čištění hlavně. (RH)

Čep hlavně pro její vertikální pohyb. Vpravo je vidět jeden z masivních profilů, tvořících kostru věže. (RH)

Detail pancéřových plátů v předním rohu věže, spojených profily.

Eelektromotor s převody pro pohon mechanismu náměru, umístěný v dolním patře věže. (RH)

Muniční vozík v obvodové chodbě, ukotvený k mechanismu pro předávání munice ze skladů. Po vnitřní koleji pojížděl výtah věže. (RH)

Výtah pro dopravu munice, upevněný k zadní části věže. Nehoře je vidět mírně nadzvednutý poklop, pod který již najel mechanismus věže. (RH)

Zařízení pro předávání granátů do muniční chodby. Ve skladu sloužila závěsná dráha. Pro lepší orientaci byl nad každým mechanismem obrázek příslušné munice. (RH)

Kontejnery na prachové náplně. Ty byly ve skladu přemisťovány posuvným mechanismem se sklopným korytem (na stěně) a poté závěsnou dráhou. (RH)

Ukazatel polohy předávacího mechanismu. Vlevo otevření do skladu, uprostřed zavřená dvířka, vpravo otevření pro odběr munice na vozík. (RH)

Jedno z četných propagandistickýh hesel na stěnách objektu, tentokrát ve skladu granátů. (RH)

Strojovna objektu S169 s hlavním a pomocným dieselagregátem. Nechybí obvyklý mostový jeřáb. (RH)

Kasemata pro 38 cm kanón, všimněte si velikosti postav u jejího nároží. Betonové bloky v popředí nesly dráhu velkého portálového jeřábu. (RH)

Pohled střílnou kasematy. Osu věže mohla díky omezenému odměru chránit z přední strany betonová stěna. Po obou stranách střílny jsou tobruky pro blízkou obranu. (RH)

Pohled ze stropu kasematy na objekt S169 s věží. V pozadí je vidět ostrov Flekkerøya, na němž bylo hlavní stanoviště řízení palby. (RH)

Prázdná platforma objektu S169, pro srovnání opět s lidskými postavami. Poklopy muniční šachty se dochovaly. (RH)

Hlavní chodba v interiéru opuštěného objektu S169. (RH)

Po cestě do týlu snadno dojdete do prostoru, kde je obrovský muniční objekt S174, bohužel s nepřístupným interiérem. Je zde také úkryt pro lokomotivy úzkorozchodné dráhy, dva úkryty R501 a ještě dál v týlu bojový objekt R105b s pancéřovou deskou pro kulomet, který má bohužel zavalený vchod a zatopený interiér. Po cestě, vedoucí kolem něj, dojdete ještě ke dvěma podzemním systémům, z nichž jeden v sobě integruje tobruk pro minomet a druhý poněkud překvapivě kulometné postavení se starým typem desky 7P7. K baterii pro lehké protiletadlové kanóny, umístěné na pahorku západně od kanónových objektů jsme se nedostali, protože se nám do cesty postavila bažinatá rokle, přes níž kdysi vedl most.


Netypový objekt pro strojovnu a spojovací uzel. Nad objektem je vidět kasemata pro 38 cm kanón. (RH)

Detail třívrstvé pancéřové desky (492aP2, na ní dvakrát 7P7). Pozorovací štěrbina je nefunkčním pozůstatkem staré desky, namísto ní byl instalován periskopický dalekohled.

Objekt s deskou 7P7 pro kulomet v severozápadní části obranného perimetru. (RH)

Interiér objektu s deskou 7P7. Zastaralý pancíř byl určen pro vodou chlazené kulomety MG.08 a nezaručoval posádce ochranu před přímou palbou do střílny. (RH)

Malý podzemní systém, napojený na kulometný objekt. Vyzdění cihlami je provedeno s výjimečnou dokonalostí. (RH)

Velký muniční objekt S174 s pancéřovými vraty, jimiž do něj vjížděly vozíky úzkorozchodné dráhy. (RH)

Hlavní přístupovou cestu k baterii chránily dva VF objekty pro 4,7 cm pevnostní kanóny, které mají dosti primitivní podobu bez úplného stropu a týlové stěny. Dnes se nacházejí po obou stranách vjezdu do tunelu na ostrov Flekkerøy. Zaparkovat lze hned za odbočkou k baterii a o pár desítek metrů dál je několik schodů do křoví, kde je jeden z objektů a malý úkryt se stropem z vlnitého plechu. K druhému objektu pohodlně dojdete po úzké silničce, vedoucí do kopce od portálu tunelu.


Severní objekt pro zbraň L1. (RH)

Jak je vidět při pohledu na týl jižního objektu, posádka určitě netrpěla problémy s ventilací. (RH)

Střílna a odvod nábojnic v jižním objektu. Podlaha byla pouze dřevěná. (RH)

Ny-Hellesund (HKB 21/979)

Baterie pro čtyři 10,5 cm kanóny K331(f) byla umístěna na stejnojmenném ostrůvku, odkud mohla krýt přístup do přístavu. Vzhledem ke strategické poloze se jí dostalo zvýšené péče, neboť obdržela kasematy pro kanóny a další dva typové objekty, vesměs napojené na podzemí. Původně byly francouzské kanóny umístěny v otevřených postaveních na svých kolových lafetách, v roce 1944 však obdržely speciální otočné pevnostní lafety s ochrannými štíty, aby mohly být ukryty do kasemat typu R671.

Na ostrov jezdí několikrát denně lodní linka z malého přístavu Høllen. Po přistání na Ny-Hellesundu stačí jít po hlavní cestě a dojdete do prostoru baterie, která je pečlivě udržovaným muzeem, nicméně vše je volně přístupné. Můžete tak obdivovat tři kasematy R671, z nichž ve dvou se dochovaly kanóny, stanoviště řízení palby R636, napojené na podzemní systém a otevřené postavení s 10,5 cm kanónem na původní lafetě, vedle něhož dodnes stojí připravená pevnostní lafeta, kterou již Němci nestihli namontovat. Na vzdálenějším křídle je velký objekt Fl277 s úkrytem pro světlomet o průměru 150 cm a strojovnou, v níž stojí agregát. Je zde také sokl pro radar Würzburg Riese, jehož hliníkové a ocelové části jsou rozmetány po okolí. Najdete zde také rozsáhlý systém zákopů s malými úkryty, „tobruky“ pro 5 cm pevnostní minomety z Maginotovy linie a zbytky demontovaných lafet francouzských kanónů.


Dvojice kasemat R671 s 10,5 cm kanóny. Obě kasematy jsou napojené na své vlastní podzemní systémy.

Kasemata R671 s kanónem, nainstalovaným na speciální pevnostní lafetě. (RH)

Detail kanónu 10,5 cm K331(f) s dvojitým ochranným štítem. Střílna má odměr 90 stupňů.

Zevnitř je dobře vidět zcela nová lafeta s otočným soklem a ovládacími mechanismy odměru a náměru. (RH)

Třetí kasemata, z níž byl kanón demontován. V popředí leží části plechového štítu, v pozadí je vidět stanoviště řízení palby R636.

Interiér stanoviště řízení palby. Vlevo je vstup do místnosti spojařů, uprostřed vchodová střílna a pod ní plech, zakrývající šachtu do podzemí. (RH)

Panoramatický nákres se vztažnými body, namalovaný nad průzory stanoviště řízení palby. U každého bodu je uveden úhel v dílcích a vzdálenost.

Kryty výsuvných antén na stropě stanoviště řízení palby R636. Jsou vidět desítky ostrůvků západně od baterie.

Protiletadlový kanón Bofors. V pozadí je vidět stanoviště řízení palby. Bílé sloupy jsou novodobé navigační značky pro lodě. (RH)

Jeden z mnoha zákopů, v tomto případě vedoucí od lehkého úkrytu na pahorek s kanónem Bofors. (RH)

Jeden z lehkých úkrytů, opatřených stropem na podkladu z oblouků vlnitého plechu.

Pohled od velitelského stanoviště na levou kasematu R671 a původní plafromu s polním kanónem. jsou vidět i zákopy vylámané ve skále a dozděné kameny.

Původní kanón 105 mle 1913 Schneider s dřevěnými koly. Vlevo je vidět přepravená lafeta pro přestavbu na pevnostní kanón.

Pozůstatky hliníkové antény radaru Würzburg Riese. mezi nimi jsou i ocelové segmenty ozubeného věnce pro otáčení radaru. (RH)

Objekt Fl277 pro světlomet a dieselagregát. Je vidět dráha, po které vyjížděl světlomet.

Francouzský protitankový kanón APX, neboli 4,7 cm Pak 181(f), umístěný v původním stanovišti světlometu. (RH)

Tobruk s pozůstatkem lafety francouzského 5 cm pevnostního minometu, který byl původně určen především pro střílny pancéřových zvonů Maginotovy linie.

Odderöy (HKB 5/502)

Ostrov Odderøya, se strmým vrcholem, dosahujícím výšky 92 metrů, nazývaný někdy „malý Gibraltar“, byl klíčovou obrannou pozicí přístavu. Hlavní výzbroj představovaly těžké baterie pro dva 21 cm kanóny L/46 a čtyři 24 cm moždíře L/16, vybavené podzemními sklady munice. Výzbroj doplňovaly tři baterie po dvou 15 cm kanónech, několik 6,5 cm kanónů pro obranu proti lehkým plavidlům a tři menší světlomety. Těžké zbraně dodala francouzská zbrojovka St-Chamond, „patnáctky“ pak britský Armstrong. Kromě nich bylo blíže u pobřeží rozmístěno. Němci nepovažovali za účelné zachovávat tak silné dělostřelectvo v bezprostřední blízkosti přístavu a ponechali zde pouze 24 cm moždíře. Po válce využívala prostor norská armáda, která sem instalovala poměrně moderní německé kanóny 10,5 cm SKC/32.

Ostrov je spojen s městem třemi mosty a po silnici se dá dojet až na parkoviště u západní baterie pro 15 cm kanóny. Ta je ve velmi dobrém stavu a především stanoviště řízení palby překvapí nepoškozeným dřevěným vybavením interiéru. Podél srázu vede pěšina k postavením těžkých děl, v nichž se dochovaly rozměrné ocelové kryty muničních výtahů. Všechny interiéry i podzemní prostory jsou však nepřístupné. Cesta pak vede k centrální baterii pro 15 cm kanóny, kde jsou dodnes k vidění dva 10,5 cm kanóny v perfektním stavu a poté klesá k východní 15 cm baterii. Vyplatí se zajít i do čelní části ostrova, kde jsou různé menší objekty, zděný objekt norské pevnostní elektrárny, ukryté ve skalách a zrekonstruovaná stará baterie s kanóny na dřevěných lafetách.


Platforma pro norský 15 cm kanón a nad ním stanoviště řízení palby. (RH)

Interiér norského stanoviště s původními místnostmi pro telefonisty, zvukově izolovanými dřevěným obložením. Němci napsali na dveře vpravo „Gruppe F I“. (RH)

Cesta, spojující postavení pro těžké kanóny a houfnice. Vlevo i vpravo jsou stanoviště řízení palby. (RH)

Palebné postavení 24 cm kanónu, který využívali i Němci. V zadní části je lehce pancéřovaný vstup do podzemí, jímž byla dodávána munice. (RH)

Německá pancéřová vrata neobvyklého typu, instalovaná na úkryt v týlu. Pravděpodobně sloužila i jako vstup do původního podzemí baterie.

Centrální baterie pro 15 cm kanóny s pozorovatelnou a 10,5 cm kanónem, který dlouho používala norská armáda. (RH)

Platforma pro kanón s výklenky na munici. Kanóny měly vynikající výstřel do prostoru před vjezdem do přístavu a mohly vést protiletadlové palby. (RH)

Detail německého 10,5 cm kanónu SKC/32. V ústí hlavně je zasunut granát. (RH)

Závěr 10,5 cm kanónu s logem výrobce (Bochumer Verein für Gußstahlfabrikationen AG). Tato ocelárna byla též velkým producentem pancířů pro opevnění.

Norské stanoviště pro dálkoměr. Jde o standardní provedení, používané u většiny norských baterií z počátku 20. století. (RH)

Linie Griepstad

Takto důležitý přístav bylo nutné bránit i proti útoku z vnitrozemí, nicméně z velké části se o to postaraly hory. Z východu kryly přístup přírodní překážky v podobě fjordů a letiště Kjevik mělo vlastní obranu, mimo jiné se třemi objekty pro věže z tanků LT35. Nejnebezpečnější byly přístupy údolími ze západu, kde proto vznikla obranná linie, vyztužená několika těžkými objekty. Mezi nimi vynikaly dva kulometné objekty R620 u Rosselandu, úkryt R502, atypicky vybavený zvonem u Nodelandu a objekt R633 s kopulí pro pevnostní minomet u Brennånnutenu, kde vznikly i dva podzemní systémy.

Podařilo se nám lokalizovat pouze podzemní velitelské stanoviště v Brennånnutenu, které je vyraženo v pahorku, dnes pokrytém domy. Jediný rozumný přístup je přes louku od jihu, kde pod skálou najdete vchody. Podzemní systém se třemi vchody je ve velice dobrém stavu. Zajímavé je, že se nám nepodařilo v něm najít šachtu do pozorovacího zvonu 89P9, který je na skále nad chodbami. Zvon leží v podstatě na zahrádce blízkého domu, takže je nutné pohybovat se zde nenápadně.


Pozorovací zvon 89P9 odolnosti C s pěti průzory. Těchto zvonů se v Evropě dochovalo zřejmě jen šest, z toho dva byly právě zde. (RH)

Jeden z vchodů do podzemního systému, opatřený mříží (Gittentür) typu 491P2. Zavedení vchodových mříží bylo pravděpodobně inspirováno naším opevněním.

Hlavní chodba poměrně rozsáhlého podzemního systému, který sloužil jako velitelské stanoviště a úkryt pro tento vnitrozemský úsek obrany. (RH)

Landehoften (HKB 18/979)

Tato baterie byla do svého definitivního působiště přesunuta až v srpnu 1944. Původně měla být vybavena 15 cm kanóny, čemuž odpovídala i velikost platforem a točen, nakonec ale obdržela běžné kanóny 10,5 cm K331(f). Baterie měla obvyklé stanoviště řízení palby R636 a dosti rozsáhlé, avšak nepropojené podzemní systémy. Z plánované dvojice kasemat R671 byla do kapitulace vybetonována pouze jediná.

K baterii musíte dojít prudkým stoupáním z parkoviště pod kopcem (58° 00′ 42″ 7° 24′ 43″), hledání objektů v hustém lese je nicméně poněkud obtížnější, než u okolních baterií. Z podzemích prostor je nejzajímavější systém sálů, v němž se dochovaly zbytky zařízení včetně nádrží na vodu. V platformách zase najdete unikátní ocelové točny se zbytky mechanismů. Přístupná je i kasemata R671, v níž jsou poházeny díly pevnostní lafety pro 10,5 cm kanón. Celková délka podzemí je přes 300 metrů, kuriozitou jsou tabulky se jmény nad vchody, zřejmě vycházející ze jmen důstojníků a poddůstojníků, kteří měli danou část na starosti.


Jedna z rozměrných platforem, původně určených pro 15 cm kanóny. Obsluha měla k dispozici malé pohotovostní úkryty. (RH)

Detail pozůstatků mechanismu pro otáčení lafety. Tento typ mechanismu je dosti neobvyklý.

Jedno z pojezdových kol otočné lafety. Pod ním je vidět odměrová stupnici, táhnoucí se po celém obvodu platformy.

Objekt R671 stále ještě obsahuje díly pevnostní lafety, určené pro umístění francouzských polních 10,5 cm kanónů do kasemat. (RH)

Jeden z podzemních sálů se standardní nádrží na pitnou vodu, používanou v německých opevněních. V Norsku se často šetřilo betonem a namísto něj posloužily cihly. (RH)

Kotel ústředního topení (Warmwasserkessel) ve stanovišti řízení palby. Tento typ kotlů se obvykle vytápěl koksem. (RH)

Další objekty

Na jednom ze skalnatých poloostrovů, asi šest kilometrů východně od Kristiansandu se dochoval miniaturní opěrný bod s úkrytem, několik vybetonovanými zákopy a věží tanku Renault FT. Těch už mnoho nezbylo a tak se vyplatí sem zajít, i když cesta autem na nejbližší parkoviště (58° 07′ 23″ 8° 09′ 26″) je docela komplikovaná.


Věž tanku Renault FT s chybějící maskou kulometu. (RH)

Zadní část věže, která byla opatřena dvoukřídlými dvířky. Velitel, nabíječ a střelec v jedné osobě měl k dispozici věžičku s průzory.

Přímo ve městě je ještě norská baterie Marvika z roku 1898, původně vyzbrojená třemi 15 cm kanóny Armstrong a dvěma 6,5 cm kanóny. V jejím okolí je bývalý vojenský prostor a malý přístav, který sloužil mimo jiné pro testy ponorek.


Východní palebné postavení pro 15 cm kanón Armstrong. Směrem doleva vede fjord až k letišti Kjevik. (RH)

Postavení, určené zřejmě pro dálkoměry (pro lehké kanóny zřejmě nikoli, protožy by ohrožovaly hlavní zbraně, umístěné před nimi). (RH)


Zobrazit místo Atlantický val na jihu Norska na větší mapě

Kristiansand je nejsnáze dostupnou lokalitou v Norsku, neboť sem jezdí trajekty z Dánska. Kvůli baterii Vara by stálo za to přepravit se přes Skagerrak, i kdybyste neměli čas pokračovat dál po pobřeží. Když ráno vyjedete z Prahy, můžete si večer prohlížet krásné objekty Atlantického valu v Hirtshalsu a druhý den vyrazit do Kristiansandu, což trvá běžným trajektem 3,5 hodiny (Color Line) a 2,5 hodiny rychlým a dražším trajektem (Fjord Line). Přeprava je nicméně organizačním problémem, protože denně jede čtyři až pět trajektů a ty rychlé bývají kvli své menší kapacitě obsazené. Pokladny v Kristiansandu otvírají až před odjezdem, takže lístky na rychlé trajekty tam seženete jen těžko a i běžné mohou být vyprodané. Nikde se však nedozvíte, že lístky na Color Line si můžete předem koupit v centrále společnosti, který je odtud jen asi 300 metrů (58°08’40“ 7°59’23“). Pokud vám trajekt ujede, můžete zbytečný čas příjemně strávit na baterii Vara, kam dojedete za necelou čtvrthodinu. Přímo v přístavu, jen asi 200 metrů západně od baterie Marvika, je výborný kemp. Na alespoň minimální prohlídku baterie Vara budete potřebovat dvě hodiny, důkladná prohlídka s okolními objekty je minimálně na pět hodin. Ny-Hellesund i s dopravou zabere pět až šest hodin, ale stojí to za to.

stav: srpen 2012, červenec 2013

Foto: R. Hrabčák 2012 a 2013 (RH), O. Filip 2012 a 2013

Literatura:
Jean-Bernard Wahl: Mur de L’Atlantique en Norvège, Huningue 2009
Arthur van Beveren, Lenco van der Weel: Bunkersite
Forsvarets Bygningstjeneste, Riksantikvaren og Forsvarsmuseet: Landsverneplan for forsvaret
Jean-Bernard Wahl, Félix Dimitric: Norvège – LE GUIDE (2 – le Sud-Ouest)

Zatím žádné komentáře

Nový komentář

 

Publikováno: 14.6.2014 22.50 , Komentáře (0)
UPOZORNĚNÍ:
Z technických důvodů pošlete kopii komentáře mailem, jinak hrozí smazání.

350 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Zbraně L1 na Krétě

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017