(Francie) – pohoří Vogézy, Mulhause Napsal: O. Filip objekty: úkryty, baterie, lehké objekty, podzemní systémy V pohoří Vysoké Vogézy se dochovala jedna z nejzajímavějších opevnění, vybudovaných během první světové války.

Pohoří Vogézy připadlo po vítězné prusko-francouzské válce spolu s Alsaskem Německu. Císařství však zde s výjimkou festu Kaiser Wilhelm I nebudovalo žádná opevnění. Překonání pohoří by Francouzům umožnilo ostřelovat a obsadit údolí Rýna a obejít tak silná opevnění Met, Thionville a Štrasburku. Výstavba opevnění se rozběhla až při mobilizaci v roce 1914 a pokračovala polním způsobem až do roku 1918. Ani na Francouzské straně nebyla žádná relevantní opevnění, až daleko v týlu zastaralé fortové pevnosti Langres a Besançon a jižně moderní pevnost Belfort.

Hlavní část pohoří s vyznačením původní hranice a stabilizace fronty. Jde o jedinou část německého území, kterou Francouzi dlouhodobě obsadili. Dononské postavení je severně mimo mapu. (Ondřej Filip 2025, mapový podklad Mapy.cz

Již v rané fázi války se zde Francouzi pokusili rozjet ofenzívu. Na frontě o délce zhruba 50 kilometrů skutečně postoupili až o dvacet kilometrů, ale k Rýnu se nikdy nedostali. Nejblíže byli na masivu Hartmannswillerkopf, kde jim chyběly jen stovky metrů, aby obsadili hranu pohoří a mohli začít pozorovat a ostřelovat rýnskou nížinu. Postup v náročném terénu se změnil v sérii šarvátek v roklích, na skalách a hustých lesích, které se postupně změnily na holou krajinu s torzy rozlámaných kmenů. Až do konce války zde nedošlo k většímu průlomu a obří bitvy musely být vybojovány v Belgii a severní Francii.

 

Hartmannswillerkopf

Hřeben o nadmořské výšce přes 900 metrů dominuje nad údolím Rýna, které leží o 600 metrů níže. Boje se soustředily především kolem vrcholu Hartmannswillerkopf (Vieil Armand). Začaly na konci roku 1914 a probíhaly po celý rok 1915. Posuny fronty však byly v obtížném terénu jen minimální a od ledna se již pozice nezměnily. Žádná ze stran už neměla chuť krvácet při útocích na vybudovanou obranu a probíhalo především ostřelování. Údaje o počtu padlých jsou často nadsazené, podle novějších výzkumů se mohlo za obě strany jednat o zhruba sedm tisíc mužů. Pro prostor, kde se většina akcí odehrávala na frontě dlouhé jen několik stovek metrů, je to i tak děsivé číslo. Po válce byl prostor prohlášen za památník, je udržován a nabízí zřejmě nejlepší ukázku opevnění Velké války, s koncentrací stovek objektů na několika čtverečních kilometrech.

Dostatek času umožnil stavět mohutné objekty, jako tento úkryt pro ošetřovnu v lokalitě Jägertanne.

Francouzská opevnění byla tradičně skromná a měla polní charakter. Stavebním materiálem byl převážně kámen, dřevo, kolejnice a vlnitý plech. Němci se naopak drželi svých vysokých standardů s využitím betonu, speciálních ocelových konstrukcí, traverz, zákopových štítů se střílnami i pancéřových prvků pro pozorování. Od dubna 1915 vybudovali nejen rozsáhlé zákopy, ale i impozantní soustavu betonových objektů, podzemních chodeb a technické infrastruktury.

Mapa s vyznačením naší trasy, která pokrývá většinu zajímavostí v oblasti. (Ondřej Filip 2025, mapový podklad Mapy.cz

Největší podzemní systémy vybudovali Němci v prostoru mezi skálou Aussichtsfelsen (dnešní vyhlídka s pomníkem) a kótou Hartmannswillerkopf, kterou ovládali Francouzi. Stlačený vzduch pro pohon sbíječek a vrtaček zajišťovaly odolné kompresorovny, umístěné v podzemních kavernách.

Hlavní podzemní systémy pod hřebenem s kótou Hartmannswillerkopf. Nejucelenější systém se nachází v prostoru objektu Feste Grossherzog. (Ondřej Filip 2025, mapový podklad Mapy.cz

Výchozím bodem je parkoviště (47.8583433N, 7.1487142E) nad památníkem. Od hřbitova jsme šli doleva prudkým svahem k francouzské pancéřové pozorovatelně pod kótou Roche Mégard. Odtud lze snadno dojít po modré značce na kótu Roche Sermet s vyčištěnými objekty, kde se nacházel jeden z mála francouzských podzemních systémů, dnes však uzavřený. Odtud je jen kousek na planinu, kde je u obřího kříže druhá francouzská pancéřová pozorovatelna.

Na porostu zbavené planině následuje bludiště německých zákopů s betonovými objekty a kavernami. Neobvyklým prvkem je krytí některých úseků zákopů střílnami objektů s ocelovými deskami, vesměs zazděnými zákopovými štíty.

Francouzská pancéřová pozorovatelna pod Roche Mégard.	Detail čelné stěny. Na stropě chybí otočná koupulka.
Stejná pancéřová pozorovatelna na kótě Hartmannswillerkopf.	Detail interiéru s otočnou kopulkou.

Vchod do podzemí, chráněný předsubutou stěnou se zákopovým štítem.	Jedna ze střílen pro obranu zákopů, vytvořená zabetonováním zákopového štítu.
Spojovací tunel z profilů pozinkovaného vlnitého plechu, zalitých v betonu.	Portál poterny se znakem jednotky.

Ve vyčnívající skále je situován mimořádně důležitý objekt Feste Grossherzog, budovaný od podzimu 1915 a sloužící i jako důležitá křižovatka podzemních chodeb. Vybaven je i dvojicí pancéřových pozorovacích stanovišť. Čelní je obdélníkové a nedá se do něj dostat, protože většina objektu byla znepřístupněna novými mřížemi. Interiér pětiúhelníkového stanoviště je přístupný. Před objektem je ještě zákop s volně osazenou pancéřovou pozorovatelnou, od níž je nádherný výhled do údolí Rýna. Francouzi objekt 21. prosince 1915 dobyli, ale záhy byli vypuzeni protiútokem.

Němečtí vojáci si po okupaci Francie za druhé světové války prohlíží pancéřovou pozorovatelnu vedle skály Aussichtsfelsen. Jak dokládá francouzská informační tabule, už tehdy bylo místo památníkem i turistickou atrakcí.

Mohutný betonový objekt „Feste Grossherzog“.	Obdélníková pancéřová pozorovatelna na stropě objektu.
Interiér pětiúhelníkové pozorovatelny téhož objektu.	Vstup do podzemí a pozorovatelna na okraji svahu.
.	.

Hned vedle pozorovatelny končí planina skálou Aussichtsfelsen, v níž je vylámáno postavení pro moždíř a také rozsáhlá kaverna, která prochází napříč skálou a je jako jedna z mála zpřístupněná veřejnosti. O skálu se zuřivě bojovalo už od 28. prosince 1914 a její ztráta by Němcům hodně zkomplikovala život, protože z ní bylo vidět na serpentiny nejdůležitější cesty. Francouzi ji obsadili 21. prosince 1915, ale německý protiútok je vyhnal už následujícího dne.

Půdorys podzemních prostor ve skále, s napojením na hlubší chodby, dnes již nepřístupné. (Ondřej Filip 2025)

Vrchol skály Aussichtsfelsen s vylámanou střílnou pro moždíř.

Vchod do podzemního systému skály s ochrannou střílno.

Od skály jsme se trochu vrátili a vyrazili po žluté značce na jih prudce dolů. Pěšina vede přímo zákopem Himmelsleitergraben, kolem četných objektů a kaveren. Největší z nich je Feste Bamberk připomínající malý fort, s mohutným parapetem, nutným k obraně proti vyvýšeným pozicím Francouzů. Týl objektu chrání velká betonová kaponiéra, v jejíž podlaze zeje nebezpečná šachta do podzemí.

Zákop u cesty z vrcholu s lehkým úkrytem z vlnitého plechu a kamenů.	Objekt pro obranu cesty k „Feste Bamberk“, napojený na podzemí.
Střelecký parapet objektu s výklenky na munici. Původně měl kovové zábradlí.	Hlavní vchod v kaponiéře. Uvnitř je šachta do podzemí.

Poté žlutá značka odbočuje ke skále Unterer Rehfelsen Ještě před ní jsou po obou stranách hřebene nenápadné vchody do rozsáhlého a zajímavého podzemního systému, který však vyžaduje dosti krkolomný pohyb šikmými štolami. Větší systém kaveren, zpřístupněných turistům, je v samotném skalním bloku, kde jsou zřízena nová schodiště.

Svah pod skálou Rehfelsen, posetý objekty. Nelze rozeznat, které jsou pevnostní, ale podle světlé barvy zřejmě vesměs jsou z betonu či kamene.

Jeden z vchodů, zabezpečených lomením a střílnami.

Vchod s ochrannou stěnou. Nahoře je betonový kulometný objekt, napojený na podzemí.

Poté pěšina prudce sestupuje zákopem kolem dalších objektů, z nichž poslední disponuje mimořádnou výzdobou portálu. Následuje široká cesta k restauraci v lokalitě Hirtzenstein. Těsně před ní je vyčištěná a zajímavá moždířová baterie, složená ze dvou bojových objektů a úkrytu pro posádku. Bohužel jsme nestihli systém opevnění na skále jižně od restaurace.

Mohutný vchodový objekt nedokončeného podzemního systému.	Podzemní strojovna s tlakovou nádobou, pravděpodobně pro stlačený vzduch do sbíječek.
Podzemní úkryt s ozdobou tabulí.	Dvoukomorový úkryt pro posádku moždířové baterie u restaurace Hirtzenstein.

Od restaurace, kde se můžete najíst, nebo jen doplnit vodu, jsme vyrazili do kopce ke dvěma objektům pro Fahrpanzery a poté dál po modré značce kolem dalších úkrytů. Cesta vede k restauraci Cantine Zeller, kde je ve velkém betonovém objektu velitelského stanoviště volně přístupná výstava vykopávek a zajímavých archivních fotografií pevnostních objektů. Dál vede cesta serpentinami, v níž se černají desítky úkrytů z oblouků vlnitého plechu, v tomto případě bez jakéhokoli zesílení.

Dvojice úkrytů Cantine Zeller. Nad nimi je mnoho neodolných dřevěných baráků.

Velká odolná kasárna u restaurace Cantine Zeller.	Les v okolí je posetý lehkými úkryty z oblouků vlnitého plechu.
Sice primitivní, ale zajímavě provedený kamenný úkryt na dvou sekcéch oblouků.	Kvalitně provedený betonový úkryt s vnitřními oblouky.
Poškozený objekt pro věžičku Fahrpanzer.	Detail spodní části Fahrpanzeru. Chybí otočná část s kanónem.

Z páté zatáčky jsme odbočili na cestu Kreutzotterpfad (dnes cyklotrasa). Přímo u ní je velký úkryt Jagergfelsen se strmými schody, kterými se dostanete do objektu pro moždíř s dochovanou točnou lafety. Z jeho stropu je vidět další objekt pro stejnou zbraň, který však není zajímavý, protože interiér zavalil propadlý strop. Díky chráněnému umístění zde houstne počet budov infrastruktury, mezi nimiž je i bohatě zdobená kuchyně a přímo po cestou velká strojovna.

Úkryty Jagergfelsen, spojené s baterií moždířů.	Dochovaná lafeta moždíře v objektu Jagergfelsen.
Celkový pohled na palebné postavení objektu pro moždíř.	Strojovna a úkryt u cesty Kreutzotterpfad.
Velký úkryt využil oblouky, kamenná zdi a betonové stěny se ztraceným bedněním z klád.	Bohatě dekorovaný objekt kuchyně.

Z cyklotrasy, vedoucí po vrstevnici, jsme odbočili do prudkého svahu, kde stejně jako na opačné straně hřebene stoupá zákopem až na vrchol žlutá značka. Cestou je mnoho kaveren a také dva hezké objekty s pancéřovými pozorovatelnami. Níže položený Veilchenstein a nad ním Doppelkopf, který je kombinován s velkým kulometným objektem. Abyste se do něj dostali, musíte skálu obejít.

Vchody do kavaren v dolní části stoupání po žluté značce.	Betonem a kameny obložená pancéřová pozorovatelna na skále Veilchenstein.
Interiér pozorovatelny ve skále Doppelkopf. Prvky byly částečně montovány až na místě.	Pozorovatelna objektu na skále Doppelkopf.

Poté jsme odbočili doleva na modrou značku, z níž lze asi po 300 metrech lze znovu odbočit doleva a sestoupit na boční hřeben Kardinalfelsen, kde je mnoho propojených a hezkých kavernových úkrytů.

Okraj skály Kardinalfelsen s malými úkryty.

Vchod do jednoho z úkrytů v nižší části skalního bloku.

Poté se již dostanete na svah pod vrcholem Hartmannswillerkopf, kde je opět mnoho objektů, mezi nimi i nejhezčí objekt pro moždíř a vyčištěný opěrný bod se zákopy, který vypadá jako ruiny starověkého města. V tomto prostoru byly i vstupy do hlavních podzemních prostor, ale jsou pečlivě uzavřené. Podle starších fotografií ale byly v dosti špatném stavu a byly by skutečně nebezpečné.

Velký úkryt „Karlsfeste“ v roce 1921, ještě s dochovaným stropem z klád a betonu o síle kolem 2,5 metru. Níže je i současná fotografie po destrukci stropu.

Vchodový objekt podzemního systému „Gewerkschaftstollen“ s ochrannou střílnou. Nahoře vyčnívá strop úkrytu „Karlsfeste“.

O kousek dál, již pod skálou Aussichtfelsen, kde jsme byli téměř na začátku, najdete podzemní strojovnu hlavní lanové dráhy se zbytky vybavení (1 na mapě), kompresorovnu (2), hezký povrchový úkryt „Wartburg“ a vůbec největší kasárna „Rocher Panorama“ v podobě dvoupodlažního úkrytu s velkým počtem sálů na obloucích z vlnitého plechu (3). Od nich jsme vyšli až na hřeben a po červené značce zpět na parkoviště.

Velký úkryt Rocher Panorama. Nad ním je vidět poslední sloup lanové dráhy a zcela nahoře kříž na skále Aussichtfelsen.

Úkryt a bojový objekt systému „feste Dora“.	Objekt pro moždíř nemá jen volný strop, ale pečlivě tvarovanou střílnu s odměrem kolem 140°.
Objekt „Karlsfeste“ s chybějícím dřevěným stropem. Dochovala se kaponiéra.	Vchod do podzemního systému „Gewerkschaftstollen“, dnes již bohužel uzavřený mříží.
Úbočí se vstupem do kompresorovny a dvěma úkryty.	Zbytky strojního vybavení kompresorovny, určené pro pohon nářadí k ražení chodeb.
Interiér podzemní stanice lanové dráhy. Vozíky s nákladem se svěšovaly venku.	Velký povrchový úkryt „Wartburg“ pod stanicí lanovky.
Velká kasárna „Rocher Panorama“ s dvěma patry místností na obloucích z vlnitého plechu.

Buchenkopf (Tête des Faux)

Na vrchol jsme vyrazili po zelené značce z konce silnice u farmy Surcenord (48.1454153N, 7.1290344E). Po 1,4 km je přímo u cesty mezistanice lanové dráhy „Station König Ludwig“ a o sto metrů dále velký objekt pro ošetřovnu.

Úbočí hory s lanovkami. Většina bojových objektů se nachází podél trasy pozemní lanovky. (Ondřej Filip 2025, mapový podklad Mapy.cz

Odolný objekt spodní stanice horního úseku lanové dráhy.	Hned vedle ní je horní stanice spodního úseku, která není postavena v odolném provedení.
Odolný objekt ošetřovny s překlady z neobvykle mohutných traverz.	Interiér s viditelným zpevněním stropu traverzami. Tabulka udává rok výstavby 1915.

Poté jsme se kousek vrátili a vystoupali k horní stanici lanovky, kterou tvoří masivní odolný objekt s velkým sálem, kde byly vykládány odpojené vozíky lanovky. Materiál byl poté překládán na vozíky pozemní lanovky o délce přes půl kilometr. Velká část tratě zřejmě vedla tunelem z oblouků vlnitého plechu, obsypaného zeminou, takže byla nazývána “tunnelrollbahn”. Po zřetelné trase dráhy, kde stále leží zbytky plechových oblouků, snadno dojdete k horní stanici. Strojní zařízení bylo kompletně ukryto v odolném objektu, vozíky se však vykládaly venku.

Horní stanice lanovky v odolném objektu. V popředí je napínací kolo. Vozíky byly k tažnému lanu připevněny jednoduchými háky a na oběžnou kolejnici se zřejmě svěšovaly ručně.

Masivní objekt horní stanice. Vozíky se svěšovaly a vykládaly uvnitř.	Interiér s konstrukcí pro mechanismy stanice. Vzadu byl zřejmě průchod do dolní stanice pozemní lanovky.
Kvalitně provedený úkryt poblíž stanice lanovky.	Trasa pozemní lanovky, pravděpodobně střední rozdvojená část pro míjení vozíků.
Horní stanice pozemní lanovky se strojovnou. Materiál se pravděpodobně vykládal venku.	Interiér strojovny se zbytky navijáku.

Směrem k vrcholu následuje mnoho menších objektů a také vstupů do podzemí, stav chodeb však vesměs nebudí důvěru. Německé pozice končí obrovským dvoupodlažním objektem s hradbami a střílnami ze zákopových štítů. Před ním je velké množství španělských jezdců, které představovaly důležitou součást zdejších překážek. Zhruba 150 metrů od něj se nachází kóta Tête des Faux s kulatým francouzským objektem z betonu a kolejnic.

Masivní objekt nad pozemní lanovkou, zřejmě pro kanón či světlomet.	Les je posetý nenápadnými objekty pro střelce z pušek, z velké části postavených z kamene.
Největší objekt na špici německé obrany, jen 150 metrů od vrcholu, který byl v rukou Francouzů.	Dvoupodlažní interiér hlavního objektu se střílnami ze zákopových štítů.
Parapet se zabudovanými zákopovými štíty. Pro zvýšení odolnosti jsou použity vždy dva za sebou.	Předpolí velkého objektu je dodnes poseté španělskými jezdci.
Podivný francouzský objekt z betonu a kolejnic na kótě Tete des Faux (1208 m).

Dononské postavení

Tato lokalita byla opevňována již v rámci mobilizačního zesilování obrany a nikoli až v boji. Díky tomu nebyla výstavba omezována činností nepřítele a jsou zde i velké betonové objekty, pravděpodobně vycházející z typizovaných projektů.

Velká část hřebene je dostupná po úzké asfaltové silnici, k nejzajímavějším objektům je však nutné dojít. Jedná se především o dva mohutné úkryty podobného standardu, jaké byl užíván při armování fortových pevností. Cestu jsme začali na velkém parkovišti (48.5059642N, 7.1382403E).

Nejdůležitější objekty jižně od sedla Col du Donon. (Ondřej Filip 2025, mapový podklad Mapy.cz

Na hřebeni nad nimi je nejzajímavější kasematní baterie pro čtyři houfnice, jejíž objekt je dlouhý kolem 60 metrů. Další dvě baterie jsou jednodušší, s otevřenými postaveními pro děla a malými betonovými úkryty pro obsluhy a munici. Obě se nachází přímo u červené turistické značky. Ve zbytku lokality byly problémem oplocené obory a velmi nepřesné podklady, které jsme měli k dispozici.

Betonový úkryt stálého opevnění je masivnější než úkryty, stavěné během války.	Dva ze čtyř propojených objektů kasematní baterie.
Střelecká místnost s čepem pro lafetu děla.	Ze střelecké místnosti vedou chodby doskladů munice a dalších dělostřeleckých kasemat.
Otevřená baterie má pouze malé, vzájemně nepropojené úkryty.

 

Návštěva Hartmannswillerkopfu trvala 11 hodin čistého času, trasy ale můžete různě krátit a kombinovat. Občerstvit se můžete v restauraci Hirtzenstein, kde je zřejmě otevřeno celoročně a vo víkendech též v Cantine Zeller. Buchenkopf zabral bez cesty 4 hodiny, Dononské postavení by bez našeho zbytečného bloudění zabralo jen asi 2,5 hodiny a návštěva úkrytů a kasematní baterie by se dala stihnout za hodin u půl. Počítejte ale s tím, že něco zaberou přesuny po zdejších klikatých silničkách.

stav: duben 2024

Foto: O. Filip 2024

Literatura:
Detlef Bussat: Expedition Hartmannsweilerkopf 2.0., epubli, Berlín 2014
Hartmannswillerkopf – champ de bataille du front des vosges
Expedition Hartmannsweilerkopf 1914-18

Zatím žádné komentáře