(Rumunsko) – Alba Iulia Napsal: O. Filip objekty: bastionová pevnost Nejlépe dochovanou pevností v Rumunsku je Karlsburg, nazývaný též Alba Carolina. Po kompletní rekonstrukci je pevnost v perfektním stavu, a to včetně monumentální sochařské výzdoby.

Po sérii porážek, které oslabily osmanské impérium vojska, bylo na konci 17. století Sedmihradsko připojeno k Habsburské monarchii. Stále však hrálo roli nárazníkového pásma mezi mocnostmi a tak bylo nutné jej opevnit. Nejdůležitější pevnost Karlsburg, pojmenovaná dle vládnoucího panovníka Karla VI, vznikla na místě původní římské pevnosti. Využila přitom prostor městského opevnění, z něhož byly převzaty dva bastiony, z nichž se staly asymetrické kavalíry uvnitř nových, větších bastionů na jižní frontě pevnosti. Hlavní část stavby probíhala v letech 1715-38 podle projektu italského architekta Viscontiho. Specifikem pevnosti byla opulentní výzdoba bran, o kterou se postarali sochaři z Vídně, zatímco odborné práce na samotném opevnění prováděli najatí specialisté z Itálie. Výzdoba měla zdůraznit moc a význam panovníka v regionu, který byl po dlouhou dobu vazalem osmanského impéria.

Původní městské opevnění, zesílené dvěma bastiony, které byly později včleněny do moderní pevnosti. Zajímavé je opevnění paláce a katedrály, které z nich vytvářelo jakousi citadelu.

Původní Viscontiho projekt pevnosti z roku 1714. Oproti finální podobě je zde i linie předsunutých opevnění, která nebyla postavena.

Vznikla na svou dobu moderní bastionová pevnost se sedmi ušatými bastiony a stejným počtem ravelinů. Později zesílily obranu kontrgardy před bastiony a některými raveliny, kasematové baterie, napojené na boky ravelinů a zárodky kleští, kryjící ucha bastionů, nikoli však celou kurtinu. Plánovaná předsunutá opevnění a samostatný fort na výšině Furcilor, asi 700 metrů jižně od pevnosti, však postaveny nebyly. Přesto se ještě v plánech z roku 1819 počítalo s Karlsburgem jako s pevností 1. třídy, zatímco Temešvár a Arad byly zařazeny do 2. třídy.

Plán současného stavu pevnosti s doplněním některých zaniklých částí, především příkopů před vnějšími prvky a míst, poškozených trasami komunikací. O. Filip 2018.

Osmanská říše už nikdy nedosáhla takové síly, aby vážně ohrožovala Sedmihradsko a tak pevnost prošla bojem až během uherské vzpoury, který vypukla v roce 1848. Císařským vojskům se nejprve podařilo zpacifikovat většinu Sedmihradska, ale v roce 1949 zaznamenali vzbouřenci značné úspěchy a pevnost Karlsburg zůstala odříznutá. Posádka byla slabá a osm tisíc útočníků mělo několikanásobnou přesilu, ale nedisponovala dostatečným těžkých dělostřelectvem. Neúspěšné obléhání trvalo od 25. března do 26. června a provázel jej především souboj pevnostních a obléhacích baterií, aniž by se obléhatelé pokusili o generální útok. Tehdejší typické problémy pevnostní války nejlépe ilustruje fakt, že v boji padlo 18 rakouských vojáků, zatímco dalších 354 zkosily nemoci.

Vlevo bastion Svaté Trojice (se starším bastionem uvnitř), uprostřed bastion Sv. Štěpána a vpravo bastion Evžena Savojského (také se starším bastionem). Kiki Vasilescu 2015, CC 4.0

První brána neměla obrannou fukci, zato byla ozdobena mnoha antickými výjevy.	Protiváhu antickým hrdinům tvoří dokonalé kamenné modely moždířů.	Druhou bráno tvoří jen pilíře pro uchycení vrat, výzdoba je však bohatá.
Kurtina mezi bastiony Sv. Kapistrána (vpravo) a Evžena Savojského (vlevo).	Monumentální třetí bráně vévodí jezdecká socha císaře a vojenské výjevy.	Detail pokořených tureckých zajatců. Na sloupu uprostřed je naražen turban.
Interiér třetí brány se zbytky mechanismů padacího mostu.	Zemní valy, předsunuté před bastion Evžena Savojského a ravelin Františka z Pauly.	Část boku kontrgardy před ravelinem Sv. Alžbety s dělovými střílnami. Jde zřejmě o dostavbu a půdorysně zbytku ne zcela navazuje na zbytek kontrgardy.
Dělová baterie na pravém boku ravelinu Sv. Alžběty je také dostavbou. Za ní je vidět původní ucho ravelinu.	Hrdlo ravelinu Sv. Alžběty s reduitem. Přístup na povrch umožňovaly brána v reduitu.	Bok bastionu Sv. Alžběty s dobře viditelným uchem, které zakrývá dostavěný lichoběžníkový prvek.

Jak bylo na Balkáně obvyklé, byla i zastaralá pevnost stále užitečná jako opěrný bod proti jednotkám bez obléhacího dělostřelectva, především případným vzbouřencům. Pro posílení této funkce došlo k přestavbě části střílen a instalaci pancéřových desek se otvory pro pušky. Podle technického provedení lze odhadovat, že se tak stalo na konci 19. nebo na začátku 20. století.

Pozoruhodná kombinace středověkých klíčových střílen, vsazených do novodobého opevnění a modernizované střílny s pancéřovou deskou.	Dvojice dělostřeleckých střílen s kamenným ostěním, přestavěných na moderní pěchotní střílny.	Po bocích střílny se sklopnou pancéřovou deskou zůstaly klasické štěrbinové střílny.
Detail střílnové desky. Oproti jiným opevněním jsou desky sklopné, zřejmě pro možnost větrání a osvětlení kasemat.

V severozápadní části Rumunska, tedy před hlavním hřebenem Karpat a v průsmycích tohoto hřebene, najdeme i další rakouská a rakousko-uherská opevnění. Největší a nejmodernější je Arad s unikátním systémem opevnění generála von Harsche⁽¹⁾, jsme navštívili, ale většinu pevnosti užívá armáda a volně přístupné části jsou zcela zarostlé a poničené. Z Temešváru, který měl podobný charakter jako Karlsburg, zbyl v podstatě jen jeden bastion, naopak zcela se dochovala citadela ve městě Oradea u maďarských hranic. V Kluži (Cluj-Napoca) zůstaly jen malé pozůstatky citadely. Menší uzávěry byly i u města Déva nedaleko Karlsburgu a v některých horských průsmycích, kde bylo kolem roku 1876 vybudováno několik polopermanentních fortů. U obce Ghimeş vznikl systém blokhausů, další opevnění byla v průsmyku Turnu Roşu (Roter-Turm-Pass) a v dunajské soutěsce Železná vrata⁽²⁾.

Rakouská a rakousko-uherská opevnění v Sedmihradsku (mapový podklad Google Maps)

Poznámky:

(1) Hrabě Ferdinand Philippe Harsch získal velké zkušenosti při obléhání pevností, například Prahy obsazené Francouzi, kterou v roce 1743 dobyl. Ve své další kariéře prosazoval originální systém opevnění, kombinující prvky bastionových a klešťových pevností. Charakteristické byly především zalomené kurtiny se šípovitými bastiony, mezi nimiž zůstalo tak zůstal prostor pro obrovské raveliny s bočními kasematami pro velké množství děl. Jeho netradiční systém byl realizován pouze v Aradu, a to v letech 1765-76. Tato pevnost tak patří mezi nejzajímavější na světě.

(2) Rakouské prameny v 19. století zmiňují uzávěr v Železných vratech, ale muselo se jednat o opevnění na pobřeží, neboť bastionová pevnost na ostrově Neu-Orschowa zůstala osmanské říši. Pevnost se čtyřmi bastiony a velkým množstvím kasematových porostor byla postavena začátkem 18. století, jenže v roce 1739 ovládli ostrov na základě mírové smlouvy Osmané. Přejmenovali jej na Ada-Kaleh (opevněný ostrov) a pevnost dál využívali a mírně rozšířili. V průběhu 19. století se na ostrov v mezinárodních smlouvách pozapomnělo a zůstal faktickou součástí osmanské říše i se svými obyvateli, kterým vládl úředník, vyslaný z Istambulu. Rakousko-uherské jednotky obsadily ostrov až v roce 1913 a šest let poté připadl Rumunsku. V šedesátých letech zmizel pod hladinou přehradní nádrže. Rumunský režim v megalomanském záchvatu vybudoval maketu části pevnosti s využitím originálních kamenných prvků na ostrově Şimian, asi dvacet kilometrů po proudu Dunaje. Vzniklo asi 700 metrů hradeb včetně střílen a velkorysých kasemat, dnes je však ostrov zcela opuštěný, celá „pevnost“ je zarostlá a jen málokdo zná kuriózní historii této ruiny.

Do města Alba Iulia a zmíněných lokalit lze dojet poměrně snadno po dálnicích přes Maďarsko. Pevnost se dochovala v téměř úplné podobě a v minulých letech byla za přispění fondů Evropské unie kompletně zrekonstruována. Kromě vyčištění příkopů a úpravy valů byla opravena i velkolepá sochařská výzdoba a dnes je spolu s historickou vnitřní zástavbou oblíbenou turistickou atrakcí.

stav: květen 2016

Foto: O. Filip 2016

Literatura:
Wiki: Pevnost Alba Carolina
Rudi Rolf: Festungsbauten der Monarchie, Prak Publishing, Middelburg 2011
Encyclopedia României: Obléhání Alba Iulia
Dorel Bondoc: Ada Kaleh
Vladimír Kupka: Stavitelé, obránci a dobyvatelé pevností, Libri 2005, str. 155-158 (Ferdinand Philippe Harsch)

Zatím žádné komentáře