Pevnost Modlin (Novogeorgijevsk)
Opevnění: RUSKÁ   Téma:

(Polsko) – Nowy Dwór Mazowiecki
Napsal: O. Filip
objekty: forty, polygonální a bastionové opevnění
Do pevnosti, vzdálené třicet kilometrů od Varšavy, investovalo carské impérium obrovské prostředky, doplatila však na problémy celkové koncepce obrany západní hranice Ruska. Zajímavé jsou také polské objekty a úpravy z meziválečného období.

Historie pevnosti

Výstavba bastionové pevnosti na strategickém soutoku Visly a Narvy začala až v roce 1807 na náklady Varšavského knížectví, vazalského státu napoleonské Francie. Kromě samotné pevnosti s pěti bastiony byla postavena i předsunutá korunní hradba s čtvercovou cihlovou redutou. Po Napoleonově ústupu v Rusku zůstala v rukou Francouzů a bránila se od února ro prosince 1813. Po kapitulaci se stala pevností Kongresového Polska, pro změnu vazalského státu Ruska. Během polského povstání pevnost v říjnu 1831 krátce obléhala ruská vojska, demoralizovaní obránci se však po 13 dnech vzdali.

Rusové poté přistoupili k radikální zesílení pevnosti, při němž vznikla především souvislá bastionová a polygonální fronta, předsunutá před původní opevnění a obrovská budova kasáren pro dvacet tisíc mužů o délce 2200 metrů. Ta byla vybavena střílnami a kaponiérami, takže sloužila jako jakýsi obrovský reduit za valy bastionového opevnění. Před bastiony a raveliny vnitřního opevnění byly předsunuty vysoké obloukové objekty se střílnami pro děla, které by bylo pro jejich umístěné možné nazvat lunetami, i když konstrukčně se podobají spíše velkým reduitům. Pevnost dostala oficiální název Novogeorgijevsk a stala se jednou z nejvýznamnějších v celém impériu.

Historický plán pevnosti po dokončení vnějšího opevnění a kasáren (červená linka). 1 – Napoleonova reduta, 2 – Fort Sv. Michala, 3 – Novodvorské předmostí, 4 – Kazuńské předmostí.

V osmdesátých letech 19. století vzrůstala obava z klešťového útoku Německa a Rakouska-Uherska, který by odřízl ruská vojska na západě a vedl k naprosté katastrofě hned v počáteční fázi války. Linie pevností měla vzniknout více na východě, zatímco z Varšavy a Modlinu, propojených uzávěrovými forty a předmostím Zegrze, měla vzniknout soustava opevnění, která byla nazvána Varšavský opevněný prostor(1). Od roku 1883 byl v Modlinu budován prstenec osmi velkých fortů, vzdálených přibližně čtyři kilometry od Citadely.

čelní kaponiéra modernizovaného fortu, poškozený explozí. Zřejmě se jedná o fort VIII Grochale.

V roce 1894 začala v reakci na zdokonalení dělostřelectva rozsáhlá modernizace fortů I až VIII s použitím betonu a v roce 1912 stavba vnějšího prstence moderních betonových fortů, které se nacházely na nejohroženější severní a východní frontě pevnosti. Doplnilo je deset menších opěrných bodů, z nichž některé lze označit za malé forty. Modernizované ani nově stavěné forty byly pouze pěchotní a kromě lehkých děl nebyly vybaveny dělostřelectvem pro daleké palby. To bylo podobně jako v jiných zemích přesunuto do baterií v mezipolí. Forty měly obdržet pancéřová pozorovací stanoviště, jichž se však podařilo osadit jen několik a perspektivně také otočné věže pro lehké kanóny. Do německého útoku se moderní forty nepodařilo dokončit a většinou tak obsahovaly jen velký úkryt pod valem. Chyběly především kaponiéry a nepodařilo se vybudovat traditory ani šíjová kasárna.

Po přehodnocení obranné strategie dospělo ruské velení k závěru, že obrana na západě je velmi riskantní a bude nutné opřít jí o linii pevností Kovno, Grodno a Brest-Litevský. V roce 1909 bylo rozhodnuto o demolici pevnosti Varšava a předmostí Zegrze. Zatímco starší varšavské forty byly skutečně zlikvidovány, což si vyžádalo značné náklady, moderní Zegrze bylo nakonec ušetřeno a spolu s Modlinem se stalo součástí riskantního plánu, v němž se měly obklíčené pevnosti bránit daleko před hlavní linií pevností a měly být vyproštěny až po dokončení mobilizace a úspěšném protiútoku.

 

Hlavní objekty pevnosti s označením fortů, které byly intenzivněji ostřelovány během útoku. U fortů I až III jsou vyznačeny přibližné směry palby traditorů, zařazených do polského opevnění. (Ondřej Filip 2022)

 

Boj o pevnost

K překvapivému útoku ze severu a jihu, který by předstihl ruskou mobilizaci sice nedošlo, ale průlom obou front v červenci 1915 způsobil podobnou situaci. Již 5. srpna obsadili Němci Varšavu a o dva dny později předmostí Zegrze, jehož posádka ustoupila bez boje. V Modlinu byly odříznuty dvě druhořadé záložní divize, které tvořily posádku a pozůstatky dvou dalších pěších divizí, které sem ustoupily během bojů. Pro řádný ústup nebyla k dispozici dopravní kapacita a tak bylo zhruba sto tisíc mužů obětováno v naději, že Němce zpomalí a usnadní ústup zbývajících ruských armád. Velení pevnosti nebylo příliš kompetentní a hned na počátku utrpělo značnou ránu, když automobil velitele ženistů Korotkeviče zabloudil do bojových linií. Plukovník v nastalé přestřelce padl a Němci ukořistili detailní plány pevnosti včetně polních opevnění.

Němci vyčlenili k dobytí nepříliš početné jednotky, které měly k dispozici 15 nejtěžších děl ráže 30,5 a 42 cm. Útok se soustředil především na fortovou skupinu Carski Dar s fortem XV, který byl dobyt 17. srpna, čímž byla prolomena vnější obranná linie. Morálka obránců se rychle rozkládala a posádka bez rozkazu vyklidila i fort XVI, v němž těžký granát prorazil strop a zabil 30 mužů včetně velitele fortu. Velení pevnosti nařídilo stažení na vnitřní linii fortů, ale v nastalém zmatku to nemělo potřebný efekt a nekoordinovaný ústup pokračoval, takže 19. srpna mohla být obsazena prakticky nebráněná Citadela. Obránci zapálili hlavní kasárna, vyhodili do vzduchu část fortů a definitivně kapitulovali. Pád jedné z největších ruských pevností během pouhých devíti dnů zavinilo málo kompetentní velení, nedokončenost fortů i slabá morálka posádky, kterou nemohl kompenzovat statečný boj posádek některých fortů.

Paradoxem je, že vybudované části moderních fortů bez problémů odolávaly i nejtěžším dělům neboť narozdíl od většiny jiných zemí nebyla odolnost podceněna a betonové konstrukce měly tloušťku až čtyři metry(2). Pevnost také disponovala dalekonosným dělostřelectvem pro vedení protibaterijních paleb.

 

Hlavní pozemní opevnění na území Polska v roce 1914. Pevnost Varšava je vyřazená a zdemolovaná. Německé a rakousko-uherské pevnosti jsou zastaralé, neboť obě mocnosti plánovaly společnou ofenzivu proti Rusku. Šipky označují možný klešťový útok. (Ondřej Filip 2021)

 

JÁDRO PEVNOSTI

Bastionová citadela

Gigantická kasárna jsou z velké části opuštěná a můžete je zvenku obejít. Na nábřeží stojí za pozornost především pevnostní elektrárna s odolným stropem, kterou snadno identifikujete podle komína a nedaleká věž holubí pošty, která je nově rekonstruovaná. Zajímavá je také kaponiéra pro obranu nábřeží, naproti níž se nachází soutok Narvy a Visly s monumentální ruinou pevnostního špýcharu. Na severní straně jsou pod valy k vidění prachárny a když vyjdete do příkopu, můžete se pokochat hezkými bránami, na jejich provedení si Rusové dávali záležet. Na rozdíl od vnějšího opevnění je prostor vyčištěný od vegetace. Z předsunutých dělostřeleckých objektů je na tom nejlépe Dehnova luneta v západní části.


Poterna se střílnami, mířícími na Narvu. Nahoře je stěna hlavních kasáren.

Kaponiéra sloužící k obraně nábřeží měla výstřel i na soutok řek.

Ze špýcharu zbylo jen jedno křídlo a střední část. V dolním podlaží jsou dělové a pěchotní střílny. Schodiště sloužila k vykládce přímo z lodí.

Podkovovitý dělostřelecký objekt (Dehnova luneta) před západním bastionem. (JP)

Nároží kasáren. Mezi některými okny jsou střílny.

Poniatowského brána s dělovými střílnami.

Podpěry dřevěného mostu, směřujícího do Dąbrowského brány.

Dąbrowského brána s dekoracemi v ruském stylu, vpravo se dochovala stylizovaná dvoubřitá sekera. (JP)

Moderní betonová prachárna s větracím otvorem, zabezpečným ocelovou okenicí. (JP)

Velká verze betonové parchárny. (JP)

Vnější opevnění jádra

Vnější bastionové a polygonální opevnění je hodně zarostlé. Na západní straně je zajímavá Utracká brána před Napoleonovou redutou. Brána je zazděná, ale je v ní proražen otvor. K vidění je také řada pracháren, z nichž v nejlepším stavu je západní prachárna u ulice Szpitalna. Na nábřeží je zrekonstruovaná Ostrolecká brána. Vedle důstojnického klubu, který je nejhonosnější budovou pevnosti, je v přízemní budově muzeum tvrze. Celé Kazuńské předmostí využívá armáda, u mostu přes Narvu si můžete prohlédnout kruhovou redutu fortu Sv. Michala.


Kasematový objekt pod valem u ulice Chlodnia. (JP)

Utracká brána na západní straně. V tomto místě jsou valy velmi vysoké.

Prachárna u ulice Szpytalna s dochovanými pancéřovými dveřmi. (JP)

Reduit Lunety Sv. Jiří, předsunuté před severní fromtu polygonálního opevnění. (JP)

Ostrołęcka brána na východním nábřeží s Carnotovou zdí, jejíž délka původně dosahovala sedmi kilometrů. (JP)

VNITŘNÍ PRSTENEC

Fort I Zakroczym

Tento standardní cihlový fort prošel rozsáhlými modernizacemi v letech 1894-1900 a 1912-14, při nichž získal mnoho betonových staveb. Mezi nimi vyniká obrovský třípodlažní traditor v šíji, plnící též roli kaponiéry, který je v kontextu ruských opevnění unikátní stavbou. Impozantní je také betonová kontreskarpová galerie o délce 700 metrů.

Půdorys fortu se zvýrazněnými betonovými konstrukcemi, které jsou ve skutečnosti zakryty náspy a valy. V šíji je vyznačen směr palby traditoru a do něj zabudovaných kaponiér. (Ondřej Filip 2022)

Půdorys horního podlaží, vlevo v původní podobě, vpravo po polských úpravách se střílnami pro tři polní kanóny. (Ondřej Filip 2021)

V roce 1915 se o fort nebojovalo a během války s bolševiky sloužil v roce 1920 jen jako zajatecký tábor. Později jej polská armáda zařadila do obranné linie a část střílen traditoru byla upravena pro moderní zbraně. Během 11. září Němci dobyli vesnici Zakroczym, ale byli z ní rychle vypuzeni. Fort byl systematicky ostřelován, ale úspěšně se bránil. Ráno 28. září, kdy už panovalo příměří, na fort nečekaně zaútočili vojáci pluku SS Deutschland, zřejmě ve snaze vydobýt si trochu laciné slávy. Začali střílet po zaskočených polských vojácích a když jim vyšel naproti velitel fortu s několika důstojníky, povraždili je plamenometem. Po kapitulaci postříleli další stovky mužů z posádky fortu a okolních jednotek, nejspíš aby zakryli svůj předchozí zločin a také vyrabovali vesnici, kde zapálili řadu domů a zavraždili zhruba stovku civilistů.

Němečtí vojáci na dobytém fortu, jemuž dominuje traditor. Na objektech nejsou vidět žádná větší poškození.


Střílny v nejvyšším podlaží traditoru sloužily pro dělostřelectvo, dvě menší střílny dole k obraně příkopu v šíji. (JP)

Zvětšená střílna v horním podlaží pochází z polských úprav. Dole jsou opět kaponiérové střílny.

Levá boční kaponiéra, vybudovaná na místě původní cihlové stavby.

Pravá kaponiéra s dodatečně proraženým vchodem. V pozadí je vidět kontreskarpa se zazděnými střílnami.

Obrovská čelní kaponiéra. Uprostřed měla dva východy pro pěchotu. (JP)

Pancéřová plynotěsná vrata překračovala standardy většiny evropských opevnění.

Originální pancéřové okenice s mechanismem pro vysouvání závor.

Fort II Kosewo

Původně dvouvalový fort byl výrazně modernizován. Vznikl tak betonový jednovalový fort s mohutnou kontreskarpovou kaponiérou a pancéřovým pozorovacím stanovištěm. V sprnu 1915 byl krátce ostřelován, přičemž došlo k zásahu nádrže s palivem.

Meziválečný snímek šíje fortu s modernizovaným traditorem.

V meziválečném období byl fort využíván a došlo k modernizaci obou traditorů. Během bojů v roce 1939 nebyl nijak výrazněji poškozen a je ve velmi dobrém stavu. V době naší návštěvy byl prázdný, ale hlídaný a oplocený, takže se do něj dalo dostat jedině v rámci předem domluvené prohlídky. Povrch je zarostlý, nicméně příkopy jsou vyčištěné.

Kromě šíjové kaponiéry a kapitální poterny nezůstaly po radikální modernizaci z původního fortu žádné viditelné struktury. V ose fortu je osazeno pancéřové pozorovací stanoviště. (Ondřej Filip 2017)


Stará šíjová kaponiéra s pozůstatky ubourané stěny. Také kasárnám zůstalo původní cihlové průčelí.

Kontreskarpové galerie končí na obou bocích fortu východem s pancéřovými dveřmi.

Betonová boční kaponiéra s trojicí střílen pro lehké kanóny.

Dutá traverza s muničním skladem na levém valu.

Levý traditor s malou kaponiérou pro obranu valu.

Schodiště do poterny. Vpravo jsou puškové střílny.

Dvoukřídlá pancéřová vrata.

Část čelní kaponiéry s východem pro pěchotu, který zevnitř kryjí puškové střílny.

Spojení čelní a boční kontreskarpy s výklenky na lampy, osvětlující příkop.

Každá lampa měla individuálně tvarovanou clonu, která jí chránila a zároveň zajišťovala, aby nebyla vidět od nepřítele.

Konstrukce pancéřového pozorovacího stanoviště odpovídá spíše typům z pobřežního opevnění.

Zazděná dvířka dokazují, že zamýšlená instalace stanoviště mělo být odlišná.

Detail pancéřování, připevněného na podkladu ze silného plechu. Spoje jsou nýtované.

Vnitřek stanoviště s nefunkčními vstupními dvířky.

Fort III Pomiechówek

Původně dvouvalový fort byl kompletně modernizován, v původní podobě zůstala pouze kasárna se sedmnácti sály. Má tři nejmodernější kontreskarpové kaponiéry a dva traditory. Během první světové války se o fort nebojovalo a 19. srpna 1915 jej během všeobecného rozkladu obsadily postupující německé jednotky.

Fort po dobytí německými jednotkami. Carnotova zeď měla jen minimální odolnost proti modernímu dělostřelectvu. Zajímavé je uskladnění těžkých granátů v exteriéru.

Polská armáda se ve fortu bránila po celou dobu bitvy a vzdala se až při všeobecné kapitulaci. Během války zde Němci zřídili brutální vyhlazovací tábor, v němž zavraždili nejméně 50 tisíc osob. Po válce sloužil jako vojenský sklad a dnes je stále střežen. Prohlídka byla možná po domluvě s armádou, přičemž bylo nutné vyplňovat jakési formuláře.


Původní cihlová kasárna. Vlevo je šíjová kaponiéra.

Interiér čelní kaponiéry se schodištěm do poterny. (JP)

Kasemata čelní kaponiéry se zazděnými střílnami.

Vchod do čelní kaponiéry s ochrannými střílnami a pancéřovými dveřmi.

Pravá boční kaponiéra. Klenutý vchod byl zazděn a nahrazen dvěma puškovými střílnami.

Díl protipěchotní překážky. Na rozdíl od obvyklých fortových mříží bylo možné tyto překážky přemisťovat.

Levý traditor s upravenými střílnami.

Interiér traditoru s polskými palebnými postaveními pro polní kanóny. (JP)

Fort IV Janówek

Fort byl modernizován jen slabě, neboť těsně před ním byl postaven nový fort XVII vnějšího prstence. Cihlové kaponiéry byly zbourány, ale nové betonové se nepodařilo realizovat, takže boční poterny končí závalem a kapitální poterna vede do příkopu. Fort měl malou bojovou hodnotu a zřejmě proto nebyl při ústupu zdemolován.


Úkryt fortu a hlavní val, na němž je v pozadí dutá traverza. (JP)

Poterna do kaponiéry, která byla zbořena v rámci nedokončené modernizace.

Fort V Dębina

Fortu prošel výjimečně důkladnou modernizací, při níž byly všechny stavby nahrazeny betonovými a vznikla obrovská dvoupodlažní čelní kaponiéra. Rusové při ústupu zcela zdemolovali šíjová kasárna, nicméně všechny kaponiéry přežily. Fort se nachází v přírodní rezervaci, takže oficiálně by se k němu zřejmě nemělo chodit. Patří nicméně k nejzajímavějším volně přístupným objektům.


Bok čelní kaponiéry. Ve vstupu do nedokončené galerie byly zřízeny dvě provizorní střílny.

Impozantní čelní kaponiéra. Násep uprostřed kryje poternu.

Východ pro pěchotu z kapitální poterny, chráněný střílnami.

Šachta pro neosazený pozorovací zvon. (JP)

Pravá boční kaponiéra.

O kvapném ukončení stavby svědčí ztvrdlý cement ze soudků, v nichž byl tehdy dodáván.

Fort VII Cybulice

Fort byl kompletně modernizován a jeho objekty jsou soustředěny na neobvykle malé ploše. Specifické je také propojení objektů poternami, neboť většina fortů má poterny pouze do kaponiér. V roce 1915 se fort bránil až do kapitulace a nebyl nijak poškozen. Fort měl být vybaven čtyřmi pozorovacími zvony, podařilo se však osadit pouze pancéřové stanoviště stejného typu, jako na Fortu II. Bohužel v roce 2004 byl tento vzácný pancéřový prvek rozřezán a ukraden. Dnes je fort v přírodní rezervaci a teoreticky hrozí pokuta. Interiér je v dobrém stavu a dochovaly se zde původní ruské nápisy.


Poškozená čelní kaponiéra. Nahoře jsou střílny pro kanóny, dole pěchotní střílny.

Pěchotní střílny v betonové kontreskarpové galerii.

Stěna nové boční kaponiéry, navazující na dnes již rozebranou Carnotovu zeď. Vlevo je východ za zeď.

Pravý traditor, jehož střílny neprošly polskou modernizací.

Pancéřová okenice s pečlivě provedeným výklenkem pro plné otevření. (JP)

Další objekty vnitřního prstence

Fort VI Czeczotki byl dokonale vyhozen do povětří a v prostoru lze najít jen rozházené bloky betonu. V meziválečném období sloužil pro zkušební ostřelování pancéřových a železobetonových konstrukcí. Fort VIII Grochale je téměř zcela zničený a nachází se v aktivním vojenském prostoru.

Nejstarší cihlové prachárny měly označení P1, P4, P5, P6 a P7, poté vznikly betonové objekty P2, P3 a P8 a nakonec byly postaveny tři komplexy moderních skladů munice pod označením P9, P10 a P11. Z nich jsme navštívili pouze starou prachárnu P4.

Za fortem VII Cybulice jsme navštívili skupinu pěti betonových skladů munice, označovaných jako prachárny P11 Gen. Zajączka. Prostor je stejně jako okolí fortu součástí národního parku a nemá se zde chodit mimo značené cesty.


Stará prachárna P4 za fortme Pomiechowek, nazývaná „červená. (JP)

Velká varianta prachárny v muničním skladu P11 Gen. Zajączka.

Menší varianta objektu v témže muničním skladu. (JP)

VNĚJŠÍ PRSTENEC

Fort X Henrysin

Lichoběžníkový fort byl v pokročilé fázi výstavby a jako jediný z fortů vnějšího prstence měl dokončen jeden traditor. Namísto pravé kaponiéry vznikla jen provizorní konstrukce. V roce 1915 se o fort nebojovalo a posádka jej při ústupu nestačila zdemolovat. V roce 2002 byl prodán soukromé firmě, která zde chová koně. Při naší návštěvě jsme zde potkali nějakého pracovníka, který nám bez problémů dovolil prohlídku povrchu. Nejzajímavějším prvkem je pozorovací zvon ve verzi, vyprojektované generálem Klokačevem(3). Bohužel traditor je částečně zakrytý přístavbami.


Hlavní val fortu s postaveními pro kanóny. (JP)

Na bočních stěnách zvonu je vidět spojení ohnutých desek různé tloušťky. (JP)

Jediná dokončená kaponiéra v levém nároží. Z betonového bloku v popředí měla pokračovat kontreskarpová galerie. (JP)

Fort XII Janowo

Na fortu byla postavena pouze levá a střední část úkrytu pod valem, i tyto stavby však působí monumentálním dojmem. Stavební detaily svědčí o velkém spěchu při snaze o jeho dokončení, místy jsou i konstrukce z kamene. Interiér je zajímavý a dochovaly se zde zbytky ocelových výztuží stropů. Fort je bez problémů dostupný, nachází se na poli a vedou k němu cesty.


Vstup na konci obloukového úkrytu pod valem. Nahoře je stupňovitý parapet pro pěchotu. (JP)

Parapet výjimečně realizovaný v podobě visuté konstrukce. (JP)

Poterna s částečně dochovaným zesílením ocelovými oblouky.

Fort XIII Błogosławie

Mezi lety 1912-15 se podařilo vybetonovat velký úkryt pod valem a levou kaponiéru. Betonáž traditoru teprve začínala a nebyla postavena ani celá kontreskarpa, do níž měla vést kapitální poterna, takže kaponiéra nebyla propojena se zbytkem fortu. K fortu lze dojet autem, je volně přístupný a je v dobrém stavu. Uvnitř se dochovala i část ocelových výztuží stropů.

Na leteckém snímku je dobře vidět levá kaponiéra a chybějící úsek kontreskarpy směrem k pravé kaponiéře.


Na kaponiéře je vidět značná tloušťka stropů nejmodernějších fortů. Spáry v betonu jsou zřejmě výsledkem horečného tempa betonáže. (JP)

Rozestavěný traditor. Vybrání v betonu sloužily k lepšímu spojení samostatně betonovaných částí. (JP)

Chodba úkrytu se schodištěm do poterny.

Klenutého ocelové oblouky kasematy v kaponiéře navazují na rovné traverzy přístupové chodby.

Fortová skupina XIV Goławice

Skupina se měla skládat z hlavního fortu, menšího fortu na pravém křídle a opěrného bodu pro obranu toku Visly s traditorem na pravém křídle. V roce 1915 byly objekty rozestavěné a nacházely se v prostoru hlavního německého útoku. Ostřelování nemělo na moderní objekty velký vliv, zato řádně pocuchalo nervy posádkám. Úkryt fortu XIVa zasáhly dva granáty ráže 42 cm, avšak způsobily jen praskliny a průraz zdi, který posádka zarovnala 900 pytli písku. Kupodivu však neutrpěla žádné ztráty. Po dobytí sousední skupiny posádka forty 17. srpna 1915 vyklidila a jelikož neměla trhaviny, nemohla objekty zdemolovat.

Hlavní fort XIV je nepřístupný, neboť si jej kompletně rozparcelovali zahrádkáři. Menší fort XIVa je volně přístupný, autem lze dojet ke statku kilometr severně od něj. Je nutné upozornit, že v číslování objektů této skupiny je v literatuře obzvláště velký zmatek.


Provizorní pozorovací objekt na valu, na strop byly použity oblouky pro konstrukci poteren. Není jasné, zda je ruský nebo polský. (JP)

Jeden z mohutných úkrytů ve valu.

Fortová skupina XV Carski Dar

Nejdůležitější prostor, jímž procházela trať Viselské železnice, měla bránit téměř dva kilometry široká fortová skupina, složená z hlavního fortu a bočních opěrných bodů s traditory. Objekty byly v pokročilé fázi výstavby, v místě čelní kaponiéry hlavního fortu však byl jen obrovský výkop.

Plánovaná podoba skupiny po dokončení. Většina objektů a zemních valů je hotová. Na obou křídlech jsou velké traditory. (Ondřej Filip 2022)

Skupina ležela na hlavní ose německého náporu. Ostřelování začalo již 13. srpna a o dva později podnikli neúspěšný pokus o útok. Krátce poté se Němcům podařilo zakopat se u překážek a 16. srpna proběhl útok dvou pluků, které obsadily pravé křídlo skupiny. Další den se pěchotě podařilo proniknout přes nedokončenou šíji do hlavního fortu. Velitel se zabarikádoval v části úkrytu a díky fungujícímu telefonnímu spojení mohl s velitelstvím naplánovat protiútok. Část polních jednotek však neuposlechla rozkazu a fort definitivně kapituloval.

V meziválečném období byly na fortu osazeny dva zvony a vedle něj vybudován pokusný pěchotní srub. Levý traditor a kasárna jsou bez problémů přístupné a jde o velmi zajímavé stavby. Pravý traditor je ve využívaném vojenském objektu a hlavní fort pravděpodobně také není přístupný. Zkušební pěchotní srub je zřejmě ve vojenském prostoru.


Týlová stěna odolných kasáren s kaponiérou.

Kasárna mají specifická výškově lomená okna. (JP)

Pravý bok traditoru se střílnami pro lehké kanóny. (JP)

Interiér kasematy pro lehké kanóny s viditelnými šrouby pro lafety. (JP)

Traditor s kanónovými střílnami pro obranu mezipolí k fortu XIV.

Detail kanónové střílny, vedle níž je ochranná pušková střílna.

Další objekty vnějšího prstence

Trojúhelníkový Fort XI Strubiny je v dobrém stavu, ale je silně zarostlý. Nachází se uprostřed zahrádek a v sezóně je zřejmě volně přístupný, mimo sezónu je však brána areálu zavřená.

Hned vedle fortu XI se nachází malý fort D-4, který má pěkná kasárna s kaponiérou a je volně přístupný.

Fort XVI Czarnowo je obklopen zahrádkami a celý areál má oplocení a zamčenou bránu, nicméně je příležitostně přístupný. Určitě by stál za návštěvu a to i kvůli pancéřovým prvkům, osazeným v meziválečném období.

Fort XVII Janówek byl vyhozen do povětří, nicméně ruiny jsou zajímavé. Nachází se v zahrádkářské kolonii, nicméně v letním období je brána otevřená a fort je volně přístupný.

Trosky úkrytu pod valem se střeleckým parapetem. Zajímavé je oddělení pozic pro jednotlivé střelce nebo dvojice střelců.

Malý fort D-8 je mimořádně zajímavý, neboť disponuje betonovými kasárnami a obrovským traditorem. Leží v zahrádkářské kolonii a občas je zřejmě přístupný.

Fort XVIII Boża Wola byl jen částečně rozestavěn a při ústupu a také budování moderní silnice byl zcela zničen.


Trosky úkrytu pod hlavním valam a parapetu na jeho stropu. (autor: Happa, CC 3.0.)

Traditor fortu D-8 je jednou z největších betonových konstrukcí pevnosti. (JP)

Polské úpravy a objekty

Na území Polska zůstala většina ruských pevností včetně těch nejmodernější, které však nebyly dokončené. Jednalo se o pevnosti a předmostí Grodno, Brest-Litevský, Osovec, Różan, Lomže, Modlin, Zegrze a Dęblin (Ivangorod) a také o téměř zcela zdemolovanou pevnost Varšava. Pevnosti ležely na původních hranicích, takže strategický význam většiny z nich byl omezený. Nejdůležitější zůstávala pevnost Osovec, která ležela na železnici a možném útočném směru z Východního Pruska, kde byly budovány moderní těžké objekty a došlo k radikálním přestavbám několika carských betonových objektů (polská opevnění Osovce jsou popsána v samostatném článku).

Úspornější řešení bylo zvoleno v Modlinu, kde úpravy spočívaly především v úpravách traditorů fortů I, II a III vnitřního prstence. Část střílen byla zvětšena pro použití kanónů ráže 75 nebo 76 mm, u dalších vznikly vyvýšení platformy pro protitankové kanóny a do některých byly osazeny jednoduché lafety pro těžké kulomety. S minimálními náklady tak vznikla dobře chráněná palebná postavení, jejich hodnotu však snižoval fakt, že všechny kanóny byly pouze polní zbraně, působící z nedostatečně odolných střílen.

Horní podlaží pokusného pěchotního srubu u fortové skupiny XVI. Pod kulometnými střílnami vpravo jsou desky s otevřenými kryty střílen pro minomety. Kopule a zvon jsou zvýrazněny, i když se nachází nad rovinou řezu. (Ondřej Filip 2022)

Část fortů byla vybavena lehkými betonovými pozorovatelnami a polskými pancéřovými prvky raných typů, částečně pro experimentální úkoly, nicméně i s možným bojovým využitím. Mezi nimi se vyskytly i jednostřílnové polokopule lichoběžníkového půdorysu, které nebyly použity nikde jinde. Fort XVI Czarnowo dostal lehký pozorovací zvon a zmíněnou polokopuli, další polokopule byla osazena na sousední Fort 8. Pravý traditor fortové skupiny Carski Dar byl doplněn o střílny pro dva kulomety a kořistní pozorovací zvon. Do poterny ke kaponiéře byla ještě osazena kulometná kopule. Nedaleko tohoto traditoru byl vybudován dvoupodlažní pokusný pěchotní srub se zvonem, jednostřílnovou polokopulí a unikátním pancířem pro palbu dvou minometů z diamantového příkopu. Objekt byl v letech 1936 a 1937 zkušebně postřelován 22 cm moždířem vz. 32. Při každém ze dvou pokusů bylo vystříleno 100 kusů granátů, ale bylo dosaženo jen dvou zásahů, které neměly velký efekt.

V roce 1939 stihly polské jednotky vybetonovat severně od Citadely pět oboustranných lehkých objektů z celkem 15 plánovaných. Tyto objekty však nejsou přístupné.


Modernizovaný tradifor Fortu II. V popředí je plošina pro protitankový kanón, v zadná části prostor pro kanón ráže 7,5 cm.

Lafeta pro kulomet ve střílně horního podlaží traditoru Fortu I.

Pokusný pěchotní srub u Fortu XV. Neobvyklé jsou tři vchody, z toho jeden vedle hlavních střílen. (Franz Aufmann)

Dvojice kulometných střílen a pancéřových desek se střílnami pro minomety. Střílna vlevo je otevřená. (Franz Aufmann)

Polokopule vz. 34 pro těžký kulomet na stropě pokusného objektu. (Franz Aufmann)

Pozorovací zvon vz. 36 na pokusném objektu. (Franz Aufmann)

Polokopule vz. 34, osazená do stropu fortu XVI Czarnowo. (Franz Aufmann)

Lehký pozorovací zvon na stropě fortu XVI Czarnowo. (Franz Aufmann)

Lehký pozorovací objekt se dvěma průzory na spojovacím valu fortové skupiny XV Carski Dar. (JP)

Poznámky:

(1) Varšavský opevněný prostor (Varšavskij ukreplennyj rajon) zahrnoval velké fortové pevnosti Modlin a Varšava, disponující kompletním prstencem fortů a citadelami. U obou pevností byl prstenec v nejohroženějším směru zdvojen. Spojovací silnici a železnici v úseku 17 kilometrů mezi oběma pevnostmi chránil ze západu široký tok Visly a z východu předmostí Zegrze se dvěma forty a samostatné uzávěrové forty Dębe a Benjaminów. K železničním ztratím východně od Varšavy byly předsunuty ještě forty Wawer a Kawęczyn. Další plánované forty, které by vytvořily souvislou linii mezi oběma pevnostmi však nebyly postaveny. I tak vznikl obrovský chráněný prostor o ploše zhruba 700 kilometrů čtverečních.

(2) V průběhu výstavby se odolnost betonových konstrukcí postupně zvyšovala. Na cihlové stropy modernizovaných fortů byla kladena písková vrstva a na ní 107 až 122 cm betonu, zatímco nově budované kaponiéry a traditory těchto fortů měla sílu stěn a stropů kolem dvou metrů. Nejmodernější forty vnějšího prstence měly stěny a stropy o síle 3,5 až 5 metrů a jejich odolnost zlepšovalo novátorské použití armatury ze sítě o průměru 6 mm v kritické vrstvě těsně nad klenbou. Stropy důležitých chodeb a sálů byly zesilovány rovnými nebo obloukovými traverzami, narovnanými těsně vedle sebe, což zvyšovalo odolnost proti prolomení stropní desky při zásahu nejtěžšími granáty. Na metr kubický bylo zpočátku používáno jen 196 až 246 kg cementu, čímž vznikla beton o třídě B7,5 až B10. Později byl obsah u ohrožených konstrukcí zvýšen na 295 kg a beton byl lépe zpracováván, takže třída vzrostla zhruba na úroveň B18. Nedosahovala tak kvalitě betonu francouzských fortů a už vůbec ne kvalitnějších meziválečných opevnění, kde bylo používáno 400 kg cementu na metr krychlový, čímž bylo dosaženo třídy až B45 a navíc byly v celém objemu zpevněny ocelovou výztuží.

(3) Zvon vyprojektoval generálmajor Klokačev pro nejdůležitější pozorovací stanoviště moderních tvrzí. Ačkoli má obvyklý válcový tvar, nešlo o odlitek, ale o konstrukci ze zatepla tvarovaných válcovaných desek, která měla být jednodušší na výrobu. Přední polovina válce byla z desky o síle 18 cm, zadní jen 10 cm a obě poloviny byly spojeny rybinou. Pozorovatele pak chránila ještě vnitřní košilka z měkčí oceli o síle 2,5 cm. V Modlinu je osazena modernější verze zvonu, zavedená v roce 1913, se stropem o síle 20 cm. Má větší průměr a je hlouběji zapuštěna do betonu. Když došlo na jaře 1915 k úplnému zničení zvonu Fortu I pevnosti Osovec přímým zásahem granátu ráže 305 mm, bylo rozhodnuto o zesílení dosud rozpracovaných zvonů dvěma masivními vnějšími prstenci. Takto upravené zvony již nebyly během války osazeny a později byly použity na meziválečné Stalinově linii. 

 

 

Modlin je jednou z mála velkých fortových pevností, která neobklopuje žádné město. Nedošlo tak k obvyklému pohlcení prstence fortů předměstími. Nemusíte se tedy proplétat frekventovanými ulicemi, průmyslovými a reály a skládkami, jako je to obvyklé u většiny pevností.

stav: únor 2017

Foto: O. Filip 2017, J. Pavel 2012 a 2017

Literatura:
Krzysztof Witkowski: Fortyfikacje rejonu Warszawa – Modlin – Zegrze
Martin Dubánek, Ondřej Filip, Jan Pavel: Pevnosti v bojích Velké války – Východní fronta a Alpy, str. 118-136, Mladá fronta, Praha 2017
Piotr Oleńczak: Twierza Modlin – przewodnik historiczny z mapą, Wydawnicztwo Rajd, Warszawa 2011
Piotr Oleńczak: Twierza Modlin (Wielki Leksykon Uzbrojenia, wrzesień 1939), Edipresse Polska, Varšava 2014
Szymon Kucharski: Fortyfikacje stałe sprzed 1918 roku (Wielki Leksykon Uzbrojenia, wrzesień 1939), Edipresse Polska, Varšava 2014
Ryszard Bochenek: Zarys historii twierdzy Modlin, TPF, Varšava 2001
Franz Aufmann: Kopuła obserwacyjna gen. Kłokaczjewa

Komentářů: 1

  1. FortMan, 30.4.2022:

    Modlin

    Na prozkoumání dostupných fortů v Modlinu je třeba si vyhradit min.2 dny,které stojí určitě za prozkoumání !!!
    Kasárna dlouhá 2km.jsou impozantní.
    Prachárna 197 u hlavního vstupu do Citadely je opravena a je v ní Infocentrum. Myslím si, že pěkněji vypadala v původním stavu.
    Škoda že se nedá dostat do Batterie kapitána Dehna.
    Do Fortu I. Zakroczym nebylo možné se dostat – soukromé firmy s vrátným.
    Fort II Kosewo – uzavřen a monitorován – napojen na ochranku.
    Fort III. Pomiechówek – občasné prohlídky
    Fort IV a V. – volně přístupný
    Fort VII. Cybulice – přístupný i s prachárnami i když jsou zde zákazové cedule vstupu pod hrozbou pokuty.
    Dzialo D-8 je oploceno a je psáno že je traditor monitorován – žádné kamery jsem však neviděl
    Většina ostatních objektů je přístupná.

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 9.1.2022 15.40 , Komentáře (1)