Pevnost Palmanova
Opevnění: OSTATNÍ   Téma:

(Itálie) – Palmanova
Napsal: O. Filip
objekty: bastionová pevnost, D’Arçonovy lunety
Dokonale dochovaná pevnost v Benátské nížině je pozorohodná nejen absolutní symetričností, ale též rozsáhlou modernizací, kterou připravili Napoleonovi inženýři na začátku 19. století.

Animace postupného vývoje pevnosti, s odděleným plánem podzemí (vesměs z poslední etapy). O. Filip 2019

Palmanova vznikla jako čistě pevnostní město, a to oficiálně dne 7. října 1593, ve svátek patronky Svaté Justýny Paduánské a zároveň výroční den bitvy u Lepanta. Měla zabezpečit přístupy k Benátkám z východu, kde již nejsou vysoké hřebeny Alp. Odtud hrozil útok nejen útok Osmanů, ale i jejich protivníků z rakouských zemí. Pro pevnost, vyprojektovanou Vincenzem Scamozzim, je charakteristický absolutně souměrný půdorys, který plně respektovaly i všechny další stavební etapy, takže všech prvků je vždy devět a jsou i půdorysně shodné.(1). Hradby nenarušila ani výstavba železnice, která vede těsně mimo opevnění. Nepravidelnost vykazují pouze spojovací podzemní chodby a především protiminové galerie, jejichž systém je kompletní pouze u severního ravelinu, kde dosahuje délky přes 700 metrů. Celková délka podzemních chodeb včetně odvodňovacích štol je kolem 4,5 kilometru.


Brána Aquileia, ozdobená stylizovanou strážní věžičkou. (JP)

Brána Cividale, na jejíž střeše je dnes vojenské muzeum.

Vnitřní stěna brány Cividale připomíná běžnou stavbu, stejně jako u ostatních bran. (JP)

Brána Udine se vstupujícím akvaduktem. V nápisu je jmenován benátský dóže Marino Grimani. (JP)

Vnitřní prostor brány Cividale s místnostmi pro ubytování a s dřevěnými kladkami padacího mostu.

Nejstarší obranný okruh z let 1593-1620 se skládá z devíti „ušatých“ bastionů staroitalské školy, před kurtinami jsou zemní kleště a na každé kurtině dvě vyvýšená postavení pro děla, označovaná jako kavalíry. V každé třetí kurtině se nachází brána. Hlavní příkop bylo možné zaplavit vodou z kanálu Roggia di Palma, který se táhne několik desítek kilometrů od jezu na řece Torre.. O. Filip 2019

Hloubka obrany byla minimální a proto byly v letech 1665-83 doplněny raveliny se suchými příkopy, a to nejprve před bránami a pak před zbývajícími kurtinami. O. Filip 2019


Špice bastionu u brány Cividale. Vlevo je vidět krytá cesta s parapetem pro pěchotu. (JP)

Levé ucho bastionu u brány Cividale. Úkryt se vstupem do poterny pochází z 19. století, stejně jako luneta v pozadí. (JP)

Severní bastion. Vpravo jsou vidět zemní kleště, před špičkou bastionu vstup do poterny k lunetě. (JP)

Pohled z kleští na ucho a terasu pro kanóny. Před špicí bastionu je vstup do poterny, zakrytý jakousi novodobou přístavbou. (JP)

Pozůstatek původní brány v boku ravelinu před bránou Aquileia. Dnes je silnice proražena přímo osou ravelinu. (JP)

Akvadukt, přivádějící do města vodu z kanálu Roggia di Palma. (JP)

Jelikož měla pevnost stále velkou strategickou hodnotu, byla v době francouzského panování v roce 1806 zahájena stavbu devíti předsunutých lunet, vycházejících z koncepce d’Arçonovy lunety(2). Během této poslední etapy byla zmodernizována i starší opevnění, a to vestavbou úkrytů do bastionů a zřízením velkých odolných kasáren v hrdlech tří bastionů a skladů prachu. Tím se celkově zvýšila odolnost proti dělostřelectvu, které od dob zřízení pevnosti značně zvýšilo svůj výkon.(3) Z této etapy výstavby také pochází většina podzemních chodeb, především devět poteren do lunet.

Definitivní podoba pevnosti s lunetami a dobudovanými odolnými objekty (vyznačeny modře). O. Filip 2019

Podzemní systém pevnosti. Chodba podél kryté cesty na jižní straně zřejmě pochází již z benátských dob. Kompletní podzemí má pouze jeden ravelin na severní straně. O. Filip 2019

Pevnost byla v roce 1809 krátce obložena či spíše jen blokována vyčleněnými oddíly armády arcivévody Jana Habsbursko-Lotrinského, která svedla v Benátské nížině úspěšné boje, ale brzy musela ustoupit kvůli špatné situaci na jiných bojištích. Od 26. října 1813 probíhalo regulérní obléhání pevnosti, jejíž posádka o síle zhruba 3500 mužů dlouho odolávala, Nakonec musela pevnost vydat na základě podmínek celkového příměří, které podepsaly francouzsko-italské síly 16. dubna. Spolu s Palmanovou kapitulovaly i pevnosti Legnano, Osoppo a Benátky. Naposledy se o pevnost bojovalo v roce 1848, kdy se v ní opevnili italští povstalci pod vedením generála Zucchiho, který si zde již dlouhá léta odpykával trest za účast na povstání v roce 1831. V roce 1866 připadla Palmanova sjednocující se Itálii, když Rakousko v důsledku prohrané prusko-rakouské války definitivně přišlo o celé Benátsko.

V průběhu 19. století pevnost sloužila především jako posádkové město a zásobovací základna a její obranná funkce ztrácela význam. Podle plánů z počátku 20. století měla Benátská nížina sloužit především jako nástupní prostor pro útok na Terst a jedinými opevněními bylo několik pancéřových fortů, tvořících řídkou linii asi 20 kilometrů za Palmanovou. Již několik dní po průlomu u Caporetta, tedy na konci října 1917, město obsadily rakousko-uherské jednotky, přičemž při krátkém ostřelování bylo poničeno mnoho civilních budov. Po druhé světové válce město dál sloužilo jako významná posádka a mezi ním a hranicemi vznikla silná linie moderního opevnění. Další linie byla i v jeho týlu, podél řeky Tagliamento.


Odolná kasárna, vestavěná do hrdla bastionu.

Dělostřelecká laboratoř ve středu jihozápadní kurtiny, postavená v roce 1811. (JP)

Odolný úkryt, dostavěný na val bastionu. Část úkrytů kryla i vstupy do původních poteren, vedoucích do hlavního příkopu. (JP)

Celkový pohled na severní lunetu s blokhausem a odolným reduitem. (JP)

Detail příkopu na levém boku lunety. (JP)

Reduit s pěchotními střílnami. Oproti d’Arçonovu projektu nemá charakter věže a nevystupuje z šíje. (JP)

Blokhausy na bocích lunet jsou zmenšeninou reduitu. (JP)

Každý blokhaus disponuje velkým množstvím puškových střílen. (JP)

Dnes již armáda své areály ve městě opustila a pevnost, zapsaná v seznamu UNESCO, je ve velmi dobrém stavu. Můžete se procházet po vyčištěných hradbách a všechny tři brány jsou zrekonstruované. Na stropě jižní brány Aquileia je malé vojenské muzeum s bezplatným vstupem, věnované především italským jednotkám, které ve městě sloužily. Na náměstí jsou vystaveny zajímavé makety strojů, používaných při stavbě pevností a lze navštívit i posádkový kostel.


Makety stavebních strojů. Vlevo je svážnicový výtah k dopravě materiálu z příkopů, vpravo beranidlo pro zatloukání kůlů.

Poznámky:

(1) Ačkoli se u bastionových pevností zdůrazňuje jejich geometričnost, úplná souměrnost je výjimečná. Obvykle jí vylučoval nerovný terén nebo existující zástavba. Nově budovanými pevnostmi v rovině obvykle procházel vodní tok, který pevnost blokovala a využívala pro zaplavení příkopů a inundačních kotlin. Tím byla vyloučena souměrnost opevnění, jak je vidět na příkladu Terezína či většiny nizozemských pevností (výjimkou je například souměrný sedmiúhelníkový Coevorden). Palmanovou však protéká jen nevelký umělý kanál. Srovnat s ní lze především francouzský Neuf-Brisach, který má půdorys přesného osmiúhelníku a také postrádá vodní tok. Zcela pravidelný půdorys se vyskytuje u některých citadel, ale ty jsou nesrovnatelně menší.

(2) Jean d’Arçon bojoval v sedmileté válce i v bitvě o Gibraltar, během francouzské revoluce se přidal na stranu povstalců. V roce 1793 přišel s projektem lunet, které měly být použity k zesílení stávajících bastionových pevností a disponovaly reduitem, kontreskarpovými kaponiérami a podzemním spojením s pevností. Díky uzavřené šíji byly schopné obrany i z týlu a jejich posádky mohly být zásobovány či staženy podzemními chodbami. Rozměr a propracovanost těchto prvků lze považovat za mezistupeň v přechodu k fortovému opevnění. Nejzámější luneta je v alpské pevnosti Mont Dauphin, po dvou bylo postaveno také v Besançonu a Perpignanu a po jedné v Metách, Belfortu a Toulonu (u fortu Lamalque). Luneta v Brestu byla pouze rozestavěna. Devět lunet v Palmanově se liší absencí kaponiér, které částečně zastoupily blokhausy na křídlech.

(3) Na konci 16. století měla běžná děla dostřel jen asi 200-300 metrů, ve druhé polovině 17. století už kolem 500 metrů a za napoleonských válek až 1500 metrů, navíc s několikanásobnou rychlostí palby. Výstavbou lunet se krytá cesta posunula o 220 metrů od původního průběhu, což by samo o sobě nestačilo pro ochranu prostoru za hradbami a proto bylo nutné budovat ve vnitřním opevnění odolné objekty.

stav: srpen 2018

Foto: O. Filip 2018, J. Pavel (JP)

Literatura:
Palmanova Citta‘ Fortezza
Claudio Galliani:Palmanova: una fortezza unica nel suo genere
Fabio Feresin, Augusto Diqual, Antonio Giacomin: The Galleries of Palmanova – PDF ke stažení
Vladimír Kupka: Stavitelé, obránci a dobyvatelé pevností, Libri, Praha 2005 (str. 21-24) – Jean d’Arçon.

Zatím žádné komentáře

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 23.3.2019 17.20 , Komentáře (0)

380 stran o pevnostech
Doplněno

Regelbau 601

San Michel al Tagliamento

ERSTA

Zbraně L1 na Krétě

Petronell a obrana Litavy

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2019