Pevnost Přemyšl

(Polsko) – Přemyšl (Przemyśl)
Napsal: O. Filip
objekty: pěchotní a dělostřelecké forty, blokhausy
Přemyšl je spolu s Verdunem pevností, o níž se vedly během Velké války vedly nějtěžší boje. Je také jednou z pouhých dvou rakousko-uherských pevností, obklopených souvislým prstencem pancéřových fortů.

Historie pevnosti

Většinu Haliče včetně Přemyšlu získala habsburská monarchie již v roce 1772 v rámci prvního dělení Polska. Na začátku 19. století mělo město jen zhruba 7 tisíc obyvatel, ale bylo důležitou křižovatkou. Objevovaly se plány na jeho zabezpečení opevněním, ale s finančními problémy zápasící erár se rozhoupal vždy jen v v reakci na momentální zhoršení vztahů s Ruskem. Provizorní zemní šance s dřevozemními objekty tak byly vybudovány až během krymské války, ale rychle zchátraly a při další krizi vznikly v letech 1878-79 opět jen provizorní objekty, nyní již propracovanější konstrukce.

Výstavba prstence stálých fortů začala až v roce 1881 s využitím zemních částí starších objektů. Nejprve byly budovány betonové jednovalové dělostřelecké forty s otevřenými postaveními pro děla a po nich i podobné forty dvouvalové. V roce 1887 začala výstavba 16 kilometrů dlouhého valu a příkopu kolem města, se zemními forty a bateriemi, tvořícího vnitřní prstenec obrany (noyau)(1). Mezi noyau a vnějším prstencem vzniklo pět opevněných baterií (1, 2, 3, A a B), schopných i obrany proti pěchotě, čímž se lišily od běžných baterií v mezipolí. V rámci modernizace měl být v prostoru baterie B Kruhel postaven pancéřový fort, ale tento záměr nebyl realizován.

V devadesátých letech 19. století byl vnější prstenec zahušťován menšími forty, ať již s pouhými parapety pro pěchotu nebo i traditory nebo věžemi s rychlopalnými kanóny. Došlo také k modernizaci některých dělostřeleckých fortů.

Společným jmenovatelem všech konstrukcí byl úsporný charakter, z čehož se vymykaly v podstatě jen dva jednotné forty, bohatě vybavené pancíři. Podobnou genezí procházela i sousední pevnost Krakov, kde vznikaly obdobné typy objektů. Na začátku 20. století vznikl plán modernizace pevnosti, předpokládající mimo jiné výstavbu čtyř pancéřových baterií po čtyřech věžích s 15cm houfnicemi, ale realizováno bylo jen málo. Z větších akcí to byla výstavba fortu VII 1/2 Tarnawce v letech 1900-1902 a rozsáhlá modernizace fortu XI Duńkowiczki v letech 1902-1908. Poté už se plně projevil přesun dostupných prostředků na výstavbu velkorysých a enormně drahých pancéřových fortů v Tyrolsku a na Balkáně. Jednou z posledních akcí bylo osazování lehkých plechových pozorovatelen krabicovitého tvaru na většinu fortů a výstavba úkrytů, což souviselo s krizí ve vztahu s Ruskem, kterou vyvolala První balkánská válka.

Přemyšl i Krakov vstupovaly do války v neuspokojivém stavu a bylo velkým štěstím, že carské Rusko nadokázalo nasadit těžké dělostřelectvo. Od desítky let starých fortů nebylo možné očekávat ani spolehlivou odolnost proti granátům ráže 21 cm. Bojeschopnost pevnosti zvýšily důkladně vybudované opěrné body s dřevozemními objekty, a to jak mezi forty, tak v předpolí hlavní obranné linie.

Za éry Polské republiky nebyla pevnost pro svůj špatný stav využita, s některými věžemi se však počítalo pro vyzbrojení nových opevnění a dvě výsuvné věže z fortu XI Duńkowiczki byly skutečně osazeny v pokusných těžkých objektech, vestavěných do bývalého fortu carské pevnosti Osovec. 15. září 1939 obsadily město jednotky Wehrmachtu, ale na základě dohody obou agresorů z 28. září obdrželi východní část města Sověti, kteří zde rozestavěli silná opevnění, částečně využívající valy a příkopy noyau.

Typologie fortů

Jednovalové dělostřelecké forty byly budovány z betonu a jejich půdorys byl pro tehdejší dobu typický. Například ve srovnání se standardními německými „Biehlerovými“ forty podobné koncepce však měly zhruba o 40% menší plochu a výrazně menší vnitřní prostory. Měly půdorys pětiúhelníku s šíjovými kasárnami, hlavním úkrytem a trojicí jednoduchých eskarpových kaponiér, napojených pouze krátkými poternami. Čelní kaponiéra byla obvykle vyzbrojena starými děly a před válkou přezbrojena na také nepříliš moderními kanóny M.75/96, boční kaponiéry měly jen střílny pro pušky. Vstup bránila volně stojící zalomená stěna, která byla později odstraněna, protože její trosky mohly zasypat příjezdovou cestu. Původně neměly pancéřové prvky, některé z nich však kolem roku 1912 obdržely moderní pancéřové kaponiéry pro dva kulomety, určené pro obranu šíje a zhruba v téže době i lehké krabicovité pozorovatelny. Mezi jednovalovými forty se vymyká fort I Salis Soglio, který byl původně projektován jako pancéřový.

Dvouvalové dělostřelecké forty byly v Přemyšlu pouze tři (XIV Hurko, X Orzechowce a XI Duńkowiczki) a jejich výstavba začal v roce 1885. Jejich horní val pro dělostřelectvo byl umístěn pouze na stropě kasáren, takže si zachovaly poměrně kompaktní tvar a nebyly půdorysně větší, než forty jednovalové.

Fort XI Duńkowiczki před modernizací. Je vidět baterie pro děla na stropě kasáren. V pravé části nejsou vyznačeny úkryty na valu. O. Filip 2019

Modernizované pancéřové forty vznikly přestavbou dělostřeleckých fortů (provizorních, jednovalových nebo douvalových), do nichž byly zabudovány betonové traditory a objekty pro otočné věže.(2) U některých z nich byly vybudovány i nové kontreskarpové kaponiéry s pancéřovými deskami pro rychlopalné kanóny. Vestavěné objekty byly poměrně malé a kromě prostor pro děla či věže zahrnovaly jen příruční sklady munice.

Fort XI Duńkowiczki po modernizaci. V pravé části jsou vyznačeny pouze stavby ve spodní úrovni, chybí tedy pravý traditor a úkryty na valu. O. Filip 2019

Jednotné forty (Einheitsfort, Einheitswerk), vybudované v letech 1892-96, jsou originální rakousko-uherskou odpovědí na koncept Brialmontova pancéřového fortu, který tehdy preferovaly ostatní země. Plnění všech úkolů bylo vyřešeno osazením různých typů věží do jedné linie na stropě velkého objektu šíjových kasáren, do nichž byly u většiny z nich integrovány i traditory s 8cm kanóny. Kromě přemyšlských fortů IX Brunner a XIII San Rideau byly postaveny už jen dva další (46 Węgrzce a 49a Dłubnia v Krakově). Forty byly vyřešeny velkoryse, s třípodlažními šíjovými kasárnami, kontreskarpovou galerií a kaponiérami s děly pod pancířem. Byly velmi drahé (zhruba 700 až 800 tisíc zlatých) a jejich hustě rozmístěné věže byly dobrým terčem, takže se koncept příliš neuchytil a v dalších fortech byl vždy používán jen jeden typ dělostřeleckých věží.

Forty blízké obrany (Nahkampfwerk) byly nejmodernější, ale co do velikosti dosti skromné, takže i přes vysokou cenu pancířů stály zhruba stejně, jako starší dělostřelecké forty. Část z nich měla pouze menší betonové objekty pro posádku a valy s pěchotními postaveními, ty důležitější patřily mezi pancéřové a disponovaly otočnými věžemi pro 8cm kanóny. I tak se řada z nich skládala z jediného objektu, integrujícího kasárna i věže a postrádala kaponiéry, takže by jim v obecné terminologii náleželo spíše označení pancéřová baterie.

Fort XIa Ziegelhofen je příkladem pancéřového fortu blízké obrany, která je redukován na pouhou obdélníkovou budovu. O. Filip 2019 (podle T. Idzikowského)

Boje o pevnost

Ruské jednotky dorazily k Přemyšlu 17. září 1914, po sérii rakousko-uherských neúspěchů, které vedly k všeobecnému ústupu a především po ztrátě Lvova, čímž začalo první obléhání pevnosti. Posádka byla silná a obléhatelé nedisponovali žádným těžkým dělostřelectvem, takže byli nuceni pevnost blokovat a pomalu se zakopávat čím dál blíž, aby se mohli pokusit o zrychlený útok. Ráno 7. října se Rusové vrhli na pevnost, ale útoky se hroutily v palbě pevnostních děl útočníci a jen v několika případech se jim podařilo dostat alespoň k obvodovým překážkám fortů. Nejvážnější situace nastala na fortu I/1 Łysiczka, kde se dostali přes příkop a dokonce došlo k souboji mezi pěšáky a výsuvnými věžemi M.2, které s bránily kartáči. Akce stály Rusy deset tisíc mužů a bylo jasné, že nepoškozené forty, jimž 15cm kanóny nemohly podstatněji ublížit, není možné dobýt.

Obléhání skončilo 9. října, ale fronta zůstala blízko. Část zásob munice a potravin spotřebovala posádka během obléhání a další byly použity pro polní jednotky, jenže již na začátku listopadu musela polní armáda během nové ruské ofenzívy ustoupit. Druhé obléhání pevnosti tak začalo za situace, kdy zásoby nebyly doplněny. Útočníci opět neměli těžké dělostřelectvo, zato měli dostatek času a rozhodli se pevnost vyhladovět. To se ukázalo jako účinné řešení, neboť početná posádka o síle zhruba 130 tisíc mužů začala strádat a špatné podmínky vyřadily většinu mužů, kteří měli ke konci k dispozici hubené příděly koňského masa. Zoufalý pokus o průlom, provedený 19. března 1915 byl předem odsouzen ke neúspěchu a o tři dny později se pevnost vzdala. Většina fortů byla před jejich vydáním nepříteli vyhozena do povětří, přičemž úsilí ženistů se soustředilo na kaponiéry, pancéřové věže a traditory, aby maximálně klesla jejich bojová hodnota.

Fort I/1 Łysiczka po demolici, provedené vlastní posádkou. Uprostřed je vidět předpancíř a válec jedné z výsuvných věží M.2 pro 8cm kanón, které se podílely na dramatickém boji 7. října 1914. Je vidět též rozlámaný parapet pěchotního postavení s výklenky pro munici jednotlivých vojáků.

V polovině května 1915 začal útok německých a rakousko-uherských jednotek proti Rusům, kteří se pokusili alespoň provizorně opravit a obsadit získaná opevnění, čímž začalo třetí obléhání pevnosti. Nyní však útočníci disponovali kvalitním obléhacím dělostřelectvem, především 42cm houfnicemi a 30,5 cm moždíři. Od 30. června jimi zpracovávali jeden fort za druhým a již 2. července byla pevnost v jejich rukou. Těžce poškozené objekty již nebyly opraveny, ostatně fronta se sem již nikdy nevrátila.

Fort VII Prałkowce po třetím obléhání. Rusové nahradili zničené týlové stěny kasemat dřevěnými konstrukcemi a vybudovali provizorní kaponiéru. Prkenný kríž zřejmě označuje hrob ruských vojáků v kráteru po granátu.

Fort Duńkowiczki po ostřelování 42cm houfnicemi. Obrovské krátery jsou koncetrovány především kolem šíjových kasáren.

Vnější prstenec

Fort I Salis Soglio na klíčovém jihovýchodním úseku byl plánován jako pancéřový, s dvojicí velkých dvoudělových věží Gruson pro 12cm kanóny. Z finančních důvodů však byly věže vypuštěny a na valech vznikla jen otevřená postavení pro děla. I tak stála výstavba tohoto výjimečného fortu se silnou výzbrojí a početnou posádkou 440 tisíc zlatých, zatímco výstavba běžných dělostřeleckých fortů byla zhruba o čtvrtinu levnější. Hranice s Ukrajinou prochází prakticky po kontreskarpě příkopu, nicméně fort je bez problémů přístupný a velmi zajímavý. Před fort bylo předsunuto několik baterií, které byly později přebudovány na moderní forty, z toho čtyři s dělostřeleckými věžemi. Dnes však jsou forty I/1 Łysiczka, I/2 Byków, I/3 Pleszowice, I/4 Maruszka Las, I/5 Popowice a I/6 Dziewięczyce v pohraničním pásmu Ukrajiny a jsou tedy špatně přístupné.


Brána fortu, chráněná předsunutou hradbou se střílnami. Tento způsob obrany šíje byl používán u nejstarších fortů. (JP)

Hlavní dvůr fortu. Vpravo je chodba do brány, v pozadí průchod na pravý dvůr.

Masivní betonové konstrukce kasáren. Na zdi v pozadí je otištěn kovový nápis „RECHTER SEITEN – HOF“ (pravý dvůr).

Levý dvůr je silně poničený. Uprostřed je dvoupodlažní dutá traverza.

Typickým prvkem fortu je kulaté okno na hlavním dvoře.

Konzola pro lampu nad jedním z východů ze dvora.

Kanón M.75/96 ráže 9 cm z kaponiéry fortu, vystavený v městském muzeu. Jednalo se o druhotné využití zastaralé polní zbraně. (JP)

Fort IIb Cyków byl jen pěchotní s malými kasárnami a je zcela zničený. Fort II Jaksmanice vznikl přestavbou prozorního fortu. Měl dva traditory s celkem čtyřmi 8cm kanóny ve speciálních polokopulích s šikmou čelní deskou, ale je téměř zcela zničený a zarostlý. Polokopulí tohoto typu bylo vyrobeno pouze deset, přičemž zbývající šest obdržel fort Xa.

Pěchotní fort IIa Mogiłki byl nedávno zrekonstruován Z fortu IIIa Hermanowice Kolej zůstala zřejmě jen zemní pozůstatky, velmi zajímavý je ale sousední malý fort III Łuczyce, který patří k nejmodernějším a jeho kasárna mají železobetonový strop. Dochovala se v něm nestandardní kaponiéra, zřejmě postavená až v rámci přípravy pevnosti na boj. V minulosti byl fort částečně vyčištěn.

Fort IV Optyń byl pouze provizorní, avšak v letech 1897-1900 prošel zásadní rekonstrukcí, při níž obdržel velké traditory pro celkem osm 12cm kanónů v polokopulích, čtyři výsuvné věže pro 8cm kanóny, otevřenou baterii a kontreskarpové kaponiéry s kulomety. Stal se tak jedním z největších a nejsilněji vyzbrojených fortů pevnosti. Betonové stavby jsou téměř zcela zničené, nicméně povrch je vyčištěný a celkem zajímavý.


Z kasáren zbylo jen torzo. Jelikož pochází z rané fáze výstavby, jsou stěny pouze z cihel.

Ruiny dutých traverz na hlavním valu. (JP)

Detail muničního skladu v duté traverze. Z objektu v popředí byl zcela odstraněn strop.

Z kaponiéry nezbylo téměř nic, neboť likvidace kaponiér byla pro eliminaci bojové hodnoty fortů před kapitulací zásadní. (JP)

Originální sloup pevnostní telefonní sítě. V tomto místě končilo vzdušné vedení a ve skříni začínal podzemní kabel. (JP)

Dělostřelecký fort V Grochowice je z větší části dochovaný, ale hodně zarostlý a má zničené kaponiéry, sousední pěchotní fort Va Jägerhaus Grochowce je zničený. Z fortu VI Iwanowa Góra zbyly jen menší stavby, především duté traverzy, VIb Lipnik ve složitém terénu byl sice plánován jako pancéřový, ale po redukci finančních prostředků byl postaven pouze jako „horský“ polopermanentní objekt. Dělostřelecký fort VII Prałkowce je poškozen demolicemi a přímými zásahy německých 42cm moždířů, nicméně část betonových staveb je v celkem čitelném stavu. Moderní fort VII 1/2 Tarnawce byl plánován jako pancéřový, ale nakonec zde vznikl jen menší fort s dvojicí traditorů, jejich kanóny neměly žádné pancéřování.

Z mezilehlého pěchotního fortu VIIIa Jägerhaus Łętownia zbyly jen pozůstatky valů. Jednovalový dělostřelecký fort VIII Łętownia má zcela nepoškozená kasárna, ale jeho kaponiéry nepřežily demolice. První betonový fort pevnosti(3) měl v rámci modernizace obdržet dva traditory pro kasematní kanóny, ale z toho nakonec nebyl sešlo a zůstal v původní podobě.


Šíjová kasárna fortu byla modernizována instalací pancéřové kaponiéry, ta však samozřejmě chybí. (JP)

Hlavní úkryt mezi šíjovými kasárnami a valem pro dělostřelectvo.

Interiér muničního skladu s betonovou klenbou v hlavním úkrytu. (JP)

Jednotný pancéřový fort IX Brunner (původně IX Ujkowice) byl po válečných demolicích téměř rozebrán. Zbyla především kapitální poterna a pohotovostní úkryt. V nedávné době byl povrch částečně vyčištěn a odhaleny základy šíjových kasáren. Při naší návštěvě byl na valu k nalezení velký kus věže, ale možná už byl někam převezen.


Mezi největší pozůstatky fortu patří tento úsek kontreskarpové galerie s pěchotními střílnami. (JP)

Polovina vrchlíku věže pro 15cm houfnici M.94. Je vidět žlábek pro ložiskovou dráhu a nálitek pro upevnění zbraně k vrchlíku. (JP)

Vrchlík pozorovací věže fortu před městským muzeem. Věž má výrobní číslo 3 a jde zjevně o jinou verzi, než je vystavena na fortu Borek.

Z mezilehlého pancéřového fortu IXa Beim Kreuz, dokončeného v roce 1896, zůstaly jen menší fragmenty betonových částí, což je škoda, protože se jednalo o první moderní pancéřový fort pevnosti. Měl oddělený kasárenský a bateriový trakt (s dvojicí věží pro 8cm kanóny) a traditor s polokopulemi pro další dva 8cm kanóny. Z opěrného bodu Xb Zagrodnia nezůstalo prakticky nic.

Dvouvalový dělostřelecký fort X Orzechowce byl v roce 1986 terčem ostrých střeleb, při nichž byla komise důstojníků umístěna přímo v šíjových kasárnách, aby mohla posoudit i psychologické účinky zásahů. Po té byl rozsáhle modernizován dostavbou traditorů, pancéřových baterií a kaponiér. Dnes je většina fortu je v rozvalinách, ale rozhodně stojí za návštěvu kvůli kaponiéře s pozůstatky moderní pancéřové desky pro dva 6cm kanóny.

Moderní kontreskarpová kaponiéra, dostavěná k fortu X Orzechowce. Namísto obvykle poterny bylo spojení s fortem zajištěno dutým batardeau. Aby se přes něj nepřítel nedostal, obdrželo břit a přehradila jej fortová mříž.


Kaponiéra s torzem pancéřové desky pro dva 6cm kanóny M.99. (JP)

Stejně jako ostatní pancíře měla deska složitý tvar. Lafety kanónů byly uchyceny k obdélníkovým rámům (Kasemattbettung M.99) (JP)

Fort Xa Pruchniker Strasse, disponující traditory s pancíři, byl zlikvidován, sousední XIa Ziegelhofen se čtyřmi věžemi pro 8cm kanóny dopadl stejně a na místě jsou vidět jen nepatrné relikty.

Jedním z nejzajímavějších je fort XI Duńkowiczki, který byl rozsáhle modernizován po vzoru fortu X Orzechowce. Zajímavostí je použití mírně modernější verze věží M.2 s vrchlíkem z kvalitnější oceli P2. Až na destrukce menších částí přežil fort v dobrém stavu. Kromě impozantních šíjových kasáren jsou zde k vidění i pozůstatky pancéřových baterií s výsuvnými věžemi.


Betonová šíjová kasárna s viditelným úkrytem na horním valu. Zazdění oblouků není původní.

Ocelová točna pro světlomet na stropě šíjových kasáren. Jde zřejmě o jediný dochovaný kus v rakousko-uherském opevnění.

Hlavní nosná konstrukce pro kladky protizávaží výsuvné věže M.2. Systém je podobný pozdější věži Škoda RO. (JP)

Detail nýtované konstrukce pro kladky protizávaží.

Dělostřelecký fort XII Werner (původně XII Żurawica) byl druhým betonovým objektem pevnosti a vůbec první stavbou v Rakousku-uhersku, kde bylo použito strojní míchání betonu. Fort byl modernizován zabudováním pancéřové kaponiéry pro kulomety. Kromě kaponiér se stavební části dochovaly, samozřejmě bez zmíněného pancíře. V objektu funguje muzeum s všeobecným zaměřením na vojenství, v roce 2012 zde nebyl žádné zajímavější exponáty.


Kasárna fortu a prostor s hlavním úkrytem.

Val s otevřenými postavení pro děla a dutými traverzami. (JP)

Zabetonovaný průstřel v betonové klenbě fortu. Nepochybně je až dílem vlastního těžkého dělostřelectva při třetím obléhání. (JP)

Pancéřová deska z modernizovaného fortu Optyń. Nápis „MG SCH No 15″ označuje desku (štít) pro kulomet a její výrobní číslo. (OF, JP)

Mezilehlý fort XII 1/2 Żurawica je úplně zničený, z fortu XIIIb Bolestraszyce zbyly ruiny několika staveb, které jsou vyčištěné, neboť jsou v areálu arboreta, ale příliš zajímavé to není.

Zajímavou ruinou je jednotný fort XIII San Rideau, kde se dochovalo torzo šíjových kasáren, kombinovaných s pancéřovou baterií. Objekt je vyčištěný a tak si lze projít poterny, příkop i kontreskarpovou galerii. Z kaponiér zbyly jen trosky, přesto je patrné místo, kde na nich byly osazeny unikátní pozorovací zvony.


Vyčištěné torzo třípodlažního kasárenského traktu, který obsahoval i pancéřovou baterii. (JP)

V levé části kasáren se dochovaly fragmenty stropu s žulovými obezdívkami otočných věží.

Levá kaponiéra je až na zničenou stěnu s pancíři v poměrně dobrém stavu. (JP)

Z pravé oboustranné kaponiéry zbyla jen šachta pro pozorovací zvon.

Mezilehlý fort XIIIa Zabłocie obsahuje jen ruiny staveb a je zarostlý, velký dvouvalový fort XIV Hurko byl úplně odstraněn při stavbě kolejiště. Fort XV Borek patří mezi nejzajímavější. Byl postaven v letech 1895-97 těsně vedle provizorního fortu, který byl zlikvidován. Šíjová kasárna jsou zakonzervovaná, povrch je úplně vyčíštěný a je zde několik fragmentů pancéřových prvků z fortu IX Brunner a kompletní pozorovací věž z fortu IX Optyń.

Fort s věžovou baterií, traditorem pro dva 8cm kanóny (bez pancéřování) a kontreskarpovou kaponiérou. Pozorovací věž byla osazena uprostřed, aby mohla řídit i palbu věží na pravé straně, pokud by byly dodatečně postaveny. O. Filip 2017 (podle T. Idzikowského)


„Bránu“ do modernějšího fortu tvořil jen obezděný průjezd valem, vybavený plechovými vraty a strážnicí.

Dvoupodlažní kasárna. V pozadí jsou drobné pozůstatky traditoru a plechové pozorovací stanoviště. (JP)

Trosky pancéřové baterie pro dvě výsuvné věže M.2. Objekt měl jen minimální prostory pro munici a posádku.

Pozorovací věž č. 38 zachráněná z trosek fortu IV Optyń.

Tento vystavený předpancíř č. 4 pochází z věže pro 15cm moždíř M.80 fortu IX Brunner.

Torzo předpancíře další věže. Jemnější vnitřní žlábek sloužil pro kuličky ložiska, vnější pro odvodnění a ochranu před napadaným materiálem.

Noyau

Dochovala se část zemních fortů i valů, objekty jsou ale popsány jen v několika případech, protože se vyjma blokhausů jedná o pouhé zemní stavby, maximálně s malými sklady munice.

Na fortu XXI Bakończyce se dochovalo několik úkrytů z vlnitého plechu a poteren a jsou zde dva pěchotní sruby Molotovovy linie, které postřelují příkop směrem k sousedním objektům a tvoří tak pomyslné „traditory“ fortu. V sousedním fortu XX Przekopana je nejzajímavější původní poterna, která slouží jako atypický vchod do dvoupodlažního pěchotního srubu. Pěkný objekt Molotovovy linie je také na boku šance S2 Wilcze.

Zajímavá je zrekonstruovaná brána v již zlikvidovaném fortu XVI Zniesienie, s maketou brány a trojúhelníkové plachové strážnice. Zdaleka nejzajímavější je Dolní sanocká brána s velkým blokhauzem, jakož i navazující úsek hradeb, stoupajících do prudkého kopce, kde je též Horní sanocká brána a další blokhaus, který byl součástí fortu XVIa Trzy Krzyże.


Blokhaus Dolní sanocké brány.

Ocelová strážnice v brance Dolní sanocké brány. Tyto prvky se zřejmě vyskytovaly pouze v Krakově a Přemyšlu (JP)

Hradba mezi Dolní a Horní sanockou bránou.

Detail stříly nad Horní sanockou bránou. Ve střílně se dochovala plechová deska s puškovými střílnami (JP)

Blokhaus pro dva kulomety a pušky u fortu XVIa Trzy Krzyże. (JP)

Val fortu S2 s dutými traverzami. (JP)

Poznámky:

(1) Noyau je souvislé opevnění centra města, které sloužilo především jako ochrana před pěchotou, která by pronikla mezi forty. V době míru zajistilo možnost kontroly pohybu osob skrz brány. U tradičních pevnostních měst mohl být využit okruh bastionového opevnění, ale rakousko-uherské fortové pevnosti jej většinou postrádaly, především z toho důvodu, že se jednalo o území, získaná až v pozdějších dobách. V Přemyšlu bylo nutné vybudovat celou linii nových zemních fortů, šancí a baterií, propojených souvislým valem, který v úsecích s příliš velkým sklonem nahrazovala zeď se střílnami. Objekty byly pouze zemní, zděné byly pouze malé sklady munice. V Krakově k tomuto účelu posloužily starší zemní valy, zrekonstruované na polygonální opevnění a doplněné bastiony pro jejich flankování, zcela souvislé noyau však zde nevzniklo. V Sarajevu byly využity staré hradby, doplněné zdmi a malými bastiony, v Trebinje vznikla zeď, chráněná nejmodernějšími betonovými objekty s pancéřovými prvky pro kulomety.

(2) Na příkladu fortu XI Duńkowiczki lze ilustrovat genezi projektů pancéřových fortů, které obvykle narazily na finanční limity. V roce 1890 byly plánováno použití dvou velkých věží Gruson a dvou věží pro moždíře. V roce 1893 se zamýšlená výzbroj změnila na deset věží Škoda, jejichž kusová cena byla výrazně menší (tři pro 15cm houfnice, tři pro 15cm moždíře a čtyři pro 8cm kanóny pěchotní obrany) a traditory pro šest kanónů. Nakonec z plánů vypadly všechny věže hlavního dělostřelectva a fort obdržel pouze čtyři výsuvné věže s 8cm kanóny a traditory.

(3) Fort VIII Łętownia z let 1881-82 byl prvním kompletně betonovým fortem (z cihel byly jen zazdívky oblouků v šíji a pomocné konstrukce). Panovaly obavy ohledně nedostatku zkušeností firem i důstojníků, kteří by měli kontrolovat kvalitu betonové směsi. Proto bylo rozhodnuto, že další betonové objekty budou v Přemyšlu stavěny až po jeho dokončení. Tloušťka kleneb kasáren a kaponiér byla kolem jednoho metru, u muničního skladu to bylo 120 cm a hlouběji zapuštěné poterny měly klenbu o síle pouhých 65 cm. Čelní stěna kasáren, krytá záhozem, měla tloušťku jen 75 cm, u skladu munice to bylo nejméně 150 cm. Zajímavé je, že pro výrobu betonu byl použit takzvaný „kufsteinský cement“ (u nás nazývaný „románský“). Tento nízkopálený cement byl v civilním sektoru využíván především pro ozdobné fasády a sochy, neboť rychle tuhl, byl tvrdý a odolný proti povětrnostním vlivům. Na území monarchie začala jeho výroba v tyrolském Kufsteinu a v poslední třetině 19. století se vyráběl i přímo v Haliči, kde byly zdroje vhodného vápence. Později jej zcela vytlačil vysokopálený portlandský cement, jehož produkce byla jednodušší a lépe se zpracovával. V Přemyšlu však k tomu došlo prakticky okamžitě, neboť již druhý betonový fort XII Werner z let 1882-84 byl postaven s použitím portlandského cementu.

 

Kolem Přemyšlu prochází dálnice A4, napojená ve Slezsku na českou dálniční síť, takže i přes velkou vzdálenost patří k lépe přístupným pevnostem na území Polska. Forty dobře dostupné, krajina je hezká a v posledních letech dochází k čištění a menším rekonstrukcím objektů a zřizování naučných stezek a informačních tabulí.

Z literatury je třeba upozornit především na vynikající monografii T. Idzikowského z roku 2014, která na základě rozsáhlého archivního bádání autora detailně popisuje genezi pevnosti i výstavbu jednotlivých fortů. Z obecně zaměřené literatury je k dispozici naše kniha z roku 2017, kde je Přemyšlu věnováno 28 stran.

stav: duben 2012

Foto: O. Filip 2012, J. Pavel 2012

Literatura:
Tomasz Idzikowski: Twierdza Premyśl – powstanie, rozwój, technologia, Arete, Krosno 2014
Tomasz Idzikowski: Twierdza Prtemyśl v Galicji, ROKEiN, Přemyšl 2003
Tomasz Idzikowski: Forty twierdzy Przemyśl, ROKEiN, Přemyšl 2001
Tomasz Idzikowski: Fort XI „Duńkowiczki, Fort, Přemyšl 2006
Martin Dubánek, Ondřej Filip. Jan Pavel: Pevnosti v bojích Velké války – Východní fronta a Alpy, Mladá fronta, Praha 2017
Vladimír Kupka: Pevnosti Krakov a Přemyšl, FORTprint, Dvůr Králové nad Labem 1999
Rudi Rolf: Festungsbauten der Monarchie, Prak Publishing, Middelburg 2011
Twierdza Premyśl

Zatím žádné komentáře

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 12.2.2019 19.59 , Komentáře (0)

380 stran o pevnostech
Doplněno

Regelbau 601

San Michel al Tagliamento

ERSTA

Zbraně L1 na Krétě

Petronell a obrana Litavy

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2018