(Libye) – Bardia, Tobruk, Zuára Napsal: O. Filip objekty: opěrné body, lehké objekty, malé tvrze Libyi nikdo ještě dlouho nenavštíví, zdejší opevnění však jsou nejrozsáhlejší na celém kontinentu a stala se dějištěm mnoha bitev. V jedné z nich paradoxně bránili italské objekty českoslovenští vojáci.

pevnost Bardia   Hraniční zátaras   pevnost Tobruk   pevnost Tripolis   pevnost Zuára  
uzávěr Nalut   Italské opevněné tábory   Gazalská linie   Povalecná opevnění  

 

Po Italsko-turecké válce získala Itálie v roce 1912 provincie Kyrenaika a Tripolisko, které v roce 1934 spojila v kolonii Italská Libye. Předcházela tomu brutální pacifikační kampaň s koncentračními tábory, pochody smrti a vyvražděním desítek tisíc místních kočovníků.

Ve třicátých letech žilo na rozloze 1,7 milionu čtverečních kilometrů pouhých 900 tisíc obyvatel. Pozemní hranice o délce přes čtyři tisíce kilometrů probíhala převážně neobydlenými pouštěmi. Klíčovým prostorem bylo pobřeží, kde se nacházela všechna větší města a jediná komunikace z východu na západ. Italové se rozhodli opevnit souvislým opevněním jen několik přístavních měst. Na východě, kde hrozil britský útok z Egypta, to byla Bardia a Tobruk, na západě, směrem k francouzskému Tunisku, hlavní město Tripolis a přístav Zuára. K tomu přibyl vnitrozemský uzávěr kolem městečka Nalut.

 

Všechna moderní stálá opevnění byla soustředěna do čtyř pobřežních pevností a jednoho vnitrozemského uzávěru. Červenou linkou je vyznačena souvislá protipěchotní překážka „hraničního zátarasu“. (O. Filip 2004)

Opevnění Bardie a Tobruku se skládala ze dvou linií opěrných bodů pěchoty, které vycházely ze standardních projektů, ale byly přizpůsobeny terénu a palebným úkolům. V prvním sledu měly vyzděný obvodový příkop a protitankové kanóny. Celý perimetr kryla drátěná překážka a v plochém terénu i protitankový příkop. Objekty druhého sledu neměly příkopy a vesměs byly vyzbrojeny pouze kulomety. Na křídlech obou pevností, kde se až k moři zařezávala suché rokle (vádí), vznikly namísto nich malé tvrze, podobné slabým úsekům Alpského valu. Jejich kruhové bojové objekty měly jednu místnost a betonové střílny, posádka měla k dispozici stísněný kasárenský sál.

Malá „tvrz“ Z87 na hraně rokle (vádí) Zeitun. Vlevo je rovina s otevřeným zákopem a standardní kruhové postavení pro kulomet, doprava chodba klesá o čtyři metry k objektu, zabudovanému do stěny rokle. Kasárenský sál má půdorys 6 x 1,6 m a výšku pouhých 180 cm. (O. Filip 2024)

V Tobruku byla hlavní součástí každého opěrného bodu síť vyzděných zákopů s palebnými stanovišti, několika kruhovými postaveními pro kulomety a případně i otevřeným postavením pro protitankový kanón. Zhruba uprostřed byl hlavní úkryt o délce 10-15 metrů, u palebných postavení byly k dispozici výklenky na munici. V Bardii je struktura méně zřetelná, některé objekty jsou podobné tobruckým, jiné zřejmě obsahovaly jen málo zákopů a několik betonových objektů.

Opěrný bod R36 druhého sledu v jižní části perimetru. Jeho konstrukce je stejná, jako u objektů prvního sledu, postrádá však obvodový příkop. Celá posádka i velitel měli k dispozici úkryt o podlahové ploše pouze zhruba 26 metrů čtverečních. (O. Filip 2024)

Opevnění Tripolisu, Zuáry a Nalutu se skládala z běžných betonových objektů se střílnami pro kulomety a zřejmě i protitankové kanóny, doplněných pravděpodobně i objekty s čtyřstřílnovými pancéřovými kopulemi. Celek tak značně připomínal „koloniální“ opevnění italské enklávy Zara v Jugoslávii.

Nadále sloužily i upravené kamenné forty, některé z osmanských dob i středověké hrady, plnící roli opevněných kasáren. Postaveno bylo i několik podobných staveb s hradbami a baráky po obvodu. Hodily se k tomu, aby jejich posádky držely místní obyvatele na uzdě, v běžném boji byly kvůli nepatrné odolnosti k nepotřebě, v pusté poušti však byly i tak magnetem pro obě strany.

Nejznámější italský „fort“ Capuzzo u silnice na cestě z Egypta do opevněné Bardie byl snadno rozstřílen. Nadále však sloužil jako důležitá zásobovací základna obou stran a několikrát změnil majitele.

Nejtvrdší boje byly vedeny o Tobruk, avšak až poté, kdy jej bránila spojenecká vojska včetně Poláků a Čechoslováků. Po válce italská opevnění pravděpodobně nebyla udržována, na východní hranici však vznikly dvě linie nových objektů s rozsáhlou protitankovou překážkou.

Ilustrační fotografie italského „lehkého“ objektu s primitivní betonovou střílnou, který je součástí miniaturní tvrze ve slovinských horách. Podobně vypadaly objekty na hranách údolí v Tobruku a Bardii. (O. Filip 2004)

 

ITALSKÁ PŘEDVÁLEČNÁ OPEVNĚNÍ

Opevnění u egyptských hranic ze třicátých let 20. století, existující v okamžiku vypuknutí bojů v roce 1941. (O. Filip 2024, mapový podklad Google Maps)

 

Pevnost Bardia

Bardia disponovala prstencem opěrných bodů o délce zhruba 30 kilometrů, na většině obvodu zdvojeným a vybaveným protitankovým příkopem. V jižní části, nejblíže hranic s Egyptem, se oba vzdálily až na dva kilometry, přičemž první tvořily tvrze na hraně vádí, druhý klasické opěrné body s obvodovou překážkou. Každý opěrný bod sloužil pravděpodobně pro četu pěchoty, část z nich disponovala protitankovými kanóny. Dělostřelectvo bylo umístěno v polních postaveních.

Opěrné body standardní konstrukce. Vlevo je menší č. 47 západní části perimetru, vpravo větší č. 39 se silnější výzbrojí. (O. Filip 2024)

Na začátku roku 1941 bránilo pevnost 45 tisíc mužů s 85 moderními protitankovými kanóny ráže 47 mm a 280 polními děly, vesměs starších vzorů s nedostatečnou zásobou munice. K dispozici měli 13 středních tanků M13/40 a bezcenné tančíky L3. Spojenci ve svých plánech početnost a výzbroj posádky silně podcenili, když k útoku vyčlenili jen 16 tisíc australských vojáků, zachránila je však nízká morálka Italů.

Útok začal 3. ledna 1941 za rozbřesku, kdy Australané náložemi Bangalore zničili překážky a rychle obsadili opěrné body 47 a 48 v první linii a za nimi ležící opěrný bod 46. Průlomem projelo 23 tanků Matilda, proti nimž neměli Italové žádné účinné zbraně. Po soumraku se podařilo obsadit několik dalších opěrných bodů tak, že je po předstíraném útoku z předpolí nečekaně napadla pěchota z týlu.

Druhý den útočníci postupovali na město, aby rozdělili obranu na dvě části, cestou zajímali tisíce obránců a v podvečer obsadili přístav. Italové ztratili desetitisíce vojáků a zůstávali jen ve dvou oddělených částech opevnění. Štáb pevnosti včetně velícího generála Bergonzoliho vyrazil pěšky na sever do Tobruku. Třetí den zbylo útočníkům jen šest provozuschopných tanků, řada opěrných bodů se však vzdávala, sotva se tanky s pěchotou objevily na obzoru. Za cenu 130 padlých dokázali Australané vyřadit celou posádku pevnosti.

Bojová situace 3. ledna 1941 za soumraku. Zcela na jihu se útok nezdařil, ale na západě došlo k několika průlomům. Útočníci jsou již blízko města a z týlu přilnuli k druhému sledu jižního úseku opevnění (nazývaných „Switch line“). Čtverce – opěrné body s obvodovým příkopem a překážkou z ostnatého drátu, kolečka – opěrné body s překážkou z ostnatého drátu, přeškrtnutá kolečka – opěrné body bez obvodových překážek (z knihy Second World War Official Histories)

Ukořistěné italské tančíky L3/13. V pozadí je záliv s přístavem a nepočetnými domy městečka Bardia.

Pád pevnosti přispěl k rozhodnutí vyslat do Afriky německé jednotky, které Bardii dobyly už v dubnu 1941 a vydržely zde do začátku roku 1942, kdy je vyhnali Jihoafričané. V červnu téhož roku pevnost opět obsadili Němci, kteří byli v prosinci nuceni ustoupit a poté již zůstala v rukou Spojenců.

Dobytá čtyřdělová baterie. Na rozdíl od objektů první a druhé linie jde o povrchovou stavbu z kamenných zídek. (z knihy Second World War Official Histories)

 

Hraniční zátaras

V letech 1923-31 bojovali Italové s domorodými Senussii, kteří často využívali základen v Egyptě. Aby omezili jejich pohyb, vybudovali 270 kilometrů dlouhý zátaras, táhnoucí se podél hranice od moře až za oázu Giarabub (dnes Jaghbub). Tvořila jej třířadá překážka z ostnatého drátu na 170 cm vysokých ocelových sloupcích s betonovými patkami. V této podobě šlo o jednu z nejdelších souvislých překážek na světě. Střežily ji letouny a hlídky v obrněných autech ze tří větších a šesti menších opevněných základen.

Britská hlídka u hraničního zátarasu v červenci 1940. Obrněný automobil Rolls-Royce z první světové války je vybaven novou věží vzor 1924 s protitankovou puškou, kulometem Bren a vrhačem zadýmovacích granátů.

Proti domorodcům byl zátaras poměrně účinný, od června 1940 však začaly být hlídky a posádky napadány rychlými britskými jednotkami, což vyvrcholilo útokem na všechny základny u hranic, které velmi rychle padly. Výjimkou byla nejjižnější a velmi odlehlá základna v oáze Gierabub, na níž Britové zaútočil až v prosinci 1940. Ačkoli šlo jen o malou vesnici s kasárnami, díky opevněním na okolních skalách se zde Italové dokázali bránit tři měsíce.

Konec hraničního zátarasu s malou opevněnou základnou, ležící 240 km od pobřeží a 17 km jižně od oázy Gierabub. Dál už pokračuje jen písčitá poušť s dunami. Silnice je značka na mapě, ale překážka stále vypadá takto dokonale. (Google Maps)

 

Pevnost Tobruk

Tobruk byl důležitou vojenskou základnou Italů už od roku 1911. Jeho opevnění v podobě dvojité linie opěrných bodů bylo konstrukčně stejné jako v Bardii. I zde bylo u moře využito roklí, opevněných malými tvrzemi. Opěrné body první linie měly obvykle oválný příkop ve zlomech linie se vyskytují i složitější tvary a směrem na západ nahrazují ovály lomené příkopy a obdélníky. Zajímavým hybridem je opěrný bod S21

Opěrný bod S5 se nacházel ve zlomu linie a proto měl nepravidelný tvar s dodatečným postavením v týlu. Opěrný bod S15, který tvořil levé křídlo obrany 11. československého pěšího praporu, má nejobvyklejší oválný tvar. (O. Filip 2024)

 

Letecký snímek linie u silnice na jih. U opěrného bodu R39 v popředí je vidět širší zahloubený půlkruh čelní překážky a užší intervalové překážky k sousedním bodům. Před nimi je protitankový příkop. V pozadí lze rozeznat opěrný bod R37, další se už na neostré fotografii ztrácí.

 

Vlevo je palebné postavení tvrze Z101, nejvýchodněji položeného objektu tobruckého perimetru. K jeho obraně byli nasazeni příslušníci Armádního zásobovacího sboru s kořistním italským kulometem Breda. Vpravo se holí australský řidič, přidělený do kulometného postavení stejného typu.

 

První dobytí Tobruku (leden 1941)
Po dobytí Bardie vyrazili Australané k Tobruku a již 6. ledna 1941 jej zcela odřízli, museli však čekat na doplnění zásob. Většina italských jednotek byla rozbita v předchozích bitvách. Na linii opevnění o délce 54 km připadalo 22 tisíc mužů s 340 děly. To byla ale teorie, protože skoro polovinu mužstva tvořily různé pomocné a nebojové jednotky, zatímco děla byla většinou zastaralá a neměla dostatek munice. K dispozici bylo jen několik moderních tanků M13/40, tančíky a zastaralé tanky M11/39 byly raději rovnou zakopány v záchytných liniích. Obránce měl podporovat starý pancéřový křižník San Giorgio, který kotvil v přístavu. Útok začal 20. ledna podle stejného scénáře, jako v Bardii. Během hodiny zel v obraně dva kilometry široký průlom, kterým projely Matildy a spolu s pěchotou začaly likvidovat jeden opěrný bod za druhým. Odpoledne obklíčili fort Solaro a zajali velitele pevnosti Tobruk s celým štábem. Nešťastný velitel Bardie Bergonzoli opět vyvázl a uprchl do Derny a odtud ještě dál, dokud nebyl zajat v léčce na pobřežní silnici. Během druhého dne Italové potopili křižník a odpoledne veškerý odpor ustal.

Bojová situace 21. ledna 1941 v 11 hodin. Australské jednotky se nachází již šest kilometrů za linií opevnění. Čtverce – opěrné body s obvodovým příkopem a překážkou z ostnatého drátu, kolečka – opěrné body s překážkou z ostnatého drátu, přeškrtnutá kolečka – opěrné body bez obvodových překážek. (z knihy Second World War Official Histories)

 

Podle vyzděných stěn, malé šířky a ostrého lomení je na snímku opravděpodobně obvodový příkop opěrného bodu a nikoli průběžný protitankový příkop pevnosti. Je tak zasypaný, že už by neplnil svou úlohu.

 

Italská pobřežní baterie s mrtvým členem obsluhy v den kapitulace. V pozadí hoří pancéřový křižník San Giorgio.

 

Neúspěšné obléhání Tobruku (duben až listopad 1941)
Německý sbor pod vedením generála Rommela zahnal spolu s čerstvými italskými divizemi britské jednotky daleko na východ a Tobruk se od 10. dubna 1941 ocitl v obklíčení, pokus o útok z chodu však byl odražen. Teprve 30. dubna se útočníkům podařilo obsadit zhruba pětikilometrový úsek opevněného perimetru, ale utrpěli značné ztráty a dál se nedostali. V polovině června proběhla neúspěšná operace Battleaxe, která měla obklíčení prolomit. Poté byly po moři staženy australské jednotky, které vystřídali Britové, Poláci a Čechoslováci. Naši vojáci tak na exotickém bojišti bránili opevnění nepřítele proti jeho vlastním útokům⁽¹⁾. Od 21. listopadu útočila posádka na obléhatele a brzy poté dorazily britské jednotky, postupující z Egypta v rámci operace Crusader. Sice utrpěly těžké ztráty, ale i Němci a Italové byly vyčerpáni a museli ustoupit. Pevnost byla přesně po osmi měsících obléhání vyproštěna.

Kořistní francouzský kanón, Němci označovaný 15.5 cm K 417(f) v baterii, určené pro ostřelování obleženého Tobruku.

 

Vojín australského pěšího praporu 2/48 v italském objektu na začátku obléhání. Ozdobná deska označuje budovatele objektu, kterým byl 38. sapérský prapor (XXXVIII Battaglione Zappatori)

 

Vojáci polní ženijní roty 2/13th před svým úkrytem, který vylepšili větracími komíny z potopených lodí.

 

Lehký tank Mk VIB během protiútoku v rámci operace Crusader překonává dne 28. listopadu 1941 protitankový příkop po mostu, instalovaném britskými ženisty. (IWM E6849).

 

Dobytí Tobruku silami Osy (červen 1942)
Po zahnání Němců se Britové soustředili na výstavbu Gazalské linie západně od Tobruku, mezi pobřežím a starým tureckým fortem v Bir el Hakeimu. Přesunuli sem i část min, ostnatého drátu a dalšího materiálu z obranné linie Tobruku. V samotné pevnosti ponechali slabé síly bez letectva a neopravili opevnění. Po ústupu předsunutých hlavních sil, byli obránci byli od 18. června 1942 zcela obklíčeni, a to vinou zmateného postoje velení k evakuaci. O dva dny později začal útok, opět v jihovýchodní části perimetru. Během několika hodin vznikl v linii dvoukilometrový průlom, kterým projelo přes sto německých tanků a poté i vozidla italské divize Ariete. Do večera postoupili k městu a začala horečná evakuace plavidel. Velká část perimetru byla stále obsazena nedotčenými jednotkami, které se chystaly probít do pouště, ráno 21. června se však velitel rozhodl kapitulovat. Pevnost, který se předtím bránila osm měsíců, padla během necelých dvou dnů. S výjimkou Singapuru nebylo nikdy zajato tolik britských vojáků naráz.

Palebné postavení pro kulomet opěrného bodu nad Vádí Sehel na severozápadě pevnosti. Právě tyto objekty byly údajně inspirací pro německé Ringstandy, nazývané populárně „tobruky“.

 

Malý kasárenský sál tvrze S27. Výklenky sloužily pro zásoby, vzadu v vpravo je odbočka do spojovací chodby.

 

Pevnost Tripolis

Hlavní město Libye bylo obklopeno silným opevněním, pravděpodobně složeným ze samostatných objektů a také objektů s kopulemi. Vzhledem k podstatnému rozšíření města pohltila celou linii předměstí a i když se podle dostupných fotografií mezi domy dochovaly jednotlivé objekty, na satelitních mapách se mi podařilo identifkovat jen dva z nich na otevřené ploše dnešního letiště. V pevnosti byly údajně osazeny i čtyřstřílnové pancéřové kopule pro dva těžké kulomety.

Snímek uskladněných čtyřstřílnových kopulí a podkladových prstenců, který by měl pocházet z přístavu v Tripolisu. Analýza typů byla provedena dle poměru velikostí prvků: 1 – těžké kopule Tipo 1 o síle pancíře 20 cm, 1a – podkladové prstence kopulí Tipo 1 o výšce 200 cm a síle 10-15 cm, 3 – lehké kopule Tipo 3 s pancířem tloušťky pouze 8 cm.

 

Pevnost Zuára

Stejně jako Tobruk a Bardia má tato zcela neznámá pevnost obdélníkový perimetr s kratšími stranami směrem k moři. Zřejmě je modernější, neboť se skládá z jednotlivých betonových objektů pro zbraně a zřejmě i pozorovatelen a několika rozprostřených objektů s pancéřovými kopulemi. Žádné opěrné body pěchoty s vyzděnými zákopy zde nejsou. Protitankový příkop je kvůli členitějšímu terénu jen na menší částí perimetru.

Dvojice čtyřstřílnových kopulí, pravděpodobně na dvou malých propojených objektech. Jedná se o kopule vyšší odolnosti. Z otočné vložky, která umožňovala jedné střílně odměr 100°, vyčnívá hlaveň vodou chlazeného kulometu.

Kopule maskovaná palmovými listy. Podle vyčnívajících střílen se jedná o nejslabší kopule typu 3 o síle pancíře 8 cm. Stejně jako u předchozího snímku není jisté, zda pochází ze Zuáry.

 

Uzávěr Nalut (XXIX Sektor)

Jediný vnitrozemský uzávěr stálého opevnění se mi podařilo lokalizovat mezi městem Nalut a hranicí s Tuniskem. Linie v délce kolem 15 kilometrů se skládá převážně z betonových objektů, pravděpodobně pro jeden až dva kulomety a je doplněna bateriemi v týlu. Její východní část zřejmě nebyla dokončena, neboť se zde nachází výkopy. Měly by k ní náležet další úseky, ale původní Italy používané geografické názvy nelze až na výjimky lokalizovat.

Zajímavostí je pět objektů, obsahující zářez s vchodem a před ním půlkruh čtyř až šesti šachet či otevřených palebných postavení. Pravděpodobně se jedná o tvrze, buď s nedokončenými objekty nebo otevřenými palebnými postaveními.

 

OPEVNĚNÍ Z OBDOBÍ BOJŮ

Italské opevněné tábory

Všechny zúčastněné armády se snažily zabezpečovat své dočasné pozice v poušti polním opevněním. Většinou se nejednalo o zákopy, ale navršené valy, do nichž byla umisťována vozidla a kanóny. Nepřítel mohl zaútočit z kteréhokoli směru , protože na desítkách tisíc kilometrech čtverečních plochého terénu nemohl existovat souvislé obranné linie. Jednotky se shromažďovaly v opevněných táborech, schopných kruhové obrany, většinou u některé z nepočetných silnic, vyrážely odtud do útoků a skladovaly zde zásoby.

Větší struktury, v některých případech i s protitankovými příkopy, budovali v dlouhodobějších pozicích Italové a řada těchto pozic se stala dějištěm jejich porážek. Jednalo se například o opevněný tábor Mechili, kde se nacházel i starý fort. Pozice blokovala pouštní cestu, po které se chtěli Britové po dobytí Tobruku rychle přesunout na západ, aby odřízli jednotky, ustupující po pobřežní silnici Via Balbia. Tábor bránilo pět tisíc Italů se 129 tanky a silným dělostřelectvem, ale neudrželi se a po čtyřech dnech museli ustoupit. Úspěšnější byli v táboře Bir el Gubi na silnici z Tobruku do jižní oázy Gierabub. Tábor napadly 19. listopadu 1941 silné britské jednotky, postupující na západ v rámci operace Crusader. K jejich překvapení se však Italové vzpamatoval a po tvrdém boji vyřadili kolem padesáti tanků a donutili Brity k ústupu. Tím zabránili jejich útoku na Rommelovy jednotky, které se s druhou polovinou sil, postupujících severně ji, poměrně snadno vypořádaly.

Zničený britský tank Mk VI Crusader u Bir el Gubi. Crusaderů bylo vyrobeno přes pět tisíc, ale sloužily jen v Africe. Sehrály zde důležitou roli, i když byly mechanicky nespolehlivé a jejich pancéřování i výzbroj nebyly dostatečné.

 

Gazalská linie

Po vyproštění Tobruku v prosinci 1941 se Britové rozhodli posunout obranu na západ a přehradit podstatně větší část přímořské krajiny, než dokázal perimetr pevnosti. Pravé křídlo začínalo u vesnice Gazala na pobřeží, levé se nacházelo v poušti o sedmdesát kilometrů jižněji, u polorozpadlého tureckého fortu Bir Hakeim.

Vojáci Natalského dragounského pluku během ostřelování svých pozic na Gazalské linii.

Obranná pozice byla tvořena především protipěchotními překážkami a rozsáhlými minovými poli. Za nimi leželo několik rozsáhlých opěrných bodů (nazývaných obranné boxy), určených vždy pro jednu pěší brigádu, tedy zhruba tři tisíce mužů. Šlo o rozlehlé, ale skromné struktury bez zákopů, složené převážně z okopů pro vozidla a děla. Na severu měly své opěrné body tři jihoafrické brigády, poté dvě britské a na jihu se kolem Bir Hakeimu rozložili Svobodní Francouzi. V týlu bylo několik dalších „boxů“, které již nebyly součástí souvislé linie překážek a minových polí.

Opěrné body v pusté poušti nebyly plně obsazeny, ale pouze střeženy a jednotky se do nich měly přesunout až v případě potřeby. Jednalo se každopádně o obrovské plochy, například rozlohou menší opěrný bod Bir Hakeim měřil zhruba 4 x 5 km, obklopovalo jej padesát tisíc min a střežily jej mobilní hlídky s 63 obrněnými transportéry Bren Carrier.

Gazalská linie se zákresem německého obchvatu pouští na jihu. Mapa zachycuje situaci 27. května večer. (volné dílo, Vojenská akademie Spojených států)

Němci a Italové zaútočili 26. května 1942 s úmyslem obejít linii z jihu přes poušť. Aby si kryli bok, potřebovali dobýt Bir Hakeim, avšak Francouzi kladli tvrdý odpor. Boje zde probíhaly od 27. května až do 10. června, mezitím však některé jednotky projely do týlu Gazalské linie. Tu se nakonec podařilo prorazit i čelním útokem a po zuřivých bojích začali obránci 14. června celou linii vyklízet a ustupovat do Egypta. Tím odsoudili k záhubě i nepřipravenou pevnost Tobruk.

 

POVÁLEČNÁ OPEVNĚNÍ

Poválečné obranné linie u egyptských hranic. Červená – linie stálých opěrných bodů se souvislou protitankovou překážkou, světle červená – linie stálých opěrných bodů nebo jednotlivé opěrné body bez protitankových překážek, žlutá – linie polních opěrných bodů, šedá – původní italská opevnění, jejich poválečné využití je neznámé. (O. Filip 2024, mapový podklad Google Maps)

Libye získala samostatnost v roce 1951 a vlády se ujal král Idris. Klidné období skončilo, když se plukovník Kaddáfí zmocnil vlády vojenským převratem. V roce 1977 vyprovokoval válku s Egyptem, přičemž silná opevnění na obou stranách hranice jsou pravděpodobně výsledkem právě tohoto čtyřdenního incidentu. V letech 1978 až 1987 vedle nesmyslnou válku s Čadem, ale ta probíhala v rozsáhlých pouštích a žádná stálá opevnění zde pravděpodobně nevznikla.

K tématu poválečných opevnění nejsou žádné informace a níže prezentované závěry vychází pouze z analýzy satelitních snímků. Na nich bylo nalezeno zhruba 240 betonových objektů. Naprostá většina z nich je silně standardizovaná a skládá se z příčného zákopu o délce 60 až 100 metrů, na jehož koncích jsou dvě postavení pro obrněná vozidla a uprostřed vybíhá zákop s pozicí pro pozorovatele či kulomet. Většina z nich má také kruhové otevřené postavení pro kanón s krytými výklenky na munici a ty největší ještě kulometná postavení na bocích. Je možné, že některá postavení disponují i úkryty pro posádku, Mimo dvě nejdelší linie jsou objekty pestřejší, byť se skládají ze stejných konstrukčních celků.

Nejčastější varianty objektů. 1 – první linie, nejčastější verze s palebným postavením pro kanón, 2 – severní část druhé linie, zjednodušená verze bez postavení pro kanón, 3 – jižní část druhé linie, objekt s více postaveními pro kulomety a dvojicí postavení pro kanóny namísto okopů pro vozidla. (O. Filip 2024)

Většina objektů je soustředěna ve dvou liniích u egyptských hranic. První linie kříží perimetr italské pevnosti Bardia a směřuje zhruba padesát kilometrů na jih. V tomto úseku je její součástí souvislá překážka z betonových ježků. Poté odbočuje dál od hranic, lomí se a pokračuje dalších padesát kilometrů, v tomto případě s protitankovým příkopem. Druhá linie v délce sta kilometrů probíhá ve vzdálenosti 40 až 80 km za první linií a vede na jih od pobřežní silnice, těsně před pevností Tobruk. Nemá žádnou protitankovou překážku, v části trasy nicméně využívá jako překážku koryto řeky.

V pravidelných intervalech 6, 12 a 18 kilometrů od západního perimetru Tobruku přehrazuje pobřežní silnici trojice záchytných postavení. Tvoří je protitankové příkopy mezi vrchovinou jižně od silnice a nejbližším dostatečně hlubokým vádí, vedoucím až do moře. Každý příkop kryje několik objektů, jejichž komponenty vychází z typových projektů, ale mají nepravidelnou strukturu. Další dva opěrné body jsou lokalizovány na pahorcích podél silnice a mají i betonové úkryty.

Atypické objekty mezi Bardií a Tobrukem. Vlevo je objekt první záchytné linie s dvojicí kruhových postavení pro kanóny. Čelní postavení pro pěchotu je zřejmě napojené krátkou chodbičkou. Vpravo je 170 metrů dlouhý objekt s úkryty na pahorku nad silnicí, situovaný 25 kilometrů za třetí záchytnou linií. (O. Filip 2024)

Malý počet poválečných objektů byl použit přímo k zesílení starých pevností. V Bardii je několik „polovičních“ objektů, disponujících pouze jedním palebným postavením pro techniku a několik objektů s palebnými postaveními pro kanóny. Část z nich dokonce tvoří týlovou linii s vlastním protitankovým příkopem, napojeným na vádí. V Tobruku je třináct standardních objektů umístěno přímo v linii italských opěrných bodů, hned za původním protitankovým příkopem pevnosti. Se starými opevněními se zřejmě počítalo jen omezeně, například opěrné body R63 a R67 byly novými objekty zcela překryty a opěrnému bodu R71 zakryl nový objekt nejen výhled, ale i celý čelní příkop.

Plán aktuálního stavu linie pevnosti Tobruk. Opěrný bod první linie R63 je zasypaný a na jeho místě stojí standardní objekt pro kanón a dvě obrněná vozidla. Protitankový příkop se plně dochoval a slouží svému účelu. (Ondřej Filip 2024)

Jednou z nejpodivnějších staveb je 1500 metrů dlouhý betonový zákop s šesti postaveními pro bojová vozidla, který kraje silnici z hraničního přechodu u fortu Capuzzo.

Na pobřeží lze nalézt rozsáhlé opěrné body s obvodovým zákopem, několikanásobně větší, než italské vzory z Tobruku a Bardie. Mimo to je zde i několik záhadných standardizovaných objektů s úkrytem, zákopem a palebným postavením pro kanón. Tyto objekty jsou velmi kompaktní a s největší pravděpodobností betonové.

Velký pobřežní opěrná bod s vyzděnými nebo možná betonovými zákopy na pobřeží, mezi městy Susah a Derna, zhruba 200 kilometrů západně od Tobruku. Obdélníkové „úkryty“ vypadají jako v italských opevněních, ale nemají strop. (O. Filip 2024)

V několika místech na tyto stálé objekty navazují i linie polních opěrných bodů, které mají podobnou strukturu, ale příčný zákop i palebná postavení jsou do pouštní krajiny pouze vyryta buldozery. Jiný typ polního opevnění, který však obvykle netvoří linie, je tvořen několika příkopy, jimiž mohly skrytě projíždět obrněná technika a příčnými okopy, v nichž mohla měnit svá palebná postavení.

V souvislosti s válkou s Čadem jsou zmiňovány libyjské opevněné základny, ale na mapách po nich nejsou žádné stopy. Rozsáhlá, ale zcela primitivní polní opevnění jsou vidět kolem letecké základny Maaten al-Sarra, kterou v roce 1987 úspěšně přepadli a vyplenili bojovníci Čadu v takzvané Toyotové válce. Zajímavostí je souvislá překážka o délce 160 km, složená z písečných valů a místy i příkopů, která obklopuje jižně položenou oázu Kufra a chrání tak území o ploše 1400 kilometrů čtverečních.

Poznámky:

(1) Jednotky 11. československého pěšího praporu – východního pod velením podplukovníka Klapálka obsadily šestikilometrovou část perimetru včetně opěrných bodů a tvrzí S 15 až S 31, přehrazující nejdůležitější pobřežní silnici směrem k německým pozicím. Na obou křídlech měli polské jednotky, nicméně později od nich převzali celý úsek s objekty S 32 až po poslední tvrz S 45 na útesu nad mořem. Své pozice úspěšně bránili až do vyproštění pevnosti. Podle jejich vzpomínek byly interiéry tvrzí velmi stísněné a značné problémy paradoxně dělala voda, která se do podzemí valila při prudkých deštích. Největším objektem byl opěrný bod S 19 přímo u silnice do Derny, přezdívaný “Honza”. Při expedici klubu Erika v roce 1998 byly v objektech nalezeny stále ještě zachovalé české nápisy. Bohužel československý úsek patří k nejhůře identifikovatelným, neboť jej většinou tvořily tvrze a opěrný bod S 19 byl zřejmě zahlazen při stavebních pracech.

 

 

Literatura:
Nachtrag zu den Denkschriften über fremde Landesbefestigungen, General der Pioniere und Festungen im OKH, Berlín 1943
Jaroslav Hrbek: Tobrúk 1941, Argo, Praha 1997
František Emmert: Češi u Tobruku, Vyšehrad, Praha 2008
Karel Klapálek: Ozvěny bojů, Naše vojsko, Praha 1987
Second World War Official Histories:
Volume I – To Benghazi, Chapter 8 – The Battle of Bardia
Volume I – To Benghazi, Chapter 9 – The Capture of Tobruk
Tobruk Fortifications
Zpráva z cesty klubu Erika

Zatím žádné komentáře