Pevnost Toruň – opevnění na pravém břehu Visly

(Polsko) – Toruň (Toruń, Thorn)
Napsal: O. Filip
objekty: forty, úkryty
Severní část pevnosti obsahuje pozůstatky polygonálního opevnění a mnoho zajímavých objektů, především zcela unikátní pancéřový fort Ia se čtyřmi věžemi pro 21cm houfnice.

Historické město Toruň na řece Visle mělo kamenné hradby již ve druhé polovině 13. století. V roce 1629 začala výstavba bastionového opevnění s vodním příkopem a zemními bastiony podle zásad staroholandské školy. Před bastiony a kurtinami nebyly žádné předsunuté prvky, za nimi však zůstaly celé středověké hradby s baštami a středověkým vodním příkopem, které tak tvořily druhou obrannou linii. V roce 1655 obsadili město během Druhé severní války bez boje Švédové a opevnění mírně zdokonalili. O tři roky později oblehli město rakouské a polské síly a po intenzivním ostřelování podnikly útok na šest bastionů, z nichž sice udrželi jen jeden, ale ke kapitulaci demoralizované posádky to stačilo. Stojí za zmínku, že rakouským silám velel generál de Souches, jenž se předtím proslavil úspěšnou obranou Brna proti Švédům.

Během Velké severní války Toruň v roce 1703 oblehli Švédové a po ostřelování, zaměřeném na destrukci civilních budov, se město vzdalo. Dobyvatelé pak zdemolovali část opevnění. Opravy začaly až v roce 1733, ale už o rok později město v rámci Války o polské následnictví obsadili Rusové. Během sedmileté války byla pevnost ruskou základnou, ale opevnění se rozpadala.

Zajímavou epizodou byla vláda Francouzů mezi lety 1806 až 1812, kdy byla opevnění urychleně opravována a dle plánů generála Chasseloup-Laubat došlo k výstavbě tří předsunutých lunet. Zatímco rakouský útok v roce 1809 byl neúspěšný, neboť nebylo k dispozici obléhací dělostřelectvo, ruské obležení o čtyři roky později, podpořené pruským těžkým dělostřelectvem z pevnosti Graudenz, skončilo kapitulací zdecimované polské posádky.

Pevnost během švédského obležení v roce 1703. Za linií bastionů je dobře vidět středověký příkop s hradbami a dvěma barbakány.

Po Vídeňském kongresu připadla Toruň Prusku, leč hranice s Ruskem zůstala pouhých deset kilometrů od města. Do roku 1828 byla opravena bastionová opevnění a doplněna prstencem lunet, hradby v západní části dostaly klešťpový půdorys. Předmostí bylo přestavěno na mohutný polygonální objekt a na pahorku východně od centra města vznikl velký redutový fort Jakobsfort. Pro obranu železnice vznikl v šedesátých letech šestiúhelníkový Eisenbahnfort. V letech 1880-84 bylo vnitřní opevnění přestavěno, když byla zdemolována východní bastionová fronta a namísto toho vznikl polygonální val, napojující se na Jakobsfort.

Pevnost v roce 1837 po rekonstrukci starého opevnění. Vlevo je vidět klešťová fronta, která nahradila nejvíc poničené bastiony. Obranu zesilují lunety, z nichž jedna je vysunuta do vodní nádrže, která sloužila pro plnění příkop. Vpravo je Jakosfort, dole přestavěné Předmostí.

S rozvojem dělostřelectva byla opevnění zcela nedostatečná a jelikož byla Toruň zařazena mezi pevnosti I. třídy, obklopil město v letech 1878-95 věnec sedmi standardních dělostřeleckých fortů(1), doplněných jedním nestandardním fortem (IVa), který byl menší, ale zato dvouvalový. Obranu zesílily také čtyři menší pěchotní forty (Zwischenwerk)(2), budované v letech 1889-93. Prostor mezi forty vyplnily menší úkryty pro pěchotu, dělostřelce a munici.(3).

Archivní plán typového dělostřeleckého „Biehlerova“ fortu. Vlevo je půdorys vnitřních prostor, vpravo tvar valů.

Od roku 1888 byl v pevnosti jako v jediné na východě budován pancéřový fort a do starších fortů byla osazována pancéřová pozorovací stanoviště a pozorovací věžičky. Probíhalo zesilování konstrukcí betonem a postupný přesun dělostřelectva do baterií mimo forty. V roce 1896 začala výstavba pancéřových baterií pro věže s houfnicemi a v roce 1913 byl poblíž železniční brány postaven masivní objekt pro pevnostní radiostanici, jehož stěny a strop dosahovaly výjimečné tloušťky 3,5 metru (zlikvidován v roce 1977).

Objekty pevnosti v roce 1914. Pz.Bt. – pancéřová houfnicová baterie, S.L.B. – baterie pro kanóny na krytých lafetách, A.B. IV – pokusná pancéřová baterie (Ondřej Filip 2021, mapový podklad Mapy.cz)

Pancéřové pozorovací stanoviště vz. 87 (Panzerbeobachtungsstand 87)

Jedním z prvních německých pancéřových prvků bylo neobvyklé stanoviště pro řízení palby dělostřelectva, používané od roku 1888 při stavbě a modernizacích velkých dělostřeleckých fortů. Na západní hranici byl tento prvek instalován v pevnostech Mety a Štrasburk a na východní hranici v pevnostech Poznaň, Toruň a Královec. Stanoviště se skládalo se z dvoudílné válcované stropní desky silné 20 cm o váze 22 tun a dvou čtvrtkruhových odlévaných segmentů čelního pancíře z tvrzené litiny po 17 tunách, jejichž síla se od spodní části plynule snižovala ze 40 na 30 cm. Celá sestava stanoviště tedy vážila úctyhodných 56 tun. Čelní pancíře se podobaly tehdy produkovaným segmentům předpancířů otočných věží a stejně jako ony byly spojeny žebry s vybráním a odpovídajícím vyčnívajícím zámkem. Pozorovatelé měli k dispozici dva průzory o výšce deseti centimetrů, poskytující zorné pole 140°. Stanoviště nemělo pancéřované boční stěny a proto stropní deska přesahovala na každé straně vnitřní prostor o metr, odolnosti moderních prvků ale takové řešení i přes enormní hmotnost nedosahovalo. U modernějších objektů je již na konci 19. století nahradily sedmdesátitunové otočné pozorovací věže vz. 96 a poté mnohem levnější a jednodušší pozorovací zvony vz. 96 a vz. 05. Většina stanovišť se dochovala, mají ale silně zkorodované interiéry.

Vlevo je řez v ose přes spojovací žebro čelních pancířů, nad ním mírně posunutý řez jejich běžnou tloušťkou. Vpravo je pohled seshora s výřezem pro pohled na střílnu a půdorys čelního pancíře. Jsou vidět kotvící šrouby, spojovací zámky a rybiny mezi oběma díly horní desky. (Ondřej Filip 2021)


Stanoviště fortu V Großherzog von Baden (Frere) pevnosti Štrasburk s neobvykle odhaleným čelním pancířem. (foto: Thomas Bresson 2011, licence CC 3.0)

Stanoviště fortu Manstein v Metách, poškozené Američany v roce 1944. Je vidět enormní tloušťka pancíře. Nejspíše byly použity nálože, tankové granáty působily jen malá poškození.

Pozorovací průzory bylo možné uzavřít posuvnými závorami. (JP)

Detail segmentů čelního pancíře s masivními žebry pro jejich vzájemné spojení a manipulačními oky.


 

Bastionová a polygonální opevnění města

Bastionové i polygonální hradby jsou zničené, zůstaly především odolné budovy kasáren a úkrytů, které byly ve valu a reduta fortu Sv. Jakuba (Jakobsfort), která sloužila jako bytový dům. V kasárnách bastionu 4 (kasárna Chelmské brány) je muzeum pevnosti s mnoha exponáty, například kulometem na lafetě pro kaponiéry a především Fahrpanzerem. Z bran se dochovala pouze Železniční s blokhausem. Stejně jako v době její výstavby jí stále prochází trať. Ve městě je také mnoho pozůstatků středověkého opevnění, které bylo po opravě začleněno jako druhá linie za bastionovým opevněním.


Klášterní brána pochází ze 14.století. (JP)

Vozovna dělostřelectva č. 2, dnes objekt Etnografického muzea. (JP)

Fortová mříž u starého opevnění. Středověká věž v pozadí je nakloněná o neuvěřitelných 10°, tedy dvakrát více, než šikmá věž v Pise. (JP)

Objekt původní brány, přestavěný v roce 1825 na Kaponiéru č. 6. (JP)

Batardeau č. 5 sloužilo ke vzdutí vody v příkopu až o dva metry a zároveň jako kaponiéra. Na břitu stropu jsou ocelové překážky. (JP)

Odolná kasárna, zapuštěná do valu mezi Bastionem IV a Jakobsfortem. (JP)

Jakobsfort – nádvoří reduty s fortovou mříží.

Jakobsfort – pravý bok reduty s dělovými střílnami.

Fort Ia Buchtafort (I Jana III Sobieskiego)

Jediný pancéřový fort na východě Německa byl postaven v letech 1888-94. Hlavní výzbroj tvořily čtyři věže pro těžké houfnice. Spolu s okolními bateriemi a úkrytem pro rychlopalné kanóny byl před válkou nadneseně nazván festem König Wilhelm I. V srpnu 1914 ostřelovaly jeho věže jako jediné dělostřelectvo pevnosti neexistující kozáckou hlídku, což odneslo pouze několik civilních budov a jeden kůň ve stáji.

Úkryty bočních baterií fortu Ia: levý úkryt F Ia/l 2, úkryty F Ia/r1 a F Ia/r2 vpravo. Všechny jsou cihlové, s dvojitými čelními a bočními stěnami a nejsou modernizované. (zdroj: Społeczny raport …, licence CC 3.0)

Dnes je fort částečně vyčištěný, interiéry jsou po domluvě přístupné a povrch s věžemi si lze volně prohlédnout. Obě pancéřové pozorovací kasematy P.B.St 87 jsou dochovány, věžičky W.T.90 ale chybí.

Půdorys vnitřních objektů (šedě spodní podlaží, černě nejvyšší podlaží). Objekty na hlavním masivu jsou třípodlažní. (Ondřej Filip 2021)

 

Valy fortu s pancéřovými prvky (4 x věž 21 cm H.P.T., dvě věžičky W.T.90 a dvě pozorovací stanoviště P.B.St 87). Na obou křídlech začínají boční baterie. (Ondřej Filip 2021)


Šíjová kasárna s kaponiérou. Dekorace jsou na rozdíl od většiny fortů provedeny v novorománském slohu.

Neobvyklý samostatný objekt pro pozorovací věžičku W.T.90. (JP)

Pancéřová pozorovací kasemata P.B.St 87. V pozadí jsou vidět věže pro 21cm houfnice. (JP)

Pancéřová baterie fortu. Nejvzdálenější věž je sešrotovaná a na jejím místě je plechová stříška. (JP)

Předpancíře byly obloženy žulovými kvádry. Vedle otvoru pro hlaveň je pozorovací průzor. Průměr věže je 4,5 metru (více než největší věž Maginotovy linie 75 mm modèle 1933). (JP)

Detail masivního předpancíře z tvrzené litiny o váze 78,5 tuny.

Lafeta houfnice, nesoucí vrchlík. Nahoře je dochována objímka, která držela hlaveň.

Pivot věže s řetězy, vedoucími z mechanismu pro otáčení. Spodní ozubené kolo slouží k nadzvedávání věže nad předpancíř pomocí šroubového mechanismu.

Velký úkryt I2 v týlu fortu. Betonová přístavba neslouží pro obranu, ale pouze k umístění záchodů.

Úkryt pro dělostřelce A2. Ve střední části je masivní deska pro ochranu nasávacího otvoru, osazená při modernizaci.

Fort I Fridrich von Bülow (II Stefana Czarnieckiego)

Jednovalový dělostřelecký fort disponoval 26 děly, při modernizaci byly z větší části odsunuty a fort dostal novou kaponiéru a pozorovací prvky. Dnes v něm sídlí zámečnictví a uvnitř je dochováno mnoho detailů, například okenice. My jsme měli domluvenu prohlídku, nicméně i obchůzka po hraně příkopu nabízí zajímavé pohledy.


Originální vrata s puškovými střílnami, vedoucí na nádvoří za šíjovým příkopem.

Vjezd do šíjových kasáren s novogotickými dekoracemi a jasně patrným betonovým zesílením na stropu.

Uvnitř kapitální poterny jsou okna chráněna ocelovými okenicemi se střílnami stejně jako v exteriéru.

Pravé boční kapinéra s puškovými střílnami a dodatečně vytvořen otvorem pro světlomet. (JP)

Werk L´Estoq (III Stanisława Jabłonowskiego)

Původně pěchotní úkryt I5 byl opatřen postaveními pro čtyři rychlopalné kanóny a obklopen vodním příkopem a fortovou mříží, čímž byl povýšen na mezilehký fort pěchoty. Dnes je v něm prodejna květin a mimo otvírací dobu jej lze vidět přes plot. Za fortem se nachází unikátní Zwischenbatterie I-II, se svými 320 metry nejdelší v Prusku. Po modernizaci měla výzbroj 17 děl. Bohužel byla jejím středem vedena nová rychlostní silnice a zůstaly jen úkryty na levém křídle.


Modernizovaná kasárna. Vlevo je vidět velký pancéřový kryt nasávacího otvoru ventilace.

Fort II Yorck (IV Stefana Żołkiewskigo)

Standardní Biehlerův fort obdržel boční baterie a prošel důkladnou modernizací, která zahrnovala výstavbu čelní kaponiéry a instalaci kasematy P.B.St 87 a věžiček W.T.90. Dnes je v něm hotel a tak je možné si jej prohlédnout. Valy a příkopy jsou v perfektním stavu včetně fortových mříží. Jde také o stylové a levné ubytování pro průzkum pevnosti.


Příkop v šíji. Most není původní.

Bastionové zalomení šíje se střílnami pro revolverové kanóny (dole) a střílnami pro pušky. Okna byla částečně zazděna během modernizace.

Hlavní val s velkými úkryty a východem z kapitální poterny.

Pancéřová pozorovací kasemata P.B.St 87. Horní plát je válcovaný, spodní část je masivní odlitek z tvrzené litiny.

Pěchotní pozorovací věžička W.T.90. Je obložena žulovými kvádry, které byly považovány za pevnější, než beton.

Boční kaponiéra je umístěna v typickém „uchu“ příkopu.

Čelní kaponiéra byla postavena zcela znovu na kontreskarpové straně příkopu, ale stále ještě z cihel.

Detail fortové mříže, která obepíná celý fort. Na každé příčce je hrot, aby se na ni nedalo stoupnout.

Příkop podél pravé líce fortu s kynetou, odvádějící dešťovou vodu.

Malba pruské orlice na klenbě hlavní chodby kasáren.

Fort III Scharnhorst (V Karol Chodkiewicz)

Tento Biehlerův fort je ve velmi dobrém stavu a dochovalo se v něm mnoho vybavení. Je ale v soukromých rukou a nenavštívili jsme jej.


Šíjová kasárna v roce 2006. U části oken je vidět zabetonování, provedené během modernizace. (autor: babu2, CC 2.0)

Fort IIIa Dohna (VI Jarema Wiśnowiecki)

První mezilehlý fort pevnosti z let 1889-92 má zasypané příkopy, ale kasárna i šíjová kaponiéra jsou v dobrém stavu. Užívá jej nějaký spolek a návštěva je možná po domluvě.

Fort IV Friedrich der Grosse (VII Tadeusz Kościuszko)

Příkop fortu i povrch lze navštívit, kasárna jsou však využívána pro průmyslové účely. Obě pozorovací věžičky jsou ukradené. Kaponiéry jsou hezké, i když poškozené sprejery. U levé kaponiéry je pomník zavražděným polským občanům, stopy střel na její zdi však pochází z německé střelnice.


Úkryty na valu. Vedle dveří jsou výklenky na pohotovostní zásobu munice.

Čelní kaponiéra s kanónovými střílnami a dodatečným otvorem pro světlomet.

Fort IVb Herzog Albrecht (VIII Kazimierz Wielki)

Tento mezilehlý fort je volně přístupný, i když dosti zdevastovaný. Dvůr je zarostlý a kaponiéry poškozené a zaplavené. Zvláštností byl muniční úkryt pravé boční baterie, jehož levá část sloužila jako kaponiéra pro obranu šíjového příkopu, bohužel objekt je zcela zničený. Dalším unikátem je malý betonový objekt pro dva kulomety na levém křídle, který je ale bohužel silně poškozený.


Nádvoří fortu s hlavním úkrytem, který u mezilehlých fortů plnil funkci kasáren.

V šachtě věžičky W.T.90 je vidět madlo pro obsluhu, nosná tyč sedátka a trojice čepů pro kola. (JP)

Fort IVa Heinrich von Plauen (IX Bolesław Chrobry)

Tento atypický dělostřelecký fort je menší než standardní Biehlerovy forty. Kvůli absenci bastionového zalomení šíje má běžnou kaponiéru, podobně jako pancéřový fort Ia a mezilehlé forty. Kasárna jsou v dobrém stavu, neboť slouží pro komerční účely a lze si je zvenku prohlédnout. Povrch je však za oplocením s výjimkou východu z kapitální poterny poblíž zcela zlikvidované čelní kaponiéry.

Obrana železničního mostu

Ocelový most z let 1870-73 sloužil pro kolejovou i silniční dopravu. V roce 1939 jej částečně odstřelili polští ženisté a v roce 1945 zase ustupující Němci, v osmdesátých letech byla celá konstrukce nahrazena novou, avšak všechny obranné objekty přežily.

Na obou koncích mostu to byla dvojice blokhausů a dutý pilíř se střílnami, opatřený na obou koncích přes dvacet metrů vysokými věžičkami, které kromě dekorativní plnily i obrannou funkci. Do pilířů bylo možné umístit demoliční nálože. Severní blokhausy jsou přímo u nádraží, pilíř s věžičkami hned vedle nich. Je na exponovaném místě, ale zřejmě se do něj dá dostat. Na jižní straně jsou blokhausy daleko od pilíře s věžičkami, interiér pilíře je bez problémů přístupný. My jsme k pilíři došli po mostě, po němž se oficiálně nesmí chodit, bylo by možné dostat se sem i po pěšině od západu a poté po schodišti. V budoucnu by na mostě měla by zde být zřízena lávka pro pěší, čímž problém odpadne.

Pohlednice z roku 1940 se severními blokhausy a věžemi. Ty ještě mají své nejvyšší dekorativní patro.


Severní konec mostu s dvojicí blokhausů a obranných věží, které byly původně vysoké přes dvacet metrů.

Dvojice jižních věží. Nad horní plošinou chybí jedno podlaží.

Dutý pilíř mostu se střílnami a vchodovými dveřmi. (JP)

Točité schodiště věže s dvojicí puškových střílen.

Jižní blokhausy jsou umístěny 400 metrů od věží, až u mostu přes rameno řeky.

Poznámky:

(1) Pro německá opevnění, budovaná po prusko-francouzské válce vyprojektoval Inženýrský výbor pod vedením generála von Biehler pětiúhelníkové standardizované forty, které byly následně budovány v pevnostech Štrasburk, Mety, Kolín nad Rýnem, Ingolstadt a Königsberg. Jejich typickým rysem byla velká šíjová kasárna, bráněné z bastionového zalomení šíje. Celková šířka fortu byla od 250 do 350 metrů a posádku tvořilo kolem 900 mužů. Příkop bránila čelní kaponiéra a dvě boční kaponiéry, děla ráže 9 cm až 15 cm byla rozmístěno na valu, opatřeném muničními skladišti a moždíře na nádvořích. Štrasburské forty měly 28 děl, menší forty v Poznani a Toruni 22 děl. Existovaly i částečně odlišné varianty fortů, například v případě zřízení vodních příkopů. Všechny konstrukce byly z cihel a po krizi výbušného granátu musely být pracně modernizovány. Kromě zesílení stropů betonem se jednalo především o osazování pancéřových pozorovacích prvků a přestavbu některých kaponiér. Jelikož byly téměř všechny prostředky na budování nejmodernějších objektů pro Mety a Thionville, zůstaly Biehlerovy forty pilířem obrany většiny pevností, i když byla jejich odolnost před vypuknutí První světové války nedostatečná.
(2) Mezilehlé forty o půdorysu lichoběžníku byly budovány v mezerách mezi některými Biehlerovými forty. Byly podstatně menší, s posádkou o síle 400 až 500 mužů a několika lehkými kanóny ráže 9 cm, určenými pro boční palby do mezer mezi forty. V některých případech mohl být jako mezilehlý fort označován i velký úkryt, doplněný překážkami a menšími objekty pro pěchotu.
(3) V Toruni bylo vybudováno 32 úkrytů pro pěchotu (Infanterieraum), a to jednak podle tapového projektu z roku 1887 a jednak v takzvané „toruňské“ variantě se zalomenými vchody. Dále se jednalo o 26 muničních úkrytů a stejný počet úkrytů pro dělostřelce. Úkryty byly postaveny z cihel s vrstvou betonu na stropě a později byly modernizovány, například instalací nucené ventilace a přístavbami odolných křídel s latrínami. Po vyhlášení mobilizace doplnilo opevnění 54 velkých betonových úkrytů pro úsekové zálohy a 14 úkrytů pro rychlopalné kanóny.

stav: únor 2016

Foto: O. Filip 2016, J. Pavel 2016 (JP)

Literatura:

Włodimierz Grabowski a kol.: Twierdza Toruń, SGK – Tomasz Kowalkowski, Grudziądz 2020
Mikołaj Rybak, Paweł Pilarski: Twierdza i garnizon Toruń (Wrzesień 1939, Tom 169. ), Edipresse Polska, Varšava 2019
Wojciech Szymanski, Mariusz Wojciechowski: Polygonální pevnost Toruň, Novodobé fortifikace 6/2001, str. 3-16
Wojciech Szymanski, Mariusz Wojciechowski: Fortová pevnost Toruň na konci XIX. století, Novodobé fortifikace 9/2002, str. 3 – 20
Wojciech Szymanski, Mariusz Wojciechowski: Pancéřová pevnost Toruň, Novodobé fortifikace 11/2003, str. 3 – 20
Adama Kowalkowski a kol: Społeczny raport na temat stanu Twierdzy Toruń, Toruň 2016 (dostupné online)
Krysztof Kawa, Lech Narębski: Atlas Twierdzy Toruń, Zeszyt 4: Fort I – Jan III Sobieski (Buchtafort; Fort Ia – Feste Könog Wilhelm I), Toruň 2008

Zatím žádné komentáře

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 7.2.2021 0.23 , Komentáře (0)

380 stran o pevnostech
Doplněno

Monte Festa

Regelbau 601

San Michel al Tagliamento

ERSTA

Zbraně L1 na Krétě

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže