Pevnost Verdun – opevnění na levém břehu Mázy

(Francie) – Verdun
Napsal: O. Filip
objekty: forty, pancéřové forty
Na levém břehu nedošlo k přímému útoku a ostřelováno bylo jen několik fortů na severu. Proto jsou dnes pevnostní objekty v dobrém stavu a většina z nhich je přístupná. Hluboko pod nimi byly vyraženy kilometry podzemních chodeb, o nichž se nedochovaly přesné informace.

Belle Epine   BOIS BOURRUS   DUGNY   Falouse   Chana   CHAUME   CHOISEL   LANDRECOURT   MARRE   REGRET   SARTELLES   VACHERAUVILLE

Historie pevnosti Verdun

Verdun byl připojen ke francouzskému království až v roce 1552. Na začátku 17. století byla postavena citadela, na níž navazovalo bastionové opevnění města. Po prohrané válce s Německem se město v roce 1871 ocitlo blízko hranic a stalo se jednou z nejdůležitějších pevností nového obranného systému generála Séré di Rivières. Směrem na jih se od Verdunu táhl řetěz uzávěrových fortů Obranného pásma Verdun – Toul, využívajících terénu Mázské pahorkatiny.

Kasárna, úkryty, poterny i kaponiéry fortů byly vyzděny z kamene a výzbroj byla umístěna výhradně na valech. Mezi prvními bylo vybudováno několik menších fortů pro deset kanónů a poté i velké pětiúhelníkové forty s až 16 kanóny. Doplnilo je 34 otevřených baterií. Po roce 1887 začala výstavba menších objektů, označovaných jako „ouvrage“ (tvrze) a „poste“ (postavení). Fakticky se jednalo o opěrné body pěchoty s několika úkryty a mělkým příkopem bez kaponiér. Zároveň probíhala výstavba unikátního podzemního komplexu ve skalním masivu Citadely, délka jehož chodeb do vypuknutí války dosáhla délky téměř čtyř kilometrů.

Stav pevnosti v roce 1914. Červené kružnice označují věže 75R 05, přerušované kružnice neosazené věže tohoto typu, fialové věže 155R 07 a zelená kružnice věž Bouissère. Nejedná se o dostřel, to by bylo vzhledem k blízkosti objektů nepřehledné. Plánované věže, jejichž objekty nebyly vybatonovány, nejsou vyznačeny. Jako nemodernizované jsou označeny i tvrze, které v první fázi dostaly betonová kasárna, ale další úpravy neproběhly a proto ztratily svou bojovou hodnotu. (Ondřej Filip 2021, mapový podklad Open Street Maps)

Po krizi způsobené zvětšením vákonů děl a účinků granátů začal rozsáhlý program přestavby fortů, které do roku 1914 nebyl dokončen. První etapa modernizace probíhala v devadesátých letech 19. století a bylo pro ni charakteristické použití kvalitního betonu (označovaného jako „béton spécial“). Zahrnovala především překrytí části starých kasáren mohutným pláštěm z betonu, případně výstavbu nového kasárenského bloku. Nezesílené části kasáren s velkými okny nadále sloužily jen pro ubytování vojáků v době míru. Některé forty obdržely i nové vnější kaponiéry, zatímco ty vnitřní byly zbourány. Dalšími betonovými stavbami byly poterny, východy na valy a pláště vybraných muničních skladišť. Míra modernizace se lišila, někde vznikla jen kasárna s poternou, jinde téměř celá struktura včetně kaponiér. Například důležitý fort Douaumont dostal betonovou obezdívku celých kasáren i všech traverz na valu a nové kaponiéry, které však nebyly spojeny se zbytkem fortu poternami. Přesto bylo spotřebováno úctyhodných 28 tisíc kubických metrů betonu. V sousedním fortu Vaux byla obezděna celá kasárna, mimo to však byly z betonu jen dva východy na dvůr a chodba nového válečného vchodu. Děla na valech zůstala hlavní výzbrojí, i když jejich počty byly mírně sníženy.

Druhá etapa modernizace začala kolem roku 1905 a byla podstatně nákladnější. Na exponované části objektů byl používán železobeton („béton armé“), zbytek byl z kvalitního betonu. Mnoho fortů dostalo kaponiéry, nové prostory pro posádku a poterny. Hlavním smyslem však bylo přesunutí výzbroje pod pancíř a beton. Na masivu fortů tak vznikaly typizované objekty pro výsuvné věže 75R 05 s dvojicí kanónů, 155 R 07 s jedním kanónem a výsuvné kulometné věže GF4. Celkem bylo osazeno 20 dělostřeleckých a 29 kulometných věží.(1). Dalším důležitým prvkem byly traditory (nazývané „casemates de Bourges“) pro dva kanóny ráže 75 mm nebo 95 mm, jichž bylo ve fortech a tvrzích postaveno celkem 23. Pro dělostřelecké pozorování sloužily vysoce odolné zvony Digion s 25 cm silným pancířem, pro včasné odhalení nepřátelského útoku pěchotní „strážní“ zvony (guérite blindée) o síle 2,5 nebo 3,5 cm. Míra modernizace fortů byla velmi rozdílná, některé byly přestavěny natolik, že z nich zůstaly prakticky jen příkopy a vnitřní prostory kasáren, jiné byly jen doplněny o část staveb nebo dokonce ponechány v původním stavu s tím, že byl na valu postaven jen samostatný objekt s věží (například fort Marre). Pokračovala i stavba menších objektů, které zahustily intervaly mezi forty(2). Šlo především o železobetonové povrchové úkryty pro pěchotu, z nichž některé měly v pozdějších bojích doslova cenu zlata.

Hlavní pozorovací prvky francouzských fortů a tvrzí. Vlevo je zvon Digoin s 25 cm silným pancířem, vpravo pěchotní pozorovací zvon ve verzi s přístupem šachtou z objektu: 1 – držák na goniometr, 2 – konec žebříku, 3 – pohyblivá plošina, 4 – závěsné sedátku pro pozorovatele (Ondřej Filip 2016)

Nové forty byly stejně jako v ostatních pevnostech stavěny jen minimálně, protože starých fortů bylo více, než kolik jich bylo reálné modernizovat. Ve Verdunu vznikl zcela nově pouze velký fort Vacherauville, který byl horečně dokončován ještě během války a v bojích sehrál velmi důležitou roli. Z tvrzí vznikla na zelené louce jen Falouse, nicméně vzhledem k minimálnímu rozsahu původních zděných objektů ostatních tvrzí lze jejich modernizaci považovat prakticky za novostavbu. Trend rozptylování objektů a pancéřových věží na větší plochu se již ve Verdunu nestihl příliš projevit. Bylo plánováno několik detašovaných pancéřových baterií, umístěných v blízkost fortů, ale vybetonován byl pouze jeden objekt pro věž 75R 05 u fortu Douaumont.

Otočné věže ve Verdunu byly moderní standardní typy. Neobjevily se zde žádné starší věže z tvrzené litiny, věže pro světlomety a až na jednu výjimku ani žádné prototypy.

Kulometná věž GF4 se vysouvala díky válcovému protizávaží, umístěnému v šachtě, takže zabrala jen minimum místa. Měla slabé boky síle pouhých dvou centimetrů, neboť se měla vysouvat až během pěchotního útoku. Dva kulomety byly umístěny v různé výšce, ale střílet měl vždy jen jeden a druhý sloužil jako záložní. Odolnost malého vrchlíku o síle 12 cm byla solidní, ale při tak extrémním ostřelování z těžkých děl, jako tomu bylo u Verdunu, byly jejich objekty na povrchu devastovány kvůli svým menším rozměrům.

Věž 155R vzor 1907 měla sloužit pro vedení dalekých paleb, i když vzhledem k použití kanónu ráže 155 mm se zkrácenou hlavní činil dostřel jen 7,5 cm. Boky věže měly tloušťku 40 cm a její vysouvání zajišťoval složitý mechanismus tří protizávaží. Instalováno bylo jen 12 těchto drahých věží. Do dnešních dnů přežily pouze čtyři, z toho tři ve Verdunu. Na Maginotově linii neměla následovníka, kam se poděl třináctý vyrobený kus, není jasné.

Pro obranu okolí a intervalů měly sloužit věže 75R vzor. 1905. Šlo o mimořádně povedenou, robusní a odolnou konstrukci pro dva kanóny ráže 75 mm s jednoduchým mechanismem vysouvání na principu nerovnoramenné páky. Díky dvojici muničních výtahů dokázala dobře vycvičená posádka pálit s úctyhodnou kadencí 22 výstřelů za minutu, daní za zkrácené hlavně, nutné pro instalaci do věže, však byl dostřel pouhých 4,6 km. Vyrobeno bylo 77 kusů, ale do konce války bylo osazeno jen 55 z nich. Ve Verdunu to bylo 14 kusů, z nichž přežilo 11, zatímco v ostatních pevnostech jen několik kusů. Neosazené věže byly přezbrojeny a použity na Maginotově linii. Ve velmi podobném provedení, s odolnějším pancéřováním a elektrickým pohonem všech mechanismů byla věž jako vzor 32 produkována pro tvrze Maginotovy linie a vycházely z ní i všechny ostatní typy francouzských meziválečných dělostřeleckých věží.

Věž pro 75R 05 ve vysunuté poloze. 1 – průzor pro míření mezi hlavněmi kanónů, 2 – náměrové mechynismy, 3 – odměrový mechanismus věže, 4 – panoramatická mapa a odměrová stupnice, 5 – protizávaží náměrového mechanismu, 6 – vak na vystřelené nábojnice, 7 – pákové protizávaží věže s mechanismem pro vysouvání. (Ondřej Filip, 2021)

Válečná výstavba představuje mimořádně zajímavou kapitolu, a to především z hlediska výstavby nových podzemních prostor. V dubnu 1916 začala posádka fortu Moulainville pod vedením kapitána Harispeho s ražením šachet přímo z vnitřních prostor fortu a následně podzemních chodeb a sálů v hloubce 10-12 metrů pod objekty. Prostory sloužily jednak k ukrytí posádky při ostřelování, což zásadně snížilo ztráty a jednak jako náhrada za těžce poničené povrchové poterny. Již 6. srpna 1916 byl vydán rozkaz zahájit ražbu podzemí ve všech důležitých objektech a napojovat na ně detašované objekty pro kulomety. Chodby vytvořily labyrint pod masivem fortu či tvrze, směrem do týlu obvykle vedla dlouhá přístupová chodba. V podzemí vznikly i větší prostory pro ukrytí posádky, které byly postupně upravovány na plynotěsné a dostaly ventilaci a filtrační zařízení, takže by v nich posádka přežila i plynový útok. Celkem bylo ve Verdunu a několika sousedních fortech Obranného pásma Verdun – Toul vyraženo přes třicet kilometrů chodeb a 3,7 kilometru šachet. Většina kulometných objektů byla vybavena pancéřovou polokopulí „Pamart“, která zajišťovala jejich vysokou odolnost. Ve Verdunu byly osazeny dvě jednostřílnové polokopule, ale kvůli úzkému sektoru palby a nemožnosti rychlé náhrady zbraně byly dána přednost dvoustřílnové verzi s dvojicí zaměnitelných kulometů. Těchto kopulí zde bylo osazeno 22 kusů. Zbývajících šest jednostřílnových a čtyři dvoustřílnové kopule byly instalovány na fortech jižně od Verdunu. Dvanáct vyrobených kusů již osazeno nebylo a ve třicátých letech zamířily na Maginotovu linii, kde byly použity v malých objektech a pěchotní tvrzi Plate Lombarde v Alpách. Ve všech fortech byla do původních východů zabudována zalomení se střílnami. Po vytlačení Němců dál od pevnosti v prosinci 1916 začaly horečné opravy fortů, především zazdívání průstřelů. Na těžce poničených fortech Douaumont a Vaux byly některé části budovány prakticky znovu a zničené týlové stěny nahradily nové zdi s četnými střílnami.

Novější verze polokopule Pamart se dvěma kulomety, které bylo možné vzájemně zaměnit. 1 – periskop, 2 – otočný závěs pro přemísťování kulometů mezi střílnami, 3 – záložní kulomet, 4 – police na zásobníky, 5 – dřevěný žebřík z podzemí. (Ondřej Filip, 2016)

 

Tvrz Falouse

Moderní tvrz byla postavena z železobetonu v letech 1906-1908 a disponuje dělostřeleckou otočnou věží T75, kulometnou věží a dvěma pozorovacími zvony. Obranu zajišťovala pouze pěchota na valech, protože plánované kaponiéry nebyly postaveny. V roce 1915 byla tvrz částečně odzbrojená a kanóny ve věži měly jen několik granátů. Boje se k ní nepřiblížily ani nebyla ostřelována, přesto pod ní bylo vyraženo zhruba 600 metrů podzemních chodeb. Dnes v ní funguje vynikající muzeum.

Kompaktní tvrz se skládá z propojených železobetonových bloků kasáren, dělostřelecké věže a kulometné věže. Jeden z pozorovacích zvonů je vysunut 30 metrů do týlu, vstup chrání pouze dvojice malých objektů s parapetem. 75R – věž 75R 05 pro dva 75mm kanóny, kul. – kulometná věž GF4, Dig. – pozorovací zvon Digion, zvon – lehký pěchotní pozorovací zvon. (Ondřej Filip 2021)


Kasárna z roku 1908 tvoří železobetonový blok o rozměrech 45 x 16 metrů. (JP)

Lehký pozorovací zvon, jehož objekt se mírně sesunul. (JP)

Věž 75R 05 a za ní pozorovací zvon. Vpravo je pozorovací zvon kulometné věže (JP)

Schodiště do středního patra dělostřelecké věže, kde probíhala manipulace s munucí. (JP)

Nosný sloup věže s dvojicí výkonných muničních výtahů. Plechový prstenec sloužil k nakreslení okolní krajiny. (JP)

Kulometná věž s kulomety Hotchkiss ráže 8 mm. Střílel vždy jen jeden, druhý byl záložní. Kulomety se před zasunutím zatahovaly. (JP)

Rekonstrukce holubníku a skříň na třídění zásilek. Holubi sehráli v bitvě důležitou roli. (JP)

Fort Dugny

Fort z let 1875-77 byl rozsáhle modernizován a prakticky všechny části byly nahrazeny železobetonovými konstrukcemi. Finální výzbroj tvořila dělostřelecká věž T75, dvě kulometné věže a traditor pro dva kanóny, kryjící mezipolí směrem k tvrzi Falouse. Technickou kuriozitou byla úprava objektu pozorovacího zvonu před dělostřeleckou věží. Ležel příliš blízko eskarpy příkopu a proto byl v letech 1902-1904 zesílen díly z tvrzené litiny, demontovanými z pancéřových kasemat Mougin fortu Arches v Épinalu. Během války nebyl fort ostřelován a tak bylo v klidu budováno nové podzemí, které dosáhlo délky 660 metrů a vedlo mimo jiné do dvou objektů s dvoustřílnovou a jednostřílnovou polokopulí Pamart v týlu fortu. Dnes je v soukromých rukou a údajně je možné domluvit si návštěvu.


Odolná kasárna s jednou z kaponiér, bránící šíji fortu.

Neobvyklý objekt s polokopulí Pamart, zesílenou betonem. Náklo je zřejmě následek propadu šachty, vedoucí do podzemí.

Interiér jednostřílnové polokopule. Otvor dole byl vyřezán dodatečně kvůli instalaci modernější lafety, která umožňuje umístění náhradního kulometu.

Fort Landrecourt

Fort z roku 1886 prošel oběma fázemi modernizace, takže na začátku války měl věž T75, dvě kulometné věže a traditor. Hlavní kasárna však byla ponechána v původním stavu a objekty nebyly úplně propojeny poternami, takže například do traditoru bylo nutné chodit po povrchu. Fort nebojoval, nové podzemí o délce 660 metrů jej napojilo i na jednu polokopuli Pamart. Dnes je fort opuštěný a patří mezi nejzajímavější, především díky výborně dochovaným interiérům otočných věží.

Z první fáze modernizace měl fort betonová kasárna, spojovací trakt a poetrny v levé části. Ve druhé fázi vznikly jen jednotlivé objekty. 75R – věž 75R 05 pro dva 75mm kanóny, kul. – kulometná věž GF4, Dig. – pozorovací zvon Digion, zvon – lehký pěchotní pozorovací zvon. (Ondřej Filip 2021)


Původní brána kasáren byla po modernizaci určena jen k mírovému využití. Nahradil jí betonový vstup v jiné části příkopu.

Levý dvůr fortu. Vlevo je hrana betonové obezdívky kasáren, vpravo pozdější železobetonový průchod kapitálou. (JP)

Levá polovina oboustranné kaponiéry se střílnami pro revolverový kanón a 12cm kanón. (JP)

Interiér traditoru pro 75mm kanóny se závěsnou dráhou pro výměnu hlavní. Stejná dráha byla používána na Maginotově linii. (JP)

Věž 75R 05 s jedním dochovaným kanónem. (JP)

Lafeta ve věži. Uprostřed je průzor velitele, na stropě je vidět vnitřní ochranná košilka vrchlíku z měkčí oceli.

Nosný válec kulometné věže v zasunuté poloze. Na předpancíři je vidět malba okolní krajiny.

Detail malby. Věž měla přes hranu příkopu perfektní výstřel na glacis.

Fort Regret

Fort neprošel první fází modernizace, během té druhé se však změnil na železobetonovou stavbu se silnou výzbrojí. Oproti původním plánům byl levý traditor nahrazen dělostřeleckou věží, takže fort měl jako jediný ve Verdunu dvě věže 75R 05. Během války byl opětovně vyzbrojen, ale ani v jeho sektoru se nebojovalo. Celkové délka nového podzemí dosáhla 720 metrů. Od roku 2017 fort opravuje místní organizace a je možné domluvit si návštěvu.

Ačkoli zachovává historický půdorys, je téměř vše ze železobetonu, pouze ve středu zůstala dvojice zděných kasárenských objektů. 75R – věž 75R 05 pro dva 75mm kanóny, kul. – kulometná věž GF4, Dig. – pozorovací zvon, zvon – lehký pěchotní pozorovací zvon. (Ondřej Filip 2021)

Momentky z kapitulace fortu v květnu 1940. Vlevo němečtí vojáci před modernizovaným vchodem, vpravo zajatí Francouzi na nádvoří původních kasárenských budov. (archiv La Contemporaine)


Moderní vstupní brána a šíjová kaponiéra. (JP)

V podstatě jediné, co zůstalo ze staveb starého fortu, jsou zděná kasárna. (JP)

Levé nároží s šíjovými kasárnami. V pozadí je levá kaponiéra. (JP)

Traditor s pozorovací štěrbinou velitele. Za ním je vidět pravá kaponiéra. (JP)

Čelní kaponiéra byla vyzbrojena dvěma revolverovými kanóny a dvěma 12cm kanóny. (JP)

Levá kaponiéra a za ní část čelní kaponiéry. (JP)

Tento orientační nápis ukazuje cestu do kapitální poterny a věže pro 75mm kanóny. Červený pruh značí, že jde o bezpečný betonem chráněný prostor.

Interiér věže 75R 05. V popředí je servisní průlez pod předpancíř. (JP)

Během bojů dobudované zalomení východu pro pěchotu se střílnou. Použito bylo kamenné zdivo a traverzy.

Východ z vnější strany. Původně byl široký, aby umožnil rychlý přesun pěchoty, ale rizika takového řešení byla příliš vysoká. (JP)

Čelní věž 75R 05 s pozorovacím zvonem. (JP)

Parapet s lehkým zvonem, do něhož byl vstup přímo z interiéru. Za ním je levá dělostřelecká věž a její pozorovací zvon. (JP)

Fort Chaume

Nemodernizovaný fort nesehrál v bojích žádnou roli a nebyl ani ostřelován. Do konce války byl vylepšen o strojovnu a 1241 metrů podzemních chodeb, na něž byly napojeny dvě polokopule Pamart. Dnes slouží jako cvičiště armády a není přístupný.

Náčelník italského generálního štábu Luigi Cadorna na prohlídce fortu 30. dubna 1917. Za půl roku bude po katastrofě u Caporetta zbaven funkce. (archiv La Contemporaine)

Fort Sartelles

Původní pěchotní opěrný bod (poste d’infanterie) z roku 1881 byl na konci 19. století vybaven betonovými šíjovými kasárnami a kaponiérami, ve druhé fázi pak byly postaveny poterny, dva traditory a objekty pro dvě kulometné věže. V roce 1914 začaly stavební práce na externí pancéřové baterii pro dvě věže 155R 07, ale zřejmě příliš nepokročily. Během války bylo vyraženo 1117 metrů podzemních chodeb a instalována dvoustřílnová a jednostřílnová polokopule Pamart. V roce 2010 byl fort v dobrém stavu a nebyl problém si jej prohlédnout.

Fort se starou boční baterií pro lehké kanóny, která nebyla nikdy vyzbrojena. Na minimální ploše jsou aksárna z první fáze modernizace, traditory a kulometné věže z druhé fáze. Žádné kamenné objekty nezůstaly. kul. – kulometná věž GF4, Dig. – pozorovací zvon. (Ondřej Filip 2021)

Rekonstrukční práce u levého traditoru v srpnu 1918. Nepřítel už není v dohledu, ale stavební drážka je přesto pečlivě maskovaná. (archiv La Contemporaine)

Brána fortu na konci války. Dekorativní provedení betonu, napodobující kamenný portál a střílny s obloukovou klenbou jasně prozrazují, že se jedná o objekt z první fáze modernizace. (archiv La Contemporaine)


Betonová šíjová kaponiéra pochází ještě z první fáze modernizace.

Interiér kaponiéry. Pro objekty první fáze jsou typické klenuté stropy. Nechybí vyznačení bezpečného prostoru červeným pruhem.

Levý traditor. Kvůli malým rozměrům fortu jsou oba traditory přímo nad hranou příkopu.

Kulometná věž. Jsou vidět otvory pro hlavně dvou kulometů Hotchkiss a pozorovací průzory.

Tvrz Chana

Malá moderní tvrz byla postavena v letech 1906-1909 na místě starého pěchotního opěrného bodu. Její věž T75 měla na začátku bojů jen malé množství munice a i když byla tvrz několikrát zasažena, bojů se přímo neúčastnila. Podzemí dosáhlo délky 970 metrů a byly na něj napojeny dvě polokopule Pamart. Prostor zřejmě občas využívá ke cvičení armáda, v době naší návštěvy byla tvrz i její okolí zcela opuštěné. Dá se sem dojít po polní cestě od kilometr vzdáleného fortu Sartelles

Malá moderní tvrz s vyznačeným podzemím, vybudovaným během války. 75R – věž 75R 05 pro dva 75mm kanóny, kul. – kulometná věž GF4, Dig. – pozorovací zvon Digion, zvon – lehký pěchotní pozorovací zvon, Pam. – polokopule Pamart. (Ondřej Filip 2021)


Šíjová kasárna s bočními kaponiérami.

Vstupní chodba. Podobnost s vjezdy do tvrzí Maginotovy linie a poté československých tvrzí není úplně náhodná.

Ani v nejmodernějších objektech Francouzi neopuštěli ideu střílen pro palby k patě stěny, což však snižovalo odolnost.

Věž 75R 05 a její pozorovací zvon Digoin (starší model o vnitřním průměru 80 cm).

Dvoustřílnová polokopule Pamart v týlu fortu.

Fort Choisel

Podobá se fortu Sartelles, neboť jeho kasárna a kaponiéry vznikly už během první fáze modernizace. Během druhé obdržel věž T75, dvě kulometné věže a dva traditory, takže na jeho malé ploše bylo soustředěno velké množství výzbroje. Během bitvy byl ostřelován pouze 15cm děly, což nezpůsobilo žádné větší škody. Nové štoly dosáhly délky 867 metrů a stejně jako u okolních fortů na ně byly napojeny dvě polokopule Pamart. V roce 1940 fort ostřeloval německé jednotky, které se revanšovaly silnou palbou na levý traditor, který byl poškozen. Dnes je fort zarostlý a opuštěný a jsou v něm k vidění velké části věží a pancířů, které zde zanechala organizace Todt při nedokončené těžbě šrotu.


Šíjová kaponiéra je stejná jako u fortu Sartelles. Ani zde nechybí střílny pro ochranu paty stěny.

Trosky podlahy mezipatra a mechanismů věže 75R 05.

Střepina zvonu Digoin. Ve třech výřezech po obvodu šachty byla lana pro spouštění podlážky.

Fort Bois Bourrus

Velký pětiúhelníkový fort byl kompletně modernizován a výjimečně obdržel hned tři kulometné věže. Kromě dvou traditorů měl obdržet i věž T75, která sice dorazila na verdunské nádraží, ale neblo možné ji instalovat a šachta byla zaslepena betonem na vrstvě kolejnic. Na počátku bojů byl fort důležitým pozorovacím stanovištěm a byl ostřelován děly ráže 21 cm a 38 cm. Poté se na něj vesměs zaměřovala jen polní děla, takže i když jej zasáhlo kolem šesti tisíc granátů, jeho poškození nebyla podstatná. Pancéřové prvky vydržely s výjimkou jednoho lehkého pozorovacího zvonu, který byl zničen blízkým zásahem 21cm granátů. Pod fortem vzniklo 1160 metrů podzemních chodeb s 42 metrů hlubokou studnou a plynotěsnými sály s filtrací vzduchu. Na podzemí byla napojena polokopule Pamart a také podzemní mezilehlý muniční sklad Z z roku 1891. V roce 2008 byla zazděna brána fortu, jinak je opuštěný a pravděpodobně přístupný.

Fort Marre

Velký pětiúhelníkový fort byl v první fázi modernizován masivním pokrytím kasáren betonem, ale jinak zůstal v původní podobě, pouze obdržel oddělený blok s věží T75. Během války zde vzniklo 1240 metrů podzemních chodeb, napojených na jednu polokopuli Pamart. V únoru 1916 byl fort ostřelován děly do ráže 21 cm, což nezpůsobilo velké škody. Od května ostřelování zesílilo, avšak betonový blok kasáren ani železobetonový objekt s věží neutrpěly za celou válku prakticky žádné škody. Celkově zasáhlo fort kolem šesti tisíc granátů a dalších 1500 dopadlo do jeho bezprostřední blízkosti. I když jen asi 350 představovaly těžké granáty ráže 21 cm, odhadovala se tehdejší cena spotřebované munice munice na 1,6 milionu franků, což přesáhlo náklady stavbu celého objektu. Během druhé světové války byla věž silně poničena a přišla o celý vrchlík. Dnes je fort opuštěný a přístupný.

V původní podobě měl fort rozsáhlé prostory a také čtyři kasematy pro nepřímou palbu 138mm kanónů. 1 – podzemní prachárna, dostavěná sedm let po dokončení fortu, 2 – kasematy pro nepřímou palbu. (Ondřej Filip 2021)

Do roku 1914 na fortu přibyla pouze betonová kasárna s válečným vchodem do příkopu a železobetonový blok pro věž 75R 05. 1 – prachárna, 2 – válečný vchod (Ondřej Filip 2021)


Brána fortu je neobvykle umístěna ve středu obrovské šíjové kaponiéry.

Méně obvyklý způsob modernizace kasáren spočíval v nalití betonu přímo na týlovou stěnu a ponechání oblouků pro původní okna. (JP)

Trosky věže 75R 05 s torzem kanónu a muničních výtahů. Na plechovém válci spočíval nízký boční pancíř.

Detail spoje dvou segmentů čtyřdílného předpancíře.

Postavení Belle Epine

Postavení se skládalo ze zděných kasáren a dvou otevřených bočních baterií. V roce 1900 byl zpracován projekt na instalaci věže T75 a dvou kulometných věží, ale z modernizace sešlo a nakonec sem byly dodány jen dvě polní pozorovatelny z betonových dílů a postaveny malé kaponiéry s betonovými stropy. Objekt neměl žádnou dělostřeleckou výzbroj, ale ležel v důležitém sektoru, takže byl systematicky ostřelován, a to i 21 cm děly, jejichž granáty snadno probíjely zděné klenby. Posádka měla štěstí v neštěstí, protože těžký granát, který prorazil do skladiště pěchotní munice, neexplodoval. I přes poškození zůstala velká část vnitřních prostor použitelná. Během války byla do jedné z dutých traverz levé baterie zabudována polokopule Pamart a pod objekty vzniklo podzemí o délce 659 metrů. Objekt je dnes volně přístupný, kaponiéry a vnější tvary kasáren jsou však silně poškozené a napůl zasypané.

Opěrný bod s bočními dělostřeleckými bateriemi. Pam. – dvoustřílnová polokopule Pamart. (Ondřej Filip 2021)


Unikátní přenosný pozorovací zvon z plechových dílů, vylitých betonem.

Fort Vacherauville

Nejmodernější a nejsilněji vyzbrojený fort celé pevnosti měl dvě věže pro 155mm kanóny, věž se 75mm kanónem a kulometnou věž. Jelikož byl budován až od roku 1910 neobsahoval žádné zděné části. Na začátku války nebyl zcela dokončen a druhá z jeho věží pro 155mm kanón byla zprovozněna až v roce 1915. Fort sehrál však klíčovou roli, neboť se nacházel přímo naproti hřebeni s tvrzemi Froideterre a Thiaumont a fortem Douaumont, kam směřoval hlavní německý nápor. Mohl tak celý úsek bočně postřelovat a proto se sám stal terčem mimořádně intenzivní palby, a to především v únoru a březnu 2016. Například jen během 25. února jej zasáhlo 720 granátů ráží 305 a 380 mm a 25 granátů ráže 420 mm. Díky kvalitě železobetonu nebyly škody zásadní a například západní věž T155R vydržela dva blízké zásahy, byť byla kvůli deformaci předpancíře nějakou dobu vyřazená. Příkopy byly poškozené, ale kaponiéry vydržely a dokázaly by odrazit pěchotní útok. K tomu ale nikdy nedošlo, neboť se linie fronty zastavila zhruba 1500 metrů od něj.

Brána fortu po těžkém ostřelování, k němuž došlo 6.2.1917. Původní vjezd pro vozidla, připomínající vchod do meziválečných tvrzí, byl provizorně změně na zalomenou chodbu s ochrannými střílnami. (archiv La Contemporaine)

Na rozdíl od většiny evropských fortů neměly nejmodernější francouzské objekty kasáren žádná okna. Přilétající granáty maximálně urazily římsu a střepiny posekaly povrch betonových zdí. (archiv La Contemporaine)

Zásahy nejtěžších granátů spolehlivě ničily stěny příkopů, což by pěchotě stačilo k útoku. Stále ještě by však mohla zasáhnout kaponiéra, kterou ostřelování nevyřadilo. (archiv La Contemporaine)

Poté byl fort dál ostřelován, ale nejčastěji jen 21cm moždíři, v únoru 1917 však opět nastoupily nejtěžší ráže. Zásahy 42cm granátů pobořily část kontreskarpy a přerušily poterny. Jeden z nich škrtl o objekt s věží T75 a explodoval pod ní, přičemž utržené bloky betonu zdemolovaly a zavalily mechanismus protizávaží. I tak těžké škody však posádka dokázala opravit a za 15 dnů věž opět bez problémů fungovala. Poničené poterny už nebyly plně obnovovány, ostatně například poterna do oboustranné kaponiéry byla přímými zásahy zničena hned třikrát, pokaždé na stejném místě. Nahradily hluboce umístěné podzemní chodby, které se táhly daleko za fort a obsahovaly i sály pro ukrytí posádky v době ostřelování.

Pozoruhodný je poměr ceny samotného fortu, který se svými třemi velkými věžemi patřil k nejdražším ve Verdunu a spotřebované munice. Zatímco stavba fortu vyšla na 2,4 milionu franků, Němci na něj odhadem použili munici v ceně osmi miliónů franků, aniž by dokázali vyřadit jeho výzbroj z akce. Celkem se jednalo o 110 granátů ráže 42 cm, 2138 granátů ráží 28 až 38 cm, 5038 granátů ráží 15 cm a 21 cm a 664 granátů z polních děl.

Archivní plán fortu s vyznačenými zásahy granátů ráže 420 mm. Zatímco věž T75 vlevo dostala pouze jeden zásah a věž T155 vpravo vyvázla zcela, kolem střední věže T155 jich dopadlo osm.

Vacherauville má jeden z nejrozsáhlejších podzemních systémů o délce téměř 1,2 km. Sály v hloubce 18 metrů byly dokonce plynotěsné a disponovaly filtračním zařízením. Před fortem a u vchodu do podzemí jsou instalovány polokopule Pamart.

Během druhé světové války byly všechny věže sešrotovány, na místě zůstaly předpancíře a polovina vrchlíku věže T155. V roce 2001 jsme se do interiéru dostali fyzicky náročnou cestou skrz šachtu po vytrženém zvonu. Nyní fort slouží jako rezervace pro netopýry a je možné, že i tato cesta je zatarasená. Z tak dávné doby nemám žádné kvalitní fotografie.

Další objekty

Tvrz Charny byla kompletně přestavěna a kromě betonových kasáren obdržela objekt s kulometnou věž, pozorovací zvon, traditor a úkryt. Tvrz byla většinou ostřelována jen polními děly, ale občas i 21 cm moždíři. Z několika 42 cm granátů jeden zasáhl přímo traditor, kde těžce poškodil železobetonový strop o síle 175 cm, ale objekt zůstal bojeschopný. Podzemí dosáhlo úctyhodné délky 1223 metrů a vedlo i k postavení pro kulomety a do týlu. Za druhé světové války byla sešrotována většina pancéřových částí, dnes je fort obydlený a nepřístupný. Předsunuté tvrze Chapitre, Baleycourt, Fromereville a Germonville jsou prakticky stejné. Mají betonová kasárna z první fáze modernizace a jsou v dobrém stavu. Opěrný bod Bruyères měl pouze tři betonové úkryty. Jediný podzemní úkryt Sartelles-Chana na levém břehu byl umístěn mezi jmenovanými forty a měl sloužit pro 300 mužů. Vstupy jsou dnes zazděné.

Úkryt pěchotního opěrného bodu Bruyères nedaleko fortu Bois Bourrus, silně poškozený přímým zásahem na fotografii z června 1916. (archiv La Contemporaine)

V lesích a vesnicích východně od Verdunu lze nalézt francouzské polní objekty včetně mimořádně zajímavého palebného postavení v lese Herméville, v němž se dochoval lodní kanón ráže 138 mm. O něco dál, například kolem vesnic Latour-en-Woëvre a Jonville-en-Woëvre, je řada objektů německé obranné pozice Michelstellung.


Kanón 138 mm Modele 1910 v lese Herméville. Kanóny původně sloužily jako sekundární výzbroj bitevních lodí tříd Courbet, Bretagne a Normandie. (JP)

Betonový úkryt na válci z vlnitého plechu nedaleko stromové pozorovatelny v lese Herméville. (JP)

Německá dvojitá pozorovatelna s pancéřovými deskami pro periskopy u vesnice Latour-en-Woëvre. (JP)

Německý objekt pro světlomet u obce Jonville-en-Woëvre. (JP)

Poznámky:

(1) Pancéřových věží nebylo ve Verdunu zdaleka tolik, jako v belgických pevnostech či v německé pevnosti Mety a dokonce méně, než v poměrně úsporných rakousko-uherských pevnostech v Haliči, Jednalo se však o technicky nejpokročilejší typy věží s moderními kanóny a vysokou odolností, kterou umocňovalo to, že byly všechny výsuvné. Nejmohutnější ale i nejstarší byla experimentální věž Bussière s parním pohonem pro dva dlouhé kanóny ráže 155 mm. Druhým největším typem bylo pět věží pro krátké kanóny ráže 155 mm. V celkem 14 exemplářích byly osazeny věže pro dva kanóny ráže 75 mm. Dalších šest věží tohoto typu se již nepodařilo instalovat (forty Bois Bourrus, samostatné objekty u fortů Douaumont a Rozelier, tvrze Eix, Déramé a Reúnis). Nepodařilo se realizovat ani samostatné baterie pro dvě výsuvné věže 155R u fortu Sratelles a pro dvě nevýsuvné věže 155C u fortu Douaumont, baterie tohoto typu u fortu Rozelier byla v roce 1909 vyškrtnuta z projektů.
(2) Mezi forty, tvrzemi a opěrnými body pěchoty se v roce 1914 nacházely tři podzemní úkryty (abri caverne), 34 betonových úkrytů pro pěchotu (abri de combat), z toho 16 velkých pro rotu a 18 menších pro půl roty, 118 otevřených baterií, z nichž většina neměla žádné odolné stavby a 34 podzemních muničních skladů, z toho 8 velkých úsekových (magasin de secteur) a 26 menších mezilehlých (dépôt intermédiaire). Postavena byla i rozsáhlá síť úzkorozchodné dráhy o rozchodu 60 cm, které vedla ke všem muničním skladům a většině fortů.

 

 

Forty na levém břehu jsou vesměs opuštěné a nachází se v lesích mimo obydlené oblasti. Oficiálně jde o vojenské prostory a v některých místech armáda zřejmě občas cvičí. Jako muzeum s pravidelnou otvírací dobou funguje pouze tvrz Falouse. Ve srovnání s jakýmikoli dalšími evropskými pevnostmi je třeba dávat si větší pozor, protože se v objektech na nečekaných místech otvírají hluboké provizorní šachty či šikmé štoly do válečného podzemí. Je třeba dbát opatrnosti i v jejich bezprostředním okolí, protože v některých případech se do nich propadl materiál zpod okolních podlah. Do tohoto podzemí ve většině případů nelze vstupovat, protože chodby jsou zpevněné jen ztrouchnivělou výdřevou a křídové podloží se hroutí. Nelze to ani v nejmenším srovnávat s poměrně bezpečným pohybem v alpských kavernových bateriích či rozestavěných tvrzích. Z literatury je zásadní především web „fortification Séré de Rivières“, kde je detailní popis každého fortu s rozpisem modernizací, výzbroje v různých etapách a především prvotřídní plánky a fotografie.

stav: 2010, 2014 a 2020

Foto: O. Filip 2010, J. Pavel 2010, 2014 a 2020

Literatura:
Cédric Vabourg, Julie Vabourg: Le site web de la fortification Séré de Rivières
Martin Dubánek, Ondřej Filip, Jan Pavel: Pevnosti v bojích velké války – Západní fronta, Mladá fronta 2016
Martin Egger: Výstavba podzemních chodeb ve verdunských fortech během bitvy, Novodobé fortifikace 8/2001, str. 17-28
Philippe Truttmann: La Barriére de Fer, Gérard Klopp, Thionville 2000

Zatím žádné komentáře

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 27.3.2021 15.09 , Komentáře (0)

380 stran o pevnostech
Doplněno

Monte Festa

Regelbau 601

San Michel al Tagliamento

ERSTA

Zbraně L1 na Krétě

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže