(Francie) – Verdun Napsal: O. Filip objekty: pancéřové forty Objekty za linií fronty byly ostřelovány, na fort Tavannes dokonce dopadlo neuvěřitelných 14 tisíc granátů během pouhých tří hodin. V nedalekém tunelu došlo k tragickému požáru, který si vyžádal stovky životů.

 
BELLEVILLE   BELRUPT   Citadela   Déramé   DOUAUMONT   Froideterre   HOUDAINVILLE   Laufée   MOULAINVILLE   ROZELIER  
SAINT-MICHEL   Saint-Symphorien   SOUVILLE   TAVANNES   Thiaumont   VAUX
 

Mapa pevnosti s vyznačením nejzazší linie německého postupu k 6. srpnu 1916 a dat obsazení fortů Douaumont, Vaux a tvrze Thiaumont. Červené kružnice označují věže 75R 05, přerušované pak neosazené věže tohoto typu, fialové věže 155R 07 a zelená věž Bouissère. Nejedná se o dostřel věží. (Ondřej Filip 2021, mapový podklad Open Street Maps)

Boje o verdunskou pevnost byly nejvýznamnějším případem obrany novodobého opevnění v historii, byť značný význam nelze upřít ani obraně Přemyšlu a horského uzávěru Folgaria-Lavarone. Úloha stálých opevnění v bitvě musí být posuzována střízlivě, neboť naprostá většina francouzských vojáků samozřejmě patřila k polním jednotkám. V každém případě se však jasně ukázala obrovská taktická hodnota betonových staveb, které odolávaly i těm nejtěžším dělům a poskytly obráncům neocenitelné služby. Na bojišti, ostřelovaném tak intenzivně, že zde byl problém přežít i mimo okamžiky útoků a kde bylo těžké dostat k vojákům zásoby, byly kasematy fortů či úkrytů jediným relativně bezpečným místem, kde bylo možné si trochu odpočinout, shromažďovat raněné a skladovat zásoby. Nejen drahé forty, ale i malé úkryty se staly klíčovými body obrany a jejich hodnota byla rázem nevyčíslitelná. Při pokusech o poškození objektu z kvalitního betonu bylo nutné vystřílet munici v hodnotě mnohonásobně převyšující náklady na jeho výstavbu a tato munice, někdy vyplýtvaná bez hmatatelného výsledku, chyběla jinde.

Průstřel ve stropu kasáren fortu Douaumont, způsobený při jeho zpětném dobývání granátem ráže 40 cm z francouzské železniční houfnice. Pod vrstvou betonu, pocházejícího již z první modernizace v 19. století, jsou vidět zbytky kamenné klenby. Tvrzové objekty Maginotovy linie takovým zásahům odolávaly bez jakýchkoli problémů a zřejmě by obstál i dvoumetrový strop běžného pěchotního srubu. (archiv La Contemporaine)

Na ostatní velké pevnosti Němci nezaútočili, takže právě zkušenosti z Verdunu byly základem pro rozhodnutí vybudovat Maginotovu linii a ovlivnily celou její koncepci i výzbroj. Linie dělostřeleckých a pěchotních tvrzí lze připodobnit k prstenci dělostřeleckých a pěchotních fortů, rozvinutému do kordónu podél hranic. Stejně jako v případě fortů se jednotlivé tvrze kryly boční palbou a ostřelovaly intervaly, vyplněné menšími objekty. Souvislé pohraniční opevnění vypadá na první pohled velkolepěji než staré pevnosti, ale je třeba si uvědomit, že obvod velké pevnosti byl kolem 50 kilometrů, takže rozvinuté prstence čtyř největších francouzských pevností u německých hranic by dosáhly délky kolem dvou set kilometrů.

Ve Verdunu bylo během bojů postaveno téměř 30 kilometrů podzemních chodeb. Na snímku z června 1917 je vjezd do jedné ze štol. Strop je zpevněn traverzami a kolejnice, tabulka nad vchodem informuje, že vede do fortu Tavannes. (archiv La Contemporaine)

Moderní tvrz je v podstatě fortem, rozprostřeným na velkou plochu, jehož objekty jsou propojeny podzemními chodbami, stejně jako tomu bylo po válečných úpravách verdunských objektů. Hlavním rozdílem je přemístění kasáren i veškeré další infrastruktury do podzemí. Jelikož zkušenost ukázala, že granátu ráže 42 cm odolá, byť za cenu téměř úplného zničení, už železobeton o síle 175 cm, byl jako standard pro nejdůležitější objekty přijata tloušťka 350 cm, která by tak měla odolat dvěma zásahům do stejného místa. Stejně tak se osvědčil 30 cm silný pancíř a byl používán pro otočné i pevné pancéřové prvky. Už před první světovou válkou se objevily ventilátory pro větrání zplodin palby z věží, ukázalo se však, že při intenzivních bojích musí být zajištěna nucená ventilace celých prostor pro posádku kvůli dýmu z explozí a připraveno i filtrování vzduchu při plynových útocích. Maginotova linie proto byla vybavena komplexním a velmi nákladným systémem ventilace a filtrace vzduchu. Velký důraz byl kladen na záchody, jejichž nedostatek nebo poškození dokázaly udělat posádkám ze života peklo.

Vlak s municí a potravinami poblíž fortu Moulainville v srpnu 1916. Je tažen běžnou lokomotivou, nikoli speciální obousměrnou Péchout-Boudon, určenou pro pevnostní dráhy. Služby úzkorozchodných drah byly tak cenné, že byly postaveny i do některých důležitých tvrzí Maginotovy linie. Část jejich vybavení pocházela ještě z období první světové války. (archiv La Contemporaine)

Objekty pro otočné dělostřelecké věže byly vyprojektovány podle objektů fortů, ale byly rozděleny do dvou podlaží. Dělostřelecké sruby CORF vyšly z traditorů, ale měly podstatně sofistikovanější konstrukci s pancéřovými střílnami, a plynulou dopravou střeliva a prázdných nábojnic. Traditorům fortů se daleko více podobaly především pozdější úsporné objekty STG, z nichž některé dokonce dostaly jejich originální výzbroj, tedy kasematní verzi 7,5cm kanónů vz. 1897. U několika starších tvrzí se objevily příkopy a kaponiéry, podobné těm fortovým. Složitější otázkou je původ pěchotních srubů, které do jisté míry také odpovídají kaponiérám, spíše však těm německým, s nimiž se Francouzi detailně seznámili v obsazených pevnostech Mety a Thionville. Každopádně se jedná o novou kategorii objektů, protože velké samostatné betonové objekty s pancéřovými prvky nebo pevnostními zbraněmi se před první světovou válkou vyskytovaly velmi vzácně. Úkryty pro pěchotu byly pro Maginotovu linii převzaty v obou verzích, existovaly tedy povrchové v podobě obdélníkového bloku i podzemní se dvěma vchody. V obou případech se ale jednalo se ale o stavby nesrovnatelně dokonalejší s pancéřovými zvony, ochrannými střílnami, zdrojem elektrické energie a vody i dokonalou ochranu proti bojovým plynům.

Srovnání objektů pro výsuvnou věž pro dvě děla. Vlevo je detašovaný objekt u fortu Douaumont, jehož půdorys odpovídá standardním objektům ve fortech. Uprostřed je objekt 6 tvrze Hochwald pro věž 75 R vzor 32 a vpravo K-Ba-S 22 Horymír tvrze Bouda pro věž 2Y/RO s dvojicí houfnic ráže 100 mm. (Ondřej Filip 2021)

Z výzbroje fortů byla přejata především věž pro dva 7,5cm kanóny, která se až na podstatně komplikovanější mechanismy elektrického pohonu od věže 75R 05 příliš nelišila. Vyšly z ní i ostatní dělostřelecké věže, zatímco věž 155R svého následovníka I přes počáteční úvahy nakonec nedostala. Kulometné věže po zkušenostech z bojů obdržely silné stěny, aby přežily i ve vysunutém stavu a oba kulomety mohly střílet současně. Kasematní kanóny se změnily na sofistikované konstrukce s mohutným pancéřováním a kulovými uzávěry střílen.

Z Maginotovy linie, tak silně ovlivněné verdunskými zkušenostmi, vycházela opevnění Rumunska a Turecka a zprostředkovaně i Sovětského svazu a Polska. Zdaleka nejvýrazněji na ni navázalo opevnění Československa, které vyšlo přímo z posledních typů tvrzí a pěchotních srubů “Nové fronty”. Naše opevnění převzalo i koncepci dělostřeleckých srubů a objektů pro věže, stejně jako kasematních kanónů a kulometných dvojčat. U samotných otočných věží však lze pozorovat značný vliv konstrukcí, které pro rakousko-uherská opevnění produkovala Škoda Plzeň. Československá dělostřelecká věž F3V sice vychází z „verdunských“ věží, ale systém vysouvání s válcovým protizávažím na lanech je stejný jako u rakousko-uherské věže M.05 a nesouměrný vrchlík, umožňující větší depresi hlavní zase věžím M.96 a moderním M.09. Výjimkou je kulometná věž OR, která se francouzským věžím nijak nepodobá, neboť vychází z rakousko-uherské věže, určené pro nejmodernější forty.

Francouzský voják u rozestavěné stěny pro vnitřní obranu chodby ve znovu dobytém fortu Vaux. Zkušenosti ukázaly význam granátových skluzů, jehož dřevěná verze je připravená k zazdění. Granátové skluzy se staly standardním vybavením objektů Maginotovy linie. (archiv La Contemporaine)

 

VNĚJŠÍ PRSTENEC

Tvrz Laufée

Původní opěrný bod byl postaven především pro ochranu železniční tratě. V letech 1903-1904 byl zlikvidován a nahrazena železobetonovým objektem s dělostřeleckou věží. V roce 1914 začaly práce na výstavbě objektu s kulometnou věží a dvou kaponiér, ale nepokročily daleko. Během bojů byla tvrz silně ostřelována, ale vydržela i několik přímých zásahů 38 cm granáty a dál sloužila především jako ošetřovna. Zničen byl pouze jeden z lehkých pozorovacích zvonů.

Týlová stěna kasáren s nápise „Raději být pohřben v troskách pevnosti, než se vzdát“. Dobře je vidět dodatečně postavená kaponiéra.

Význam tvrze nesmírně vzrostl po dobytí nedalekého fortu Vaux a ranění byli spěšně evakuováni, aby uvolnili místo regulérní posádce. Během června pálila otočná věž na přibližující se Němce, například obranu baterie Damloup podpořily věžové kanóny během 4. června téměř třemi stovkami střel. Němci tvrz dál ostřelovali a přímo kolem věže 75R dopadlo několik těžkých granátů. Poté věž dostala rozkaz zastavit palbu a šetřit se až pro případ přímého útoku, dělostřelecký pozorovatel ve zvonu však dál poskytoval cenné služby polním bateriím. V červenci byla tvrz dál ostřelována a to i plynovými granáty. Krvavé německé útoky postupně posunovaly frontu a nakonec byly jejich zákopy pouhých 350 metrů od tvrze, jenže k přímému útoku jim už nezbyly síly. V srpnu trvalo ostřelování, v pozorovacím zvonu byl zabit poručík Salon a granát ráže 305 mm prorazil předpancíř otočné věže. Kupodivu se nikomu nic nestalo a věž zůstala funkční. V říjnu a prosinci podpořila věž intenzivní palbou francouzskou ofenzivu. Němci se 15. prosince rozloučili přímým zásahem, který zničil druhý lehký pozorovací zvon.

Dnes je tvrz opuštěná a má vytrhané pancíře, uvnitř je zajímavé především nově postavené podzemí s vybetonovanými kasárenskými sály a šíjová kaponiéra pro kulomety z roku 1916.

Tvrz s dostavěným podzemím. 75R – věž 75R 05 pro dva 75mm kanóny, Dig. – pozorovací zvon Digion, zvon – lehký pěchotní pozorovací zvon. (Ondřej Filip 2021)

Lafeta pro kulomet Hotchkiss v nově postavené kaponiéře. (JP)	Chodba kasáren se schodištěm do nově postaveného podzemí. V pozadí je šachta po vytržené věži. (JP)
Vybetonované prostory v dostavěném podzemí. Většinou to bylo realizováno až po válce. (JP)	V nevybetonovaných chodbách jsou běžně závaly a také původní přes sto let stará výdřeva. (JP)

Fort Moulainville

Zcela zmodernizovaný fort disponoval silnou výzbrojí, neobvyklým řešením bylo umístění věží pro 75mm kanóny a 155mm kanón v bezprostřední blízkosti. Projekt na výstavbu detašovaného objektu s další věží 75R 05, jejíž pozorovací zvon měl být instalován na tvrzí Eix, realizován nebyl.

Již v roce 1914 věž 155R vystřelila na nepřítele několik granátů, do roku 1916 pak už sloužila jen jako stanoviště pro dělostřelecké pozorovatele. Většina munice byla odsunuta, traditor odzbrojen a vykopány demoliční studny, aby mohl být při ústupu zdemolován padesátimetrový úsek eskarpy a kontreskarpy.

Vysunutá věž 75R 05 a pozorovací zvon Digoin v lednu 1916. Za betonovým parapetem se uvelebili pozorovatelé s optickými přístroji, chránění přístřeškem s plachtou. Zanedlouho už by na povrchu fortu neměli žádnou šanci. (archiv La Contemporaine)

V únoru 1916 střílely obě věže na postupující Němce a tak se na něj zaměřila těžká děla, která však nedosáhla žádných úspěchů. Věže tak pokračovaly v palbě a posádka podle rozkazů dál rozmisťovala demoliční nálože. Poté, kdy zásah odpálil pět náloží, které zničily část eskarpy, byl vydán rozsah výbušniny odstranit. Během března zasáhlo fort přes 1300 granátů. Poničený byl především příkop, jeden 42cm granát explodoval u stěny objektu s věží 155R, mírně jí poškodil a způsobil prasklinu v předpancíři. Další zničily poternu mezi věžemi a část zděných kasáren. Řada z nich dopadla jen na valy a nezpůsobily přímé škody, otřesy však zavinily popraskání nádrží na vodu, kterou bylo nutné až do jejich opravy doplňovat po nocích hasičskými hadicemi.

Vysunutá věž 155R 07 a pozorovací zvon, vlevo vyčnívá také vrchlík věže 75R 05 a stojí zde stan pro pozorovatele. Je leden 1916 a železobeton kolem věže je ještě jako nový. (archiv La Contemporaine)

V dubnu ostřelování pokračovalo a přímým zásahem byla těžce poškozena levá kaponiéra. Jeden granát prorazil strop objektu pro věž 75R a exploze zabila šest dělostřelců. Další zásah zničil úsek poterny, kde zabil pět mužů, tlaková vlna prošla přes sedm zalomení chodeb a v kasárnách zabila jednoho muže. Posádka byla v relativním bezpečí, ale trpěla otřesy po zásazích a byla přiotrávená zplodinami z explozí. Věže prokázaly skvělou odolnost a posádka zase mimořádnou schopnost cokoli opravit. Během několika dní dokázala vyřešit následky zásahu, po němž se z předpancíře věže 155R utrhl pětitunový kus a spadl do šachty, kde zablokoval mechanismy. Stejně tak si poradila i v květnu, kdy jej další zásah opět vymrštil do vnitřních prostor. V létě již probíhaly práce na výstavbě podzemí a posádka tak byla ve větším bezpečí, takže i přes velmi intenzivní ostřelování neutrpěla téměř žádné ztráty. Celkem fort zasáhlo téměř deset tisíc granátů, z toho 330 ráže 42 cm a 770 ráže 21 cm až 38 cm. Věže fortu vypálily více než sedmnáct tisíc granátů.

Šíjová kaponiéra je i přes svůj poněkud archaický vzhled moderní stavbou. Snímek pochází z července 1916, most přes příkop po silném ostřelování v podstatě zmizel. Do roku 1917 byla horní stěna se střílnami silně poškozena a poté odstraněna, což je patrné na fotografii ze současnosti. (archiv La Contemporaine)

Po skončení ostřelování byly všechny věže fortu bojeschopné a přežily i pozorovací zvony. Poškozené betonové části byly opraveny a východy přehrazeny zděnými i betonovými zdmi se střílnami. Podzemí dosáhlo délky 2700 metrů a jedna chodba vedla dokonce až do 590 metrů vzdáleného úkrytu MD1. V roce 2010 byl fort z venku přístupný, ale všechny vstupy byly zazděné s nevídanou důkladností a pokud se někam dalo krkolomně proplazit, následovaly další zdi.

Vstupní brána z druhé fáze modernizace, vyfotografovaná v září 1917. Poškození nejsou nijak velká s výjimkou téměř zdemolované stěny se střílnami na stropuě kaponiéry. Vchod je z velké části zatarasen pytli s pískem. (archiv La Contemporaine)

Fort s objekty ze všech tří stavebních fází. 155R – věž pro 155mm kanón, 75R – věž 75R 05 pro dva 75mm kanóny, Dig. – pozorovací zvon Digion, zvon – lehký pěchotní pozorovací zvon. (Ondřej Filip 2021)

Moderní šíjová kaponiéra je částečně zasypaná a chybí jí horní stěna se střílnami.	Betonový obranný objekt vedle silně zničených zděných kasáren.
Čelní kaponiéra je představitelem nejmodernější generace objektů pro obranu příkopu.	Detail hlavně 155mm kanónu. Mohutné šrouby spojují boční stěnu s vrchlíkem.
Kulometná věž a pozorovací zvon Digoin.	Východ v týlu objektu pro věž 75R, změněný na střílnu pro kulomet nebo ruční zbraně. Výřez nahoře zřejmě sloužil pro granátomet.

Tvrz Déramé

Tvrz byla kompletně přestavěna a dostala dva traditory a kulometnou věž. Práce na stavbě objektu pro věž 75R v roce 1914 teprve začínaly. Tvrz má velmi zajímavé interiéry i podzemí o délce 716 metrů, ale v roce 2008 byla kompletně zazděna. Nachází se u plotu aktivně využívaného muničního skladu, ale zřejmě je přístupná.

Fort Rozelier

Důležitý fort nad silnicí z Mét byl plně modernizován, nedostal však obvyklou věž 75R. Projekty předpokládaly osazení jedné této věže do fortu a další vedle něj a také výstavbu detašovaného objektu s nevýsuvnou věží 155C. Během války byl fort slabě ostřelován a jeho věž 155R vypálila několik granátů. Nové podzemí dosáhlo délky 1480 metrů a po válce bylo částečně vybetonováno. Fort patří mezi nejhezčí a nejzajímavější a i přes nové zazdění brány jsme se do něj bez problémů dostali. Jde o jediné místo, kde lze mimo muzea vidět interiér věže 155R.

Také Rozelier obsahuje zděné, betonové i železobetonové objekty. 155R – věž pro 155mm kanón, 75R – věž 75R 05 pro dva 75mm kanóny, Dig. – pozorovací zvon Digion, zvon – lehký pěchotní pozorovací zvon. (Ondřej Filip 2021)

Šíjová kaponiéra s bránou. Nový betonový vchod je v příkopu vpravo (mimo záběr).	Vrata a posuvný most uvnitř nového „válečného“ vchodu. Při úpravách v roce 1917 bylo levé křídlo zabetonováno v zavřené poloze.
Věž 155R s dochovanými okapovými plechy. Na vrchlíku je vidět spoj obou polovin. V pozadí je zvon Digoin. (JP)	Nosný sloup věže s vnitřními rameny obou pákových protizávaží. (JP)
Moderní kaponiéra v pravém čelním nároží. Východ byl při válečných úpravách změněn na další střílnu.	Schody z nového podzemí ve východu pro pěchotu, který byl dodatečně opatřen zalomením a střílnami.
Šachta pozorovacího zvonu Digoin. Trojice výřezů po obvodu vedla podlážku při spouštění se zraněným či zabitým pozorovatelem.

Tvrz Saint-Symphorien

Malá tvrz měla pouze po modernizaci jeden pěchotní úkryt a traditor, na místě zůstaly i dva staré kamenné úkryty. Nebyla ostřelována a tak mohla být v klidu vylepšena stavbou 700 metrů nového podzemí a kaponiéry u týlové stěny úkrytu. Dnes je opuštěná a zajímavá především pro zmíněné úpravy.

Kromě úkrytu a traditoru měla tvrz jen jeden lehký pozorovací zvon. Z původních staveb zůstaly dva sklady munice. (Ondřej Filip 2021)

Kasárna tvrze s kaponiérou, dostavenou během války. (JP)	Pro staré tvrze byly typické tyto zakulacené úkryty s kruhovými okny. (JP)
Lehký pozorovací zvon s pancéřovými dveřmi. (JP)	Šachta do nového podzemí v horním patře traditoru. Na stěně spodního patra je vidět červené označení bezpečného prostoru. (JP)
Střelecká místnost traditoru. Výklenek vlevo sloužil k ručnímu podávání munice z dolního patra. (JP)

Fort Houdainville

Fort byl modernizován až v druhé fázi, kdy byla byla přestavěna jedna z kasárenských budov a všechny kaponiéry. Dostal dvě kulometné věže a dvojici traditorů s neobvyklou výzbrojí v podobě starých pobřežních kanónů ráže 95 mm. Byl daleko od linie bojů a během války v něm vzniklo 1140 metrů chodeb, napojených na dvě polokopule Pamart. Fort zřejmě patří soukromé osobě, v roce 2010 byl nicméně prázdný. Uvnitř byly zbytky zásob z doby, kdy sloužil jako sklad, například jeden z traditorů byl skoro po strop vyplněn podpatky vojenských bot.

Nová brána do fortu je poněkud neobvykle vyvýšená.	Dvůr fortu s nemodernizovanými budovami kasáren. V pozadí je část železobetonové poterny.
Šachta kulometné věže s protizávažím. Podlaha je pokrytá vrstvou žárovek.

VNITŘNÍ PRSTENEC

Fort Belleville

Jedinou modernizací fortu bylo zřízení protipěchotních překážek. Na začátku bojů v něm byla pouze pěchota. Jelikož ležel v týlu hlavního směru útoku, byl silně ostřelován, ale většinou jen polními děly. Občas se ale přidaly moždíře ráže 21 cm a ty už byly pro zděné konstrukce dosti nebezpečné. Nejhorším dnem byl 11. červenec 1916, kdy došlo k mnoha průrazům a padlo 32 mužů posádky. Nové podzemí dosáhlo délky 660 metrů, ale při jeho stavbě nastaly velké problémy se spodní vodou a musela být nejprve postavena odvodňovací štola. Fort patří městu a v roce 2020 byl povrch částečně vyčištěný od dřevin.

Velitel fortu (vlevo) a jeho pobočník na mostu přes příkop v dubnu 1918. (archiv La Contemporaine)

Mezilehlý muniční sklad č. 2 mezi forty Belleville a Saint-Michel. Jak ukazuje tento snímek z října 1916, sloužil během bojů jako velitelský úkryt. (archiv La Contemporaine)

Před bránou fortu byl původně padací most. (JP)

Poškozená čelní kaponiéra. (JP)

Fort Saint-Michel

I tento nemodernizovaný fort byl obětí silného ostřelování. Nejhorší událostí byla exploze munice v kaponiéře, k níž došlo 8. května 1916 po zásahu německým granátem. Němci hodlali fort dobýt během útoku 23. června, což by se jim nejspíš povedlo, protože byl značně poškozený a měl slabou posádku, uvázli však ještě před ním u Souville. Bojovou hodnotu fortu zvýšilo nové podzemí o celkové délce 720 metrů, zahrnující i 130 metrů dlouhou přístupovou chodbu od tratě pevnostní úzkorozchodné železnice a chodbu do polokopule Pamart. Dnes je fort opuštěný a lze vidět stopy zásahů.

Poškozený příkop, vyfotografovaný v dubnu 1917. (archiv La Contemporaine)

Brána v dubnu 1917 po provizorních opravách. Ve srovnání s forty blíže k linii fronty byl během bojů poškozen nesrovnatelně méně. (archiv La Contemporaine)

Částečně zasypaná kasárna. V obloucích vlevo jsou vidět dodatečná zazdění. (JP)	Východy z poteren byly během války zúženy o opatřeny střílnami. (JP)
Polokopule Pamart, napojená na nové podzemí fortu. (JP)	Střílna pro ruční zbraň a granátomet v zadní části objektu s polokopulí je dosti atypickým prvkem. (JP)

Fort Tavannes

Jedinou větší modernizací fortu byla zesílení levé poloviny kasáren betonem, což poskytlo bezpečné útočiště pro zhruba 200 mužů. Fort byl zvláště po dobytí Douaumontu silně ostřelován, a to i granáty ráže 38 cm. Jeden z nich prorazil strop starého muničního skladu u modernizované části kasáren a způsobil explozi dvou tisíc kusů dělostřelecké munice, která si vyžádala značné ztráty.

Betonová část kasáren v červnu 1917. Všechna okna jsou provizorně zakrytá dřevěnými konstrukcemi a zeminou. Pole suti v popředí je okraj kráteru po explozi muničního skladu. (archiv La Contemporaine)

Stejně jako ostatní starší forty přitahoval různé jednotky, které v něm hledaly úkryt, což začalo být neúnosné a když se v něm v květnu 1916 nashromáždilo přes 1100 mužů, byl konečně vydán rozkaz k evakuaci a ponechání fortu v rukou posádky. Byl nejvyšší čas, neboť v červnu na něj začaly dopadat granáty ráží 38 cm a 42 cm, které demolovaly jednu zděnou kasematu za druhou. Naproti tomu modernizovaná kasárna, ač z prostého betonu, vykazovala skvělou odolnost a dva zásahy nejtěžšími děly zanechaly na stropě pouze krátery o hloubce 80 cm. Nechtěný rekord byl ustaven 10. července, kdy na fort během tříhodinové palebné přehrady dopadlo neuvěřitelných 14 tisíc projektilů menší ráže. Betonová kasárna dostala několik dalších zásahů nejtěžšími granáty a opět bez problémů obstála. O den později následoval příval plynových granátů, které přiotrávily část posádky včetně velitele, který se už nikdy nezotavil a o několik měsíců později zemřel.

Část těžce poškozených starých kasáren po bojích. Z objektů na valech zůstaly jen k nepoznání rozbité trosky. (archiv La Contemporaine)

Celkem na fort dopadlo kolem 30 tisíc granátů, které zdemolovaly většinu zděných částí, aniž by jakkoli výrazněji ublížily betonovému monolitu kasáren. Válečné úpravy zahrnovaly výstavbu podzemí o délce 1080 metrů s nových vchodem v železničním tunelu, dvěma polokopulemi Pamart a unikátním objektem se čtyřmi střílnami. Do nového objektu na valu byl osazen pozorovací zvon Digoin, původně určený pro fort Bois Bourrus.

Hluboký obezděný příkop fortu se změnil na cosi, připomínající přírodní rokli, která by pro nepřátelskou pěchotu nebyla velkou překážkou. (archiv La Contemporaine)

Dnes je fort opuštěný a uvnitř je vidět mnoho vstupů do nového podzemí. To je zřejmě částečně přístupné a uvnitř se dochovaly zbytky ventilačních zařízení, část stavební drážky o rozchodu 40 cm s podvozkem vozíku a další zajímavosti. My jsme to ale nezkoušeli. Za povšimnutí stojí, že část vyrubaného materiálu je dodnes uskladněna ve starých zděných kasematách. Velmi pěkné jsou i tři detašované objekty. Zajímavostí je objekt M4, který je vyvýšený a kromě polokopule Pamart má ještě střílnu v betonu.

Na půdorysu je vidět, jak malou část představují zesílená betonová kasárna. Dig. – pozorovací zvon, osazený v roce 1917, 1 – severní prachárna, která explodovala 7.5.1916, 2 – betonový válečný vchod, postavený kolem roku 1890. (Ondřej Filip 2021)

Asi 300 metrů od příkopu fortu vede 1,4 kilometru dlouhý železniční tunel z roku 1870. V letech 1873-74 byly u východního vjezdu postaveny dva blokhausy, ale plán na stavbu podzemní chodby do fortu realizován nebyl. Během bojů byly vjezdy zataraseny a tunel sloužil jako obrovský úkryt. Kvůli absenci ventilace, sociálních zařízení a dostatečného zdroje vody v něm ale panovaly strašné podmínky. Velmi nebezpečné bylo to, že se v něm skladovala munice. Katastrofa přišla 6. září 1916, kdy se u západního ústí tunelu vznítily osvětlovací rakety na hřbetě muly. Ta vběhla do tunelu a došlo k explozi ručních granátů a požáru paliva generátoru. Tunelem se začal valit kouř, ale na východní straně dopadaly německé granáty. Vypukla panika a v tunelu uhořelo a udusilo se nejméně 500 mužů. Během války byla ražena chodba do fortu, ale není jasné, zda byla dokončena. V roce 1936 byl vedle něj vybudován nový tunel, čímž zanikl jeden z blokhausů a byla odříznuta chodba do fortu. Starý tunel je opuštěný a průchozí, hned na začátku je vstup do blokhausu a poblíž jednoho z vjezdů průchod s pancéřovými dveřmi do aktivního tunelu. U něj jsme ale nebyli.

Další zajímavostí poblíž fortu je odolný objekt pevnostní vodárny, vybavený střílnami. Jeho interiér je přístupný.

Podzemní systém fortu s napojením na tunel. Prázdné kroužky označují neosazené polokopule Pamart. U tunelu se nachází starý blokhaus. (Ondřej Filip 2021)

Betonový „válečný“ vchod, postavěný na dně příkopu během modernizace.	Unikátní čtyřstřílnový objekt vedle fortu.
Pancéřová střílny pro kulomet Hotchkiss. Otvor má stejný tvar, jako v polokopulích Pamart.	Objekt M1 s polokopulí Pamart.
Vlevo je starý tunel s blokhausem, vpravo nový tunel, v jehož místě se nacházel druhý blokhaus. (JP)	Mohutný objekt pevnostní vodárny. (JP)

Fort Belrupt

Starý fort nebyl s výjimkou zřízení překážek nijak modernizován a během bojů nebyl ostřelován. O to pilněji se pod ním budovalo nové podzemí, které dosáhlo rekordní délky 2070 metrů.

CITADELA

Bastionová citadela byla postavena na začátku 17. století. Po připojení k Francii ji na konci 17. století zdokonalil Vauban. Dle původního záměru se sedmdesátých let 19. století měl nepřátelské dělostřelectvo držet v bezpečné vzdálenosti prstenec fortů a bezpečnou základnou tak mělo být celé město. Na konci 19. století už o tom bylo možné pochybovat a začal unikátní projekt výstavby podzemního systému přímo v masivu citadely. Délka chodeb a sálů dosáhla čtyř kilometrů, během války byl systém rozšířen až na sedm kilometrů. Byla zde soustředěna prakticky veškerá infrastruktura, tedy ubikace, pekárny, sklady, velitelství a lazarety. Verdun byl jedinou pevností, která takovým systémem disponovala a pro Francouze to bylo obrovským štěstím, neboť po celou dobu bitvy tvořil bezpečné zázemí pro velení a až deset tisíc mužů. Na povrchu nebyla bazpečná žádné část města, vždyť například výše zmíněný 38cm kanón měl při palbě z pevného stanoviště dostřel přes 47 kilometrů.

Dnes je v Citadele přístupná jen nepatrná část podzemí s pouťovou interaktivní expozicí. Povrch s rozstřílenými baráky a východy z podzemí není přístupný. Zajímavostí jsou vystavené 75mm pevnostní kanóny pro traditory.

Konečný stav podzemí, hlavní sály jsou dlouhé 400 metrů. 1 – dnešní vstup, 2 – traditory, 3 – sklady munice, 4 – strojovny výtahů, 5 – povrchový úkryt D. (Ondřej Filip 2021)

Betonový vchod do povrchového úkrytu „D“, vybudovaného na povrchu citadely před první světovou válkou. Snímek byl pořízen 13. května 1915, den po německém ostřelování. (archiv La Contemporaine)

Strojovna s dieselovým agregátem a jeho setrvačníkem. (archiv La Contemporaine)

Kancelář velitelství generála Duboise v jednom ze sálů. (archiv La Contemporaine)

Zásobovací vjezd v dubnu 1917. Dnes slouží jako vstup do muzea. V horní části je původní hradba Citadely. (archiv La Contemporaine)

Dnešní vchod do muzea. Tato část podzemí je pojmenována na počest generála Guinota, velitele ženistů v době výstavby podzemí. (autor: Janmad, licence: CC 3.0.)

Slavný 75mm kanón vz. 97 ve verzi s pevnostní lafetou pro traditory. (Wikimedia, autor: Lorraine.Agostini, licence: CC 3.0.)

ZAJÍMAVOSTI V OKOLÍ VERDUNU

Sedm kilometrů severně od fortu Douaumont se nachází betonové velitelské stanoviště plukovníka Drianta, který zde padl ve statečném boji s německou přesilou. Dvacet kilometrů severovýchodně od Douaumontu se nachází jedno ze tří obrovských palebných postavení pro německý kanón 38 cm SK L/45, přezdívaný „Langer Max“, určených pro ostřelování verdunských opevnění. Před několika lety u něj byla vystavena hlaveň francouzského těžkého kanónu.

Zdemolovaný kanón ráže 38 cm v palebném postavení u Amiens.

Velitelské stanoviště plukovníka Drianta. (JP)	Palebné postavení 38cm kanónu s původním soklem a východy z muničních chodeb. (JP)
Křižovatka s kolejemi muniční drážky, který v blízkosti kanónu vedla v tunelech. (JP)	Hlaveň francouzského kanónu 30 cm/45 Model 1906-1910, převezená sem z námořního arzenálu jako exponát. (JP)
Podobné palebné postavení pro 38cm kanón u vesnice Coucy nedaleko Soissons. (autor: Roi_Boshi, licence: CC 3.0.)

 

Forty jsou vesměs opuštěné a u většiny z nich není návštěva problémem. Stejně jako jinde je třeba dát velký pozor na nezajištěné šachty do nového podzemí. Starým tunelem v Tavannes lze volně projít.

stav: 2010, 2014 a 2020

Foto: O. Filip 2010, J. Pavel 2010, 2014 a 2020 (JP), R. Hrabčák (RH)

Literatura:
Cédric Vabourg, Julie Vabourg: Le site web de la fortification Séré de Rivières
Martin Dubánek, Ondřej Filip, Jan Pavel: Pevnosti v bojích velké války – Západní fronta, Mladá fronta 2016
Martin Egger: Výstavba podzemních chodeb ve verdunských fortech během bitvy, Novodobé fortifikace 8/2001, str. 17-28
Philippe Truttmann: La Barriére de Fer, Gérard Klopp, Thionville 2000

Zatím žádné komentáře