(Litva) – Kaunas Napsal: O. Filip objekty: forty, úkryty, blokhausy Nedokončená pevnost Kovno marně čelila německému útoku, do dnešních dnů však zůstala zachována většina zdejších fortů. V článku jsou popsána i opevnění nedalekého železničního mostu včetně unikátního litevského objektu.

Výstavba fortového prstence v dnešním Kaunasu, ležícím na soutoku řek Němen a Neris, začala v roce 1882. Cihlové forty I, II, III a VI byly postaveny podle typového projektu z roku 1879, další forty se mírně lišily. V roce 1891 přibyl k sedmi fortům o něco modernější fort VIII, který vznikl přestavbou původní reduty. V letech 1903-1909 vznikl fort IX s kompletně betonovou konstrukcí, kontreskarpovými kaponiérami a pancéřovými pozorovacími stanovišti. Mimo to proběhlo několik fází modernizací starších fortů, které obdržely zesílené betonové stropy, traditory pro 8,7cm kanóny, úkryty pro rychlopalné kanóny a odolné vstupy do poteren. Neproběhla však žádná větší úprava příkopů a kaponiér. Vnitřní obrannou linii (noyau) tvořil val se zemními redutami a bateriemi, na méně ohroženém severovýchodním úseku však probíhala přímo přes forty VI a VII.

Archivní plán části noyau mezi forty VI a VII. Pěchotní reduta VIa, spojovací valy i „bastiony“ jsou pouze zemní. Za nimi je muniční sklad a jedna z baterií.

Podobně jako u mnoha dalších pevností bylo rozhodnuto o výstavbě nejnovějších fortů, předsunutých před původní prstenec, ale v případě Kovna už bylo pozdě, neboť práce začaly až v roce 1913. Byly rozestavěny forty X, XI a XII, ale pouze u posledního z nich byla vybetonována alespoň menší část konstrukcí. Dalších devět fortů zůstalo jen v projektech. Přesto zůstalo Kovno jako pevnost I. třídy zařazeno v rozsáhlém systému carských opevnění na západě.⁽¹⁾

Na konci července 1915 se Němci přiblížili k pevnosti a začali instalovat obléhací dělostřelectvo, jemuž vévodilo pět 42cm houfnic a čtyři 30,5 cm moždíře. Těžká děla zahájila palbu 8. srpna a zaměřila se na modernizované forty i předsunutá polní opevnění. Němci se zaměřili na první obranný sektor s forty I až III a umlčeli zde dělostřelectvo, což jim umožnilo přilnout blíže k fortům. Velitel pevnosti povolil ústup na vnitřní linii obrany, čímž by zůstalo zachováno předmostí před řekou Němen.

Během 16. srpna byly dobyty všechny tři forty prvního sektoru a protože ustupující ruské jednotky ve zmatku vyklidili i vnitřní linii, kde zůstali jen dělostřelci, byla i ta snadno prolomena. Následujícího dne probíhal ústup i na jihovýchodě, a to včetně zbytku posádek fortů IV a V a do večera postihl stejný osud i zbývající forty. Rusové přišli o 6 až 8 tisíc padlých a dvacet tisíc zajatých vojáků, zbytek zvládl ustoupit na východ. Útočníky stála akce zhruba deset tisíc padlých a raněných. Dobytí Kovna bylo posledním impulsem k všeobecnému ústupu, při němž byly vyklizeny i pevnost Grodno a Brest a také dlouhé měsíce odolávající předmostí Osovec a fronta se posunula o zhruba sto až dvě stě kilometrů na východ. Velitel pevnosti generál Grigorjev byl zatčen a postaven před válečný soud.⁽²⁾

V severní části bojiště nebyl ústup tak výrazný a fronta se na dlouho stabilizovala poblíž Kaunasu. Němci proto vybudovali v okolí pevnosti několik linií polních opevnění, zesílených početnými betonovými objekty, které se zčásti dochovaly dodnes.

 

Fortový prstenec

Fort I je volně přístupný, nezarostlý a fotogenický. Hezké jsou zejména betonové traditory, dostavěné na boky cihlových šíjových kasáren a moderní úkryty pro rychlopalné kanóny na valu.

Fort I po dobytí pevnosti. Před traditorem jsou vidět následky přímého zásahu.

Šíjová kasárna s jednou z kaponiér, umístěných po obou stranách hlavního vstupu. V pozadí je vidět bok traditoru.	Pravý traditor. Cihlová kasemata pod ním byla nahrazena betonem. Díky tvarování a nátěru připomíná původní stěnu.
Střílny levého traditoru a kulatý ventilační otvor.	U zdejších fortů se běžně vyskytují masivní nálitky, jimiž procházely ventilační komíny.
Betonové objekty z doby modernizace: úkryt pro rychlopalné kanóny, za ním roh objektu pro vstup do kaponiéry a v pozadí východ z kapitální poterny.	Těžký granát hladce prorazil cihlový strop i betonovou část stropu nové přístavby. Vlevo se dochovala vrata se síťovou výplní pro účely ventilace.
Přechod mezi cihlovou poternou a novými betonovými strukturami oddělovala pancéřová vrata.	V kovenských fortech je běžným jevem zaplavení níže položených částí, především kaponiér.

Fort II je praktický stejný a má pěkné traditory, jeho stav je však poněkud horší, neboť kasárna poškodilo ostřelování. Úkryty pro rychlopalné kanony zde vybudovány nebyly.

Levý bok kasáren s traditorem s dobře viditelnou betonovou strukturou spodního podlaží.	Traditor, před nímž je vidět dodatečně zhotovený betonový strop. V pozadí je část kasáren, zničená přímým zásahem těžkého granátu.
Interiér levého traditoru. Vpravo jsou střílny a větrací komíny, v pozadí pomocné střílny pro obranu šíje fortu.	Dvůr fortu s východy z poteren. Většina je chráně na masivními betonovými přístavbami se zalomenými vchody.

Kasárna Fortu III se nachází v oploceném průmyslovém areálu, je možné, že se do něj dá dojít ze stran, ale nezkoušeli jsme to.

Unikátní Fort IV je volně přístupný a na povrchu jsou informační tabule a vysekané cestičky. Na levém boku je traditor modernějšího „pilovitého“ půdorysu, na pravém boku atypický úkryt pro čtyři rychlopalné kanóny a v ose fortu obrovský úkryt s pozůstatky mechanismů dvou pancéřovaných výsuvných plošin pro kanóny.⁽³⁾

Pancéřová deska zasunuté plošiny pro rychlopalný kanón. Je patrný značný rozměr objektu, která má navíc ještě jedno podzemní patro.

Původní kasárna na levém boku, zesílená betonem. Na konci kasáren je přistavěn betonový blok se zalomeným vchodem.	Unikátní úkryt pro čtyři rychlopalné kanóny.
Traditor na pravém boku má stupňovité lomení, které pak bylo standardem u nejmodernějších fortů.	Levý otvor pro výsuvnou plošinu s kanónem. Celková výška objektu včetně podzemního podlaží je přes 15 metrů.
Otvor s rámem, na který přiléhala pancéřová deska, kryjící plošinu a její mechanismy.	Po obou stranách úkrytu jsou masivní kolejnice pro nosná kola, kolejnice mezi traverzami v pozadí vedly kola, která plošinu fixovala.
Spojovací chodba mezi úkryty pro obě plošiny. Ve vodě jsou zbytky mechanismů.	Detail mechanismů jedno patro pod úrovní plošiny. Pod vodní hladinou je ještě další zcela zatopené patro.

Fort V nebyl na rozdíl od předchozích nijak výrazněji modernizován. Viděli jsme jen jeho cihlová kasárna, neboť zde probíhala airsoftová bitva.

U starších ruských fortů chrání šíji zeď se střílnami.

Fort VI slouží jako jakýsi depozit historické vojenské techniky, takže bylo možné vyfotit jen jeho šíji s kaponiérou. V budoucnu by zde mělo být zřízeno muzeum.

Šíjová kaponiéra obsahuje i vstupní bránu fortu.

Na kaponiéru navazuje zeď se střílnami. Nahoře jsou vidět šíjová kasárna.

Fort VII je vyčištěný a příležitostně slouží jako muzeum, Jeho pěkné exteriéry jsme si volně prohlédli. Zajímavostí byl improvizovaný palebný objekt ve formě dřevěného srubu, jehož stěny byly vylité betonem. Tyto objekty běžně budovali Rusové, ale vyskytují se i na německých opevněních v okolí Kaunasu, takže jeho původ je nejasný.

Šíjová kasárna fortu, který prošel jen minimální modernizací.	Objekt ve valu, spojující poternu, muniční sklad a dutou traverzu.
Pozůstatky blokhausu s otisky klád, které tvořily „ztracené bednění“ stěn a podlahy. Strop byl položen na kolejnicích.

Fort VIII byl díky pozdějšímu datu výstavby modernější a měl betonové kaponiéry, čelní však byly odstřeleny. Zůstala však kasárna a velmi pěkná šíjová kaponiéra.

Specifická šíjová kaponiéra oblého tvaru, používaná u raných betonových fortů. Namísto zdi, kterou měly starší forty, je zde fortová mříž.

Specifická kaponiéra starší generace betonových fortů je k vidění jen na tomto fortu.

Fort IX má velmi tragickou historii, neboť zde bylo v době nacistické okupace zavražděno kolem 50 tisíc lidí. Je však také mimořádně zajímavou pevnostní stavbou, neboť byl prvním typovým fortem dle projektu generála Velička⁽³⁾ a vycházely z něj velké forty dalších pevností. Od „sériových“ fortů se však lišil složitým tvarem kasáren s četnými střílnami. Na jeho valech se dochovaly dvě velké pancéřové pozorovatelny a další pozorovací stanoviště.

Mírně poškozená šíjová. Komplikovaný tvar zadní stěny kasáren měl umožnit použití střílen pro blízkou obranu.

Ve fortu funguje muzeum, zaměřené především na jeho roli v holokaustu, nicméně v pravém křídle kasáren je i novější expozice o pevnosti a jejím dobytí. Úroveň této části je velmi dobrá a je zde velké množství archivních fotografií a plánů objektů. Byl také rekonstruován traditor, kde jsou makety kanónů, ale tato část byla z neznámého důvodu uzavřená. Přístupná byla šíjová kaponiéra s lafetou rychlopalného kanónu Nordenfelt.

Zjednodušený pohled na povrch fortu a schéma vnitřních staveb. Po celé délce kontreskarpy vede galerie. O. Filip 2019

Levá část kasáren. Střílny jsou zazděné nebo změněné na okna, ale lze je stále snadno identifikovat.	Strop kasáren sloužil i jako postavení pro pěchotu a byly zde dvě betonové pozorovatelny.
Traditor fortu se střílnami pět 8,7cm kanónů. V pozadí jsou puškové střílny pro jeho obranu. Atypickým prvkem byla pozorovatelna v nároží.	Detail traditoru. V pozadí jsou vidět vstupy do obou betonových pozorovatelen.
Kaponiéra pro obranu pravého boku fortu. V pozadí jsou vidět střílny čelní kaponiéry pro obranu pravého líce fortu.	Čelní kaponiéra je masivní betonový objekt o délce přes 30 metrů. Hlavní střílny pro kanóny jsou chráněny puškovými střílnami.
Levý objekt s pozorovacím zvonem.	Pozorovací zvon, složený z několika částí, byl vyroben kolem roku 1905 a je obdobou pozorovacích stanovišť pobřežních baterií.
Jedna z betonových pozorovatelen, sloužících pravděpodobně pro pěchotu. Z hlediska odolnosti jde o poněkud improvizované řešení.	Obě pozorovatelny tvoří plechový válec (pravděpodobně starý kotel), zalitý v betonu.
Masivní vnitřní dveře se liší od pozdějších typů. Závory bylo možné uložit do výřezů ve zdi.	Maketa 5,7cm kanónu Nordenfelt v šíjové kaponiéře, umístěné pod traditorem.

Nejmodernější betonové objekty byly teprve v začátcích výstavby a jejich návštěva nemá velký smysl. Viděli jsme Fort X, kde byl postaven jen dlouhý úkryt pod valem s parapetem pro pěchotu. Je však silně poničený destrukcemi a plný odpadků. Na Fortu XI Domejkovo jsou vidět jen zemní valy a zbytky dvou improvizovaných betonových pozorovatelen a fort XII Marva má pouze vykopaný vodní příkop. Součástí pevnosti je také několik moderních betonových úkrytů, které měly tvořit jádro pěchotních opěrných bodů mezi forty. Navštvívili jsme úkryty jihozápadně od Fortu IX. Bližší úkryt na poli je zvenku téměř zasypaný, druhý je u silnice a v dobrém stavu, ale jeho interiér není přístupný.

Velký moderní úkryt vedle Fortu IX.

Improvizovaná pozorovatelna na valu rozestavěného fortu XII. Strop tvořila vrstva kolejnic, zalitá tenkou vrstvou betonu.

Obrana železničného mostu v Jonavě

Na obou koncích železničního mostu přes řeku Neris ve městě Jonava, asi 25 kilometrů od fortového prstence Kovna, vybudovali Rusové betonové blokhausy se střílnami pro pušky. Na východním blokhausu stojí budka hlídače, který brání pěším využívat most a ten nás po chvíli vyhnal. Není však problém vyfotit objekt zvenku, stejně jako menší blokhaus na západním břehu.

Šedesát metrů od něj je jeden z mála dochovaných litevských pevnostních objektů, které byly budovány u důležitých železničních mostů. Dojdete k němu hustými křovinami od silnice a pak se dá prolézt do interiéru, plného odpadků. Konstrukce je přizpůsobena umístění na strmém náspu a tak má celý objekt podobu chodby se schodištěm, v jehož stěně jsou střílny pro ruční zbraně. V nejvyšší části je malá místnost se střílnami pro obranu vrcholu náspu. Kolem mostu měly být ještě další litevské objekty, ale pokud byly vůbec postaveny, byly pravděpodobně zdemolovány či zasypány při úpravách okolí mostu.

Východní blokhaus je v dobrém stavu.	Interiér blokhausu tvoří jediná místnost se střílnami pro pušky. Jeho slabé betonové stěny zpevňují kolejnice.
Strop a podlaha západního blokhausu nejspíš zmizely trhání železa. Zajímavé je, že byl umístěn nad terén.	Horní část litevského objektu měla výstřel na kolejiště.
Šikmá chodba se schodištěm, která má na jedné straně střílny pro pušky.

Poznámky:

(1) Systém moderních pevností s betonovými forty tvořily na začátku 20. století pevnosti Grodno (dnes v Bělorusku), Kovno (litevský Kaunas) a řada pevností v dnešním Polsku – předmostí Osovec, Lomže a Różan, trojúhelník pevností Varšava, Modlin a Zegrze, doplněný uzávěrovými forty a malá pevnost Deblin. Hluboko v jejich týlu pak ležel Brest, dnes rozdělený polsko-běloruskou hranicí. Před první světovou válkou však bylo rozhodnuto o likvidaci Varšavy a postupném opuštění ostatních pevností, vysunutých na západ, neboť sílila obava z klešťového útoku německých a rakousko-uherských sil, který by odřízl velkou část polní armády v prostoru mezi Varšavou a Brestem. Tím nabylo na důležitostí právě Kovno, protože bylo na křídle nové obranné linie a Brest v jeho centru.
(2) Grigorjev byl pro svou pasivitu a údajný útěk z pevnosti ještě před jejím pádem odsouzen k 15 letům nucených prací. V lednu 1918 byl amnestován novou vládou a pak se zřejmě účastnil občanské války. Podle některých názorů posloužil jako obětní beránek pro politiky a veřejnost, rozčarované pádem celé linie pevností na západě. Kovno s jedním moderním fortem však nebylo způsobilé k dlouhodobé obraně, zvláště po nasazení nejtěžších děl. Obrana pevnosti měla jen taktický význam, strategickou prioritou byl především hladký ústup posádky s moderními děly, což se mu do jisté míry povedlo. Nelze také zapomenout, že Grigorjev měl k dispozici jen druhořadé jednotky, protože původní posádka pevnosti byla rozprášena dávno předtím při nasazení na bojištích Východního Pruska.
(3) Inženýr Dmitrij Lichačevi byl autorem koncepce moderního betonového fortu s kontreskarpovými kaponiérami a traditory. Otočné věže s rychlopalnými kanóny, běžné v jiných zemích, měly nahradit kanóny, umístěné na mechanických plošinách, které bylo možné vysunout za objekt, zvednout až na horní hranu stropu a dotlačit zbraně do betonových palebných postavení. Systém mohl transportovat jakoukoli zbraň přiměřené velikosti, oproti běžným úkrytům, z nichž posádka kanóny vytlačila ručně, však byl samozřejmě velmi drahý a komplikovaný a ve srovnání s věžemi byla ochrana obsluhy v boji minimální. Realizovány byly zřejmě jen dva prototypy v Kovnu, které za druhé světové války sešrotovali Němci. Nakonec se před válkou přiklonili k použití otočných věží s rychlopalnými kanóny i Rusové, ale do fortů už je nestihli dodat.
(4) Konstantin Ivanovič Veličko se narodil v roce 1856 a věnoval se odborné a pedagogické činnosti v oblasti opevnění. Byl vyslán na slavné zkoušky pancéřových věží v Bukurešti, kde k nim pojal nedůvěru a preferoval přesun dělostřelectva mimo forty, čímž značně ovlivnil podobu ruských opevnění na další desítky let. Jeho projekt betonového fortu z roku 1897 se stal základem pro další výstavbu, stejně jako jeho zdokonalená verze z roku 1909. Před válkou také směřoval ke koncepci rozprostřených objektů. Veličkovy forty sloužily pouze k pěchotní obraně, byly odolné a moderně řešené, se zalomenými vchody, mohutnými kontreskarpovými kaponiérami a pancéřovými dveřmi. Během občanské války se přidal k Sovětům a po válce tak mohl jako pedagog ovlivnit další generaci inženýrů, kteří pak budovali sovětská opevnění. (detailněji viz: Vladimír Kupka, Stavitelé, obránci a dobyvatelé pevností, Libri, Praha 2005, str. 415-419)

 

stav: červen 2018

Foto: O. Filip 2018

Literatura:
Martin Dubánek, Ondřej Filip, Jan Pavel: Pevnosti v bojích Velké války – Východní fronta a Alpy, str. 137-146, Mladá fronta, Praha 2017
Vladimir Orlov a kol.: XX amžiaus fortifikacja Lietovoje, Karo Paveldo centras, Kaunas 2008
Vladimir Orlov: Kauno tvirtovas istoria, Arx Baltica, Kaunas 2007
Cheslav Kara: Forty Kaunasa, č. 3 – Fort IV (odkazy na další forty na konci článku)

Zatím žádné komentáře