Polská opevnění Vilniusu
Opevnění: POLSKÁ   

(Litva) – Vilnius
Napsal: O. Filip
objekty: lehké objekty s podzemím, muniční sklady
První polská opevnění měla zabezpečit Vilnius, obsazený na začátku 20. let. Svou konstrukcí se liší od čehokoli, co bylo v Polsku budováno později.

Vilnius byl v roce 1795 připojen k Rusku a vyjma krátké okupace napoleonskými jednotkami zůstal v držení carského státu až do roku 1915, kdy jej dobyli Němci. Když Litva v únoru 1918 vyhlásila samostatnost, byl Vilnius obsazen jednotkami polské domobrany a během následné války mezi Polskem a bolševiky několikrát změnil majitele. Po porážce Sověti podepsali mírovou smlouvu, v níž oblast postoupili Litvě a spor tak pokračoval. Polská republika reagovala operací, kterou bychom dnes nazvali hybridní válkou. Divize generála Żeligowského se „vzbouřila“, jako jeden muž dezertovala z polské armády, 8. října 1920 obsadila Vilnius a postupovala dál do Litvy. Polská armáda poskytla falešným vzbouřencům logistickou podporu, jezdecké jednotky a dvacet letadel s posádkami. Polské vedení svou účast vehementně popíralo a tvrdilo, že dodržuje podmínky příměří, uzavřeného jen dva dny před útokem. Následně byla na území, představujícím zhruba čtvrtinu dnešní Litvy, vyhlášena „samostatná“ republika Střední Litva, která se o dva roky později připojila k Polsku. Teprve poté Pilsudský veřejně přiznal, že akce byla plánovaná a proběhla s jeho podporou.

Území nicméně zůstalo sporné a polská armáda se rozhodla město zabezpečit stálými opevněními. Z několika desítek plánovaných opěrných bodů však byl postaven pouze jeden, skládající se ze čtyř objektů, disponujících nepříliš rozsáhlým podzemím. Podstatně větším typem objektů byly podzemní muniční sklady, které tvořily naprostou většinu prostavěné kubatury betonu. Žádné z těchto objektů se nevyskytují v polských opevněních, budovaných o dekádu později podle francouzských a československých vzorů. Stejně jako projektanti neměly dostatek zkušeností ani stavební firmy. Došlo tak k řadě přehmatů, například opomenutí izolace jednoho z muničních skladišť nebo absence dilatačních spár příliš velkých bloků podzemních skladů. Objekty bylo nutné opakovaně opravovat a firmy se hádaly s erárem o peníze ještě dlouhá léta.

Po napadení Polska byla většina jednotek odeslána do boje s nacisty. V okamžiku útoků Sovětů se obránci stáhli do města a vysunutá opevnění u silnice nemohli obsadit. Zanedlouho následoval ústup a město obsadily litevské jednotky. V červenci 1940 byla Litva okupována Sovětským svazem a ze zdejších litevských jednotek se rázem stal XXIX sbor Rudé armády. V létě 1941 obsadili Vilnius Němci a zůstali zde až do července 1944, kdy na město zaútočily jednotky polské Zemská armády a krátce na to i jednotky Rudé armády. Ty nejprve bojovaly bok po boku s Poláky, jen aby se do nich ihned po ústupu posledních Němců pustily, protože Stalin měl s tímto územím jiné plány.

Podzemní muniční sklady

Muniční sklady byly budovány ve třech základních variantách, nejmenší se dvěma sály, větší se čtyřmi sály a dvoupodlažní s celkem osmi sály. K dopravě munice v interiéru sloužila úzkorozchodná drážka s točnami, v případě dvoupodlažního úkryt byl nutný ještě výtah s nosností 1100 kg, do něhož se vešel celý vozík. K osvětlení sloužily po vzoru fortových pracháren lampy, ukryté za okny a obsluhované z obvodové chodby, přirozenou ventilaci měly zajistit komíny, ale tento systém příliš dobře nefungoval. Každá ze tří skladových komplexů tvořilo pět objektů, poslední komplex Hrybiszki byl o něco modernější.

Spodní podlaží největšího typu objektu. Horní podlaží je prakticky stejné, pouze postrádá vstupní chodby. Obvodová chodba kolem skladových sálů umožňovala obsluhu lamp a zajišťovala odvětrávání. O. Filip 2019 (podle J. Sadowského)

Muniční skladiště Śnipiszki leží ve svahu naproti supermarketu, u něhož lze zaparkovat. Objekty jsou seřazené podél cesty a jejich interiéry jsou vypálené a tak zaplněné odpadky a pozůstatky po bezdomovcích, že prohlídka vyžaduje jistou otrlost. Dva objekty byly po válce upraveny sovětskou armádou, a to doplněním zalomených vchodů a ventilačního zařízení.


Vchody do jednoho ze skladových objektů. Nad každým vchodem byl velký polský orel.

Hlavní chodba skladu s pozůstatky po točnách úzkorozchodné drážky.

Sál pro skladování munice s typickým okénkem pro lampu, umístěnou z bezpečnostních důvodů ve vnější chodbě.

Skladiště Borowa je v lese a u silnice je malé parkoviště s informační tabulí. Interiéry objektů jsou ve slušném stavu, takže návštěva je podstatně příjemnější.


Všechny objekty jsou rozmístěny podél lesní cesty.

Detail větráku, ozdobeného věncem, který původně svírala v pařátech polská orlice.

Ve spodním patře největšího objektu se dochovaly úchyty na dřevěné police.

Skladiště Hrybiszki je přímo mezi novými rodinnými domy a tak jsme to raději ani nezkoušeli. Jeho objekty jako jediné unikly vyrabování železných částí, takže v dvoupodlažním objektu je i původní výtah. Skladiště Wilcza Łapa bylo v roce 1941 vyhozeno do povětří a zůstal jen jeden malý sklad.

Bojové objekty

Uzávěr kryje silnici, vedoucí k hranicím na východě a dál do Minsku. Nejednalo se však o dnešní čtyřproudovou komunikaci, ale původní silnici, situovanou severněji. Objekty byly vybudovány v letech 1924-26 a jejich taktická hodnota je diskutabilní. Každý z nich je umístěn na písčitém pahorku, v týlu je úkryt se vstupem a v čelní části stanoviště pro kulomet a pozorovatelny. V některých spojovacích chodbách jsou připravené průchody, kterými by zřejmě byly napojeny další betonové či polní objekty.

Přímo pod objektem č. 1 je velké parkoviště a občerstvení. Vchod s úkrytem je asi 50 metrů nad ním a vede z něj chodba do kulometného hnízda.

Výstavba třicet metrů dlouhé chodby jen pro přístup do primitivního otevřeného postavení se stolem pro kulomet se jeví jako poněkud pochybná investice. O. Filip 2019 (podle J. Sadowského)


Úkryt, sloužící i jako vstup do podzemní chodby.

Střelecký stůl pro těžký kulomet. Vpravo je výklenek na munici, vlevo schůdky pro výpad do předpolí.

Otevřené postavení pro kulomet se vstupem do podzemní chodby.

Poté je nutné přejít silnici, protože objekt č. 2 je na pahorku nad ní. Skládá se opět pouze z úkrytu a otevřeného palebného postavení pro kulomet.

Až na kratší chodbu je téměř totožný s předchozím. O. Filip 2019 (podle J. Sadowského)


V úkrytu se dochovaly držáky na skládací lavice.

Kulometné postavení vypadá téměř stejně, jako u objektu č. 1, ale má vstup z boku.

Objekt č. 3 jako jediný postrádá bojové stanoviště. Má o něco větší úkryt, z něhož vede dlouhé schodiště do betonové pozorovatelny. Do ní se však nedá dostat, neboť chodba je zasypaná pískem.

Podobný tvar podzemí s několika volnými východy zřejmě vychází ze záměru dostavět sem další odbočky a palebná postavení. O. Filip 2019 (podle J. Sadowského)


V interiéru úkrytu je vidět strop na vrstvě kolejnic a jedno z oken.

Pozorovatelna, umístěná vysoko nad vstupem.

Nad statkem leží největší objekt č. 4, složený z úkrytu, pozorovatelny a objektu se střílnou pro kulomet. Do pozorovatelny se dá bez problémů dostat po dlouhém strmém schodišti, v levé části je nutné lézt po čtyřech a je zde k vidění křižovatka chodeb se střílnami pro vnitřní obranu. Do kulometného objektu je však kvůli zasypání chodby nutné prolézt oknem.

I tento objekt měl být pravděpodobně rozsáhlejší. O. Filip 2019 (podle J. Sadowského)


Dvojice vstupů do předsíně před úkrytem (levý je zazděný).

Interiér úkryt. Vlevo je střílna na obranu vchodu.

Téměř zcela zavalená křižovatka v podzemí. Dochovaly se zde jediné dveře.

Dlouhé schodiště do pozorovatelny.

Skromný prostor pozorovatelny. I zde je strop zesílen kolejnicemi.

Pozorovatelna se čtyřmi průzory. Zajímavé je jejich umístění v různých výškových úrovních.

Jediné kulometné hnízdo se stropem. Vlevo je zazděná střílna, vpravo okno, které zřejmě sloužilo i jako nouzový východ.

Střelecký stůl uvnitř kulometného hnízda.

 

Všechny lokality lze objet poměrně rychle, u bojových objektů nemá smysl přejíždět a nejlepší je nechat auto na parkovišti u objektu č. 1. Kromě muničních skladů Śnipiszki je stav dochovaných opevnění celkem dobrý, byť průzkum podzemí bojových objektů komplikuje vysypaný písek.

stav: červen 2018

Foto: O. Filip 2018

Literatura:
Szymon Kucharski: Fortyfikacje Wilna 1919-1944, Infort (zvláštní vydání ke konferenci o opevněních 2. světové války), Gliwice 2009
Vladimir Orlov a kol.: XX amžiaus fortifikacja Lietovoje, Karo Paveldo centras, Kaunas 2008

Zatím žádné komentáře

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 8.9.2019 22.07 , Komentáře (0)

380 stran o pevnostech
Doplněno

Regelbau 601

San Michel al Tagliamento

ERSTA

Zbraně L1 na Krétě

Petronell a obrana Litavy

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2019