Postavení na bavorsko-české hranici
Opevnění: NĚMECKÁ   Téma:

(Německo) – Ahornberg, Altglashütte
Napsali: J. Pavel, O. Filip
lehké objekty
Linie objektů, vybudovaná v letech 1935-38 v oblasti Oberpfälzer Wald (na naší straně Český les), patří k nejméně známým a probádaným německým opevněním. Tento článek je mírně doplněnou verzí materiálu, který byl v roce 1999 otištěn v časopise Novodobé fortifikace.

Po skončení první světové války a následné úpravě hranic se Německo ocitlo v nepříliš výhodné strategické pozici. Na západě i východě sousedilo se státy, které mu nebyly přátelsky nakloněny. Na západě to byla vojensky silná Francie a na východě její spojenci Československo a Polsko. Němečtí generálové se již od dvacátých let zabývali problémem, jak eliminovat toto nebezpečí boje na dvou frontách. Jako adekvátní řešení se jevila výstavba stálých fortifikací. Jejich realizaci však bránily podmínky mírové dohody z Versailles. Na počátku 30. let se však kontrola dodržování těchto podmínek značně uvolnila a s následným nástupem nacismu k moci vzaly všechny ohledy za své. Na východě bylo přistoupeno k budování stálých opevnění.

Zprvu bylo přikročeno k opevňování rozsáhlých hranic s Polskem. V něm však začal upevňovat svou moc značně autoritativní režim generála Pilsudského, který uzavřel s Němci smlouvu o neútočení. Na východě tak zůstal Francii jediný spolehlivý spojenec – Československo. Tato situace ji donutila ke sblížení se SSSR, s kterým uzavřela v roce 1935 spojeneckou smlouvu. Vzápětí tohoto příkladu následovalo i Československo. Tyto události byly v Německu podnětem k zahájení opevňování na hranicích s Československem, neboť němečtí generálové měli obavy z možnosti vstřícného útoku francouzských vojsk a armády ČSR, posílené eventuálně i jednotkami Rudé armády. Jako ideální prostor pro tuto operaci se Němcům jevilo území po obou březích řeky Main, kde byly hranice ČSR a Francie vzdáleny pouze 310 km.

Nebezpečí tohoto úderu měly eliminovat stále fortifikace. Proti Francii začala v roce již v roce 1934 vyrůstat pevnostní linie Wetterau-Main-Tauber-Stellung (WMTS) a o rok později jižněji položená linie Neckar-Enz-Stellung (NES)(1). Obě linie se opíraly o přírodní překážky, zejména vodní toky a do roku 1938 zde bylo vybudováno téměř 800 objektů. Typově se jednalo zejména o kulometné objekty C a B1(alt)(2). Na několika místech se zde v objektech objevily i třístřílnové a šestistřílnové pancéřové kopule(3).

Protějškem tohoto postavení na východě byl Bayerisch-tschechische Grenzstellung (dále jen BTG). Jednalo se o pevnostní postavení začínající u Eschkam (jižně od Folmavy) a táhnoucí se podél hranice s ČSR na sever až po Selb (naproti Aši). Postavení nemělo být tvořeno souvislou linií, ale pouze shluky objektů, které tak blokovaly důležité komunikace. Zde mělo být čs. armádě zabráněno snadno překonat hraniční hory a postupovat vstříc francouzským divizím. Řízení výstavby spadalo do kompetence Heeresdienststelle 6 sídlící v Regensburgu. Plány týkající se rozsahu opevnění doznaly během let několika změn. V roce 1937 se počítalo s výstavbou 79 jednostřílnových, 16 dvoustřílnových, 3 třístřílnových a jednoho čtyřstřílnového objektu a tří stanovišť světlometů. Objekty byly budovány ve shlucích vesměs po třech. Označovány byly počátečními písmeny názvu nejbližšího města či obce (např.: Fu – Furth im Wald, Bä – Bärnau atd) a pořadovým číslem. Největší důraz byl položen na opevnění prostorů u měst Furth im Wald, Waidhaus, Bärnau a Schirnding. Jako základní odolnost byla zvolena B1, kdy síla stěn byla 1 m a stropu 80 cm. Objekty, které nebyly ze strany nepřítele příliš viditelné, byly vybudovány ve slabší odolnosti C.

První objekty vznikly na podzim 1935 a jednalo se o jednostřílnové pevnůstky. Většinou nebyly stavěny přímo u komunikací, které měly bránit, nýbrž na vhodných místech v jejich okolí, tedy na
přivrácených svazích nebo vyvýšeninách. Objekty se nijak zvlášť neliší od typů tehdy běžně stavěných na jiných německých pevnostních liniích (např. na Pomořanském valu) a souhrnně označovaných jako kulometný objekt (MG – Schartenstandt), případně kulometný objekt s úkrytem pro družstvo (MG – Schartenstandt mit Einheitsgruppe)(4).

Příklady objektů, realizovaných na BTG (modrá – pancéřové desky, světle žlutá – střelecké místnosti, světle zelená – ubikace, nv – nouzový východ). A – jednostřílnový s obranou vchodu a úkrytem, B a F – dvoustřílnový s obranou vchodu a úkrytem, C a D – jednostřílnové s obranou vchodu, E – dvoustřílnový s úkrytem, G – atypický pro kruhovou obranu, H – standardní blokhaus, I – blokhaus s platformou pro PTK. Autor: J. Pavel 1999.

Všechny objekty byly vybaveny těžkými kulomety MG 08, umístěnými za pancéřovou deskou a střílejícími vesměs čelní nebo kosou palbou. Výjimečně byla palba objektů doplněna dalšími zbraněmi v betonových střílnách pro kosé palby nebo ochranu okolí. Nejstarší objekty dokonce postrádají týlovou kaponiéru, která by chránila zadní stěnu s dveřmi do objektu. Díky použití pancéřových desek namísto střílen byly objekty směrem od nepřítele poměrně nenápadné. Navíc byly prakticky úplně zapuštěné do terénu. Pro palbu kulometu byl vytvořen vějířovitý zářez ve svahu a vchodová partie byla umístěna v prohlubni zajištěné opěrnými zdmi (např. A 1). Pokud bylo nutné umístit objekt tak, že podlaha byla v úrovni okolního terénu (například na vrcholku kopce), pak byl kolem objektu vytvořen zához, který ve formě náspu kryl i celou týlovou stěnu (např. A 3).

Pro lepší představu následuje podrobný popis objektu pro jeden kulomet a družstvo pěchoty z úseku Ahornberg. Vchody do objektu jsou dva a nacházejí se v týlové stěně. V této stěně byla vyústěna také všechna ventilační potrubí. Před spuštěním náloží ze stropnice byly vchody chráněny vodorovnou drátěnou mřížkou uchycenou na krakorcích po celé délce týlové stěny. Vchody byly uzavřeny standardními pancéřovými dveřmi typu 14P7 tvaru obdélníku se zaoblenými rohy. Uprostřed dveří se nacházel nouzový průlez s malou střílnou pro ruční zbraň. Část těchto dveří se v objektech dochovala. Dveřní otvory jsou poměrně nízké a jsou umístěny pod stropem objektu, takže na podlahu vstupní chodby je nutné sestoupit po několika schodech. Do této příčné chodby ústí oba vchody, které jsou chráněny vnitřními střílnami. Na jedné straně chodby se nachází nouzový východ obvyklé konstrukce, který byl za normálních okolností uzavřen dveřmi a dvěma sloupci ocelových traverz, na opačné straně ústí do výklenku ve stěně telefonní kabel. Uprostřed chodby se nachází dveře do jediné obytné místnosti objektu. Jejím hlavním vybavením bylo 18 sklápěcích lůžek tvořených rámy vypletenými sítí, neboť kromě pětičlenné osádky bylo v objektu ubytováno též 13 příslušníků pěchoty určených pro boj mimo objekt. Kromě dalšího nábytku, který již dnes není možné lokalizovat, obsahovala tato místnost také kamna na pevná paliva a ručně poháněný ventilátor s výměnnými filtry připevněný na stěnu místnosti vedle vstupních dveří. Celý objekt měl být zřejmě osvětlován pomocí petrolejových lamp umístěných ve výklencích. Pancéřovými dveřmi bylo možné vstoupit do střelecké místnosti vybavené dalším ventilátorem. Jedna stěna této místnosti byla tvořena přímo pancéřovou deskou typu 10P7 o síle 6 cm vybavenou střílnou a úzkým průzorem, které bylo možné uzavřít mohutnými posuvnými deskami. Těžký kulomet, pravděpodobně typ MG 08, byl umístěn na pevnostní lafetě, která stála na betonovém soklu vyčnívajícím z podlahy střelecké místnosti.

Objekt s pozorovacím zvonem 9P7, pravděpodobně typ, který byl budován na BTG (modrá – pancéřové desky, světle žlutá – střelecké místnosti, světle zelená – ubikace, světle červená – místnost pro pozorovatele se vstupem do zvonu, nv – nouzový východ, s – ochranná střílna, zp – pozorovací zvon). J. Pavel 1999.

Na místech s dobrým výhledem dostalo několik objektů odolnosti B1 ještě malý zvon pro pěchotní pozorování 9P7, charakteristický svým špičatým tvarem. Osádka objektu byla v takovém případě rozšířena ještě o dva pozorovatele. Později bylo na důležitých místech přistoupeno k výstavbě dvoustřílnových objektů (Doppelschartenstand). Objevily se ve dvou variantách, které se odlišovaly úhlem, které mezi sebou svíraly osy střílen v pancéřových deskách. U prvního typu to bylo 90°, u druhého se hodnota tohoto úhlu pohybovala okolo 45°. Tyto objekty mohly být opět sloučeny s úkrytem pro družstvo pěchoty stejně jako pevnůstky jednostřílnové. Zcela atypický dvoustřílnový objekt byl vybudován u Schiedelhofu. Kromě dvou pancéřových desek měl v přední části ještě samostatnou střeleckou místnost se dvěma pomocnými střílnami. Čtyři střílny stejného typu byly umístěny i v kaponiéře, která byla situována vedle vchodu. Celý objekt navíc obsahoval i místnost pro družstvo pěchoty.

V roce 1937 se německé velení začalo zabývat i problémem velkých mezer mezi jednotlivými opevněnými body. Jednalo se o dlouhé lesní úseky, které nebyly ničím chráněny. Tento problém měla vyřešit výstavba blokhausů, které měly sloužit jako opěrné body a strážnice pěších jednotek, jejichž úkolem bylo tyto úseky chránit proti pronikání československé pěchoty. Blokhausy byly stavěny vesměs v těsné blízkosti horských komunikací. Spíše než jako pevnostní objekty je tyto stavby možné charakterizovat jako jakési strážnice. Jde o velmi jednoduché stavby nevelké odolnosti, zbudované z kamenných kvádrů a opatřené střílnami vymodelovanými z betonu. Strop objektů je z betonu, avšak je velmi slabý (pouze 35 cm). Vstup byl zvenku uzavřen plechovými a zevnitř ještě dřevěnými dveřmi. Uvnitř nejsou objekty nijak členěné, výbavu tvořila kamna na pevná paliva a pravděpodobně telefonní přístroj. Pokud byl objekt vybaven nějakým nábytkem, pak se nejednalo o pevnostní typy, neboť uvnitř nejsou zachovány žádné úchyty. Podle dochovaných skob byly střílny zakryty dřevěnými okenicemi, takže objekty měly v podstatě „civilní“ vzhled. Osádku jednoho blokhausu tvořilo družstvo pěchoty – tedy jeden poddůstojník a 12 vojáků. Tato myšlenka však nebyla masově realizována, bylo postaveno pouze několik těchto objektů a od jejich další výstavby bylo (zřejmě z důvodů nízké odolnosti) upuštěno.

Otázka protitankové obrany nebyla zpočátku díky slabosti československé armády, pokud jde o obrněné jednotky, příliš aktuální. V letech 1935 až 1937 se pozornost zaměřovala pouze na její pasivní stránku, tedy výstavbou stálých překážek. V roce 1938 bylo vzhledem ke stoupající vybavenost naší armády tanky a obavy z nasazení sovětských jednotek, které tanky disponovaly v hojné míře, nutné přikročit k obraně aktivní. Němečtí důstojníci vytipovali důležité komunikace, kde měly být zřízeny protitankové uzávěry. Ty byly tvořeny polními protitankovými kanóny, rozmístěnými v nepravidelných intervalech podél dané silnice. Pro kanóny byly vybudovány vyvýšené plošiny z kamenného zdiva o rozměrech přibližně 5 x 8 m. Jedno z postavení bylo spojeno s blokhausem, ale konstrukčně se nijak neliší. Umístění kanónů na vyvýšených podstavcích se jeví jako poněkud nelogické, vzhledem k horskému terénu snad mohlo mít určitý význam v případě vysoké sněhové pokrývky a je možné, že pro období bez sněhu mělo být pro kanóny připraveno jiné postavení někde poblíž. Pro obsluhy protitankových kanónů měly být vybudovány stálé objekty, avšak od jejich realizace bylo upuštěno.

Linii opevnění doplňovaly polní sklady munice. Jednalo se o objekty tvořené betonovou skruží o vnějším průměru 2,35 m, opatřené víkem a zcela zapuštěné do země, které se vždy nacházely několik set metrů od bojových objektů. Dalšími objekty, které doplnily linii opevnění, bylo několik úkrytů pro pěchotu vybudovaných v roce 1938.

Výstavba BTG probíhala velmi pomalu, což jistě souviselo s tím, že možnost úderu čs. armády na Německo byla rok od roku menší. Poslední objekty byly vybetonovány v květnu 1938. Zajímavé je, že ani dříve postavené objekty nebyly plně opatřeny vnitřním zařízením, zejména pak ventilací a kamny. Objekty BTG měli zpočátku obsazovat záložníci ubytovaní v blízkých obcích. Později došlo k reorganizaci a obranu opevnění převzaly dvě aktivní divize. Jižní úsek měla pokrýt 10. pěší divize (Regensburg) a severní 17. pěší divize (Nürnberg). Hranicí mezi nimi bylo město Mähring. V září 1938 se obě měly účastnit útoku na ČSR v rámci 10. armády generála von Reichenau. Osádky jednotlivých objektů byly ubytovány v jejich blízkosti, aby tak mohlo dojít k jejich rychlému obsazení.

Práce na této fortifikační linii definitivně zastavily Mnichovské události v září 1938. Na rozdíl od linií NES a WMTS, které tvořily záchytné postavení za Západním valem a byly zcela deaktivovány až v souvislosti s výstavnou Atlantického valu, proběhla demontáž vybavení na BTG velmi rychle. Příslušníci říšské pracovní služby (RAD) smotali ostnatý drát a odstranili i další překážky. Za povšimnutí stojí, že u všech tří objektů u Ahornbergu zůstala jen jedny z dvojice vnějších pancéřových dveří. Nabízí se teorie, že při deaktivaci byly kromě vnitřních dveří odvezeny i jedny vnější a druhé ponechány jako servisní vstup. Otvor po odstraněných dveřích mohl být uzavřen nějakou dřevěnou stěnou.

Po demontáži vybavení došlo i k ničení objektů. Důvodem snad mohlo být to, že pevnostní stavby hyzdily krajinu. Tak jako ke všemu, přistupovali Němci i k tomuto úkolu velmi svědomitě. Odstřelené objekty byly rozebírány, pancéřové části použity na jiných opevněních, kusy betonu odváženy, výkopy po objektech zasypány a terén pečlivě urovnán. Dnes po takto odstraněných objektech nenalezneme ani památky. V roce 1940 tímto způsobem Němci vymazali z povrchu země teprve v květnu 1938 dokončený uzávěr u Schiedelhofu, podobně dopadly i objekty u města Furth im Wald a další. Do dnešní doby zůstaly zachováno několik blokhausů v okolí Atlglashütte a především uskupení tří kulometných objektů u Ahornbergu.

Uzávěr Ahornberg

Objekty uzávěru Ahornberg (modrá – pancéřové desky, světle žlutá – střelecké místnosti, světle zelená – ubikace, r – ochranná střílna, v – ventilátor, k – kamna). A1 – objekt pro boční palbu, A3 – objekt pro čelní palbu. Autor: J. Pavel 1999.

Trojice objektů odolnosti B1 kryje křižovatku silnic v převážně nezalesněném terénu a je rozmístěna v zalomené linii, dlouhé přibližně 600 metrů. Nejjižněji se ve výběžku lesa nachází objekt A.1 (+49° 50′ 57″, +12° 26′ 50″) pro boční palbu, v jehož vchodu se dochovala jedna pancéřová dvířka. Jeho týlová stěna, hluboce zapuštěné do výkopu s opěrnými zdmi, je docela fotogenická.

Objekt A.2 (+49° 51′ 09″, +12° 26′ 41″) pro čelní palbu má zasypanou střílnu, ale jeho interiér je přístupný a také zde se dochovaly všechny instruktážní nápisy.

Nejseverněji a také nejvýše najdeme objekt A.3 (+49° 51′ 18″, +12° 26′ 53″) pro čelní palbu. Stejně jako jeho sousedi leží na okraji lesa a pálil směrem ze svahu na silnici a louky. Stejně jako ostatní objekty žádným způsobem nekryje sousední objekty, takže bylo nutné spoléhat na pěchotu, u krytou v objektech, případně zákopech, které by při aktivaci opevnění byly jistě vybudovány.


Týlová stěna objektu A.1, zapuštěného do svahu. Z toho důvodu musely být vybudovány boční opěrné zídky. Na stěně se dochoval původní maskovací nátěr. (JP)


Fotografie desky 10P7 objektu A.1 perfektně ilustruje, jak nenápadná mohla být takto zkonstruovaná střelecká místnost. (PL)


Instrukce ve vstupní chodbičce objektu A.1. nařizují, že světlo v objektu se smí použít pouze při zavřené střílně a topit se smí pouze ve dne. Pod nimi je rok výstavby a číslo objektu. (JP)


Betonový sokl, na němž byla upevněna lafeta v objektu A.1. Je vidět obložení stropu plechem. (JP)


Detail pancéřové desky 10P7 objektu A.2, z níž byly demontovány posuvné uzávěry střílny a průzoru. Zvenku je deska zasypaná. (JP)


Zadní stěna hlavní místnosti objektu A.2. Zleva: vchodová střílna, výklenek na lampu, potrubí pro napojení ventilátoru, komín, dveře, výklenek na lampu, vchodová střílna. (JP)


Vstup do střelecké místnosti objektu A.2. Vlevo je hlasová roura, svislé profily ve stěnách a háky ve stropě sloužily k uchycení skládacích lůžek. (JP)


Deska objektu A.3. s otvorem pro hlaveň kulometu a pozorovacím průzorem, Nad deskou jsou dobře vidět úchyty pro ochrannou síťku. (PL)


Týlová stěna objektu A.3, opět s jedinými dveřmi 14P7. Uprostřed dveří chybí samostatná dvířka nouzového východu. (PL)


Dveřní otvor objektu A.3 s masivním pancéřovým segmentem, který chránil jeho horní část. Tento prvek se vyskytoval pouze u starších objektů. (PL)

Blokhausy u silnice St 2154

U křižovatky silnice nedaleko Altglashütte je blokhaus, kombinovaný s plošinou pro protitankový kanón (+49° 46′ 16″, +12° 22′ 40″). na rozdíl od ostatních objektů je výrazněji zapuštěn do země.

Dosti typický je blokhaus dva kilometry severovýchodně od Flossenbürgu. (+49° 44′ 50″, +12° 22′ 47″), opět hned u silnice. Nebýt ozubů ve střílnách, vypadal by jako domeček s okénky. Uvnitř není vůbec nic, jen stopy po uchycení nějakých instalací, pravděpodobně polního telefonu.

Kromě blokhausů jsme u téže silnice viděli ještě jednu plošinu pro protitankový kanón (přibližně +49° 45′ 46″, +12° 22′ 57″) a v roce 2000 jsme dostali informaci o blokhausu u cesty Křížový Kámen – Silberhütte, který byl přestavěn na rekreační chatu (velmi přibližně +49° 45′ 28″, +12° 23′ 37″). Další blokhaus se nachází východně od Flossenburgu, přibližná lokalizace je na mapce.


Malý blokhaus, spojený s plošinou pro protitankový kanón, v tuto roční dobu ukrytou pod sněhem. (JP)


Standardní kamenobetonový blokhaus, plnící funkci strážnice. (JP)

Poznámky:
(1) O výstavbě obou linií na západě bylo rozhodnuto v říjnu 1934, na základě průzkumu terénu, který probíhal od roku 1933. Až do roku 1936 se Němci až na výjimky snažili respektovat padesátikilometrovou zónu zákazu opevňování, stanovenou Versailleskou smlouvou. Objekty v zóně dobudovali až po obsazení Sárska, po němž už nebrali ohled na nic. Linie NES byla dlouhá 86 kilometrů a zahrnovala kolem 450 objektů, severněji položená linie WMTS byla zhruba stejně dlouhá a bylo na ní postaveno 328 objektů. V roce 1936 byla provedena rekognoskace další linie opevnění podél řeky Tauber, navazující na WMTS, zde však měla výstavba opevnění proběhnout až v případě mobilizace. V létě 1938 byla výstavba linií zastavena a zbývající stavební materiál a odborný personál byl přesunut na Západní val, na rozdíl od BTG ale nedošlo k likvidaci objektů, které byly příležitostně využívány jako protiletecké kryty. V roce 1942 bylo demontováno veškeré vnitřní vybavení a přesunuto na Atlantický val a v následujících dvou letech byla potenciální bojová hodnota linií snížena likvidací podzemní kabelové sítě. V říjnu 1944 byla nařízena aktivace linií, což byl problém s ohledem na nedostatek materiálu a například i skutečnost, že kulomety MG42 nebylo možné uchytit do starých pevnostních lafet. Američané zaútočili na německou obranu v prostoru NES v prvních dubnových dnech roku 1945 a podařilo se je zde zdržet zhruba 12 dní. Zásluhu na tom měly především přírodní a umělé překážky, neboť pevnostní objekty byly využívány spíše náhodně a některé bojující jednotky o nich údajně ani nevěděly. V roce 1947 proběhla podobně jako na Západním valu systematické destrukce objektů za pomoci trhavin. Přesto se několik objektů v obou liniích dochovalo i s pancéřovými prvky a zůstaly i čitelné ruiny desítek dalších. Několik jich bylo opraveno a vybaveno a jsou příležitostně přístupné.

(2) Němci obvykle používali stěny se stejnou tloušťkou pro všechny části objektu, tedy i pro nejméně ohroženou týlovou stěnu a u většiny odolností i pro stropní desku. U odolnosti C to bylo 60 cm pro stěny i strop (6 cm pro pancéřové prvky) a u B1 to bylo 100 cm pro stěny a 80 cm pro strop (12 cm pro pancéřové prvky), někdy se ale uvádí 100 cm i pro stropy. Další odolnosti byly D (30 cm betonu), B (1,5 m betonu, 25 cm pancéř), její novější verze B neu s 2 metry betonu, A1 (2,5 m betonu, 42 cm pancéř) a A (3,5 metru betonu, 60 cm pancéř).

(3) V podkladech jsem nenašel konkrétní typy kopulí, ale téměř s jistotou to musela být třístřílnová kopule 3P7 o váze 17 tun a šestistřílnová kopule 35P8 o váze 28 tun. Tyto typy kopulí v odolnosti B1 byly instalovány na Pomořanském valu, v oblasti Mazurských jezer, ale i na Západním a Atlantickém valu.

(4) Jediné typové objekty, které jsme našli, byly jednostřílnové MG – Schartenstandt mit Einheitsgruppe, a to dva exempláře ve verzi pro čelní palbu a jeden pro palbu boční. Jejich kubaturu lze odhadovat zhruba na 150 m3. Podobné stavby se vyskytovaly na Pomořanském valu, v Postavení na Odře a samozřejmě ve vnitrozemských liniích, budovaných zároveň s BTG. V roce 1936 byly tyto typy, obohacené o střeleckou místnost pro obranu týlové stěny, zařazeny do typových projektů „Pionierprogramm“ (typ č. 2 pro boční a typ 2a pro čelní palbu) a stavěny na Západním valu a ve Východním Prusku. Další typy objektů BTG, jejichž plánky jsou k dispozici, již odpovídají typovým projektům zmíněného programu (typ 1 – boční palba, typ 1a – čelní palba, typ 2a – čelní palba s úkrytem a typ 3 – čelní palba s úkrytem a malým zvonem). Ačkoli mají tyto objekty blíže ke kategorii lehkého opevnění, poskytovaly posádce velmi solidní komfort. Byly vybaveny kamny, filtroventilačním zařízením (samostatnými soupravami HES pro střeleckou místnost a pro ubikaci osádky), třípatrovými postelemi, stolem, židlemi, skříňkami na výstroj, telefonem a hlasovými rourami (pro komunikaci se střeleckou místností). Strop byl opatřen protiseizmickou vrstvou z plechu a traverz, ventilační rozvody byly vedeny uvnitř stěn a u všech zařízení byly vyhotoveny instruktážními nápisy.


Zobrazit místo Bayrisch-tschechische Grenzstellung na větší mapě

Pokud zrovna nepobýváte na jihozápadě Čech, je to na BTG docela daleko, na druhou stranu se, s výjimkou pěti malých objektů v Bystřických horách, jedná o nejbližší německá opevnění a navíc jsou to celkem atraktivní objekty s pancéřovými deskami. Další objekty se nám bohužel během 13 let nepodařilo lokalizovat a neuspěly ani výpravy, které se v této oblasti pohybovaly. Vzhledem k prakticky úplné absenci informací o tomto opevnění je klidně možné, že někde nějaké objekty zůstaly, ale nenapadá mne, jak to zjistit. Z tištěné literatury se tohoto tématu týká pouze krátká kapitola v knize K. Burka. Zdroje na webu jsou v podstatě nulové a pokud se někdo ptal na BTG v zahraničních diskusích, byl vždy odkázán na stránky o lépe prozkoumané linii Neckar-Enz-Stellung. Heslo Wikipedie o linii NES má přes 50 tisíc slov (viz níže), heslo o BTG se skládá ze čtyř vět a jako jedinou literaturu uvádí kratičký článek z místního tisku. Pokud jde o fotografie, ty z roku 1999 se nevyznačovaly přílišnou kvalitou a letošní výprava bohužel neměla pro fotografování příliš dobré podmínky.

stav: únor 2012

Foto: J. Pavel 2012 (JP), P. Lach 2012

Literatura:
D. Bettinger, M. Büren: Der Westwall, Osnabrück 1990
K. Burk: Die deutschen Landesbefestigungen im Osten 1919-1945, Osnabrück 1993
Wikipedie: Neckar-Enz-Stellung
Wikipedie: Wetterau-Main-Tauber-Stellung
Interessengemeinschaft „Der Weltkrieg war vor deiner Tür“: Wetterau-Main-Tauber-Stellung

Komentářů: 4

  1. Mikuláš, 20.12.2012:

    O výstavbu objektů BTG se samozřejmě zajímala i čs. zpravodajská služba, viz zmínka v časopise HaV: http://www.vhu.cz/cs/novinky/1473

  2. DavidS, 22.12.2012:

    Nemělo by tam být spíše oblasti Českého lesa než Šumavy?

  3. admin, 23.12.2012:

    Mikuláš: díky, zajímavé, zkusím o tom zjistit víc.

    David: Pravda, je to naproti Českému lesu. To mi nějak uteklo, když jsem psal úvod a závěr.

  4. Mikuláš, 11.3.2013:

    Doplnění k mému prvnímu komentáři: článek vyšel v HaV 4/2012, správný odkaz na upoutávku článku je zde: http://www.vhu.cz/mezi-cs-agenty-pusobicimi-proti-nacistum-byl-i-letecky-reditel-a-barove-damy/

Nový komentář

 

Publikováno: 19.12.2012 22.19 , Komentáře (4)
UPOZORNĚNÍ:
Z technických důvodů pošlete kopii komentáře mailem, jinak hrozí smazání.

350 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Forty v Korutanech

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017