Poválečná opevnění v okolí Lince
Opevnění: OSTATNÍ   Téma:

(Rakousko) – Mauthausen, Rutzing, Rudelsdorf
Napsal: O. Filip
objekty pro tankové věže, velitelská stanoviště, kasematy pro kanóny
Nedaleko českých hranic najdete moderní a zatím málo známé objekty rakouského opevnění. U Lince si můžete prohlédnout nejen běžné objekty pro věže z tanků Centurion, které tvořily páteř obrany, ale i pevnostní baterii pro 15,5 cm kanóny.

Po ukončení spojenecké okupace a vyhlášení nezávislé Rakouské republiky v roce 1955 byla přímo do její ústavy vtělena zásada neutrality. Vojensky však bylo Rakousko v nezáviděníhodné situaci. Hranice s neutrálním Švýcarskem a Lichtenštejnskem tvořily méně než desetinu z celkové délky hranic, zhruba 1200 kilometrů tvořily hranice s členskými státy NATO a 1100 kilometrů se zeměmi Varšavské smlouvy a socialistickou Jugoslávií. Představa, že by se země ubránila v případě, pokud by se jeden z velmocenských bloků rozhodl napadnout přes její území protivníka, byla nereálná. Přitom minimálně ze strany socialistického bloku takový plán existoval, a to v podobě záměru vést tudy útok na Itálii a Německo. Na druhou stranu byl terén na velké části rakouského území členitý, na rozdíl od většiny oblastí, kde by probíhal potenciální útok jednotek Varšavské smlouvy (Německo, Dánsko, Nizozemsko a severní Francie).

Na konci šedesátých let vznikl pod vedením generála Emila Spanocchiho strategický plán územní obrany (Raumverteidigungskonzept), známý též jako „Spanocchiho doktrína“. Strategie vycházela z předpokladu, že rakouská armáda nebude schopna udržet proti tak silným nepřátelům souvislou frontu, navíc bez možnosti výběru vhodného terénu. Nový obranný plán měl spočívat v přípravě území celého státu formou výstavby opevnění, zátarasů a skladů materiálu. Zároveň mělo dojít ke zřízení miličního systému, tedy domobrany, jejíž příslušníci by za určitých podmínek měli zbraně přímo ve svých bydlištích. Armáda se neměla soustředit na obranu hranic, nýbrž předem vybraných oblastí, kde by byly soustředěny nejsilnější jednotky, především obrněné a vybudována nejsilnější opevnění. V ostatních oblastech měly protivníka zdržet a oslabit další pevnostní uzávěry a pohyblivé jednotky, schopné akce i v případě, že by při prudkém útoku zůstaly v týlu nepřítele. Ačkoli Rakousko už z povahy své neutrality připravovalo obranu proti všem sousedům, rozložení obrany napovídá, že se očekával především útok Varšavské smlouvy. Itálie se ostatně nevěnovala přípravám na vpád do Rakouska, ale naopak velmi intenzivnímu opevňování alpských údolí proti nepříteli, který by prorazil přes Rakousko. Stejně si počínalo i neutrální Švýcarsko. V plánu nicméně existovala výjimka, a to pro případ osamoceného útoku Jugoslávie, s níž mohl Bundesheer přece jen poměřovat a proto měla nastoupit strategie běžné obrany hranic. Z miličního systému bylo plně realizováno jen formování a výcvik jednotky JaKB 911 v nejmenší a nejzápadnější spolkové zemi Vorarlbersku, další proces se zastavil po kolapsu východního bloku.

Zásadním bodem územní obrany bylo rozčlenění rakouského území na několik desítek oblastí, z nichž nejrozsáhlejší byly „obranné prostory“ (Raumsicherungszonen), kterých bylo zhruba dvacet a pokrývaly většinu území, avšak nejdůležitější byly „klíčové prostory“ (Schlüsselzonen). Kromě toho existovalo ještě čtyři prostory hluboko ve vnitrozemí, označované jako „vnitrozemské zóny“ (Teilzonen Zentralraum). Klíčových prostorů bylo pouze deset, přičemž sedm z nich tvořilo téměř souvislý oblouk napříč Rakouskem, od Lince na severu po hranici s Jugoslávií mezi Grazem a Klagenfurtem a další dva byly poblíž nich. Desátý klíčový prostor byl zcela na západě, kde blokoval úzký výběžek Rakouska kolem Insbrucku. Pokud by došlo k útoku ze strany států Varšavské smlouvy, zůstalo by hlavní město, ležící u hranic, před touto nejsilněji bráněnou oblastí.

V obranných prostorech měly působit jednotky pěchoty a takzvané uzávěrové jednotky (Spergruppen), které obsazovaly pevnostní objekty s protitankovou výzbrojí, umístěné u komunikací a zároveň poskytovaly pěchotu jejich blízkou obranu. O oslabování nepřítele a útoky na jeho zásobování se měly postarat zvláště k tomu vyčleněné úderné jednotky (Jagdkampfbattalione).

V klíčových prostorech měly být soustředěny silné tankové jednotky (především s tanky Leopard), motorizovaná pěchota a jednotky stíhačů tanků s moderními a vysoce pohyblivými vozidly Kürassier. Kromě toho zde byla silná opevnění, obvykle více členěná do hloubky, než tomu bylo u obranných prostorů.

Opevnění, popsaná v tomto článku byla součástí nejsevernějšího Klíčového prostoru 41 (Schlüsselzone 41). O jejich struktuře nemám žádné detailnější informace, protože jsme měli k dispozici pouze lokalizace objektů předmostí Mauthausen (zřejmě ne všech), jednoho objektu pro obranu mostu na jižním břehu Dunaje a dělostřelecké baterie Rutzing západně od Lince pro 155 mm kanóny M2(1).

Nejdůležitější součástí opevnění byly objekty pro věže z tanků Centurion, takže si zaslouží bližší popis. Objekty u Mauthausenu, pokud lze soudit z přístupných exemplářů, byly vesměs standardizované a vzhledem k velikosti a vybavení by je bylo možné zařadit spíše do kategorie těžkých objektů. Měly půdorys obdélníku, z něhož vedla vstupní chodba, jejíž délka s směr závisely na terénních podmínkách. V zadní části objektu byla místnost pro posádku, vybavená sklápěcími postelemi a výlez na povrch se stupačkami. Nejednalo se o jednoduchou šachtu, neboť v horní části byla malá místnost s protáhlým otvorem ve stropě, který mohl sloužit pro pozorování a zřejmě i blízkou obranu za pomoci ručních zbraní. Obdobné stanoviště bylo umístěno v protilehlém rohu objektu, před tankovou věží, ale u všech navštívených objektů mělo demontované stupačky a místo nich zde bylo instalováno novodurové potrubí velkého průměru, sloužící pro nasávání vzduchu do strojovny. Největší místností v objektu byl sklad munice, umístěný blízko šachty pod věží. Věž obvykle nebyla osazena v rovině stropu, jako u obdobných zahraničních objektů, ale na vyvýšené válcové nástavbě. V šachtě pod věží byla podlážka z ocelového roštu, kam bylo nutné vylézt z chodby a nad ní dlouhé stupačky po obvodu, nutné k tomu, aby se posádka dostala do věže bez ohledu na její odměr. Dodávku elektrické energie a pohon ventilátoru zajišťoval běžný přenosný agregát, umístěný ve strojovně, spolu s velkým množstvím akumulátorů, které dobíjel. Velikost skladu munice i prostor pro posádku je poněkud překvapivá, neboť to vypadá, jako by měly objekty vydržet dlouhé boje. Objekty s tankovými věžemi tohoto typu však nejsou odolné proti tankovým kanónům či raketám protivníka. Pokud se podaří protivníka překvapit, mohou mu jistě způsobit nepříjemné ztráty, ale pokud jde o jejich životnost po demaskování, asi nelze být přílišným optimistou. Připomeňme si, že tank Centurion byl vyvinut v roce 1945 a i když vysoce přesahoval všechny válečné typy britských tanků a na mimoevropských bojištích se celkem osvědčil, v sedmdesátých a osmdesátých letech šlo o dosti zastaralý typ. Téměř svislý čelní pancíř jeho věže o síle zhruba 15 cm se nemohl měřit s pancíři tanků T55 a už vůbec ne T72, jehož oblá věž nabízela ekvivalent kolem 40 až 50 cm homogenního pancíře.


Demontáž poslední věže z objektu v oblasti Korutan, která proběhla v červenci 2008. (Österreichs Bundesheer)


Věž o váze 13,5 tuny je nakládána na podvalník, aby byla odvezena k sešrotování. (Österreichs Bundesheer)

Všechny pevnostní objekty lze charakterizovat jako solidně zkonstruované a prostorné, s přijatelným komfortem pro osádky a obstojnou výzbrojí. Na druhou stranu mají technické nedostatky, které vyvolávají dojem, že byly stavěny tak trochu na efekt (podobně jsou na tom například norské „tvrze“ ze začátku 90. let 20. století). Charakteristická je především absence jakýchkoli odolných uzávěrů ve dveřích a průlezech. Vstupy do objektů uzavírají jen plechové dveře a za nimi mříž, pozorovací stanoviště mají třídílné plechové poklopy na dřevěném (!) rámu a pod nimi jen mřížový poklop. Místnosti mají jen běžné dveře, šachta s tankovou věží nemá ani ty. Nulovou odolnost mají také velmi početné větráky, chráněné jen stříškami proti dešti. Přitom poněkud starší italské objekty pro věže ze Shermanů a Pattonů, či ve stejné době budované švýcarské objekty s věžemi z Centurionů, v tomto směru splňují obvyklé standardy. Jinými slovy – v Rakousku se na ochraně všech otvorů úspěšně ušetřilo, takže opevnění vypadala zdánlivě dobře a byla připravená na to, až se budou politici ptát na náklady, i na to, až se vojenští pohlaváři zeptají, jak silná je výzbroj a jaké jsou životní podmínky pro osádky. Ale tlaková vlna, ta se na nic neptá.

Pokud jde o základní historii opevnění a použité druhy výzbroje, najdete více v článku o pevnostním muzeu v průsmyku Würzenpass.

Předmostí Mauthausen

Opevnění u Mauthausenu má kupodivu ofenzivní charakter, neboť půlkruh objektů zabezpečuje předmostí na severním břehu Dunaje. Západní polovina uzávěru leží na pahorcích s dobrým výhledem do předpolí a bočně do údolí s hlavní silnicí a železnicí. Proto zde bylo v jednom z objektů zřízeno i stanoviště pro boční palbu, využívající tank T-34, kompletně zabudovaný do nitra objektu. Objekty na pravém křídle naproti tomu leží v úplné rovině. Prioritou opevnění byla nepochybně protitanková obrana, proti pěchotě se zde měly bránit polní jednotky, náležející do sestavy „pevnostních“ jednotek.

Objekt č. 9 je přímo u silnice, povrch je částečně zasypaný, ale dovnitř jsem se bez problémů dostal hlavním vchodem. V interiéru nezbylo žádné vybavení s výjimkou zbytků elektroinstalace, specifikem objektu je nízko umístěná věž, což se projevilo tím, že podlaha v šachtě věže je pod úrovní stropu podzemního patra.

Objekt č. 8 leží v polích a dá se k němu dojít z cesty, vedoucí západně od něj. Určitě stojí za návštěvu, neboť interiér je sice uzavřený, ale dochovala se zde maskovací nástavba v podobě rozebíratelného domku s ocelovou konstrukcí a dřevěným opláštěním, do níž lze vlézt otvorem pro hlaveň. Pokud byste chtěli zkusit průnik poklopem, vezměte si lopatku.

K objektu č. 7 lze dojet po polní cestě, vchod je poněkud na ráně, ale dostanete se jím jen k uzamčené mříži. Na pozorovacím stanovišti je plechový kryt, s nímž se mi nepodařilo pohnout a vyzkoušet poklopy pod ním. Pro lepší pokus by i zde byla nutná lopatka.


Interiér maskovací nástavby objektu č. 8. Vpravo je otvor pro hlaveň.


Maskovací nástavba z vnějšího pohledu. Bylo množné ji celou rozebrat nebo demontovat jen boční panely.


Objekt č. 9 s viditelným hlavním vstupem. Vzhledem k umístění nad svahem nebyla jeho věž vyvýšena nad úroveň stropu.


Hlavní chodba s dveřmi do skladu munice a viditelnou podlahou pro obsluhu věže (normálně je až nad stropem).


Hermeticky uzavřené bezpečnostní svítidlo ve skladu munice. Vpravo je připraven speciální klíč pro povolování trojhranných matic svítidla. Pořádek musí být.

Objekt č. 6 je v nenápadném křoví přímo u cesty a dovnitř se dá bez problémů dostat pozorovacím stanovištěm. Interiér nicméně postrádá vybavení a hlavní vchod je zasypaný. Venku je dobře vidět částečně odhalená válcová nástavba pro věž.

Vůbec nejzajímavější je objekt č. 5, v němž se dochovalo kompletní vybavení včetně strojovny s agregátem, nábytku, kamen a nářadí. Na stěnách stále ještě visí instrukce a rozkazy, podepsané velitelem uzávěru. Objekt má neobvykle dlouhou přístupovou chodbu, vedoucí až do blízkého lesíka. Padacími dveřmi se dostanete do chodby, kde je pečlivě připraveno úklidové náčiní, nicméně mřížové dveře jsou uzavřené a je nutné použít průlez pozorovacího stanoviště v týlu věže. Kolem něj mimochodem stále leží desky z maskovací nástavby a oplechované dřevěné koryto, v němž se ukrývala hlaveň. Na případné návštěvníky bych apeloval, aby po sobě průlezy pečlivě uzavřeli a přiklopili plechovým krytem a aby uvnitř nic nebrali.


Betonová deska, uzavírající šachtu pro věž objektu č. 5. Je vidět původní ocelový kruh, na jehož vnitřní části bylo upevněno ložisko věže. (JP)


Pozorovací stanoviště s poklopy, sloužící též jako nouzový výlez. Vlevo leží plechová stříška, chránící průez před deštěm, v pozadí je vidět šachta věže.


Interiér pod hlavním vchodem s odklápěcími dveřmi. Na stropě je vidět plastový závěs, který měl eliminovat demaskující účinky osvětlení v případě otevřených dveří.


Instrukce na nástěnce ve vstupní chodbě (plán údržby, zvláštní pokyny pro užívání pevnostního objektu, „checklist“ údržby), podepsán major Rolletschek, velitel uzávěru.


Místnost pro posádku se sklápěcími postelemi typicky německého designu. Na stole je chemický záchod a kanystr s patřičnou dezinfekcí.


Strojovna. Za dveřmi s protihlukovým obložením jsou bedny s akumulátory, rozvodná skříň a přenosný agregát.


K osvětlení interiéru věže zřejmě sloužila tato montážní lampa na dlouhém kabelu. Tím odpadla nutnost instalovat pro tento účel rotační přívod energie.


Šachta s podlážkou pod věží. Jsou vidět kruhové stupačky pro přístup při všech polohách věže.


Pozorovací stanoviště objektu č. 6 s plechovým krytem proti dešti. Pod ním je poklop. V pozadí je vidět horní okraj šachty pro věž.


Interiér místnosti pod věží s poklopem a stupačkami pro přístup z hlavní chodby.

Objekt č. 3 leží na kopci s vynikajícím výhledem, na místě jsem však našel pouze betonem zakrytou šachtu věže i pozorovacího stanoviště a terén čerstvě srovnaný buldozerem. Krátce předtím byl objekt prokazatelně přístupný, hlavní vstup jsem nenašel a je možné, že je někde po hlínou či hromadami větví.

Další objekt je situován ve svahu s výhledem na celé údolí a je konstrukčně velmi kuriózní. Skládá se z horního podlaží, v němž je kasemata pro celý tank T-34 a podlaží dolního, z něhož vede šachta do věže z tanku Centurion. K objektu bez problémů dojdete po polní cestě ze západu, od 600 metrů vzdálené silnice (na nedalekém rozcestí lze parkovat). Kasematě pro tank chybí čelní stěna se střílnou, která byla zbourána při jeho odvozu a jsou zde nová vrata, která ji změnila na garáž (zřejmě již nevyužívanou). Dovnitř se bez problémů dostanete z lesíku na objektem, kde je klasické pozorovací stanoviště s ocelovými poklopy, kolem něhož se zem doslova ježí větráky. Nahoře jsou místnosti pro posádku a kasemata pro tank, po schodišti se dostanete dolů, nejprve k extrémně vysoké šachtě pro věž Centurion a poté do dlouhé chodby, vedoucí k zamčenému vstupu ve svahu pod objektem.

Přímo u nedaleké silnice je vidět zamčený vstup do objektu č. 2. Na povrchu je pouze parčík s vyčnívajícími větráky, takže to byl zřejmě pouze úkryt. Objekt č. 4 pro věž Centurion je blízko domů, kolem něj je plot se zamčenou brankou, ale nemá smysl jej přelézat, protože vstupní vrátka jsou zamčená a s krytem pozorovacího stanoviště se nedá hnout.

Přímo v Mauthausenu, u skalní stěny bývalého lomu, je dvojice neobvyklých objektů, k nimž lze slézt dírou v plotě seshora, z malého parkoviště v zatáčce ulice Parkstrasse. Oba jsou důkladně maskovány dřevěným obložením, východní objekt má zabetonovanou šachtu pro tankovou věž a kolem pozůstatky maskovací nástavby, nezdá se však, že by měl samostatný vchod. Západní objekt, propojený s ním opěrnou zdí, je masivní povrchová stavba se zamčeným vstupem v týlu. Nejsou na něm patrné žádné střílny a působí dojmem, že jde o vstup do podzemí. Na stropě má klasické pozorovací stanoviště s třídílným poklopem, který se mi bohužel nepodařilo otevřít. Nenechte se zmást dřevěnou „chodbou“, vedoucí mezi objekty – není to další maskování, ale novodobé potrubí.


Vytahování tanku T-34 z kasematy po demolici její čelní stěny. Kulomet v korbě byl demontovaný, protože mířil do zdi. (Österreichs Bundesheer)


Nad tankem T-34 je vidět věž tanku Centurion, přístupná ze spodního podlaží objektu. Vlevo nahoře je větrák z kasematy pro T-34. (Österreichs Bundesheer)


Kasemata pro T-34 s větracími potrubími a nouzovým výlezem. Do tanku se vstupovalo únikovým příklopem z jámy mezi pásy, nyní zavalené materiálem z rozbité čelní stěny.


Sklad tankové munice, neobvykle zkonstruovaný z prefabrikovaných betonových oblouků. Nechybí větrání a bezpečnostní osvětlovací těleso.


Šachta do věže Centurion je neobvykle vysoká a proto zde vzniklo ještě mezipatro z ocelové konstrukce. Schodiště vede do horního podlaží s kasematou pro T-34.


Falešné okno na velkém objektu u skalní stěny v Mauthausenu.


Strop objektu s větráky a sejmutým krytem pozorovacího stanoviště. Charakter objektu a jeho umístění vzbuzuje podezření, že se jedná o vstup do podzemních prostor.

Hned na protějším břehu, na poloostrově s nákladním přístavem, je objekt pro boční palbu, kryjící most přes Dunaj. Skrz průmyslovou zónu se dá bez problémů dojet až k němu. Objekt je sice otevřený, ale bohužel má zatopený interiér, na stropě je kasemata, v níž byla instalována věž, pravděpodobně ze stíhače tanků Charioteer. Věž měla velmi tenký pancíř, nicméně byla opatřena přídavným pancéřováním a především téměř úplně kryta pancéřovou deskou s otvorem pro hlaveň. Před objektem je zděný domek, který jej zcela maskoval proti pohledu z protějšího břehu.


Detail kasematy s demontovanou pancéřovou deskou a zaslepenou šachtou pro věž (pravděpodobně Charioteer). V zadní stěně jsou vidět větráky.


Pohled na kasematu z ochranného ucha. Na jejím stropě jsou vidět zbytky dřevěné maskovací nástavby.


Rozsocháče před kasárnami (Hiller-Kaserne). Oproti našim typům nejsou rozebíratelné a nemají patky proti zaboření. Oko sloužilo k manipulaci a jejich fixaci lanem.

Dělostřelecká baterie Rutzing

K velitelskému stanovišti baterie dojdete podél kurtů a poté na kruhovou cestu a kousek po poli. Povrch je zde naprosto zarostlý, nicméně ze strany od trati je prošlapaná pěšinka přímo ke vchodu. Uvnitř se dochoval nábytek i elektrické a komunikační rozvody. Ve dvou protilehlých rozích jsou otevřená pozorovací stanoviště obdobného typu, jako u objektů pro tankové věže. Kromě chodeb obsahuje objekt dalších devět místností: velitelství baterie (1. Offizier), počtárnu (Rechenraum), ubikaci, místnost se vstupem do pozorovacího stanoviště, ošetřovnu, sklad, telefonní ústřednu (Vermittlung), strojovnu a sklad pohonných hmot.


Hlavní vchod do objektu s nezbytným zákazem kouření. (JP)


Dveře do skladu pohonných hmot a bedny s pískem na hašení. Vlevo je chodba ke vchodu, vpravo vstup do místnosti pro velení.


Hlavní chodba objektu. Na konci je vidět stojan na pušky.


Detail spleti kabelů v telefonní ústředně s orientačními štítky. Všechny objekty (velitelský i kanónové) byly jednoduše označovány „bunker“.

Bojové objekty baterie jsou rozmístěny za náspem železniční trati, v pravidelných rozestupech 450 metrů. Všechny mají stejný půdorys s velkou střeleckou místností, chodbou, v níž byl instalována jeřábová dráha, umožňující přesunout hlaveň do nitra objektu, strojovnou, skladem munice a dvěma místnostmi pro posádku. Vstup umožňovala chodba se schodištěm na pravém boku. Každý objekt byl oplocen a přímo u vchodu byla vrátka, což je dnes důležité při hledání, protože objekty jsou extrémně zarostlé. Lafety kanónů byly jednoduché a odpovídaly systémům, používaným především v 19. století, tedy uchycení na pivotu pod střílnou. Díky dobře vyřešené konstrukci měly nicméně úctyhodný odměr 130° a umožňovaly i výraznou elevaci, zřejmě plných 65°, kterých dosahovala původní polní lafeta. Přesto byly střílny relativně malé, čehož bylo dosaženo mimo jiné instalací 8 cm silných pancéřový desek po jejich okrajích, což umožnilo ztenčit stěnu. V mírové době byly střílny zakryty dřevěnými deskami s otvorem pro hlaveň, která byla ukryta v dřevěném korytě. Vchod byl chráněn pouze mříží, takže objekt volně větral a nebyl plynotěsný ani odolný proti tlakovým vlnám.

Ke kasematám můžete jít buď ze západu, od malé továrny, nebo od východu, z parkoviště u tenisových kurtů. Kasemata č. 1 (číslování je pouze orientační) je u Rudelsdorfu a cesta vede před ní, kasematu č. 2 cesta obchází a branka z pravé strany je dobře viditelná. U kasematy č. 3 cesta končí, vrátka z levé strany jsou zamčená, ale hned vedle nich je díra v plotě a pěšina vedoucí ke střílně, kterou jsem prolezl dovnitř. Dál jsem šel podél trati, vstup do kasematy č. 4 je možný brankou přímo z asfaltové cesty u železničního podjezdu.


Střílna před demontáží kanónu. (Österreichs Bundesheer)


Kanón během demontáže. Lafeta byla připevněna k čepu v podlaze a k vodorovné pancéřové desce na spodním okraji střílny. (Österreichs Bundesheer)


Vchod do objektu byl chráněn pouze mříží. Vlevo dole je vstup do strojovny.


Střílna jednoho z objektů s původním dřevěným uzávěrem a krytem hlavně. Jsou vidět šrouby, které fixují pancéřové desky střílny. Obložení stěn prkny mělo maskovací účel.


Hlavní chodba se vstupy do muničního skladu a ubikací. Na stropě byla traverza, po níž pojížděla jeřábová kočka o nostnosti 3000 kg. (JP)


Celkový pohled na střílnu (s lidskou postavou pro srovnání). (JP)


Detail pancéřových desek o síle 8 cm, chránících boky střílnového otvoru. Nahoře je vidět vybrání pro maximální elevaci hlavně.


Celkový pohled do kasematy, v níž je poházen nábytek z celého objektu a bedny na příslušenství kanónu. (JP)


Detail odměrové stupnice s dělostřeleckými dílci.


Bedna s pískem na hašení u skladu pohonných hmot pro agregát. Bezpečnost především!

Poznámky:

(1) Americké kanóny M1 ráže 155 mm byly zavedeny v roce 1938, tříštivotrhavým granátem o váze 43 kg dostřelily na vzdálenost 23,5 km. V roce 1945 se objevila verze M2 s upraveným závěrem a právě ta se dostala i do výzbroje rakouské armády. V letech 1972-82 bylo 16 kusů kanónů instalováno po čtyřech do baterií u hranic s Československem (Rutzing, Euratsfeld, Amstetten a Ruprechtshofen). Dalších pět kanónů obdržela v roce 1978 baterie Haberberg u hranic s Jugoslávií a tři kanóny M2 byly instalovány ve výcvikovém prostoru Allensteig. Pevnostní baterie byly označovány „Artilleriebatterie ortsfest“, zkratka „ofBt“.


 


Zobrazit místo Rakouská poválečná opevnění na větší mapě

Kolem Lince se cestuje dobře, doporučuji nešetřit na dálniční známce, protože sice pojedete po dálnici jen pár desítek kilometrů, ale ušetřit 230,- Kč, to za to motání po centru Lince nestojí. Všechny popisované objekty, s výjimkou velitelského stanoviště, se nacházejí u cest a jsou tedy přístupné bez ohledu na vegetační období. Přesto uděláte dobře, když si budete počínat nenápadně, protože všude se pohybují místní zemědělci.

Číslování objektů u Mauthauseno nemám potvrzeno z více zdrojů, u některých objektů neznám ani toto nejisté číslování. Polohu většiny objektů u Mauthausenu jsem zjistil ze hry Geocaching, což není právě systematická metoda (vtipné je, že dle hry tam je minimálně jeden další objekt, jehož polohu lze zjistit jedině vyřešením dnes již objektivně neřešitelné hádanky). Informace o rakouské obranné koncepci pocházejí z Wikipedie a webových diskusí, takže jsou poněkud zjednodušené a nemá smysl zde uvádět seznam literatury (zájemci si mohou do Google zadat heslo „Raumverteidigung“). Moje překlady odborných termínů jsou doufám nepříliš zavádějící, překládat precizní německé složeniny doslova by bylo nevhodné. Fotografie z nedávné likvidace objektů jsou převzaty z oficiálních stránek Rakouské armády a jsou publikovány v souladu s licenčními podmínkami pro nekomerční využití.

stav: říjen 2013

Foto: O. Filip 2013, J. Pavel 2013, © Rakouská armáda (Österreichs Bundesheer) 2007 a 2008

Komentářů: 1

  1. David, 23.10.2013:

    Když vezmu, kolikrát už jsme projížděl z Traunu na Wels a vůbec mě nenapadlo, že by tam mohli být nějaké bunkry.

Nový komentář

 

Publikováno: 22.10.2013 23.46 , Komentáře (1)
UPOZORNĚNÍ:
Z technických důvodů pošlete kopii komentáře mailem, jinak hrozí smazání.

350 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Forty v Korutanech

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017