Rakouská opevnění západně od Bratislavy

(Rakousko) – Petronell-Carnuntum, Bruckneudorf, Jois.
Napsal: O. Filip
objekty: pro a kulometné věže, objekty pro tarasnice, úkryty, dělostřelecké objekty
Obranu hlavního útočného směru na Vídeň zajišťovala během Studené války mimořádně silná linie rakouských opevnění. Od taktéž aktivních československých opevnění na Petrželce ji dělilo pouhých 15 kilometrů.

Originální rakouská obranná koncepce, která nepočítala se souvislou obranou hranic, ale napadáním nepřítele v hloubce území, byla popsána v článku o opevnění u Lince. Ačkoli klíčové obranné prostory ležely až v horách za Vídní, byly geografické podmínky pro obranu hlavního města poměrně příznivé. Ze severu chránil Vídeň Dunaj a přístupy z východu bažinaté Neziderské jezero a za ním hustě zalesněný pás Litavských hor (Leithagebirge). Mezi severním okrajem tohoto pohoří a Dunajem však zela zhruba 14 kilometrů široká mezera s plochým terénem, pouze ve střední části částečně chráněná rozbahněným tokem řeky Litavy. Právě tudy mohly snadno postupovat obrněné jednotky Varšavské smlouvy z opevněného petržalského předmostí, jakož i z Maďarska. Myšlenka na úplné přehrazení tohoto koridoru nebyla nová, neboť tudy prochází severní úsek takzvané Kurucké linie (Kuruzzenschanze), vybudované v letech 1703-11 proti Rákocziho povstalcům, která sestává z valu s příkopem, zesíleným trojúhelníkovými redany a dalšími zemními pevnůstkami.

V šedesátých letech let 20. století byla v tomto prostoru zahájena výstavba silných opevnění, která byla zdokonalována až do zrušení pevnostních jednotek v roce 1993. Je poněkud absurdní, že některé objekty byly vybudovány až v posledním roce. V konečné podobě zahrnovala linie především objekty s protitankovou výzbrojí, mezi nimiž dominovaly objekty pro věže z tanků Centurion a stíhačů tanků Charioteer. Obranu proti obrněným vozidlům zesilovaly objekty s 10,6 cm bezzákluzovými kanóny a lafetované tarasnice, chráněné pancéřovými štíty. V důležitých místech byly vybudovány objekty pro houfnice v otočných věžích pro boční palby a pěchotní opěrné body, schopné kruhové obrany za pomoci otočných kulometných věží a zmíněných pancéřových střelišť pro tarasnice. Strukturu doplňovaly dělostřelecké pozorovatelny, z nichž některé disponovaly pancéřovými zvony, odolné úkryty s velitelskými stanovišti a betonové zákopy, přístupné krátkými chodbami. Obranu proti obrněným vozidlům zajišťovaly překážky z malých betonových jehlanů (tanky by pravděpodobně nezastavily), ocelové rozsocháče, minová pole a protitankové příkopy. Pro tento účel byl využit i příkop Kuruzzenschanze z počátku 18. století a některé zemní pevnůstky posloužily pro vyvýšené umístění moderních objektů. Objekty v severní části úseku bránil 112. pevnostní prapor a v jižní 111. pevnostní prapor, náležející k 11. pluku. (1)

Typologie objektů:

Velitelské úkryty byly jednopodlažní a byly obvykle zapuštěny pod úroveň terénu v týlové části opěrných bodů. Většinu jejich prostoru zabíraly ubikace se sklopnými postelemi, doplněné stoly a židlemi, to vše v provedení prakticky shodném s německými opevněními z období druhé světové války. Nechyběla také místnost pro velitele, telefonní ústředna, agregát na výrobu elektrické energie a komfortní sociální zařízení. Atypický případ je objekt uzávěru Hollern, který je v přední linii, jeho součástí je kulometná věž a přímo v jeho záhozu je malý objekt pro tarasnici.

Úkryty pro družstvo pěchoty (Gruppenunterstand) se skládaly z několikadílné eternitové roury (Fertigteilröhre), opatřené na jedné straně vchodem, napojeným na betonovou přístupovou chodbičku a na druhé straně nouzovým výlezem. Uvnitř byl ocelový podlahový rošt a trubková konstrukce, na níž byly uchyceny postele, sedačky, stolky a police na vybavení. Odolnost dodávalo úkrytu jedině zapuštění do hloubky několika metrů. V jiných úsecích lze najít i větší úkryty, vytvořené ze dvou rour, propojených chodbičkou z eternitu.

Pozorovatelny mohly mít podobu jednoduchých staveb s úzkými průzory v hranaté betonové nástavbě, případně byl k pozorování využit poklop, demontovaný z obrněného vozidla. Nejdůležitější pozorovatelny byly vybaveny pancéřovými zvony, které se podobají kulometným věžím, a to včetně tvaru průzorů, ale nejsou otočné. Otáčí se pouze pancéřovaná hlavice periskopu ve vrchlíku, vybavená sklápěcími dvířky, chránícími samotnou optiku.

Věže Charioteer byly nejčastěji umísťovány v betonové kasematě, která byla jedinou částí objektu, vystupující nad povrch. Pancéřování věže stíhače tanků Charioteer bylo jen symbolické a proto bylo pro použití v opevnění zesíleno přídavnými pláty a kasemata dostala 10 cm silnou pancéřovou desku s výřezem pro hlaveň a optické přístroje. Byť měla věž jen omezený odměr, lze řešení považovat za solidní, byť přímému zásahu tankovým kanónem by žádná část neodolala. Do věže se vstupovalo z podzemního patra objektu, jehož vnitřní prostory byly skromnější než u Centurionu. Na podzemní patro mohl být napojen obvyklé bojové stanoviště (Kampfdeckung) v podobě betonového zákopu, zakrytého plechovými deskami či místnůstky s poklopem z vozidla, které sloužilo pro pozorování, blízkou obranu a jako nouzový východ. Část věží byla použita v objektech bez kasematy, zřejmě pro přezbrojení starších objektů, původně disponujících věžemi z lehkých tanků. Toto řešení mělo malou odolnost a údajně byl problém s uchycením věží, jejichž kanóny měly velký zpětný ráz.

Věže Centurion(2) byly osazovány na nejmodernější objekty a umožňovaly palbu v odměru 360°. Byly prostorné a disponovaly i vlastním zdrojem elektrické energie pro pohon věže, ventilaci a osvětlení. Betonové zákopy, napojené na vnitřní prostory, byly obvykle dva. Tyto objekty byly podrobněji popsány v článku o opevnění u Lince. Výjimečně mohly být dva objekty pro věže propojeny chodbou, případně kombinovány s kulometnou věží. Nejčastější ochranou věže byl rozebíratelný dřevěný domek s ocelovou nosnou konstrukcí, výjimečně se vyskytoval i laminátový kryt, kopírující tvar věže. Objekty v některých úsecích postrádaly otevřená stanoviště „kampfdeckung“.

Protitankové kanóny 7,62 cm (ZiS-3 sovětského původu) byly instalovány do nejstarších typů objektů. Měly jednoduchou pevnostní lafetu, podobnou typům z první světové války a byly chráněny pancéřovou deskou, v níž byl jen svislý výřez na hlaveň. Vedle nich se obvykle nacházela menší deska pro pozorování a kulomet. Existuje i kombinace se střeleckou místností pro bezzákluzový kanón, umístěnou na stropě. Tyto zbraně z druhé světové války zastaraly a některé objekty byly odzbrojeny a přestavěny pro použití věží Centurion.

Bezzákluzové kanóny byly umístěny v miniaturní střelecké místnosti, do níž se vešla jen lafeta kanónu M40 a stojící obsluha. Samotná hlaveň se nacházela v rozměrné střílně a její zadní část vyčnívala ze speciálního otvoru. Do střelecké místnosti bylo možné vstoupit buď dveřmi z povrchu nebo po schodišti z týlového patra, kde byl sklad munice s skromné prostory pro posádku. Obě patra byla propojena úzkým schodištěm, které je u nalezených objektů zazděné. Kromě kanónu bylo možné použít v objektu jakoukoli tarasnici.

Kulometné věže byly osazovány buď do větších objektů se vstupní chodbou, ubikací a betonovým zákopem, nebo do miniaturních objektů, skládajících se pouze z chodbičky a válcové místnosti pro věž. Některé věže byly napojeny na větší objekty a v tom případě byly obvykle vysunuty směrem k nepříteli. Věž se otáčela ručně a její pancíř síle 6 cm měl chránit posádku před palbou kanónů ráže 30 mm, tedy zbraní bojových vozidel pěchoty (například československých BVP-2) či samohybných protiletadlových kompletů. Proti tankovým kanónům nezbylo než spoléhat na minimální rozměry, nicméně vyrobit věže odolnosti proti 12 cm kanónům beztak nebylo reálné, neboť by musely disponovat pancířem o síle kolem 40 cm. Mimo bojovou situaci zakrýval každou věž přesně vytvarovaný laminátový překryt. V popisované oblasti byly používány dvě verze věží, s kruhovými průzory a s horizontálními pozorovacími štěrbinami. Výzbroj tvořil buď velkorážný nebo běžný kulomet, v prvním případě zřejmě bylo možné využít věž i pro protiletadlovou palbu na nízko letící cíle.

Tarasnice Carl Gustav chránily pancéřové štíty o síle 4 cm, osazené na malých železobetonových objektech, připomínajících německé „tobruky“. Vzhledem k tomu, že tarasnice měla k dispozici lafetu, lze předpokládat, že palba byla přesnější, než při běžném použití. Objekty byly velmi nenápadné, neboť nad povrch vyčníval pouze malý pancíř a přístup byl možný zalomenou chodbou pod povrchem, umožňující ukrytí posádky a munice. Stejně jako kulometné věže je kryl laminátový překryt.

Pancéřové otočné věže pro houfnice 10.5 cm leFH 18/40 byly umístěny v objektech, které byly co do odolnosti a velikosti výjimečné. Dvoupodlažní objekt ve tvaru kvádru měl velký zalomený vstup s ochrannou střílnou a kompletní infrastrukturu, zahrnující strojovnu, kotelnu, kuchyň, sociální zařízení, ubikace a velitelství. Komfort posádky byl zajištěn stejně, jako ve fortech z počátku 20. století, neboť ubytovací prostory měly čtyři prosklená okna, která bylo možné uzavřít pancéřovými okenicemi. To bylo nezbytné i proto, že přímo podél oken pálila houfnice. Z objektu vyčnívala směrem do týlu masivní kasemata pro otočnou věž, která mohla působit boční palbou do obou směrů. Boční pancíř věže měl 6 cm a strop 4 cm, což je vzhledem k tomu, že jde v podstatě o kasematní zbraň, u níž byl přímý zásah nepravděpodobný, celkem solidní ochrana. Do prostorného interiéru věže se vstupovalo dveřmi z objektu, což ovšem bylo možné pouze v nebojové poloze, při boční palbě bylo možné otevřít dvířka do příkopu na opačnou stranu. V některých polohách věže byla dvířka věže zcela blokována a posádka by ji v případě zaseknutí musela opustit poklopem. Manipulace s věží byla ruční a změna palebného směru o 180° nebyla nijak rychlá (osobně jsem to vyzkoušel). Interiér obsahoval ovládací mechanismy a úchyty na munici, chybí však nucené větrání, takže obsluha by určitě musela pracovat v maskách.

Objekty pro 155 cm kanóny byly popsány v článku o opevnění u Lince, přičemž u Vídně se nevyskytují. Měly velkou střeleckou místnost pro americká kanón M2 na jednoduché pevností lafetě, se střílnu o odměru 130°, zesílenou pancéřovými deskami. Uvnitř bylo jen několik místností a chodba se závěsným jeřábem, kterým bylo možné manipulovat s hlavní.

Objekty pro rychlopalné kanóny zatím známe jen z břehu Dunaje, kde sloužily k obraně proti násilnému překonání toku. Na jedné straně byl vjezd a v protější stěně jednoduchá střílna s okenicemi.

Petronell, Türkenschanze, Hollern

Linie začíná v rámci opěrného bodu Petronell (PE) dvojicí objektů, označených PE4/5 a PE6/7, situovaných přímo u hlavní silnice. Dovnitř jsme se dostali palebným postavením na stropě a jedná se o nesmírně zajímavý rozsáhlý komplex, složený ze dvou propojených dvoupodlažních objektů pro 7,6cm kasematní kanóny a kulomety za pancéřovými deskami. Tyto starší objekty byly během modernizace zbaveny původní výzbroj a byly k nim přistavěny šachty pro věže Centurion. Interiér je plně vybavený a je v perfektním stavu. Následuje objekt PE1/2, který by měl být uzavřený. Dle dvojího číslování lze odhadovat, že jde o přestavěný starší objekty (mapa zde uvádí ještě objekt PE3, ale není jasné, co by to mělo být).


Objekt PE6/7 pro věž Centurion má odkrytou týlovou stěnu a tudíž i netypický vchod z úrovně terénu. (JP)

Maskovací nástavba věže Centurion objektu PE4/5, který je spojen chodbou s předchozím objektem. (RH)

Místnost s nízkým vstupem na schodiště, vedoucí do spodního patra. Vpravo jsou vidět stupačky do otevřeného postavení.

Ubikace ve spodním patře s typickými pevnostními kamny, jejichž zkosené stěny umožňovaly instalaci i do úkrytů válcového průřezu.

Původní kasemata pro pevnostní kanón. Střílna byla při modernizace zazděna a zůstal jen oblouk v podlaze, po němž pojíždela lafeta.

Vlevo a uprostřed požární instrukce, vpravo seznam inventáře a dole naléhavá žádost vedení: „Udržujte prosím v bunkru čistotu“.

Speciální motorový ventilátor ve střední části objektu. Kromě něj měl objekt i standardní elektrické ventilátory.

Detail jednoválcového motoru ventilátoru. Servis zajišťoval Ing. Karl Payer (tato vídeňská firma zřejmě stále existuje, i když pod jiným názvem).

Poté následuje uzávěr Türkenschanze (TÜ) jehož týlovou linii tvoří tři bojové objekty, rozmístěné podél železniční tratě – kasemata pro věž Charioteer (TÜ9) a dva objekty pro Centuriony (na mapě z konce osmdesátých let ještě nejsou). Cesta k nejsilnějším opevněním uzávěru vede přes strop kasematy TÜ8 pro věž Charioteer, u níž se dochoval i tankový poklop pro pozorování. Zbývající objekty jsou v lesíku, vesměs v prostoru pětiúhelníkové zemní pevnůstky Hundsheimer Schanze, k níž lze bez problémů dojet autem z osady Schaffelhof. Jsou zde dvě kasematy pro Charioteer, přičemž do severní pro čelní palbu (TÜ2) se dalo dostat šachtou střeleckého postavení pro pěchotu, u jižní (TÜ3) jsem to nezkoušel. Objekt TÜ7 pro Centurion, atypicky vybavený laminátým maskováním věže, je přístupný stejným způsobem a dochovala se v něm strojovna, ale uvnitř byl částečně zaplavený. Lze se dostat i do objektů TÜ4 a TÜ6 pro tarasnice či bezzákluzové kanóny. Infrastrukturu doplňuje primitivní pozorovatelna TÜ5, odolný objekt pro zdroj vody a především velký úkryt TÜ1, který je v perfektním stavu, s veškerým nábytkem a vybavením.


Střílna objektu TÜ8, zabudovaného do náspu cesty. Vpravo nad hranou je zabudován tankový poklop pro pozorování. (RH)

Strop objektu TÜ7 pro Centurion. Jsou vidět plechové kryty (otevřené postavení a tankový poklop), větráky strojovny a roura pro ochranu hlavně. (RH)

Laminátový kryt věže objektu TÜ7. Skládá se ze dvou symetrických polovin. (RH)

Značky vztažných bodů a jejich vzdáleností, usnadňující orientaci obsluhy věže v TÜ7.

Hlavní chodba objektu TÜ7. Je vidět nástěnka s instrukcemi, vstup do šachty věže a stupačky do poklopu.

Vchodová střílna objektu TÜ2 pro čelní palbu věže Charioteer. Obranné střílny se vyskytují jen zřídka.

Vstup do spodního patra objektu TÜ6 pro bezzákluzový kanón. Vpravo je vidět otvor pro zadní část hlavně (vedle něj je vstup do horního patra). (JP)

Široká a úzká střílna pro bezzákluzový kanón objektu TÜ4. Skrz poškozená dvířka prosvítá otvor pro zadní část hlavně. (JP)

Týl objektu s otvorem, kterým vyčnívala zadní část hlavně. Ocelová dvířka možná sloužila pro snažší instalaci. (RH)

Střelecká místnost minimálních rozměrů s nakreslenou tabulkou palebných prvků. (RH)

Jedna z místností v úkrytu TÜ1. Všimněte si fluorescenčních šipek a pruhu u dveří, umožňujících orientaci potmě. (RH)

Sklápěcí postele v jedné z ložnic úkrytu. Celkem je jich zde 27. U zdi je lavice, sloužící zároveň jako úložný prostor. (RH)

Záchod v objektu TÜ1. Toaletní papír je již poněkud navlhlý. (RH)

Pahorek, v němž je ukryt objekt TÜ10 pro věž Charioteer. (JP)

Ochranný kryt pro věž Centurion u železniční trati. Dochovala se i roura na hlaveň. Obdobný domek v pozadí zřejmě sloužil jako nějaký sklad. (RH)

Uzávěr Hollern (HO) má v severní části tři objekty za sebou, nejprve menší objekt pro menší otočnou věž, zabudovaný do redanu starého opevnění a za ním kasematy HO4 a HO3 pro věže Charioteer. U hlavní silnice je velký úkryt HO1 s kulometnou věží, v němž se sice dochoval vybavení včetně agregátu, ale jeho interiér bohužel bývá zaplavený. Hned u něj je také malý objekt se štítem pro tarasnici. Na druhé straně silnice je objekt pro věž Centurion, bohužel dovnitř se dostat nedalo. Celé okolí je totálně podmáčené, což bylo vyřešeno umístěním velitelského stanoviště na redutu z 18. století a Centurionu na umělém pahorku. Dál už jsou jen bažiny bez objektů.


Zamaskovaná kulometná věž velitelského úkrytu HO1.

Kulometná věž po sejmutí laminátového překrytu.

Štít pro tarasnici u velitelského úkrytu. Je vidět lafeta a průlez do přístupové chodbičky.

Typizovaná pevnostní kadibudka u úkrytu HO1 s dvoubarevnou kamufláží.

Seznam vybavení velitelského úkrytu v roce 1996. Kromě nábytku a techniky je uvedena i kulometná věž (MG Kuppel) a štít pro tarasnici (Halbkuppel R-PAK).

Poklop, sloužící jako pozorovací stanoviště objektu pro věž Centurion východně od úkrytu HO1.

Obrana řeky Litavy (GE a PA)

Obranu meandrující řeky (německy Leitha), v úseku dlouhém více než šest kilometrů, zajišťují tři větší objekty, předsunuté před mosty, s kódovým označením GE (Gerhaus) a PA (Pachfurth), doplněné malými palebnými stanovišti a pozorovatelnami. Objekt GE5 je nejzajímavější, neboť strop jeho kasematy pro tankovou věž tvoří 8 cm silné ocelové desky. Větracím otvorem lze vlézt do samotné kasematy, dolů vede poněkud vratký žebřík a je zde dochován agregát. Směrem doleva podél okraje lesíku je ještě pozorovatelna s poklopem z obrněného vozidla a betonový zákop pro střelce. Pozoruhodný je i objekt GE2, který měl vnější pancíř přes střílnu a část stropu, bohužel je demontovaný. Objekt PA3 pro věž Charioteer je otevřený, ale uvnitř není agregát.


Zabetonovaná střílna kasematy GE5, nad níž je hrana 8 cm silné stropní pancéřové desky. (JP)

Interiér kasematy GE5 s věncem pro připevnění věže. Je vidět pancéřový strop.

Poklop z obrněného vozidla jako vybavení malé pozorovatelny vedle objektu GE5.

Vchod do objektu GE2, zakrytý plechovými deskami. Za nimi však žádné protitlakové dveře nejsou.

Bok střílny objektu GE2. Jsou vidět uřezané šrouby a otisk pancéřových desek – svislé kolem střílny a šikmé nad střílnou.

Nábytek v objektu PA3 – sklápěcí lehátka a dřevěné kusy v typické oranžové – police, stolek a lavice, kombinovaná s úložným prostorem. (JP)

Ungerberg „sever“ (U)

V severní části úseku je pouze velký objekt U5/6 s dvojicí věží Centurion a kulometnou věží, situovaný v zalomení odvodňovacího příkopu, který zřejmě sloužil i jako překážka. Kulometná věž je nelogicky „utopená“ mezi tankovými věžemi, které silně omezovaly její palebné možnosti. Příčinou je zřejmě to, vyvýšené části s tankovými věžemi byly dostavěny až v roce 1988. Do interiéru jsme se bohužel nedostali.

Na dnes již silně zarostlém pahorku Ungerberg se nachází oplocený areál, jehož objekty jsou souhrnně označeny U4 (nicméně mají i vlastní číslování). Uprostřed je objekt pro houfnici a kolem kruhová obrana, sestávající především ze tří kulometných věží a tří objektů se štíty pro tarasnice (podle podkladů mají být kulometné věže čtyři, ale ani třem výpravám se chybějící kus nepodařilo lokalizovat). Dále by zde mělo být deset betonových zákopů, z nichž jsme našli jen několik a tři malé úkryty, které jsme nenašli vůbec. Houfnicový objekt má věž, ale je zakrytá mřížemi a zarostlá. Liší se od svých sousedů, neboť nemá kasárna s okny a je vybaven pozorovacím zvonem. Kvůli zákazům je nutné parkovat asi 400 metrů západně od areálu, vstup byl možný rozpleteným úsekem plotu, asi čtyři metry vpravo od brány. Uvnitř je nějaká chata, zřejmě řídce využívaná, ale doporučuji pohybovat se v okolí i uvnitř areálu maximálně obezřetně.


Výlez z objektu U 5/6 s tankovým poklopem. Za ním je betonový panel, zakrývající šachtu po jedné z věží Centurion. (JP)

Kulometná věž na jižním okraji opěrného bodu U4. Podzemní chodba ji spojuje s otevřeným palebným postavením pro střelce z ručních zbraní.

Interiér západní kulometné věže opěrného bodu U4. Jsou vidět madla pro ruční otáčení, střílna a jeden z průzorů.

Otočná věž dělostřeleckého objektu opěrného bodu U4 při pohledu z příkopu. (RH)

Pozorovací zvon na stropě dělostřeleckého objektu. Periskop je menší, než na okolních samostatných pozorovatelnách.

Ungerberg „jih“ (U)

Jižní část uzávěru je oddělena silnicí a dvoukolejnou železniční tratí. Parkoviště pevnostního muzea se nachází hned za přejezdem. U cesty jsou vystaveny protitankové překážky a dva „Kugelbunkery“ z druhé světové války. Na nevelké ploše areálu se nachází objekt U2 s věží Charioteer, který je sice velmi atraktivní, ale je za plotem. Hlavní objekt U3 měl původně jen věž pro houfnici, kulometnou věž a pozorovací zvon, v roce 1993 však obdržel dvojicí věží Centurion. Tím byla zásadním způsobem zvýšena obrana silnice proti jistě velmi pravděpodobnému útoku slovenských tanků. Kromě toho je zde malý objekt se štítem pro tarasnici a pětitunový válcový úkryt z eternitu (ten sem byl přemístěn z nedalekého objektu U38). Prohlídky muzea se konají každý poslední pátek a sobotu v měsíci od září do června, vždy v 10, 12 a 14 hodin (v červenci a srpnu je zavřeno). V rámci prohlídky, která stojí pouhá 3 Eura je možné vidět plně vybavený interiér eternitového úkrytu, prohlédnout si zvenku kasematu pro Charioteer a celý interiér objektu U3, to jest obě patra hlavního bloku, spojovací chodby a pozorovací zvon. Ve většině místností jsou expozice vybavení rakouské armády a také nějaké mapy opevnění, na to však bylo při prohlídce málo času. U věží Centurion se chodí pouze do šachty pod ně (volnou prohlídku věží tohoto typu umožňuje pouze muzeum Wurzenpass). Na druhou stranu nás ochotný průvodce nechal dosti dlouho manipulovat s houfnicovou věží, včetně jejího otáčení. Poměrně daleko v týlu uzávěru je ještě kasemata U1 pro Charioteer, která je bohužel zamčená.


Pravý bok objektu s věží pro houfnici. Pod zelenou rourou vpravo je hlavní vchod. (RH)

Levý bok objektu s pancéřovými okenicemi kasárenské části. Nahoře je jedna z věží Centurion. (RH)

Houfnice lh 10,5 cm 18/40 v otočné věži. Jsou vidět svislé pancéřové desky o síle 4 cm, zmenšující původní montážní otvor. (RH)

Po otočení věže do boku bylo možné otevřít pancéřová dvířka. Stejně jako celý plášť věže mají tloušťku 6 cm. (RH)

Houfnice ve věži. Kolo vlevo slouží k otáčení, vpravo k náměru zbraně. Malé ovládací kolo na stropě otevírá poklop. (RH)

Detail bočního klínového závěru v otevřené poloze. Vše funguje zcela hladce.

Jedna z věží Centurion byla přistavěna hned vedle stropu původního houfnicového objektu. Kryje ji standardní maskovací nástavba. (RH)

Detail věže s dvanácti výmetnicemi dýmových granátů a otvorem pro hlaveň kulometu. Účel šikmé desky neznám, možná jde o úchyt pro světlomet.

Podavač munice z věže Centurion. Granát HEAT-T M456A1 patřil k modernějším (průbojnost 390 mm homogenního pancíře).

Kulometná věž hlavního objektu. Zemní val s gabiony zřejmě chránil věž Centurion proti palbě zdálky a zároveň kulometnou věž před vlastní palbou.

Atypický pozorovací zvon o síle 6 cm, zabudovaný do svahu železničního zářezu a přístupný z podzemí. Šířka zvonu je přes dva metry.

Ubytovací prostory objektu s houfnicí, vybavené pěkným oknem s dřevěným rámem.

Komfortní sociální zařízení objektu s houfnicí. Původní cedule varuje, že voda není pitná, (RH)

Hlavní chodba dává tušit, jak rozlehlý je objekt pro houfnici, zvláště v kontextu ostatních poválečných opevnění. (RH)

Komunikační ústředna objektu. Na stěně visí mapa spojení v oblasti. (RH)

Podzemní chodba, vedoucí ke zvonu, druhé věží Centurion a kulometné věži. Průřez nezapře inspiraci německým opevněním. (RH)

Ve věži Centurion. Zleva: periskop velitele, lafeta kulometu, kanón, náměrový a odměrový mechanismus. (JP)

Interiér eternitového úkrytu s komfortním vybavením.

Objekt U2 pro věž Charioteer. Je vidět rozměrná pancéřová deska, hlaveň 10,5 cm kanónu s ejektorem a poněkud sešlá maskovací konstrukce. (RH)

Detail čela věže, z větší části krytého pancéřovou deskou. Šikmé plochy věže mají tloušťku jen 3 cm a proto byly zesíleny vrstvou plechů. (JP)

Protitankový příkop

Mezi opěrnými body Unterberg a Geißberg se táhne mimořádně silný systém překážek, tvořený dvěmi pilovitými liniemi (zřejmě drátěné překážky a betonové jehlany) a hlubokým protitankovým příkopem, do něhož z obou stran pálily houfnice z otočných věží. Kromě toho zde byly protitankové miny. Obranu překážek zajišťovaly též tankové věže obou opěrných bodů a pěchota, která měla k dispozici úkryty, do nichž se vstupovalo z příkopu. Čelní protitankové palby, především v době, kdy ještě nebyly osazeny tankové věže, měla na starost tarasnice, ukryté v objektech s pancéřovými štíty, kterých zde bylo nejméně sedm. Za příkopem se nachází ještě malý povrchový úkryt U37, dobře ukrytý v lesíku, jednoduchá betonová pozorovatelna GA21 a dělostřelecká pozorovatelna U36 s pancéřovým zvonem.


Jeden ze štítů pro tarasnici na přední hraně protitankového příkopu.

Jiný štít zezadu. Všechny mají původní překryty (vždy jsme je sejmuli jen pro účely fotografování). (RH)

Zvon samostatné pozorovatelny U36, situované za protitankovým příkopem. (RH)

Geißberg (GA)

K opěrnému bodu dojdete podél příkopu nebo po cestě v týlu, nejlepší je zkombinovat obě cesty, protože u obou jsou objekty. V centru je masivní objekt GA3 pro otočnou věž s houfnicí, do níž se dostanete otvorem po demontované zbrani, samotný interiér objektu ale není přístupný. Okolí kryjí objekty pro věže Centurion – GA5 bez věže a GA2, jehož věž se dochovala a navíc je propojen s objektem pro kulometnou věž. Směrem k Unterbergu je ještě objekt GA4 pro nějakou menší věž, jehož interiér je jako jediný přístupný. Na opačné straně je plot muničního skladu a po jeho obejití podél východní strany lze shlédnout pozorovatelnu GA38, vybavenou poklopem z obrněného vozidla.


Týlová stěna objektu GA3 s okny. (RH)

Věže zřejmě byly tak trochu kusové výrobky. Věž objektu GA3 se poněkud liší od sousední věže (nemá průzor vedle hlavně, větrák není na poklopu). (JP)

Úchyty na munici ve věži. Kruhový otvor ve stěně zřejmě sloužil k větrání a podávání munice z objektu při otočení věže.

Dochovaná věž Centurion objektu GA2 je ukrytá v obvyklém dřevěném domečku. (RH)

Teufelsjoch (T)

Téměř k opěrnému bodu, která se nachází v částečně zalesněném sedle, lze dojet po úzké silnici z obce Jois. Sedlo blokuje linie objektů, z nichž jsme zatím prozkoumali jen mimořádně zajímavé objekty T1 a T2, což jsou původně staré typy s pancéřovými deskami pro kulomet a 7,6 cm protitankový kanón na pevnostní lafetě. V konečné fázi výstavby byly střílny pro kanóny zazděny a oba objekty obdržely věže Centurion. Za první linií jsou objekty Sch 8 a Sch10, náležející k opěrnému bodu Schiefenberg a ještě dál za nimi objekty T7 a T8, z nichž poslední jmenovaný byla ve skutečnosti celá skupina cvičných věží s výstřelem na pohyblivé terče tankové střelnice. Vzhledem k jejich umístění s boční palbou do výjezdu ze sedla by je zřejmě bylo možné využít i k obraně.


Překryt na šachtě pro věž Centurion objektu T1. (JP)

Deska pro kulomet objektu T2. Vpravo byla deska pro protitankový kanón. (JP)

Zazděná střílna pro 7,62 cm protitankový kanón v objektu T2. (JP)

Vnitřní část desky pro kulomet s vložkou, zmenšující pro účely pozorování štěrbinu v horní části. (JP)

Schieferberg (Sch)

K opěrnému bodu je nutné dojít pěšky ze sedla, neboť je v něm zákaz vjezdu. Široké okolí opěrných bodů Teufelsjoch i Schieferberg slouží jako výcvikový prostor, ale přímo skrz opevnění vede turistická značka. Je možné, že v některých dnech se sem nesmí, ale my jsme nikoho nepotkali a informační tabule nebyly příliš jasné. Velké množství objektů s kulometnými věžemi, úkrytů a betonových zákopů tvoří kruhovou obranu vrcholu kopce, rozrytého krátery po explozích. Takto silně bránit právě tento kopec by samo o sobě asi postrádalo smysl, ale pokud bylo v týlu dělostřelectvo, mohla z něj být řízena palba do celého prostoru mezi hřebenem Litavských hor a Neziderským jezerem. Mezi bojovými objekty leží podzemní velitelské stanoviště Sch2 a objekt pro věž s 10,5 cm houfnicí, atypicky umístěnou na platformě s možností plného odměru, která pravděpodobně sloužila i k výcviku. Houfnicová věž je demontovaná, takže je zde k vidění jen betonová prohlubeň plná bláta a zamčené dveře do muničního skladu. Velitelský objekt je podle větráků rozsáhlý, ale našli jsme jen jeden dosti vzdálený zamčený vchod.

Naopak lze vstoupit do několika malých objektů pro kulometné věže, obvykle disponujících přístupovou chodbou a místností pro posádku. Kuriozitou je věž č. 113, z jejíž šachty je skrz skálu proražena střílna pro obranu protitankového příkopu. Zcela na jihu opěrného bodu, nad sto metrů vysokým svahem, leží pozorovatelna s pancéřovým zvonem, chráněná dvěma kulometnými věžemi. Opěrný bod disponuje dlouhým protitankovým příkopem, stoupajícím sem z průsmyku, poněkud nelogicky vyrubaným i do skály nad jižním svahem, sotva průchodným pro pěší. Protitanková obranu je jen ve zmíněné klesající části, kde ji reprezentuje zazděná kasemata pro Charioteer a štít pro tarasnici. Podél těchto objektů vede turistická značka, po níž se dostanete na hlavní cestu.


Štít pro tarasnici v prudkém svahu směrem k sedlu. Objekt má číslo 106 a též 23, dále bude používáno první uvedené číslování. (JP)

Kulometná věž č. 105 na hraně příkopu, klesajícího k sedlu. (JP)

V zalomení příkopu nad objektem č. 105 je kulometná věž č. 109 a dva úkryty pro pěchotu. (JP)

Vstup do objektu č. 113 s kulometnou věží. Dochovala se typická mříž pro uchycení maskovací sítě na d vchodem. (JP)

Jak je patrné ze snímku z vstupní chodby objektu č. 113, číslování objektů se měnilo.

Unikátní střílnový otvor, proražený skrz skálu z objektu č. 113 do protitankového příkopu.

Otevřené postavení pro věž s houfnicí je dnes zatopené. Okolní terén je tvořen obrovskými krátery. (JP)

Kulometná věž č. 117 na hraně svahu východně od pozorovatelny. (JP)

Pancéřový zvon pozorovatelny č. 118, které měla skvělý výhled do předpolí Litavských hor. (JP)

Kulometná věž č. 120 západně od pozorovatelny. (JP)

Poznámky:
(1) Pevnostní výzbroj 11. pluku v Neusidlu (Landwehrstammregiment 11) byla již v roce 1985, tedy před zesílením opevnění dalšími věžemi z Centurionů, úctyhodná. Měl k dispozici 24 kusů 10,5 cm kanónů ve věžích Centurion a Charioteer, 14 houfnic 10,5 cm v otočných věžích, jeden 7,6 cm kanón (výzbroj starých protitankových objektů), čtyři 10,6 cm bezzákluzové kanóny, 12 pancéřových stanovišť pro tarasnice, 24 kulometných věží, tři objekty pro velkorážné kulomety, 18 velitelských stanovišť, několil dalších úkrytů, pět pozorovatelen s pancéřovými zvony a 127 polních stanovišť (do toho jsou zřejmě započítány i kryté betonové zákopy s přístupovými chodbami).

(2) Rakušané získali vyřazené Centuriony z Nizozemska za cenu šrotu s úmyslem využít pouze věže. Pancéřování čelní stěny věže Centurionu o síle 15 cm však nemělo nejmenší šanci odolat 125 mm kanónům tanků T-72, jimiž disponovalo Československo i Maďarsko. Švýcaři v téže době také budovali takzvané „Centibunkery“, nicméně jednalo se o odolné kasematy podobné rakouských Charioteerům a především – Švýcaři opatřili čela věží masivním přídavným pancéřováním. Britský 105 mm kanón L7 tanku Centurion byl úspěšnou a poměrně výkonnou zbraní, starší typy munice probíjely zhruba 30 cm pancíře, novější se blížily 40 cm. To bylo na hraně, neboť sovětské tanky disponovaly v čelní části ochranou, ekvivalentní zhruba 40 cm homogenního pancíře (v některých verzích i kolem 50 cm).

 

Lokalita je perfektně přístupná z Bratislavy, přičemž je zbytečné pořizovat si rakouskou dálniční známku, neboť byste ušetřili jen pár minut. Pro návštěvu lze jednoznačně doporučit jarní či podzimní měsíce, kdy nebude vadit vegetace a navíc má muzeum o prázdninách zavřeno, údajně kvůli příliš vysoké vnitřní vlhkosti při teplém počasí.

Lokalizace objektů jsme sbírali, kde se dalo a některé objekty jsme hledali naslepo (poděkování za přípravu prvních map náleží kolegovi Hrabčákovi a za samostatný průzkum některých objektů Janu Pavlovi). Přibližnou mapu a nějaké náčrtky jsme pak získali až jejich vyfocením v muzeu, ale nejsou kompletní. Historické údaje pochází z informačních tabulí v muzeu a z výkladu průvodce. Opevnění se vyvíjela třicet let, došlo k přezbrojení a někdy zřejmě i vyřazení některých starších objektů, k hromadnému přečíslování (možná několikerému) a někde i ke změně označení úseků. Podle náčrtů jsou možná objekty i před hlavní linií, mohou to však být uzávěry komunikací či demoliční kobky. Dále zatím nemám lokalizovány objekty v hustém lese mezi Geißbergem a uzávěrem Teufelsjoch (značeno „P“ – zřejmě Pirscherwald), neboť tam není dostatek orientačních bodů. O objektech na hustě zalesněném hřebeni Litavských hor, v úseku 30 kilometrů od Schieferbergu na jihozápad, nemáme žádné informace, minimálně u tří silnic, vedoucích přes hřeben, je lze očekávat. Po konci hřebene následuje silné a souvislé opevnění nezalesněné roviny (uzávěr Steinbrunn), které jsme již z větší části prozkoumali a bude předmětem dalšího článku.

Axonometrické pohledy na objekty jsou velmi schematické, zpracoval jsem je odhadem bez jakýchkoli podkladů, aby čtenář získal základní představu. Nemají přesné rozměry, chybí různé výklenky a boční místnosti, lomení přístupových chodeb i výškový posun některých částí.

Lze zmínit ještě jednu zajímavost, a to pozůstatky kasematní baterie ze třicátých let, která měla bránit Dunaj proti případnému výpadu československého loďstva. Pravděpodobně byla vyzbrojena kasematními kanóny 8 cm Minimalschartenkanone M5, tedy nejnovější generací zbraní z rakousko-uherských fortů. Poloha baterie, těžce poškozené demolicí v roce 1945, je vyznačena na mapě.

stav: leden 2014, listopad 2014, září 2015 (Gerhaus, Pachfurth a PE4/5-6/7)

Foto: O. Filip 2014 a 2015, R. Hrabčák 2014 (RH), J. Pavel 2014 a 2015

Zatím žádné komentáře

Nový komentář

 

Publikováno: 10.5.2015 23.09 , Komentáře (0)

380 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Zbraně L1 na Krétě

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017