Rakousko-uherský uzávěr Garda

(Itálie) – Riva del Garda, Nago, Campi
Napsal: O. Filip (výrazně rozšířený článek z roku 2009)
forty, pancéřové forty, kavernové baterie
Severního okraj Gardského jezera chránilo několik pevnostních objektů, od starých kamenných staveb až po betonové forty s pancéřovými věžemi a kavernové baterie.

Velká část severní Itálie připadla po napoleonských válkách Rakouskému císařství. Po válkách v roce 1859 a 1866 však postupně přišlo o Lombardii a Benátsko, včetně pevnostního čtyřúhelníku jižně od Gardského jezera a uzávěrů Etschtalbefestigung a Pastrengo. Tím výrazně vzrostl význam opevnění na severním konci jezera, který je sevřen mezi horskými masivy a po roce 1866 se ocitl téměř u hranic.

Původně zde byly pouze kamenné forty San Nicolo a Nago a otevřená baterie San Alessandro. V 90. letech 19. století byl na masivu Monte Brione, který ční z roviny nad okrajem jezera, vybudován pancéřový fort Mittelbatterie, jehož kanóny mohly postřelovat především křižovatku silnic u fortu Nago. Samotné město nebylo příliš opevněno, ale po západním břehu jezera k němu nebyl prakticky žádný přístup, neboť přímo z vody se zvedá stovky metrů vysoká skalní stěna.

Na začátku 20. století byly všechny objekty zastaralé a kamenné forty měly mizivou hodnotu. Nahradily je moderní pancéřové forty Garda a Tombio s věžemi pro 10cm houfnice a podzemní komplex Ponale s kavernovými bateriemi ve skalní stěně západního břehu. Přímo na břehu jezera byl vybudovány nejméně dva betonové objekty – kasematní baterie Bellavista pro čtyři 9 cm kanóny, která je dnes součástí hotelu a blokhaus před fortem San Nicolo, z něhož nezbylo nic.

Nejmodernějšími a nejvýkonnějšími pevnostními zbraněmi v oblasti byly čtyři věže pro 10cm houfnice M.9 fortu Tombio. 1 – plechový kryt hlavně, 2 – zařízení pro nadzvedávání vrchlíku, 3 – stojany s pohotovostní zásobou munice, 4 – otočné podium pro obsluhu s hlavním ložiskem, 5 – pancéřový strop přístupové chodby. Ondřej Filip 2017

V roce 1915 zaútočili Italové i na uzávěr Garda, který byl umístěn blízko hranic. Podařilo se jim proniknout až na okraj města a údajně i dobýt jeden blokhaus, avšak byli vytlačeni a poté fronta ustrnula. Staré kamenné forty se Italové ani nenamáhali ostřelovat, takže do dnešní doby přežily v perfektním stavu. Z moderních fortů vytrhali v meziválečném období veškeré kovové součásti.

Na konci 2. světové války tudy měla probíhat Předalpská linie (Voralpenstellung) a Němci zde stavěli menší objekty a kaverny, přičemž využívali i objekty z rakousko-uherské válečné výstavby. Originální německý původ je jistý jen u několika objektů Ringstand 58c (Tobruk) vysoko nad jezerem.

San Nicolo

Dvoupodlažní kamenný fort leží přímo na břehu jezera a asi 150 metrů severovýchodně od něj je parkoviště, který je i ideálním místem pro cestu na další objekty. Před 1. světovou válkou byla obrana u fortu zesílena moderním blokhausem a byla zde umístěna baterie čtyř 30,5 cm moždířů, z těchto objektů však nic nezbylo.

Betonový blokhaus na břehu jezera před fortem. Střílny zřejmě nebyly vybaveny pancéřováním a tak je posádka provizorně chránila pytli s pískem.


Čelo reduitu fortu směrem do vnitrozemí, se střílnou pro 15cm kanón. (RH)

Garda

Pancéřový fort z roku 1905 je představitelem přechodných konstrukcí, stavěných krátce před zavedením nejmodernějších věží a pancéřových prvků pro kulomety. Měl věže pro 10 cm houfnice M.99, které byly nakonec vyrobeny jen v málo kusech a rychle nahrazeny podstatně lepšími věžemi M.9. Na rozdíl od nejmodernějších fortů zřejmě panovaly určité obavy z odolnosti fortu a věží a proto byly dvě z nich demontovány a přemístěny do samostatných objektů.

Vlevo: brána s fortovou mříží a provizorním krytem z klád u horního vstupu do fortu. Stěna fortu má na svou dobu moderní maskování z barevných skvrn. Vpravo: samostatný objekt s věží z fortu a pod ním strop fortu s pozorovací věží, dvěma zbývající věžemi pro houfnice M.99 a maketami demontovaných věží.

Fort byl před několika lety vyčištěn a v některé dny je přístupný. Ve vstupu si lze všimnout kaverny, proražené až do skalní stěny, údajně pro umístění kanónu. Není jasné, zda se jedná o rakousko-uherskou úpravu nebo až práci nacistů. Těsně nad fortem je dvojice betonových objektů, a to samostatná pozorovatelna, v níž byl dle tvaru šachty osazen velký pancéřový zvon oválného tvaru a jakýsi úkryt, do něhož se dalo proplazit. Oba zřejmě náleží k baterii 15cm polních houfnic M.94, která byla vybudována na místě starší moždířové baterie v téže době, jako fort Garda a byla označována jako Haubitzanschlussbatterie (připojená houfnicové baterie).


Příkop v šíji s kaponiérou. Přechodný typ fortu nemá pancéřové desky pro kulomety a namísto toho je poset malými střílnami pro pušky. (RH)

Pohled ze stropu šíjové kaponiéry na kasematy s vytrženými polokopulemi pro 8cm kanóny, která střílely do týlu (do údolí Tenno). (RH)

Hlavní část šíjových kasáren prudce stoupá. Horní patro je vybaveno střílnami pro obranu týlu.

Strop s originálními maketami věží, které vznikly již při odzbrojení fortu během první světové války. (RH)

Mittelbatterie

Tento pancéřový fort byl poněkud zastaralý již v době svého dokončení v roce 1900. Oproti většině fortů „Voglovy epochy“ neměl věže pro moždíře, ale pouze čtyři polokopule pro 12 cm kanóny a otočnou pozorovací věž. Kanóny měly vynikající výstřel do údolí, ale fort byl silně ohrožen nepřátelskou palbou. Kromě chybějících polokopulí je fort v dobrém stavu, ale jeho interiér není běžně přístupný.

Čelní stěna baterie s hlavněmi 12cm kanónů M.96 v pancéřových střílnách polokopulí. Strop je jako u všech pancéřových fortů obložen plechem, který měl chránit beton před povětrnostními vlivy. V kontrastu s obvyklým řešením Voglových fortů nejsou polokopule rozmístěny v pravidelných rozestupech, ale po dvou na každém konci objektu.


Týl objektu s dvorem. Lze si všimnout napojení zděných stěn na betonový strop.

Čelní stěna s vytrhanými polokopulemi. Je jasně patrné jejich rozmístění po dvojicích.

San Alessandro (Nord batterie)

Baterie na jednom z vrcholů masivu Monte Brione disponovala čtyřmi houfnicemi v otevřených postaveních. Dnes z ní zbyly jen drobné pozůstatky a daleko zajímavější jsou moderní kavernové objekty pro muniční sklady a strojovnu z roku 1911. Najdete je pod velkým sběračem vody, který je u sloupků původní brány baterie.


Vstup do jednoho z kavernových muničních skladů pod baterií. Tyto nové stavby jsou výhradně z betonu.

Nago

Fort slouží jako restaurace a pod ním se dochoval i pěkný blokhaus, krenelovaná zeď a malá prachárna. Přímo u fortu se nedá parkovat, ale kousek pod ním je bezplatné parkoviště.


Boční stěna fortu s jednou z obrovských kanónových střílen a četnými střílnami pro ruční zbraně.

Levý bok fortu. V pozadí je vidět skalní stěna, ohraničující hlavní obranné pozice na masivu Monte Brione.

Blokhaus s dělostřeleckou výzbrojí u silnice pod fortem.

Uzávěr Ponale

Tato rozsáhlá kavernová opevnění byla budována již před válkou, neboť do téměř svislé stěny nebylo možné zabudovat žádný běžný pevnostní objekt. Všechny objekty jsou situovány podél staré silnice, která je vysekána do skalní stěny. Ve městě je velký problém a parkováním a jediné místo je drahý parkovací dům zhruba 800 metrů severně od začátku cesty.

Rakouská hlídka pluje kolem plovoucí překážky, které přehrazovala jezero. V pozadí je skalní stěna s uzávěrem Ponale.

Hlavní část podzemí se nachází kolem třetího silničního tunelu a je zřejmě rozdělena do tří částí, mezi nimiž je výškový rozdíl několika desítek metrů. První část má vstup ve zděné budově strážnice u vjezdu do tunelu, jenže ta je uzavřená. Možná by bylo možné dostat se dovnitř některou ze střílen nad cestou. Naproti domečku je pěšina, stoupající k betonovému objektu se střílnami pro pušky.

Do druhé části podzemí vede přímo z tunelu doleva velká chodba se schodištěm doleva (do stěny nad jezerem), ale je zde uzamčená mříž, stejně jako u vstupu výše u pěšiny na skalním ostrohu. Jiný vstup se nám nepodařilo najít, což je škoda, neboť se zřejmě jedná o hlavní baterii.

Třetí část podzemí má vstup v pravé stěně tunelu, také uzavřený mříží, nicméně asi padesát metrů za tunelem je velký betonový blokhaus, který je na tuto část podzemí také napojen. Do něj se dostanete buď střílnou nebo dírou ve stropě, doleva vede chodba zpět k tunelu, doprava se dostanete k postavení pro světlomet nad blokhausem a poté do lesa. Zde na ni navazuje rozsedlina s původními kramlemi a poté stále strmější komín, kde jsme další postup vzdali.


Hotel, jehož základem je pravděpodobně pobřežní baterie Bellavista. Ze stěny trčí traverzy a nad střechou je vidět betonový objekt se střílnou.

Strážnice u třetího tunelu vypadá jako běžný domek, ale disponuje střílnou pušku a speciální kulatou střílnou pro optickou signalizaci. (RH)

Vjezd do třetího tunelu s viditelným vstupem do podzemí. Pěšina doleva vede k několika menším objektům. (RH)

Objekt nad tunelem s puškovými střílnami. V podstatě se jedná o krytý zákop. (RH)

Originální tabulka vzdáleností vztažných bodů v pozorovacím stanovišti. „III Tunel“ je jiné místo než dnes, neboť tunelů bylo na trase méně. (RH)

Jižní konec dnešního třetího tunelu. Ve skále je vidět kaverna pro kulomet, u řady tújí vpravo je betonový krytý zákop z předchozího snímku.

„Červený“ blokhaus za třetím tunelem, napojený na podzemní systém. Okno ve skále zřejmě sloužilo jako postavení pro světlomet.

Uzávěr Ponale- zleva: „defensionmauer“, horní blokhaus, „červený“ blokhaus, střílny baterií a strážnice.

Následuje třetí tunel a asi 400 metrech od blokhausu odbočuje doprava prudce stoupající pěšina, která je značena jako turistická trasa. Už asi po sto metrech je u ní další velký blokhaus, jímž projdete do systému podzemních chodeb, bohužel chodba směrem nahoru po chvíli opět přechází do skalního komína. Samotná pěšina vede kolem drobných pozůstatků opevnění, v jednom místě pak lze odbočit doprava, projít podzemím a dojít ke stanici malé lanovky.

Zhruba kilometr od začátku pěšiny je betonem krytý zákop (na mapách označovaný „defensionmauer“) s napojeným podzemním sálem a dvě kaverny pro kulomety. Do jedné z nich je nutné lézt dosti krkolomně přes balvan, který spadl do chodby. Vzhledem k neustálému klesání a stoupání pěšiny činí převýšení na krátké trase téměř půl kilometru, takže je to fyzicky poněkud náročnější.


Spodní část pěšiny se vstupem do horního blokhausu.

Interiér blokhausu. Ne jednom konci sálu je vstup z pěšiny, na druhém se napojují podzemní chodby.

Čtvrtý tunel z cesty ke krytému zákopu. Šipka označuje nejvýše umístěný objekt uzávěru Ponale. Bez horolezeckého vybavení se k němu zřejmě nedá dostat.

Horní stanice lanovky pro zásobování pozic ve svahu nad silnicí. První portál vede do malého úkrytu, ve druhém je sokl pro oběžné kolo.

Vstup do krytého zákopu na úpatí skalní stěny. Na tomto místě ústí do jezera boční údolí a na jeho protější straně už zřejmě byli Italové.

Sál u zákopu s cisterna na vodu pod podlahou. Nápis se zkratkou „ZAPP.ri“ (zappatori – sapéři) je evidentně až dílem italských vojáků.

Tombio

Opevnění se skládá z fortu a velkého doplňkového objektu na pravém křídle (Rechter Annex). Oba umístěny na výrazném vrcholu 750 metrů nad hladinou jezera, ve vzdálenosti zhruba dvou set metrů. Přístupová cesta vede od parkoviště u hřiště ve vesnici Campi. Objekty jsou v oploceném areálu, nicméně plot je zde zřejmě jen kvůli ovcím.

Samostatný objekt má zcela zničené stropy, ale jinak je zajímavý a na obvodových zdech jsou otisky pancéřových prvků, uvnitř je vidět začátek chodby do týlu, budované za války, ale sestup by byl nebezpečný. Silně poničený je i hlavní objekt fortu, nicméně šachty věží jsou čitelné a obrovská kaponiéra se až na vytrhání všech pancířů dochovala. Jedná se o unikátní objekt, který zároveň plnil roli blokhausu pro obranu okolí fortu, neboť z něj směrem ven mířily dvě desky pro dva páry kulometů a tři světlomety o průměru 35 cm, které pancéřovými deskami. Na stropě kaponiéry měla být dle plánů kopule. Skutečně je zde úzké schodiště, avšak prostor nad ním vzbuzuje pochybnosti, neboť betonový nálitek vypadá spíše jako pozůstatek nějaké improvizované konstrukce.

Šíje fortu s kaponiérou, která má na rozdíl od ostatních fortů poslední generace jen puškové střílny, vymodelované v betonu. Nad bránou je masivní pancéřová deska pro kulomet, který postřeluje příjezdovou cestu. Na stropě jsou vidět věže M.9, na té bližší je dobře patrný kryt hlavně. V popředí je protiletadlový kanón, vytvořený tehdy obvyklým způsobem z rychlopalného polního děla, zvednutého na kruhový podstavec.

 


Ruiny samostatného objektu, kterému chybí strop, se špatně fotografují, ale přo prohlídce jsou poměrně čitelné a zajímavé.

Příkop v šíji s ruinami malé kaponiéry v popředí. Vpravo v pozadí je hlavní kaponiéra. (RH)

Šachta po vytržené věži pro houfnici M.9. Je vidět vstupní schodiště, avšak v místě původní podlahy je otvor až do spodního patra.

Strop hlavní kaponiéry. Doleva míří zbraně pro obranu okolí, doprava do příkopu. Není jasné, co bylo v poškozené šachtě.

Levé vnější část kaponiéry. Vlevo byl světlomet pod pancířem, následuje betonová střílna a poté otvor po masivní desce pro kulomety. (RH)

Detail boku kaponiéry, kde je ještě otištěna pancéřová deska pro světlomet a jsou vidět otvory pro její kotvící šrouby. (RH)

Jezero Garda je snadno dostupné po Brennerské dálnici A22, která vede i kolem dalších pevnostních lokalit (mnoho úseků Alpského valu, pevnost Trident, uzávěry Folgaria a Lavarone. Pevnostní objekty jsou dobře přístupné, byť část má uzavřené interiéry. Nezapomenutelná je zvláště túra kolem uzávěru Ponale. Město Riva del Garda trpí náporem turistického ruchu, je špatně průjezdné, nemá dostatek parkovacích míst a v sezóně jsou kempy zcela přeplněné. Plánky objektů v literatuře jsou obecně velmi nepřesné, část jde možná na vrub určitým přestavbám objektů, podrobnosti k podzemí uzávěru Ponale jsem nesehnal.

stav: září 2016, květen 2009 (Nago, Mittelbatterie, San Alessandro)

Literatura:
Rudi Rolf: Festungsbauten der Monarchie, Prak Publishing, Middelburg 2011
Ulrich Moesslang, Bunkeranlagen und Festungen vom ersten Weltkrieg in den Alpen
E. von Steinitz, T. Brosch: Fortyfikacje Austro-Węgier w czasach Conrada von Hetzendorf, Forteca, Przasnysz 2007
Giorgio Trevisan: La Fortificazioni Militare
Corrado & Flavio: Montagnado – Forti & Fortificazioni

Komentářů: 5

  1. Liska, 13.8.2009:

    Co jeste lze videt …Ahoj,

    oblast je opravdu plna opevneni. Vetsinou starsich, casto je pouzivany kamen. A potom, mimo rozsah tohoto clanku, jsou rozsahle zakopy a RA. stoly na Cima Capi a Cima Rocca. Me zustal v pameti zakopovy chodnik co vede skoro kilometr nad hladinou jezera z feraty F. Sussati.

    Z popisovanych objektu lze navstivit Fort MITTELBATTERIE prelezenim mrize a kdyz jsme u neho parkovali tak nas nikdo neobtezoval. Naopak jsem nevidel San Alessandro a ani jeho podzemi co je na webu. Nenasel jsem je kvuli vedru, krovi a male priprave :-(.

    Ve fortu Garda byl kamarad a je porad otevreny.

    Kavernova opevneni na Ponale jsou rozcleneny kolem mnoha tunelu co jimi stara silnice z Rivy do Biacesy. Nejsem si jist nazvy v clanku, ale snad je Mittelbaterie je pristupna tak, ze se u usti tunel privraceho k Rive date doleva, vodorovne ke srazu do jezera. Po male pesince se dojde k betonovym objektum s kulometnymi strilnami a ta dulezita byla vpravo. Jeji stredni pryt je nenapadne rozrinuty a umoznuje vstup dovnitr, ke hlubokemu schodisti a do spodniho patra.

    Do opevneni "vpravo" tedy smerem do masivu lze vlezt nekolika strilnami. Byl jsem kvuli casu jen v jednom a to pres kanonovou strilnu s pancerovou deskou.

    Koho pak zajimaji Italske zakopy tak vlasne nad Ponale sla hranice. Autem lze vyjet z Limone minimalne na Passo Note kde jsou v hospudce fotky puvodnich postaveni. Pry jsou castecne zachovala na Cima Carone, ale tam kouknu az priste. Letos byl les plny polomu a skoro tim neslo jit.

    Z druhe strany prusmyku na Biacensu, za Molinou lze najit misto kde stala silnicni uzavera "Werk Ampola". Podle knihy 1866 ji dobyl Garibaldi. U mizivych zbytku je pekny vodopad.

    Zdravi

    kk

  2. ja, 26.9.2009:

    preklep"Starý for NAGO", jinak slusna prace, se dycky hadame kterej si blazen si postavil baracky na skale, bez silnice, na samotce, a vono to vojaci, viz ponale

  3. Láďa, 15.1.2011:

    TombioChtěl jsem se něco dovědět o hranicích Italsko-Rakouských bojů v 1.sv.válce a hned na první klik se mi podařilo dostat na tyto stránky…! Paráda…! Už vím všechno, co jsem chtěl. A proč jsem to chtěl vědět? Protože právě čtu knihu s názvem "Černožlutý mumraj" od Jana Václava Rosůlka z roku 1925, která je celá o účasti českých vojáků v první válce a konkrétně na pevnosti Tombio a asi i jinde. Zatím jsem jen na začátku, tak nevím co bude dál, ale v úvodu píše ještě o mnohých dalších pozicích. Je to sice asi jako román, ale má to velice dokumentární vlastnosti, protože popisuje všechno velmi bezprostředně, z osobního prožitku a hlavně nemění jména ani názvy…! Pro lidi, kteří se touto tématikou zabývají, jako třeba tady na těch stránkách, je to myslím velmi zajímavá literatura… Můžu když tak poskytnout, až to přečtu… :-)
    Zdravím, Laďa

  4. Luboš Kotlář, 21.7.2015:

    Ahoj, fort Garda loni v létě opravovali nákladem přes 700 tisíc é, za účelem zřízení snad muzea ve 2 místnostech. Příkop a stěny byly zbaveny náletových křovin a 2 místnosti měly betonovou podlahu. V Gardě, podzemí Ponale, bat. Mezzo a Alexandru Sever a Jih jsem byl několikrát. Nad Ponale je ferata plná rakouských kavernových palpostů, vylámaných i betonovaných zákopů a horní stanice, (strojovny) horské lanovky.

  5. Lukáš, 13.8.2018:

    Fort Garda je uzavřený a je v něm zřízeno muzeum. Během letošního léta je přístupné zdarma od 10 do 17. My jsme bohužel přijeli pozdě. Pozorovatelna nad fortem má taktéž namontované dveře, ale v době naší návštěvy byly otevřené.

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 28.1.2019 19.37 , Komentáře (5)