Rumunská opevnění po roce 1918
Opevnění: RUMUNSKÁ   Téma:

(Rumunsko) – Oradea, Giurgiu, Konstanca (Constanța)
Napsal: O. Filip
objekty: pěchotní sruby, pobřežní baterie, kulometné objekty
Od konce třicátých let byla v Rumunsko budována rozsáhlá pohraniční opevnění a opevnění pobřeží s několika tisíci bojových objektů. Mnoho vybavení a výzbroje bylo československého původu.

Rumunské angažmá na straně Dohody sice bylo katastrofou a vedlo k jeho úplné porážce, jako součást bloku vítězů však po válce obdrželo Transylvánii (na úkor Maďarska), část bulharské Dobrudži a Besarábii, původně náležející Rusku. Rozloha území vzrostla ze 138 tisíc na téměř 300 tisíc kilometrů čtverečních, jenže se tím nejen zvýšil podíl národnostních menšin, ale především bylo založeno na nedobré vztahy se sousedy. Ve třicátých letech se začalo připravovat opevnění hranic, vzhledem k jejich délce však pouze na některých úsecích.

Zřejmě nejznámějším opevněním je Carolova linie na nejohroženějším úseku hranic s Maďarskem, která zahrnovala velké množství pěchotních srubů, avšak již na podzim roku 1940 oblast obsadili Maďaři. Nepříliš rozsáhlá opevnění s lehkými objekty byla postavena v Besarábii, ale tu již na konci června 1940 zabral Sovětský svaz. Další linie, označovaná jako Aliniamentul Strunga byla budována na severovýchodě země, mezi výběžkem Karpat a řekou Prut a v roce 1944 zde došlo k bojům s Rudou armádou. V horách jižně od ní pak vznikla ještě linie Oituz-Mărăşti-Mărăşeşti. Vůbec nejrozsáhlejším rumunským opevněním byla linie Focşani-Nămoloasa-Brăila s více než 1600 objekty, chránící novou hranici se sovětskou Besarábií. Vzhledem k systematickému ničení všech opevnění Maďary i Sověty zůstaly z tisíců objektů nepoškozeny zřejmě jen tři sruby u Dunaje jižně od Bukurešti a lehké objekty na pobřeží Černého moře.

Po válce nebyly pevnostní linie obnovovány, ostatně sousední země se staly součástí Východního bloku. Udržovány byly zřejmě jen objekty na pobřeží, kde také došlo k výstavbě několika dělostřeleckých baterií podle sovětských vzorů.

Carolova linie

Z hlediska obrany proti maďarskému útoku byl nejkritičtější úsek o délce zhruba sto kilometrů mezi řekami Crișul Repede u města Satu Mare a Szamos (rumunsky Someș) u města Oradea. Proto zde měla vzniknout souvislá linie, nazvaná dle panovníka (Linia fortificată Carol al II-lea) z níž bylo vybudováno zhruba 340 objektů. Zůstaly však pouze ve fázi hrubé stavby, chyběly jim komunikační prostředky, periskopy i pancéřové zvony, který bylo osazeno pouze šest (podle některých zdrojů se jednalo o import z Československa). Chyběly i vycvičené pevnostní jednotky, neboť 2. pevnostní pluk v Oradei vznikl teprve v červnu 1939, přičemž zbytek linie by musely obsadit běžné pěší jednotky.

Linii tvořily pěchotní sruby a střední objekty, na rozdíl od československého či francouzského opevnění rozmístěné do hloubky. Největší z nich měly trojici střílen do obou směrů, ale těch bylo postaveno jen několik. Běžné sruby měly dvě střílny hlavních zbraní, ochranné střílny a zvony, menším verze postrádaly zvony i ochranné střílny u vchodu. Větší objekty byly dvoupodlažní a měly diamantové příkopy, v některých případech i před vchody, podobně jako sruby Maginotovy linie.

Pěchotní srub typu C.I se dvěma zvony a diamantovým příkopem před vchodem. Plán je přibližný a chybí na něm schodiště do spodního patra. (Ondřej Filip 2019)

Menší srub typu B.I se podobá našim pěchotním srubům arabské odolnosti nebo francouzským srubům STG. (Ondřej Filip 2019)

Protitankovou překážku tvořil nejčastěji souvislý protitankový příkop, předsunutý před první sled objektů a zalamovaný tak, aby jej bylo možné krýt boční palbou polních protitankových kanónů. Výzbroj srubů totiž tvořily pouze lehké a těžké kulomety, osazené ve standardních střílnách, převzatých z československého lehkého opevnění(1). Ačkoli Rumuni uvažovali o nákupu pevnostních protitankových kanónů či jejich licenční výrobě, tento plán nebyl realizován.(2) Pro blízkou obranu byly k dispozici granátové skluzy, shodného provedení jako v našem opevnění.

Po Druhé vídeňské arbitráži byla v září 1940 většina území s objekty Carolovy linie postoupena Maďarsku, přičemž na žádost rumunské strany jí byla poskytnuta prodloužená lhůta k evakuaci vybavení a materiálu z opevnění. Získané objekty Maďaři velmi systematicky likvidovali, vzhledem k velikosti objektů však řada z nich zůstala v čitelném stavu. Řada objektů má vytrhanou povrchovou vrstvu armovacích tyčí, což údajně provedla již maďarská armáda.

Pěchotní srub u vesnice Nojorid jižně od Oradey s neobvyklým lehkým úkrytem, přistavěným ke spojovacímu zákopu.

Srub u vesnice Nojorid s dobře viditelnou ochrannou střílnou, odvody nábojnic a vyústěním ventilace pod krakorcem.

Typické řešení srubu s řopíkovými střílnami. Oproti československému opevnění obohatily řešení ozuby na krakorci a boční stěně, jakož i sešikmení krakorce pro zvýšení elevace hlavních zbraní.

Srub u Satu Mare s dokončeným záhozem a úchyty na maskovací síť podle československého vzoru. Světlá barva záhozu dalšího objektu v pozadí prozrazuje, že byl dokončen teprve nedávno.

Z linie jsme prozkoumali úsek u letiště Oradea, po obou stranách hlavní silnice. Přímo u silnice je silně zničený, ale nezarostlý objekt, kde můžete vidět horní podlaží v řezu. V lepším stavu jsou objekty na polích západně od silnice a vůbec nejzajímavější je úsek východně od obce Njorid, kde můžete dojet autem až k lesu, kolem ruin jediného nezarostlého objektu. V lese jsou tři objekty v poměrně slušném stavu, jeden z nich má dokonce zcela zachovanou kasematu se střílnami a diamantovým příkopem. Hezké jsou i objekty na poli jižně od lesa. Narazili jsme však i na objekty, které byly obklopeny takovou houštinou trnitých keřů, že se k nim nedalo dostat.

Zhruba pětikilometrový úsek jižně od města Oradea. Většina objektů jsou pěchotní sruby a jejich hustota je zhruba čtyři na kilometr. Vystupující trojúhelníková zalomení protitankového příkopu naznačují umístění polních protitankových kanónů před linií srubů, což by bylo poněkud zarážející řešení. (Ondřej Filip 2019, mapový podklad Mapy.cz)


Jeden z mála nezarostlých, ale bohužel také silně poškozených objektů. Povrch utrpěl při „těžbě“ armovacích tyčí.

Převrácená boční stěna s dvojicí „řopíkových“ střílen. (JP)

V utržené a převrácené stěně srubu v lese se dochovaly obě střílny hlavních zbraní.

Vnitřní rámy střílen, mezi nimiž je poškozený granátový skluz.

Vchodová střílna pro ruční zbraň – typ s kolíčkovým uzávěrem z československého lehkého opevnění.

Explozí silně poškozený srub. Je vidět zesílení stěny týlového patra v příkopu a instalační otvory pro odpady nábojnic a granátový skluz.

Trojice střílen v jednom z méně poškozených objektů. Z betonových ozubů hlavních střílen je patrné, že tato stěna je silnější.

Interiér střelecké místnosti a ochranného ucha. U menších srubů nebyly tyto prostory odděleny, podobně jako u našich „arabů“. (JP)

Vchodová střílna je v malé místnosti proti vchodu, stejně jako u našich srubů.

Zaplavený protitankový příkop. Základní typ měl šířku šest metrů.

Srub, jemuž exploze utrhla stropní desku.

Detail hlavních střílen z prostoru poškozeného ochranného ucha.

Opevnění u Giurgiu

Linie tří srubů na břehu Dunaje naproti bulharskému přístavu Ruse nedává z taktického hlediska žádný smysl. Jediným vysvětlením je, že se jedná o torzo plánovaného úseku, čemuž by nasvědčovala i absence záhozů u všech objektů. V době výstavby opevnění každopádně neexistoval nedaleký most, neboť ten pochází až z roku 1954.

Všechny objekty leží mezi vesnicí Slobozia a břehem Dunaje. K nejvýchodnějšímu oboustrannému srubu snadno dojdete z hráze, po které se dá jet autem. Je zajímavý tím, že nemá řopíkové střílny, ale masivnější pancéřové střílny rumunské konstrukce. Kousek dál po hrázi je v soukromé zahradě další stejný srub. Lze ho fotit přes plot, nicméně majitel nás ochotně vzal na zahradu. Třetí srub je jednostranný a dojdete k němu buď od po hrází od předchozího objektu (necelých 700 metrů) nebo autem po rozbité polní cestě z obce.


Čelní stěna východního objektu s ochranným uchem a masivním krakorcem, pod nímž se skrývají tři střílny. (JP)

Vchod je chráněn střílnou pro lehký kulomet a krakorcem, stejně jako u československých srubů. (JP)

Hlavní střílny i ochranná střílna jsou rumunské konstrukce. Hlavní střílny jsou společně ve výklenku silné stěny.

Střílna pro těžký kulomet, pravděpodobně československý ZB-53 na lafetě pro naše lehké opevnění.

Granátový skluz československého opevnění byl osazen obráceně, takže by se po vhození granátu sám nezavřel.

Vnitřní rámy hlavních střílen svědčí o tom, že byly zřejmě konstruovány pro československé lafety. (JP)

Tato střílna byla vyrobena 15. července 1940.

Celkový pohled na prostřední srub, který celkem připomíná naše objekty.

Hlavní střílna i ochranná střílna prostředního objektu jsou „řopíkového“ typu.

Levé ucho západního objektu a mohutným krakorec nad střílnami.

Tři „řopíkové střílny“ a lomené krakorce, které zvyšovalo elevaci zbraní. Je záhadou, k čemu to v rovinaté krajině bylo. (JP)

Zleva: nasávání ze vstupní chodbičky, granátový skluz (neosazen) a dvojice hlavních střílen. Pod střílnami jsou odvody nábojnic. (JP)

Opevnění přístavu Konstanca

Pláže jižně od Konstancy byly opevněny standardizovanými lehkými objekty, umístěnými přímo na břehu moře. Jedná se o stavby solidního standardu s pancéřovými střílnami pro kulomety na pevnostních lafetách a s periskopy. Na pobřeží se vyskytují střílny zcela odlišné konstrukce, než původní československé a i když byly určeny pro naše kulomety, výrazně se lišila i lafetace.

Navštívili jsme pláže u vesnice Costinești a městečka Tuzla (na mapě jsou i další objekty). V Costinești je atrakcí také vrak chladírenské lodi E Evangelia, spuštěné na vodu za druhé světové války na objednávku Britského ministerstva válečné dopravy pod původním jménem Empire Strength. Je až neuvěřitelné, že vrak tu takto leží už od roku 1968.

Na pevnině jsou k nalezení různé úkryty, sokly a trosky, patřící pravděpodobně k bateriím a radarovým stanicím, některým zřejmě ještě německého původu (například sokl pro radar Würzburg Riese). Ty jsme ale nezkoumali, neboť jsou často v polích.


Trojice objektů na pláži u Costinești. V popředí je oboustranný objekt pro kosé palby.

Lehký objekt před vrakem nákladní lodi E Evangelia. (JP)

Objekt pro boční palbu těžkého kulometu u Tuzly. (JP)

Detail pancéřové střílny pro kulomet na pevnostní lafetě. Ve spodním otvoru byl kulový kloub hlavně, v horním zaměřovač.

Objekty byly vybaveny periskopy s otočnými kryty. Kryt chybí, ale je vidět otvor pro osu ovládacího mechanismu.

Dvojice objektů pro boční palbu u Tuzly.

Zdaleka nejzajímavější baterie Elisabeta v jižní části města, v oploceném areálu, do něhož se dá bez problému projít. S výjimkou budov na okraji areálu je prostor prázdný, i když při odchodu na nás venku u plotu čekal jakýsi nevrlý hlídač. Čtveřice velkých palebných postavení je propojena podzemím s velkými muničními sklady. Na pravém křídle je rozlehlý velitelský objekt, z něhož vyčnívá vysoká věž řízení palby se štěrbinou pro dálkoměr. Zvenčí je obestavěna obydlenou budovou, takže ji lze vidět jen zevnitř. Jedná se o standardní sovětský objekt, jaké najedete v Polsku či Pobaltí, tento je však jediný, v němž se dochovalo ocelové schodiště.


Palebné postavení kanónu. Průchody vedou do obvodové chodby pro dopravu munice a přesuny obsluhy.

Střílna pro obranu vchodu. Strop je chráněn traverzami, mezi nimiž je plech.

Pohled do spojovací chodby. Vlevo je vstup do palebného postavení. (JP)

Oproti sovětskému vzoru je muniční sklad řešen poměrně velkoryse. V oddělené místnosti je výtah na munici. (JP)

Ocelové schodiště ve věži pro řízení palby.

Místnost pro periskopický zaměřovač, který byl umístěn na trojhranném soklu a vysunut otvorem ve stropě. Průzory zřejmě sloužily jen pro lepší orientaci obsluhy. (JP)

Věž řízení palby s přistavěnou budovou. Kuželovitá základna věže je úplně zakrytá. (JP)

V centru města jsme navštívili nábřeží u bývalého kasina, po jehož stranách se nachází kulometné objekty. Další objekty byly vestavěny přímo do zdi nábřeží, ale krátce před naší návštěvou byly bohužel zazděny. Objekt v přístavu je v uzavřeném areálu. Zajímavé by byly nejmodernější objekty na dlouhém vlnolamu, které měly být údajně vyzbrojeny věžemi z tanků T-34. K nejbližšímu z nich to je přes tři kilometry a k nejvzdálenějšímu pět kilometrů a ani nevím, zda je vlnolam přístupný. Směrem na sever jsme nebyli úspěšní, neboť vytipované lokality byly nepřístupné, a to včetně baterie, kde jsme zdálky viděli další typickou věž řízení palby. Pravděpodobně by se zde daly navštívit kulometné objekty na plážích.


Dominantou promenády je opuštěné kasino, kolem něhož bylo několik objektů. Jeden z nich je vidět zcela vpravo.

Objekt vlevo od kasina je jediný, který nemá zazděnou střílnu. (JP)

Kulometný objekt u vesnice Vadu severně od přístavu, situovaný zhruba tři kilometry od pobřeží. (JP)

Opevněná linie Focşani-Nămoloasa-Brăila

Tato linie (Linia fortificată Focşani-Nămoloasa-Brăila) je jedním z nejméně známých velkých opevnění na světě. Přehrazovala zhruba 80 kilometrů širokou rovinu mezi Dunajem a Karpaty, kudy mohl Sovětský svaz zaútočit do rumunského vnitrozemí. Opírala se o řeku Siret (Seret), na rozdíl od starých pancéřových předmostí Opevněného prostoru Focşani-Nămoloasa-Galaţi však ležela až za řekou. Plány na její výstavbu se objevily už na konci dvacátých let 20. století, plán však byl schválen až v roce 1936 a práce začaly na konci roku 1939. Linie získala na významu po okupaci Besarábie Sovětským svazem v červenci 1940, neboť se naráz ocitla v blízkosti hranic tohoto agresivního souseda. V období největší intenzity prací zde bylo nasazeno více než 16 tisíc mužů. V červnu 1941 byla stavba zastavena vzhledem k útoku Němců na Sovětský svaz, Rumuni si však zřejmě nedělali iluze, protože ještě v prosinci tohoto roku výstavbu opět obnovili.

Údajně bylo vybudováno více než 1600 objektů, které nejčastěji vytvořily dva sledy, vzdálené od sebe jen několik set metrů. Části linie byla zdvojená, s odstupem asi šesti kilometrů. V prvním sledu se střídaly dělostřelecké objekty, vyzbrojené kanóny ráže 47mm, 75 mm a 76 mm, určení především pro obranu protitankového příkopu, s kulometnými objekty. Ve druhém sledu byly šachovnicově umístěn kulometné objekty, kryjící první linii. Jejich konstrukční řešení není známo, nicméně šlo zřejmě o menší objekty, než byly pěchotní sruby na Carolově linii. Podle dostupných údajů byla linie silně nasycena protitankovými zbraněmi (zhruba tři hlavně na kilometr), byť většinu z nich tvořily 47mm kanóny.

Ukázka archivní mapy nejvýchodnějšího 206. sektoru u města Brăila, poblíž soutoku řeky Dunaj a Siret, ve stavu k srpnu 1944. U řeky Siret je předsunutá linie, která se směrem na východ spojuje s hlavní linií, aby zabránila obchvatu v případě překonání Dunaje. Za ní je několik samostatných úseků, vesměs s oboustrannými objekty a následuje hlavní linie o dvou hustě rozmístěných sledech. (Enemy at the gates …)

V srpnu 1944 se Rudá armáda blížila k opevněné linii, jejíž obranou chtěl rumunský vůdce Antonescu získat čas a pokusit se jednat o příměří. Objekty byly obsazené a vybavené a směřovalo k ní několik divizí a protiletadlové baterie, stahované z Bukurešti a Ploješti. Mladý král Michal I však provedl 23. srpna převrat, jehož následkem byl přechod rumunské armády na stranu Spojenců. V nastalém zmatku ustupovali Němci i Rumuni přes linii, kde se část objektů krátce zapojila do boje, aby zdržela postupující Rusy. Po kapitulaci Rumunska si Sověti vynutili úplnou demolici linie, která trvala tři roky a byla provedena podstatně důkladněji, než maďarská destrukce Carolovy linie. Při cestě skrz linii jsme si prohlédli dvě stanoviště, na jednom byly patrné obrysy středně velkého objektu se střílnou pro boční palbu, na druhém byla jen hromada zeminy. Žádné fotografie z této linie neexistují.


Smutný pozůstatek jednoho z objektů linie.

Poznámky:

(1) Dodávky střílen lehkého opevnění, granátových skluzů a rour na odpad nábojnic pro rumunské pěchotní sruby začaly už před Mnichovem. Celkem bylo údajně dodáno 2827 lafet DZ-19, 563 granátových skluzů a 146 vchodových střílen DZ-18. Část zřejmě dodávala Zbrojovka Brno a část německé správa, které je zabavila naší armádě. Výzbroje byl dostatek, neboť Rumuni koupili 4500 těžkých kulometů vz. 37 a kupovali i lehké kulomety vz. 26, u nichž došlo i k licenční výrobě.
(2) V červnu 1938 byl Rumunsku dodán vzorek zbraně L1 s municí. Na základě něj Rumuni projevili zájem o sto kusů a v říjnu poptávku zvýšili na 253 kusů. Zároveň jednali o koupi licence s možností úpravy na použití hlavně kanónu 47 mm Schneider Mle 1936/39, což by jim umožnilo sjednotit munici s polními děly (kanón byl v Rumunsku vyráběn licenčně, Francouzská armáda jej nezavedla). Armáda však požadovala i odebrání originálních kanónů, který se potřebovala zbavit.

stav: květen 2016

Foto: Ondřej Filip 2016, Jan Pavel 2016 (JP)

Literatura:

Mihályi Balázs: Román védvonal Magyarország ellen – A Károly-vonal, Kárpátia Stúdio 2010
Ivo Vondrovský, Oldřich Gregar: Evropská opevnění dvacátého století, FORTprint, Dvůr Králové nad Labem 2015
Bogdan Condurăţanu:
Enemy at the gates; a reconsideration of the purpose and potential of Romania’s last defense line against communism: the fortified line Focşani–Nămoloasa–Brăila

Zatím žádné komentáře

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 22.12.2019 15.39 , Komentáře (0)

380 stran o pevnostech
Doplněno

Regelbau 601

San Michel al Tagliamento

ERSTA

Zbraně L1 na Krétě

Petronell a obrana Litavy

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2019