Až do roku 1938 probíhala výstavba opevnění na italské hranici s Rakouskem poklidným tempem. V průsmycích těsně u hranic bylo postaveno několik menších uzávěrů, složených z tvrzí typu 200, bohatě vybavených pancéřovými kopulemi a tudíž velmi dobře zamaskovaných. Po anšlusu Rakouska se Italové začali obávat německého útoku a odstartovali výstavbu desítek silných uzávěrů, složených z objektů typu 15000. Uzávěry blokovaly všechna údolí a vytvářely obranu o hloubce až 30 kilometrů. Do roku 1942, kdy došlo k zastavení výstavby, byly postaveny stovky objektů, ještě více jich však zůstalo rozestavěných nebo u nich vůbec nebyly zahájeny práce.
Opevnění byla členěna do tří linií, označovaných jako „sistema“ (1° Sistema, 2° Sistema a 3° Sistema), složených z jednotlivých uzávěrů. V některých místech mohla linie obsahovat i několik za sebou umístěných uzávěrů, přičemž každý uzávěr byl sám členěn do hloubky. Ve srovnání s Maginotovou linií v Alpách by byla síla opevnění po jeho dokončení podstatně vyšší, byť objekty a výzbroj měly o něco nižší standard. Hustota rozmístění uzávěrů závisela na terénu, takže na východě, směrem k jugoslávským hranicím, na sebe uzávěry první a druhé linie téměř navazovaly, zatímco západněji mohly zůstat velké mezery, uzavřené skalními štíty Dolomit. Ve třetí linie už bylo rozložení uzávěrů řidší, i když také zde by se našly souvislé úseky. I uzávěry, situované daleko v týlu, byly velmi silně vyzbrojené a skládaly z velkých odolných objektů. Obvyklý uzávěr údolí se skládal z čelních objektů, bránících boční palbou protitankový příkop a dalších objektů více v týlu, působících čelními a kosými palbami, jakož i dalšími bočními palbami. Důležitější uzávěry disponovaly dělostřeleckou tvrzí, vedoucí obvykle čelní palbu do údolí a jedním či více podzemními úkryty pro pěchotu. Velitelské stanoviště uzávěru bylo nejčastěji umístěno v jedné z tvrzí, zvláštní podzemní stanoviště pro vyšší složky velení byla budována jen zřídka. Výjimečně se vyskytovaly i další typy objektů, jako podzemní stanoviště světlometů, objekty pro fotofonické spojení a odolné stanice lanových drah.
Opevnění u rakouských hranic bylo členěno do pěti obranných sektorů (Settore di Copertura) – od západu XIII Venosta, XIV Isarco, XV Pusteria, XVI Cadore – Carnia a XVII Tarvisiano. Uzávěry Cimabanche a Tre Croci byly součástí třetí obranné linie, náležely do sektoru XVI Cadore – Carnia a v rámci něj do podsektoru (Sottosettore) XVI/a Cadore. Kdyby se k nim chtěl nepřítel dostat, musel by například při postupu po geograficky nejlepší trase z Lince údolím Val Pusteria (přes Dobbiaco) probojovat přes čtyři uzávěry první linie a uzávěr druhé linie (Landro Sud).
Uzávěry Cimabanche a Tre Croci se nacházely v úzkých údolích, sevřených vysokými skalními stěnami, typickými pro oblast Dolomit. I když jsou od sebe vzdušnou čarou vzdáleny jen asi šest kilometrů, odděluje je naprosto neprůchodný horský masiv, jehož hlavní hřeben přesahuje nadmořskou výšku tří tisíce metrů a hlavní vrcholy mají téměř svislé stěny. Průsmyk Cimabanche je nicméně užší, takže zde bylo více objektů vybaveno podzemím, vylámaným do prudkých svahů a pouze dva měly podobu monobloků, zatímco v Tre Croci byly monobloky hned čtyři. Struktura obrany a výzbroj v obou uzávěrech byla velmi podobná. V první linii se nacházel zalomený protitankový příkop, který měl vybetonovaný trojúhelníkový profil a měl být schopen zastavit i těžké tanky. Z obou stran jej postřelovaly protitankové kanóny ráže 4,7 cm, což byly v době výstavby již nepříliš výkonné zbraně(1). Výše položený terén až po úpatí skalních stěn kryly další objekty a čelní linii každého uzávěru z týlu podporovaly dva objekty pro čelní a kosé palby kulometů. Dělostřeleckou podporu měly zajišťovat vždy dva polní 8,1 cm minomety, působící z otevřených postavení u východů z podzemních úkrytů a tvrz se 7,5 cm kanóny. Hlavními zbraněmi byly samozřejmě těžké kulomety Breda(2), jichž mělo být v uzávěru Cimabanche celkem 19 a v uzávěru Tre Croci dokonce 27 kusů a jako doplňkový výzbroj lehké kulomety v kaponiérách. Pancéřové dveře se střílnami nebo pancéřové strážnice, u nichž se používaly starší kulomety Fiat 14/35, se zde nevyskytovaly.
Monobloky těchto uzávěrů jsou pouze jednopodlažní a mají složitý půdorys, přizpůsobený horskému terénu. Většina z nich je z téhož důvodu výškově lomená. Odlišují se tedy od větších dvoupodlažních monobloků, budovaných v rovinatějších terénech, například v uzávěru Malles-Glorenza. Monobloky i tvrze jsou řešeny v souladu s instrukcí 15000 a mají tedy vchody, bráněné polokruhovými výstupky se střílnami pro ruční zbraně, které lze označit jako „kaponiéry“. Těžké kulomety, působící v ohroženějších směrech byly chráněny masivními odlévanými pancéřovými deskami o tloušťce 20 cm, méně ohrožené střílny byly vybaveny jen tenkými plochými deskami. Všechny protitankové kanóny měly být chráněny odlévanými pancíři, podobnými zvětšeným pancířům pro kulomety, s maximální tloušťkou přes 20 cm. Toto řešení bylo plánováno jen v menším počtu případů, avšak ani jeden tento prvek nebyl dodán, a to nejen do těchto uzávěrů, ale zřejmě ani nikam jinam (někde se objevily jen starší a podstatně slabší pancíře pro 5,7 cm kanóny, upravené pro nasazení modernějších zbraní). Objekty s dobrým výhledem byly vybaveny pozorovacími prvky. U monobloků to byly pancéřové zvony, tvrze měly speciální pozorovací objekty s pancéřovými deskami, podobnými kulometným, obvykle umístěné vysoko nad zbytkem podzemí. Ačkoli lze monobloky zařadit mezi největší pěchotní objekty, stavěné v Evropě a jejich odolnost byla díky třímetrovým stěnám slušná, neměly obvykle zajištěnu úplnou kruhovou obranu. Kaponiéry u vchodů kryly jen část týlu, případně bočních stěn, pozorovací zvony sice umožňovaly použití lehkého kulometu ve třech větších střílnách, ale vzhledem k umístění na plochých stropech měly velmi podstatné hluché prostory. Literatura uvádí i použití plamenometů ve střílnách pro blízkou obranu, ale Italové často měnili plány a v terénu je těžké to potvrdit, neboť střílny pro plamenomety byly zřejmě velmi podobné střílnám pro lehké kulomety. Kromě polních minometů měly dělostřeleckou podporu obou uzávěrů zajistit 7,5 cm kanóny, umístěné v dobře chráněných střílnách s moderní lafetací „Tipo 4“. U žádného z dělostřeleckých objektů v této oblasti ale nezačala betonáž. Na jiných úsecích bylo mnoho objektů pro tyto zbraně dokončeno, ale do konce výstavby Alpského valu se tento typ kanónů dostal jen do několika dělostřeleckých tvrzí v Bardonecchii (na hranicích s Francií).
Po druhé světové válce proběhla reaktivace části opevnění na hranicích s Rakouskem, přednost ale dostaly tvrze blíže k hranicím, takže ve třetí linii žádné modernizace neprobíhaly. Díky tomu zůstaly objekty obou uzávěrů v původním stavu ze začátku čtyřicátých let.
Cimabanche (Gemärk)
Tento uzávěr chránil průsmyk, jímž prochází hranice mezi italskými provinciemi Trentino (do roku 1918 rakousko-uherské Tyrolsko) a Benátky. Hranici dodnes připomíná připomíná červená budova bývalé celnice, kolem níž prochází 900 metrů dlouhý protitankový příkop s vybetonovanou eskarpou. Přes příkop procházela silnice a úzkorozchodná trať (v trase původní rakousko-uherské vojenské železnice). Prakticky v linii opevnění se nachází velký areál muničního skladu, který se od roku 2005 nevyužívá a v němž byly kdysi zřejmě skladovány i chemické zbraně. Za první světové války tudy procházela frontová linie a tak jsou zde k nalezení kaverny a pozůstatky baráků, které nemají s Alpským valem nic společného.
Výstavba uzávěru byla zahájena v roce 1940 a celkovou výzbroj mělo tvořit 14 lehkých a 19 těžkých kulometů, čtyři 7,5 cm pevnostní kanóny, dva 4,7 cm protitankové kanóny a údajně i dva plamenomety. Doplňkem měly být ještě dva 8,1 cm minomety, působící z otevřeného postavení u východu z podzemního úkrytu 1bis. V roce 1941 byly naplánovány i dva objekty pro světlomety, které však nebyly realizovány. V roce 1942 probíhaly dokončovací práce a montáž ventilačních zařízení, ale zbraně se do objektů zřejmě nikdy nedostaly.
Pěchotní tvrz č. 4 je zabudována v prudkém svahu nad muničním skladem a nevede k ní žádná zřetelná cesta. Má velmi pěkné bojové objekty i kanponiéry u vchodů. Uvnitř je ve výborném stavu a zůstalo zde některé vybavení – patrové postele, části rozvodů ventilace a sporák. Do pozorovatelny se ale nedá dostat, neboť dřevěné točité schodiště je rozpadlé.
Dělostřelecká tvrz č. 4bis je umístěna v ještě prudším svahu nad předchozí tvrz a byl u ní proveden pouze hrubý výlom podzemních prostor. Přesto je podzemí zajímavé a je od ní pěkný výhled na průsmyk. Kromě čtyř kanónů v nejmodernějších pevnostních lafetách (Tipo 4) měla mít tvrz i pozorovatelnu s pancéřovou deskou a měla sloužit jako velitelské stanoviště celého uzávěru.
Na severním konci protitankového příkopu se nachází největší objekt uzávěru – pěchotní tvrz č. 1, která má celkem osm objektů včetně pozorovatelny, jako obvykle umístěné vysoko ve skalní stěně a propojené se zbytkem podzemí sérií točitých schodišť. Pro krytí příkopu zde měl být osazen 4,7 cm kanón a podle nedokončené střílny s trčícími armaturami je patrné, že měl být chráněn moderní verzí pancéřové desky.
Od tvrze č. 1 lze pohodlně sejít k monobloku č. 2, který je za pomoci falešných stěn maskován jako dům. Je umístěn za protitankovým příkopem a kryl jej čelní a kosou palbou čtyř těžkých kulometů. I tento objekt má perfektně čistý interiér s pozůstatky ventilačních rozvodů.
Na protější straně silnice jsme si zvenčí prohlédli monoblok č. 3, situovaný na konci protitankového příkopu. Jeho výzbroj tvořily tři těžké kulomety a protitankový kanón.
(Tvrz č. 5 je zabudována do skalní rozsedliny na jižním svahu a přístup k ní by byl poměrně zdlouhavý. Výzbroj tvořily dva lehké a tři těžké kulomety. Stejně tak jsme nestihli ani malou tvrz č. 1bis pro jeden lehký a dva těžké kulomety.)
Tre Croci (Drei-Kreuze-Pass)
Tento uzávěr kryl druhý z průsmyků, který bylo možné dostat se do oblasti Cortina d’Ampezzo a měl velmi podobnou strukturu. V první linii se nacházel zalomený protitankový příkop, postřelovaný z obou stran protitankovými kanóny, výše položený terén až po úpatí skalních stěn kryly další tvrze a vše z týlu podporovaly dva objekty pro čelní a kosé palby kulometů. Dělostřeleckou podporu měly zajišťovat dva minomety z otevřeného postavení u úkrytu 1ter a tvrz se dvěma 7,5 cm kanóny. Její výstavba však, stejně jako v uzávěru Passo Cimabanche, nepokročila dál, než do fáze výlomu podzemí. Na rozdíl od předchozího uzávěru je dno údolí o něco plošší, takže k objektům se dostanete pohodlněji.
Nejlepší je zaparkovat auto na okraji silnice pod hotelem (+46° 33′ 22″, +12° 12′ 16″) a obejít uzávěr pěšky. Monoblok č. 2 leží na severním okraji protitankového příkopu a vstup do něj je možný pouze plazením skrz úzký otvor pro neosazené roury fotofonického zařízení. Uvnitř najdete montážní otvor pro desku protitankového kanónu, postele a sporák.
Na opačné straně příkopu je monoblok č. 3, který je se svými čtyřmi střílnami velice fotogenický. Nenechte se ale mýlit, neboť zdaleka viditelná stěna se střílnami je jen malou částí této obrovské stavby, vybavené také pozorovacím zvonem. Na zvonu si můžete všimnout značky výrobce, kterým byla ocelárna Falck. Stav interiéru a jeho vybavení je obdobný, jako v předchozím případě.
Pokud budete pokračovat po cestě, najdete objekty pěchotní tvrze č. 4, vyzbrojené třemi kulomety v malých objektech a disponující poměrně rozsáhlým podzemím.
U skalní stěny, krátce za místem, kde se směrem dolů odpojuje turistická značka, dojdete ke vchodu do podzemí dělostřelecké tvrze č. 5. Na rozdíl od tvrze v Passo Cimabanche měla mít ve výzbroji i pět kulometů a samozřejmě neměla chybět pozorovatelna, situovaná desítky metrů nad úrovní hlavní galerie a propojená s ní sérií šesti točitých schodišť. Kanóny kupodivu nestřílí čelně či šikmo do údolí, ale bočně, což vzhledem k prudkému svahu a navazují skalní stěně na protější straně znamená, že jejich palebný sektor je dlouhý možná kilometr. Podzemí se jeví stabilní a je velice působivé, ačkoli zde není ani kousek betonu.
Na louce, asi 200 metrů jižně od největšího hotelu leží monoblok č. 7, v němž mělo být umístěno velitelství uzávěru. Jeho výzbroj měly tvořit čtyři těžké kulomety, obvyklé lehké kulomety v kaponiérách u vchodů a plamenomet. Vzhledem ke své poloze měl být vybaven i pozorovacím zvonem, avšak ten nebyl osazen a připravená šachta je zabetonovaná.
(Monoblok č. 6 je ve svahu dobře vidět, ale nestihli jsme k němu dojít. Jeho výzbroj tvořily tři těžké kulomety a měl mít pozorovací zvon, který ani zde nebyl osazen.)
Poznámky:
(1) Kanón 47/32 M35, produkovaný zbrojovkou Breda na základě licence rakouského výrobce Böhler, byl základní italskou protitankovou zbraní. Kromě polních jednotek a opevnění se objevil ve výzbroji tanků M13/40 a M14/41. Nebyla to však speciální protitanková zbraň, nýbrž i podpůrná zbraň pro pěchotu a ani s průbojným granátem neměl příliš velkou úsťovou rychlost (630 m/s). V pevnostní verzi byl kanón používán bez větších úprav, když byl po demontáži spodní lafety přišroubován na jednoduchý podstavec ze dvou ocelových profilů, zabetonovaných do podlahy. Otočný bod zbraně nebyl ve střílně, takže ta musela být poněkud větší a samozřejmě nebyla plynotěsná ani odolná proti přímé palbě z ručních zbraní. Pancéřové desky měly umožňovat depresi 10°, běžná betonová střílna, jichž bylo nejvíce, depresi 15°. To v horském terénu nemusel stačit a řešilo se to prostě tím, že byla celá lafeta i se zbraní instalována v nakloněné poloze. Výkonu kanónu, pokud jej srovnáme například s československým pevnostním kanónem vz. 36, nebyly nijak oslnivé, na kilometrovou vzdálenost prorazil 31 mm pancíře (u kanónu vz. 36 to bylo 50 mm).
(2) Těžký kulomet vz. 37 (Mitragliatrice Breda Mod.37) byl moderní, vzduchem chlazenou zbraní, fungující na principu zpětného odběru plynů. V objektech byl používán v jednoduché lafetě, umožňující odměr 60°. Kulomety byly zásobovány poněkud nepraktickými rámečky s dvaceti střelami, do nichž mechanismus závěru vracel prázdné nábojnice. Ty tedy nebyly odváděny mimo objekt ani do plynotěsné nádoby, což ale příliš nevadilo, neboť obsluha stejně pracovala v maskách, napojených na centrální rozvod vzduchu. Střelivo se muselo olejovat, aby se mechanismus nezasekával a i tak byl kulomet citlivý na prach a písek, nicméně v opevnění to pravděpodobně problémy nezpůsobovalo. Střelivo ráže 8 mm bylo přesné a výkonné, ale vzhledem k použitému systému nabíjení měla zbraň poněkud nižší praktickou rychlost střelby.
Zobrazit místo Vallo Alpino Alto Adige na větší mapě
Oblast Cortina d’Ampezzo je poměrně dobře dostupná, i když v posledních desítkách kilometrů počítejte s pomalou jízdou po horských silnicích. Popisované uzávěry patří k nejpříjemnějším pevnostním lokalitám. Je zde čisto, krásná příroda a liduprázdno, takže návštěvníky nic neruší. Co do stavu vnitřního vybavení jde o nejlépe dochované nemodernizované objekty, které jsme viděli.
stav: červen 2011
Foto: R. Hrabčák 2011 (RH), O. Filip 2011
Literatura:
Alessandro Bernasconi, Giovanni Muran: Il Testimone di Cemento, La Nuova Base Editrice, Udine 2009
Ulrich Moesslang: Die Sperrgruppen in Südtirol
Sbarramento Passo Cimabanche
Sbarramento Passo Tre Croci
Docela by mě zajímalo, jak Italové vyřešili padání kamenů, vody, lavin apod tou skalní rozsedlinou přímo na tvrz 5. Vypadá to z té fotky, že je tím docela ohrožena.
Tvrz č. 5 uzávěru Cimabanche je pořád ještě v téměř svislé skále, takže by vše propadlo kolem ní. Ale pokud jde o přístup k vysokohorským objektům mimo letní období, Italové si s tím obecně příliš hlavu nelámali. Tvrze neměly stálé posádky a zřejmě se předpokládalo, že když se tam v zimě nedostanou obránci nebo budou mít problémy se zásobováním, bude na tom nepřítel ještě hůř. Francouzi stavěli v Alpách menší počty tvrzí s kvalitním přístupem a raději bránili široké okolí dělostřeleckou palbou a hlídkami, než aby do každého svahu a vrcholu nastrkali několik objektů. Obě koncepce mají své výhody a nevýhody.
Dávám sem jeden zajímavý odkaz na více úzavěrů Vallo Alpino.
http://www.katubrium.it/Vallo%20Alpino/index.html
Oblast jsme navštívily na začátku května 2016
Monoblok č. 2 – uzavřeno
monobloku č. 3. – uzavřeno
Tvrz č.4 – uzavřeno
tvrzi 4bis – volně přístupné
Vrze č.4 a 4bis hledejte rozhodně od silnice. My se pokusily najít cestou po vrstevnici od tvrze č.3. Cesta nám zabrala několik hodin vyčerpávajícího pochodu v houštinách a suťových polích a díky zdržení jsme už nestihly jižní část údolí. Objekty byly navíc zamčené.
Pokud se budete pohybovat v oblasti doporučuji k navštívení fort LANDRO http://zapisnik.fortif.net/572173-rakousko-uherske-forty-v-dolomitech/
Uzávěr Tre Croci jsme navštívili už dřív a teď, v červenci jsme prošli podzemí dalších objektů. Zatím tedy z jižní části:
Dělostřelecká tvrz Opera 5: Přístupná budoucím objektem pro LK, druhý zleva na plánku) a nebo vedle ležícím TK. Jen ten vstup je od Italů trochu podělaný, škoda, že nechodí záchodovat do lesa. No, ale podzemí je pěkné, k doplnění článku bych viděl:
– „Kasárenská“ část není v plném výlomu, odhadl bych to jen na 10%. K poslednímu TK pak je prolezitelný zával, ale nebyli jsme tam.
– Objekty pro kanóny jsou cca 5 metrů pod úrovní hlavní galerie, hotové to mělo asi vypadat jako Monte Coppa.
– No hlavní překvapení je soustava komínů co má vést k pozorovatelně. Měli jsme s sebou kus lana, slaňovátko a pár smyček. Ovšem na tohle to nestačilo což mě mrzí. V komínech nezůstalo nic, holá drobící se skála. Žádné zbytky výdřevy, starých pomůcek, nic. Jediná možnost návštěvy je slanit odshora z pozorovatelny, pokud k ní lze dojít. Musí být vysoko ve strmé skále, ale třeba ji někdo šikovnější najde .
Pěchotní tvrz Opera 4: Je přístupná vstupem v objektu pro LK, na plánku úplně vlevo. Tento objekt je nad cestou co vede ze sedla k dělostřelecké tvrzi a na první pokus jsme ho přehlédli. Z něj vede dlouhá hlesají chodba se schodišti do kasárenského sálu se zbytky postelí, vzduchotechniky a sporákem . Do objektu TK vlevo stoupají dvě točité schodiště, ale už to první je napůl vypadlé a nezkoušeli jsme ho. A potom do objektu úplně vpravo by byly potřeba holínky.
Monoblok Opera 3: Tento jsem navštívil před přečtením článku nahoře, protože mě zlákal protitankový příkop co od sedla vedl kamsi nahoru. Dovnitř jsem vlezl dírou ve zdi, která měla znepřístupnit vchod ležící někde vpravo při pohledu příkopem vzhůru. Celé podzemí je rozsáhlé, dostavěné a zachovalé včetně obvyklého vybavení. Co bych vůbec neodhadl je, že jde o monoblok. Já ho zvenku neobcházel a myslel jsem, že jde o malou tvrz.
Fotografie jsou zde: https://liskka.rajce.idnes.cz/Tre_Croci__Drei-Kreuze-Pass/
Zdraví
kk
Monoblok č. 2 – aktuálně je možné se do objektu dostat dírou vybouranou ve vyzdívce otvoru neosazené střílny pro protitankový kanon. Vnitřek objektu je poměrně čistý, jen trochu vlhký.
Monoblok č. 6 – přímo k objektu se lze dostat nenápadnou, lehce stoupající cestičkou odbočující z turistických cest 203 a 221, odbočka je na souřadnicích 46°33’31.158″N, 12°11’53.028″E. Druhá možnost je odbočit o něco výše z turistické cesty 221 na rozcestí Sote Col da Varda, která vede ke stropnici objektu. Objekt je uzamčen soudě a podle přípojky elektřiny od nedaleké trafostanice a nově provedeného uzemnění, je pravděpodobně využíván. Rozhled ze stropnice objektu na pohoří Sorapiss a směrem na západ ke Cortině je nádherný.
Monoblok č. 3 – vnitřek přístupný vybouranou vyzdívkou dveří. Nenechte se zmást na mapy.cz značkou bunkru která je poblíž protitankového příkopu – značka se vztahuje přímo k protitankovému příkopu, žádný objekt se tam nenachází.
Monoblok č. 4 – stále stejný stav popisovaný v příspěvku z r. 2018. Vstup do podzemí je možný objektem na souřadnicích 46°33’13.998″N, 12°12’25.288″E opět vybouranou vyzdívkou dveří. Podzemí jsem celé neprozkoumával, bylo tam poměrně dost vody – chce to vyšší vodotěsné boty/holinky. Točitá schodiště mají už dost shnilé a rozpadlé schody, hlavně ve spodní části cca do výšky 2m. Vzhledem k tomu, že jsem tam byl sám, jsem se na ně stoupnout neodvážil.
Monoblok č. 7 – do objektu by bylo možné se dostat přelezením mříže v pravém vstupu do objektu nebo proplazením otvorem pro fotofonii na čelní straně objektu, ale ten je mokrý a zamechovaný. Vevnitř jsem nebyl, stejně jako v podzemí dělostřelecké tvrze – vchod do podzemí je díky blízké poměrně frekventované turistické cestě, dost zaneřáděný.