Turecká „Maginotova linie“
Opevnění: TURECKÁ   

(Turecko) – Bolayir, Kavakköy, jezero Büyükçekmece, jezero Durugöl
Napsal: O. Filip
objekty: pěchotní sruby, lehké objekty, dělostřelecké baterie
V evropské části Turecka je několik silných pevnostních linií, tvořených především pěchotními sruby, vycházejícími z francouzských konstrukcí. Velkou část z nich lze bez problémů navštívit.

Turecko mělo po 1. světové válce dlouhé hranice s arabskými zeměmi i hranici se Sovětským svazem, od něhož získalo část území s pevností Kars. Nejdůležitější a nejohroženější však zůstala malá evropská část země, kde se nachází největší město Istanbul. Její dobytí bylo klíčem k ovládnutí průlivů Bospor a Dardanely. Katastrofální pokus o dobytí poloostrova Gallipoli z moře jasně ukázal rizika takové akce, ale případnému útočníku se nabízela možnost postupu z Řecka nebo Bulharska, případně vylodění na černomořském pobřeží a následné dobytí poloostrova pozemní cestou. Balkánské státy měly slabé armády, největší obavy však zřejmě vznikly až začátku čtyřicátých let, kdy se Turecko vytrvalo odmítalo přidat se na stranu Německa. Případný útok z území Bulharska a Řecka by byl velmi nebezpečný, neboť turecká armáda byla nepočetná a špatně vybavená, což platilo i pro letectvo a námořnictvo.

Samotný poloostrov Gallipoli Turci odřízli hned na jeho začátku dvěma silnými liniemi opevnění, z nichž každá disponovala prvním sledem, tvořeným pěchotními sruby a druhým sledem dělostřeleckých baterií. Obranu mezi sledy každé linie zesilovaly další sruby a především menší objekty.

Západně od Istanbulu vznikla další silná linie, nazývaná Çakmakova podle maršála Fevzi Çakmaka, který prosadil její výstavbu po smrti Kemala Atatürka, údajně odpůrce stavby stálých opevnění. Sestávala ze dvou sledů pěchotních srubů, situovaných těsně za sebou a doplněných velkým množstvím lehkých objektů. Ve střední části se nacházel ještě třetí sled těžkých objektů. V prostoru mezi touto linií a zhruba 200 kilometrů vzdálenými hranicemi s Bulharskem a Řeckem vznikly ještě další, pravděpodobně slabší uzávěry a linie, které tak tvořily předsunutou obranu obou hlavních obranných pozic – gallipolské i istanbulské.

Přesnou dobu výstavby a aktivní služby linií se mi zatím nepodařilo zjistit, nicméně podle typů objektů i historických souvislostí lze soudit především na období druhé světové války. V betonu lehkého objektu u Bolayiru jsme nicméně našli letopočet 1947, takže výstavba nejspíš probíhala i po válce. Lze předpokládat, že opevnění byla dál aktivní, neboť s Řeckem mělo Turecko trvale špatné vztahy a Bulharsko bylo součástí sovětského bloku, zatímco Turecko v roce 1952 vstoupilo do NATO.

Nejdůležitějšími objekty jsou pěchotní sruby, na pohled téměř nerozeznatelné od francouzských srubů STG. Nedisponují sice zvony, ale jinak jde o objekty vysokého standardu, s dvoumetrovými stropy a čelními stěnami, diamantovými příkopy, krakorci, pancéřovými dveřmi a ochrannými střílnami. Některé objekty jsou dokonce dvoupodlažní a jsou vybaveny filtrovnou ve spodním patře. Podle vzhledu jsou filtry buď odvozené od vybavení Maginotovy linie nebo se jedná přímo o originální kusy, dovezené z Francie. Nejčastěji se vyskytují sruby jednostranné, oboustranné jsou spíše výjimečné. Obvyklou výzbrojí představuje polní nebo pevnostní protitankový kanón ve střílně blíže ochrannému uchu a rovnoběžně umístěný kulomet ve vedlejší střílně. V linii u Bolayiru jsme našli i objekty, vybavené střílnou pro světlomet. Obranu doplňují ochranné střílny pro lehké kulomety či ruční zbraně, u větších objektů i v ochranném uchu pro boční krytí hlavních střílen. U objektů, kde byla požadována kruhová obrana části perimetru, byly použity betonové kaponiéry s větším počtem střílen, ale jedná se o řešení dosti vzácné. Vstupní dveře s oválnou střílnou se značně podobají francouzským typům, vchod je však vyřešen lépe, neboť dveře jsou až za zalomením chodby a první překážku představuje mříž, podobně jako v československém opevnění.

Dvojice srubů na severním okraji jezera Büyükçekmece. Oba jsou dvoudlažní a jejich hlavní výzbroj tvoří polní protitankový kanón a kulomet, nepatří však k největším typům. Půdorysně jsou téměř shodné s francouzskými kasematami STG typu B. O. Filip 2017

Obranu doplňovaly lehké objekty, ve své kvalitnější variantě připomínající zmenšené pěchotní sruby, tedy stále s vysokým standardem, zahrnujícím zalomené vchody a pancéřové střílny a dveře. Rozdělení je však spíše orientační, protože mezi pěchotními sruby a menšími objekty není jasná hranice. Mezi objekty spíše střední velikosti patří například objekty pro čelní a kosé palby, které jsou jednodušší a nemají ochranné ucho a pomocné střílny.

Součástí zákopového systému byly objekty zesíleného polního opevnění – malá kulometná hnízda, úkryty a pozorovatelny, postavené z betonu o síle jen několika desítek centimetrů. Jde o velmi jednoduché konstrukce, které nejsou odvozeny od francouzských.

Za linií pěchotních objektů byly umístěny čtyřdělové dělostřelecké baterie pro čelní palbu, což byly primitivní stavby mizivé odolnosti. Námi prozkoumané objekty měly střeleckou místnost s bočními stěnami nebo dokonce zcela bez stěn, když se skládala jen ze stropu, neseného několika sloupky. Na bocích jsou malé sklady na munici, přičemž vše je provedeno z nekvalitního betonu o síle kolem 20-30 cm. Nízkou odolnost vynahrazují nečekaně velkou vzdáleností od hlavní obranné linie a velkým počtem (například v první linii u Bolayiru je na úseku šesti kilometrů nejméně dvacet baterií, tedy kolem osmdesáti objektů). O případné existenci dalších objektů běžné odolnosti (úkryty, velitelské) nemám informace.

Výzbroj objektů tvořily především těžké kulomety v pancéřových střílnách a polní protitankové kanóny, podle velikostí střeleckých místností a vjezdů lze usuzovat na zbraně do ráže 5 cm. Kanóny byly dovnitř dopravovány nízkým vjezdem v týlové stěně, který byl poté zarovnán traverzami nebo kolejnicemi, což je opět řešení, převzaté od kasemat STG Maginotovy linie. Část srubů však měla speciální kasematní kanóny v odolných střílnách, o těchto zajímavých zbraních mi však bohužel není nic známo. Pokud jde o dělostřelecké baterie, mohly v nich být využity jakékoli menší dělostřelecké zbraně.

Protitankové překážky tvořily především dlouhé příkopy, některé i naplněné vodou, lze se setkat i s překážkami z kolejnic. Příkopy byly většinou postřelovány pěchotními sruby, především v týlu se ale mohly vyskytovat i příkopy, kde žádné stálé objekty nejsou. Buď měly být dobudovány, nebo je měly z vnitřních úhlů krýt polní protitankové kanóny.

Obrana poloostrova Gallipoli

První linie

Linie několika desítek pěchotních srubů a menších objektů přehrazuje začátek poloostrova v místě, kde mě šířku necelých deset kilometrů. Uprostřed šíje je asi 150 metrů vysoký pahorek s vojenskou základnou, rovinatý prostor na obou křídlech přehrazují protitankové příkopy a jelikož jsou hlavní komunikace na levém křídle, je zde obrana roztažena do velké hloubky. Ve vzdálenosti 5-6 kilometrů následuje ve druhém sledu linie zhruba dvaceti baterií.

Začali jsme u dvou velmi pěkných objektů v bezprostřední blízkosti silnice, vedoucí z rychlostní silnice do vesnice Kavakköy. Před nimi je i zajímavé křížení protitankového příkopu se silnicí. Poté jsme ještě prozkoumali několik objektů směrem na jih a zbytak raději vynechali, protože jsme se blížili k vojenské základně. Vojenský prostor by měl zabírat v podstatě celý zbytek linie až k jižnímu pobřeží.


Velký oboustranný srub v 1. sledu linie, vyzbrojený pevnostními protitankovými kanóny a kulomety. (JP)

V tomto místě jsou dva sruby v bezprostřední blízkosti, podle odlišného vzhledu však možná pochází z jiné fáze výstavby.

Detail srubu, který je více v týlu. Na rozdíl od svého souseda měl jen polní protitankový kanón. (JP)

Detail střílny pro pevnostní protitankový kanón. Výřez vpravo pravděpodobně sloužil pro zaměřovač.

Vniřní část střílny. Podle čepů a tvaru vybrání se zde otáčel pancéřový válec se svislým otvorem pro náměr hlavně. (JP)

Pancéřové dveře oboustranného srubu měly odlišnou podobu, než u jiných objektů. Vlevo je ochranná střílna pro lehký kulomet. (JP)

Betonové bloky k uchycení zátarasů u oboustranného srubu. (JP)

V místě křížení protitankového příkopu se silnicí je malý objekt a zídky pro upevnění traverz (kolejnic), velmi podobné německému řešení. (JP)

Druhá linie

Druhá linie je v ještě užším místě a má na délku jen šest kilometrů. Objekty jsou rozmístěny poněkud rovnoměrnější, s největší koncentrací u hlavní silnice a k dispozici je souvislý protitankový příkop, přetínající celý poloostrov. Směrem do týlu, kolmo na hlavní linii, vede asi pět kilometrů dlouhá linie menších objektů a míjí ještě jeden protitankový příkop, zřejmě postrádající stálé objekty. Druhý sled je vzdálen asi pět kilometrů a nachází se zde několik baterií, lehké objekty a dva forty.

Nejlépe přístupné jsou dva sruby u rychlostní komunikace, z nichž dva jsou přímo na jejím okraji, z toho jeden z nich má vzácnou betonovou kaponiéru. Poté jsme vyrazili po silnici na východ, která se poté stáčí na jih. Přímo u ní je dalších sedm objektů, mezi nimi i objekt se dvěma kaponiérami a v okolí ještě několik dalších. Poté už se kvalita cest zhoršuje.


Menší objekt ve druhém sledu, jehož kulomet postřeloval silnici za druhým protitankovým příkopem.

Velký srub 1. sledu, bočně postřelující první protitankový příkop. Objekt v pozadí kryje kosou palbou spojovací příkop mezi prvním a druhým příkopem.

Detail střílen silně vyzbrojeného objektu – zleva: světlomet, kulomet, protitankový kanón a kulomet. (JP)

„Kaponiéra“ se střílnami pro ruční zbraně, tvořící pravé ochranné ucho srubu. Jde o největší odlišnost od francouzských vzorů.

Menší srub v týlu linie. (JP)

Detail střílen, pravděpodobně pro lehký a těžký kulomet. (JP)

Menší jednostranný srub. (JP)

Dveře pěchotních srubů – vlevo odolné plynotěsné se střílnou, používané ve vchodech, vpravo vnitřní dveře. (JP)

Velký jednostranný srub v údolí, jímž vede první sled. (JP)

Detail střílny pro světlomet s kolejnicemi a pozůstatkem uchycení okenic. (JP)

Některé objekty jsou zasazeny do prudkých svahů. (JP)

Řešení v podobě umístění velkého srubu v prvním sledu a menšího objektu v jeho týlu se objevuje na více místech. (JP)

Atypický objekt, který disponuje polokruhovou „kaponiérou“ v každém ochranném uchu.

Část linie, ukrytá v úzkém údolí. Vpravo je zmíněný atypický objekt. Lehkých objektů v týlu je pravděpodobně více, než se podařilo lokalizovat.

Jeden z lehkých objektů prvního sledu. (JP)

Menší objekt pro kosou palbu kanónu a kulometu. Na rozdíl od podobného objektu Çakmakovy linie je celý z železobetonu. (JP)

Týl objektu s vjezdem pro kanón. Po umístění kanón by byl zatarasen a ke vstupu by sloužily dveře vlevo. (JP)

Interiér objektu pro polní kanón nedaleko fortu Merkez. Fakticky jde jen o „stříšku“ s dvojicí bočních skladů munice. (JP)

V týlu linie se vyskytují i zjednodušené objekty, které se liší od precizně provedených lehkých objektů první linie. (JP)

Fort Merkez

V prostoru baterií druhé linie se nachází jen těžko rozeznatelné pozůstatky fortu Yildiz a fort Merkez, který je v perfektním stavu. Vznikl ve druhé polovině 19. století v místě podstatně většího zemního bastionového fortu, z něhož zbyl jen obrys na satelitní mapě. Fakticky jde spíše o baterii, protože nemá kasárna ani uzavřenou šíji. Boční kaponiéry nekryjí boky, nýbrž čelní příkop a chybějící obranu tak poněkud neprakticky nahrazují střílny pro vojáky, kteří stáli v otevřeném prostoru za fortem. Asi půl kilometru za fortem je velký objekt odolné prachárny o délce téměř 40 metrů.


Levá část šíje se vstupem do poterny k boční kaponiéře a střílnami pro obranu bočních příkopů. (JP)

Hlavní val fortu s dutými traverzami, jejichž stropy jsou zesílené betonem.

Strop pravé boční kaponiéry, zesílený betonem. Fort má vyzděnou kontreskarpu.

Çakmakova linie

Linie zcela přehrazuje jediný pozemní přístup z Evropy k Istanbulu po pevnině mezi Černým a Marmarským mořem. Nachází se mírně před linií zemních fortů z 19. století a její délka dosahuje jen asi 25 kilometrů, neboť zbytek na obou křídlech až k moři chrání jezera. Většinu linie tvoří dva sledy pěchotních srubů, vzdálené od sebe jeden až dva kilometry, přičemž každý sled má vlastní souvislý protitankový příkop. Doplňují je stovky menších objektů, z nichž je část zabudována do pozůstatků starých fortů a spolu s dalšími lehkými objekty a několika sruby tvoří třetí sled, který již nedisponuje souvislým protitankovým příkopem. Průběh prvního s druhého sledu sledu dosti připomíná hlavní obrannou pozici Maginotovy linie, neboť se zde střídají výběžky příkopů, chránící vždy dvojici jednostranných srubů a zalomení příkopů, umožňující postřelování dalšího úseku jedním jednostranným srubem..

Prohlídku linie jsme začali u dvojice srubů na břehu jezera Büyükçekmece, které jsou přímo u bývalé hlavní silnice z Istanbulu na západ. Lze je doporučit jako nejlépe dostupné, ostatně uvidíte je i z dálnice při cestě z Istanbulu. Poté jsme prozkoumali několik objektů východně a severně od obce Bahşayiş. Ve druhé fázi pak ještě několik objektů u obce Nakkaş. Objekty jsou hodně podobné, takže je nejlepší vybrat si lokalitu podle silnic a dostupnosti po polních cestách a pak je celkem jedno, kde se budete pohybovat.


Jednostranný srub na břehu jezera Büyükçekmece. Zleva: kanón, vjezd pro kanón, střílna pro kulomet. Protitankový příkop byl původně naplněn vodou. (JP)

Vjezd pro kanón, který měl být uzavřen hradidly (kolejnice nebo traverzy). Zjevně šlo o o menší kanón. Nad vjezdem je střílna pro ruční zbraň. (JP)

Překážka z kolejnic v palebném sektoru srubu. Nad hladinou jezera Büyükçekmece je dálniční most, která zde původně nebyl. (JP)

Sousední jednostranný srub, vzdálený jen 25 metrů. Vlevo je pomocná střílna, postřelující prostor mezi objekty.

Jeden z dvojice srubů na východním okraji obce Bahşayiş. Sešikmení spodní plochy krakorců je řešení, které se také objevuje na Maginotově linii. (JP)

Střelecká místnost s opěrami pro rozevřená rydla polního protitankového kanónu. K uzavření vjezdu sloužila nejen hradidla, ale i plechová vrata. (JP)

Střílna se složitým uzávěrem otvoru pro hlaveň kulometu (pravděpodobně lehkého). Kolo vpravo se střílnou nesouvisí. (JP)

Detail střílny srubu severně od obce Bahşayiş. (JP)

Méně obvyklý typ protitankové překážky západně od obce Bahşayiş.

Lehký objekt pro čelní palbu kulometu a kanónu severně od obce Bahşayiş. Objekt má boční a vnitřní stěny z kamenného zdiva. (JP)

Detail střílny lehkého objektu. Uzávěr v podobě plechu s výřezem a seshora spouštěné desky byl jednodušší, než v těžkých objektech. (JP)

Tento srub severně od Bahşayiş patří k větším typům. Má střílnu pro obranu hlavních střílen a střílnu do týlu. (JP)

Primitivní objekt pro polní dělo – v podstatě jen stříška s bočními stěnami. (JP)

Objekt zesíleného polního opevnění, zřejmě pro kulomet. (JP)

Srub druhé linie se specifickým maskováním. Jak je vidět, detaily provedení krakorců se u objektů liší. (JP)

Střílna pro pevnostní kanón objektu 1. linie u obce Izzetin. Vlevo je vstup do ochranného ucha se střílnou. (JP)

Tabulka hlavních vztažných bodů pro kanón. Bod 4 zmiňuje protitankový příkop (tank hendeğin).

Boční stěna srubu. Kolejnice pravděpodobně sloužily pro upevnění maskování. Do příkopu vedou odpady nábojnic, některá z rour možná sloužila jako granátový skluz. (JP)

Zmíněné linie jsme zkoumali při absence jakýchkoli informací, v podstatě jen podle satelitních snímků, které především v případě existence příkopů dobře ukazují polohu linie. Kvalitnější snímky jsou v tuto chvíli k dispozici na serveru Mapy.cz, nikoli na Google Maps. Technické informace bylo možné odvodit na místě především díky velké podobnosti s opevněními francouzské školy. Kusé informace na tureckých webech jsou spíše zavádějící a je vidět, že zájem o opevnění je na naprostém začátku. Pokud jde o samotný průzkum, měli jsme jisté obavy, jak budou místní reagovat na skupinu cizinců, pobíhající po jejich polích, ale za celou dobu jsme prakticky nikoho nepotkali a těch několik přítomných si nás nevšímalo. Celá oblast je ostatně dosti podobná kterékoli středoevropské zemi. Objekty nejsou posprejované ani zaneřáděné větším množstvím odpadků.

stav: květen 2015

Foto: O. Filip 2015, Jan Pavel 2015 (JP)

Literatura:
Özellikle Büyükçekmece Koruganları
Piotr Nykiel:Navy Operations in Dardanelles (fort Merkez)
Çakmak Hattı

Komentářů: 1

  1. Jan Maloušek, 30.1.2018:

    Çakmakova linie probíhá z části v předpolí a podél vlastní Çatalžské linie z let 1877-8, respektive 1912-3. Nejspíše až po válce rusko-turecké (1877-8) byla vybudována fortová linie, přetínající poloostrov před Cařihradem v místě, kde za války bylo vybudováno polní opevnění. Následně za balkánských válek byla linie znovu obsazena, staré forty však sloužily toliko za úkryty a pozorovatelny, výjimečně za postavení dělostřelectva (lehkého). Pěchota měla vybudována polní postavení (zákopy) POD FORTY, což budou ony hvězdicové vely, označené i ve vaší mapě. Války se účastnila řada českých dopisovatelů, dobrovolníků a lékařů (vesměs ovšem na druhé straně) a je tak dochováno několik původních českých popisů opevnění Çataldžské linie i Drinopolu (Hadrianopole, tur. Edirne).

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 30.12.2017 22.29 , Komentáře (1)