Turecko mělo po 1. světové válce dlouhé hranice s arabskými zeměmi i hranici se Sovětským svazem, od něhož získalo část území s pevností Kars. Nejdůležitější a nejohroženější však zůstala malá evropská část země, kde se nachází největší město Istanbul. Její dobytí bylo klíčem k ovládnutí průlivů Bospor a Dardanely. Katastrofální pokus o dobytí poloostrova Gallipoli z moře jasně ukázal rizika takové akce, ale případnému útočníku se nabízela možnost postupu z Řecka nebo Bulharska, případně vylodění na černomořském pobřeží a následné dobytí poloostrova pozemní cestou. Balkánské státy měly slabé armády, největší obavy však zřejmě vznikly až začátku čtyřicátých let, kdy se Turecko vytrvalo odmítalo přidat se na stranu Německa. Případný útok z území Bulharska a Řecka by byl velmi nebezpečný, neboť turecká armáda byla nepočetná a špatně vybavená, což platilo i pro letectvo a námořnictvo.
Samotný poloostrov Gallipoli Turci odřízli hned na jeho začátku dvěma silnými liniemi opevnění, z nichž každá disponovala prvním sledem, tvořeným pěchotními sruby a druhým sledem dělostřeleckých baterií. Obranu mezi sledy každé linie zesilovaly další sruby a především menší objekty.
Západně od Istanbulu vznikla další silná linie, nazývaná Çakmakova podle maršála Fevzi Çakmaka, který prosadil její výstavbu po smrti Kemala Atatürka, údajně odpůrce stavby stálých opevnění. Sestávala ze dvou sledů pěchotních srubů, situovaných těsně za sebou a doplněných velkým množstvím lehkých objektů. Ve střední části se nacházel ještě třetí sled těžkých objektů. V prostoru mezi touto linií a zhruba 200 kilometrů vzdálenými hranicemi s Bulharskem a Řeckem vznikly ještě další, pravděpodobně slabší uzávěry a linie, které tak tvořily předsunutou obranu obou hlavních obranných pozic – gallipolské i istanbulské.
Přesnou dobu výstavby a aktivní služby linií se mi zatím nepodařilo zjistit, nicméně podle typů objektů i historických souvislostí lze soudit především na období druhé světové války. V betonu lehkého objektu u Bolayiru jsme nicméně našli letopočet 1947, takže výstavba nejspíš probíhala i po válce. Lze předpokládat, že opevnění byla dál aktivní, neboť s Řeckem mělo Turecko trvale špatné vztahy a Bulharsko bylo součástí sovětského bloku, zatímco Turecko v roce 1952 vstoupilo do NATO.
Nejdůležitějšími objekty jsou pěchotní sruby, na pohled téměř nerozeznatelné od francouzských srubů STG. Nedisponují sice zvony, ale jinak jde o objekty vysokého standardu, s dvoumetrovými stropy a čelními stěnami, diamantovými příkopy, krakorci, pancéřovými dveřmi a ochrannými střílnami. Některé objekty jsou dokonce dvoupodlažní a jsou vybaveny filtrovnou ve spodním patře. Podle vzhledu jsou filtry buď odvozené od vybavení Maginotovy linie nebo se jedná přímo o originální kusy, dovezené z Francie. Nejčastěji se vyskytují sruby jednostranné, oboustranné jsou spíše výjimečné. Obvyklou výzbrojí představuje polní nebo pevnostní protitankový kanón ve střílně blíže ochrannému uchu a rovnoběžně umístěný kulomet ve vedlejší střílně. V linii u Bolayiru jsme našli i objekty, vybavené střílnou pro světlomet. Obranu doplňují ochranné střílny pro lehké kulomety či ruční zbraně, u větších objektů i v ochranném uchu pro boční krytí hlavních střílen. U objektů, kde byla požadována kruhová obrana části perimetru, byly použity betonové kaponiéry s větším počtem střílen, ale jedná se o řešení dosti vzácné. Vstupní dveře s oválnou střílnou se značně podobají francouzským typům, vchod je však vyřešen lépe, neboť dveře jsou až za zalomením chodby a první překážku představuje mříž, podobně jako v československém opevnění.
Dvojice srubů na severním okraji jezera Büyükçekmece. Oba jsou dvoudlažní a jejich hlavní výzbroj tvoří polní protitankový kanón a kulomet, nepatří však k největším typům. Půdorysně jsou téměř shodné s francouzskými kasematami STG typu B. O. Filip 2017
Obranu doplňovaly lehké objekty, ve své kvalitnější variantě připomínající zmenšené pěchotní sruby, tedy stále s vysokým standardem, zahrnujícím zalomené vchody a pancéřové střílny a dveře. Rozdělení je však spíše orientační, protože mezi pěchotními sruby a menšími objekty není jasná hranice. Mezi objekty spíše střední velikosti patří například objekty pro čelní a kosé palby, které jsou jednodušší a nemají ochranné ucho a pomocné střílny.
Součástí zákopového systému byly objekty zesíleného polního opevnění – malá kulometná hnízda, úkryty a pozorovatelny, postavené z betonu o síle jen několika desítek centimetrů. Jde o velmi jednoduché konstrukce, které nejsou odvozeny od francouzských.
Za linií pěchotních objektů byly umístěny čtyřdělové dělostřelecké baterie pro čelní palbu, což byly primitivní stavby mizivé odolnosti. Námi prozkoumané objekty měly střeleckou místnost s bočními stěnami nebo dokonce zcela bez stěn, když se skládala jen ze stropu, neseného několika sloupky. Na bocích jsou malé sklady na munici, přičemž vše je provedeno z nekvalitního betonu o síle kolem 20-30 cm. Nízkou odolnost vynahrazují nečekaně velkou vzdáleností od hlavní obranné linie a velkým počtem (například v první linii u Bolayiru je na úseku šesti kilometrů nejméně dvacet baterií, tedy kolem osmdesáti objektů). O případné existenci dalších objektů běžné odolnosti (úkryty, velitelské) nemám informace.
Výzbroj objektů tvořily především těžké kulomety v pancéřových střílnách a polní protitankové kanóny, podle velikostí střeleckých místností a vjezdů lze usuzovat na zbraně do ráže 5 cm. Kanóny byly dovnitř dopravovány nízkým vjezdem v týlové stěně, který byl poté zarovnán traverzami nebo kolejnicemi, což je opět řešení, převzaté od kasemat STG Maginotovy linie. Část srubů však měla speciální kasematní kanóny v odolných střílnách, o těchto zajímavých zbraních mi však bohužel není nic známo. Pokud jde o dělostřelecké baterie, mohly v nich být využity jakékoli menší dělostřelecké zbraně.
Protitankové překážky tvořily především dlouhé příkopy, některé i naplněné vodou, lze se setkat i s překážkami z kolejnic. Příkopy byly většinou postřelovány pěchotními sruby, především v týlu se ale mohly vyskytovat i příkopy, kde žádné stálé objekty nejsou. Buď měly být dobudovány, nebo je měly z vnitřních úhlů krýt polní protitankové kanóny.
Obrana poloostrova Gallipoli
První linie
Linie několika desítek pěchotních srubů a menších objektů přehrazuje začátek poloostrova v místě, kde mě šířku necelých deset kilometrů. Uprostřed šíje je asi 150 metrů vysoký pahorek s vojenskou základnou, rovinatý prostor na obou křídlech přehrazují protitankové příkopy a jelikož jsou hlavní komunikace na levém křídle, je zde obrana roztažena do velké hloubky. Ve vzdálenosti 5-6 kilometrů následuje ve druhém sledu linie zhruba dvaceti baterií.
Začali jsme u dvou velmi pěkných objektů v bezprostřední blízkosti silnice, vedoucí z rychlostní silnice do vesnice Kavakköy. Před nimi je i zajímavé křížení protitankového příkopu se silnicí. Poté jsme ještě prozkoumali několik objektů směrem na jih a zbytak raději vynechali, protože jsme se blížili k vojenské základně. Vojenský prostor by měl zabírat v podstatě celý zbytek linie až k jižnímu pobřeží.
Druhá linie
Druhá linie je v ještě užším místě a má na délku jen šest kilometrů. Objekty jsou rozmístěny poněkud rovnoměrnější, s největší koncentrací u hlavní silnice a k dispozici je souvislý protitankový příkop, přetínající celý poloostrov. Směrem do týlu, kolmo na hlavní linii, vede asi pět kilometrů dlouhá linie menších objektů a míjí ještě jeden protitankový příkop, zřejmě postrádající stálé objekty. Druhý sled je vzdálen asi pět kilometrů a nachází se zde několik baterií, lehké objekty a dva forty.
Nejlépe přístupné jsou dva sruby u rychlostní komunikace, z nichž dva jsou přímo na jejím okraji, z toho jeden z nich má vzácnou betonovou kaponiéru. Poté jsme vyrazili po silnici na východ, která se poté stáčí na jih. Přímo u ní je dalších sedm objektů, mezi nimi i objekt se dvěma kaponiérami a v okolí ještě několik dalších. Poté už se kvalita cest zhoršuje.
Fort Merkez
V prostoru baterií druhé linie se nachází jen těžko rozeznatelné pozůstatky fortu Yildiz a fort Merkez, který je v perfektním stavu. Vznikl ve druhé polovině 19. století v místě podstatně většího zemního bastionového fortu, z něhož zbyl jen obrys na satelitní mapě. Fakticky jde spíše o baterii, protože nemá kasárna ani uzavřenou šíji. Boční kaponiéry nekryjí boky, nýbrž čelní příkop a chybějící obranu tak poněkud neprakticky nahrazují střílny pro vojáky, kteří stáli v otevřeném prostoru za fortem. Asi půl kilometru za fortem je velký objekt odolné prachárny o délce téměř 40 metrů.
Çakmakova linie
Linie zcela přehrazuje jediný pozemní přístup z Evropy k Istanbulu po pevnině mezi Černým a Marmarským mořem. Nachází se mírně před linií zemních fortů z 19. století a její délka dosahuje jen asi 25 kilometrů, neboť zbytek na obou křídlech až k moři chrání jezera. Většinu linie tvoří dva sledy pěchotních srubů, vzdálené od sebe jeden až dva kilometry, přičemž každý sled má vlastní souvislý protitankový příkop. Doplňují je stovky menších objektů, z nichž je část zabudována do pozůstatků starých fortů a spolu s dalšími lehkými objekty a několika sruby tvoří třetí sled, který již nedisponuje souvislým protitankovým příkopem. Průběh prvního s druhého sledu sledu dosti připomíná hlavní obrannou pozici Maginotovy linie, neboť se zde střídají výběžky příkopů, chránící vždy dvojici jednostranných srubů a zalomení příkopů, umožňující postřelování dalšího úseku jedním jednostranným srubem..
Prohlídku linie jsme začali u dvojice srubů na břehu jezera Büyükçekmece, které jsou přímo u bývalé hlavní silnice z Istanbulu na západ. Lze je doporučit jako nejlépe dostupné, ostatně uvidíte je i z dálnice při cestě z Istanbulu. Poté jsme prozkoumali několik objektů východně a severně od obce Bahşayiş. Ve druhé fázi pak ještě několik objektů u obce Nakkaş. Objekty jsou hodně podobné, takže je nejlepší vybrat si lokalitu podle silnic a dostupnosti po polních cestách a pak je celkem jedno, kde se budete pohybovat.
Zmíněné linie jsme zkoumali při absence jakýchkoli informací, v podstatě jen podle satelitních snímků, které především v případě existence příkopů dobře ukazují polohu linie. Kvalitnější snímky jsou v tuto chvíli k dispozici na serveru Mapy.cz, nikoli na Google Maps. Technické informace bylo možné odvodit na místě především díky velké podobnosti s opevněními francouzské školy. Kusé informace na tureckých webech jsou spíše zavádějící a je vidět, že zájem o opevnění je na naprostém začátku. Pokud jde o samotný průzkum, měli jsme jisté obavy, jak budou místní reagovat na skupinu cizinců, pobíhající po jejich polích, ale za celou dobu jsme prakticky nikoho nepotkali a těch několik přítomných si nás nevšímalo. Celá oblast je ostatně dosti podobná kterékoli středoevropské zemi. Objekty nejsou posprejované ani zaneřáděné větším množstvím odpadků.
stav: květen 2015
Foto: O. Filip 2015, Jan Pavel 2015 (JP)
Literatura:
Özellikle Büyükçekmece Koruganları
Piotr Nykiel:Navy Operations in Dardanelles (fort Merkez)
Çakmak Hattı
Çakmakova linie probíhá z části v předpolí a podél vlastní Çatalžské linie z let 1877-8, respektive 1912-3. Nejspíše až po válce rusko-turecké (1877-8) byla vybudována fortová linie, přetínající poloostrov před Cařihradem v místě, kde za války bylo vybudováno polní opevnění. Následně za balkánských válek byla linie znovu obsazena, staré forty však sloužily toliko za úkryty a pozorovatelny, výjimečně za postavení dělostřelectva (lehkého). Pěchota měla vybudována polní postavení (zákopy) POD FORTY, což budou ony hvězdicové vely, označené i ve vaší mapě. Války se účastnila řada českých dopisovatelů, dobrovolníků a lékařů (vesměs ovšem na druhé straně) a je tak dochováno několik původních českých popisů opevnění Çataldžské linie i Drinopolu (Hadrianopole, tur. Edirne).