Ukrajinská opevnění ve válce s Ruskem
Opevnění: OSTATNÍ   Téma:

(Ukrajina) – východní a severovýchodní hranice
Napsal: O. Filip
objekty: opěrné body, úkryty, lehké objekty
V roce 2015 Ukrajina intenzivně budovala opevněné linie, především na hranicích s okupovanými „separatistickými republikami“. Tento článek se zabývá opevněními, vybudovanými převážně v roce 2015. Na některých liniích se v květnu 2022 stále ještě bojovalo a nebyly proraženy.

Po ruské agresi v roce 2014 se Ukrajina ocitla v zamrzlém konfliktu proti silnějšímu protivníkovi, který se mohl kdykoliv rozhodnout k větší akci. Součástí reakce byla i ženijní příprava obranných linií linie včetně výstavby pevnostních objektů. To je však vzhledem k výkonům moderních zbraní neobvyklý a obtížný úkol.

Od jara 2015 se v médiích objevovala prohlášení ukrajinských politiků o intenzivním opevňování východních hranic Ukrajiny. Psalo se o několikapatrových bunkrech, odolávajících jakýmkoli známým zbraním a tehdejší prezident Porošenko líčil opevnění jako novou Mannerheimovu linii, přizpůsobenou moderním zbraním. Také během letošní války se v komentářích opakovaně hovořilo o výhodách, které obráncům přináší dlouhé roky budovaná opevnění. Ruská strana vysvětlovala svůj pomalý postup nutností probíjet se opevněnými liniemi a v zachycených odposleších si ruští vojáci stěžovali na údajné mohutné kryty, v nichž Ukrajinci bez problémů přežívají dělostřeleckou přípravu. Tím mohl vznikat dojem o existenci hlubokých, hustě opevněných linií, nasycených tisícovkami masivních železobetonových objektů.

Rozestavěný třístřílnový objekt z prefabrikovaných dílců v oblasti Luhansku v roce 2015.

Při znalosti omezených možností opevňování ve 21. století však takové informace vyvolávají skepsi a realita je skutečně mnohem skromnější. Po analýze dostupných informací a satelitních snímků lze tvrzení o silných ukrajinských stálých opevněních vyhodnotit spíše jako dobře míněnou propagandu ukrajinské strany a na druhé straně o ruskou snahu zdůvodnit vlastní neúspěchy, především v oblastech nasazení nekvalitních jednotek separatistických republik.

 

Omezené možnosti současných opevnění

Během studené války musela koncepce stálých opevnění zohlednit především na rozvoj obrněné techniky s výkonnými kanóny. Reakcí bylo nahrazení všech bojových částí nad úrovní terénu dobře zamaskovanými pancéřovými prvky minimální velikosti.(1) S rozvojem naváděné munice a výkonů ručních reaktivních zbraní však útočné prostředky během osmdesátých let definitivně převážily. Výstavba klasických opevnění i produkce pevnostních pancířů a speciálních zbraní se zcela zastavily, byť některé projekty běžely setrvačností ještě během první poloviny devadesátých let (například norská „tvrz“ Hanekleiva a rakouská opevnění na hranici se Slovenskem).

Jedněmi z posledních postavených stálých opevnění v Evropě byly rakouské objekty pro věže tanků Centurion, vybudované v roce 1993 k zesílení staršího pevnostního uzávěru u Bratislavy. (Ondřej Filip 2015)

V asymetrických konfliktech byly nadále užívány konstrukce z gabionů, betonových prefabrikátů a plechových kleneb, například při misích NATO v Iráku a Afghánistánu nebo v nárazníkových liniích Izraele. V poslední jmenované zemi jsou také používány dálkově ovládané střelecké věže na prefabrikovaných věžích.

Některé země nadále počítají se stavebnicovými úkryty, které lze umístit do výkopů nebo zahrnout zeminou, ostatně v Česku byl v roce 2010 vyvinut nový úkryt ÚŽ-10, určený pro zahraniční mise. V těchto případech se ale jedná o výhradně pasivní objekty. Mezi aktivní objekty patří ruské projekty podzemních objektů s výsuvnými střelišti pro kulomety a protitankové řízené střely, ale takové stavby s vlastním zdrojem energie a elektronikou pro ovládání mechanismů by byly dosti drahé.

Dalším specifikem je velikost dnešních armád, disponujících i u velkých států jen stovkami tisíc vojáků. Není tedy možné obsazovat stovky kilometrů souvislých obranných linií a průměrný počet mužů na kilometr fronty je nízký. Na druhé straně i u útočníka lze očekávat jednotky s poměrně malým počtem vojáků, zato však s obrovskou palebnou silou a velkým množstvím obrněných vozidel.

Ukrajinci proto přijali specifickou koncepci obrany, jejímž jádrem jsou kompaktní opěrné body, vzdálené od sebe několik kilometrů a schopné kruhové obrany. Některé tvoří linie, jiné blokují důležité komunikace. Nejmodernější zbraně ukrajinské pěchoty, jako americké střely Javelin nebo ukrajinské Stugna-P jsou schopné zasahovat cíle na několik kilometrů, takže k obraně intervalů už není nutné umisťovat do opěrných bodů zranitelné protitankové dělostřelectvo.

 

Zprávy o výstavbě a financování opevnění

V březnu 2015 zveřejnila ukrajinská vláda informaci, že vyčlenila 850 milionů hřiven na výstavbu opevnění na východě(2). Již v srpnu 2015 vydalo ukrajinské Ministerstvo obrany prohlášení, že obranná linie o délce 600 kilometrů, složená ze tří sledů, byla dokončena. První sled měl být obsazen regulérní armádou, další dva pouze jednotkami Národní gardy. Většina objektů byla údajně vybudována místními samosprávami a jen malá část přímo armádou. Součástí mělo být 380 kilometrů protitankových příkopů a 15 tisíc „betonových struktur”.

Detail rozestavěného opěrného bodu u železniční tratě západně od Horlivky. U výkopů jsou složeny prefabrikované části objektů. Stavba se však zastavila, zřejmě po změně názoru ohledně vhodnosti umístění. Díly zde ležely až do roku 2018, kdy byly odvezeny. (Google Maps)

V dalších letech se sporadicky objevovaly zprávy o zesilování opevnění na linii dotyku a zvláště kolem Mariupolu, který byl oprávněně považován za nejpravděpodobnější cíl ruského útoku. Podle satelitních snímků se mi však nepodařilo objevit žádná větší opevnění z let 2017 až 2020.

Do roku 2021 mělo být na opevnění vynaloženo zhruba 2,4 miliardy hřiven, což je stále jen nepodstatná částka(2). Na konci roku 2021, především v reakci na rozmisťování ruských jednotek v Bělorusku, schválila ukrajinská vláda dalších 1,3 miliardy hřiven na zesílení opevnění na hranicích s Ruskem a výstavbu obrany na běloruské hranici.

Stavba třístřílnového objektu z prefabrikátů. Tloušťka stěny je 20 cm, ale vzhledem k celkové velikosti je pro manipulaci nutný autojeřáb. Prodloužení čelní a boční stěny slouží k udržení zemního záhozu.

 

Podle analýzy historických satelitních snímků byla většina velkých opěrných bodů na hranicích i kolem Mariupolu vybudována v květnu 2015, tedy více než rok po vypuknutí krize na východě Ukrajiny. Některé opěrné body se začaly stavět až v srpnu 2015 a dokončeny byly až na konci tohoto roku. Na třetí linii západně od Mariupolu se některé opěrné body objevily až v roce 2016, stále však byly budovány podle stejného vzoru.

Průběh linií podle satelitních snímků

Hlavní obranná linie ukrajinské východní hranice kopíruje linii dotyku se separatistickými oblastmi Doněcka a Luhanska, s využitím rozbahněných koryt řek, které jsou vynikající protitankovou překážkou. Terén na jihu tvoří v drtivé většině obdělávaná zemědělská půda, z níž opěrné body ukrojily nemalé plochy. V některých neobsazených opěrných bodech v týlu zemědělci do roku 2020 části zákopů na obvodu dokonce rozorali, v případě zvýšení napětí ale není problém je obnovit. Lesních porostů je naprosté minimum a většinu sídel tvoří menší obce. Překážkami jsou nejen vodní toky, strže a podmáčené terény, ale také výsypky dolů a technické nádrže elektráren a průmyslových podniků.

Jihovýchodní fronta v polovině května 2022, se zakreslením opevněných linií, vybudovaných převážně v roce 2015. Modrá – ukrajinské opevněné linie, zelená plocha – území Ruska a území Ukrajiny, obsazená v roce 2014, červená plocha – území dobytá Ruskem v roce 2022. Z hlavních linií Ukrajinci udrželi dlouhý úsek hlavního postavení od Vuhledaru po Kramatorsk. Na severu mohli Rusové zaútočit přímo ze svého území a vyhnout se tak obranné linii na řece Severní Doněc, směrované proti útoku ze separatických oblastí. (Ondřej Filip 2022. mapový poklad Google Maps)

Opevnění přístavu Mariupol tvořilo pásmo velkých opěrných bodů o kilometrové šířce ve vzdálenosti deseti až dvaceti kilometrů od centra města. Mnoho z nich dosahuje šířky až jednoho kilometru, vzdálenosti mezi nimi jsou však značné a někdy přesahují i pět kilometrů. Na nejohroženější východní straně je před ně předsunuta linie nesouvislých zákopů. Záložní linie vede z jihu na sever asi 30 kilometrů za první druhou linií a má nepravidelnější tvar opěrných bodů.

Obranné linie u Maripuolu s vyznačením standardizovaných opěrných bodů (velké kruhy). Čelní postavení tvoří jen rozptýlené zákopy, v dostřelu ručních zbraní separatistů zřejmě nebylo možné budovat větší opevnění. Celková délka prstence kolem města je přes sedmdesát kilometrů. (Ondřej Filip 2022. mapový poklad Google Maps)

Odlišná je situace jižní hranice s Luhanskou republikou, kde tvoří zásadní překážku řeka Severní Doněc. Obtížnost jejího překonání potvrdily obrovské ztráty ruských jednotek, které se o to pokusily na začátku května, byť šlo o úsek řeky bez opevnění a byl překračován v opačném směru. Opěrné body podél řeky nemají pravidelné tvary ani uzavřenou strukturu a podle zákopů s plynulými křivkami lze soudit, že u některých byly použity zákopové stroje. Směrem na sever vedou vnitrozemím ještě dvě slabší linie podél řek Derkul a Jevsuh. U severní hranice s Ruskem a Běloruskem se mi zatím nepodařilo lokalizovat žádné linie, které by byly postaveny do roku 2020, s výjimkou malých opěrných bodů a zákopů u některých silnic z Ruska.

Opevnění separatistů byla v některých úsecích blízko od těm ukrajinských, tvoří je však jen soustavy běžných zákopů nevelkého rozsahu, zcela odlišné od velkých opěrných bodů ukrajinské armády. Nejmenší vzdálenost mezi protivníky jsem nalezl na jihu a činila necelých šest set metrů.

Kuriozitou je tento mobilní pancéřový objekt, který vypadá jako by vypadl z dávno minulých válek, ale ve skutečnosti se jedná o soudobý ruský „zvon“ TBP-07 o váze 600 kg, jehož výrobcem je strojírna KlaSS. Posádka je dle žlutých pásek ukrajinská, v pozadí je staré obrněné vozidlo BRDM-2 s pozoruhodně košatou mřížovou ochranou.

 

Struktura linií

V méně exponovaných místech byly budovány běžné zákopové systémy, které se po zvýšení napětí a vypuknutí války rozrostly. V posledních měsících nepochybně také vybudovány také stovky kilometrů zákopů na pozicích, obsazovaných mobilizovanými jednotkami. Běžné zákopy nicméně nejsou ničím pozoruhodné a nejsou předmětem této analýzy. Tím jsou polopermanentní opevnění, převážně z roku 2015, jejichž hlavní složku tvoří typizované opěrné body o šířce 500 až 100 metrů, pravděpodobně určené pro jeden či dva prapory pěchoty. Každý z nich disponuje zákopy o délce dvou až tří kilometry, tvořícími uzavřený celek, schopný kruhové obrany. V nejohroženějších úsecích je někdy dělí jen kilometr, v jiných úsecích to může být i přes pět kilometrů.

Typizovaný velký opěrný bod o půdorysu motýlích křídel jihovýchodně od obce Novoselivka. Červená – třístřílnové objekty, bílá – úkryty, žlutá – velitelské stanoviště. Na ploše jsou okopy pro techniku. Z obvodového zákopu nevedou do nitra žádné spojovací zákopy. Zřejmě mají být zřízeny až při mobilizaci, aby do té doby neomezovaly využití zemědělské půdy uvnitř opěrného bodu. (Google Maps)

Standardní opěrný bod severně od obce Čermalyk, který byl postaven v červnu a červenci 2015. Objekty se střílnami a kryté zákopy jsou pouze v čelní linii. Počet úkrytů je pouze odhadnut, protože jsou hůře viditelné. Je možné, že úkryty mimo čelní linii jsou pouze dřevozemní. (Ondřej Filip 2022)

Opěrné body střední velikosti mají obvykle oválný tvar, velké mají nejčastěji půdorys dvou lichoběžníků, takže celek připomíná motýlí křídla. Přímo středem někdy prochází bráněná komunikace. Uvnitř jsou okopy pro techniku a v jednom z „křídel“ je padesát metrů dlouhý samostatný zákop se třemi východy do týlu, úkrytem a otevřeným stanovištěm. Lze předpokládat, že se jedná o velitelské a pozorovací stanoviště opěrného bodu, které však jeho typizovaná podoba výrazně demaskuje. U důležitých opěrných bodů vyztužují čelní linii železobetonové objekty. Těchto výrazně typizovaných opěrných bodů se mi na satelitních mapách podařilo najít zhruba sto.

Detail jižní poloviny většího opěrného bodu jihozápadně od vesnice Čermalyk, situovaného naproti separatisty kontrolované obci Pavlopiľ. Červená – třístřílnové objekty, bílá – úkryty. (Google Maps 2020)

Vy vybraných opěrných bodech jsou umístěny jeden nebo dva velké zářezy o půdorysu Y, pravděpodobně sloužící jako dvojice bezpečných palebných postavení pro vozidlo palebné podpory. Na satelitních snímcích lze snadno odhalit i zastaralé základny protivdzušné obrany sovětského vzoru, které byly budovány i u nás, s otevřenými palebnými postaveními stacionárních raketových systémů Něva a rampami pro radary. Dle očekávání se staly prvními terči útoků jinak nepříliš zdařilé ruské kampaně k získání vzdušné převahy.

Atypický opěrný bod u Mariupolu s „křižovatkou“ uprostřed, která zřejmě obklopuje mohylu. Zajímavé je umístění některých objektů mimo zákopy, lze však předpokládat jejich pozdější napojení. Červená – třístřílnové objekty, bílá – úkryty, žlutá – velitelské stanoviště. (Google Maps 2020)

 

Největší opěrný bod u silnice z poloostrova Krym je vybaven dvěma okopy, pravděpodobně pro pohyb vozidel palebné podpory. Jeden z nich umožňuje skrytý příjezd až z týlu. První zákopy se zde objevily v březnu 2014, jedno postavení pro pohyb techniky v srpnu 2015, dokonče byl až v roce 2016. (Google Maps 2020)

 

Typy objektů na zveřejněných fotografiích

Z výběru fotografií, uvolněných ukrajinskými úřady, nelze usuzovat na kompletní podobu opevnění, na druhou stranu se v období sedmi let objevují dosti podobné snímky, které přesně odpovídají tomu, co lze identifikovat na satelitních mapách, takže se nejedná o nějakou mystifikaci. Bylo také zveřejněno, že objekty vyvinul Kyjevský vojenský projekční institut ozbrojených sil a jejich zkoušky proběhly na polygonu Žitomir.

Jedním ze základních typů je prefabrikovaný úkryt, monolitický odlitek, jehož instalace do vykopané jámy je velmi rychlá, pokud je k dispozici dostatečně výkonný autojeřáb. Minimální půdorys postačuje jen pro několik sedících mužů, snad možná jedno družstvo. Objekt má dveře z ocelových plechů, kterou mohou ochránit posádku před střepinami a tlakovou vlnou.


Monolitický prefabrikovaný úkryt s ocelovými dveřmi. Zatím není obsypán záhozem.

Stavba přístupového zákopu do úkrytu v oblasti Volyně.

Dokončený úkryt s vydřevenou vstupní částí. Nelze s jistotou identifikovat, zda je úkryt betonový nebo dřevozemní.

Vstupní dveře jsou duté, složené z plátů silného plechu. Stějně byly konstruovány už dveře carských fortů.

Detail závory ukazuje, že se jedná o ruční výrobu z dostupné konstrukční oceli.

Hotový úkryt je vybaven dvojicí rour, pravděpodobně pro nasávání vzduchu a odvod spalin z kamen.

Nejtypičtějším je třístřílnový objekt, umožňují pozorování i palbu z ručních zbraní. V některých případech chrání stěnu představná mříž, která by měla iniciovat předčasnou detonaci nebo úplnou deaktivaci kumulativní munice. Proti ostatním typům munice nemá mříž žádný efekt a pochybnost vzbuzuje také malá vzdálenost mezi mříží a stěnou. Ochranu proti kosé palbě často zajišťují dva gabiony, umístěné mezi střílnami. V případě boje s pěchotou, vyzbrojenou jen ručními zbraněmi, poskytuje objekt jisté výhody, pro jakékoli těžší zbraně a obrněná vozidla je ale bezbranným terčem s mizivou životností, která byla kritizována již u československých lehkých objektů starého typu a v boji se potvrdila například u podobně koncipovaných nizozemských a jugoslávských objektů.

Přibližná rekonstrukce třístřílnového objektu před obsypáním zeminou. Vpravo je naznačena stěna z dřevěné kulatiny, za níž bude nasypána zemina a propojí konstrukci s předsunutým gabionem. (Ondřej Filip 2022)


Rozestavěný objekt v Luhanské oblasti. Jsou vidět manipulační oka na panelech i malá síla stropu.

Vstupní chodbička s ocelovými dveřmi.

Na tomto snímku je dobře vidět složení chodbičky ze tří prefabrikovaných rámů.

Rozestavěný objekt v oblasti Donbasu ve verzi s opěrnou zdí pro zához na stropu.

Před betonovou stěnou je dřevěná konstrukce vysypaná zeminou, mříž a gabiony.

Tento objekt pravděpodobně ještě nemá dokončenu dřevozemní část, která bude v mezeře mezi mříží a gabiony.

Detail mříže proti kumulativním střelám. Násyp nedrží betonový parapet, ale jen řada gabionů.

Z toho snímku s klenutým stropem chodby je zřejmé, že díly nejsou zcela standarddizované.

Týlová část je upravena dřevozemními konstrukcemi. Tento objek se nachází ve Volyni, tedy na západě Ukrajiny.

Interiér objektu u Žitomiru. Okenice jsou zvenku zesíleny další ocelovou deskou.

Třístřílnový objekt u Žitomiru nemá mříž proti kumulativním střelám, zato je celý obložen gabiony.

Detail okenice. Plochu stěn tvoří fólie s mřížkou. Není jasné, zda se jedná o izolaci standardního objektu nebo jde o objekt z gabionů.

Kromě budování nových opevnění se objevily i neověřené zprávy o využití objektů Kyjevského opevněného prostoru, které byly ve třicátých letech vybudovány jako součást Stalinovy linie. Údajně byly už před válkou vyčištěny a opatřeny spojovacími prostředky. Pokud je to pravda, pak by se paradoxně jednalo o objekty podstatně odolnější, než ty současné. Za zmínku stojí, že některá polní opevnění na východní hranici leží v prostoru podstatně rozsáhlejších ale již zcela sesutých systémů zákopů a protitankových příkopů z druhé světové války.


Atypický objekt se střílnami bez přístupové chodbičky.

Zajímavý střílnový objekt s vnější zděnou a vnitřní dřevěnou stěnou. Díky silné vrstvě zeminy má nadpůrměrnou odolnost.

Provizorní objekt, jehož strop tvoří panel s ocelovým obvodem nebo dokonce desítky centimetrů silná pancéřová deska.

Životnost moderních zákopů značně zvyšuje použití plastové fólie a ocelové mřížky.

Překážky

Při váze současných tanků je většina překážkových prvků rozumné velikosti a hmotnosti neefektivní a slouží spíše k zatarasení silnic proti lehčím vozidlům. Vzhledem k velkému nasycení fronty přenosnými protitankovými prostředky je ostatně možné napadat tanky kdekoli a není nutné budovat souvislé překážky.

Ukrajinské obranné linie často kopírují vodní toky a mokřady, která efektivně brání postupu motorizovaných jednotek. Stovky kilometrů údajně budovaných protitankových příkopů se mi na satelitních snímcích vůbec nepodařilo najít. Je možné, že jsou již zarostlé křovinami a z leteckého pohledu je tak nelze rozeznat od četných větrolamů.

Známá fotografie ukrajinského tanku T-64, který narazil do překážky z tetrapodů během bojů u Mariupolu v roce 2014. Vážná poškození vznikla až při úmyslném zničení nepojízdného vozidla.

Už na počátku konfliktu byly jako protitankové překážky používány obří tetrapody z vlnolamů a jsou známy i fotografie souvislých překážek z nakloněných betonových sloupů. Po ruském útoku v únoru 2022 byly horečně svařovány rozsocháče z různých ocelových profilů. Obě strany pokládají minová pole, na ruské straně bylo zaznamenáno i použití nového systému Zemědělje-I pro dálkové pokládání min, iniciovaných otřesy chůze.

Překážka z betonových jehel. V popředí jsou dva jehlany proti lehčím vozidlům, které známe i z našeho pohraničí.

 

Shrnutí

V tuto chvíli nelze zjistit, jaká obranná postavení byla postavena v nedávné době, kdy začal vzůstat obavy z ruského útoku. V dlouhém období od roku 2015, kdy měla opevnění systematicky vznikat, byly postaveny nepříliš silné obranné pozice, ne nepodobné opevněním, která dlouho budovali Arméni v horské krajině Náhorního Karabachu a o něž přišli během krátké války s Ázerbájdžánem. V detailech nedosahují ani kvality německých liní z první světové války, vybavených nenápadnými pancéřovými pozorovatelnami a hustě rozmístěnými úkryty s metr silnými železobetonovými stěnami. Opevněné linie nicméně dobře využívají vodních toků a okolních mokřadů, které se i v moderní době ukazují jako nejlepší překážka.

Vybudované ukrajinské objekty se podpobají spíše jednoduchému maďarskému opevnění u hranic s Jugoslávií. Použití prefabrikátů jej spojuje i s československým poválečným opevněním, to však disponovalo podstatně lépe maskovanými objekty s typizovanými pancéřovým dveřmi a pevnostními lafetami pro kulomety. Je ovšem nutné uznat, že budování jakýchkoli větších nebo sofistikovanějších objektů je při současné palebné síle mobilních jednotek riskantní a vyžadovalo by buď mimořádně vysokou odolnost objektů, jako tomu bylo u izraelských objektů Bar Levovy linie s až devět metrů silným nakrytím gabiony, nebo dokonalé maskování, typické například pro italské linie na východě. Je však otázkou, nakolik by toho bylo možné dosáhnout v éře dronů se špičkovými kamerami.

Přesto se objevily zprávy, že útočníci měli při dostatečně chaotickém průběhu útoku s objekty problémy. Jeden z přeživších útočníků si stěžoval, že ukrajinská posádka v okamžiku proniknutí Rusů do obranných pozic „zavřela pancéřové okenice a přivolala na sebe minometnou a dělostřeleckou palbu“, která útočníkům způsobila značné ztráty a akci zmařila.

Při hloubení zákopů byly nasazeny i zákopové stroje (hlubidla) MDK-3, které pochází ze sovětské éry.

Poznámky:

(1) Již na konci druhé světové války se po bojištích pohybovaly tanky s tak výkonnými kanóny, že dokázaly spolehlivě likvidovat nejen všechny střílny, ale ohrozit i největší pancéřové prvky. Během studené války se parametry kanónové munice ještě výrazně zvýšily a stejným nebezpečím se staly i reaktivní zbraně. Nejčastějším řešením bylo nahrazení dobře viditelných bojových objektů věžemi z vyřazených tanků, osazenými na objektech, jejichž strop byl v rovině terénu. Věže byly malým terčem a bylo možné je velmi dobře zamaskovat. Výjimečně byly linie doplněny pancéřovými koulemi, což realizovali Italové na východní hranici nebo malými otočnými věžemi, které používali Rakušané. Jinou cestou byl přechod k polopermanentnímu opevnění s malými úkryty, které byly proti moderním zbraním poměrně imunní. Tímto směrem šlo i Československo se svými úkryty, především typu UŽ-6. Prefabrikované železobetonové dílce umožňovaly jeho rychlou a levnou výstavbu. Během padesátých až sedmdesátých let probíhala intenzivní výstavba opevnění na hranicích ředy evropských států, v osmdesátých letech se však od stálých opevnění upouštělo a po pádu komunismu byla většina vyřazena.
(2) Zmiňovaných 850 miliónů hřiven není velká suma (tehdy odpovídala zhruba stejné částce v českých korunách), a to i když přihlédneme k tomu, že výstavba zemních opevnění a prefabrikovaných lehkých objektů je velmi levná. Za uvedenou částku by se dalo koupit například osm repasovaných tanků T-72B1 nebo pět nejmodernějších ruských tanků T-90M. Ukrajinské rakety, tanky a dělostřelci tedy již zničili ruské tanky v řádově stonásobné hodnotě, než bylo vynaloženo na opevňování.
(3) Za tuto sumu byla údajně postavena opevnění na východě včetně 403 kilometrů protitankových příkopů, 332 kilometrů přístupových cest, 99 kilometrů plotů a dále čtyři opěrné body a devět palebných postavení u Charkova.

 

Použité fotografie pochází převážně z ukrajinských zpravodajských severů, většina z nich byla zveřejněna v roce 2015. Zdrojem informací pro tento článek byly především tyto fotografie, videa z obranných linií a analýza satelitních map s využitím aplikace Google Earth, která umožňuje zobrazit i všechny starší snímky. Vytvořil jsem také podrobnou mapu, rozsah a dobu jejího zveřejnění ještě zvážím.

 

Zatím žádné komentáře

Napsat komentář (zveřejnění proběhne zhruba za týden)

 

Publikováno: 22.5.2022 12.34 , Komentáře (0)