Uzávěry Alpského valu na severovýchodě Itálie
Opevnění: ITALSKÁ   Téma:

(Itálie) – Rateče, Coccau, Tarvisio, Lago del Predil, Malborghetto
Napsal: O. Filip
pěchotní tvrze, dělostřelecké tvrze, monobloky, úkryty
V severovýchodním cípu Itálie najdete jedny z nejsilnějších uzávěrů, s mnoha zajímavými a přístupnými tvrzemi. Můžete zde strávit několik dnů, aniž byste museli cestovat dál, než několik kilometrů.

V místě, kde se pod horou Monte Coppa stýkají hranice tří zemí, se linie Alpského valu, vedoucí podél rakouských hranic (od roku 1938 německých), lomila na jih a směřovala podél tehdejších hranic s Jugoslávií k přístavu Rijeka, který spolu s celou Istrií patřil Itálii. Dnešní hranice se Slovinskem je shodná pouze v krátké nejsevernější části, poté se odchyluje na západ a odřezává území, o které Itálie přišla v roce 1947. Opevnění jihovýchodně od uzávěru Sella Ratece tedy dnes leží ve Slovinsku, nicméně s ohledem na vysokohorský terén je v nejbližším „slovinském“ úseku jen několik málo objektů.

Skutečně masivní opevňování začalo v okolí Tarvisia až v roce 1940 a během dvou let se zde podařilo stavebně dokončit mnoho desítek tvrzí a značné množství jich rozestavět. Kromě několika málo starších objektů u hranic, které patří k typu „200“, jsou tvrze (objekty s podzemními chodbami) i monobloky (objekty postavené povrchově jako betonové monolity) postaveny podle zásad pro typ „15000“. Jen velmi vzácně se zde vyskytují pancéřové kopule a ani počet pozorovacích zvonů není velký. Popisované úseky opevnění náleží do sektoru XVII Tarvisiano, a to hned do tří z jeho čtyř podsektorů. Uzávěr Malborghetto-Valbruna patří do podsektoru XVII/b Ugovizza, uzávěry Cave del Predil a Lago del Predil do podsektoru XVII/c Val Silizza a ostatní uzávěry do podsektoru XVII/d Val Romana. Popsán je ovšem jen o výběr z opevnění těchto podsektorů, který zahrnuje především zajímavé a dobře dostupné objekty.

Orientační mapka oblasti s vyznačením hlavních uzávěrů. Některé nedůležité uzávěry bez větších tvrzí a plánované uzávěry, odsunuté do druhé etapy, vyznačeny nejsou. Modrá – předválečný uzávěr, fialová – reaktivovaný předválečný uzávěr, červená – poválečný uzávěr, žlutá – původní hranice, oranžová – hranice po roce 1947. (podklad: Google Maps)

 

Uzávěr Sella Ratece

Tento uzávěr byl umístěn přímo u hranic, v místě, kde bylo dno údolí o šířce kolem půl kilometru zcela ploché. Uzávěr měl mít i ofenzivní funkci jako případný nástupní prostor pro útok na jugoslávské území a dále měl chránit pravý bok horských postavení na hoře Monte Coppa a navazujícím hřebeni. Plán z roku 1932 předpokládal stavbu dvou malých tvrzí nejvyšší odolnosti s kulometnou výzbrojí, objektu s čtyřstřílnovou kopulí a podzemního úkrytu, to vše za 800 tisíc lir. Konkrétnější plány vykrystalizovaly až v roce 1935 a zahrnovaly tři menší tvrze, vyzbrojené mimo jiné dvěma 5,7 cm protitankovými kanóny za pancéřovými deskami. Pasivní obranu měl zajistit dlouhý protitankový příkopy a ocelové zátarasy na silnici, vedlejší cestě a železniční trati. V roce 1938 se uvažovalo i o výstavbě samostatných objektů typu 7000. Po dokončení výstavby starších tvrzí se plány dál rozšiřovaly, zahrnuly i větší tvrze se 7,5 cm kanóny na křídlech původního uzávěru a uvažovalo se též o prohloubení stávajícího protitankového příkopu, aby zastavil i těžší tanky. Byl rozestavěn i druhý příkop, umístěný poněkud v týlu a postřelovanými zmíněnými novými tvrzemi. Po válce uzávěr nebyl kupodivu reaktivován, ačkoli opevnění u hranic měla obvykle přednost a tím byla odkryta cesta na Tarvisio, které bylo zřejmě obětováno. Z tohoto období zřejmě pochází zazdění všech střílen uzávěru Sella Ratece cihlovými nebo kamennými příčkami. Největší změnou bylo zrušení železniční tratě v šedesátých letech, v nedávné době pak na jejím náspu vznikla cyklostezka.

Tvrz č. 81 se nachází v malém lesíku a měla pestré vybavení v podobě jednostřílnové kopule, střílny s třídílným pancířem, desky pro 5,7 cm kanón a střílny pro těžký kulomet ve speciálních dveřích jednoho z vchodů. Dovnitř jsme se nedostali, nicméně lze si prohlédnout kopuli i zmíněné dveře.

K dalším objektům lze dojet po polní cestě, která začíná těsně za celnicí a kde se dá po chvíli zaparkovat na odpočívadle u cyklostezky. Tvrz č. 82 je na nápadném pahorku u cesty, v čelní části měla desku pro protitankový kanón a střílnu pro kulomet, v týlu pak další kulometnou střílnu. Interiér je přístupný a docela hezký. Objekt č. 83 má jen dva vchody, malý kasárenský sál a čtyřstřílnovou kopuli. Dovnitř se dá dostat, zvenku je ale kopule bohužel zcela pokrytá betonem, zřejmě v rámci poválečného zabezpečení nemodernizovaných objektů.

Po cestě dál do týlu dojdete k místu, kde je ve svahu modernější tvrz č. 5 typu 15000 pro kanón a čtyři kulomety, do níž se lze proplazit otvorem v cihlové zazdívce střílny pro 7,5 cm kanón. Stejně jako u většiny podobných tvrzí se jednalo o polní kanón, vyžadující velký střílnový otvor. Podzemí je čisté, ale prázdné, zajímavé je, že se zřejmě jedná o monoblok, ale střílny nejsou umístěny tak blízko u sebe, jak by tomu odpovídalo. To, že v italském objektu není patrné, jak je konstruován a nevíte, zda jste v podzemí, či v betonovém masivu, není až tak neobvyklé.

Na severní straně údolí můžete kolem odolných kasáren projít na louku nad opačným koncem nového protitankového příkopu, kde je tvrz č. 2 s úplně stejnou výzbrojí. Dovnitř jsme se ale nedostali. Poněkud v týlu je hezký monoblok č. 3 pro 7,5 cm kanón a pět kulometů, jehož interiér je přístupný. Jelikož sloužil jako velitelství uzávěru, byl na něj osazen pozorovací zvon.


Jednostřílnová kopule tvrze č. 81, v těchto končinách dosti vzácný prvek. (RH 2010)


Střílna s třídílnou pancéřovou deskou tvrze č. 82. Beton má zajímavé „přírodní“ tvary.


Třídílná pancéřová deska tvrze č. 82. Nápis velmi užitečně informuje posádku, že „každá kulka zasáhne nepřítele“.


Staré objekty povrchového typu měly masivní stropní vrstvu z traverz. Nápisy ukazují směr k vyzbrojenému východu a PT kanónu (vlavo) a střílně (vpravo).


Pancéřová deska pro 5,7 cm kanón. Betonový stupeň s otiskem lafety dosvědčuje, že zde byl namísto něj použit modernější 4,7 cm kanón.


Portrét Mussoliniho v kasárenském sálu tvrze č. 83. Předlohou byl známý propagandistický plakát. (RH)


Střelecká místnost ve tvrzi č. 5 pro 7,5 cm kanón vz. 27. ten byl použit jako protitanková zbraň, postřelující příkop.


Zodolněná kasárna, situovaná za tvrzí č. 81. Po dostavbě dalších objektů se ocitla uprostřed uzávěru. (RH)


Vzácný typ dveří, opatřených střílnou pro těžký kulomet Fiat 14/35, v monobloku č. 3. Lafeta byla uchycena těsně pod otvorem. (RH)


Plaketa sdělující, že monoblok č. 3. postavila firma Ing. Masieri z Udine. (RH)

Opěrný bod M. Coppa

Nevelký prostor na kuželovité hoře Monte Coppa měl být hustě opevněn. Nejprve zde byly plánovány jen kulometné objekty, následně však bylo rozhodnuto, že tvrz „D“ bude (pod novým označením „1“) postavena jako dělostřelecká, s osmi 6,5 cm polními kanóny v kasematových objektech, což si mělo vyžádat náklad 400 000 lir. Důležitou součástí opevnění byla také čtveřice odolných kasárenských objektů, uzpůsobených pro blízkou obranu. Dělostřelecká tvrz (či spíše kasematní baterie) byla dokončena, a to v úsporné verzi s 1,5 m silnými stěnami a stopy, tedy s odolností proti granátům střední ráže. Vzhledem k tomu, že svou palbou pokrývala okruh téměř 360°, zde byly zřízeny hned tři pozorovatelny, z toho jedna napojená na podzemí, druhá spojená krytým zákopem a třetí samostatná. Kromě mnoha malých kavernových objektů s vchodem a jednou či dvěma střílnami pro kulomety byly na této hoře rozestavěny i tři klasické pěchotní tvrze pro celkem 18 kulometů, z toho dvě s dosti rozsáhlým podzemím. Všechny jejich kulomety měly být umístěny v nejodolnějších pancéřových deskách (minimo spessore frontale), což je anomálie, způsobená nepochybně exponovanou polohou hory.

S poněkud terénnějším vozem by bylo možné vyjet až do sedla pod vrcholem Monte Coppa, my jsme však raději parkovali cestou, u monstrózního objektu tvrze č. 22. Cestou na vrchol projdete ještě kolem tvrze č. 21 (obě tvrze jsou popsány níže, neboť nepatří do tohoto opěrného bodu). Poté dojdete k velmi hezké budově odolných kasáren, opatřené dokonce i jakousi kaponiérou.

Dělostřeleckou tvrz č. 1 najdete velmi snadno, protože pokrývá celý vrchol kopce. Podzemí je celkem hezké, střílny kasemat však jsou zazděné. Na podzemí je nepojeno sedm dělostřeleckých objektů a poslední je samostatný. Zajímavé jsou spojovací kryté zákopy velkého průřezu, vysekané ve skále. Po pěšině jsme došli i na východní úbočí hory, kde je nejprve sesutý prostor, v němž zmizely výkopy pro jižní objekty tvrze č. 12 a poté soudržnější skály, v níž je vchod do podzemí. Podzemí je impozantní, neboť tvrz měla dlouhou hlavní galerii a našli jsme zde zajímavé části výdřevy a zbytky nástrojů.


Zodolněná kasárna pod horou Monte Coppa se zbytky maskování, které zahrnovalo i namalované smrčky. (RH)


Kasematy pro 6 cm kanóny ve tvrzi č. 1 jsou konstrukčně velmi jednoduché. (RH)


Neobvyklý krytý zákop, spojující některé objekty tvrze č. 1. (RH)


Výlom pro kasárenský sál tvrze č. 12 se zbytky výdřevy. Jako obvykle byl nadvýlom dosti výrazný. (RH)


Ukázka stavební technologie ve tvrzi č. 12. Na hotových stěnách se betonovaly pásy klenby, nadvýlom byl u každého pásu zarovnán vyrubaným materiálem. (RH)

Obranná linie Leila-Cavallar-Coppa

Toto obranné postavení, protažené v délce zhruba čtyř kilometrů po pohraničním hřebeni a poté na další vrchol směrem na severozápad, bylo atypicky označováno „obranná linie“ (cortina difensiva), nikoli „uzávěr“ (sbarramento). První studie, týkající se opevnění hřebene, pochází již z roku 1931, nicméně dlouho se jen plánovalo. Pořádný impuls dodal až anšlus a poté se neustále měnily plány a s nimi rostla i předpokládaná finanční náročnost – z původních statisíců lir na desítky miliónů. Nejdříve se uvažovalo o neobvyklých objektech typu „450“ s nepancéřovanými střílnami, poté to měly být běžné samostatné objekty typu „7000“ a nakonec se došlo k obvyklým velkým tvrzím typu „15000“ s celkovou výzbrojí 33 lehkých a 78 těžkých kulometů, osmi 8,1 cm minometů, čtyř plamenometů a osmi 6,5 cm kanónů. V květnu 1940 byl plán zrevidován do víceméně definitivního stavu s 28 objekty (z toho šest úkrytů), vyzbrojenými celkem 34 lehkými a 70 těžkými kulomety, dvěma plamenomety, 12 minomety, čtyřmi 7,5 cm a dvěma 6,5 cm kanóny a navíc byly doplněny tři 4,7 cm protitankové kanóny. To vše mělo přijít téměř na 50 miliónů lir, ačkoli část objektů byly úsporné verze s betonovými střílnami pro polní kulomety. Obranu mělo zesílit i polní dělostřelectvo se 7,5 cm kanóny a 10 cm houfnicemi a těžká děla.

Z této linie jsme navštívili jen východní část s největšími tvrzemi, navazující na výše popsaná opevnění hory Monte Coppa. Tvrz č. 22 je přímo u cesty a monstrózní stěnu jejího objektu nelze přehlédnout. Uvnitř jsou chaotické prostory, jimiž se valí voda, neboť objekt sloužil i jako vodárna pro celý úsek opevnění a zřejmě je nedostavěný.

Neobvyklá je také tvrz č. 21, která leží přímo u cesty na vrchol hory, mezi objekty opěrného bodu M. Coppa. Skládá se z velkého objektu pro světlomet o průměru 90 cm, který leží přímo u cesty a bloku s kulometnými střílnami nad ním. V obou částech jsou vchody a jsou propojeny točitými schodišti.

Zajímavá je také tvrz č. 19, do níž byla včleněna původní tvrz „G“ se dvěma vchody a čtyřstřílnovou kopulí, která byla v roce 1939 „degradována“ na pouhý pozorovací zvon. Kopuli bohužel chybí střílnové vložky, takže není možné posoudit, zda byly nějak upraveny pro použití optiky. Do tvrze jsme se dostali střílnou pro 4,7 cm protitankový kanón, nicméně i vchody u kopule jsou otevřené.

Největší podzemní komplex vznikl spojením tvrzí č. 14 a č. 15, z nichž každá měla tři těžké kulomety a podzemních úkrytů (ricovero) č. 17bis a č. 18 s celkovou kapacitou 100 mužů. Vzhledem k tomu má tvrz v týlu čtyři východy, z nichž některé jsou otevřené.


Mohutná stěna objektu tvrze č. 22, který sloužil jako vodárna pro celý úsek.


Neobvyklá dvojice střílen tvrze č. 21 pro těžké kulomety, s ochrannou střílnou pro lehký kulomet. (RH)


Kasárenský sál tvrze č. 21. Na podlaze jsou dlaždičky, u stěn zůstaly police na osobní věci osádky, mezi nimiž byly původně postele. (RH)


Střílna pro 4,7 cm protitankový kanón v čelní části tvrze č. 19. (RH)

Uzávěr Lago del Predil

Tento uzávěr druhé linie, spolu se sousedním Cave del Predil, blokoval údolí Rio del Lago se silnicí, po níž by bylo možné obejít z jihu hlavní uzávěry v údolí řeky Fella. Přitom je nutné si uvědomit, že tehdejší situace byla odlišná, neboť zatímco dnes je zde hranice se Slovinskem, do roku 1947 patřilo území východně odtud Itálii. Pro uzávěr Lago de Predil byly v roce 1936 naplánovány jen malé objekty typu „450“ s několik kulomety a jedním protitankovým kanónem, doplněné nákladnou protitankovou překážkou v podobě ocelové konstrukce, vysouvané z podzemního objektu. Kavernové objekty č. 91, 92 a 93 byly skutečně postaveny, přičemž nejzajímavější byl objekt č. 92, do něhož byl integrován rakousko-uherský blokhaus s puškovými střílnami, doplněný o nevelké podzemí a dva kulometné objekty. Kromě toho byl jako odolná kasárna pro dvacet mužů využit rakousko-uherský blokhaus Aiblschlucht na opačném břehu jezera. Stejně jako v okolních uzávěrech nakonec došlo ke stavbě objektů typu „15000“, konkrétně dvou monobloků u silnic a dvou tvrzí ve skalních stěnách. Tvrze č. 1 a 3 do sebe zahrnuly původní kavernové objekty č. 91 a 93, zatímco z nedávno vylepšeného rakouského objektu č. 92 se po přidání pancéřové strážnice stala tvrz č. 4. Objekty byly stavebně dokončeny a v době ukončení prací, tedy v květnu 1942, byly kompletně vybaveny, včetně elektrických generátorů a lafetace (kromě střílny 4,7 cm kanónu, kam nebyl dodán pancíř). Po válce nebyly tvrze reaktivovány, ačkoli se ocitly u hranic, možným důvodem byly jejich nevhodné taktické parametry, neboť byly primárně určeny pro obranu z jiného směru. Pokud by však došlo k útoku ze strany socialistického bloku, útočníci by asi osm kilometrů západně museli projít průsmykem Sella Nevea. Zde byl už ve čtyřicátých letech plánován silný uzávěr, z něhož však nebylo postaveno vůbec nic, v šedesátých letech zde však byl vybudován moderní uzávěr se dvěma 7,6 cm kanóny v pancéřových polokopulích, šesti objekty s jednostřílnovými kopulemi pro těžké kulomety a podzemním velitelským stanovištěm s pozorovacím zvonem.

Tvrz č. 3 je v zatáčce silnice, ale oba vchody jsou zazděné. Šancí by mohl být objekt pro světlomet, ale my jsme se skrz zábrany proti padajícímu kamení vydrápali jen k níže položenému kulometného objektu. (Někde pod touto tvrzí by se měl nacházet unikátní objekt č. 4, vzniklý dvojí modernizací rakousko-uherského blokhausu, v neschůdném terénu se nám jej však nepodařilo najít, neboť dostupné mapové poklady jsou velmi nekvalitní.)

Jednopodlažní monoblok č. 2 pro tři těžké kulomety a protitankový kanón je přímo u malého parkoviště. Jeho interiér je sice prázdný, ale kasemata pro 4,7 cm kanón je docela zajímavá. Z boku do ní skrz celou tloušťku stěny vede chodba, který měla zřejmě posloužit jako montážní otvor pro pancéřovou desku.

Tvrz č. 1 je ve skalní stěně a její jižní vchod je otevřený. Podzemí je celkem zajímavé, nicméně v něm chybí jakékoli vybavení. Její 7,5 cm polní kanón (75/27) plnil především protitankovou roli, což byla značná improvizace, nicméně nic lepšího nebylo v tu dobu k dispozici.

Monoblok č. 5 pro čtyři těžké kulomety je u silnice, ale vchody jsou uzavřené a je na nich informace o jakémsi příležitostném zpřístupňování objektu.

(Nesmírně zajímavý by byl poválečný uzávěr v průsmyku Sella Nevea. Viděl jsem i nějaké fotografie z roku 2008, nicméně je otázkou, zda uzávěr unikl systematickému masakru italského poválečného opevnění, který proběhl v letech 2012-13. Pokud jsou objekty umístěny ve skalách, pak tady šance je.)


Boční stěna monobloku č. 2, dílem zakomponovaná do opěrné zdi a dílem maskovaná jako skála.


Pancéřová deska pro těžký kulomet, umístěná prakticky hned u hlavní chodby. Tomu se italští projektanti obvykle vyhýbali.


Neobvyklý nouzový východ ve tvrzi č. 1, zřejmě využitelný i jako pomocná střílna pro ruční zbraň.


Kasárenský sál ve tvrzi č. 1 s neobvyklým zploštělým průřezem.


Dovedně zamaskovaný vchod do monobloku č. 5. O mnoho víc není z objektu vidět ani z jiných úhlů.

Uzávěr Malborghetto – Valbruna

Uzávěr Malborghetto – Valbruna, náležející do druhé linie, byl velmi rozsáhlý, neboť se skládal ze čtyř skupin: Malborghetto v okolí rakousko-uherského fortu Henschel, Q.845 v místě spojení údolí Felly, vedoucí z východu na západ, s údolím Saisera, směřujícím sem z jihu, Nebria v údolí Saisera a Valbruna ještě jižněji v tomto údolí. Původně se uvažovalo o pěti kulometných objektech, rozmístěných v okolí zničeného rakousko-uherského fortu Henschel. Následně k nim měly přibýt i nové objekty u soutoku řek Fella a Valbruna, jakož i osm reaktivovaných rakousko-uherských kavernových objektů (vesměs kavernových). Pak se plány průběžně rozrůstaly až na 31 tvrzí, jak bylo rozhodnuto na jaře roku 1940, i tento plán však následně doznal určitých změn. Skupina Malborghetto se nacházela v okolí zmíněného fortu a obsahovala jen pěchotní tvrze a jeden úkryt, skupina Q.845 měla mít také jen pěchotní tvrze, nicméně jedna z nich měla dva 7,5 cm kanóny v protitankové roli. Skupina Nebria měla obsahovat též tři dělostřelecké tvrze s celkem čtrnácti 7,5 cm kanóny a nejmenší skupina Valbruna opět jen pěchotní tvrze.

V rámci poválečné obrany měl uzávěr klíčový význam a mnoho jeho tvrzí bylo modernizováno. Jejich konečnou výzbroj tvořilo 26 těžkých kulometů a 15 protitankových kanónů 90/32 (z toho pouze dva v odolnější verzi P s těsnící koulí, umístěné do poválečných střílen pro kanóny 75/55). V šedesátých letech byl doplněn objekt objekt s věží tanku M26 a pro jeho obranu obvyklý objekt se čtyřstřílnovou kopulí. V osmdesátých letech změnila situaci výstavba dálnice a proto bylo doplněno sedm objektů s tankovými věžemi, pět objektů se čtyřstřílnovými kopulemi a do skupiny Malborghetto dokonce i podzemní velitelské stanoviště, což byl zde na severu, s přebytkem starých tvrzí, dosti neobvyklý jev.

Skupina Q.845

Nejzajímavějším a největším objektem je tvrz č. 4, která sloužila i jako velitelství skupiny. Její výzbroj tvořilo deset kulometů a dva minomety, které měly působit z polních postavení. Vysoko nad chodbami, spojujícími bojové objekty, je také zvon pro pozorování a lehký kulomet. Vchody jsou pravděpodobně uzavřené, nicméně po obvodu pahorku jsou celkem přehledně rozmístěny nojové a jedním z nich, v němž měl být pouze kulomet na polní lafetě, se dalo prolézt dovnitř. Interiér je velmi rozlehlý, je v dobrém stavu a kromě běžného vybavení jsme zde dokonce našli obaly na 9 cm granáty pro nízkotlaké kanóny.

Do tvrze č. 1 se nedá dostat, ale můžete zde vidět dvě zajímavé střílny s pancéřovými deskami pro 7,5 cm kasematní kanóny typu 75/55, osazené v původních střílnách pro polní kanóny a později přezbrojené na kanóny 90/32P. V poněkud nepřehledném svahu těsně nad nimi je také pečlivě maskovaný pozorovací zvon. Oba vchody jsou bohužel uzavřené a většina střílen není vidět kvůli zavřeným okenicím.

Objekty tvrz č. 5 jsou klasicky rozmístěny v řadě na úpatí prudkého svahu, ale vchody jsou zamčené. Dovnitř jsme se dostali až vchodem u křižovatky, ale tato nahrubo vyrubaná část není příliš rozsáhlá a v šachtě, spojující ji s hlavní částí podzemí, chyběl žebřík.


Pohled z dveří tvrze č. 4 do interiéru pancéřové strážnice se střílnami pro těžký kulomet. Vnější dveře chybí, za nimi je rám s laminátovou „skálou“.


Jedny z desítek pancéřových dveří v podzemí. Na stropě jsou novodurové rozvody vzduchu.


Výklenek na poválečnou munici v jedné z chodeb (150 kumulativních a 50 tříštivotrhavých granátů pro nízkotlaký kanón 90/32).


Polystyrénové obaly na granáty pro kanón 90/32 a víko muničního truhlíku. (RH)


V případě vyšší spotřeby vzduchu se instalovalo více malých ventilátorů. Tabulka přikazuje otáčet klikou čtyřicetkrát za minutu. (RH)


Jedna z nesčetných chodeb tvrze s tabulkami orientačního systému a obvyklým vzduchovým potrubím. (RH)


Pozorovací zvon v nejvyšším bodu tvrze, opatřený typickým poválečným maskováním. (RH)


Detail signatury zvonu na střílnou pro pozorování a lehký kulomet. Zvon odlila ocelárna Falck (dalším velkým výrobcem byl Fiat).


Celkový pohled na svah s objekty tvrze č. 1. Celkem je zde devět zamaskovaných střílen a dva vchody. Původně kulometná střílna byla po válce dvakrát přezbrojena.


Poválečná pancéřová deska tvrze č. 1 pro protitankový kanón 75/55 s těsnící polokoulí, následně přezbrojená na kanón 90/32P.


Dvacet centimetrů silná pancéřová deska tvrze č. 1, původně určená pro kulomet. Pro instalaci kanónu 90/32L byla střílna zvětšena autogenem.


Pozorovací zvon tvrze č. 1 je maskován opravdu důkladně, takže je vidět jen z úplné blízkosti.

Skupina Malborghetto

K tvrzi č. 5 se snadno dostanete autem, když odbočíte na starou silnici hned za západním ústím tunelu, u pomníku obránců blokhausu Henschel. Vchod je hned u silnice, v roce 2010 byly jeho dveře otevřené, ale v roce 2013 již nikoli (nejsem si jistý, zda je tam skutečně druhý vchod, jako na plánku). Tvrz č. 6 je v opěrné stěně poblíž místa, kde se stará silnice napojovala na dnešní trasu a má zajímavě maskované střílny, její vchody jsme však nehledali. Kromě toho by měla mít další čtyři kulometné střílny, střílnu pro plamenomet a pozorovací zvon.

Pokud přejdete silnici, hned za ní je vyvýšenina, v níž je ukryt velký objekt P pro věž z tanku M26. Naposledy jsme byli uvnitř v roce 2004, jak to tam vypadá dnes, si nejsem jistý. Dál po cestě k fortu jsou maskované střílny a zamčený vchod, které jsou z pohledu archivních map poněkud matoucí, ale buď je to součást objektů, zabudovaných do trosek fortu, jejichž rozmístění a konstrukce mi není příliš jasná, nebo nějaké poválečné vylepšení.


Kulometná střílna tvrze č. 5, upravená pro kanón 90/32L (mírným zvětšením střílny a instalací segmentu pro pohyb lafety. Jsou vidět i navijáky na maskovací okenice. (RH)


V poválečných tvrzích byly namísto dřevěných schodišť nainstalovány žebříky, nebo v lepším případě nové ocelové schody. (RH)


Pohled z kulometné střílny. Jsou vidět i okenice a ocelová lanka pro jejich ovládání.


Zamaskované střílny tvrze č. 6 v opěrné zdi staré silnice. (RH)


Jeden ze tří vstupů do objektu pro věž z tanku M26 Pershing. Kromě průlezů bylo k dispozici i schodiště. V pozadí je šachta po věži. (OF 2004)


Žebřík do dnes již demontované tankové věže. Šrouby fixovaly podkladovou část věže k objektu. (OF 2004)


Zobrazit místo Vallo Alpino – Benátsko a Furlansko na větší mapě

Tento článek pokrývá většinu uzávěrů v oblasti Tarvisia a Malborghetta, nicméně v rámci nich je popsána jen menší část tvrzí, konkrétně těch nejlépe přístupných. Lokalizovat některé tvrze není jednoduché, k dispozici mám jen málo detailní a poněkud nepřesné archivní mapy z níže citované knihy. Především u objektů v lesích se není čeho chytit a terén je všude členitý. I v dosti zastrčených lokalitách byly budovány velké tvrze, byť lze předpokládat, že řada z nich je jen rozestavěná. Z lépe dostupných uzávěrů chybí Porticina a Coccau, které leží u hranic, v okolí dnešní dálnice, avšak ve velmi nepřehledném a zároveň částečně obydleném terénu. Jak je to u Alpského valu mimo vysokohorské oblasti obvyklé, jsou objekty z venku nenápadné, zvláště pak v případě jejich poválečného zamaskování, uvnitř ale nachodíte kilometry podzemními chodbami a uvidíte spoustu zajímavých věcí. Zvláště bych doporučoval modernizované tvrze, plné vybavení, byť přístupná je jen část z nich.

Oblast Tarvisia je z celého italského opevnění tou nejlépe přístupnou, od hranic v Mikulově sem totiž dojedete za necelých pět hodin. Všechny popsané objekty jsou mimo obydlená místa, jsou čisté a kolem je nádherná krajina. Snadno se odtud dostanete do sedla Vršič, odkud můžete pokračovat na další italská opevnění ve Slovinsku. Jen několik kilometrů odtud je také vynikající muzeum rakouského poválečného opevnění a zajímavé rakousko-uherské objekty. Italsko-rakousko-slovinské pomezí tedy představuje prvotřídní lokalitu pro několikadenní výlet nebo zastávku při cestách dál do Itálie. Díky této výhodné poloze jsme zde byli již mnohokrát.

stav: 2010 až 2013

Foto: R. Hrabčák 2010, 2011 (RH), O. Filip 2004, 2010, 2011, 2013

Literatura:
Alessandro Bernasconi, Giovanni Muran: Il Testimone di Cemento, La Nuova Base Editrice, Udine 2009
Ulrich Moesslang: Die Sperrgruppen in Südtirol

Komentářů: 2

  1. David Sedláček, 4.1.2014:

    Neměla by na obrázku u dělostřelecké tvrze Monte Coppa být místo levého dolního odděleného kanónu spíše pozorovatelna?

    A na pláncích v muzeu Cave del Predil je znázorněno i opevnění přímo v průsmyku Passo Predil. O jedné z tvrzí vím i kde je, ale netuším jak se k ní vlastně dostat. Pravděpodobně od baterie nějakou lesní cestou na sever. Doufám, že nevadí, když sem dám odkaz na mojí fotogalerii i s přefocenými plánky právě z muzea.

    http://davidsedlacek.rajce.idnes.cz/Julske_Alpy_05.08._-_09.08._2011/#Julske_Alpy_014_.jpg

  2. admin, 5.1.2014:

    Je tam opravdu osm objektů pro kanóny, z toho jeden samostatný. Samostatnou pozorovatelnu tam nemám, protože nevím přesně, kde je. Případná opevnění v Passo Predil by byla záhadou, podle italských map by tam nic být nemělo.

Nový komentář

 

Publikováno: 29.12.2013 18.29 , Komentáře (2)
UPOZORNĚNÍ:
Z technických důvodů pošlete kopii komentáře mailem, jinak hrozí smazání.

350 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Forty v Korutanech

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017