Uzávěry Alpského valu v podsektoru Val But
Opevnění: ITALSKÁ   Téma:

(Itálie) – Monte Croce Carnico, Paluzza, Priola, Tolmezzo
Napsal: O. Filip
pěchotní tvrze, dělostřelecké tvrze, pevnostní cvičiště
Na opevněních údolí But lze demonstrovat impozantní hloubku italské obrany, zřízené podél hranic s Rakouskem. Zdejší tvrze jsou dobře přístupné, konstrukčně zajímavé a zachovalé, přičemž část z nich nese výrazné stopy poválečné reaktivace.

Údolí But se táhne ze severu na jich v délce zhruba 29 kilometrů od rakouských hranic v průsmyku Monte Croce Carnico (1360 m, německy Plöcken Pass) po Tolmezzo, kde se napojuje na údolí Tagliamento, vedoucí v tomto místě z východu na západ. Silnice, vedoucí údolím But, je jednou z mála komunikací, umožňujících v tomto prostoru pohyb motorových vozidel z Rakouska do Itálie. V období 1. světové války bylo okolí průsmyku bojištěm, ale žádná ze stran zde nezaznamenala podstatné úspěchy. Z této doby zde zůstalo mnoho kaveren a zákopů, přičemž systém opevnění na hřebeni Kleiner Pal s poměrně rozsáhlým podzemím, kasematou pro kanón a lehkým pozorovacím zvonem, je zrekonstruován a zpřístupněn turistům. V roce 1936 byly přímo v průsmyku vybudovány tři tvrze typu 200, po roce 1940 byla síla opevnění mnohonásobně zvýšena výstavbou dalších uzávěrů první linie (Torre Moscarda) a zřízením nové druhé linie (But a Priola) a třetí linie (Villa – Ponte Avons) s mnoha dělostřeleckými tvrzemi, umístěnými až na protějším hřebeni za údolím Tagliamento. Tato moderní opevnění však byla jen částečně dokončena, část tvrzí měla jen vylámané podzemí, některým chyběly objekty a zřejmě zde vůbec nebyla výzbroj. Pokud jde o dělostřelectvo, kromě obvyklých protitankových kanónů 47/32 se zde v roli protitankových zbraní vyskytovaly i běžné polní kanóny 65/17 a 75/27, zatímco daleké palby mělo zajistit celkem 19 kasematních kanónů ráže 7,5 cm. Po druhé světové válce byl reaktivován pouze uzávěr Monte Croce Carnico a část objektů uzávěru Torre Moscarda, přičemž objekty těchto dvou uzávěrů obdržely celkem pět protitankových kanónů tří různých typů(1). Kromě toho byla v této oblasti vybudována i pevnostní střelnice se dvěma velkými objekty pro kasematní zbraně a tankové věže.

Kromě výše zmíněných 19 kasematních kanónů se tak na obraně údolí But mohly podílet ještě další čtyři 7,5 cm kanóny z tvrze č. 4 skupiny Est uzávěru Invilino. Tato skupina je v článku také popsána, i když již patří do podsektoru Val Degano. Je nicméně na stejném hřebeni jako tvrze uzávěru Villa – Ponte Avons, přímo na ně navazuje a takticky s nimi plně souvisí.

Orientační mapka oblasti s vyznačením hlavních uzávěrů. Některé nedůležité uzávěry bez větších tvrzí a plánované uzávěry, odsunuté do druhé etapy, vyznačeny nejsou. Modrá – předválečný uzávěr, fialová – reaktivovaný předválečný uzávěr. Skupiny v rámci uzávěrů: 1 – Ovest, 2 – Navado, 3 – Est, 4 – Sieas, 5 – Villa, 6 – Chiaulis, 7 – Pineit, 8 – Ambieste, 9 – Fontanas, 10 – Cavazzo, 11 – Fontanina, 12 – Cuel di Mena. (podklad: Google Maps)

Monte Croce Carnico

Tento uzávěr je prvotřídním příkladem pohraničního opevnění z roku 1936 s objekty typu 200. Leží jen několik desítek metrů od hranice, původně neměl protitankové zbraně, zato měl „aktivní vchody“ s kulometnou výzbrojí pod pancířem, pozorovací zvon a část střílen se speciálními třídílnými pancíři. V dalších letech zde byla vybudována velmi neobvyklá protitanková překážka, složená ze dvou ocelových zátarasů, které bylo možné vysunout přes silnici z podzemních štol. Plán na aktivní protitankovou obranu v podobě dvou samostatných objektů typu 7000 s 4,7 cm protitankovými kanóny realizován nebyl, stejně jako otevřená baterie pro čtyři 7,5 cm kanóny s podzemním muničním skladem. V roce 1940 bylo opevnění průsmyku hodnoceno jako dostatečné, uvažovalo se nicméně o dobudování „kaponiér“ pro blízkou obranu a začala výstavba objektů pro polní kanóny 65/27 ve tvrzích č. 1 a a č. 2, které měly konečně zajistit protitankovou obranu, avšak nepodařilo se je dokončit. K zesílení blízké obrany byl alespoň zprovozněn krytý zákop z období 1. světové války u tvrze č. 1, vybavený střílnami pro ruční zbraně. Na začátku 70. let byl uzávěr (nový krycí název „Cherso“) modernizován a tvrze obdržely silnou výzbroj v podobě dvou kanónů 75/21, umístěných v tvrzích č. 1 a 2 a dvou kanónů 90/32L v tvrzi č. 3. Objekty též obdržely nové vnitřní instalace a maskování střílen. Dnes jsou tvrze č. 1 a 2 součástí muzea a je v nich umístěna i část výzbroje, otevřeno je však jen zřídka.

Tvrz č. 1 byla vyzbrojena pouze třemi těžkými kulomety, z toho jedním v pancéřové strážnici u vchodu. Přímo v průsmyku je velké parkoviště a z jeho jižního konce vede přístupová cesta, která pak prochází kolem částečně odolné budovy kasáren. Rychlejší cestou je použít žebříček na opěrné zdi přímo na parkovišti a vyjít tak rovnou k bojovým objektům. Zde si můžete všimnout i výše zmíněného krytého zákopu, který měl vylepšit blízkou obranu tvrze. Zajímavý je i pečlivě zamaskovaný pozorovací zvon, v němž se dochovalo poválečné vylepšení v podobě masivní střílnové vložky z neprůstřelného skla.

Tvrz č. 2 je na opačné straně průsmyku, vzdušnou čarou asi jen 100 metrů od předchozí tvrze a původně měla tři těžké kulomety. Bojové objekty jsou z období reaktivace až příliš důkladně zamaskované, o to zajímavější je pancéřová strážnice, umístěná ve skalní stěně, do níž byl přístup pouze po žebříku z kramlí. Posádka měla naštěstí k dispozici ještě jeden střízlivěji umístěný vchod, k němuž po reaktivaci vede tunel z maskovací laminátové konstrukce. Kolem obou vchodů do tvrze prochází pěšina, která po prudkém stoupání vede kolem skály, v níž je vchod do jednoho z kavernových postavení, které měly zesílit obranu uzávěru a poté na hřeben, na němž jsou zrekonstruované zákopy a podzemní prostory z 1. světové války a především unikátní rakousko-uherský pancéřový pozorovací zvon.

(U tvrze č. 3 jsme nebyli a její poloha na mapě je jen přibližná, neměl by ale být problém ji najít. Střílny má zavřené okenicemi a pravděpodobně není přístupná, ale pancéřové strážnice by mohly vypadat hezky.)


Pancéřová strážnice tvrze č. 1 se střílnami pro těžké kulomety.


Zamaskovaný pozorovací zvon tvrze č. 1. V levém průzoru je poválečné vylepšení v podobě bloku neprůstřelného skla. (RH)


Zákop z období 1. světové války, využitý pro blízkou obranu tvrze č. 1. (RH)


Pohled od tvrze č. 1 na silnici s dvojicí vrat pro výsuvné protitankové překážky. V protější skalní stěně je zabudována tvrz č. 2.


Pohled na tvrz č. 2. Zleva: objekt pro poválečný kanón 75/21, dva objekty pro kulomety a vchod s pancéřovou strážnicí. (RH)


Snímek, ilustrující, jakým terénem je obklopen průsmyk. Vpravo je pancéřová strážnice tvrze č. 2, na úpatí skály vlevo je vidět místo, kde je tvrz č. 1.


Detail pancéřové strážnice s malou pološinkou, k níž bylo nutné vylézt po žebříku z 19 ocelových stupaček.


Jednoduchá střílna pro polní kulomet kavernového postavení „Cosenza“, umístěného ve skalní stěně nad tvrzí č. 2. (RH)

Timau

(U objektů tohoto nepříliš důležitého uzávěru, umístěného v serpentinách silnice, klesající z průsmyku, jsme nebyli. Pochází z období před vypuknutím zdejší pevnostní horečky a skládá se z objektu č. 2 pro kulomet, tvrze č. 3 pro dva kulomety a objektu č. 4 s kulometem. Podzemí tvrze č. 3 by mohlo být zajímavé, neboť je do něj údajně integrována přírodní jeskyně. V roce 1940 bylo rozhodnuto, že uzávěr již nebude žádným způsobem rozšiřován.)

Torre Moscarda

Tento uzávěr je třetí v pořadí, přesto však stále patří do první linie. Byl zřízen v zúženém místě údolí severně od obce Paluzza, které tradičně sloužilo k obraně. Proto je zde středověká strážní věž i mnoho objektů z 1. světové války. Původně zde bylo plánováno 14 objektů, v roce 1939 bylo nicméně rozhodnuto vybudovat jen skromný uzávěr s protitankovým příkopem a několika protitankovými kanóny. V roce 1940 se ovšem plány opět změnily a tak zde měl vyrůst silný uzávěr s jedním velkým, šesti středními a jedním malým objektem v nejvyšší odolnosti, s celkovou výzbrojí 2 kanónů, 20 lehkých a 22 těžkých kulometů. Obranu protitankového příkopu měly zajišťovat boční palby polních kanónů vz. 75/27 z tvrzí č. 3 a 2. Není tedy divu, že výstavba měla oproti původně předpokládaným 45 tisícům lir za onu redukovanou verzi stát více než 3 milióny lir. Nakonec byla stavebně dokončena velká tvrz č. 6 a monobloky č. 3, 5 a 7, situované na dobře přístupných místech na dně údolí, zatímco u tvrzí č. 1, 2, 4 a 6 byl proveden výlom podzemí a možná i částečná betonáž. V období studené války byl reaktivován mnoblok č. 3 a tvrze č. 1, 2 a 6, část z nich tedy zřejmě byla nejen vybavena novými instalacemi a výzbrojí, ale též nějakým způsobem dostavěna. Výzbroj pak tvořilo deset těžkých kulometů a pestrý sortiment protitankových zbraní – po jednom kanónu typů 75/21 (tvrz č. 1), 90/32L (tvrz č. 2) a 105/25 (monoblok č. 3).

Na prohlídku můžete vyrazit z odpočívadla (+46° 32′ 34″, +13° 0′ 55″), které patří ke staré silnici, takže je třeba sjet ze současné komunikace. Tvrz č. 6 má poměrně komplikované podzemí (které se dosti výrazně odlišuje od dostupného archivního plánu). Počet malých východů v čelní části může nasvědčovat tomu, že zde měly být k obraně využity betonové kryté zákopy z 1. světové války. Dovnitř se dostanete několika vchody, z nichž jeden je ve svahu na levém křídle a druhý hned ze středověkou věží. Uvnitř si můžete prohlédnout velice pěknou pancéřovou desku pro pozorování, v níž se dochoval otočný uzávěr. Zajímavé je, že podle archivních podkladů do něj byl při modernizace osazen těžký kulomet. Další zajímavostí je čelní objekt, který je sice pečlivě zamaskován moderními okenicemi, chybí jim však jakýkoli ovládací mechanismus a vstup je zazděný, takže je zřejmé, že byl po válce využit jako klamný objekt a „maskování“ mělo vylepšit jeho věrohodnost. Místo některých schodišť jsou zde jen prázdné šachty se stupačkami, takže prohlídka je pestrá i po fyzické stránce. Kuriózní je, že povrch tvrze slouží jako volně přístupné arboretum, takže jsou zde cestičky, lavičky a popisky k jednotlivým dřevinám.

Velitelský monoblok č. 5 je dosti blízko za týlových vchodem do podzemí předešlé tvrze. Je v dobrém stavu, ale jeho interiér je prakticky prázdný, neboť nebyl reaktivován. V podkladech je značen jako objekt s pozorovatelnou, tu však má zřejmě reprezentovat jen směšná věžička v čelní stěně monobloku, opatřená ničím nechráněnými otvory.

Kromě objektů Alpského valu najdete na pahorku s věží též velkou vybetonovanou kavernu se střílnou pro kanón a mnoho betonových krytých zákopů se střílnami pro pušky. Protitankový příkop je dobře viditelný a slouží zároveň jako koryto potoka, jeho pokračování za silnicí ale zřejmě zaniklo.

(U monobloku č. 7 jsem byl, ale zůstala z něj jen beztvará hromada betonových bloků, rozmetaných výbuchem. Ostatní objekty jsme nestihli, což je škoda, protože po modernizacích jsou jistě velmi zajímavé.)


Kulometná střílna tvrze č. 6, při reaktivaci změněná na klamnou střílnu. Laminátové okenice lze otevřít pouze zvenku. (RH)


Chodba tvrze č. 6 s jednou z azbestových nádrží na vodu. (RH)


Spojovací šachta u pozorovatelny. Namísto původně plánovaného točitého schodiště jsou zde jen stupačky.


Pancéřová deska pozorovatelny ve tvrzi č. 6 s původní otočnou vložkou pro dalekohled, pravděpodobně transformovanou na kulometnou střílnu. (RH)


Primitivní pozorovatelna monobloku č. 5, který sloužil jako velitelské stanoviště uzávěru.


Vybetonovaná kaverna pro dělo z období 1. světové války. Kromě tohoto prostoru měla ještě odbočku s kulometnou střílnou. (RH)

But a Priola

Tento uzávěr druhé linie ležel v širším místě údolí, než uzávěry první linie a byl zařazen do první stavební etapy. Podle projektu z ledna 1940 zde mělo být postaveno deset objektů v nejvyšší odolnosti s celkovou výzbrojí 26 lehkých a 44 těžkých kulometů, dvou kanónů 65/17 a dvanácti kanónů 75/27 a dále dva podzemní úkryty. Tento plán byl následně modifikován, nicméně stále se mělo jednat o silný uzávěr. Nakonec byly dokončeny monobloky č. 2 (velitelství uzávěru), č. 4 a č. 6 a byly rozestavěny tvrze č. 1 a č. 7 a monobloky č. 3 (velitelství skupiny) a č. 8. Další objekty, zařazené z hlediska naléhavosti do druhé etapy, nebyly ani rozestavěny. Dělostřelecká tvrz č. 1 patří v rámci celého Alpského valu k enormně velkým objektům, a to jak z hlediska síly výzbroje, tak komplikovanosti podzemí. Důležitou součástí uzávěru byl protitankový příkop, vzniklý úpravou břehu potoka. Z pravé strany jej postřelovaly dva kanóny 75/27 z monobloku č. 4, z opačné strany zřejmě postřelován nebyl, neboť nedokončená tvrz č. 7, která se zde nachází, měla svým kanónem pálit čelně, směrem na další protitankový zátaras, předsunutý před obec Priola.

K dělostřelecké tvrzi č. 1 jsme došli po polní cestě z parkoviště u hotelu Saustri (+46° 30′ 12″, +12° 59′ 27″). Na ni navazuje pěšina, která obchází strmý svah pahorku a vede na mýtinu, kde je skalní stěna a v ní střílna pro 7,5 cm kanón v níž de dochovala pancéřová deska. Stačí ale popojít k další střílně, v níž deska není a tudíž se tudy dá prolézt dovnitř. Pohodlnější vstup je možný i jedním z vchodů nahoře v lese, ale ten se asi hůře hledá. Podzemí tvrze je mimořádně komplikované a navíc je hned na několika místech propojeno s horním podlažím, skládajícím se z chodeb, vyražených ve skále a opatřených několika vyústěními do skalní stěny nad střílnami dokončených objektů (na plánku nejsou vyznačeny). Tvrz je sice nedostavěná, ale vzhledem k chaotickému průběhu těchto částí podzemí a k tomu, že nejsou na dostupném plánku, se nabízí podezření, že se zčásti jedná o opevnění z období první světové války.

Monoblok č. 4 se táhne přímo po okraji hlavní silnice a pár desítek metrů od vchodu je malé parkoviště. Objekt je maskován jako opěrná zeď, má protáhlý půdorys přímo neuvěřitelné délky, dvě podlaží a neobvykle silnou výzbroj, kterou kromě dvou lehkých a čtyř těžkých kulometů tvořily i dva kanóny 75/27 a dokonce i plamenomet. Další konstrukční kuriozitou je prohození obvyklé funkce podlaží, neboť téměř všechny zbraně jsou ve spodním podlaží, zatímco hlavní kasárenský sál je o patro výše. Vstup v týlu u silnice je zazděný, ale stačí vyjít pár metrů do svahu, kde je vstup do horního podlaží. Kromě kaponiér je v horním podlaží pouze velký kasárenský sál a střílna pro plamenomet, která nemá žádné pancéřování a nijak zvlášť se neliší od pomocných střílen pro lehké kulomety.


Jedna ze čtyř střílen pro 7,5 cm kasematní kanóny. Beton objektu dokonale napodobuje okolní skálu. (RH)


Interiér střelecké místnosti pro 7,5 cm kasematní kanón, v níž se dochovala pancéřová deska. Po kruhovém segmentu nad podlahou měla pojíždět dolní část lafety. (RH)


Pancéřová deska pro těžký kulomet. Je vidět vodorovná traverza, k níž byla deska přišroubována před betonáží a úchyty na rozvod vzduchu. (RH)


Malá část monobloku č. 4, maskovaného jako opěrná zeď. Vlevo je vidět zazděná střílna hlavní výzbroje, ve výklenku vpravo od středu snímku střílna pro lehký kulomet.


Hlavní kasárenský sál monobloku, atypicky umístěný v horním podlaží. Na podlaze byla původně úhledná dlažba z červených dlaždic. (RH)


Střelecká místnost pro 7,5 cm polní kanón, nouzově použitý k protitankové obraně. (RH)


Pohled do druhé střelecké místnosti pro 7,5 cm kanón, v níž je dobře vidět zářez, v němž se měla opírat rydla lafety.


Střílna v horním podlaží monobloku, pravděpodobně určená pro plamenomet. (RH)

Villa – Ponte Avons

Tento uzávěr třetí linie neblokoval samotné údolí, neboť se nacházel na hřebeni, dominujícím nad místem, kde se údolí But, vedoucí ze severu od hranic, napojuje na údolí Tagliamento vedoucí ze západu na východ. Hřeben poskytoval vynikající postavení pro pevnostní děla, která mohla vést čelní i kosé palby do obou údolí a navíc měl výhodný tvar, neboť z týlu byl mírný svah, zatímco směrem k nepříteli spadaly neschůdné skalnaté stěny, do nichž byly umístěny střílny objektů, dokonale chráněné před přímým útokem. Díky převýšení 150 metrů měli pozorovatelé ploché dno údolí s městem Tolmezzo jako na dlani. Uzávěr byl rozčleněn do skupin (Gruppo) Villa, Chiaulis a Pineit, měl obdržet improvizovanou výzbroj v podobě 15 kanónů 75/27 a původně na něj bylo vyčleněno 6,5 miliónu lir. Stejně jako u jiných uzávěrů došlo ke změnám v projektech, takže dělostřelecké palby mělo namísto původně plánovaných polních kanónů zajistit 15 kanónů 7,5 cm vz. 06 v nejmodernějších kasematních lafetách „Tipo 4“, rozmístěných ve třech dělostřeleckých tvrzích (č. 1, č. 4 a č. 6). Vzhledem ke specifické poloze neměl mít tento uzávěr ani jeden protitankový kanón. Na konci roku 1941 byla dokončena betonáž podzemí a většiny tvrzových objektů, ale zřejmě nedošlo k montáži vnitřního vybavení, natož pak výzbroje. Nedorazily ani pancéřové pozorovací zvony, pro něž ostatně ve většině případů ještě nebyly vybetonovány objekty.

K dělostřelecké tvrzi č. 1 skupiny Villa jsme šli polní cestou z náměstíčka vesnice Villa (+46° 23′ 45″, +12° 58′ 25″). Terén je zde poměrně členitý a tak jsme rozestavěný vchodový objekt, kterým lze prolézt dovnitř, našli v malé rokli až po delší době. Podzemí je celkem kompaktní, neboť do údolí působící zbraně – čtyři kanóny a dva kulomety, jsou rozmístěny v jen asi 100 metrů dlouhém úseku skalní stěny, přesto je celková délka chodeb kolem 600 metrů. Týl měly bránit další dva kulometné objekty, kvůli umístění napojené sérií schodišť a také kaponiéry obou vchodových objektů. Velice zajímavá je nedokončená šachta k pozorovatelně, která byla vybetonována jen do výšky dvou metrů a dál pokračuje obrovský válcovitý prostor, za nímž je vidět další posunutý válec, neboť šachty se zde stavěly vždy jako soustava jednotlivých točitých schodišť. Rozměr výlomu je dosti překvapivý, pokud si v něm představíme klasickou betonovou šachtu s úzkým točitým schodištěm.

K dělostřelecké tvrzi č. 4 skupiny Chiaulis pohodlně dojdete po louce z parkoviště u obecního úřadu Verzegnis (+46° 23′ 23″, +12° 59′ 36″). Svými šesti kasematními kanóny, umístěnými ve skalní stěně, měla pálit kosou palbou na Tolmezzo a do východní části údolí Tagliemanto, blízkou obranu zajišťovaly kulometné objekty, rozmístěné na pahorku. Pozorovatelna měla být vybavena pancéřovou deskou.

(Dělostřeleckou tvrz č. 6 pro pět kanónů v západní části skupiny Chiaulis jsme neprozkoumali, její zvláštností oproti ostatním tvrzím v oblasti byla absence úplná pěchotní výzbroje a existence dvou pozorovatelen, jedné s deskou ve skále a druhé se zvonem na povrchu. Z časových důvodů jsme vynechali i všech jedenáct pěchotních tvrzí. Některé z nich se zřejmě budou hledat dosti špatně, ale vchod do tvrze č. 2 je vidět v opěrné zdi schodiště přímo u silnice (+46° 23′ 20″, +13° 0′ 34″), těsně před křižovatkou u mostu přes řeku.)


Nedokončený vchodový objekt dělostřelecké tvrze č. 1. Je patrné, jak velké jsou ve skutečnosti italské objekty, působící po dokončení tak nenápadným dojmem. (RH)


Šachta s úchyty na dřevěné schodiště a zářezy pro ventilační rozvody ve tvrzi č. 1. Dekorativní malba nad schody svědčí o italském smyslu pro detail.


Tvrz č. 1: pohled z šachty nepostaveného schodiště na jeho spodní část s chodbou do hlavní galerie. Rozměr výlomu je ve srovnání s vnějším průměrem šachty obrovský. (RH)


Interiér vchodového objektu tvrze č. 4. Vlevo je zazděný vchod, vpravo kaponiéra.


Střílna pro 7,5 cm kasematní kanón ve skalní stěně. Do tohoto místa se dá dostat jedině střílnou. (RH)

Tvrz č. 2 skupiny Cuel Pineit je zasazena do skalního výběžku u mostu a má proto komplikované podzemí s mnoha schodišti a dvěma výškovými úrovněmi. Ty byly propojeny točitými schodišti, v nichž dnes chybí schody, takže musíte použít oba vchody. Zaparkovat se dá u naučné tabule poblíž konce mostu, dolní vchod je umělecky zakomponován v opěrné zdi silnice o kousek výše. Odtud také vede venkovní schodiště k druhému z vchodů.

Ke tvrzi č. 1 téže skupiny dojdete po odbočce z prudké zatáčky. Orientační body zde nejsou, ale je zde celkem průchodný terén, takže až se přiblížíte, stačí vyrazit podle GPS. Tvrz se vyznačuje nadprůměrnou dlouhou hlavní galerií s několika kulometnými objekty na obou koncích a jedním uprostřed poblíž vchodů.


Vchod do spodní úrovně s podzemí, s úhledným schodištěm k hornímu vchodu. Ten je hned za zídkou v levém horním rohu.


Kasárenský sál s jedním z výklenků, do nichž se umisťovaly ventilátory, stanoviště velitele či zásoby.


Výhled na most přes řeku Tagliamento z nejníže položené střílny. Most zde byl i v době výstavby tvrze.


Vchodový objekt s boční kaponiérou pro blízkou obranu. Dokončený objekt dělá dojem pouhého vstupu do štoly , ale jde o velmi masivní betonový blok.


Jedna z mnoha šachet, které komplikují pohyb v podzemí zdejších tvrzí. Zářezy na protější stěně měl vést rozvody vzduchu a elektrické energie.

Invilino

Tento uzávěr ve východní části podsektoru Val Degano byl vybudován na stejném hřebeni jako sousední uzávěr Villa – Ponte Avons a měl podobný úkol. Jeho dělostřelecká tvrz postřelovala z velkého převýšení údolí Tagliamento, zatímco okolní pěchotní tvrze kryly hřeben a přístupy k ní. Také zde byly původně plánovány objekty pro polní kanóny 75/27 a byly později nahrazeny modernějšími pevnostními kanóny. Zvláštností byla skutečnost, že zde bylo naplánováno hned pět objektů pro světlomety o průměru 60 cm a jeden pro velký světlomet o průměru 120 cm. Uzávěr byl rozdělen do čtyř skupin. Skupina Ouest obsahovala i mimořádně velkou tvrz č. 3 s osmi těžkými kulomety, dvěma kanóny 75/27 a čtyřstřílnovou kopulí, což je ve zdejších končinách velmi vzácný prvek. Skupina Est zahrnovala mimo jiné dělostřeleckou tvrz č. 4 a pěchotní tvrz č. 3, v níž mělo být umístěno velitelství celého uzávěru a oddíl polních minometů. Skupina Navado měla jen tři menší objekty a malá skupina Sieas byla teprve rozestavěna.

Z celého uzávěru jsme navštívili dvě tvrze skupiny Est. Ty se nachází v celkem rovinatém terénu blízko silnice. Velitelská tvrz č. 3 má poměrně rozsáhlé podzemí, ačkoli má jen dva vchody (otevřený je ten levý), kulometný objekt a pozorovatelnu. K objektům se ale zevnitř nedostanete, neboť zde chybí točitá schodiště.

Dělostřelecká tvrz č. 4 má atypické uspořádání, neboť její čtyři kanóny jsou rozmístěny po dvojicích, mezi nimiž je dosti velká vzdálenost. Všechny nicméně míří stejným směrem, takže to zřejmě není podmíněno nějakým specifickým taktickým záměrem, ale spíše tvarem skalní stěny.

U silnice si můžete si můžete všimnout kamenné stěny s portálem, která vede do rozměrné jámy, z níž prudce klesá impozantní tunel, jehož konec je v nedohlednu. Jedná se o jediný vchod atypické tvrze tvrze č. 1 skupiny Sieas, jejíž bojové objekty (pro jeden kulomet a kanón 75/27) leží daleko ve skalní stěně. Podobně jako v jiných případech je rozměr chodby doslova neuvěřitelný, dolů jsme se však bohužel nedostali, neboť v jednom místě je asi dvoumetrový schod, který nelze překonat bez lana. Průzkum ostatních rozestavěných tvrzí by byl jistě velmi zajímavý, ale viděli jsme z nich jen zazděné vchody v kamenných opěrných zdech u silnice.


Vchodový objekt trvze č. 3 s kaponiérou a maskováním, typickým pro zdejší oblast. (RH)


Střílna pro 7,5 cm kasematní kanón ve tvrzi č. 4. Vpravo od ní si můžete všimnout výklenku na petrolejovou lampu s otvory pro cirkulaci vzduchu. (RH)


Pohled ze střílny pro těžký kulomet tvrze č. 4. Hrana vlevo je sešikmená, neboť není třeba střílet nad hřeben. Toto tvarování střílen je další místní specialitou.

Střelnice pevnostních jednotek v Tolmezzu

Střelnice pro pevnostní jednotky (od roku 1962 horské jednotky „Alpini d’Arresto“), které v poválečném období obsazovaly reaktivované objekty Alpského valu, byla zřízena nedaleko města Tolmezzo, s výstřelem do rozlehlého kamenitého řečiště, kterým se valila voda při jarním tání. Přímo u silnice, kde můžete zaparkovat (+46° 24′ 34″, +13° 2′ 32″), se nachází obdélníkový objekt s mnoha střílnami, mířícími stejným směrem. Na stropě objektu je terasa s konstrukcí pro uchycení maskovací sítě, odkud zřejmě byly sledovány výsledky střelby. Uvnitř je objekt rozdělen na obslužnou chodbu a malé místnosti pro jednotlivé zbraně, jejichž obsluhy bylo možné kontrolovat zasklenými okénky. Podařilo se mi spolehlivě identifikovat střílny pro kulomety ve verzích s tenkou pancéřovou deskou, s masivní pancéřovou pancéřovou deskou (která je zde však pouze vymodelována z betonu), a ve verzi se stolem pro polní lafetu. Dále je zde čtvercová střílna se střeleckým stolem, pravděpodobně pro 9 cm kanón a dvě kanónové střílny s masivními pancéřovými deskami pro nějaké typy kanónů s kulovými uzávěry střílen. Všechny střelecké místnosti jsou vybaveny odpovídajícími ventilačními rozvody pro připojení dýchacích masek obsluh.

Zhruba padesát metrů od střílnového objektu je mohutný objekt pro dvě tankové věže, jeho věže však bohužel byly sešrotovány. Lze odhadovat, že se mohlo jednat o věže tanků Sherman a Pershing. Uvnitř je objekt i přes velké vnější rozměry skromný, neboť se skládá pouze z šachet pod věžemi a spojovací chodby. U každé šachty se dochovaly původní telefony.


Strop střílnového objektu. V pozadí je vidět objekt pro tankové věže.


Část stěny se střílnami, které bylo možné uzavřít zevnitř ovládanými plechovými okenicemi.


Hlavní místnost se vstupy do jednotlivých střeleckých mistností a okénky pro sledování práce obsluh. (RH)


Vstupy do místností M2 (mitraglice 2) s kulometem a P1 (pezzo 1) s kanónem. (RH)


Jedna z místností pro kanón s kulovým uzávěrem střílny (ve střílně je nyní přivařen nějaký kus plechu). Vlevo je vidět zařízení pro ovládání okenic. (RH)


Druhá místnost pro pevnostní kanón. Vpravo jsou vidět přípojky pro dýchací masky obsluhy. (RH)


Strop objektu pro dvě tankové věže. Věže kryla nějaká plechová nástavba, po níž zůstaly jen úhelníky. (RH)


Jedna z šachet pod tankovou věží. Nehoře jsou vidět dlouhé šrouby, které fixovaly věž k betonovovému masivu, stějně jako v případě bojových objektů. (RH)

Poznámky:

(1) Horský kanón 65/17, zavedený v roce 1913, měl jednoduchou lafetu s loukoťovými koly, neboť byl hipomobilní a jeho výhodou byla možnost rozložit jej na pět dílů. Po první světové válce byl přeřazen jako podpůrná zbraň k běžné pěchotě a používán po celou druhou světovou válku. V opevnění byl umístěn do primitivních kasemat s velkými čtvercovými střílnami a typickým žlabem v podlaze pro opření rydel lafety (prakticky stejné řešení bylo používáno i pro větší kanóny 75/27 na polní lafetě). Kanóny vesměs sloužily jako nouzové protitankové zbraně v objektech tvrzí nebo střeleckých místnostech monobloků, výjimečně se vyskytovaly i kasematní baterie pro tyto zbraně (např. tvrze č. 1c a č. 15 uzávěru Stua Ramaz, každá se čtyřmi kanóny nebo tvrz č. 1 uzávěru M. Coppa s osmi kanóny).

(1) Není úplně jednoduché vyznat se v italském pevnostním dělostřelectvu, zvláště pak poválečném. Relativně jednoduchá je situace u původních zbraní ze 30. a 40. let. Všechny měly původ v polních zbraních, byly rozdílných ráží a většina z nich byla používána vždy jen s jediným typem lafetace: protitankové kanóny 47/32, lodní kanóny 57/43, horské kanóny 65/17 a houfnice 100/17. Kanóny 75/27 mod. 06 se sice vyskytovaly ve čtyřech verzích: v polní verzi, na vozíkové lafetě s pancéřovou deskou, v pancéřové kopuli a ve speciální kasematní lafetě, v těchto případech jsou ale jejich střelecké místnosti snadno identifikovatelné. U poválečné výzbroje je vše komplikovanější a s tím je spojen i problém s identifikací střílen v terénu. Pokud jde o speciální pevnostní verze s pancéřováním a kulovým uzávěrem střílny (installazione a sfera, zkratka „SF“), existovalo nejméně pět typů:
105/25 SF – zbraň ze samohybného děla Semovente 105/25 (Ansaldo 105/25 M.43),
75/34 mod. SF – kanón z tanků P26/40 a samohybných děl Semovente 75/34,
76/55 – britský kanón QF 17 lb, známý z výzbroje tanků Sherman Firefly,
76/40 – zřejmě licenční verze starého britského lodního kanónu QF 12 pounder,
90/32 P – nízkotlaký kanón Mecar, vyráběný v belgické licenci přímo pro opevnění a v 80. letech používaný mimo pro nahrazování zastaralých kanónů 75/34 mod. SF.
Dále byly v poválečných opevněních používány kanóny s běžným střílnovým otvorem: 75/21 mod. I.F., což byla pevnostní zbraň, sestavená částečně ze starých komponentů (mimo jiné to byly díly z kanónů 47/34 a 47/40) a nízkotlaké 90/32 L, používané v 80. letech pro nahrazování zmíněných kanónů 75/21 mod. I.F. Kanóny 90/32 v obou verzích (P a L) se ale objevily v nejrůznějších místech, protože nebyly používány jen k nahrazení zmíněných kanónů z 50. a 60. let, ale i jako nová výzbroj v původních kulometných střílnách, pozorovatelnách a v některých případech zřejmě i ve zrušených vchodech. Běžná byla například úprava masivní pancéřové desky pro kulomet vyříznutím většího střílnového otvoru pro kanón 90/32 L. Pokud se někde objevuje údaj o kanónu 90/50, pak je situace jednoduchá, neboť v tom případě jde vždy věže z tanků M26 Pershing.


Zobrazit místo Vallo Alpino Alto Adige na větší mapě

Celé údolí, včetně okolí Tolmezza, je příjemným místem s krásnou přírodou, bez kopřiv a trnitých porostů. Nikde nejsou odpadky ani stopy po sprejerech a je vyloučeno, že by Vás při prohlídce někdo rušil, protože všechny objekty jsou mimo obydlená místa.

Na mapě jsou u malých tvrzí a monobloků vyznačeny zhruba jejich středy, u velkých tvrzí je to některý z přístupných vchodů. Postupně budou doplněny i přibližné polohy dalších objektů, ovšem k nim mám pouze nepříliš detailní archivní mapku. Jak jsme se osobně přesvědčili, lze v lesním porostu minout i velkou tvrz, pokud jdete o pár desítek metrů mimo.

Ačkoli mám v tomto případě k dispozici solidní zdroje, vzhledem k rozestavěnosti opevnění a změnám v projektech nejsou archivní informace, z nichž čerpají italští autoři, úplně spolehlivé. Pokud zdroje uvádí, že nějaké tvrze nebyly rozestavěny, je to bez záruky. Jisté by to bylo až v případě, že by člověk na místě prozkoumal každou výsypku kamene a nahlédl do každé díry. Změny se děly i v průběhu podzemních chodeb, například u tvrze č. 6 opěrného bodu Torre Moscarda, kde jsem se to pokusil zohlednit dle průzkumu v terénu. Vzhledem k hektickému tempu a vysokému počtu tvrzí jsem však odlišnosti od archivních plánů ne vždy zaznamenal a také jsem si bohužel důsledně nepoznamenal rozestavěné objekty. Na pláncích reaktivovaných tvrzí je vyznačena nová výzbroj i ta původní (přeškrtnuté zkratky). Údaje jsou správné za předpokladu, že inventarizační seznam poválečné výzbroje dodržuje původní číslování střílen, což je opět věc, za kterou bych v případě italského opevnění ruku do ohně nedal.

stav: červen 2011

Foto: R. Hrabčák 2011 (RH), O. Filip 2011

Literatura:
Alessandro Bernasconi, Giovanni Muran: Il Testimone di Cemento, La Nuova Base Editrice, Udine 2009
Ulrich Moesslang: Die Sperrgruppen in Südtirol

Komentářů: 5

  1. David Sedláček, 29.5.2013:

    To jsou na Alpský val obrovské tvrze. Třeba ten nedokončený vchod. A také velké množství dělostřelecké výzbroje. Zvláště ve srovnání s nedalekou východní části Av. Nemáte třeba na rajčeti více fotek?

  2. David Sedláček, 30.5.2013:

    http://fortifikace.sweb.cz/but/carn_2zdalky.jpg na této fotce je úplně vlevo vidět další maskovaná střílna asi. To je také součást té samé tvrze?

  3. admin, 30.5.2013:

    Alpský val u hranic s Rakouskem je ve srovnání s jinými oblastmi mnohonásobně silnější. Od Tarvisia po Cortinu, což je asi 40% délky hranice s Rakouskem, je přes dvacet uzávěrů s velkými tvrzemi. Kubatura betonu u kavernových objektů závisí především na tvaru terénu, ale pokud jde o monobloky, ty běžně dosahovaly kubatury přes 3000 m3, což je podstatně více, než měly české či francouzské pěchotní sruby.

    Fotogalerie bohužel nikde nemám. Musel bych je nějak popsat a roztřídit a na to nemám čas.

    Díky za upozornění na tu fotku, vlevo je ta střílna pro poválečný kanón. Opravil jsem to.

  4. Petr Tůma, 22.7.2013:

    Dobrý den,
    chtěl bych tuto oblast navštívit.Bylo by asi nejlépe použít při cestování nějakou turistickou mapu.Nebo lze vypozorovat v terénu kudy se dát?Myslím tím vyšlapané chodníčky a pod.Nebo lze na netu najít podrobnější zákresy objektů.

  5. Vladimir Tonic, 13.7.2015:

    Hi,

    Opera No. 1 of Monte Croce Carnico does not have the position for 65/17 piece, there are only 2 x M, osservatorio and the distant gun emplacement, that used to be separate position.

Nový komentář

 

Publikováno: 28.5.2013 23.44 , Komentáře (5)
UPOZORNĚNÍ:
Z technických důvodů pošlete kopii komentáře mailem, jinak hrozí smazání.

350 stran o pevnostech

aktuality a zajímavosti
Doplněno

Zbraně L1 na Krétě

Petronell a obrana Litavy

Acles a jednostř. kopule

Cadore – Maè

Drama na Západním valu

Materiály

Norské věže

© Ondřej Filip
2005-2017